Bohoslužby pro domácí pobožnosti

Křížlice
Jiří Weinfurter
2.5.2021

Ze všeho nejdříve se zkuste kolem sebe rozhlédnout a vzít si k ruce nějaký kámen. Je jedno, jak bude velký, jestli bude syrově drsný, nebo opracovaný. Dnes totiž chceme dát šanci i kamenům, aby zpívaly.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. Hlahol Hospodinu, celá země, dejte se do plesu, pějte žalmy, pějte Hospodinu žalmy při citeře, při citeře nechť zazvučí žalmy; s doprovodem trub a polnic hlaholte před Hospodinem Králem! Ať se moře s tím, co je v něm, rozburácí, svět i ti, kdo na něm sídlí, dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory vstříc Hospodinu, že přichází, aby soudil zemi. On bude soudit svět spravedlivě a národy podle práva.

(Ž 98)

Píseň 98 Zpívejte Pánu nové písně

Chvála tobě, Bože, za čas života, který nám dáváš. Chvála tobě, že smíme znovu pozvednout svůj hlas, abychom ti děkovali, abychom se radovali z daru života a abychom i my tobě vyzpívali píseň chvály, vděčnosti i naděje. Naděje, že ty dáváš život. Že dáváš život i tam, kde bychom ho nečekali. I tam, kde už nic nového nečekáme. Kolikrát jsme už rezignovali. Kolikrát jsme se vzdávali, kolikrát jsme sami nad sebou a také nad druhými zlomili hůl. Ty se ale nikdy nevzdáváš, ty stále znovu probouzíš k životu i to, co v našich očích zahynulo. Ty i kamenným srdcím dáváš život. Bože, prosíme, buď s námi svou životodárnou silou i v tuto chvíli. Proměňuj nás svým Duchem, aby se každý náš nádech proměnil ve zvučný zpěv, zpěv nové písně, zpěv chval a díků. Ty sám buď naší radostí, písní i nadějí. Amen

Čtení Ez 36,23b-28

Píseň 179 Hvězdy a slunce

Text Lk 19,37-40

„Zpívejte Pánu píseň novou!“ K tomu nás zve dnešní neděle Cantate. Co to znamená zpívat „novou píseň“? Máme odložit staré známé písně a začít se učit nové? Neměli bychom se k tomuto verši a k této výzvě vrátit, až budeme poprvé zpívat z Nového evangelického zpěvníku, který se chystá už od 90. let a který bychom snad již letos mohli začít používat při společných bohoslužbách? Potřebujeme k tomu ale nový zpěvník? Potřebujeme nové písně? Pomůže nám nový zpěvník k tomu, abychom výzvu žalmisty naplnili?

Vůbec bych nechtěl na tomto místě jakkoli zpochybnit ohromné úsilí všech těch, kteří do toho dali obrovské množství času, energie, umu a nadšení. Naopak. Na ten zpěvník se těším a věřím, že bude povzbuzením i pro nás, abychom společnému zpěvu dávali víc prostoru nejen při bohoslužbách, ale při každé příležitosti abychom i zpěvem Pana Boha oslavovali a radovali se z jeho přízně.

Zpěv, a zvlášť společný zpěv má v sobě ohromnou moc. I z naší domácí historie víme, že dokáže zahnat na útěk i mocnou armádu. Hromový zpěv lehkooděnců „Kdož sú Boží bojovníci“ naháněl husí kůži vojákům i pod neprůstřelným brněním. Je to ohromná síla, když se i malá skupinka zpěváků energicky opře do hlasivek a když chutí a nadšením rozechvěje celý prostor kolem.

Toho chvění, živého chvění, zdá se ale, kvapem ubývá. Možná jste si toho také všimli, že se všude, i v církvi zpívá podstatně méně, než dřív. V rodinách, při různých slavnostech, v hospodách, při práci, ale i při bohoslužbách a jiných setkáních. Někdy jsme prozpívali i celý večer, v dobách, kdy jsme potřebovali zakusit tu zvláštní chuť a sílu společenství, vzájemného propojení. A zvlášť silně to v nás rezonovalo, když nás ty písně obracely k Pánu Bohu. K jeho slávě, věrnosti, kdy jsme se všichni společně radovali z jeho lásky, kdy nás společně prostupovala touha po jeho milosrdenství, po jeho spravedlnosti, pravdě i lásce. Jakoby to pak ještě přesahovalo silu modlitby. Přesně jako to říkal svatý Augustin: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“ A síla takové zpívané modlitby byla i v tom, že jsme do toho byli a stále jsme při takových příležitostech vtaženi společně. Bez ohledu na to, kdo zpívat umí a kdo ne. Kdo má zvučný hlas a kdo si jen tak opatrně pobrukuje. Pak je docela jedno, jestli jsou to písně sepsané před staletími, nebo docela čerstvě.

Takový zpěv ale může také dráždit. Znepokojovat. A nejen tak, jako kdysi křižácké vojáky. Znepokojoval některé zvlášť všímavé sousedy, když jsme se někde sešli na faře a bezstarostně a s chutí jsme si zpívali. Podobně jako znepokojoval farizeje. „Mistře, napomeň své učedníky,“ žádali tehdy Ježíše. Ti učedníci totiž zpívali píseň vpravdě novou. „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Společně se radovali z toho, že starý věk odchází. Věk zapšklosti a trudnomyslnosti, věk sevření a úzkosti, věk blbé nálady a nekonečné nespokojenosti. A také věk pýchy a nabubřelosti, arogance, chladu a tvrdosti. A radovali se, že přichází věk nový. Věk radosti, vděčnosti, pokory, důvěry, věk nikdy nekončící naděje, věk slitování, milosti, pravdy i spravedlnosti. Je to trochu nepochopitelné, že to tehdejším představitelům Božího lidu bylo tak cizí, vzdálené, že to pro ně bylo nepřijatelné. Že v nich ani Ježíšova přítomnost neprobudila něco z toho zvláštního chvění nového věku. Jakoby oni sami byli kamením.

Když se řekne kámen, co vás v první chvíli napadne? (Vezměte si ten kámen a trochu víc se s ním seznamte.) Bude to asi jiné, když si kámen vezmete do ruky, nebo když o něj někde zakopnete. Ale to první, s čím si kámen spojujeme, je tvrdost. A pak také chlad. Kámen je chladný, tvrdý, bez žáru, kámen je bezkrevný kus vyhaslé hmoty. Kámen je asi to poslední, kde bychom hledali život. Ve dřevě, v půdě, v ohni, všude jinde můžeme zahlédnout alespoň nějaké stopy života, pohybu či žáru. Ale do kamene musíte vložit hodně energie, hodně života, aby začal alespoň trochu hřát. A také mu musíte věnovat hodně pozornosti, abyste si jen neřekli: „Kde se ten pitomej šutr tady vzal,“ ale abyste si všimli jeho krásy, abyste i v něm objevili stopy života.

A to je také důvod, proč se Ježíš odváží takové troufalosti. „Budou-li oni mlčet, budou volat kameny!“ Někdo by v tom mohl zaslechnout jemnou ironii. Jak vůbec může někoho přirovnat ke kameni?! A koho tím vlastně myslí? Myslí na všechny ty, kteří o Pánu Bohu nikdy nic neslyšeli? Nebo na ty, kteří i v našem srdci jako kámen vychladli? Nebo na ty, kteří se nám zdají nepoužitelní, neoslovitelní, marní a v tomto světě zbyteční? Myslí na farizeje, na ty, kteří mají i srdce jako kámen a nejsou schopni ani v setkání s Ježíšem prožít hřejivé teplo Boží lásky? A není to nakonec i nesmysl? Že by kameny mohly volat? Není to i s kamenem tak, jak to kdysi pregnantně vyjádřil Mikuláš Dačický z Heslova: „Jisto je jedno: že pařez zůstane pařezem a vůl volem?“  Už jsem se o tom ale zmínil. Abychom v kameni mohli zahlédnout alespoň nějaké stopy života, aby i kámen mohl začít alespoň trochu hřát, musíme mu věnovat hodně pozornosti, vložit do něho hodně energie, vložit do něho kus našeho života. A přesně to je Ježíš. Přesně to on dělá. Tolik pozornosti nám věnuje, tolik žáru své lásky do nás vkládá, tolik života ze svého vlastního dává. Aby i šutry mohly zpívat. Abych i já mohl žít. Aby každý, koho prostupuje chlad, kdo naráží na svou vlastní tvrdost, aby si s chutí mohl ve svém nitru poskočit a radovat se z obrovské Boží přízně a také z toho, kolik zpívajících kamenů kolem nás Pán Bůh nashromáždil. Je to dech beroucí div, kolik on sám do nás vložil, abychom i my mohli žít. Je to dech beroucí div, že i my můžeme Pánu Bohu zpívat nové písně.

Ty kameny si můžete nechat. Ne abyste je měli jako kameny živé, ale abyste si mohli občas připomenout, kolik života, kolik žáru, kolik melodií do každého z nás, i do vás Ježíš vkládá – abychom i my mohli zpívat, Pána Boha chválit, jeho oslavovat a tak i druhé zvát a probouzet k životu.

                Pane Ježíši Kriste, ty i z nás, kamenů živých, kamenů zpívajících stavíš svůj dům, dům radosti, dům modlitby, dům pokoje i naděje. Ty sám do nás vlévej život. Ty sám buď naší písní na rtech. Ty sám buď naší radostí. Amen

Píseň 2 (S – zpěvník Svítá) Aj kamení volati bude

Pane, ty jsi vléval do srdcí zkroušených naději těm, kteří tebe chválili, tebe prosili, tvou velikost oslavovali a v temnotách tohoto světa zpívali píseň novou. Tak tě prosíme za všechny ujařmené, zotročené, zoufalé, zápasící o holou existenci. Každému, i nám, vkládej do srdce píseň novou, píseň života. Prosíme i za ty, jejichž srdce je chladné jako kámen, jejichž srdce ztvrdlo mocí, slávou, úspěchem, ale také strachem, křivdou, bezprávím. Každému, i nám, vkládej do srdce píseň novou, píseň života. Prosíme i za ty, kteří druhé ohrožují, zacházejí s nimi jako se svým vlastnictvím, bez respektu, bez úcty, bez lásky. Za vůdce velkých mocností, i malých států, za ty, kteří si na vůdce i jen hrají, ale jsou bezkrevní jako kámen. Každému, i nám, vkládej do srdce píseň novou, píseň života. Ať se nám i modlitba, kterou jsi svěřil všem svým učedníkům, stane písní, písní novou, společnou písní všech věků a všech míst, jejíž síla se nedotýká jen mraků, tak společně voláme a v srdcích si zpíváme: Otče náš, … Amen

ohlášky

  1. K příštím bohoslužbám se sejdeme za týden v neděli v 9 hodin.
  2. Biblická hodina online bude tento týden v pátek v 18 hodin a povede ji br. farář Jakub Hála z Jilemnice.
  3. Pokud nám to dovolí pandemie, tak na 28. – 30. května plánujeme společný sborový víkend našeho, jilemnického a vrchlabského sboru v Herlíkovicích.
  4. Pod stejnou podmínkou se 2. – 8. srpna uskuteční dětský tábor pro děti našich sborů.
  5. Dnešní sbírka je určena na potřeby našeho sboru, děkujeme za vaši štědrost.

 

Píseň 224 (S) Novou píseň našim rtům/168 Zpívejte, čest vzdejte

Vždyť jste ‚okusili, že Pán je dobrý‘! Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‚vyvolený a vzácný‘. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům. (1 Pt 2,3-5)

Požehnání

Píseň 219 Hory, doly, stráně

Křížlice
Markéta Slámová, Daniela Zapletalová
18.4.2021

Hlahol Bohu, celá země!

Pějte žalmy k slávě jeho jména,

jeho chválu šiřte chvalozpěvem.

Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy!

Pro Tvoji nesmírnou moc

se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé.

Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy,

ať zpívá žalmy tvému jménu.

Pojďte, pohleďte na Boží skutky,

tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň

 

píseň 168 Zpívejte, čest vzdejte

 

Pane náš, děkujeme za dar života, za světlo dne a pokojnou tmu noci. Za ranní probuzení, za milá slova, pozdravení a úsměvy..

Dobrý Bože, děkujeme za dar nedělního dne, za možnost přicházet k tobě.

Vyznáváme, že ne my sami o sobě přicházíme, ale že ty nás povoláváš. Často proti našemu chtění a našim přirozeným sklonům.

Pane, ty znáš naše srdce, naši nouzi i nesnáze, když stojíme před tebou, abychom se k tobě obraceli, abychom ti vzdávali chválu, abychom naslouchali tvému slovu. Prosíme, odstraň nyní všechno, co nám v tom brání. Všechny naše falešné představy a tradice, zvyky, všechnu naši roztěkanost, samospravedlnost a neochotu nechat se proměňovat tvým oslovením.

Daruj nám své požehnání. Také všem, kteří se dnes ve tvém jménu po celém světě scházejí a zápasí o poznání a naplnění tvé vůle. Všem, kteří tě hledají, kteří ti chtějí dát ve svém životě místo.

Pro Ježíše Krista, našeho Pána, prosíme tě, vyslyš nás. Amen

 

čtení Gn 32.7-14(22)

 

píseň  Sv 327/692 Temnou divnou mlhou

 

kázání  posadit, kdyby vstávali

 

Dar otvírá člověku dveře, dar tlumí hněv – dočteme se v knize Přísloví. V tomhle smyslu Jákob jedná. Ví, že jeho bratr toužil a dost možná ještě touží po pomstě a ví od svých služebníků, že se pomalu blíží. A není sám – jde spolu s ním čtyři sta mužů. Ve strachu ze setkání tedy vymyslí takový scénář: Postupně Ezaua zahrne dary, postupně by mohla opadnout i jeho možná chuť se mstít. A až se spolu potkají, neuvidí už třeba v jeho tváři hněv. Nemá přece smysl trpně čekat, až se hněv toho druhého rozpustí. Je potřeba něco udělat. I dar je jednou z cest projevit, že nám na vztahu opravdu záleží, jakýmsi materiálním vyjádřením, že milost a usmíření je nám opravdu drahé. Jákobovi nejspíš rozumíme.

Kdybychom ovšem zůstali jen u téhle myšlenky, mohli bychom také skončit v pěkném nedorozumění – jakoby vztahy nebyly nic jiného než obchod, jakoby se i přízeň dala koupit a milost zaplatit, jakoby šlo jen o to, zda ten dar bude dost veliký. Jenže i kdyby se člověk rozdal celý, tak to ještě ke smíření nevystačí a na svou vinu tím nevyzraje. Pro to musí podstoupit hlubší zápas. Zápas, který se odehrává ještě před tím, než se potkají. Zápas ve tmě, přikrytý tajemstvím.

 

Genesis 32.23 – 33

 

            V rozhodujících chvílích svého života bojuje každý sám a vlastně ani neví s kým. Možná sám se sebou, možná s obrazem ideální ženy nebo ideálního muže v sobě, možná s člověčenstvím jako takovým, možná s démonem, který nás svádí, odvádí od opravdového života. A možná s Bohem, kterého vyznává jako svého Pána nebo ho naopak jako Pána svého života vyznat nechce. Předem to vůbec jasné není.

Co všechno se asi člověku ve chvílích takového zápasu honí hlavou? Vějíř možností, které mám – tedy pokud vůbec nějaké mám. Pochybnosti o sobě. Otázky po smyslu. Hledání pravdy. Strach ze zranění. Vztek na neznámého soupeře. Lítost nad vlastním životem. Myšlenky na Boží věrnost, sílu Boží lásky a spolu s tím myšlenky na lidskou slabost a vinu. Co všechno člověka Jákoba napadá a přepadá? S čím vším musí zápasit? A čemu se vlastně stavět na odpor a za čím si naopak stát? Uprostřed temnoty to přece není vůbec jasné. Možná zpětně, ale v té chvíli ne. Život je někdy boj, ze kterého si můžeme odnést šrámy na těle i na duši. S tím máme menší nebo větší zkušenost. Ale jen kvůli tomu bychom o téhle Jákobově zkušenosti číst nemuseli.

To zvláštní a jedinečné – to, co z Jákobova zápasu vytrčí, co nás může inspirovat, přichází až se svítáním. V okamžiku, kdy se nabízí možnost uniknout ze sevření, setřást ze sebe tu tíseň zápasu a ulevit si, se děje něco zvláštního a jedinečného: Jákob totiž odmítne možnost zápas rychle ukončit. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ Jde mu o víc, než aby se z toho sevření co nejdřív vykroutil. Jde o víc, než jen o to, aby ze zápasu vyvázl při první příležitosti, která se nabízí.  Jde o víc, než aby pro teď zvítězil.

            Jaký velký pokrok udělal Jákob od té chvíle, kdy přistoupil na myšlenku své matky a přistoupil k téměř slepému otci, aby využil jeho slabosti a podvodem získal požehnání. Jaký rozdíl od člověka, který kličkuje, uhýbá a má za to, že svým chytračením uchvátí požehnání.  Teď už tuší, že požehnání může vzejít jen ze zápasu, ve kterém nevyužije slabost protivníka. I když je sám zraněný, ten zvláštní zápas předčasně neukončí. „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“

            A právě v takových situacích a okamžicích, kdy člověk nepřistoupí na možnost ulevit si bez požehnání, se najednou všechno mění. Z pasivní oběti (z hříčky osudu) se stává udatný zápasník. Z vyhlášeného křiváka a podvodníka se vyloupne (skrze zápas, ve kterém nejde jen o vítězství) ten, kdo zápasil jako kníže s lidmi i s Bohem a obstál. Temný zápas, plný nejistoty a samoty se mění v setkání s Bohem, který zápasí o člověka. A zranění, které by normálně připomínalo jen lidskou slabost, se stává stálou připomínkou naděje. Poraněný kloub upomíná při každém kroku na Boží přítomnost.

Při takovém zápasu zazní ještě „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Člověk vyjeví zároveň svou pravou tvář, přiznává se ke své vině. Před mnoha lety se Jákoba ptal otec, který ve své slepotě nemohl prokouknout dobře sehrané divadlo: „Který jsi ty, můj synu?“ A Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený.“, což byla lež, úskok, podvod, lest. A při zápasu zaznívá: Jsem Jákob – Úskočný, lstivý, podrazák. Tváří v tvář Bohu Jákob vyznává otevřeně, bez vytáček kdo je a jaký je. Nejsem hrdina bez bázně a hany, jsem Jákob, lhář.

            Teprve tímhle pravdivým přiznáním ke své minulosti, jejíž stín sahá až k tomuto okamžiku, teprve tímhle pravdivým přiznáním může udělat krok dál. Teprve pak totiž slyší: „Ne, už nejsi.“ „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. Obstáls právě tehdy, když jsi svou vinu nezatloukl, když ses neschovával za druhé, když ses ke své minulosti přiznal. A víc nechtěj. Milost je dar, ne něco, co bys mohl jako pojem zařadit do svých plánů. „Stačí, když máš mou milost.“

            Pak ti může vzejít slunce, i kdybys sebevíc kulhal, i kdybys byl z toho zápasu zraněný. „Vždyť ve tvé slabosti se projeví má síla“, říká Bůh – síla, která tě přemáhá, abys ten zápas předčasně nevzdal, síla Boží lásky, která ti dovolí, abys v něm obstál.

            Tuším, že proto čteme tenhle příběh o podivném Jákobově zápase – abychom poznali, že z tísně a sevření životních zápasů nemusí být nejlepší hned utíkat. Že když jde člověku o víc než o vítězství nebo vlastní klid, může se právě uprostřed života potkat s Bohem, může i ve své slabosti poznat sílu Boha, který o nás s námi zápasí. Boha, který před námi otevírá budoucnost.  

 

modlitba Pane, stojíme o Tvé požehnání. Prosíme, veď zápas s námi i za nás. Dotýkej se nás, abychom, i když budeme kulhat, šli s Tebou a za Tebou. Amen

 píseň 643 Když soumrak zháší světlo

 ohlášky

  1. K příštím bohoslužbám se sejdeme za týden v neděli v 9 hodin.
  2. Dnes po bohoslužbách bude zde v kostele schůze staršovstva
  3. Biblická hodina online bude i tento týden v úterý v 18 hodin a povede ji br. farář Michael Pfann z Vrchlabí.
  4. Pokud nám to dovolí pandemie, tak na 28. – 30. května plánujeme společný sborový víkend našeho, jilemnického a vrchlabského sboru v Herlíkovicích.
  5. Pod stejnou podmínkou se 2. – 8. srpna uskuteční dětský tábor pro děti našich sborů.
  6. Dnešní sbírka je určena na potřeby našeho sboru, děkujeme za vaši štědrost.

 

Pane Ježíši Kriste, prosíme, abychom jako Jákob dovedli Tobě i sobě vyznat, jak na tom jsme a přiznat se k tomu, jací jsme.

Myslíme, Pane,

na ty, kdo mají větší trápení, než unesou. Myslíme na ty, kdo mají veliký strach, myslíme na ty, kdo jsou sami a o nikoho nestojí, myslíme na ty, kdo mají všechno, nic jim nechybí, a stejně nějak ne a ne být šťastni…

Myslíme na sobce, závistivce, lakomce, na lidi bezohledné a podlé-

Myslíme na poničenou přírodu a polámané vztahy a hlavně na to, aby se všem dostalo tvé pomoci: prosíme Tě, dopřej nám přítomnost svého Ducha, jenž probouzí k životu i to, co zchromlo a skomírá, ať se i do našich občasných temnot dostane světlo Tvé milosti.

Otče náš…

 píseň 477 Snažujme se ve všem právě

poslání Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.

Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.    Mt 7.7-8

požehnání

Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.

Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.

Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.

Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.

píseň 486 Svaté Boží požehnání

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
18.4.2021

Hospodinu vzdejte chválu při citeře, zpívejte mu žalmy s harfou o deseti strunách. Zpívejte mu novou píseň, hrejte dobře za hlaholu polnic. Neboť slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný. Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země. (Ž 33,2-5)

604 Buď sláva Bohu, chvála Otci

Na začátku všeho jsme dnes spolu s žalmistou vyznávali, Bože, že tvého milosrdenství je plná země. I my tomu věříme, i my se o to opíráme. I když to tak na této zemi často vůbec nevypadá. I dnes se docela v naší blízkosti znovu řinčí zbraněmi. Někteří mocipáni se chovají jak neukojení predátoři. Sice se nám trochu ulevilo do náporu virové nákazy, ale obavy, nejistota, roztrpčení, netrpělivost stále přetrvávají. A sami musíme vyznat, že k pokoji, radosti, vzájemnosti také často nepřispíváme. Přesto a právě proto jsme ti vděční, za všechno tvé nasazení. Že nám i v tomto světě ukazuješ svou slávu. Slávu a velikost svého díla. Kolik do toho ty sám dáváš. Kolik trpělivosti, lásky, věrnosti! Není nic v tomto světě, z našeho života, co by se ti mohlo rovnat. Žádný člověk, žádná věc, žádná událost. Není den, kdy bychom ti nemuseli být vděční, není okamžik, který by nemohl být naplněn chválou tobě. Tak tě, Bože, oslavujeme, těšíme se z tvé přízně a vzdáváme ti chválu. Tobě, který jsi cesta, pravda i život, od počátku a na věky věků. Amen

Čtení Iz 53,1-9

Píseň 23 Hospodin ráčí sám pastýř můj býti

Text Jan 10

Způsob Janova vyprávění je pro čtenáře a posluchače někdy hodně náročný. Někdy je to jako byste v jednom domě přecházeli od okna k oknu a vždy se vám otevřel docela jiný výhled. Do docela jiné krajiny. Na jedné straně domu budete mít před sebou malebného údolí, z další strany vás ohromí do široka otevřený pohled na širé, nekonečné pláně, na další straně zase uvidíte hustou zástavbu obce a na té další změť komínů a výrobních hal. Tak odlišné ty výhledy mohou být, jako byste vlastně vůbec nebyli v jednom jediném domě. I tak může čtení Janova evangelia někdy působit. Chvíli Janův Ježíš mluví o ovčinci, chvíli o jeho propojení s nebeským Otcem. Jednou zdůrazní jedinečnou schopnost pastýře pečovat a chránit své ovce, jednou načrtne až děsivý obraz toho, jak škodná (vlk) ovce trhá a rozhání. Jaký svět a jaký obraz před námi Jan dnes otevírá? A co všechny ty výhledy spojuje v jeden smysluplný celek?

Rád bych vám dnes nabídnul čtyři velmi odlišné výhledy z tohoto Janova domu, možná až nespojitelně a neslučitelně odlišné. A přesto se doufám podaří i to, že nás ta rozmanitost dovede k jednotě, ke vzájemnému propojení, aby bylo zřejmé, že vyhlížíme ze stále stejného domu, který má svůj řád, svůj řádný vchod, své zázemí, je poctivě zastřešen a je možné v něm pobývat s pocitem bezpečí a důvěry.

Výhled první. Tříšť, svár, neklid, ohrožení, rozptýlení. To je pro nás asi nejběžnější výjev, který máme často před očima. Kolik škody je schopen napáchat i jeden jediný člověk. Někdy to i vypadá, že všechno dobře funguje, že všechno šlape jako dobře namazaný stroj, a pak do stáda vlítne jeden jediný predátor a je nejen po klidu, ale napáchá tolik zla, že se škody budou sčítat a nahrazovat celá desetiletí. A někdy stačí i pouhé malé nic. Neviditelný virus, chvilková nepozornost za volantem, nerozmyšlený skok do vody, jedno unáhlené rozhodnutí, nebo naopak neschopnost včas a jednoznačně, bez dalšího lavírování se rozhodnout.

Když Ježíš pro škůdce použije obraz vlka, tak se na toho škůdce vlastně ani nemůžeme zlobit. Nic jiného od vlka přece ani nelze čekat. Takové je jeho ustrojení. Tak se narodil do tohoto světa. Nikdo od něh nečeká nic jiného, než že bude lovit. Že bude rozhánět stáda a trhat ovce. (Proto se v našich končinách vlci raději preventivně odstřelují). S lidmi je to ale jiné. Někdo škodí a ještě je za to oslavován. A čím větší predátor, tím víc do své smečky získá dalších. Na nás (v duchu Janova přirovnání by se mělo říct, ovcích) tedy hodně záleží. Komu dáme svůj hlas, komu svěříme moc, komu dáme svou důvěru a také co sami se sebou uděláme, když se ukáže, že nás zvábil a do sféry svého vlivu vtáhl vlk v rouše beránčím. A protože vyhlížíme z okna sváru, ohrožení a rozptýlení, nebude ani ten pohled na ovčí stádo jen konejšivý. I nám lidem stádovost ovcí není úplně cizí. Když si nedáváme pozor na to, jestli jen neopakujeme to, co jsme někde slyšeli, bez rozmyslu, bez ověření. A jaké jsou ty autority, kterým nasloucháme, podle kterých se rozhodujeme. Když nasloucháme nakonec víc hlasu člověka (včetně toho našeho vnitřního hlasu), než hlasu Božímu. Nenecháme se pak vést spíš voláním stáda, než volání pastýře?

Výhled druhý. Jednota, bezpečí, pokoj. „Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř,“ říká Ježíš. To je oproti tomu předchozímu výhled opravdu do docela jiné krajiny! Tu tříšť a změť nejrůznějších hlasů, protichůdných pohledů, rozporuplných výzev a proudů tu střídá docela odlišný a jedinečný výhled. Pro někoho by mohl být hodně vysněný, jak do jiného světa, do prostoru Božího království. Ale je to možnost, která se tu před námi docela reálně otevírá. Jeden pastýř už tu je. Alfa i omega všeho. Počátek i konec. Vítěz nad svárem, tříští a rozptýlením. Když nám evangelista Jan otevírá pohled do této krajiny, tak ji nemá oddělenou od té první. Realita vítězného Krista je pro něho současnou realitou. Jednota jeho lidu je pro něho také současnou realitou. Nebo lépe, reálnou možností. My už jsme se asi příliš smířili s obrazem a realitou předchozího výhledu. A tedy i s rozdělením a štěpením Pastýřova stáda. Co to například znamená, když říkáme „naše církev“. Především asi myslíme na tu „naši“ vlastní. Nemyslíme na jiné denominace, na jiná společenství. A když se nám něco nelíbí, když s něčím nesouhlasíme – v církvi, nebo i ve sboru, tak si od toho udržujeme odstup. Jako bychom sami nebyli součástí toho všeho. Když Pavel píše korintskému sboru: „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů, “ (1 Kor 12,26-27) tak jen nevyhlíží  ideální stav první církve, ale drží se toho, co i my sami vyznáváme: „Věřím svatou církev obecnou.“ Věřím v jedné církvi. Jsem součástí jedné církve – Kristovy církve. Společenství (stáda) toho, který nás volá do jednoho houfu, spojuje nás se všemi našimi rozdíly, odlišnostmi, často i protikladnými a na první pohled neslučitelnými. A je to jedna z největších slabin našeho svědectví víry v tomto světě, že v Kristově společenství, v jeho církvi myslíme a říkáme: „My a oni.“ Nebo: „Ještě že to u nás je jiné!? Ještě že na tom nejsme tak špatně!?“ To jsou myšlenky, které patří do toho prvního výhledu, do výhledu z toho prvního okna. Jako bychom všichni nebyli součástí jednoho celku, jednoho týmu. Proto je tak důležité, jestli se alespoň pokoušíme naslouchat hlasu především toho jednoho Pastýře. Toho, který mnohé spojuje v jedno, z různosti tvoří celek, z rozmanitého obdarování každého z nás tvoří jeden organismus, slovy dnešního evangelia jedno stádo, jeden lid.

Výhled třetí. Boží nasazení. To všechno by opravdu byl sice hezký, ale nedostižný ideál. Kdyby to stálo na našich schopnostech. Na našich nápadech. Na našem nasazení. To nové tady ale tvoří Bůh. My jsme jeho dílo nejen jako jeho stvoření, ale jako součást obnoveného, nového stvoření. A do této obnovy Bůh dává opravdu všechno. Nasazuje všechno co má. I to nejcennější. Sebe sama nasazuje, aby svět i nás zcela proměnil. A někdy by stačilo trochu víc pozornosti, abychom zahlédli, jak se jeho dílo i v tomto světě prosazuje. Kolik modliteb už vyslyšel a pak i z úst nevěřících bývá slyšet – je to zázrak. Je to Boží zázrak. A ne jen když někdo byl uzdraven. (Jeden příklad za všechny – v nedávných dnech i mediálně často připomínaný příběh zesnulého Františka Lízny.) Nebo co dokázalo nejedno objetí plné Kristovy lásky změnit – i tam, kde se lidé napadali, uráželi i zabíjeli. Co dokázala s lidmi dělat služba těm, kteří byli jinými považování za nepřátele na život a na smrt (kolik takových svědectví máme z vězení, koncentráků, gulagů, nebo ze života nám známého Přemysla Pittera). A za tím vším nestojí nikdo jiný a nikdo menší než sám Bůh. Otec Ježíše Krista, toho ukřižovaného a vzkříšeného.

A tím se dostáváme k poslednímu, čtvrtému výhledu. Raněný ranhojič. Je to vlastně velikonoční výhled. Na toho, který je Pastýřem svého lidu, pastýřem ohromného, rozmanitého stáda, našeho stáda. A je-li to dobrý pastýř, pak od něho můžeme očekávat veškerou péči, maximální pozornost, bdělost dnem i nocí. A pokud se s námi děje cokoli zlého, tak i osobní nasazení. Pro každého z nás zvlášť a osobně. Takový pastýř neváhá a hledá byť jednu jedinou ovci, která se ztratí, hledá, dokud ji nenalezne (Lk 15). Na něho se můžeme ve všem spolehnout. Když bloudíme, když nám docházejí síly, když jsme osamělí, když to vypadá, že okolní svět se vymkl z kloubů. On sám se ale také hodně vymyká běžným představám dobrého a zdatného pastýře. Neprezentuje se nezdolnou silou, neochvějnou mocí, nesmlouvavou rázností, jakou by u něho mnozí rádi viděli a jistě i uvítali. Právě s tím kdysi narazil a naráží i dnes. Jako ten, který „byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili… Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ I na něho doléhají bolesti a žal doby. Ale jak Izaiáš zároveň říká: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“

Je to zvláštní moc, neobyčejná vnitřní síla, že ani za cenu rizika prohry neuhne před překážkou, před skrytým protivenstvím i otevřeným nepřátelstvím. Proto právě tohoto pastýře můžeme spatřit ve všech čtyřech výhledech, můžeme ho tam najít a připojit se k němu. Proto právě on spojuje nespojitelné a dává všem obyvatelům domu s tolika rozmanitými až protikladnými výhledy pocit bezpečí a důvěry, že všechno to, co je venku, patří nejen k sobě, ale je také součástí jednoho velkého Božího díla. Pojďme být k tomu pozorní.

            Pane Ježíši Kriste, ty v jedno spojuješ neslučitelné, ty dáváš pokoje i tam kde je svár a řevnivost. Tobě patří dík, že neseš všechny naše bolesti, nevěrnosti, že nám rozumíš a i nás přijímáš do svého společenství. Amen

Píseň 678 Jeden Pán, jedna víra

Ohlášky

  1. K příštím bohoslužbám se sejdeme za týden v neděli v 9 hodin.
  2. Příští týden bude po bohoslužbách v neděli schůze staršovstva a s ohledem na opatření budeme mít schůzi zde v kostele.
  3. Biblická hodina online bude i tento týden v úterý v 18 hodin a povede ji br. farář Jakub Hála z Jilemnice.
  4. Pokud nám to dovolí pandemie, tak na 28. – 30. května plánujeme společný sborový víkend našeho, jilemnického a vrchlabského sboru v Herlíkovicích.
  5. Pod stejnou podmínkou se 2. – 8. srpna uskuteční dětský tábor pro děti našich sborů.
  6. Dnešní sbírka je určena na potřeby našeho sboru, děkujeme za vaši štědrost.

Přimlouváme se, Pane, za tento svět. Za tvé stvoření. Za každou, i drobnou bolest, za každý šrám na tvém díle. Přilož svou ruku plnou milosrdenství na každé churavé srdce. Otevírej oči všem, kteří šíří zášť, nenávist, kteří druhé rozdělují, v rodinách, ve společnosti, mezi státy a národy, a také v církvi. Opět se přimlouváme o pokoj na hranicích Ruska a Ukrajiny. A vůbec ve všech zemí, kde už se válčí. Prosíme za nemocné, dávej jim sílu k uzdravení i nesení toho, co už změnit k lepšímu. Prosíme za zdravotníky, i vědce, kteří napínají všechny síly v boji s nemocemi. Prosíme za moudrost pro politiky a vůbec pro všechny, kteří vedou, rozhodují nejen o sobě, ale také o druhých. A dávaje nám všem odvahu i důvěru, abychom tě i v tomto světě následovali. Abychom se o tebe ve všem dokázali spolehnout. Aby tys pro nás byl opravdu první i poslední. Spoj nás všechny svou láskou i otevřeností, když k tobě voláme slovy modlitby Páně: Otče náš, … Amen

Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“ (Zj 7,9-12)

Požehnání

Píseň 488 Milost Pána našeho

Křížlice
Jiří Weinfurter
11.4.2021

„K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? “ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto : „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?“ Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Iz 40,36-31)

Píseň 344,1-3 Kristus Pán, král věčné slávy

Bože a Pane náš, čas Velikonoc je za námi, ale stále v nás doznívá síla Velikonoční neděle. Co se to tam tehdy stalo? Jaké to i pro nás mělo důsledky, že jsi svého Syna Ježíše Krista vzkřísil z mrtvých. Jaké možnosti jsi před námi otevřel, jakou silou jsi nás obdaroval? Kolik naděje jsi do naší často tak prázdné duše vlil? Je to div, který je stále nad naše chápání. Jak moc jsi nás obdaroval, jak moc jsi nás proměnil. A my to často ani nevidíme. Často se cítíme slabí, prázdní, bezradní i bezmocní. Vydaní na pospas přízni nebo nepřízni času. Prosíme, dávej se nám znovu poznat. Dávej nám znovu zakusit tu zvláštní chuť nového života, vzkříšeného, obnoveného. Naplňuj nás svým Duchem, pozvedej nás svým slovem, proměňuj nás svou láskou, ať i v našich očích a skrze naše kroky září lesk nového stvoření. Amen

Čtení 1 Královská 17,1-15

Píseň 377 Ach, obnov mne, věčné světlo

Text J 21,1-13

Jedinou zprávou o závěrečné a vrcholné události o Velikonocích – o vzkříšení Krista, je prázdný hrob. Nic dalšího se o vzkříšení v Písmu nedočteme. Přestože právě na tom stojí celá existence církve, celá křesťanská víra. Bez vzkříšení nedává smysl ani víra, ani ten nejmenší šrám na původně dobrém Božím stvoření. Vzkříšení je vrcholným aktem Boží záchrany života a vůbec celého jeho díla. Přesto všechno, o této události víme jen to, že Ježíšův hrob byl třetího dne prázdný. To je hodně málo. Zároveň celý Nový zákon je svědectvím o tom, jaké důsledky měla v tomto světě a mezi lidmi smrt a vzkříšení Ježíše z Nazareta. A ten dnešní příběh navíc naznačuje, co to s lidmi udělá, když se jich Ježíšovo vzkříšení nijak nedotkne a do jejich života žádným způsobem nevstoupí.

Šimon Petr řekl: „Jdu lovit ryby.“ Zdá se to docela logické. A co také jiného? Nic jiného neuměl. Bylo to jeho celoživotní živobytí. Byl rybář. Tak lovil ryby. A teď, když už bylo po všem, když se nenaplnily jeho vize, touhy, všechno to dobré, co v něm Ježíš ještě před několika málo dny probouzel, tak ani nic jiného nebylo myslitelné. Bylo to to nejrozumnější, co mohl udělat. Petr byl vlastně rozumně uvažující člověk. Byl to pragmatik. I když to byl také velký srdcař – když se pro něco zapálil, tak za tím šel téměř nesmlouvavě a nekompromisně. I svému Mistru vehementně vzdoroval, když se mu zdálo, že by mohlo všechny jejich plány něco ohrozit. I svůj život byl ochotný za Ježíše položit. Po Ježíšově smrti bylo ale nad slunce jasné, že nic z toho se už nenaplní. A že nic jiného nemá smysl, než opět žít, tak jako dřív. Když vše pečlivě zvážil, padlo jediné možné a rozumné rozhodnutí: „Jdu lovit ryby.“

Bratří a sestry, to je dilema snad každého z nás. Každý máme své sny, fantazie, představy a mnohé z nich vychází a stojí i na naší víře. V jakých vztazích bychom chtěli žít, jak by mohl a měl fungovat náš sbor, koho bychom v našich společenstvích rádi viděli, jak by to v naší a vůbec celé Kristově církvi mohlo a mělo vypadat. A pak se nenaplní jedna představa, druhá, třetí… Někdy z toho býváme roztrpčení, mrzíme se, někdy na sebe, jindy na druhé. A někdy se nám přitom doslova pod rukama drolí i naše víra. To si pak říkáme, jestli já to mám vůbec zapotřebí. Jestli není lepší jít si svou vlastní cestou, starat se sám o sebe, moc se neangažovat. A neriskovat, že zase přijde zklamání, deziluze, roztrpčení, že i naše víra začne chřadnout a trouchnivět.

Jakou sílu mívá zklamání je vidět i na Petrovi. Nebylo to poprvé, co se potkal se vzkříšeným Pánem. Hned po Velikonocích se ze strachu před možnými dalšími perzekucemi učedníci uzavřeli před celým světem. Několikrát je vzkříšený Kristus navštívil, aby je upokojil. Aby vnesl do jejich ustrašených srdcí klid, rozvahu a především důvěru, že ani jeho smrtí se nic na jeho slibech a na jejich poslání nemění. Tak to čteme u Jana v předchozí kapitole. A přesto se Petr nakonec rozhodne: „Jdu lovit ryby.“

A další šli s ním. Petr ani nemusí nikoho dlouze a složitě přemlouvat. Tak snadné je strhnout lavinu pragmatického skepticismu. S tím máme v naší zemi velmi bohatou zkušenost. Jak snadno se na škarohlídy a pochybovače nalepují další a další a jak těžké je kupící se skepsi vzdorovat. Když jedna pochybnost střídá druhou, když se navíc oblékne do hávu věcného prakticismu, stoupenců (blbé nálady) rychle přibývá. Když ti rybáři za celou noc nakonec neuloví ani rybičku, chtělo by se na stejné vlně hned dodat, že ani není divu – když se tak rychle vzdali svého apoštolského poslání. Když tak rychle odložili šat učedníků a s jakousi lehkostí praktiků se vydali brázdit široké vody Tiberiadského jezera. Po bitvě je ale každý generál. A takových generálů se vždycky najde dost.

Co je ale nakonec opravdu na pováženou: co se stane, když se znovu setkají se vzkříšeným Kristem? Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Opět prakticky vzato to byla jediná správná a rozumná odpověď. Přesto tady v této chvíli vstupujeme do temné noci církve. Ne snad protože ti rybáři odmítnou pomoc hladovému pocestnému. Člověku, který hledá oporu, zastání, posilu či povzbuzení. Ne vždy je jednoznačně dobré každému, ve všem, bez rozmyslu vyjít vstříc. Ale to alarmující „nemáme“ je  vyřčené přímo do očí, tváří v tvář Kristu. Kdyby to byl nějaký šejdíř, podvodník, kupčík s vlastní nouzí, ale v této chvíli se odhaluje, že událost vzkříšení stále ještě nevstoupila do jejich srdcí. Jasně se ukazuje, že jejich zrak nebyl obnoven, že se nestali součástí nového stvoření a stále žijí v zajetí starého světa, kde vládne smrt, nouze, přízemní strohost života oblečená do věcného a praktického uvažování. Kolikrát se už se Vzkříšeným setkali. Kolikrát jsme se my sami s Kristem setkali. V nouzi těch nejmenších tohoto světa. V naší vlastní nouzi. A přesto se nám to stále znovu vrací, že náš zrak, naše mysl, naše srdce nejsou událostí vzkříšení proměněná a pročištěná. A my musíme stále znovu zápasit a prosit, aby nás Pán Bůh proměnil, abychom žili jako nové stvoření, jako ti, kteří byli spolu s Kristem vzkříšeni k novému životu. Aby nám otevíral oči i srdce a my dobře viděli i v tomto světě, kudy, skrze jaké události, skrze jaké lidi i k nám přichází Kristus. Abychom i my byli nositeli světla a solí země.

Tím ale naštěstí celý příběh nekončí. Přichází mocné povzbuzení. Naděje, že nás Pán Bůh v našich dilematech, otázkách, rozpacích a pochybných rozhodnutích nenechá tak docela opuštěné. Pokud se poctivě ptáme, pokud nám upřímně záleží na tom, abychom byli v tomto světě jako jeho děti, jako součást jeho nového stvoření, jako ti, kteří mají podíl na Ježíšově smrti i jeho vzkříšení. Přichází s pomocí. Stejně jako Ježíš povzbudí své učedníky, aby jen přehodili sítě na druhou stranu lodě a to jejich „nic“ namnoží. Tak hojně namnoží, že to ani nejsou schopni utáhnout. Dostávají tolik, že už nemohou říct: „Nemáme.“ Dostávají šanci prožít setkání s Kristem, i když i pak jsou stále váhaví, nejistí, nemají odvahu se zeptat: „Kdo jsi?“

Sestry a bratři, málokdo je na tom dnes podobně, jako ta vdova ze Serepty Sidónské, která opravdu v podstatě nic neměla. I to nepatrné málo ale i ve své nouzi nouzi sdílela. Protože se „jednoduše“ spolehla na Boží zaslíbení. Mnohem víc jsme na tom jako ti učedníci, kteří byli tak obdarování, že to množství nebyli schopni ani utáhnout. A nejen množstvím hmotným, ale také znalostí, poznání, zkušeností… Přesto se i my jako ti učedníci učíme jen pozvolna, po malých krůčcích se učíme ve víře rozpoznávat, co pro nás znamená víra v Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Postupně, celoživotně se učíme, jak nám vzkříšený Kristus uvolňuje ruce, osvobozuje mysl i ducha, abychom nebyli poddáni jen přízemní strohosti, která vidí především naše vlastní limity a omezení. Ani se z nás nemusí stát velcí vizionáři. Někdy by stačilo jen přehodit sítě na druhou stranu naší lodě, abychom nemuseli říkat, nemáme, nemůžeme, to nejde, jsme v koncích, to je marné. Kolik možností máme na dosah, v naší bezprostřední blízkosti. Jak blízko máme vzkříšeného Krista na dosah, který nás zve a povzbuzuje, abychom viděli, co by jinak lidské oko nikdy nespatřilo, abychom slyšeli, co by jinak lidské ucho neslyšelo. Jak jinak můžeme vidět sebe, druhé, svět, naše možnosti i plané pokusy, upřeme-li svůj pohled na Krista ukřižovaného a vzkříšeného, Krista zemřelého a vítězného?!

Daruj nám moudrost, abychom dokázali tak jednoduše přehodit naše sítě o kousek vedle, abychom nemuseli říkat, nemůžeme, nejde to, nemáme na to. Daruj nám bystrost ducha, abychom slyšeli, když ty sám nás chceš probudit z letargie. Daruj nám odvahu udělat i to, co se zdá zbytečné a nepraktické. Vzkříšený Kriste, otevírej nám oči pro jinakost života – obnoveného, svěžího a čerstvého. Amen

Píseň 623 Důvěřuj se v Pána

Ohlášky

Jako tvé děti, Bože, jako ti, které jsi povolal ke svému dílu, dílu obnovy svého stvoření, jako ti, kteří byli spolu s Kristem vyvedení k novému životu, k tobě Bože voláme a prosím, dávej nám sílu nést ten zvláštní a jedinečný úkol, poslání být živými svědky vzkříšení v tomto světě, v tomto čase, v této zemi. Cítíme, že na to nestačíme, že podobně jako ti učedníci se raději uchylujeme k tomu, co je jisté, ozkoušené, v čem moc neriskujeme. Ale protože ty se nás nevzdáváš, znovu nás pozvedáš, prosíme za všechny, kteří ztrácejí v tomto světě naději, skládají ruce v klín a drží se svých chabých a chatrných jistot. Prosíme za tracené, opuštěné, za ty, kteří snad někdy byli plní života, energie, entusiasmu a po mnoha zklamáních rezignovali a nečekají ve svých životech, ani od tebe už nic dobrého. Prosíme i za ty, kteří svou skepsí a stálým pochybováním svádějí další, i naše škarohlídství proměňuj svou nadějí. Tvá sláva se to nedělní velikonoční ráno rozzářila nad touto zemí. Prosíme, udržuj ten žár své přízně v tento i přicházející čas. Za to vše prosíme a ještě mnohem víc vkládáme do společné modlitby tvého Syna: Otče náš, … Amen

Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův. (Kol 3)

Požehnání

Píseň 355 Kristus má v rukou celý svět

Křížlice
Jiří Weinfurter
4.4.2021

Kristus byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen!

Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. (Ž 118,23n)

Píseň 333a Bůh náš všemohoucí

Vzkříšený Kriste, ty jsi vstoupil do našeho života jako vítěz nad smrtí. Abys nám otevřel brány věčnosti. Abys nás učil žít věčností už v tomto světě. Vyznáváme ti, že jsme této tvé nabídce málo otevřeni. Že žijeme až příliš často jakoby tvá poslední stopa v tomto světě byl tvůj hrob. Vyznáváme, že tak i my neseme vinu za bídu tohoto světa. A k tomuto vyznání se připojujeme společným a hlasitým: Vyznávám.

Vyznáváme i svoji víru. Věříme, že ty nás v tom nenecháváš samotné, že nám odpouštíš naši malou víru a stále znovu nás zveš na cestu víry, abychom žili zázrakem vzkříšení. Tuto víru vyznáváme a stvrzujeme společným a hlasitým: Vyznávám, zpomoz mé nedověře.

V moci tvé lásky a tvého velkého milosrdenství vyznáváme i svoji touhu po smíření – s těmi, kterým jsme ublížili, kterým jsme odepřeli bohatství tvé lásky. I tuto touhu vyznáváme a stvrzujeme společným a hlasitým: Odpouštím v moci Ducha svatého.

Zvěstuji vám velikou radost, Hospodin, ten který vzkřísil Ježíše z Nazareta, odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé a vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen

Čření Lk 15,11-24

Píseň 344,1-3 Kristus Pán, král věčné slávy

Text Lk 24,1-12

Byl to tehdy docela obyčejný den. První den po sobotě, začínal normální pracovní den, každý si šel to ráno za svými všedními povinnostmi. Pro ty ženy ten den nejspíš nebyl tak obyčejný — vydaly se časně z rána k Ježíšovu hrobu, aby dokončily to, co v den jeho smrti už nemohly kvůli začínajícímu svátku vykonat. I evangelista Lukáš to celé líčí velmi stroze, suše, jakoby se všichni lidé toho rána neprobudili do zcela jiného světa. Žádné fanfáry, žádná hvězda na nebi, žádné dunivé chvění otevírajícího se hrobu. Jakoby se nic tak zásadního a převratného na této zemi a vůbec v celém vesmíru nestalo. Přitom od té noci už nemá smrt poslední slovo. Od toho rána už žádné utrpení, ani bolest, nemá svou konečnou a absolutní tíživost. Zdá se ale, že si toho vůbec nikdo nevšiml. Tehdy. A co dnes? Jak velké dopady má událost vzkříšení v současném světě? Dnes jsme se sice neprobudili do všedního dne, na celé Zemi všichni křesťané vítají nový den svátečně naladěni, radují se z Kristova vzkříšení, ale ani po dvou tisících letech to nevypadá, že by se tento svět, a my spolu s ním že bychom se nějak zásadně proměnili. Ostny smrti sice byly otupeny, ale jak říká apoštol Pavel, celé stvoření stále „lká a pracuje ku porodu“.

A to nepřipomínám, protože bych chtěl nalévat nové víno do starých měchů. Nechci ani vyvolávat stesk či roztrpčení nad neutěšeným stavem našich životů a vůbec celé lidské pospolitosti. Jen mě překvapuje a zaráží, jak suše líčí evangelista Lukáš to ráno prvního dne po sobotě. Bez velkého vzrušení. Jakoby se vůbec nic tak zásadního nestalo. Jediné vzrušení se objeví ve chvíli, kdy ty ženy obestře děs a hrůza při setkání se dvěma zářícími postavami. Pak ale Lukáš pokračuje opět ve strohém rytmu, bez jásotu a výjimečných úkazů. Jak ostře jeho líčení kontrastuje s jeho obsáhlým podáním Ježíšova narození – hvězdná znamení na nebi, andělé a jásající nebeští zástupové, žasnoucí pastýři, prostě všude obrovská sláva přelévající se až do dnešních dní, do soudobého slavení Ježíšova narození. Když je ale zlomen osten smrti, když to nejtěžší otrocké jho, kterému jsme poddáni, ztratilo svou kouzelnou moc, tak žádná velká sláva nepřichází. Tehdy vůbec a jak je to dnes? Odpovídají dnešní oslavy tomu, jaké důsledky má pro tento svět i pro nás Ježíšovo vzkříšení?

Podobně překvapivě působí i to, že Lukáš, stejně jako ostatní evangelisté se vlastně ani krátkou zmínkou nezastaví u toho předchozí dne. Přestože několikadenní velikonoční slavnost tehdy vrcholila právě sobotou. Přitom to musel být emocemi vysloveně kypící svátek. Svátek svobody pod dozorem římské okupační armády. Bylo to skoro jako kdyby si tady u nás někdo chtěl slavnostně připomínat 28. říjen řekněme v roce 1943. Nebo kdyby někdo chtěl v roce 1720 uspořádat slavnostní shromáždění při příležitosti výročí vyhlášení Rudolfova majestátu – tedy dekretu, který zaručoval v našich zemích všeobecnou svobodu náboženského vyznání a který za pár let později vzal za své bitvou na Bílé hoře. V Ježíšově době se sice oslavou Velikonoc nikdo nevystavoval přímému riziku tvrdého trestu (jistou míru náboženské tolerance římská okupační správa vůči Izraelcům přece jen prokazovala, protože Římané věděli, že částečný benevolence k lokálním náboženstvím povede k povolnosti), ale slavit svátek svobody v době poroby, útlaku…, jak hořké takové oslavy musely být! A zvlášť, když někteří si od Ježíše slibovali, že se skrze něj všechny poměry v zemi změní. A nezměnily. Jen si to představme. Do někoho vkládáte velká očekávání, jste přesvědčeni, že teď váš život získá docela jiný náboj, jinou energii, a pak se to celé ukáže jako iluze a klam. Hořkosti a trpkosti se pak jen těžko ubráníte. A těžko se jí zbavujete. Úsměv do tváře se nám sice může časem vrátit, ale zklamání v sobě má obrovskou sílu. A taky setrvačnost. Jen tak nevyprchá. A Lukáš nechá tu slavnost bez povšimnutí.

Nestálo by tedy za to vystavět svědectví o Ježíšově vzkříšení na pozadí právě takového zklamání, na pozadí hořkosti tehdejších oslav Velikonoc? Jak působivé by to mohlo být, když se druhého dne ukáže, že skepticismus farizeů nebyl vůbec na místě, že všichni rejpalové a škarohlídi ostrouhali, že to vše s Ježíšem nebyla jen iluze a klam. Velkou noc dávného osvobození z egyptského otroctví vystřídá ještě větší noc – vysvobození z otroctví smrti. Život vítězí nad smrtí. Ježíš byl vzkříšen a spolu s ním dostal šanci k životu každý z nás… A přesto se tato největší noc v dějinách vesmíru probouzí do nového dne bez halasu, bez slávy, bez nebeských úkazů, probouzí se do docela obyčejného všedního dne, všedního dne s prázdným hrobem a podivnými bytosti, které vyvolávají hrůzu. Co to je za evangelium? K čemu nás má tento příběh přivést? Co nám chce napovědět i pro to našeho současné velikonoční slavení?

Tou první nápovědou je všední den. To, co je všední, obyčejné má pro nás zpravidla punc nezáživnosti. Ve všednosti zpravidla nevidíme nic moc lákavého, poutavého, co by stálo za zvláštní a soustředěnou pozornost. To, co nás nese, k čemu často upínáme svoji pozornost, k čemu směřují naše touhy, naše očekávání, jsou zpravidla mimořádné, nevšední zážitky. K tomu se rádi vracíme. O tom rádi vyprávíme – jaká neobyčejná místa jsme navštívili, co neopakovatelného jsme zažili, jaké zajímavé lidi jsme potkali… A právě do strohé všednosti přichází událost vzkříšení.

Druhou nápovědou je prázdný hrob. Nic, co by mohlo někoho přesvědčit. Co by nám poskytlo důkaz o zázraku vzkříšení. Spíš to vyvolává pochybnosti – nebylo Ježíšovo tělo jednoduše ukradeno? Potichu, tajně. Není to divné, že ani otevření hrobu neprovází hromy, blesky, zemětřesení, nebo prazvláštní úkazy na obloze. Ve všední den jsme tedy vedeni k hrobu, kámen je odvalený a hrob je prázdný. Tam se máme učit žít zázrak vzkříšení, v prázdném hrobu. A to nejde jinak, než si všímat maličkostí, všedních maličkostí. Učit se žít zázrak vzkříšení pěkně krůček po krůčku, postupně ho objevovat v každém okamžiku našeho života. S docela obyčejnou modlitbou na rtech, při jídle, při obyčejné práci, tam kde potkáte tuláka, a vůbec v jakémkoli setkání. I v nemoci, i tam, kde se hroutí naše plány a vize. Dokonce i tam, kde si vzájemně ne docela rozumíme. Kde narážíme na nepochopení.

A to je třetí nápověda – když to ty ženy líčí učedníkům, narazí na nepochopení. Mají je za blázny, považují to za holý nesmysl. Za výplod vyšinuté fantazie. Ti, od kterých bychom to nejméně čekali, to celé ještě shazují a odmítají. I to je charakteristické pro zázrak vzkříšení. Nepochopení, nepřijetí, zdvižené obočí. Tady opět nezbývá, než se obrnit trpělivostí. Chce to čas, je to běh na dlouhou trať, zlom nepřichází v okamžení. Abychom prožili zázrak vzkříšení, potřebujeme ujít hodně dlouhou cestu. Podobně jako ji musely projít vyděšené ženy, nedůvěřiví učedníci, nebo jako ji musel projít marnotratný syn.

Milí přátelé, nebyla to tehdy žádná sláva. Klíčový zlom života na této zemi neprovázejí žádné mimořádné úkazy, žádné fanfáry. Jedinou stopou je prázdný hrob a zvláštní bytosti vyvolávající místo radosti hrůzu a zděšení. A stane se to v docela obyčejný všední den, když veškerá slavnostní nálada hořkosladce vyprchá. Tak slavme tento den s radostí a vděčností, že vzkříšený Kristus přichází s proměnou života i do našeho času, docela obyčejného, nijak vznešeného.

Pane Ježíši Kriste, uč nás stále znovu žít zázrak stvoření, každý den, v každé maličkosti, ať se nám bohatství a krása života, tebou obnoveného života otevře a rozhojní i v naší obyčejné všednosti. Amen

Píseň 660 Buď Bohu všechna sláva

Ohlášky

VP

Pán Bůh oslovuje každého z nás osobně: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý, byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.“ Každého z nás povzbuzuje, abychom se i my stali svědky Kristova vzkříšení v tomto světě. Jsme tak zváni na dlouhou cestu, jejíž součástí je i hostina Kristova stolu. Je to zvláštní příležitost, kterou můžeme zakoušet jakýmsi závdavkem již v tomto čase. A také dnes.

K: Nastal čas Velikonoc, hle, nyní je čas příhodný, nyní je čas spásy. Proto se radujme a připojme se k hlasu těch, kteří od apoštolských dob takto vyznávali:

S: Věřím v Boha Otce všemohoucího… (Apoštolské vyznání víry)

K: Pozdvihněme svá srdce k Pánu Bohu našemu! Vzdávejme mu díky!

Je to dobré a spravedlivé, Bože náš, abychom abychom tě vždycky chválili a děkovali ti skrze tvého Syna Ježíše Krista. Neboť on zemřel na kříži a vstal z mrtvých pro naši záchranu, on se stal naším mocným a věrným zastáncem, každého z nás zve k velikonočnímu prozření naším vlastním jménem. Proto tě se všemi tvými zástupy chválíme a spolu s nimi voláme:

S: Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země tvé slávy. Hosana na výsostech! Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech.

Ustanovení Večeře Páně

K: V tu noc, kdy byl zrazen vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Vezměte a jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.

S: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.

K: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého stvoření. Díky tvé dobrotě se nám chléb, který vytvořily lidské ruce, stává chlebem života. Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého stvoření. Díky tvé dobrotě se nám toto víno, které je dílem lidských rukou, stává kalichem spásy.

S: Otče náš, který jsi v nebesích …

Pozdravení pokoje     

K: Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi!

S: Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi!   

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, daruj nám pokoj!

Kdo věříte, že Ježíš žil, zemřel a byl vzkříšen, abychom my mohli žít, pojďte, neboť jeho stůl je připraven. Okuste a vizte, jak dobrý je Pán.

 

„Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život
světa.“ /J 6,47-51/

 

Modlitba

Pane, smiluj se.

Ty nás zveš, Bože, k novému životu, k životu proměněnému slávou vzkříšeného Krista. Prosíme, ať tato sláva vstoupí do života všech, kteří nemají na co se těšit, nevidí žádnou šanci na změnu k lepšímu, kteří nevidí šanci právě v tomto životě, který dostali – za posilu těch, kteří ztratili naději, prosíme – Pane, smiluj se. Prosíme, ať se sláva Vzkříšeného stane mocí, která léčí každou bolest – za těžce a beznadějně nemocné, za nesnesitelně trpící, mučené, za týrané nezájmem a nenávistí společně prosíme –  Pane, smiluj se. Ať se sláva Vzkříšeného stane mocí ke smíření. Za všechny, které trápí staré viny, vlastní selhání, kteří se točí v uzavřeném kruhu výčitek a obviňování, i za ty, kteří přiživují malé, lokální, ale i velké mezinárodní konflikty společně prosíme –  Pane, smiluj se. Za tvou církev se také přimlouváme, ať je v tomto světě živým svědectvím o tvé moci, o tvé naději a o tvé lásce, v docela obyčejné dny, v docela obyčejných našich životech. Ty sám, Pane, dokonči, co jako závdavek zakoušíme již dnes – Přijď, Pane Ježíši. Amen

  1. Korintským 15,54b-58

Smrt je pohlcena vítězstvím! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvé žihadlo? Žihadlem smrti je hřích a hřích má svou moc ze Zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze naše-ho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.

Požehnání Píseň

346 Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
28.3.2021

 

Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče. Odpověz mi, Hospodine, vždyť tvé milosrdenství je dobrotivé, pro své velké slitování shlédni na mne, neskrývej tvář před svým služebníkem, když se soužím, pospěš, odpověz mi, buď mi blízko, zastaň se mne. (Ž 62,2-3;17-19)

Píseň 33 Rozvesel se v Hospodinu

Bože, ve všem, kam jen naše oko dohlédne, můžeme vidět dílo tvých rukou. A je to jen nepatrná část, drobný výsek z toho všeho, co ty v tomto světě, i s námi samotnými tvoříš. Tak ti děkujeme za všechny ty záblesky tvé moudrosti, za i docela nepatrné stopy tvého působení. Odpusť nám, když jsme pro to všechno málo pozorní. Odpusť nám, když žehráme na to, jak málo toho máme, jak málo jsme toho poznali, viděli, prožili. Vždyť ty se nám nabízíš, otevíráš, dáváš nám víc, než si dokážeme představit. V každém nadechnutí, v každém soustu jídla, v každém pohledu z očí do očí, v každém paprsku světla. A ty navíc dáváš sebe sama. Poslal jsi na svět svého Syna, abychom mohli žít a nejen přežívat. Abychom mohli žít v lásce, pokoji, ve svobodě, v pravdě… Ty nám dáváš život, ty sám jsi studnicí života. A my často život, smysl a náplň života hledáme docela někde jinde. Tak tě prosíme, abychom byli pro tvé dílo v tomto světě pozorní. Abychom u tebe nehledali jen příležitostnou posilu, inspiraci, rozptýlení, ale abychom se Ti otevřeli celým srdcem, celou svou myslí se k tobě upnuli, celou svou duší se k tobě nasměrovali. Bože, naplňuj nás dechem svého života. Pro lásku Kristovu, v jeho jménu prosíme a k tobě voláme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Ž 118

Píseň 276 Slávy Pán přichází opět

Text Jan 12,12-19

„Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním,“ říkali si farizeové mezi sebou. A jak to vidíte vy, sestry a bratři? Jak vidíte důsledky Ježíšova působení v tomto světě? Jak se prosazuje Boží dílo v naší zemi, v našem okolí? Mohli bychom se z našeho pohledu k optimistickému zhodnocení farizeů připojit? Byla to prorocká vize, nebo se opět, tak jako tolikrát mýlili? To je hodně těžká otázka. Protože na ni není, a nejspíš ani nemůže být jednoznačná odpověď. Celý Ježíšův život totiž byl a až do dnešních dní je nejednoznačný a plný protikladů. I v tomto úryvku Janova evangelia narazíme hned na několik takových nejednoznačností a nesrovnalostí.

Tou první, do očí bijící nesrovnalostí je Ježíšův velikonoční příchod do Jeruzaléma. Vítají ho tam zástupy poutníků. A to ne jen tak nahodile, z jakéhosi rozmaru, protože byli zrovna svátečně naladěni. Vítali Ježíše palmovými ratolestmi, které si prý v Jeruzalémě a jeho okolí nemohli narychlo nalámat. Nejbližším místem, kde by tu možnost měli, je údolí řeky Jordán vzdálené minimálně 10 km od Jeruzaléma. Ti poutníci tedy museli být připraveni, aby přivítali Ježíše jako krále. Jakého ale krále? Jaký je to král, který přijíždí na oslátku? Vždyť vypadá spíš jako chudý pocestný, kterému navíc nakonec nasadí na hlavu ne královskou, ale trnovou korunu.

Ani učedníci nerozuměli tomu, jak ta očekávaná velikonoční slavnost podivně začíná. A to tehdy nemohli ani tušit, jak to bude později evangelista Jan komentovat. (To je další nesrovnalost. Sice drobná, ale ve svých důsledcích dost podstatná.) Do toho svého vyprávění totiž vloží citát proroka Zachariáše: „Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.“ On to vlastně není tak docela citát. Je to volná parafráze. Volná a poněkud upravená. Zachariáš začíná výzvou k radosti: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol.“ „Rozjásej se, sijónská dcero.“ Jan ale říká: „Neboj se, dcero Siónská.“ Místo radosti najednou mluví o strachu. Když čtu proroka Zachariáše, tak z jeho slov ke mně přichází čirá radost. Uvolňující. Osvobozující. Téměř bezstarostná. Vlastně bych pod dojmem jeho slov na nějaký strach ani nepomyslel. Proč Jan najednou takovou možnost vůbec připomíná? Je snad nějaký důvod k obavám? Proč by se někdo vůbec měl strachovat? Ježíš na oslátku přeci jasně dává najevo, s čím přichází. Ne jako posel tmy, pekla, pomsty, smrti. Ale jako nositel světla; jako zastánce všech, kterým dochází dech a síly; jako ten, který z nás chce sejmout všechna naše břemena – břemena vin, selhání, konfliktů, obav i starostí; jako pastýř, který nás všechny chce spojit do jednoho živého společenství. Není to jasný a nezpochybnitelný zdroj čiré, ničím nekalené radosti? Kdo tedy vůbec mohl pomyslet na nějaký strach? Proč nám Jan takovou možnost vůbec připomíná?

Když jsem se s tím kdysi během studia na fakultě poprvé setkal, tak mě to překvapilo. Křesťanský Bůh a Ježíš, který vyvolává strach, obavy a nejistotu. A byl jsem přesvědčený, že takto křesťané víru prožívali kdysi dávno v minulosti. A že se naše víra již vymanila ze středověku křesťanských dějin. Do té doby totiž pro mě bylo setkání s Kristem a vírou setkáním s čirou radostí. S osvobozující a všechna pouta uvolňující silou. Kolikrát jsem se ale od té doby setkal a stále potkávám s lidmi, i křesťany, ve kterých už samotné slovo Bůh vyvolává strach. Ze soudu, trestu… Jakoby tehdy Ježíš do Jeruzaléma vjel jako válečník, po zuby ozbrojený, obklopený hordou hrdlořezů a násilníků. Tolikrát jsem si pak pro sebe i pro druhé opakoval: „Neboj se, neměj strach, není žádný důvod k obavám, vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16).“

Jak různě až protikladně my lidé čteme Písmo, evangelium, Ježíšův příběh. A někdy se zdá, že i nepravděpodobně. Podobně jako překvapivě a nepravděpodobně „četli“ farizeové Ježíšův příjezd do Jeruzaléma (třetí nesrovnalost): „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ Celý svět? Vždyť to byla jen skupinka poutníků přicházejících oslavit v Jeruzalémě Velikonoce. Byla to tedy spíš prorocká vize, nebo se opět, na plné čáře a tak jako tolikrát mýlili? Jak můžeme jejich slovům (obavám či vizím) rozumět dnes? Z odstupu, na základě našich vlastních zkušeností a života víry tady v Čechách, v Křížlicích…?

Z naší perspektivy by se možná dalo říct, že ti farizeové tehdy hodně přestřelili. Že se nechali unést kouzlem okamžiku a že jejich odhad nebyl vůbec přiměřený. Tehdy si ale mnohý náhodný divák té událostí musel říkat, že se ještě víc realitě vzdálil Ježíše vítající a oslavující zástup. „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“ Už jsem se o tom zmínil. Král na oslátku je v podstatě protimluv. Zároveň ale i jakákoliv zmínka o králi mnohým v tehdejší době musela znít jako trpká ironie. Královský titul se už dávno v Izraeli přestal užívat. Tatam byla někdejší sláva izraelského království. V dobách římských už zbyly po izraelských králích jen mlhavé a trochu smutné vzpomínky. Pravda, v Jeruzalémě stále ještě sídlil judský král. Jeho vliv byl ale prachmizerný. Byl to spíš lokální a nijak zvlášť významný úředníček. Rozhodující slovo měl zbožštělý císař v Římě a jeho „náměstci“ dosazovaní na okupovaných územích – jako byl v Jeruzalémě Pontský Pilát. A protože judský král ztratil veškerou moc, autoritu i důstojnost, Jeruzalém a okolí obestírala obrovská nespokojenost a třaskavé napětí, které tu a tam propuklo v otevřený vzdor, někdy i povstání. A do toho hrstka poutníků Ježíše oslavuje: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský?“ Nic nemohlo být realitě té doby vzdálenější, než právě tak oslavné přivítání. Bylo to, jakoby dnes někdo chtěl lokálně uznávanému starostovi ze zapadlé vísky prokazovat prezidentské či premiérské pocty. Kdo by to dnes bral vážně? Kdo by se k takovým oslavám přidal a ještě se těšil, co všechno taková změna přinese? Nepovažovali bychom takové lidi za snílky a krátkozraké vizionáře?  Neviděli bychom v tom jen pouhý sen? Sice krásnou, ale zcela nepravděpodobnou iluzi?

Právě k tomu nás ale chce evangelijní poselství květné neděle pozvat. K oslavě přicházejícího krále, který vstupuje do našich snů, vizí i fantazií. A staví nás před otázku: Co to znamená, když Ježíš přijíždí jako král i do našich životů, do našich společenství, jako král na oslátku? Můžeme při tom upnout pozornost na to oslátko a celkem realisticky v něm vidět všechno to, co se nám nedaří, v čem selháváme, naši slabost, naše křehké, někdy i rozpadávající se vztahy. Naši církev i sbor stále se umenšující, slábnoucí, zápasící s nedostatkem peněz, množstvím budov a nezájmem okolí. Nebo můžeme upřít pozornost na Ježíše krále, abychom i v drobné hrstce poutníků tehdy před branou Jeruzaléma, ale i dnes v našem malém společenství zahlédli zázrak Božího díla. Nesamozřejmost jeho působení i v tomto světě. Vždyť je to zázrak Božího díla, že můžeme i v tuto dobu čerpat z četby Písma, modlit se jeden za druhého, objevovat v tom zvláštním příběhu evangelium – dobrou zprávu pro nás, že ten na oslátku je král, vítěz, že právě on je nositelem a garantem i naší velkolepé budoucnosti, přesahující všechny naše sny, fantazie, přemáhající naši malátnost i ustrašenost. Pak můžeme i z tohoto zvláštně nejednoznačného příběhu slyšet ujištění, že ti farizeové se vůbec nemýlili a že se jeho dílo v tomto světě, i tady u nás přece jen prosazuje. A že se vize tehdejších farizeů přece jen naplňuje: „Vidíte, celý svět se dal za ním.“ Vidíte to také tak?

Pane Ježíši Kriste, ty vstupuješ do našich životů jako tichý, pokorný služebník. Bez fanfár a insignií slavných mocipánů. Přesto vkládáme do tvých rukou své životy. A chceme i my svou fantazií, nasazením, účastí podpořit zázrak tvého díla v tomto světě. Prosíme, povzbuzuj nás v této službě. Amen

Píseň 572 Tvůj, Pane, jsem

Ohlášky

Prosíme, Pane, za všechny, kteří touží, hledají a nenalézají, mají své sny a vize, které se nenaplňují. Prosíme za ty, kteří s obavami vyhlížejí k budoucnosti a nečekají vůbec nic dobrého. Prosíme i za ty, kteří čekali, byli plní naděje a pak byli zklamaní. Prosíme, dávej nám sílu k vytrvalosti, povzbuzuj každého z nás v naději. Prosíme za ty, kteří nenacházejí v tomto světě mnoho důvodů k radosti. Jsou unavení, rezignovaní, mají bolavou duši. Prosíme i za ty, kteří by se mohli i radovat, měli by z čeho, ale vidí jen ty stíny, šmouhy na kráse tvé přítomnosti. Prosíme i za ty, kteří si tě spojují s tvrdou, neosobní, nesmlouvavou a nelaskavou mocí. Mají z tebe strach, bojí se tvého hlasu, tvých doteků, tvého přicházení. Prosíme za všechny, kteří se od tebe odvracejí, jsou k tobě nedůvěřiví, vzdorují ti a jsou i nepřátelští. V tichosti ti předkládáme všechno, co nás trápí a dělá nám starosti, i to, co nás těší, naše touhy i sny… Přijmi naše prosby, jako otec přijímá a slyší prosby svých dětí. A jako tvé děti také k tobě společně voláme: Otče náš, … Amen

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1-2) On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod. (Ž 114,8)

Požehnání

Píseň 480,1.4 Srdce k srdci, spěště spolu

Křížlice
Jiří Weinfurter
21.3.2021

Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým! Tys přece moje záštita, Bože. Proč zanevřel jsi na mě, proč stále chodit mám zármutkem sklíčen v sevření nepřítele? Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému, a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti, a hrou na citeru ti budu vzdávat chválu, Bože, můj Bože! Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. (Ž 43)

Píseň 637,1-3 Díky Bohu vzdejme

Bože, když se tobě otevíráme, ty nás naplňuješ. Když před tebou poklekáme, ty nás pozvedáš a napřimuješ. Když se tobě odevzdáváme i v naší slabosti, ty nás uzdravuješ. Když ti děkujeme, ty jsi zdrojem mnohonásobné radosti. Když s láskou a pokorou přijímáme jeden druhého, ty sám se nám dáváš. Ty, který jsi tichý, zasáhni nás svým slovem. Ty, kterýs na sebe vzal všechnu naši slabost, staň se naší silou. Ty, který ses ponížil, pozvedni nás ke svým výšinám. Pane, nemáme, ke komu bychom šli – i s naší slabosti, nejistotou, pochybnostmi, křehkostí. Tak tě prosíme, buď s námi i v tuto chvíli, vstup do naší přítomnosti, naplň nás svým Duchem – Duchem života, naděje, pokoje i porozumění. Smiluj se, Pane, nad námi. Amen

Čtení Job 19,1-2.13b-29

Píseň 159,1-3 Tě, Boha, chválíme

Text Mk 10,35-45

Kdo z nás by nechtěl žít v Ježíšově blízkosti. Jsem přesvědčen, že každý člověk, kterého se osobně dotkne „kouzlo“ Ježíšovy osobnosti, nikdy nebude chtít promeškat jedinou příležitost být a žít v dosahu jeho přítomnosti. Ježíšovi učedníci poznali, že On je pro ně nesrovnatelně víc, než pouhý „přítel na telefonu“ a že jeho blízkost je nad všechny poklady světa. A tak se vůbec nelze divit tomu, jak reagovali na jeho předpovědi blízké smrti. Jakub a Jan se nechtějí Ježíšovy blízkosti za žádnou cenu vzdát. Touží po tom, aby trvala na věky. Nad tím by se sotva mohl někdo pozastavit.

Jenže oni vytvoří uzavřenou bratrskou koalici a na ostatní vůbec nepomyslí. Jakoby ani neexistovali. Nemyslí na ně, nemluví za všechny dohromady, na místo známého a vzácného: jeden za všechny a všichni za jednoho, jednají ti dva jen a jen za sebe. I tomu bychom mohli rozumět. Tak to mezi námi lidmi chodí. Myslíme především na své nejbližší. Na svoji rodinu, na svůj „kmen“, na vlastní zemi. I když máme s těmi nejbližšími spory, rozmíšky, i když si ne vždy vzájemně rozumíme. Jedna moje příbuzná říkávala: „Naše krev je naše krev.“ Aby mě (i sebe) ujistila o vzájemné sounáležitosti. Navzdory názorovým rozdílům, navzdory našemu naprosto odlišnému životnímu směřování. Tak se stále rozdělujeme na domácí a přespolní, starousedlíky a náplavu, na první a třetí svět, na ty civilizačně vyspělé a barbary… A to i v době, kdy je čím dál zřetelnější, že strádání a bída druhých je i naší bídou. Že utrpení a nouze i těch nejvzdálenějších je i naším utrpením a naší nouzí.  

Co ale může překvapit, že se něco takového děje v církvi, v kruhu Ježíšových následovníků. Apoštol Pavel v epištole Římanům píše: „Neníť zajisté rozdílu mezi Židem a Řekem; nebo tentýž Pán všech.“ (Ř 10,12) V epištole Galatským čteme: „Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 328) Před Bohem jsme si totiž všichni rovni. Všichni jsme jeho stvoření. Pro každého z nás poslal na tento svět svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný (J 3,15). A kdo jiný by to měl vědět a podle toho se také chovat, než ti, kteří se hlásí ke Kristu. A Jakub a Jan se teď nepokrytě a bezostyšně tlačí dopředu a na všechny ostatní učedníky se ani trochu neohlížejí.

Co je snad ale ještě víc zarážející, že ti dva se chovají, jakoby vůbec neslyšeli ten „tichý křik“, „pláč bez štkaní a výčitek“, jakoby vůbec nevnímali ten smutek z utrpení, které Ježíš s ochotností a odhodláním bere na sebe. A ne jen za sebe, ale za všechny. I za Jakuba a Jana. Petr, když to slyšel poprvé, že zášť Ježíšových protivníků ho bude stát život, tak to také nebyl schopen přijmout.  Nechtěl o jeho blízkost přijít a s energií jemu vlastní se tomu vzepřel. Vzal si Ježíše stranou a pěkně mu vyčinil. Co přesně říkal, nevíme. Ale dovedu se to docela dobře představit: „Takhle nemluv. To přeci nejde, aby celý ten náš krásný sen tak neslavně skončil. Co si tady bez tebe na tom světě počneme? Nesmíš ás opustit! Musíš vydržet!“  Když se Ježíš o blížící se smrti zmínil podruhé, už se nikdo neodvážil ani zeptat, jak to myslí a co to znamená. Při třetí Ježíšově zmínce o utrpení to Jan a Jakub nakonec chladně přejdou mlčením a zaměří se na to, co by z toho sami mohli mít.

V tom jsme my lidé asi stále stejní. Když narazíme na nějaké trápení, hledáme cesty, jak to zjemnit, jak to nadlehčit a provzdušnit. Zvlášť když to není naše vlastní utrpení. Pak říkáme, takový je svět, však si to tak neber, musíme koukat dopředu, a jednou bude líp. Nedávno v jednom rozhovoru vzpomínal Miroslav Petříček, náš současný filosof, jak těžko snášel ve svém okolí úvahy na téma výhod a benefitů minulého režimu. Na podobných úvahách by neviděl nic špatného, kdyby se při tom zároveň nezapomínalo na zcela konkrétní osudy lidí, kteří trpěli, umírali, byli pronásledovaní, vyhánění do exilu od svých rodin, přátel, ze své rodné země. Podobně se dnes mluví o době baroka v naší zemi, o jejím kulturním přínosu. Opět, bez velké pozornpsti k tragickým důsledkům, které dopaly na mnoho generací pronásledovaných, vyháněných, vězněnýchi… Podobně se mluví o výhodách promořování – jakoby všichni těžce zápasící o přežití byli jen statistickým číslem, nebo se tak mluví o civilizačním pokroku – jakoby chřadnoucí příroda byla jen nutnou a přijatelnou daní pokládanou na oltář budoucnosti.

I o Kristově oběti někdy tak přemýšlíme. Bylo to přeci nutné. Bylo to součástí Božího plánu. Nešlo to jinak. A on to také sám věděl. Podstoupil tu cestu kříže dobrovolně… I tak je možné si držet odstup od toho, co je nepříjemné, zraňující, co odkrývá i naši vlastní slabost, naši vlastní bolest.

Říkám si, jaké to muselo pro Ježíše být, když mu ani jeho nejbližší současníci nerozuměli. Když od jeho bolesti odvraceli tvář – při zmínkách o blížícím se utrpení, v Getsemane, pod křížem… Právě v těžkých chvílích chtěl být s těmi, kteří by mu rozuměli. Příběh Joba, jehož krátký výsek jsme slyšeli v prvním čtení, je drásavý – při představě, čím vším musel projít, navíc s pocitem křivdy, že si takovou míru strádání ničím nezasloužil. Nad tím vším mě ale vždycky mrazilo především z toho, jak necitliví byli jeho přátelé. Jak Jobovi k tomu všemu ještě přikládali tím, že mu nenaslouchali. Nezůstávali s ním v jeho otázkách, pochybnostech… Naopak ho ještě opakovaně nabádali, aby se sám nad sebou zamyslel, čím on sám přispěl k tak trýznivému strádání. Irina Jemaljanovna, jedna z žen, které přežily sovětské gulagy při vzpomínce na to, co jí a mnohým dalším pomáhalo nezměrné útrapy přežit, to vyjádřila docela jednoduše: „Nejdůležitější v životě je cítit, že ostatní ti rozumějí.“ Vždycky je hodně těžké žít s pocitem, že vám nikdo nerozumí. Což teprve když máme nést kříž. A stačí i ten vlastní. Což teprve když je to kříž nás všech.

Přesto Ježíš nikomu ze svých blízkých nic nevyčítá. Nemoralizuje, nehrozí jim, jen se zeptá: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ A oni bez jediného zaváhání přitakají: „Ano, můžeme.“ Těžko říct, jestli si ve své horlivosti jasně uvědomovali, co říkají. A ani to Ježíš, jejich (možná nepromyšlené) odhodlání nijak nezpochybní. Jedno jim ale připomene docela jasně. Kdo bude mít jaké postavení na věčnosti u Pána Boha, to není ani vaše, ani moje věc. To je v Božích rukou. A jestli chce být v mé blízkosti navždy, pak se vydejte cestou služby. Doslova říká: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ A jakou službu má Ježíš na mysli, to nechává na naší fantazii. Samotný výčet podob a způsobů, jak by taková služba mohla vypadat, by jistě vydalo na nejedno dlouhé kázání. Tak dnes zmíním jednu jedinou možnost, vycházející z kontextu dnešního příběhu. „Nejdůležitější v životě je cítit, že ostatní ti rozumějí,“ poznamenala Irina Jemaljanovna na sklonku svého života, naplněného pro nás nepředstavitelným utrpením. Otevřenost, ochota naslouchat, být na blízku jakékoli živé bytosti v jejím utrpení, to je služba k nezaplacení. Služba, která dává sílu, sílu k životu i tam, kde všechna síla vyprchala, kde se vytratila všechna naděje. Je to služba k životu a životem. Proto je taková služba zpečetěná, požehnaná, samotným Ježíšem dotvrzená tak významným zaslíbením – Ježíšovou blízkostí na věky.

Ty ses, Pane Ježíši Kriste, otevřel nám lidem, tomuto světu, abys nás uvedl do své slávy. Obnovuj naši touhu po tvé blízkosti, ať jsme i v tomto čase solí země a světlem světa. Amen

Píseň 426 Tvá, Pane Kriste, věc to jest

Ohlášky

Pane, ty nám ukazuješ, vedeš nás k tomu, co pro nás a pro život podstatné. Naplňuj nás vděčností za všechny dary, které nám dáváš. Děkujeme za dar slova, za dar porozumění, vzájemného sdílení. A prosíme tě za všechny, kteří se cítí osamělí, opuštění, dej jim zakusit blízkost druhého člověka. Prosíme za osamělé v nemocnicích, ve svých domovech, v odloučení od svých blízkých. Dávej nám poznat hodnotu lidského společenství i v tyto dny, ať z každé, i nepatrné příležitosti setkání umíme čerpat sílu a povzbuzení. Prosíme za každého z nás, uč nás službě otevřenosti, porozumění, uč nás všechno a všechny vidět tvýma očima. Ať se tvá vůle naplňuje v našich životech i v tomto světě. Tak k tobě voláme, spolu s křesťany všech věku a všech míst: Otče náš, … Amen

 „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.“ (Iz 55,1.3)

Požehnání

Píseň 485 Král věčný nás požehnej

Křížlice
Jiří Weinfurter
14.3.2021

Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali. (Iz 66,10)

Píseň 150 Chvaltež Nejmocnějšího

Bože, ty jsi zdrojem radosti a pokoje, když v nás dříme neklid a my nevidíme ani na krok. Ty nás zahrnuješ láskou a milosrdenstvím, když námi jak meč proniká zášť a my se před druhými uzavíráme a nedokážeme být vstřícní. Ty dáváš světlo našim krokům, když se noříme od iluzí a sebeklamů a nedokážeme se spolehnout na tvá zaslíbení. Ty jsi s námi, Bože, i když my sami se od tebe vzdalujeme, ty nás neseš, i když nás trápí, že nám ubývá sil, ty jsi naším bohatstvím, i když se nám zdá, kolik nám toho schází. Odpusť nám naši uzavřenost, naši slepotu, naši soběstřednost. Osvoboď nás od všech našich pout, dej nám znovu zakusit, jak chutná svoboda těch, kteří čerpají z tvé laskavé péče, z tvého milosrdenství. Navštiv nás, Bože, svým Duchem, proměňuj nás ke svému obrazu, občerstvi nás vodou života. Pro lásku tvého Syna Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Ž 126

Píseň 371,1-2 Přijď již, Duchu svatý, přijď k nám

Text Jan 12,20-26

Nastal poločas postního období. Jsme v polovině postních příprav na blížící se Velikonoce. Na největší svátek, jaký lidé na této planetě mohou oslavit. Svátek osvobození. Možná to také ještě máte v živé paměti, nějakou událost, kdy jste zakusili ten úžasný pocit, jako by vám sundali pouta. Kdy jste mohli narovnat ohnutou páteř, kdy nejistotu a strach, co přijde, vystřídala ohromná úleva a vy jste těšili na večer, na zítřejší den, jakoby se před vámi otevřela brána do světa nekonečných možností. Něco podobného prožívala celá Evropa v květnu roku 1945. Naše země na přelomu roku 89 a 90. Něco podobného jste možná prožili po dlouhé nemoci, když jste vstali z postele a zasedli v přicházející síle znovu se svými blízkými ke společnému stolu. Nebo po dlouhém trápení, výčitkách, vzteku vás naplnila radost, úleva… skrze odpuštění či smíření.  

To všechno dohromady a ještě mnohem víc jsou Velikonoce. Proto po generace a po staletí přicházeli a dodnes přicházejí poutníci do Jeruzaléma, aby si znovu připomněli s vděčností, že cestu ke svobodě otevírá Hospodin. Stvořitel veškerenstva, Bůh Abrahamům, Izákův a Jákobův. A mezi těmito poutníky byli tehdy, podle Janova vyprávění, také jacísi Řekové. Aby se poklonili Bohu. Aby oslavili jeho velikost, jeho nezměrnou touhu po tom, člověku vrátit jeho důstojnost, přivést ho zpátky k výsostnému a jedinečnému poslání (v tomto světě) Člověka-správce Božího díla. Nebylo to jen tak, že to byli Řekové. Nepatřili k pravověrnému jádru, k těm, kteří by do Jeruzaléma přicházeli po generace. Nečekalo se to od nich. Byli tam tak trochu navíc.

A ti přijdou do Jeruzaléma. A navíc chtějí vidět Ježíše. Proč ho chtěli vidět? Co si od toho slibovali? Chtěli si ho obhlédnout, jen tak z odstupu, z povzdálí? Tak jak to dnes dělají mnozí turisté, když vyrážejí na dlouhé cesty, aby si pohlédli kostely, kláštery, galerie, aby se pak vrátili domů a se záplavou fotografií vyprávěli, co všechno viděli… Jinak ale dál žijí beze změny, jakoby se vůbec s ničím novým nepotkali a nic na vlastní oči nenahlédli. Ti Řekové jistě už o Ježíši něco slyšeli. Zprávy o jeho působení se i tehdy šířily velmi rychle. Chtěli si ti poutníci všechny ty zvěsti a zprávy ověřit? Nechtěli se jen spoléhat na to, co ti druzí si o něm myslí, co o něm říkají? Tehdy byli lidé mnohem víc než dnes závislí na svědectví, na dobrozdání druhých. Tehdy nebylo možné si většinu dostupných informací ověřit přímo u zdroje, u věrohodného zdroje. Takové možnosti jít k přímo k pramenům, jako máme my dnes, lidé dřív nikdy neměli. Snad když se začalo Písmo překládat do národních jazyků. Nebo když se začaly tisknout knihy. Ten, kdo uměl číst, pak dostal šanci čerpat přímo od pramene. Někdy je to opravdu s podivem, kolik máme my dnes možností jít až k pramenům, k ověřeným a věrohodným informacím a přesto toho kolik i dnes stojí na dohadech, domněnkách, na fantaziích, nebo jak se s oblibou dnes říká, na „názorech“. Bez ověření, bez kompetence…  

Ti Řekové ale nebyli jen tak nějací zvědavci. Když Jan píše, že chtěli „vidět Ježíše“, tak to vidět v jeho (řecké) řeči vyjadřuje podstatně víc, než jak tomu rozumíme my dnes. Vidět pro něho znamená nahlédnout. Dotknout se podstaty.“ Vidět“ a „podstata“ jsou v řečtině slova, která zní téměř stejně (ideó – idea). Tedy oni chtějí jít k jádru věci, přiblížit se k tomu, z čeho vyrůstá všechno to, co se o Ježíši říká, co dělá, čím on sám žije. ¨

A co se dozví? Skoro to vypadá, jako by je Ježíš vůbec nebral na vědomí. Jakoby mluvil z cesty. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ Na to jsme si možná už zvykli, že Ježíš mluví v jakýchsi hádankách, v obrazech. U Jana například, když říká: „Já jsem chléb života… Já jsem vinný kmen… Já jsem dveře ovčince…“ Nebo jinde: „Boží království je jako poklad ukrytý v zemi…“ „… jako kvas…“ „… jako zrnko hořčičné…“ To si snad dovedeme nějak představit, co takové obrazy znamenají. U obrazů chápeme, že nejsou obyčejným popisem skutečnosti, ale jakýmisi zrcadlem, že skrze obrazné přirovnání se můžeme dostat blíž k podstatě, k jádru takového sdělení.

Tady ale Ježíš vedle sebe staví naprosté protiklady. Život a smrt. Zisk a ztrátu. A nejen že je staví vedle sebe, ale jedno vykládá druhým. Život vykládá smrtí. Zisk ztrátou. Není ale naše zkušenost taková, že jedno vylučuje druhé? Že tam, kde je smrt, nemůže být život, a kdo ztratí, tak přeci nezískává. Je to jako když apoštol Pavel říká: „Právě když jsem sláb, jsem silný.“ To jsou hodně zvláštní výroky, na které s naším rozumem jen tak nestačíme. Kdybychom na to šli s naší běžnou logikou, bylo by to jako bychom se do střev náramkových hodinek dobývali motykou.  

Někdy se říká, že evangelista Jan je tak trochu mystik. Že své čtenáře vede k nazření toho, co běžné oči nevidí. Že dává zaznít tomu, co normálně lidské ucho neslyší. Naše evropské, navíc protestantské myšlení má k mystickému přístupu poměrně dost daleko. Možná i proto Janovo evangelium nebývá v našem prostředí tolik oblíbená četba, nekáže se na něj tolik, jako na jiné evangelijní, nebo i jiné novozákonní texty. Nám je mnohem bližší racionální a pragmatické uvažování, které navíc považujeme za to nejlepší a v praktickém životě nejužitečnější.

Už několik let se v církvi mluví o strategickém plánování. O tom, jak jinak bychom měli organizovat náš život v situaci odluky církve od státu. V této souvislosti poslední týdny s kolegy z Jilemnice, Vrchlabí a nyní i Libštátu intenzivně přemýšlíme, jak využít blízkost našich sborů k tomu, abychom zvládli stále se zvyšující náklady (a dlužno říct nejen finanční) na udržení běžného provozu našich sborů. A stále znovu se ukazuje, jak si ani v takto praktických úvahách nevystačíme s pouhým pragmatickým racionalismem. Jak moc by se nám hodila podstatně bohatší fantazie, představivost, obrazotvornost, možná až mystický vhled pod povrch naší strohé reality, abychom neklouzali jen po povrchu, a hlavně, abychom tolik nenaráželi na nepřekročitelné hranice našich představ a konstrukcí. Jak velkou pomocí by nám bylo, kdybychom se uměli také bez spěchu na chvíli zastavit, nechat myšlenky a představy volně plynout, bez kontroly, bez korekce, nechat je uzrát, netlačit na rychlý výsledek, na hotová řešení, nespěchat s koncepty a racionálními konstrukty.

A jestli by nám to pomohlo při řešení tak praktických otázek, o to víc to bývá pomocí při „porozumění“ biblickým, a zvlášť janovským textům. Tak bych si dnes dovolil nechat tyto Ježíšovy výroky bez výkladu, bez rozumného vysvětlení. A místo toho bych rád využil toho, že jsme v poločase postní doby. V polovině cesty k Velikonocům, kdy se navíc čtou vlastně již velikonoční texty. Texty o tom, že život přichází skrze smrt – na kříži. Zkusme tedy zůstat s těmito Ježíšovými výroky o něco déle, než jen po čas dnešního kázání či bohoslužeb. Nesme si je v sobě po celou další část postního období – až do Velikonoc. Nechme je v sobě uzrát, abychom je nejen lépe pochopili, ale abychom je nechali vstoupit i do našich životů, abychom i my mohli nahlédnout, co pro nás vlastně znamenají: Co jsou ty ztráty, které se nám stávají ziskem? Jaký život se před námi otevírá, i když my sami tíhneme ke smrti?

Pane Ježíši Kriste, tys tomu moc dobře rozuměl, jak může smrt dávat život, že ztráta je ziskem, chudoba bohatstvím, v slabosti že je síla… Dej i nám nahlédnout, co to znamená, dej nám nahlédnout nejen rozumem, obdař nás uměním touto cestou jít a tímto poznáním žít. Amen

Píseň 662 Do země se skrývá

Ohlášky

Ty nás, Bože, povzbuzuješ: „Radujte se.“ A to není jen tak, v postu se radovat. Když nemůžeme žít, jak jsme byli v minulosti zvyklí. Když doléhají nemoci, když propadáme beznaději, když tak těžko a nakonec marně vzdorujeme smrtelnosti. Tak tě prosíme za všechny ty, kteří dnes těžce zápasí s důsledky rozsáhlé epidemie. V nemocnicích, v domácí izolaci, za nemocné prosíme, za ty, kteří pečují, i za ty, kteří hledají způsoby, jak šířící se nákazu zastavit, omezit, nebo dokonce i překonat. Prosíme za politiky, za všechny mocné tohoto světa, aby se jen nepředháněli v důležitosti sebe sama, aby svěřenou moc užívali k dobrému i pro druhé. A když se jim to nedaří, ať i my pro ně můžeme být příkladem. Za tvou církev, Bože, prosíme, za každého z nás, ať jsme nositeli tvého světla, živými posly tvé naději, živými svědky tvého pokoje. A slyš, když spolu se všemi tvými služebníky k tobě takto voláme: Otče náš, … Amen

Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu. (2 Kor 1,5-6)

Požehnání

Píseň 699,1.3 Pane, dej, ať nás nic už nic nerozdvojí

 

p.s. Text pro druhý poločas postní doby: Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. 26  Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje. (J 12,25.26a)

Křížlice
Jiří Weinfurter
7.3.2021

Jak je tomu s mužem, jenž se bojí Hospodina? Ukáže mu cestu, kterou si má zvolit. Jeho duše se uhostí v dobru, jeho potomstvo obdrží zemi. Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu. Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. (Ž 25,12-15)

Píseň 100 Pánu všichni prozpěvujte

Jsou to, Bože, vzácné chvíle, kdy se naše cesty protínají s cestami tvými. Kdy se naše myšlení potká s myšlenkou tvou. Často si toho ani nevšimneme. Často máme před sebou jiné vize, jiné plány, jiné starosti. Ale kolikrát jsme si už říkali, ano byl jsi s námi. Někdy se nám i s velkým odstupem rozjasnilo a my jsme věděli, že to nebylo jen tak. Že to nebyla náhoda, že to nebyla naše síla, naše schopnosti, které nás vedly dál, navzdory překážkám, navzdory bolesti, navzdory chuti všechno vzdát. Tak ti, Bože, děkujeme za ty jedinečné chvíle poznání. Děkujeme, že smíme alespoň někdy zahlédnout, že ty jsi s námi. Děkujeme za svědectví i jiných, za možnost, že můžeme skrze tato poznání jeden druhého povzbuzovat. A je-li to tvá vůle, dej ať se i dnes rozpomeneme s vděčností, na tvé vedení, na tvou lásku, na tvou přízeň. Tvá, Pane, je tato chvíle, tento čas, dej, ať se potká i s tím naším. Smiluje se, Bože, nad námi. Amen

Čtení Lk 9,57-62

Píseň 380 Ó Hospodine, přioděj

Text Jk 1,2-3

Milí přátelé, dnes bych rád propojil právě přečtený úryvek Jakubova listu s dnešní situací, s dnešním 300. výročím narození Davida Zeisbergera a nakonec ještě s nedávným přistáním průzkumné sondy na Marsu. Dalo by se říct, trochu nesourodá společnost. Co může mít společného dnešní vypjatá situace s průzkumným vozítkem ve vesmíru? Nebo s Českým misionářem mezi Indiány? A to všechno dohromady ještě s Jakubovou epištolou? Nebudu vás dlouho napínat a začnu tím nejméně pravděpodobným.

Možná jste to také zaregistrovali. 18. února přistála již devátá průzkumná mise na povrchu planety Mars, vzdálené od nás 480 milionů km. Nebyla to první sonda vyslaná na Mars. Takže nevzbudila takovou pozornost, jako ta první před devíti lety. I když i tentokrát jde o mimořádnou misi. Ale o mimořádnost té události mi tolik nejde. Zaujalo mě jméno tohoto vesmírného vozítka. Víte, jak se jmenuje? Perserverence. Podivné slovo, které česky znamená „vytrvalost“. Důvody, proč nese právě toto jméno, jsem nenašel. Ale zdá se mi to zřejmé – kdo se chce vypravit na Mars, musí podniknout nebývale dlouho cestu. Cestu, která nezačala v polovině minulého roku jejím startem, ani před devíti lety, a která také jen tak neskončí. A vytrvalost je právě to, bez čeho se taková výprava do vesmíru nemůže obejít. Kdesi daleko od nás, v hlubinách vzdálených temnot, tedy přistála „Vytrvalost“. A to v době, kdy se s tady na Zemi potýkáme s něčím, co nelze dobře zvládnout jinak, než s vytrvalostí.

Jak je to ale s naší vytrvalostí? Nevyslali jsme do vesmíru signál něčeho, co ale pro nás tady na Zemi není až tak samozřejmé? Možná se nám to daří, když máme před sebou velký cíl. Když usilujeme o velké věci. Když je šance, že na konci dlouhého snažení bude úspěch, možná i sláva, nebo alespoň uznání. Mnohem horší a náročnější je to ale v situacích, kdy výsledek snažení vůbec není jistý. Nebo je předem určen k nezdaru. Nebo když si všichni kolem nás myslí, že je to nesmysl a chiméra. Nebo kdy běh událostí nemáme ani trochu ve své moci (nebo si alespoň myslíme, že nemáme). Pak je vytrvalost opravdu vzácnou surovinou, jejíž ložisko na žádném místě této, ani jiné planety, nenajdeme. Žijeme v době, kdy právě s tímto nedostatkem obrovsky zápasíme. A nejen v souvislosti se zvládáním náporu virové nálože. Je to vidět například na tom, jak volení představitelé států a společností ztrácejí odvahu nabízet dlouhodobé vize a cíle, a raději ani s žádnými nepřicházejí. Jen se vtírají do přízně svých voličů lacinými pozlátky. Protože první, druhý či třetí neúspěch (na dlouhé cestě ke vzdáleným cílům) se trestá masivní ztrátou preferencí. Když nemáme výsledky hned nebo za chvíli, což znamená v řádu jednoho či dvou let, pak my voliči raději dopřejeme slibům někoho jiného. Důsledky jsou děsivé. Dnešní vláda už nemá představu, ani co bude dělat za pouhé tři týdny.

Boží lid ale na tom bývá podobně. Vzpomeňme na uprchlíky z egyptského otroctví. Několik nepříjemných překážek stačí, a na místo Hospodina si na pomyslný oltář dosadí zlaté tele. Nebo když dnes přemýšlíme o naší budoucnosti, tak se mi zdá, že na odvážnější vize často také rychle odpovídáme, to nejde, na to nemáme, to nezvládneme. Pak přichází váhání, nerozhodnost, nebo rovnou rezignace. Právě tak jsme to slyšeli v prvním čtení z Lukášova evangelia. Ti, které Ježíš oslovil: „Následuj mě,“ totiž tušili, že Ježíš je nezve na procházku růžovým sadem. Že na cestě následování je čekají nejrůznější těžkosti. Už přijetí svého vlastního života bez příkras, pozlátek, úniků do iluzí a sebeklamů, to chce odvahu i vytrvalosti. A Ježíš to nijak neskrýval, když jinde říkal: „Vezmu svůj kříž a následuj mě.“ A tak se ti pozvaní jeden po druhém vymlouvají. No, vymlouvají. Váhají, lavírují a nakonec rezignují. Předem zváží rizika a raději to vzdají.

Naštěstí před sebou máme i jiné příklady. A za všechny bych rád dnes připomněl jediný. (Vlastně aktuálně bych rád připojil ještě jeden – před několika dny zesnulého pátera Františka Lízny. Zůstanu ale u toho jediného.) U příběhu již zmíněného Davida Zeisbergera. Rodáka ze Suchdola nad Odrou, člena Jednoty Bratrské, jehož rodina se v jeho šesti letech uchýlila pod ochranu hraběte Zinzendorfa do saského Hernhutu. Tam pak mladý David vyslyšel Ježíšovu výzvu: „Pojď a následuj mě.“ Konkrétně se jako mladík vydal za svou rodinou do Severní Ameriky, kde pak víc jak šedesát let žil mezi Indiány. Jako misionář. Nikdo jiný prý pro Indiány neudělal tolik, co on. Více než šedesát let. Navzdory obrovským překážkám a utrpením. Pokud byste si chtěli udělat alespoň malou představu o jeho vytrvalosti, stojí za to si vyhledat pořad České televize nazvaný „Apoštol indiánů“. VIz: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10342488763-david-zeisberger-apostol-indianu/31329838019/ 

Perserverence. Trpělivost. Ta přináší růže, říká lidové rčení. Ale už neříká, kde k takové trpělivostmi člověk přijde. Pro Davida Zeisbergera, Františka Líznu a pro mnohé další, často neznámé a nenápadné, byla a je zdrojem trpělivosti víra. Tak to říká Jakub v úvodu své epištoly. A trochu to ještě rozvede. Nejprve poněkud provokativně. „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“ To zní jako poučka z příručky křesťanského masochisty. Že bychom měli prožívat radost, když přicházejí zkoušky? Doslova Jakub říká, když přicházejí pokušení. To slovo „pokušení“ si dnes spojujeme se situacemi, která často budí spíš úsměv, než zděšení nebo ostražitost. Pokušení ale nejsou nic víc a nic méně, než těžkosti, překážky, zkoušky – vůbec všechno to, na co narážíme a co nelze opravdu překonat jinak než, cimrmanovsky řečeno: „Přelez, přeskoč, ale nepodlez.“ Ale jak přelézt, přeskočit a nepodlézt? A jak se z toho radovat, když to často tak bolí, je to nepohodlné a my vůbec netušíme, jestli to zvládneme?

Jakub nás vybízí, abychom se radovali. Jakoby to bylo něco dobrého, když narážíme na překážky, nesnáze, zkoušky a pokušení. Jako bychom snad měli i takové příležitosti vyhledávat a mít z nich ještě potěšení. Proč se pak tak často a s Ježíšem modlíme: „Neuveď nás v pokušení?“ Jenže Jakub tady nevybízí k vyhledávání takových situací. Ale když už něco takového nastane, pak: „Mějte radost.“ I tak je to ale hodně zvláštní a těžko představitelné. Jen podivín by se mohl těšit z toho, že mu není dobře. Jenže Jakub tady nemluví jen o emocích. Ta věta: „Mějte radost,“ mnohem víc v tom originálním textu ukazuje k tomu, čemu dnes říkáme „racionální úsudek“. To „mějte radost“ by bylo přesnější přeložit: „Pokládejte za velkou radost.“ Nebo volněji: „Uvažujte o mnohé radosti, když jste vystaveni všemožným zkouškám.“ Mnohem víc než prožitek radosti Jakub zdůrazní zhodnocení toho, čím procházíme. To se jistě také snadno řekne, ale on ještě pokračuje. „Víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ Ano, víte. Znáte to přeci. A zná to snad každý. Už máte něco za sebou. Tak si na to vzpomeňte. Na ty situace, chvíle, okamžiky, kdy jste čelili nesnázím, protivenstvím, tlakům doby, tlakům druhých a vy jste to zvládli. Ve víře jste to zvládli. Tedy zvládli jste to, protože jste na to nebyli sami. Protože jste k tomu dostali sílu, protože jste si všimli, často s velkým zpožděním, že vás Pán Bůh nesl. A to je to poznání, z kterého roste jak potěšení, tak vytrvalost.

Tedy když přicházejí zkoušky, neztrácejte rozum, nerezignujte na zdravý úsudek (což se i dnes zhusta děje) a vzpomeňte na ty chvíle, kdy jste byli v nesnázích silní. A vy jste si říkali, slovy jedné písně: „Jsme silní, jak silné je lano, co k nebi nás poutá…“.

Pane, poutej nás k sobě. Drž nás. Nes nás. Buď i ve chvílích těžkých a náročných naší radostí. Ať na cestě za tebou neváháme, nerezignujeme, ale vytrváme až do konce. Amen

Píseň 408,1.4.11 Všech věků mocný Králi

Ohlášky

Přimlouvám se, Pane, za všechny, kteří se ohlížejí, hledají, ptají se, ale nenalézají, nedostávají odpovědi, s tebou se nepotkávají. Prosíme i za ty, kteří už to vzdali, rezignovali, obrátili se k tobě zády, protože se zklamali, nebo i my jsme je zklamali. Prosíme za ty, kteří se s tebou někdy i potkali, byli nadšení, plní touhy vydat se cestou následování za tebou, ale pak přišly těžkosti, selhání a nevydrželi. Prosíme i za ty, pro které je tento čas ohrožení, omezení, časem pochybností o tobě, o smyslu života, o smyslu věrnosti tobě. Prosíme za těžce nemocné, umírající, za ty, kteří přišli o své blízké, o živobytí, o chuť k životu. Prosíme také za ty, kteří vedou celou naši společnost. A nejen naši.  Prosíme, dávej jim moudrost v rozhodování a vedení, abychom i my sami nerezignovali na naši odpovědnost, solidaritu, nebo docela obyčejnou slušnost. Prosíme za tvou církev po celém světě a zvlášť v této zemi. Ať i v naší slabosti, těžkostech, zkouškách je vidět tvá síla, tvá sláva, tvá laskavě otevřená náruč. Ty nás, Pane, zveš k sobě, tak se i k tobě obracíme a spolu s celým tvým lidem k tobě společně voláme: Otče náš, … Amen

(Dobrořeč, má duše, Hospodinu.) Nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním (Ž 103,2-4)

Požehnání

Píseň 686 Radujte se v Pánu vždy

Jsme silní, jak silné je lano, co k nebi nás poutá – https://www.youtube.com/watch?v=P-4RgVsH2B4

Křížlice
Jiří Weinfurter
28.2.2021

Hospodine, kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. (Ž 139,11-12)

Píseň 138 Srdcem celým tebe, Pane

Milostivý Bože, rádi bychom žili ve světě, který je přehledný, srozumitelný. Rádi bychom žili s pocitem bezpečí a také důvěry, že to, co děláme, o co se snažíme, má nějaký smysl a cenu. A že se jednou neukáže, jak moc jsme se mýlili, jak jsme se minuli s naším posláním, které jsi nám ty sám svěřil. A přitom se nám stále znovu ukazuje, jak celý tento svět je křehký, nestabilní. A jak i my sami nemáme své život pevně v rukou. A tak se k tobě i dnes znovu obracíme, abychom ti vyznali svoji slabost. Že často spoléháme na jistoty, které nejen před tebou, nejen před věčností, ale i v krátkosti našeho života příliš dlouho nevydrží. Prosíme, odpusť nám naši krátkozrakost. Odpusť nám naši nevěrnost. Odpusť, že jsme tak málo pozorní a vnímaví k tomu, co se kolem nás děje. A především, že tak málo dbáme na to, k čemu ty sám nás zveš, co nám nabízíš, co ty sám nám dáváš, aby i v našich životech byly patrné otisky tvé pravdy, tvého milosrdenství. Aby tvá sláva byla součástí i našich životů. Proto tě prosíme, dávej se nám znovu i dnes poznat. Veď nás svým slovem, buď naším světlem, buď naší spásou. Smiluj se, Pane, nad námi. Amen

Čtení Iz 42,1-9

Píseň 426 Tvá, Pane Kriste, věci to jest

Text Jan 13,21-30

Úzký kruh Ježíšových nejbližších učedníků sedí společně za jedním stolem a večeří. To jsou vždycky vzácné chvíle, když lidé zasednou k jednomu stolu. Tehdy to snad tak vzácné nebylo jako dnes, zároveň každé takové stolování bylo znamením vzájemné důvěry, úcty i blízkosti. Bývala to  vždycky, a v některých krajích stále ještě jsou, opravdu důvěrná setkání.

Velmi slibně to celé začalo. Ježíš, jejich mistr, učitel, průvodce, inspirátor, jim do široka otevřel svou náruč. Symbolicky, zároveň ale tak hmatatelně. Uprostřed jídla vstal, odložil si, naplnil vědro vodou a začal všem umývat nohy. To bylo hondě neobvyklé. A Petra to taky hodně zarazilo. „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ „Mně, který ti nesahá ani po kotníky? To se přeci nehodí! Ty nejsi náš služebník. Ty jsi náš Pán. My bychom ti měli nohy mít a ne ty nám!“ Vyvolá to velkou diskusi, která zjednodušeně řečeno vyústí v potěšující ujištění. Pán, Mesiáš přišel především proto, aby z člověka sňal všechnu hanbu, aby narovnal všechno pokřivené, aby odstranil všechen neřád, balast, všechnu hanebnou nečistotu. A to mytí nohou je jen náznak, to je jen začátek velkého a zásadního procesu obnovy života. A zároveň je to pro všechny příklad. Pro všechny ty, kterým opravdu záleží na životě. Na jeho kvalitě. Na tom, abychom se vzájemně podpírali, povzbuzovali, abychom i my jeden k druhému hledali ztracené, leckdy tak zaneřáděné cesty. Život na této zemi se totiž udržuje a rozvíjí ne pouhou reprodukcí, ne panováním, ne hospodářským růstem, ne kritikou, ne hromaděním – ale službou, zájem, milosrdenstvím.

A tak v tu chvílí do té večerní tmy znovu přicházelo světlo. To světlo, o kterém Jan mluvil na samém začátku svého evangelia: „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“

Přesto ten večer náhle a ještě více potemněl. „Jeden z vás mě zradí.“ To je tíživá informace, která na celý ten večer, na společné stolování, na každého z nich vrhá temný, hrdlo svírající stín. Vlastně to ani není žádná informace. Je to jako cákanec na obraz uznávaného mistra, jako zákeřná pomluva za zády, jako škodolibý výsměch balancujícímu provazochodci. „Jeden z vás.“ Nic nevypovídající výrok, který nikam nesměřuje. Ukazuje na všechny a na nikoho. Je to pravda, která je jen napůl, polovičatá, neuchopitelná, sužující, bezvýchodná.

Na to dnes narážíme snad na každém korku. Jak polopravdy, všeobecné deklarace, tvrzení bez důkazů jen rozostřují realitu, zatemňují mysl. „Všichni jsou všiváci. Politika je špína. Očkování je riziko. Mládež je nevychovaná. Uprchlíci jsou teroristi. Podnikatelé jsou podvodníci. Dravci jsou škodná. Za tím virem určitě někdo stojí.“ A teď tu Ježíš přichází také se svou troškou do mlýna: „Jeden z vás mě zradí.“ Co s tím? Asi si to dovedeme představit, co se muselo těm učedníkům začít honit hlavou. „Kdo je mezi námi ten zrádce? Je to ten proti mně? Nebo ten vedle? A co ten vedle Ježíše? Jak se k němu tak „přátelsky“ naklání!!?? Nebo snad mluví o mě? Budu to já?  Kdo má svou vlastní, osobní zkušenost se selháním, se svým selháním, nikdy nemůže říct: „To riziko, ta pravděpodobnost se mě netýká.“ A kdo si to snad myslí, může dopadnout jako Petr, který se dušoval: „Ne, já tebe nikdy nezradím. To se mi nemůže stát.“ A pak když Ježíše křižovali, nejen že se tvářil, jakoby se ho to netýkalo, ale ještě popřel, a hned třikrát, že by s Ježíšem měl cokoli společného.

Ta nejistota, tíživost, kterou Ježíš svým neurčitým výrokem musel vyvolat, byla asi obrovská. A Petr nevydržel. S tak rozbředlou nejistotou se nedá žít. „Kdo je to? Kdo z nás je ten zrádce?“ Ale Petr se nezeptá přímo. Nepřímost plodí nepřímost. Konspirace vyvolává další konspiraci. Jen to špitne vedle sedícímu Janovi. „Zeptej se, o kom to mluví!“ Teprve on se odhodlá. Ale ani tenhle učedník na to nejde přímo. Těsně se nakloní k Ježíšovi, snad aby to ostatní neslyšeli a jen tak hlesne, špitne mu do ucha: „Pane, kdo to je?“ Je to jako hra na tichou poštu. Něco se řekne, naznačí, opatrně se to špitne. Temná hra jako ruská ruleta. S napětím, kdy to jen cvakne a kdy to dá pořádnou ránu. A Ježíš ten štafetový kolík převezme. Jakoby dál v té hře pokračuje. „Je to ten, pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji.“

Vždycky mě vrtalo hlavou, proč to neřekne přímo. Proč neřekne: „Jsi to ty, Jidáši.“ Proč kolem toho dělá takové divadlo? Náznaky, gesta, symboly…? Stačilo by prosté, jednoduché slovo. Pěkně z očí do očí. Tváří v tvář. Bez dlouhých řečí a okolků… Ježíš si ale dává na čas… Ticho by se dalo krájet. Musela to být celá věčnost… Než vezme kus chleba do ruky… Než ho smočí … než natáhne ruku tím jedním jediným směrem… Než se ukáže, že je to Jidáš. Těžko říct, jestli se někomu v té místnosti ulevilo. Už to slovo zní odpudivě. Alespoň pro nás. Ale to byl právě ten důvod, proč ho Ježíš nevyslovil. Aby frustraci z nejistoty nevystřídal jen vztek. Aby do toho temného večera opět vnesl světlo. Chleba smáčený podaný svému nepříteli. Toto je mé tělo, které se za vás vydává. Krev mnou prolitá na odpuštění hříchů. Nepřišel jsem pro zdravé, ale nemocné. Ne pro spravedlivé, ale pro hříšníky. Jedno z nejvýmluvnějších gest, které kdy Ježíš učinil. „Milujte své nepřátele,“ Ježíš jen nepřikazuje, ale sám naplňuje. Aby stvrdil, jak široce je jeho náruč otevřená. Pro každého z nás. Že není nikoho, kdo by mohl říct, na to nemám, to není pro mě, nebo tebe, takové špíny se to už netýká. Ježíš tváří v tvář Jidášovi dává sebe sama. „Jsem tu i pro tebe. Má náruč je i pro tebe otevřená. A záleží jen na tobě, jak tu možnost využiješ. Jak s tím naložíš. Můžeš to přijmout, můžeš odmítnout.“

Nad rolí Jidášovou se po staletí vznáší otazníky – mohl toto pozvání přijmout? Nebyl ve vleku nepříznivé sudby? Nebyl předurčen k tomu, aby Ježíše zradil? Ježíšův příběh bez velikonoční oběti by přeci nebyl úplný. Přišel, aby se za nás obětoval. A to by nebylo možné bez Jidáše. Jidáš byl vlastně obětí velkého Božího plánu spásy. Tak se to někdy vykládá. Tak to někdy i sami prožíváme. Když děláme něco, co bychom za jiných okolností neudělali. A pak si to omlouváme, třeba že taková byla doba, že to ani nešlo jinak, abychom se vzepřeli, abychom se postavili svému vlastnímu údělu. Bývají to někdy hodně těžká a bolestivá dilemata, jak se vyrovnat se selháním, s vinou, se zradou… Asi těžko pochopíme, co se v Jidášovi odehrávalo, proč vlastně zradil, co ho k tomu vedlo.

Co je ale na tom příběhu až zarážející, a zároveň ohromně povzbuzující, že i k Jidášovi se Ježíš obrací, stejně jako ke všem ostatním s pozváním: „Jsem tu pro tebe.“ Není nikdo, kdo by z mého pozvání byl předem vyloučen. A záleží na každém, jestli tu nabídku přijme, nebo ji odmítne. I tváří tvář platí jeho zaslíbení: Pojďte ke mně, všichni, kteří lkáte a nevíte si se svým údělem rady. „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Amen

Píseň 232,1.4-5 Stůj při mně, stůj

Ohlášky

Nebyl to, Pane, jen Jidáš, který se tak zmýlil ve svém úsudku. Kdo vnesl do toho světa tolik nejistoty, bolesti, utrpení. V jeho tváři můžeme zahlédnout tvář mnoha našich současníků. A upřímně, i tvář naši vlastní. Tak tě prosíme za všechny, kteří selhávají, zrazují. Prosíme za všechny zmatené, nejisté, bloudící. Prosíme za ty, kteří své vlastní frustrace přenášejí na druhé srze zlobu, zášť, nepřátelství. Prosíme všechny ustrašené, přikrčené, kteří jen číhají na vhodnou příležitost druhým ukázat svoji moc a důležitost. Prosíme za ty, kteří druhé manipulují, zneužívají. Prosíme za neschopné vůdce, za nebezpečné demagogy. Za svůdce i násilníky. Prosíme i za ty, kteří o tvé milosrdenství, o tvé odpuštění nestojí. Pane, ty jsi přemohl i smrt. Ty svou láskou a milosrdenstvím vnášíš do temnot tohoto světa i našich duší světlo. Tak tě prosíme, zůstávaje s námi. Zůstávej s tímto světem a slyš, když k tobě takto společně voláme: Otče náš, … Amen

V ten čas Ježíš řekl: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. 29  Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. 30  Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,28-30)

Požehnání

Píseň 176 Někdo mě vede za ruku

Křížlice
Mojmír Blažek
14.2.2021

Vy jste sůl země           

Písně         645, 326, 684, 568

čtení          2 Král 2,19-22  + Lv 2,13

text            Mt 5,13

Prožíváme těžké časy. Všichni cítíme, jak nás ta uzavřenost  svírá, jak ten strach z rozšíření viru vyvolává plošnou nejistotu, úzkost a depresivní stavy dokonce i v myslích těch kdo jsou zdraví. Celá naše země teď zakouší globální onemocnění, či globální ochromení. Významný psycholog židovského původu Viktor Frankl vyslovil, že  těžkou dobu dokáže přežít  člověk jen tehdy, když má něco pevného mimo sebe, nač může upnout svou nadějí.  A ví o čem mluví, on sám prošel koncentrákem.

Otázka ovšem zní: čím dnes posilovat tuto naději? Čím posilovat tu společenskou odolnost?? Statistiky říkají, že navzdory zavřeným hospodám výrazně vzrostla spotřeba alkoholu. – Obávám se že tohle řešení je jen zatloukání hřebíků do vlastní rakve. Někteří si slibují obnovu normálního života od toho, že už brzy budeme očkovat vakcínou proti Covidu.  Jenže tuto naději na brzké vyřešení okamžitě bourá skutečnost, že dostatek vakcín není a že to proočkování asi nepůjde u nás nijak rychle.  Nadějných zpráv je kolem nás zoufale málo a psychická odolnost lidí se propadá do tmy.  Ve čtvrtek 4.2. vystoupil pan ministr Blatný před kamery, přiznal neutěšenou situaci jednak v šíření viru ale i v té rovině psychické odolnosti a  jako řešení dal,: nesmíme si dovolit žádné rozvolnění, možná ještě přitvrdíme; vydržte! 

Jenže. Podle expertky na komunikaci Denisy Hejlové tady ministr zdravotnictví neodhadl společenskou náladu. „Já rozumím ministru zdravotnictví, který je lékař, že si myslí, že to bude fungovat. Že když osobně pronese apel na ty lidi, bude to mít nějaký dopad. Ale je to založené na nesprávném čtení společenské a psychologické situace lidí,“  Ten projev měl být motivační, pozitivní, nějaký osobní příklad vhodného vzorce chování, který by lidé mohli následovat. A tam se obávám, že vláda neposkytuje morální vzory, které by lidi motivovaly těžkou situaci překonat,“ myslí si Hejlová.(Seznam zprávy 4.2.2021 : Vydržte, apeloval Blatný…

Židokřesťanská tradice ví, že i v nejtěžších chvílích smí člověk upínat svou naději k Bohu. A i když Boží odpověď nepřichází hned, i když to vypadá, že Bůh mě opustil, přesto volá s důvěrou, protože Bůh Izraele není modla  ale živý, všemohoucí a k utlačeným vždy nakloněný Bůh.  Např. ten žalm 22. je takovým voláním, z úzkosti, ale ne do tmy. Je v tom živá naděje.  Začíná velkou úzkostí ale končí chválou, protože i žalmista v tom zakouší – Tys mi odpověděl!v 22

A v NZ máme  k tomu i ten viditelný vzor.  Vždyť právě slovy tohoto žalmu se modlí Pán Ježíš ve chvíli nejhoršího utrpení – na kříži. Ježíš, i když je v lidsky naprosto beznadějné situaci a i když ve svém volání dá průchod pocitu opuštěnosti (Bože můj proč jsi mě opustil?) přesto tuto modlitbu z nejhorší hlubiny vysílá. Ano Ježíš je vzor. Modlí se z pozice zoufalce žalm, který  zná a ví že končí slovy: ..A tys mi odpověděl,  Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal.- v 25 Ježíš Bůh vzkřísil z mrtvých třetího dne

A právě proto je Ježíš i po staletích ten nejlepší morální vzor pro sebetěžší zápasy. Ježíš není pisálek románů, ani reklamní poutač na zboží. Ježíš žil náš lidský reálný život, v lidském těle se uměl radovat, ale v tomtéž těle trpěl až na smrt, a přece si uchoval onen pevný bod: „Otče do tvých rukou poroučím svého ducha..“.

A proto je zásadní křesťanskou výpověí, že právě takto zacílené upnutí, právě ta až za smrt jdoucí důvěra, končí nádherným velikonočním vítězstvím –  vzkříšením k životu věčnému. Ježíš je dokonalý vzor a my jsme toho svědky, jsme jeho pokračovateli v tomto světě.  Dnes my máme být pro své současníky svědectvím, že  toto má smysl.  Pro své napojení na Ježíše Krista  smíme a máme být  svědky o jediné vítězné síle nad strachem, nemocí i smrtí.

Vy jste sůl země, říká Ježíš.  Pokud svět okolo nás ztratí naši slanost – zahyne!! Pokud svět nebudem na nás vidět  živou naději skončí nejspíš v alkoholu a nebo rozkladu. Co to znamená? Znamená to že právě v takové těžké době jsme my – následovníci JK- tou pozitivní motivací, jsme tím osobním vzorem pro druhé.

Pán Ježíš přišel do tohoto světa jako bezmocné malé dítě. Bez peněz, bez armády a bez jakéhokoliv politického vlivu přesto  právě On způsobil proměnu světa jako nikdo jiný před ním  či po něm. A my se hlásíme k tomu,  že jsme jeho pokračování, jsme Jeho tělem a pro svět jsme nezbytnou solí. To jasně znamená – nemusí vás být většina, ani nemusíte být obdivovaní a vyhledávaní jako zlato. Stačí troška a pokrm nezbytný pro tělo je poživatelný.  A ačkoli to není nic vzácného – přece platí že sůl je nad zlato.

Odedávna byla sůl  známá ponejvíce tím, že dokázala uchránit maso před rychlým zkažením. Ten  hnilobný rozklad  sůl zastavovala. Proto sůl  v rituálním použití znamená Boží uzdravující sílu která zbavuje od zlého.  Solí se sypala každá oběť,  a v některý starokřesťanských křestních rituálech se i novorozené děti kromě vody křtu také ještě symbolicky solili na znamení Boží moci, která vyhání démony, síly zla a rozkladu.

Sůl ovšem, když působí nedělá to vyniknutím nad  to ostatní. Sůl nepůsobí tím, že ji vyložíte na podušku v pozlacené schránce,  ani tím, že  jí zbudujete mramorový památník. Ona se při svém poslání rozpouští, sebe sama zmaří, aby své okolí uchránila rozkladu, či udělala chutným.  Přesně tento charakter jasně platí o Pánu Ježíši a přesně toto chce Ježíš od nás, když nás  povolává, abychom  jeho dosvědčili a byli solí země.

Tato souvislost mě nyní vede k  úvaze. Jsme ochotni vzít na sebe toto sebezapření?? Od lékařů se v současné situaci očekávalo, že budou sloužit nemocným skoro do padnutí únavou. V nepříjemných okolnostech oblečeni do skafandrů a masek, které brání dýchat. Od toho jsou přece doktoři.

Pán Ježíš od svých následovníků čeká, že pro naplnění velkého poslání, pro přiblížení Božího království světu budou také ochotni nezbytného nasazení. Ježíšovým následovníkem nemůže být ten, kdo chodí do kostela jako na kulturu. Poslechnout si koncert, zatleskat a odejít s povznášejícícm pocitem vlastního uspokojení. Vy jste sůl země!!

V čem konkrétně  můžeme projevit nasazení? Na začátku Mt evangelia je významný oddíl, známý jako Ježíšovo kázání na hoře. Je to vlastně programové prohlášení nastupujícího Ježíšova hnutí. A tam najdete nejen ten náš výrok o soli země ale v 6 kp také zvláštní trojici , projevů, které mají být pro Ježíšova následovníka skoro samozřejmostí. Všechny 3 jsou uvedeny stejnou větou A vy když prokazujete dobrodiní v 6,2, a když se modlíte v.6,5;  akdyž se postíte v.6,16.  Pán ježíš o tomto nemluví tak, že nám tu něco doporučuje ale tak že se s touto praxí skoro samozřejmě počítá, jen silně pro všechno zdůrazňuje nedělejete to na odiv lidem, nezkoušejte si tím budovat své uznání od lidí- jak to asi někdy dělali farizeové. Dávejete, modlete se a postěte se  bez okázalosti ale s nádherným očekáváním. Všechny tyto tři samozřejmosti křesťanského způsobu života ale mají jedno nádherné Boží zaslíbení –  Otec, který vidí co je skryto ti odplatí. Schválně si to doma zkontrolujte. A pokud , jak věřím,toužíte, aby naše životy nesly to správné ovoce,  pokud chcte bý požehnáním pro své okolí. Pak v tomto neochabujme. O modlitbách tu kážeme dost často o dávání snad také občas slyšíte ale povzbuzování k půstu – toho je jak šafránu.

Dnes, protože v násl. týdnu vstoupíme do postní doby, chci proto na půst položit důraz.  Půst je zvláštní solná ingredience našískužby světu. A přestože samotný náš půst nemá být druhými moc vidět bez něj je chléb který také máme světu nabízet nechutný. V poslední době, kdy v naší zemi ubývá počet křesťanů, kdy církev ztrácí přitažlivost – tuším, že i toto je jednou z příčin. Nejsme ochotní brát na sebe toto sebezapření, nejsme ochotní  rozpouštět se v něčem co pro nás je trochu nepříjemné a přínosné to má být spíš pro naše okolí. Vy jste sůl země. Jste li ochotni se za svět modlit, jste li ochotni prokazovat dobrodiní dáváním , pak přidejme k tomu i půst ať zazáří do světa  to co má – Boží přitažlivá sláva.

Podotýkám, že postit se můžeme od jídla, Možná někdo od masa, nebo od televize, Můžete  vědomé odepření si toho, co mě dělá dobře , dělat pravidelně některý den v týdnu, nebo třeba i v určité míře po celou dobu půstu. Ale zkusme to. Sůl která se nerozpustí, je vposledu k ničemu.

 

Křížlice
Jakub Hála
14.2.2021

Skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Z tvého milosrdenství se budu radovat a budu jásat, že jsi shlédl na mé pokoření. Vždyť ty víš, co sužuje mou duši…Podívej, jdeme nahoru do Jeruzaléma a vše, co je napsáno skrze proroky Syna člověka, bude dokončeno. Amen

 

Sestry a bratři čtěme společně tuto neděli Písmo a přibližme se opět o krok blíže postní době a Velikonocům. Kéž nás v našich životech i dnešním čtení Písma provází a požehná nám Bůh Otec i Syn i Duch svatý.

Ohlášky:

  • Příští bohoslužby dostanete emailem, ale budou zároveň i k poslechu (tyto bohoslužby jsem namluvit ještě nestihl).
  • Od pátku příštího týdne se také rozeběhnou online biblické hodiny. Budou to bohoslužby společně s křížlickým a vrchlabským sborem a budou probíhat střídavě v úterý a pátek, od 18:00 Budete o nich (pravidelně) informováni mejlem.
  • Děkujeme vám za vše sbírky aprosíme, pamatujte na sbírku i nadále, …
  • Diakonie prostřednictvím svého Střediska humanitární a rozvojové spolupráce vyhlašuje další ročník postní sbírky, také v letošním roce na podporu školky v Bejrútu a syrských i libanonských dětí v ní. Postní sbírka se koná s podporou synodní rady ČCE. Na webu postnisbirka.cz najdete další informace a materiály.

Izajáš 58, 1-9

„Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. ‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘

Bože,

buď pro nás pevnou skálou a hradem. Jinak náš život nebude fungovat. Sloň se k nám a naslouchej nám – dávej nám svobodu a radost z každého nádechu. Kdybychom se však jen nadechovali, praskli bychom. Dávej nám proto i porozumění a přijetí ke každému našemu výdechu.

Bože, někdy se zkoušíme v životě postit. Uvědomujeme si, že je dobré se některých věcí, alespoň na nějaký čas, zříci. Nechat je mimo náš život. Dávej nám v našem oproštění se od věcí sílu vydržet a pomoz nám při tom přicházet na hlubiny Tvého Slova.

Snad je tato doba jedním velkým postem. Mnoho toho nemůžeme. Tak snad nám tento „půst“ bude k i dobrému a k nalezení Tebe samotného.

Bože lásky, jsi smíření, jsi život. Tvůj dech oživuje a uzdravuje celé stvoření. Uzdravuje nemocné. Narovnává ty, kteří ztuhli žalem, samotou, nebo ponížením.

Bože lásky, tvá církev stojí před tebou: hladová po milosti, naději a pokoji. Požehnej nám a celé své církvi svou přítomností. Dotkni se nás, kteří k Tvému společenství patří, i těch, kteří Tě hledají. Oživ svým dechem nás samotné i vše, co milujeme.

Pojď s námi, Bože, prosíme. Pojď s námi.

Amen

Marek 8, 31-38

A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

 

Setry a bratři,

tuto neděli (s názvem Estomihi) se ocitáme na kraji postní doby. Ve středu pro některé z nás začne doba, kdy se díváme do sebe, abychom mohli vidět pak i druhé lidi a nakonec i Boha samotného. Půst.Půst není povinný, ale je dobrý. A i v Luterských církvích je tradice popelce – tedy znamení kříže z popela na čelo. Pamatuj, člověče, že jsi jen prach. A v prach se obrátíš. Je to čas, kdy se máme už připravovat na Velikonoce a přemýšlet na smyslem utrpení Krista (a to není úkol jednoduchý! – může mít vůbec nějaké utrpení smysl?). Ovšem půst nemusí být dobou špatné nálady a zakaboněnosti. Jak zaznívá z úst Izajáše, nejde ani tak moc o to, dokázat sobě, nebo druhým, jak lehce (nebo s jakým sebezapřením) dokáži nejíst maso, sladké, pít alkohol, nebo cokoliv dalšího… Izajáš naznačuje, že smyslem půstu je touha po novém/čistém srdci. A to by přeci nemělo být vážné a smutné…ale oživující!

Izajáš píše: lidé chtějí poznat Hospodinovy cesty. Chtějí se vyznat ve světě. Chtějí mít Boha blízko, jasného, čitelného (Izajáš 58 verš 2). Ale to se neděje povrchním odříkáním si, trýzněním se… Pokud půst nemá svoji hloubku a přesah, pokud se půst nestane kvasem přetékajícím z postního uzavřeného období do mého všedního života a okolního světa, nemá smysl… je to pak jen pozlátko.

S postem má jít ruku v ruce upřímnost (hlavně k sobě samému) a otevřenost k tomu, abychom  v životě křesťana nevynechali nic podstatného (tím nemyslím nutně onen půst), byť by se nám to úplně nemuselo líbit. Z Evangelia si nelze vyzobávat jen to, co se nám hodí.

—Dnešní evangelium začíná bez vytáček. Ježíš svým učedníkům začal říkat, na co se mají připravit v období Velikonoc (Marek 8, verš 31). I my to máme v tuto dobu slyšet– co se to bude o Velikonocích odehrávat – tedy cesta do Jeruzaléma a kříž. Bez toho, aniž bychom k tomu dodali vzkříšení, je to hrozná vyhlídka. A Petr o tom přemýšlí jako běžný člověk: chce tomu uniknout, chce se tomu trápení a nepochopitelnosti vyhnout. Nechce, aby se milovaný mistr k tomuto odhodlal. Jak bychom se zachovali my, kdyby nám náš dobrý a smířený přítel řekl, že mu zbývá měsíc života? Asi bychom se chovali podobně – nechtěli bychom o tom ani slyšet, nechtěli bychom to přijmout. Přeci musí existovat ještě nějaká jiná cesta, nějaké východisko…

Petr nechápe, proč by měl někdo tak vzácný, jako Ježíš, umírat na kříži. Zpětně, protože známe ten příběh do konce, víme, že se Petr mýlil – ale v tu chvíli z něj mluví… čirá láska.

To, proč si Petr pak vysloužil takové Ježíšovo pojmenování, je schováno právě v jeho neuvědomění si/nepřijetí toho, že se musí naplnit (beze zbytku) slova Písma (Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Lukáš 24, verš 44 a dále). Ježíš nic nevynechává. Nic neobchází. To Satan/Pokušitel se Ježíšovi snažil nabídnout první poslední bez námahy (jen, když Ježíš uzná Pokušitelovu autoritu). Pokušitel nabízel v poušti životní jistoty (chléb…jak trefné do postu!), moc, a Boží ochranu a vliv kdykoliv a v jakékoliv životní situaci. Podsouvá Ježíšovi, aby vynechal důležité věci: ukotvení v Písmu a úctu a důvěru (víru) Stvořiteli. Satan nabízí Ježíšovi v poušti, stejně jako v dnešním evangeliu Petr, korunu bez kříže. Vzkříšení bez kříže! Vynechává důležité věci. Pokušitelova snaha „vyhnout se kříži“ je stará jako lidstvo samo a brnká na přirozenou lidskou notu vyhnout se utrpení. Co v životě vynecháváme schválně my? Nenadchází právě teď čas o tom přemýšlet?

Petrova chyba také spočívala v tom, že se snažil být mistr mistrovi. Snažil se ho vést. „Pojď Ježíši, mistře, cesta do Božího království nemusí jít skrze utrpení, pojď, znám jednodušší cestu, pojďme si z Božího Slova vzít jen to, co se nám hodí…“ Ale dostává mistrovskou odpověď: „Ne Petře. To já vedu. To já jsem před tebou, v čele průvodu do Božího království…“

Petr se snaží svého mistra pokárat, ale sám je pokárán: „Chceš být chytřejší než já, Petře? Chceš vést?Jít přede mnou? Chceš se tomu všemu vyhnout a triumfovat s věčným ziskem?Ne, bude to naopak. Jdi za mě a uvidíš (jako v televizi, jako v divadle)! Jdi zamě a uvidíš vše, co bys neviděl, kdybys byl přede mnou a neohlížel se na mne. Jdi zamě a nic ti neunikne! Nikam se necpi. Nevíš, oč žádáš. Můžeš snad pít kalich, který já piji? (Marek 10,38)“

 

 

Chudák Petr. Vždyť to byl právě on, kdo pár veršů předtím vyslovil to, co se možná mnozí obávali vyslovit nahlas: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Takové vyznání… a následuje taková rozepře. Jenže opět se dostáváme k tomu, že Ježíš Petra vybízí: nepředbíhej mne. Nesnaž se dostat přede mne, svojí chytrostí…a vlastně i svojí láskou (ke Kristu). Ježíš naznačuje Petrovi: pojďme hlouběji! Chápeš už dost (Petr svoji víru vyznal!), ale to nestačí. Ještě, Petře, nechápeš, že na této cestě není vítězství bez porážky. Je to těžká cesta, je tu málo ocenění, málo prestiže… je to nejprve cesta „dolů“. Na dno.

A přitom Petr, i my a mnozí jiní křesťané, chceme slyšet o jiném druhu křesťanství. O křesťanství jenom úspěšném, radostném, zářícím… Vždyť ten Petr mluví vlastně i za nás…

Pokušitel (Satan) čeká vždy na vhodný okamžik. Petr byl nyní na výsluní. Vyznal svoji lásku ke Kristu jako zatím nikdo. Daří se mu, je na vrcholu svého vztahu k Bohu. A právě zde je Pokušitelova příležitost. Proč by si Pokušitel vybíral nějakého chudáčka ze zadních řad? Petr je teď dobrý cíl – je si sám sebou jistý! Neznamená to automaticky, že ve všech případech, kdy jsme si jisti, kdy jsme pevni, kdy se nám daří – neznamená to v těchto chvílích, že automaticky přijde nějaký pád…Možná ale, že v takovýchto našich zářivých okamžicích jsme náchylnější k tomu, abychom se přestali rozhlížet po „celém“ Bohu v našem životě. Jak napsal C.G. Jung: „Čím větší světlo vrháme, tím temnější stín nás provází“. Čím výše vystoupáme, z tím větší výšky pak můžeme spadnout! Nehledejme jen širokou a dobrou cestu (i ta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly). Vcházejme úzkou branou, jak nás Kristus povzbuzuje. Nechtějme víru v Boha jako z reklamy – bez překážek. Přijímejme své vyznání i s tím, co nás nutí se ohýbat…

—Pojďme trochu popřemýšlet nad tou provokativní větou: „Jdi mi z cesty, satane!“ Dá se totiž překládat i jinak: jdi mi z cesty, nebo také následuj mně/ jdi za mně/ jdi za mnou. Nad těmito možnostmi překladu se pozastavme:

Ježíš posílá Petra dozadu. Jdi za mě, Satane. A o pár veršů později podobným (řeckým) slovem zve i ostatní učedníky: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Marek 8, 34). Ježíš zve: „ vy všichni, kdo mě nechcete předbíhat, vy všichni, kdo nechcete vyzobávat z evangelia jen to, co se vám líbí, vy mně následujte. ALE! – to následování lze jen, když přijmete i ten kříž“. A zpět k Izajášovi: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ (Izajáš 58,  verš7) – i toto je cesta kříže! Nemusí to být kříž náš. Může být někoho druhého. Jedni druhých břemena nesme! A „tehdy nám vyrazí jak jitřenka Hospodinovo světlo a rychle se zhojí naše rány. Před námi půjde Hospodinova spravedlnost, za námi se bude ubírat Hospodinova sláva.“ (Izajáš 58,  verš 8).

Petr je nazýván Satan, protože chce vést Ježíše. Mistrovat ho. Snad se tohoto omylu i my vyvarujeme – kéž nechceme Kristu někdy určovat cestu. Naopak Kristus nás zve k tomu, abychom šli my za ním. Z tohoto příběhu víme, že to není cesta slávy, úspěchu, štěstí, bohatství – ale cesta upřímnosti a pravdy, bez jakéhokoliv předstírání. Ježíš o tom s námi mluví jako s přáteli – naprosto otevřeně (Marek 8, 32). A tam, kde bychom si snad v naší víře mohli v životě říci, že snad klopýtáme či selháváme, tam bychom siměli také říci: „Pojď za mnou, satane!“. Pojď, a dívej se, jak si s těmi všemi mými pády, spolu s Kristem, poradím. „Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘“ (Izajáš 58,  verš 9).

Amen

Modlitba

Hospodine, často klopýtáme, nechováme se dobře k druhým, vzdáváme věci, málo věříme a málo doufáme, málo druhým přinášíme pokoj. To vyznáváme. Třeba by nám nějaký půst prospěl. Třeba nám v lecčems pomůže i tento nedobrovolný půst dnešní doby.  Prosíme, veď nás. Ve všech našich problémech, ve všech našich nejistotách. V našich obavách o druhé.

Veď nás ale také v našich úspěších, v našich hvězdných chvilkách. Nedovol Pokušiteli nás právě v těchto chvílích pokoušet…

Svěřujeme Ti naše blízké, o které máme obavy. (každý víme, koho do Hospodinových rukou svěřovat).

Pane, jdi v našich životech PŘED NÁMI!

Voláme k Tobě: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé.Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Slovo poslání (2. Petrův 1, 2-11)

Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha. Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. Komu však scházejí, je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů. Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Amen

A zvěstuji Vám Boží požehnání:

 Boží dobrota nás posiluj,

Boží láska nás povzbuzuj,

Boží Duch nás posvěcuj,

Boží moc nás chraň

a Boží milost nás provázej od východu slunce až do západu jeho,

nyní i vždycky.

 

POŽEHNEJ VÁS VŠEMOHOUCÍ BŮH OTEC I SYN I DUCH SVATÝ. BUĎTE S PÁNEM BOHEM!

Amen

 

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
7.2.2021

 

Hle, král bude kralovat spravedlivě a velmožové budou vládnout podle práva.  Každý z nich bude jako skrýše před větrem a úkryt před průtrží mračen, jak tekoucí vody ve vyprahlém kraji, jako stín mohutné skály v žíznivé zemi.  Oči těch, kdo vidí, se neodvrátí, uši těch, kdo slyší, budou pozorně naslouchat. (Iz 32,1-3)

Píseň 512 Pojďte všichni, kteří lkáte

Co je to za zvláštní moc, Bože náš, s kterou vstupuješ do tohoto světa. Ty jsi řekl jen slovo a ohromná masa hmoty se dala do pohybu. Svým slovem jsi pohnul Abrahamem, aby se na sklonku svého života vydal na dlouhou, dobrodružnou a z lidského hlediska velmi nejistou cestu. Svým slovem jsi vyvedl svůj lid z egyptského otroctví a ochromil jsi tehdy nejmocnější armádu světa. A to tvé slovo milosrdenství a lásky vtělené v Kristu, které přemáhá i mocnosti pekelné. A my tvému slovu přesto tak málo rozumíme. Neumíme mu naslouchat. Ztrácí se nám v lomozu tohoto světa i našeho mluvení. Tak tě prosíme, pomoz nám, abychom se dokázali v sobě ztišit, otevřít se tvému přicházení, tvému působení. Proměňuj i naše srdce kamenná, vlej do nás svým dechem nový život. Dej ať všechno kolem nás, každého z nás vidíme / zahlédneme očima tvého království. Požehnej i tento čas svým milosrdenstvím. Amen

Čtení Gn 18,16-33

Píseň 434,1.7-8 Jezu Kriste, Synu Boží

Text Lk 8,4-11

Milí přátelé, máte rádi obrazy? Nemyslím tím, jestli nějaké doma máte, nebo jestli se těšíte, až bude zase možné chodit na výstavy či do galerií. Spíš se ptám, jak jsou vám blízké ty zvláštní situace, kdy stačí jen několika málo tahy rozehrát hru fantazie, představivosti, vzpomínek a navíc ještě nálady, kterou na takovém obrazu nevidíte, nemůžete na ni ukázat, a přesto se právě díky takovému obrazu někde ve vás objeví, vynoří se z vnitřních hlubin a vy si říkáte, ten autor byl opravdu umělec. Takové obrazy nemusí být jen malované. Mohou se „malovat“ i slovy. Nebo sny, to jsou také obrazy. To jsou naše snad nejživější a nejbohatší obrazy, se kterými se potkáváme. Určitě to znáte, ani ty kulisy či krajina, postavy, tváře nemusí být zřetelné, do detailu vykreslené, dokonce ani nemusí odpovídat místům a lidem, jak je jinak znáte. Ale vy v tom snu, snovém obrazu přesně víte, kde, kdo, jak… a vás se to bytostně dotýká, intenzivně to prožíváte na vlastní kůži… Sen na nás působí právě jako obraz a také na nás ze všech ostatní obrazů asi nejvíc „doléhá“. 

Proč o tom mluvím? Protože o Ježíšových podobenstvích se někdy říká, že to jsou také takové obrazy. Sice nejsou štětcem malované, ale slovy. A všimněte si, jak Ježíš dokázal ty své obrazy malovat úsporně. Někdy stačilo opravdu jen naznačit několika málo slovy – a už to v jeho posluchačích rozehrávalo spoustu emocí, nadšených i popuzených reakcí. Království Boží je jako poklad, perla, zrnko hořčičné, kvas … Nabídnul svým posluchačům možnost představit si, jaké to je, a v těch obrazech dal zahlédnout něco z podstaty Božího království. Problém každého obrazu je ale v tom, že ne každý mu rozumí. Někdy si říkáte, taková mazanina. Co tím chtěl básník/malíř říct? A to se stávalo i Ježíšovým posluchačům. Slyšeli, ale nerozuměli. A nejen že se to stávalo, ale Ježíš s tím dokonce předem počítal. Tak ho nijak nepřekvapilo, když i jeho učedníci za ním po jednom takovém „obrazném“ kázání přišli a ptali se ho, jak si mají to podobenství vysvětlit? Jak mu mají rozumět?

To je hodně překvapivé, že s tím Ježíš počítá, že ví o tom, jak nesnadné je rozumět obrazům a podobenstvím. A přesto takových stručných obrazných kázání proslovil podle evangelií víc jak sedmdesát. A tak mnozí „hledíce neviděli, slyšíce neslyšeli“. Jakoby jim (a i nám) to Ježíš dělal naschvál. Abychom to neměli tak snadné. Neviděl bych v tom ale žádnou poťouchlost. Ježíš ani jinak nemůže a prostě jen počítá s tím, že žádné slovo, žádná řeč není nijak samozřejmě srozumitelná. A když říkám srozumitelná, tak tím nemyslím jen to, že vím, co ten druhý říká, ale že se mě to také nějak vnitřně dotýká, že ve mně zarezonuje ta nejhlubší podstata toho, co nám ten druhý chce sdělit. Spolu s touhou, nadšením nebo zápalem, který je v tom sdělení obsažen. Nebo smutkem, zklamáním, rezignací. Radostí, nadějí, nebo vztekem. Pokud ovšem nemluvíme, jen aby řeč nestála. Pokud nechceme zůstat skryti v pevně uzavřené ulitě, tak slova, řeč, naše mluvení v sobě nesou podstatně víc, než jen obsahy a významy slov. S některými lidmi to tak také určitě máte. Že stačí i jen slovo, nebo pohled, beze slov a vy rozumíte. To slovo, nebo pohled je jak struna, o kterou když zavadíte, tak se rozezní, rozezní to něco ve vás a vy to cítíte, tušíte, rozumíte, co ten druhý říká, na co myslí, co se v něm odehrává. A to jsou hodně vzácné chvíle, ať už mluvíme, nebo mlčíme. Že jeden druhému rozumíme.

Tak tomu je i mezi námi. O to vzácnější pak to je, když je řeč o Božím království. Nebo o Božím slovu. Pak je tomu přesně tak, jak v tom podobenství. Opravdu jen málokteré zrnko (slovo, sdělení) padne do úrodné půdy. Musím říct, že to mně poslední dobou hodně zaměstnává. A vidím v tom jednu z největších bolestí, nebo slabostí církve. Nejen „naší“, ale celé Kristovy církve, každého křesťanského společenství. Bez ohledu na to, jak velké je. Jestli nás je hrstka, nebo máme plné kostely. Tou bolestí nejsou finance, míra ochoty udělat něco pro společnou věc. Nebo jestli máme nebo nemáme dostatek mládeže, kazatelů, aktivních laiků. Tou největší naší slabostí, zároveň ale také jedinečnou příležitostí je to, jestli a jak rozumíme Božímu slovu, Božímu království. Podle toho totiž také bude žít. Podle toho budeme mít seřazené hodnoty a priority, podle toho jak jsme přijali a zakusili Boží království, budeme přijímat jeden druhého. Nebo jsme, případně nejsme otevření pro příchozí, „přespolní“, hledající, nezakotvené, bloudící. Podle toho jak opravdu rozumíme, jak se nás dotýká, jak nás zasahuje Boží království, zacházíme s penězi, s přírodou, s vlastním, nebo společným majetkem. Od tohoto rozumění, nebo od této touhy po porozumění Božímu království, Božímu slovu se jednoduše odvíjí všechno ostatní. Proto Ježíš říká: Nejprve hledejte Boží království, a to ostatní vám bude přidáno. To není jen teorie, nebo idea. Rozumět, touha po porozumění Božímu království, Božímu slovu, v tom se odráží celý náš praktický život.

A protože učedníci také touží, hledají, tak se také ptají: „Co jsi tím chtěl říci? Co to podobenství má znamenat?“ A jinde se ptají: „Co to znamená? Proč to říkáš? Kdy se to má stát? Proč se nám nedaří uzdravovat? Proč se dějí ve světě tak zlé věci?“ Nebo Abraham. Když mu z nějakého důvodu záleželo na několika málo spravedlivých v Sodomě, tak se především ptá. Zajímá se. Hledá. Také riskuje, že se dozví něco jiného, než by si přál. Ale nevzdává to, jak jen to jde. V tom se učedníci a Abraham liší od všech těch ostatních, kteří „hledíce nevidí, slyšíce neslyší“.

Nevím, jestli se mně to jen nezdá, ale někdy si říkám, že my se moc neptáme. Snad abychom nebyli příliš osobní, nebo abychom nevypadali jako zvědavci, nebo snad hlupáci… Ptát se je riskantní. Nejen že můžu vypadat jako hlupák, ale můžu se dozvědět i to, co jsem nechtěl slyšet, můžu být zklamaný, že nedostanu odpověď, kterou bych čekal, nebo bych si přál. Také tím riskujeme, že se nás i ten druhý začne ptát. A když se budeme ptát Pána Boha, že i on se nás bude ptát: „Kde jsi, člověče? Co ty děláš? Kdes byl tak dlouho? Opravdu jsem ten první a poslední v tvém životě. Opravdu jsem pro tebe cesta, pravda a život?“

A Ježíš jim odpoví výkladem. Vypadá to, že do detailu, do posledního šroubečku rozebere a vysvětlí, co to znamená, co tím chtěl říci, když zrno padne na cestu, do úrodné půdy, do neobdělané a zarostlé půdy, když nemá dostatek vláhy… A my se o to také pokoušíme. Takže dalších takových výkladů tohoto podobenství jste už jistě taky řadu slyšeli. Dneska vám ale žádné nenabídnu. A nejen protože už nám na to mnoho prostoru nezbývá a že jistě také ještě mnohé výklady uslyšíte. Dnes vám ale žádný vyklad nenabídnu, především protože každý takový výklad je na pováženou. Jeden rabín prý dokonce kdysi poznamenal, že vysvětlovat podobenství je stejně trapné, jako vysvětlovat vtip. Tím ho dokonale zabíjí. Když předkládáme podobenství, nebo vtip, musíme se snažit, aby přeskočila jiskra. Podobně jako když hledíme na obraz. Buď „jiskra“ přeskočí, nebo nepřeskočí. Nepokouší se tedy Ježíš o téměř nemožné? A není právě to důvodem, proč tady je to snad jediný případ, ze všech těch víc jak sedmdesáti, kdy to udělá? Jenže ani tady Ježíš to podobenství nevykládá. A řekne to hned na začátku. Ten svůj „výklad“ (jak tomu my říkáme) uvede, ne jak jsme to slyšeli z ekumenického překladu: „Toto podobenství znamená,“ ale: „Toto je to podobenství.“ (V Mt 13,18: „Vy tedy poslyšte podobenství o rozsévači.“) A pak jim to jen znovu (do větších detailů) převypráví. Zkusí to jinak, trochu jiným způsobem.

Ale co je hlavní. Ježíš učedníkům odpoví, protože se ptají. Protože se zajímají, protože hledají. „Tlučte, a bude vám otevřeno,“ říká Ježíš na jiném místě. My si toto slovo často spojujeme jen s přímluvnou modlitbou. Ježíš ale dál říká: „Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá.“ Kdo hledá, nalézá. Kdo se ptá, dostane odpověď. I když někdy může být docela jiná, než jakou by čekal.

Pane Ježíši Kriste, nedopusť, abychom hleděli a neviděli, poslouchali a neslyšeli. A když bychom opravdu nerozuměli, dávej nám odvahu, abychom se ptali a hledali. I teď na tvé slovo čekáme. Amen

Píseň 417,1-3.7 Zachovej nás při svém slovu

Ohlášky

S pokorou pozvedáme k tobě, Bože a Otče náš, své mysli, abychom ti děkovali za tu jedinečnou možnost, že se k tobě můžeme obrace. Tebe oslovovat, tebe se ptát, u tebe hledat pomoc, zastání, inspiraci, povzbuzení. Prosíme především za tento svět, ve kterém stále není samozřejmá solidarita s těmi, kteří otrocky dřou, jsou pronásledovaní, nemají co jíst, chybí jim střecha nad hlavou. Prosíme za všechny, na které těžce doléhá virová nákaza, kteří nemohou popadnout dech ani na přístrojích, nebo z přetížení na nemocničních odděleních. Prosíme i za ty, kteří i v této situaci hledí jen na svůj prospěch – od nejvyšších pater této společnosti, až po ta patra nejnižší. Prosíme, povzbuzuj nás, abychom žili pravdivě i před tebou a nechali se unášet falešnými iluzemi. Za tvou církev tady v Křížlicích a po celém světě prosíme, abychom byli stále otevření tvému slovu a věrně se ho také drželi. Spoj nás v jeden hlas, když spolu se všemi křesťany k tobě voláme slovy modlitby Páně: Otče náš, … Amen

Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání. V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený (Jk 1,19-25)

Požehnání

Píseň 210,1.7 Ó zasvěť se nám v jitřní záři

 Křížlice
Jiří Weinfurter
31.1.2021

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (Dt 6,4-7)

Píseň 91,1.4 Kdo ochrany Nejvyššího v skrýši jeho užívá

Ty jsi nás, Bože, povolal do nového dne, do tohoto světa. Učinil jsi z nás vyslance svého království. Otevřel jsi před námi krásu i slávu svého díla. Pozval jsi nás k pokoji, radosti i vděčnosti za každý okamžik našeho života. Tak ti, Pane, děkujeme, že tu jsme. Za tuto chvíli, děkujeme, za každého z nás, za tento svět. A prosíme, otevírej nás pro své slovo. Osvobozuj nás od všeho, co nám brání ti naslouchat, tobě důvěřovat, z tvých jedinečných zdrojů čerpat a žít. Bože, na tebe spoléháme, k tobě se upínáme, na tvé slovo čekáme. Amen

Čtení Mk 17,1-13

Píseň 559 Ó ujmi ruku moji

Text: Ale toto přikázal jsem jim, řka: Poslouchejte hlasu mého, a budu vaším Bohem, a vy budete mým lidem, a choďte po vší cestě, kterouž jsem vám přikázal, aby vám dobře bylo. (Jr 7,23 kral.)

Milí přátelé, i dnes bych vás rád pozval k jednomu velkému dobrodružství. Bude to chtít trochu odvahy, ochoty vystoupit alespoň na chvíli z komfortní zóny toho, na co jsme zvyklí, co je nám blízké a příjemné. Budeme se muset alespoň na chvíli vzdát svých nároků, představ o tom, co je pro nás to nejlepší, co nám působí slast a potěšení. Ten dnešní příběh k takovému dobrodružství přímo vybízí. Ale nebojte, nechci vás vyhnat ven do sněhu a mrazu, nechci vás tahat do žádných kopců. Zůstaneme při tom v relativním teple našeho kostela. (A vy, kteří spolu s námi sdílíte bohoslužby v teple svých příbytků, také můžete zůstat doma.) Mám na mysli trochu jiné dobrodružství.

Je to vždycky něco mimořádného, když se náš život protne s tím, co nás přesahuje, co je tak trochu z jiného světa (nebo jak se dnes říká, z jiné – nejen sociální – ale i duchovní bubliny), co se odehrává mezi nebem a zemí, nebo (abych byl osobnější) mezi námi a Pánem Bohem. To se neděje příliš často. Někdo může být rád, že to zažije alespoň jednou za život. Někdy se může zdát, že celá desetiletí nebesa mlčí, jsou uzavřená a my se v tomhle světě cítíme tak trochu opuštění, osamělí, vydaní na pospas rozmarům nejen počasí, ale nějak podivně vykloubené doby. To, co zažili ti tři učedníci, bylo něco opravdu mimořádného. Nevím, jestli si vůbec dovedeme představit, jak jim asi bylo, jak silný zářez to v jejich životě byl. Také protože žili v docela jiné době, ve zcela odlišné společnosti, a protože měli docela zcela jiné starosti. Ti učedníci nám mohou být se svou zkušeností hodně vzdálení.

A to je právě to dobrodružství, ke kterému bych vás rád i dnes pozval. I když je to příběh nám tolik vzdálený, příběh, do kterého nemůžeme nijak vstoupit, ani nemůžeme očekávat, že bychom mohli něco podobného prožít. Přesto se můžeme stále znovu, tak jako už tolikrát pokoušet a hledat nějakou spojnici, spojující linku, která by nás mohla dovést do těsné blízkosti toho, co se tehdy stalo, takže se nás to dotkne, zastaví nás to a i v nás se něco pohne, nasměruje nás to, nebo nás to dokonce promění.

Takové pokusy hledat nějaké navazovací body mezi našimi životy a biblickými texty jsou v něčem velmi dobře srovnatelné s tím, jako když Ježíš vzal Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vedl je na vysokou horu. Možná proto se dnes tak málo čte Písmo. Protože to něco stojí. Je to námaha. Dobrat se k nějakému nazření, doteku, k tomu, že i ten nám hodně vzdálený (jakoby na vysoké hoře „usazený“) biblický text promluví. To nejde bez pokory. Bez ochoty vzdát se svého vlastního komfortu, bez ochoty vylézt ze své vlastní bubliny, nehledat tam to, co už stejně dávno vím, o čem jsem přesvědčený, ale vydat se na dobrodružnou cestu hledání neznámého, neobjeveného, třeba i nečekaného. Někdy bychom asi i my potřebovali, aby i nás někdo, podobně jako Ježíš své učedníky, jednoduše „vzal“ a postavil do takového dobrodružství. Nebo abychom my druhé takto „vzali“ a vyvedli je na horu, na níž je možné čekat nečekané, vyhlížet neviděné, zachytit dosud neslyšené. Tak Ježíš ty tři „vzal“. Nesmlouval s nimi, nevysvětloval jim, k čemu to bude dobré, co je tam čeká a vyvedl je na vysokou horu.

 A hned vzápětí se těm třem naskytne nebývalý výjev. Ježíš se jim ukáže v podobě, jak ho doposud nepoznali. Už se vám to také stalo? Že někoho znáte, i dlouhé roky a najednou si říkáte: „Jak jsem mohl být tak slepý? Myslel jsem si, že už o něm vím všechno. Jaký je, co od něho mohu čekat…,“ a pak najednou zjistíte, že je všechno jinak. Možná ne všechno, ale stane se něco, co to dosavadní poznání zcela překoná nebo promění. Ne vždycky taková zkušenost musí být nutně příjemná. Zvlášť když jde o nečekané zklamání. Když někdo zklame vaši důvěru. Nebo když zjistíte, že jste si toho druhého vážili víc, než by si ve skutečnosti zasloužil. Třeba protože jste neviděli a přehlíželi jeho stíny a šrámy a chtěli jste ho vidět v podstatně lepším světle, než jaká byla opravdová realita. Někdy nás ale takové překvapení může naplnit úžasem a vděčností, protože to do našeho života vnese nové světlo, povzbudí nás v naději, naplní nás radostí.

Co myslíte, byla ta událost na hoře pro učedníky spíš povzbuzením nebo zklamáním? Když to všechno viděli, jak tam jejich mistr rokuje s Mojžíšem a Eliášem, když viděli všechnu tu zář kolem, tak můžeme předpokládat, že byli naprosto uchváceni. Petrova reakce by to mohla jen potvrzovat. Jen si to představme (přestože každé srovnání kulhá). Najednou se vám ukáže někdo, kdo je pro vás autoritou, kdo pohnul tímto světem, kdo zásadně ovlivnil život v této zemi, v církvi – apoštol Pavel, Augustin, M. J. Hus, J. A. Komenský, M. Luther, T. G. Masaryk… širokou plejádu velkých osobnostností bychom si tu mohli představit. A Mojžíš a Eliáš byli pro tehdejší věřící ti zcela nejdůležitější. A kdyby se vám něco podobného přihodilo, asi byste řekli: „Sním, nebo bdím?“ Štípli byste se do ucha, a když by to zabolelo, vytáhli byste mobil, abyste to pak mohli všem ukázat. Tehdy žádná taková technika nebyla, tak Petr navrhne, že tam postaví tři stany. Jeden stan pro každého zvlášť. Aby to nějak zachytil, pozdržel, aby si to mohli pořádně vychutnat. Nasát a načerpat do sebe tu oslnivou atmosféru. Jak jsou nám ti tři učedníci podobní. V té touze co nejvíc z toho pěkného, povzbudivého, úchvatného zachovat, co jen to jde, alespoň ten okamžik trochu nějak pozdržet. Těm učedníkům to ale není dopřáno. Ne protože Petr nemá po ruce žádný foťák, ale protože celou tu nádhernou scenérii zastíní oblak. Nemohou si to nijak užít. Proč asi? Udělal snad Petr něco špatného? Dopustil se něčeho nepřípustného? Proč by nemohli v té záři nebeské setrvat alespoň o chvilku déle? Proč by nemohli tu zvláštní a jedinečnou atmosféru do sebe o trochu víc nasát?

A tady bychom měli zpozornět. Abychom nepřehlédli jeden drobný detail. Drobné detaily často rozhodují. Zdá se mi poslední dobou čím dál víc, že to je to, co nám brání skutečnosti, událostem, lidem porozumět v relativní čistotě či jasnosti. Nepřekrouceně, celistvě, nepokřiveně. Někdy to vypadá, jako bychom chtěli vyrábět zápalky motorovou pilou, nebo vážit molekuly decimálkou. Protože si nevšímáme drobných detailů, jemných nuancí. A tady tím detailem je to, že Mojžíš, Eliáš a Ježíš spolu rozmlouvají. A Petr jim do toho skočí se svým nápadem. Jakoby ho vůbec nezajímalo, o čem ti tři spolu mluvili. Ani Matouš už to nestačil ani naznačit, o čem mluvili. Tak rychle jim do toho Petr skočil. Naštěstí Lukáš, jiný evangelista, to stihne. A poznamená: „Mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.“ Ti tři tedy mluvili o Velikonocích. O tom, co tam čeká Ježíše. A tím je také kříž, utrpení, smrt. Tedy mluvili o tom, co už se tak dobře neposlouchá. Co nabourává i naši představu o slávě, záři, o dobrém, šťastném životě. Tak do toho Petr vpadne, a nejen z neslušnosti, ale nejspíš také z rozpaků, z neochoty na něco takového vůbec přistoupit. A to je to druhé, čím se i my dnes tehdejším učedníkům podobáme. To, co nám není příjemné, co nezapadá do našich představ a přání, to raději přehlížíme, nebo si ke svému obrazu přizpůsobujeme. Proč se zbytečně znepokojovat? Proč si dělat vrásky s tím, co je za horizontem naší představivosti a co se nás navíc možná vůbec netýká. Pak si ale často vzájemně nerozumíme, nerozumíme tomu, co se kolem nás a v tomto světě děje a jen s obtížemi a klopotně hledáme cesty, východiska, řešení. Když přijde krize, nevíme kudy kam, pak jeden volá: „Hot,“ a druhý: „Čehý.“

Petr tedy nechce slyšet (tak jako i chvíli před tím, když Ježíše důrazně nabádal, aby se o nějakém utrpení raději vůbec ani nezmiňoval). A tak tu scenérii zastíní oblak a promluví k nim hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Do všeho toho zmatku, do vší nejistoty, co je vlastně čeká, jak trnitá to bude cesta, zazní pobídka. „Toho poslouchejte.“ Těch možností je samozřejmě mnohem víc. Můžeme naslouchat svému vlastnímu rozumu a na nic a na nikoho nebrat příliš velký ohled. Můžeme naslouchat těm, kteří jsou ověnčeni tituly, nebo mají moc, jsou slavní, umí řečnit, nebo naopak jsou kritičtí ke všemu a ke všem… Těch možnosti je nepřeberně a stále přibývají, až z toho jednomu jde hlava kolem, zní ta jak nesrozumitelná kakofonie, nepřehledná směs vzájemně protichůdných a do sebe nezapadajících názorů. A člověk si říká, jak se v tom všem vyznat. Komu přitakat? Ke komu se přidat?

Vždycky, a zvlášť v dobách kritických je nesmírně důležité, komu nasloucháme. Tak i dnes pro nás je to jasná pobídka: „Toho poslouchejte.“ Zdánlivě jednoduchá, ale také nekonkrétní pobídka. Jeho hlas, jeho slovo je ale v jednom výrazné a jedinečné. Obrací naši pozornost vždycky a za všech okolností k nám samotným. Nerozptyluje nás úvahami: „Kdo má pravdu a kdo je svůdce. Kdo je hvězda a kdo strůjce.“ Jistě, jsou vůdcové a svůdcové. Někdo nás může táhnout ke hvězdám, někdo do pekel. A k tomu je dobré být také pozorný. Ale začátek všeho je vždycky u nás. Kde jsem já a čím mohu přispět, aby se nejen blbá nálada, ale i ta pitomá infekce zbytečně dál nešířila? Čím já mohu někdy poněkud dusnou domácí atmosféru rozptýlit? Čím mohu já obci nebo sboru přispět? Kolik toho mohu i já pro obnovu Božího stvoření udělat? Žádná změna, žádné zlepšení, žádná revoluce nemůže být úspěšná, nebude-li to revoluce hlav a srdcí. K tomu vždycky a všude zve ten, který se na hoře ukázal v zářivém světle a o němž hlas z nebe pravil: Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“

Pane, prosíme, nedopusť, v té změti hlasů přeslechli ten tvůj. Drž nás při sobě, veď nás, neopouštěj nás, ať se ti v tomto světě nikdy neztratíme. Amen

Píseň 244,1-2.10,11 Ve jméno Krista doufáme

Ohlášky

Pane, tobě odevzdáváme své životy. Tobě, který jsi dárcem života, který jsi zdrojem pokoje, naděje i potěšení. Tak tě prosíme za každého, kdo se ztrácí ve změti přebujelých obav i falešných nadějí. Prosíme za těžce nemocné, za umírající v izolacích a odloučení od svých nejbližších. Prosíme za to, kteří se dovolávají svých práv a svobod a na druhé moc nehledí. Prosíme za ty, kteří si realitu vědomě přetvářejí ve svůj vlastní prospěch, i za ty, kteří jim v tom, i nevědomě, pomáhají. Za všechny, i za nás prosíme, ať slyšíme tvůj hlas, který proměňuje mysli i srdce, lidská i kamenná. Nejen za sebe, ale ve jménu celého tvého stvoření k tobě voláme: Otče náš, … Amen

Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. (2 Kor 4,6) A ten pravil: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,14.15)

Píseň 489 Tvé požehnání, dobrý Otče

  

Křížlice
Jiří Weinfurter
24.1.2021

Mé srdce se raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě, Hospodine, neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16,9-11)

Píseň 92,1-2 Jak dobré slavit Pána

Jsi síla k žití, náš Bože! Jsi píseň na rtech, když se znovu pozvedáme v nové síle. Ale také když je nám těžko, když si nevíme rady se životem, se sebou, s druhými, když i ty jsi nám víc než odpovědí naší otázkou, nejistotou i pochybností. Jsi jak vichr, který nás nadnáší nad propastmi našich slabostí, selhání i zklamání. Ty nás vedeš k novým obzorům, když se sami v sobě ztrácíme ve spleti obav, pádů, ale také pýchy a sobětřednosti. Jsi mocným proudem lásky, když se příliš obíráme sami sebou, svými potřebami, nároky, touhami, čeho všeho bychom chtěli dosáhnout a také smutky, čeho všeho jsme ještě nedosáhli a nikdy nedosáhneme. Ty nás přikrýváš a hřeješ jemným hávem svého milosrdenství, abychom mohli v tvé blízkosti spočinout a čerpat z tvé radosti, z tvého pokoje. Díky, Pane, že máme i dnes šanci si to znovu připomenout. V tomto společenství, před tvou tváří, skrze tvé slovo. Ty nás vedeš i dnes k novým počátkům, ty jsi naší nadějí. Tak prosíme o tvého Ducha. Povznes nás k životu, který ty sám dáváš, který je protkán tvou modrostí. Povznes nás k životu, který je tvým darem, který je tvou, ale i naší radostí… Amen

Čtení Mt 8,5-13

Píseň 625 Jak příjemné, můj Pane

Text Ř   1,14-16

Stydět se či nestydět? Toť, milí přátelé, téměř hamletovské dilema. Dilema, které na první pohled téměř vymizelo ze soudobého života. Nejen osobnosti příkladné a inspirující, ale často i lháři bez studu se stávají demokraticky volenými, a opakovaně volenými představiteli státu. Umění bez studu je dnes také téměř úplnou samozřejmostí. A prý i nutností. Aby snad mohlo být ještě uměním? Podobně i dlužníci jsou vítanými členy dnešní společnosti, jako hybatelé ekonomického růstu a tolik hýčkané prosperity. Dlužníky bez studu jsou dnes nejen miliony obyvatel této planety, ale i celé státy. Bez studu, zdá se mně, užíváme a nadužíváme i celou tuto zemi. Dobýváme její bohatství, často utvářené po miliony let, bez velkého úsilí hledat podoby života, abychom alespoň něco z toho nechali i příštím generacím. Co bychom se za to styděli. Tak to přece dělají všichni a jinak to ani nejde. Pokrok nezastavíš, říká se s jakousi bezstarostnou lehkostí. Jako staromilský povzdech nad ztrátou studu pak může znít text jedné z písně Sváti Karáska: Když člověk ztratí stud, tak je furt v pohodě, i když jedná proti Bohu / a jedná proti přírodě / a sám sobě je šťasten, podoben hrobům zbíleným, a sám v sobě je smířen / s tím stavem šíleným. Nečervená, nečervená, když na jatkách krade kolena, nečervená, nečervená, když šéf jí hladí kolena, nečervená, nečervená, že nesklání svá kolena, to mi na tom nejvíc vadí, že už nečervená!“

Tak bychom mohli nakonec docela dobře rozumět i apoštolu Pavlovi, když říká: „Nestydím se…“ Samozřejmě. Dospělý, vyzrálý člověk se přeci nestydí. Proč by měl ve svých názorech, postojích brát ohledy na druhé? Proč by měl něco před druhými skrývat? Proč by si měl dělat vrásky kvůli něčemu navíc tak osobnímu, niternému a soukromému, jako je evangelium. Do toho přeci nic nikomu není, čemu věří, co vyznává! Tak proč se stydět?!

Za mnohé se dnes již nestydíme, nebo se alespoň tak tváříme. Ale Pavlovo odvážné tvrzení jde proti duchu nejen tehdejší doby, ale i té dnešní. Nestydí se za to, čemu že to vlastně věří. On totiž věří bláznovskou vírou. Svou naději upíná k tomu, co pro naprostou většinu jeho současníků bylo holé bláznovství. Veškerou svou myslí, duší, celým svým srdcem se upíná k Bohu, který (skrze svého velvyslance) sám sebe znemožní na kříži. Na popravišti zločinců, desperátů, vyvrhelů celého lidského pokolení. A jehož zdecimovaná hrstka jeho věrných se pak rozprchne a skrývá se v obavách před dalšími represemi. Upíná se k Bohu, který si své stoupence (za pomocí Pavla) vybírá především v těch nejnižších vrstvách společnosti. Mezi těmi, kteří uvěří, že nejsou lůza. Kteří z nějakého prapodivného důvodů nedělají rozdíly mezi Židy a Řeky, mezi svobodným občanem a otrokem, mezi bohatými a chudými a ještě se ze svých vlastních prostředků starají o chudáky, žebráky, bezdomovce, o chátru, o kterou nikdo moc nestojí. Věří Bohu, který si dokonce za svého předního tlumočníka, protagonistu a apoštola vybere jednoho ze svých úhlavních nepřátel. Saula, který pronásledoval a perzekvoval všechny ty, kteří takto svou víru v Krista naplňovali, vybere si ho, aby z něho udělal prvního velkého učitele celé křesťanské církve.

My už jsme si na to zvykli. Slýcháme to v kázáních, čteme to v evangeliích, v Pavlových epištolách. Pro jeho současníky to bylo ale holé bláznovství. Podobně, jako bychom chtěli veřejně hlásat a i docela prakticky ve svých sborech naplňovat, že Krista dnes vidíme a potkáváme nejen v nemocnicích, ve vězeních, v ústavech pro choromyslné, ale i mezi bezdomovci, v cikánských slamech, mezi uprchlíky z chudých a válkami zmítaných zemí. S takovými postoji bychom byli i dnes za blázny. A ještě kdybychom v tom chtěli vidět nějaký smysl, nějakou perspektivu, východisko, dobrou zprávu pro lidstvo, planetu, pro každou živou duši. A právě za toto evangelium, za tuto dobrou zprávu se Pavel nestydí.

Nestydět se za evangelium má ještě jeden, velmi osobní a niterný rozměr. Není to totiž možné se nestydět bez velké míry pokory. Nedostatek studu pokoru v podstatě vylučuje (jak se to zpívá i v té Sváťově písničce). Ale právě pokora je věrným souputníkem ztráty studu za evangelium. Jak nám to skvělou ilustrací představuje příběh, který jsme slyšeli v prvním čtení. Ten setník nepatřil ke špičkám v armádní hierarchii. Byl to nižší důstojník. Žádná velká šajba, jak se mezi vojáky říkávalo. Jak ale absolventi základní vojenské služby dobře ví, mnozí nositelé středních a nižších důstojnických hodností si s chutí dokazovali, jak jsou důležití, jakou mají moc, jak umí se svými podřízenými smýkat, zametat, a nejen obrazně, někdy i doslova. A takový voják přijde za Ježíšem s prosbou, aby uzdravil jeho sluhu. On tedy moc neprosí. Jen mu oznámí, že jeho sluha doma leží ochrnutý a hrozně trpí. A Ježíš na to odpoví: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ta věta se ale dá také přeložit jako otázka. Jako pochybnost. „Já (snad) mám přijít a uzdravit ho?“ Jsi si tím jistý? Opravdu to chceš? Víš, co to znamená? A na to setník reaguje odzbrojujícím způsobem. Větou, která se v mírné modifikaci doslova vryla do celých dějin církve. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Tak to od starých dob církve až do dneška v mnohých shromážděních sborově zní při slavení večeře Páně. „Normální“ voják by se musel hanbou propadnout, kdyby měl něco takového vypustit z úst. Za jakýchkoli okolností. A tady v tom případě ještě kvůli svému sluhovi. A považme. Tehdy takový vojenský sluha nebyl ani obyčejný pucflek, jako za časů rakousko-uherské armády. To byl otrok. Vydaný na milost a nemilost svému majiteli! Tak hluboce se ten setník sklonil. Před Kristem S pokorou. A bez studu. Pro svého sluhu, který v očích normálního člověka nebyl ničím.

V souvislosti s Pavlovým: „Nestydím se,“ se někdy mluví o naší evangelické cudnosti. O naší střídmosti a rozpacích veřejně projevovat a deklarovat svoji víru. Není to dobře, že svou víru, ale i své postoje víry nijak nestavíme na odiv? Nepatří tato cudnost k dobré tradici evangelické zbožnosti? Pak ale do toho přijde Pavel se svým: „Nestydím se,“ jakoby i nás povzbuzoval, abychom byli odvážnější, smělejší, méně ostýchaví. Nemyslím si ale, že by právě to byla podstata Pavlova poselství. Pavel totiž také neříká, nemám problém o tom všude a každému říkat. (Kdo o Bohu mluví, ještě nemusí být pokorný.) Ale říká, nestydím se za evangelium. Tedy za tu zvláštní zvěst o síle, která mě z mé malosti a nicotnosti pozvedá. Která mi dává důstojnost ne na základě mých předností, ale která roste z přijaté Boží lásky. Proto stojím v tomto světě pevně, protože jsem v Božím sklonění poznal jeho lásku. Že i mně nehodnému svěřuje poslání, úkol, že i mně důvěřuje. Ačkoli si to vůbec ničím nezasloužím. Ačkoli jsem býval jeho protivníkem, odpůrcem. Znovu mě staví na nohy, mocí své lásky, mocí svého odpuštění.

To: „Nestydím se,“ tedy mnohem víc než s cudností souvisí právě s pokorou. S ochotou uznat: „Nejsem hoden.“ A to je možná naše hlubší a vážnější bolest. Přiznat: „Nejsem hoden.“ Nemám nárok. Není to moje zásluha. Že věřím, že patřím do společenství církve. Že mohu žít z bohatých zdrojů evangelia. Že jsem byl povolán za svědka evangelia. to je, jako bychom tím ztratili sebeúctu, nebo sráželi svoji vlastní hodnotu.

A právě k tomu i nás Pavel zve a povzbuzuje. Nestydět se za evangelium, ne bezostyšně, bez ohledů, ale s pokorou – právě to je živná půda pro evangelium, které je mocí, které má moc pohnout s námi, s lidmi kolem nás, s tímto světem. Nestydět se za evangelium, které samo je mocí Boží a vede k životu. Nestydět se za evangelium, šířit kolem sebe to bláznivé poselství, pevně a s pokorou setníkovou: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a nejen má duše, ale uzdraveni budou i ti, na kterých nám a především tobě tolik záleží.“ Amen

Píseň 193,1-2 Svěř celý život Pánu

Ohlášky

Nad mé chápání jsou tvé divy, Hospodine! Že ty se skláníš k nám lidem, že ve své velikosti nezapomínáš ani na ty nejmenší, nejslabší, na přehlížené, posmívané, že Ti nikdo z nás není lhostejný, že ty vidíš i do nejzazších zákoutí našich myslí i srdcí. Tak ti s pokorou a důvěrou otevíráme skryté komůrky našich obav a starostí. A prosíme tě, za tento svět, tebou stvořený a tobě tak odcizený. Prosíme za přírodu, kterou jsi svěřil do naší péče a my s ní místo péče bojujeme, krotíme ji… Prosíme za všechny ty, které jsme kdy přehlédli, nepodali pomocnou ruku, neměli jsme dost sil, ani odvahy, abychom se jich zastali, nebo abychom jim dali nahlédnout do bohatství a krásy tvého milosrdenství. Prosíme, Pane, za tvou církev, přetvářej si ji ty sám, veď nás, vyučuj nás, napomínej nás, ať dobře rozumíme, jaké je naše poslání v tomto světě, ať se nemineme s tím, proč tu jsme, právě v tomto čase, právě na tomto místě. S pokorou tvých služebníků k tobě společně voláme: Otče náš, … Amen

“Člověk si nemůže vzít nic, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste [mi] svědky, že jsem řekl: „Já nejsem Mesiáš,“ ale „Jsem poslán před ním.“ Ženich je ten, kdo má nevěstu. Přítel ženicha, který stojí a slyší ho, velmi se raduje z ženichova hlasu. Tato má radost je tedy naplněna. On musí růst, já však se menšit.” (J 3,27-30)

Požehnání

Píseň 649 V tobě je radost

Křížlice
Jiří Weinfurter
17.1.2021

Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal.  Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. (Ž 40,2-5)

Píseň 643 Když soumrak zháší světlo

Pane, ty nám dáváš pít z potoka svých rozkoší. Osvěžuješ nás hojností a bohatstvím z tvého domu. Zveš nás do svých příbytků, do své blízkosti. Kolikrát jsme to už zakusili. Kolikrát jsme hojně a do sytosti čerpali z tvých zdrojů. A často jsme to ani netušili. Často jsme si sami v sobě říkali, jak se nám daří. Jak jsme si to uměli uspořádat, kolik rozumu jsme měli, jak se nám naše zkušenosti hodily. A přitom jsi to byl ty sám, kdo nás povzbuzoval, obohacoval, kdo nám provětral naše zplihlé sebevědomí. Opravdu jak málo nám často chybělo, abychom se úplně ztratili sami sobě, a také tobě. Kolikrát jsme byli na hraně svých sil, na hraně života a často jsme to ani netušili. Jen díky tobě. Tys nám dával pocit bezpečí. Díky tvé trpělivosti, díky tvé touze být nám nablízku, byl jsi nám oporou, dával jsi nám to nejlepší, co k našemu životu potřebujeme. Za to ti děkujeme a prosíme tě, buď s námi i v tuto chvíli. Svou mocí, svou láskou, svým potěšením. Za všechny, kteří se dnes shromažďují ve tvém jménu, ať takto společně, nebo ve svých domovech – nad Písmem, v modlitbách, ve společenství tvého Ducha. Naplň nás svou žehnající přítomností. Amen

Čtení J 2,1-12

Píseň 365 Prosme Ježíše milého

Text 1 Kor 2,9

Každý z nás už určitě byl na nějaké svatební slavnosti. Tak budeme mít všichni nějakou představu, jak by taková hostina měla proběhnout a kdo bývá na takovou slavnost pozván. Kdo všechno jsou aktéři takové slavnosti? Ti nejdůležitější jsou celkem jasní. Nevěsta a ženich. A kdo je další na žebříčku priorit, kdo na svatbě nemůže chybět? Na tom bychom se asi hned neshodli – rodiče snoubenců nebo svědci? Z hlediska rodinného práva Občanského zákoníku jsou to svědkové. Z hlediska běžných zvyklostí a dobrých rodinných vztahů jsou to rodiče, případně sourozenci. Snad se ale shodneme na tom, že rodiče a svědci by na svatbě také určitě neměli chybět. A také sourozenci. A pak následují další. Blízcí i vzdálení příbuzní, družbové a družičky, přátelé, sousedé, spolupracovníci, spolužáci, v církvi členové sboru, dříve se zvali vážené osobnosti obce – starosta, učitel, lékař, a tak trochu také z pozice úřadu (jako oddávající) farář. Dřív takovou slavností žila celá obec. A aby se opravdu na všechny dostalo, tak taková slavnost netrvala jeden půlden, ale třeba celý týden. Svatební slavnost bývala opravdu velká událost s velkým množstvím aktérů a účastníků.

A všimli jste si, kdo všechno z těchto zmíněných svatebčanů v tom Janově vyprávění figuruje? Ani jeden. Kromě krátké epizodní a vlastně trochu zvláštní role ženicha (je pochválen za něco, na čem neměl vůbec žádný podíl) a možná ještě Ježíše – pokud bychom ho chtěli zařadit mezi již zmíněné „ví-aj-pí“ hosty, ale ani toho bych mezi ty samozřejmě přítomné nezařazoval, protože v tu době to je u Jana vůbec první událost, díky níž mohl Ježíš vzbudit vůbec nějakou pozornost). Tedy téměř o nikom z těch, kvůli kterým se celá slavnost organizuje a připravuje, se na scéně tohoto příběhu neobjeví. A přitom právě kvůli nim se to celé seběhlo. Kvůli nim došlo kdesi stranou, mimo hlavní scénu, v zákulisí či za plentou k takovému pozdvižení.  

Kdybych chtěl celý ten výjev namalovat jako obraz, tak bych to celé viděl jako velkou zahradní slavnost. Plnou hostů, svatebčanů, kteří mají vzácnou příležitost setkat se s přáteli, příbuznými, které dlouho neviděli, se sousedy, kteří mají pořád spoustu práce a nezajdou ani na kafíčko. A tak se druží, občerstvují, popíjejí, ve větších skupinkách, po dvojicích. Kousek stranou pod strom bych posadil jednoho samotáře, kterak vzpomíná na jednu takovou podobnou událost, kdysi před lety – co se od té doby změnilo! Kolik slz, trápení, ale také úspěchů, vydařených setkání! Ne všichni kolem sebe rozdávají úsměvy. Některým není vůbec do řeči. Protože museli doma nechat nemocného partnera. Někoho před několika málo dny vyhodili z práce. Jiný zase před nedávnem prohrál v kartách celé své jmění a na krku má exekutora. Každý si tam žije svůj vlastní příběh, na kterém ani svatba nic nezmění. Všichni ale počítají s tím, že průběh slavnosti nic nepokazí. Že se jim na ní dostane všeho, jak se na každou pořádnou slavnost sluší a patří.

A to se dostáváme k zápletce dnešního příběhu. A také k tomu, jak to celé Jan líčí. Nikdo z těch hostů nejspíš ani netuší, jak velká blamáž se tu chystá. Někdo to nejspíš neodhadnul, kolik kdo vypije, možná těch hostů přišlo nečekaně víc. Ale to nic nemění na tom, že svatba bez vína, to je jako kdyby nevěsta přišla k oltáři ve skafandru. To se nejen nehodí, ale celé by to skončilo trapasem. Nikdo z hostů to ale netuší… Kdybych tedy chtěl namalovat obraz, tak do té zahrady umístím dům. Kde by bylo technické zázemí pro všechny ty, kteří zajišťují chod celé slavnosti. A ten dům by byl celý ze skla. Zevnitř by tak bylo vidět do širokého okolí. Jediný pohyb by služebníkům nemohl uniknout. Jediné šustnutí, záchvěv nejistoty, rozpaků, že se něčeho nedostává. Ten dům by tedy byl skleněný. Ale dovnitř by nikdo neviděl. Zvenku by byl neprůhledný. Nikdo zvenku si tedy nemůže ani všimnout, jaké drama se ve vnitř začíná odehrávat. Možná ti prozíravější tuší, ale neví. Dovnitř, do centra nikdo nevidí.

Jan nám ale dává nahlédnout. Do zákulisí, za plentu, za kterou my také jen tak nenahlédneme. Abychom si toho všimli. Abychom to nepřehlédli. Co se děje tam za plentou, mimo hlavní scénu, mimo náš výhled. Ale nejen tam, tehdy, v Káni Galilejské. Ale všude. I v našem světě. I v našich životech. Abychom nezapomínali, když se my sami točíme ve víru událostí. Když jsme zaujati, ponořeni do hlavního dějství, kterého jsme i my sami aktéři. Právě dnes. Třeba tady na bohoslužbách. Nebo ráno, když vstáváme a cítíme v kostech, že to není tak úplně ono. Nebo u společného stolu. A je nám spolu dobře. Zároveň ale víme, že všechno není tak docela v pořádku. Někdy i delší čas žijeme s pocitem, že navenek možná vypadáme jako šťastní a spokojení lidé, ale vevnitř je všechno napjaté k prasknutí. A že už to dlouho nevydržíme. A pak se najednou někde něco uvolní. Odněkud se uvolní nějaká síla, která nás pozvedne, nebije energií. Dá nám zakusit dávno zapomenutý pocit štěstí. A někdy si pak říkáme: Kde se to vzalo? Kde se vzala ta síla. Ta chuť. Odkud přišel ten paprsek světla, že zase můžeme vidět o kus dál? Že i tváře lidí kolem nás se zvláštním způsobem projasní.

Něco podobného si možná říkali i ti lidé na té hostině. Někteří si asi všimli, že všechno není tak, jak má být. Začali být nejistí, nespokojení. Šlo to od úst k ústům, že přijde velká, jen těžko omluvitelná nepříjemnost. A pak najednou, aniž by to naprostá většina pochopila, nahlédla, přišla věci na kloub, tak se všechny chmury a (oprávněné) obavy (oprávněně) rozplynou. Toho základního, potřebného (tady je tím základním a potřebným víno) je najednou dost, vrchovatě a je to dokonce lepší, než kdykoli před tím. Všimněme si, nikdo to ani nezaregistruje. Natož aby poděkoval. Tedy kromě jednoho jediného. Správce hostiny. Ale ani ten nezamíří za tu plentu, do zákulisí, ale jde za ženichem, který chudák vůbec ani netuší, za co se mu dostalo takového uznání.

Tak se někdy i my poplácáváme po ramenou. Jak jsme to dobře zvládli, nebo jak jsou někteří z nás dobří a jak nás drží, jací jsou to pašáci. Jsme jim vděční, oslavujeme je, vzhlížíme k nim. A často nás vůbec ani nenapadne, že někde za pomyslnou plentou, v jakémsi zákulisí je ještě někdo jiný, kdo nás vede, povzbuzuje, kdo vlévá do našich žil život, kdo naplňuje naše chřípí dechem života.

A to je právě to, co mě na tom Janově obrazu opravdu fascinuje. Že to je obraz našeho života. Že to není jen příběh o jedné svatební hostině, ale je to obraz našeho světa, našeho života. Napadlo vás to někdy, že jsme vlastně na jedné velké slavnosti? Právě teď? V roce 2021? Když každý den s obavami a nejistotou sledujeme, jaké zprávy zase hned ráno uslyšíme? A večer znovu. Kdo kde koho srazil na ulici, kde se zem zachvěla a kolik se zřítilo domů? Jak postupuje virová pandemie, kolik si už vyžádala (často zbytečných) obětí a kolika mutací se od ní můžeme dočkat, mnohem dřív, než se nám podaří díky účinné a kvalitní vakcíně její nápor zastavit, nebo dokonce zlomit? Ano, právě tento svět je jednou velkou slavností.

Možná už jste to také někdy slyšeli. Od lidí, kteří se museli ve svém života běhu najednou zastavit. Protože už dál nemohli, začali přemýšlet a nejednou zjistili, jak byli slepí. Že si v tom víru událostí nestihli všimnout, že tu nejsou za trest, nebo z donucení, nebo aby to tu nějak doklepali, ale že to celé je jedna velká a bohatě vystrojená slavnost. Sice na té slavnosti už dávno byli, jen si toho nevšimli. Nebo z té zahradní slavnosti zbloudili do jakýchsi temných hvozdů. Nebo byli zbytečně zaměření jen sami na sebe, nebo se zabývali naprostými podružnostmi. A byli jen nespokojení, zahořklí, zatrpklí. A vůbec do té doby netušili nic o tom zákulisí, o tom, kdo je garantem a hybatelem celé této pozemské slavnosti. Že tu stále působí a dělá všechno pro to, abychom to podstatné a důležité pro život dostávali, aby stále platilo jeho slovo: „Hle, království Boží je mezi vámi.“ Tak buďme i my pozorní a i dnes se z toho radujme, kolik dobrého každý den dostáváme a že to nejlepší máme stále ještě před sebou.  

Pane Ježíši Kriste, ty nás stále z jakési zálohy jistíš, nejen abychom nepadli do úplného zmaru, ale už dnes abychom zakoušeli blaho potěšení z tvých dobrých darů. Za ně ti ze srdce děkujeme, tebe i v tomto světě vyhlížíme a na tvůj příchod čekáme. Amen

Píseň 0745 Naberu dech a půjdu

Ohlášky

Pane, voláme k tobě z prostřed světa plného nepokojů, nepokojných vášní, nestřídmého neklidu. Zároveň světa, který je tvým polem, tvou vinicí, kterou chceš kultivovat, obdělávat, kypřit, zavlažovat. A hledáš si pro ni své spolupracovníky, své souputníky a čekáš, že se k tobě připojíme. Že ti v tvém díle pomůžeme, třebas to bude jen nepatrný příspěvek. Tak v tuto chvíli pozvedáme své mysli i hlasy, abychom tobě i sobě připomněli všechny ty, kteří mají z tvé vinice nevalný užitek. Protože na ně dolehla opravdu velká tíseň a na nic jiného, než na své trápení ani nepomyslí. Nebo protože si jsou sami sebou až příliš jistí. Nebo se tak zklamali, že už nedůvěřují vůbec ničemu a nikomu. Ani tobě. A nebo ten užitek z tvého díla mají a vůbec si to neuvědomují. A neváží si toho. Prosíme tě za nás za všechny, za celý tento svět. Občerstvuj nás ze svých zdrojů lásky a milosrdenství, dávej nám pít z kalicha své štědrosti. Dávej nám srdce vnímavé a pokorné a uč nás vděčnosti. V tebe doufáme a v tvém jménu spolu s celý tvým lidem takto voláme: Otče náš, … Amen

Je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1 Kor 2,9)

Požehnání

Píseň 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
10.1.2021

 

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (Ž 139)

Píseň 51,1.7 Ó Bože, v milosrdenství hojný

Ty jsi nás, Bože, povolal k životu. Postavils nás do tohoto světa, stejně jako Adama do své zahrady. Náš svět se už hodně změnil, i my spolu s ním, přesto ten náš úkol je stále stejný, jako ten Adamův. Odpusť, že i my v něm selháváme, že podléháme lákavým svodům a nebereme vážně tvá doporučení, napomenutí, výzvy i pobídky. A ty se nás přesto nevzdáváš, stále nám vycházíš vstříc, tlučeš na naše vrata, na brány našich srdcí. Děkujeme za tvoji vytrvalost, trpělivost, že nás stále znovu povzbuzuješ. Prosíme, ať i dnešní den je pro nás výzvou, povzbuzením, příležitostí k nápravě, obnově, abychom žili k tvé slávě, nejen když jsme na to připraveni a naladěni, ale celý náš život, každý všední okamžik ať je naplněn, proměněn tvým milosrdenstvím. Pro lásku tvého Syna prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Oz 6,1-6

Píseň  483,1-3.7 To jedno mějme stále na paměti

Text Ř 12,1-2

Ráznost, nesmlouvavost, nabádavost kázání, resp. dopisů apoštola Pavla je nepřehlédnutelná. A tady, na začátku 12. kapitoly epištoly Římanům to vypadá, že už se Pavel ani nemohl dočkat, až se dostane k výzvám, které zformují, promění život jeho posluchačů. Po dlouhém výkladu základů křesťanské víry (do 11. kapitoly) konečně přichází k tomu, jak všechnu tu teorii (šedou? nezáživnou? suchou?) dostat do praktického života, do všedního dne každého křesťana. Každého, kdo v Kristu objevil poklad a zdroj života. Pavel je důrazný. Přesto může překvapit, jak šetří zákazy a příkazy. V celé této kapitole pouze na třech místech zazní věta v rozkazovacím způsobu. „Nepřizpůsobujete se tomuto věku, proměňujte se obnovou své mysli,“ „Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují,“ „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, má-li žízeň, dej mu pít.“

Nejsou to totiž povinnosti, pravidla či zákonitosti, kterými se máme v životě řídit. Zdrojem všeho našeho jednání, proměny naší mysli, ale i srdcí, tím zdrojem a příčinou všeho je Boží milosrdenství. Boží milosrdenství zjevené v Ježíši Kristu. Jeho život, jeho sklonění k nám, jeho smrt a vzkříšení je dech beroucí skutečnost, nad kterou sám Pavel žasne a nevychází z údivu. „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.“ Tak Pavel končí 11 kapitol dlouhý výklad o podstatě křesťanské víry. A to je také dostatečný a jediný důvod, proč bychom měli něco v našich životech měnit. On se k nám sklonil, vzdal se své svrchovanosti, aby námi otřásl, pohnul tímto světem, vytrhl nás z jámy zmaru a nasměroval nás k životu. „Vybízím vás, pro milosrdenství Boží…“ Nemůže být pádnější důvod k tomu, abychom se každý sami v sobě zastavili a znovu důkladně zvážili, o co se vlastně v našich životech snažíme, jaké jsou naše motivace, jaké cíle si klademe. Zda se neubíráme ´po cestě trápení, ale necháme se vést po cestě věčnosti´ (sr. Ž 139). „Vybízím vás, pro milosrdenství Boží, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“

„Pro milosrdenství Boží.“ A pro co jiného!? Ono by to ani jinak nešlo. Nedávalo by to žádná smysl. Vydávat sami sebe v oběť. A zvlášť dneska to moc nedává smysl. V době, kdy se nám smysl oběti v podstatě pro cokoli pozvolna stále víc a víc vytrácí. Obětovat se pro rodinu, pro děti, pro stárnoucí rodiče, pro vlast, pro ideály, pro církev, pro víru, pro pravdu, dokonce i pro kariéru nebo pro dobré živobytí, to se mně zdá čím dál tím vzácnější. Možná neochabuje ochota k oběti pro slávu, nebo velké bohatství, případně pro moc. Jinak se ale zdá, že chceme mít, žít, užívat si pokud možno bez bolesti, bez nasazení, co nejpohodlněji, bez ztrát, bez obětí… Ono to ale nedávalo smysl ani tehdy. I když oběti byly běžnou součástí celého tehdejšího společenského života. I když obětní praxe byla patrná téměř na každém kroku a bez obětí se neobešla žádná významnější událost, žádné důležité životní rozhodnutí, žádná pořádná rodinná či společenská slavnost. Přesto ani tehdy nemuseli Pavlovi posluchači jeho slovům tak snadno rozumět. Obětní rituál totiž nijak zvlášť nezasahoval do života obyčejného člověka. Ano, výjimečně, když byl svátek, když se chystalo něco mimořádného, když se zasévalo, nebo naopak sklízelo… Mimo tyto výjimečné události, v běžných životních situacích se ale obětní problematikou, kromě obětních profesionálů, nikdo moc nezabýval. A taky by to ani nešlo. Stálo to peníze a hlavně: stálo to životy! Někdy lidské, mnohem častěji zvířecí.

A teď tu Pavel říká: „Vybízím vás, abyste sami sebe přinášeli jako živou oběť.“ Když šel Abraham na horu Mórija, aby tam obětoval svého syna Izáka, těžko asi mohl počítat s něčím jiným, než že to skončí Izákovou smrtí. Oběť a smrt vždycky patřila k sobě. Oběť bez ztrát byl vždycky protimluv. Mám-li sám sebe přinést jako oběť, musí můj život skončit. Možná tím dám prostor k životu jiným, sám ale končím. Taková vždycky byla svatá a dokonalá oběť. Podobně jako Husova, Palachova, Martina Luthera Kinga, vojáků, kteří padli v boji proti nacistické zrůdné ideologii… A nakonec, resp. především a jako ta nejvyšší a nejvzácnější oběť Ježíšova. Abychom my mohli žít.

Přesto Pavel vybízí, abychom „sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť“. S tím musel mít i Pavlův současník problém. Proto Pavel hned dodává. „Nepřizpůsobujete se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli…“ To se často vykládá jako výzva k potlačení přirozených sklonů a tendencí tohoto světa. Abychom žili jinak, než jak je to běžné, „normální“, obecně zažité. To první, co tím ale Pavel chce říct, souvisí s předchozí výzvou k oběti. Kdo se totiž přizpůsobuje tomuto věku a nepromění své smýšlení, jen těžko pochopí, co je to živá oběť a jaké má místo v našem každodenním životě. Že neukazuje ke smrti, ale k životu. Že není koncem, ale začátkem života. Života nového, obnoveného, proměněného Božím milosrdenstvím. A nenahlédne ani, co to je Boží vůle, čeho se týká, kde a jak se hledá.

Možná vám to zní trochu abstraktně, teoreticky, a říkáte si, chtělo by to něco konkrétního, ze života, nějaký praktický příklad. A k tomu Pavel vzápětí i přistoupí. Ale ani to praktické, konkrétní bez této úvodní výzvy nedává smysl a je těžko pochopitelné a přijatelné. Jenom si to poslechněme: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno.“ To se snadno řekne. Ale kdo z nás nesmýšlí výš, než nám lidem přísluší? V pátek jsme na to znovu při biblické hodině narazili. A když snad náhodou nesmýšlíme výš, smýšlíme níž. Střízlivosti, střízlivému smýšlení o sobě samých se nám přirozeně jen tak nedostává. Nebo dále: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.“ Jsme něčeho takového sami ze sebe schopni? Přirozenější je: „Když ty nejednáš slušně a ohleduplně, co bych se snažil.“ „Na hrubý pytel hrubá záplata,“ praví jedno z mnoha lidových mouder. Tolik ale vzdálených tomu, co do našeho života přináší a jak může proměnit každý den našeho života Boží milosrdenství. Právě jeho rozpoznání, hluboký prožitek Božího milosrdenství otevírá přístup k takovým nesamozřejmostem, jako je láska bez přetvářky, otevřená, nezajištěná… Nebo poctivost, za kterou si nic nekoupíme. Nebo solidarita s těmi, kteří jsou v nouzi a nesnázích. Ačkoli na tom především tratíme. Nebo trpělivost v soužení či vytrvalost v modlitbách. Kolik praktických rad a pobídek Pavel do konce svého listu Římanům nabídne. A i v dalších jeho epištolách. Kolik výzev velmi konkrétních před nás staví například i Ježíšovo kázání na hoře. Nesplnitelných. Znepokojivých. Jak jinak je ale budeme číst, jak osvobozující pro nás budou, jak útěšná budou, když v jejich jádru, v jejich podstatě zahlédneme tu obrovskou šíři, živost a bohatství Božího milosrdenství. Tu jedinečnost Božího sklonění k nám lidem slabým, tápajícím, zranitelným. „Vybízím vás tedy, moji milí, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“  

Pane Ježíši Kriste, ty ses za nás vydal až do krajnosti, abychom mohli žít, abychom ze sebe mohli vydat to nejlepší, co do nás Pán Bůh vložil, abychom každým dnem sloužili a dávali prostor jeho království. Proměňuj nás svou láskou, svým milosrdenstvím, ať sloužíme věrně, vytrvale a vděčně. Amen

Píseň 684 Učiň mne, Pane, nástrojem

Ohlášky

Víc než kdy jindy si uvědomujeme, Bože, jak nesamozřejmé to je, že se můžeme společně shromažďovat, oslavovat tvoji velikost, velkorysost, společně ti děkovat za tvou věrnost a také prosit: zůstaň s námi, Pane, i když my tak vytrvalí zdaleka nejsme. Prosíme také za ty, kteří dnes nemohou být s námi, prosíme za celé naše společenství, abychom sami sebe přinášeli jako živou, svatou, tobě milou oběť. Každý den, každý okamžik našeho života. Prosíme za všechny nemocné, izolované, od druhých oddělené. Dávej svou blízkost zakusit všem osamělým, smutným, ztraceným. Prosíme i za ty, kteří jsou plní síly, energie a myslí si, že si vystačí sami. Prosíme za ty, kteří v tyto dny přicházejí nejen o iluze, ale také o práci, živobytí, výdělek. Každému z nás dávej poznat, že žijeme z tvé milosti, že ty sám jsi zdrojem naší naděje, naší budoucnosti. A spoj naše hlasy v jedno společné volání: Otče náš, … Amen

S otevřeností pro Boží milosrdenství, které proměňuje naši mysl i srdce, přijměme jednu z Pavlových výzev i jako dnešní povzbuzení: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“ (Ř 12,6-8)

Požehnání

Píseň 168 Zpívejte, čest vzdejte

 

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
3.1.2021

Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.  Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil. Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Ž 8)

Píseň 425,1.2.6 Skloň se k nám svou milostí

V tvé síle, Bože náš, jsme i dnes povstali do nového dne a přicházíme, abychom ti děkovali, za každý okamžik, kdy jsme mohli tvé štědré ruky přijímat bohatství tvých darů. Kolik dobrého jsme přijali a kolikrát jsme ani nepoděkovali. Často jsme si ani nevšimli, nebo jsme nepochopili, že i to, co nebylo příjemné, co se nám příčilo a protivilo, že jsi nám připravil k dobrému. Kolikrát jsi nás napomínal, varoval, a my se jen bránili, obhajovali, rozčilovali. Kolikrát jsme se radovali, jásali, byli jsme spokojení… A pak jsme poznali, že cesty tvé nejsou cesty naše, a úmysly tvé nejsou úmysly naše. Tak tě prosíme, skloň se k nám svou milostí, abychom se učili rozpoznávat tvé cesty, tvé úmysly, aby nám záleželo na tom, co je v tvých očích dobré, co prospívá našemu životu, nejen v této chvíli, nejen pro nás samotné, ale pro celé tvé stvoření, pro tvé dílo na této zemi. Prosíme, povzbuzuj nás, veď nás, otevírej naše srdce tvému slovu, otevírej nás pro tvé přicházení. Naplň nás svým Duchem, obnovuj nás, přetvářej si nás ke svému obrazu. Pro své milosrdenství prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Dt 4,23-32

Píseň 635 Tvá, Pane, láska

Text Lk 2,41-52

Milí přátelé, co k tomu dodat. Byla to taková normální rodinka. Na první poslech to je docela obyčejný, a dovolím si říct, zcela banální příběh. Opravdový příběh ze života. Ježíšovi rodiče, stejně jako mnozí před nimi a mnozí po nich, narazí na limity své výchovy, svého působení. Vedení svého synka přestanou mít na chvíli pod kontrolou. Snaží se, co to jen jde, aby syna dobře vychovali. Vedou ho k víře, v respektu k tradici, nezanedbávají ani to, co se dnes považuje za (poněkud luxusní) nadstandard –  tedy dbají na duchovní, moderně bychom mohli říct osobnostní rozvoj svého dítěte (respektive dětí, protože víme z jiných míst, že Ježíš měl také sourozence). A nedílnou součástí této části výchovy byly (a dodnes také jsou) modlitby, bohoslužby, úcta k Hospodinu Stvořiteli a také k druhým lidem a k celému stvoření. (O tom se v tom příběhu nic nepíše, ale když vychovávali své děti k víře v Hospodina podle Mojžíšova zákona, jinak to být ani nemohlo. Víra nebyla a není podle Písma jen záležitostí nitra, niterných prožitků, ale naplňuje se ve vztazích – k sobě, k druhým, ke stvoření, k Bohu.) Pro Josefa s Marií to nebyl žádný nadstandard. Přestože to byli docela prostí obyčejní lidé. Prostá řemeslnická rodina. A snažili se jednoduše napomáhat k tomu, aby i Ježíš prospíval na těle i na duchu a byl milý lidem i Bohu.

A najednou se stane něco, co všechno dosavadní úsilí a nasazení naruší a v očích dospělého světa zproblematizovat. Úplně to vidím, jak se někdo z přihlížejících nebo sousedů podiví, pozvedne obočí a kradmo, při podvečerní besedě utrousí: „To jim doma rostě pěkný výrostek. Ani neposlouchá, toulá se kdesi sám. A slyšela jste, paní Ester, když se vrátil? Co rodičům na jejich starostlivé otázky odpověděl? Prý: ´Jak to, že jste mě hledali? Nevíte, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?´ Takhle si z Josefa utahovat. Být to náš Izák, tak od mého Mošeho jednu chytí zprava, druhou zleva a týden bude klečet na hrachu. Aby si do smrti pamatoval, co to je, ctít otce svého a matku svou.“ Dlužno říct, že sami rodiče tím byli zaskočeni. A malému Ježíšovi také pěkně vyčinili.

Tedy docel obyčejný až banální příběh. Lukáš nevypráví nic mimořádného, nic, co by se vymykalo z běžných starostí obyčejné rodiny s dospívajícími dětmi. Ježíš nemá ani v dětství žádná privilegia, ani rodiče na něho neberou speciální ohledy. Ani Ježíš není vychováván v režimu zvláštního zacházení… Žádná privilegia, žádné speciální ohledy… Kvůli tomu ale Lukáš ten příběh rozhodně nevypráví.

V úvodu svého evangelia Lukáš píše: „Rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován.“ Abys poznal věrohodnost evangelia – věrohodnost, že Ježíš je Kristus, Ježíš je Mesiáš. Pro tebe Teofile, pro nás, pro každého z vás, pro tento svět. Ten narozený v Betlémě je náš spolehlivý průvodce, inspirátor, přímluvce, ten, který pro zlepšení kvality našeho života je ochoten udělat vše. I nasadit svůj život. Abychom toto poznali, nahlédli a také to přijali, tedy podle toho žili, to se nepozná z Ježíšova mimořádného nadání. Ze zvláštních, mimořádných výkonů. Ale naopak, z docela obyčejných situací. Třeba právě z té, když Ježíšovi bylo dvanáct let, když byl (z hlediska židovského chápání) na prahu dospělosti – dodnes Židé pořádají slavnosti bar-micva, při které třináctiletí mládenci mají osvědčit svůj vstup do dospělosti právě tím, že jim záleží na „věcech našeho Otce v nebesích“. Že jsou ochotni o nich přemýšlet, klást si důležité otázky, hledat na ně odpovědi (často kladením dalších otázek). To když člověk nezanedbává (a nejen v čase dospívání, ale stále, až do pozdního věku), pak má šanci, že obstojí, když narazí na nespravedlnost, na pokušení nějak ulehčit život falešnou zkratkou, když narazí na utrpení své či druhých, a vůbec že obstojí v jakékoli, i docela běžné životní situaci.

To je to první, co bych rád z příběhu vyzvednul a k čemu nás může tento Ježíšův příklad všechny bez rozdílu inspirovat. Ježíš ani jako dítě (byl stále ještě před prahem dospělosti) nezanedbával „věci svého Otce“. Protože od toho se odvíjí všechno ostatní. To není nadstavba, kterou je možné budovat, až budu mít všechno ostatní hotovo, zajištěno a vybudováno, jak si to mysleli marxisté, ale je to základ. Podstata (tedy grunt), na kterém se dá budovat i všechno ostatní. Nestojí-li náš život na solidních základech (nebo jak ve známém podobenství Ježíš říká „na skále“), pak všechno naše ostatní budování může být sice velkolepé, ale nic nevydrží. Dřív nebo později vezme za své.

To druhé, co bych rád z toho docela obyčejného příběhu vyzvednul, je vzájemná provázanost, propojení dvou momentů celého vyprávění. Tím první je již zmíněné: „Musím být tam, kde jde o věc mého Otce.“ Tím druhým je závěrečné: „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ My to většinou čteme tak, že Ježíšův zájem na věcech jeho/našeho Otce úzce souvisí s jeho božstvím. Že je člověkem, ale zároveň Božím synem. Pak ta Ježíšova odpověď Marii a Josefovi bude znít jako obhajoba (před nároky a starostmi jeho pozemských rodičů) a zároveň něco jako sebe představení – přece jen nejsem jen z masa a kostí, ale mám tu zvláštní a jedinečné poslání. Myslím ale, že právě v tomto případě se můžeme celkem oprávněně držet „při zemi“ a slyšet to tak, že ten Ježíšův, lépe řečeno ježíšovský zájem patří k základům našeho lidského bytí, že to bytostně patří k našemu lidství, k základu našeho lidského poslání – mít touhu po tom být vždycky tam, kde jde o věc našeho Otce – nebeského Otce. Ono to může vypadat hodně vznešeně. Ale využívat každou příležitost, při které jde o věci našeho Otce v nebesích, na tom není nic vznešeného. To není jen pro vybrané, nějak zvlášť obdarované, případně jak se říkávalo nábožensky založené jedince. To je základ pro to, abychom všichni „prospívali na ducha i na těle a byli milí Bohu i lidem“. Dnes se hodně mluví o sebepoznání. O potřebě porozumět sobě samému, abychom se uměli přijmout, abychom poznali, jaká jsou naše obdarování, kde je v tomto světě naše pravé místo a tedy i jaké je naše poslání. To je hodně důležité. Všichni, bez ohledu na postavení, vzdělání, věk právě to potřebujeme. Objevit, poznat, rozpoznávat, kdo jsme a kde to na naše pravé místo života. Je důležité si takové otázky klást, ptát se, hledat… Jen si nejsem jistý, jestli odpověď můžeme najít jen sami v sobě a sami u sebe. Co si ale jsem jistý, že ten, kdo vyhledává příležitosti a situace, kdy jde o věci našeho Otce, bude také zrát, tedy prospívat na duchu i na těle a bude milý Bohu i lidem.

Bože, i my sami se ptáme, proč tu jsme, co od nás čekáš, hledáme, toužíme po odpovědi a ne vždy ji nalézáme. Něco jsme snad poznali, něčemu i porozuměli, tak nám pomáhej, ať ty drobné střípky poznání umíme, podobně jako Marie, alespoň ponechat v srdci, uchovat v paměti a dál přemýšlet, znovu se ptát a hledat odpověď, jaké sou ty tvé věci v našich životech, k čemu nás vedou a co pro znamenají právě pro nás, a právě pro tento čas. Amen

Píseň 426 Tvá, Pane Kriste, věc to jest

Ohlášky

                Pane Ježíši Kriste, tobě tolik záleželo na věcech tvého nebeského Otce, protože ti nebyl lhostejný žádný živý tvor. Nikdo z nás. Tak k tobě s důvěrou voláme a přimlouváme se za každého z nás. Jak jsme se tu dnes shromáždili, myslíme na ty, kteří tu dnes nemohou být. Myslíme na naše blízké, na ty, s kterými se vídáme denně, ale nejsou tu s námi. Myslíme i na ty, které jsme dlouho neviděli, kvůli současným omezením, nebo protože se naše cesty dávno rozešly a nebyla příležitost, nebo jsme neměli čas, nebo jsme i zapomněli… Prosíme, Pane, za celé stvoření, prosíme o pokoj, zvlášť tam, kde vládne sobectví, nevraživost, lhostejnost. Prosíme o sílu pro všechny nemocné, zoufalé, rezignované. Prosíme o moudrost, pro ty, kteří vedou, vyučují, vychovávají, organizují. Prosíme o pokoru pro ty, kteří mají postavení, získali si postavení, obdiv, slávu. Prosíme o otevřené srdce pro hledající, dospívající… Každý z nás prosíme o pokoj, sílu, moudrost, pokoru, otevřené srdce. A s touto otevřeností také k tobě společně voláme: Otče náš, … Amen

Můj synu, jez med, je dobrý, plástev medu je tvému patru sladká. 14  Právě tak poznávej moudrost pro svou duši. Když ji najdeš, máš budoucnost, tvá naděje nebude zmařena. (Přísloví  24,13.14)

Požehnání

Píseň  0745 Naberu dech a půjdu

 

I takto může vypadat oslava bar-micva, máte-li možnost: https://www.youtube.com/watch?v=ckVYO9oI8vc

Křížlice
Jiří Weinfurter
1.1.2021

Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem. Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti. Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské. Nutí poskakovat Libanón jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce. Hospodinův hlas křeše plameny ohně. Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš. Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“ (Ž 29)

Píseň 289 Bohu chvála buď i čest; alternativa: Ž 8 https://www.youtube.com/watch?v=vrntZ2bce5g

Pane Ježíši, děkujeme Ti za tyto sváteční dny, za možnost odpočinku i společenství, byť letos dost omezeného. Děkujeme  Ti za naše rodiny, za přátele. Děkujeme Ti za všechny bratry a sestry, které jsi nám dal prostřednictvím společenství církve. Pane Ježíši, dnes se budeme zamýšlet nad Tebou, že právě ty, narozený v Betlémě jsi Spasitel. Nad tím, co to pro každého z nás znamená. Pane Ježíši, víme, že slova jsou nedokonalá a nemohou vyjádřit velikost toho, co jsi pro nás udělal. Prosíme Tě tedy, otevírej naše srdce a dej nám dnešnímu slovu dobře porozumět a vzít si z něj to, co je pro každého z nás důležité. Ty sám Pane víš nejlépe, co to je. Amen.

Čtení Iz 59,1-5; 19-21

Píseň 306 Když se Pán Ježíš narodil; alternativa Slyš jaká to libá píseň (jen doprovod) https://soundcloud.com/ecirkev/297-slys-jaka-to-liba-pisen

Text Lk 2,21-33

Milí přátelé, co čekáte, na co očekáváte, jaká máte očekávání? Dnes, v tuto chvíli, pro dny příští, pro právě začínající rok? Očekávání je v životě církve spojené s adventem. A vánočním časem jakoby se toto téma uzavíralo. My ale přeci stále něco očekáváme. Určitě od života, také od druhých lidí, sami od sebe také, doufám, něco očekáváme. A věřím, že také od Pána Boha. Někdo možná víc na začátku roku, než o adventu. Vánočním časem rozhodně naše vyhlížení časů a událostí příštích nekončí. A navíc i vánoční příběh, který jsme před chvílí slyšeli, nám přináší svědectví o jednom velkém očekávání, které Bůh nejen naplnil, ale ještě nadmíru překonal. Tak právě dnes, na začátku roku, v čase velkého vyhlížení, a letos možná i vyhlížení s velkými rozpaky a nejistotou, se zaposlouchejme do příběhu, který nás chce nasměrovat a povzbudit, abychom se i my otevřeli Tomu, který předčí každé naše očekávání.

Narozenému děťátku přibývají dny. Dostává jméno Ježíš, které mu bylo zaslíbeno od věků a které hebrejsky znamená „Hospodin vysvobozuje“, nebo také „Bůh je spása“, nebo volněji přeloženo „Spasitel“, či „Vykupitel“. Ježíš podstupuje obřízku, znamení Hospodinovy smlouvy s Izraelem tak, jak se na pravého příslušníka svého lidu sluší. A když je malému Ježíši 40 dnů, přináší ho Marie s Josefem do jeruzalémského chrámu. Jednak aby prvorozeného syna, jako prvotinu z lůna matky zasvětili Hospodinu a zároveň aby vykonali smírčí oběť matky po porodu dítěte, jak to nařizuje Mojžíšův zákon. To, že v chrámu Ježíšovi rodiče obětují pouze dvě hrdličky či holoubata ukazuje, do jak nuzných poměrů Bůh skrze svého Syna vstupuje. Standardní obětní taxou totiž byl – ke dvěma párům ptactva – beránek. Jen pro opravdu nemajetné byla v Mojžíšově zákoně povolena výjimka.

A do této situace příchází Simeon. Se Simeonem se potkáváme jen v Lukášově evangeliu. Simeon byl zbožný muž, který žil v těsné Boží blízkosti, doslova se píše, že „Duch svatý byl s ním“. A tento Simeon očekával „potěšení Izraele“. Jistě nebyl sám, ani v Jeruzalémě, kdo očekával naplnění Božích zaslíbení daných Izraeli. A to je první moment, u kterého bych se rád spolu s vámi zastavil. Protože se tu ukazuje, jak je důležité, co a jak očekáváme. Nejen „že“ očekáváme (každý vždycky něco čeká), ale „co a jak“…, co vyhlížíme, na co jsme připraveni, v jakém nastavení, na co zaměříme svoji pozornost, aby až to přijde, abychom to nepřehlédli, abychom se neminuli… Říká se, že štěstí přeje připraveným. A také to asi znáte, že kolem sebe a u druhých vidíte především to, na co jste nastaveni a připraveni. Když chybu, selhání, jistě ji nepřehlédnete. Když čekáte úsměv, pohlazení, jistě se, třeba i jen v náznaku dočkáte. Alespoň tu touhu a chuť v druhých objevíte. Možná i u těch, u kterých byste to vůbec nečekali. Simeon čekal „potěšení Izraele“.  Doslova se tam píše: „očekával paraklésis“. Tedy ne jen tak nějaké potěšení. Očekával potěšení v Božím Duchu – tak se totiž také v Novém zákoně o Božím Duchu mluví – Paraklétos – přímluvce, potěšitel, zastánce. A protože právě s tímto očekáváním (Ducha Přímluvce) takto Simeon jde svými dny života, i docela obyčejnými, všedními, nejen když přijde do chrámu, když se modlí, ale i při docela obyčejné a všednodenní práci, v setkání s druhými, při nákupu na tržišti, když večer uléhá a ráno vstává… tak v této připravenosti, v tomto nastavení, v tomto modu existence, když přijde čas, tak rozumí, nepřeslechne, nechá se vést Duchem Božím a přijde do chrámu.

A co Simeon vidí? Dítě. Malé, bezbranné, chudé… Tuším, že to byl Gustave Flaubert, vrcholný představitel realismu, který prý kdysi prohlásil: „Když pohlédnu i na malé dítě, vidím tvář starce.“ Takové bylo nejspíš jeho očekávání. Jiný by se radoval z rozpuku nového života, on už v samém zárodku viděl chřadnoucí květ. Simeon ale vidí ještě něco docela jiného. Když malého Ježíše vezme do náručí, řekne: „Viděl jsem spasení tvé.“ V malém, bezbranném, chudém dítěti. Vidí víc, než vidí kdokoliv jiný. Proč vidí, už jsme si řekli. Ale on vidí ještě víc, než sám čekal. Čekal potěšení, vidí spasení Boží. Zvláštní obrat. Vidí osobu, vidí spasení. My když mluvíme o spáse, tak většinou myslíme na to, co nás čeká – jednou, někdy. Nebo co můžeme zakoušet ve víře už dnes, když se nám dostane pomoci, nebo když zakusíme pokoj a svobodu, navzdory úzkosti a sevření. Simenon ale vidí Ježíše a vidí spasení. Vidí osobu. A osoba není názor, přesvědčení, obsah nebo cíl víry. S osobou se nesetkáme, když věříme, že je, ale když jsme s ní ve vtahu. A to je obrovská výzva i příležitost, kterou nám Pán Bůh nabízí. Nejen útěchu a povzbuzení, ale spásu skrze vztah. Osobní, důvěrný vztah s Kristem. Vztah, skrze který můžeme přijmout mnohem víc, než bychom mohli vůbec očekávat. A to je evangelium, spása, která se před námi otevírá, skrze vztah s Kristem.

Jak jsem již řekl, Simeon dostal víc, než očekával. Vyhlížel potěšení Izraele… a setkal se s Kristem, viděl spasení. Očekával potěšení Izraele a zahlédl světlo, jež bude zjevení pohanům. Tedy všem, nejen Izraeli, nejen několika málo vyvoleným. A to je šance a výzva, kterou i před nás Pán Bůh staví. Zavěsit každé naše očekávání na vztah s Kristem. Na prahu nového roku jistě vyhlížíme mnohé. Možná víc než kdy jindy doufáme pro sebe i pro druhé v pevné zdraví. Mnohé si jistě slibujeme od pomalu se rozbíhajícího očkování. Mnozí doufají, že nepřijdou o své dosavadní živobytí. K podzimním volbám se upínají také velká očekávání. Tušíme, že máme před sebou rok, ve kterém se nevyhneme ani bolestem a ztrátám. Tušíme také, že budeme muset udělat velké, možná i radikální změny, které nás také budou něco stát. Jak jiné to ale může být, a jiné to jistě bude, půjdeme-li vstříc všemu, co máme před sebou, spolu s Kristem. Vztah s Kristem nám jistě nezaručí bezproblémový život. Spolu s ním se ale můžeme spolehnout, že uzříme Boží spásu, že na nás spočine a bude nás provázet každou vteřinu nadcházejícího roku. A také že spolu s ním, podobně jako Simeon, uzříme ještě víc, víc, než oko spatřit smí.

297 Slyš, jaká to libá píseň, alternativa: 368 (Svítá) Víc, než oko spatřit smí – https://soundcloud.com/berani/02-vic-nez-oko-spatrit-smi

Ohlášky

Pane Ježíši Kriste, děkujeme za společenství tvého lidu, za společenství tvého stolu. Děkujeme, že nás zveš do své blízkosti, abychom mohli jít spolu s tebou jít vstříc všemu, k čemu směřujeme, čemu se nevyhneme, co máme před sebou. Děkujeme tak za dar pokoje, děkujeme, že ze vztahu s tebou můžeme čerpat sílu, odvahu, naději. A prosíme, zůstávej s námi. A také se všemi, kteří se obávají nadcházejícího času. Kvůli nemocem, kvůli konfliktům s nejbližšími. Kvůli obavám ze ztráty zaměstnání a obživy. Prosíme za ty, kteří opájejí svou vlastní mocí, svými schopnostmi a pro sebezahleděnost přehlížejí druhé i tebe. Prosíme také za tvou církev, aby vydávala světu dobré svědectví o tvém díle, o tvé spáse, o tvé podané ruce. Přemáhej nás všechny mocí své lásky. I my se připojujeme k hlasu těch, kteří k Bohu volali od dob apoštolských: Otče náš, … Amen

On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“ (Ef 1,1-14)

Požehnání

Píseň 532 Dej, ať se nám dobře daří; alternativa: Volný jsem (Svítá 375) https://soundcloud.com/berani/02-volny-jsem

 

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
31.12.2020

 

Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby. 3 K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo. 6 Ve své spravedlnosti nám odpovídáš činy budícími bázeň, Bože, naše spáso, naděje všech končin země i zámořských dálek, 10 Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: 11 zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší. 12 Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost. (Ž 65)

Píseň 291,1-3 Tento jest den

Čtení

Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat? Měj se svými služebníky soucit, nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat. Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo. Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! (Ž 90)            

Píseň 305 Ach, co je krásy

Text Mt 2,13-23

Milé sestry a milí bratři, dnes končí další kalendářní rok. Kolikátý už? Pro mě, pro vás, pro tento sbor, pro církev, pro lidstvo, pro tuto planetu. A je důležité, kolikátý? Jestli padesátý, tisící, půldruha miliontý, nebo dvou tísící dvacátý? Není každé počítání dnů a let poněkud malicherné? S ohledem na věčnost, s ohledem na to, že „jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den,“ jak to čteme v 2. Petrově epištole (2. Pt 3,8)? jak se pak vůbec můžeme něčeho dopočítat? A žalmista to řekne ještě drsněji: „Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.“ Nicméně i on vzápětí prosí: „Hospodine, nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ Sice mluví o dnech a ne rocích, ale počítat čas našeho života má svou důležitost. Pokud počítáme dobře, může se nám to stát zdrojem moudrosti. Asi všichni tušíme, že v tomto „počítání“ nejde o zvládání základních aritmetických úkonů, ale o rozpoznání, co všechno z té naší dosavadní minulosti sloužilo životu (a mohlo být zdrojem radosti) a co naopak vedlo do zkázy (resp. co bylo trápením a ničemností, jak to říká žalmista). A navíc taková moudrost, takové poznání pomáhá v orientaci, kudy a jak bychom měli nasměrovat naše životy i v budoucnosti.

         Abychom mohli dobrou mírou měřit, hodnotit, rekapitulovat a mohli se zároveň dobrat nějaké naděje, dobrého výhledu, vezmeme si k tomu na pomoc (ostatně tak jako při mnoha jiných situacích) Písmo. Dnes se nám tou pomocí může stát příběh o útěku Marie a Josefa s právě narozeným Ježíšem do exilu v Egyptě. Na první poslech je zřejmé, že to vůbec není silvestrovský příběh – pokud v Bibli vůbec nějaký takový je. Je typicky vánoční. I jako vánoční nám ale může při tom našem „počítání“ našich dní velmi dobře posloužit.

         To první, co stojí za pozornost, je Josefův sen. Sny jistě provází člověka od nepaměti. Lidé biblických časů snili stejně tak, jako sníme my dnes. A jistě také poutaly značnou pozornost, tehdy jako dnes. Doposud se to v mnoha populárních časopisech jen hemží různými snáři a návody, jak bychom mohli svým snům rozumět. Přesto se v Písmu se sny zdaleka tak často nesetkáme. A pokud, tak vždycky to nějak souvisí s Božím vedením, s Božím zasahováním do běhu tohoto světa. Vzpomeňme z vánočního příběhu na mudrce, kteří ve snu zaslechli výzvu jít za hvězdou do Betléma. Nebo na starozákonního Josefa, který se díky snům a jejich znalosti „vypracoval“ na nejvyššího úředníka na faraonově dvoře a tak zachránil celý svůj lid a mnoho dalších před jistou smrtí hladomoru.

         Ten vánoční sen Josefa je zvláštní. Josef v něm slyší celkem jasné varování: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ Tak se Josef zvedne, vezme Marii i malého synka a vydají se do Egypta. Povel zněl dost jasně. Přesto to bylo odvážné rozhodnutí vzít hlas takového snu vážně. Kolik snů jasně vypovídajících o naší budoucnosti jsme už mnozí měli? Některé možná byly i podobně varovné. A kolik z nich se vyplnilo? Jeden či dva? Možná i víc. Ale určitě ne všechny. Na který sen dát, ze kterého si vzít nějaké ponaučení? Z každého? Možná i z každého. Z každého snu ale Boží nabádání těžko můžeme dovozovat. To bychom se také mohli šeredně spálit. Co si o takovém snu mohl navíc Josef pomyslet, když pak v Egyptě, v bezpečí egyptského exilu se jednoho dne i k jeho sluchu donesl zpěv té staré známé písně proroka Izaiáše: „Hlas v Ráma slyšán jest a naříkání / pláče Ráchel pro syny své / naříká matka, mlčí zmordovaní / nářek a pláč a ticho zlé / naříká matka mlčí zmordovaní / nářek a pláč a ticho zlé.“ (Refrén šansonu od Miloše Rejchrta.) Jak muselo Josefovi být, když se doslechl o děsivých událostech, které se stali po jejich útěku v Betlémě. Z osvobodivého snu se snadno mohla stát noční můra: Záchrana jednoho na úkor mnoha jiných. Záchrana Božího syna na úkor života mnoha synů lidských. Čeho je to předzvěst, když právě tento jediný měl být zachráncem mnohých. Jaká byla a jaká ještě bude cena záchrany a spásy ne jednoho života, ale celého světa?

         Není snadné rozpoznávat stopy Božího vedení v našich životech. Ani skrze sny to není nijak snadné. Z toho Josefova snění a všech dalších a následných událostí je ale zřejmé, že to nebyly sny, co jeho i Marii vedly, ale důvěra, se kterou se vložili do péče Hospodinovy. A navíc to nebylo poprvé, kdy mohli zakusit, že taková důvěra se „vyplácí“. A to je to první, co by mělo patřit i do našeho počítání dní a roků.

         Tak si v tom našem počítání dní a roků vzpomeňme na chvíle, kdy jsme se sami spolehli a třeba i povážlivě, odvážně, navzdory všem konvencím, pravidlům a mohli jsme při tom zakusit, že jsme v Boží péči. Že Pán Bůh při nás stál. Že nás chránil. Že nám dával zakusit radost i pokoj, naplňoval nás silou, když jsme sami ztráceli půdu pod nohama, kdy jsme i v naprosto bezvýchodné situaci cítili, že východisko tu pro nás je, protože „Hospodin s námi učinil velké věci“. To je přesně to, co stojí za to počítat – ty dny, kdy i s námi Hospodin učinil velké věci. To je to, co bychom si měli alespoň jednou za čas, alespoň na konci roku připomínat. Abychom neztratili směr. Abychom se měli o co opřít i v časech nejistoty, tápání, pochybností, hledání. Kdy i k nám doléhá hlas z Ráma a my se ptáme, kam jsme se to dostali, co nás čeká, proč se dějí i takové věci a kde v tom všem je přítomný Bůh a jeho dílo. Abychom stále, spolu s jiným žalmistou, sami sebe i druhé mohli povzbudit: „Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm naději, onť zajisté všecko spraví.“ (Ž37,5 kral.)

         A co na to Bůh? On sám se rodí v podobě člověka Ježíše do tohoto světa. Ve vydanosti dítěte. Nic nemá předem zajištěno. Nic, co by ho zachránilo v případě krize, katastrofy. Spoléhá jen na to, že Josef i Marie ho vezmou vážněji, než všechno a všechny ostatní. A oni to opravdu udělají – Boží lidé ti dva!  Bůh na ty dva spoléhá. Na co jiného by měl spolehnout, než na člověka. A na co spoléhá u nás? Není to i s námi stejné? Ani nás nijak netlačí. Poslední neděli jsem se tu zmiňoval o svobodě. To je to pouto, velmi křehké pouto, kterým si nás Pán Bůh k sobě váže. Pouto svobody. Tak jemné pouto, že ho nemůžeme žádnými smysly vnímat a zakoušet. Svoboda nesená důvěrou. Hlubokou láskou, ve které není prostor pro jakoukoli manipulaci, tvrdé a nesmlouvavé mentorování. Stačí, když na to jen pomyslím, zmocňuje se mě zvláštní chvění. Kolik do nás Pán Bůh vložil. Kolik umu, kolik energie, a s jakou odvahou! Byli bychom schopni jakémukoli živému tvoru dát takovou míru svobody? Bez snahy ovlivňovat, otesávat, přizpůsobovat si podle vlastních představ? Jakou láskou bychom museli být vedeni? Jakou důvěrou? A Pán Bůh nás netlačí, nedrtí nás argumenty… Musím říct, že se mi vlastně docela příčí, všechny ty výklady náročných, bolestivých i tragických událostí, za kterými bychom snad měli vidět zásah trestající nebo nabádavé Boží ruky. Víc to vnímám jako útěk od vlastní odpovědnosti. A také projev nemoudrosti – neschopnosti vidět důsledky vlastních činů. Možná i neochoty. Nebo nemožnosti? Mnoho důsledků, dobrých i zlých, často ani vidět nemůžeme. Žijeme ve světě, který je mnohokrát složitější a členitější, než si vůbec dokážeme představit. Trefně to před padesáti lety vystihl americký matematik a meteorolog Edward Lorenz, když formuloval tezi o efektu motýlích křídel. Ve stručnosti chtěl říct, že mávnutí motýlích křídel na jednom konci planety, například tady v Krkonoších spustí dlouhý řetězec reakcí, na jehož konci je tornádo v Severní Americe. To je skoro děsivá představa. Lorenc ale nechtěl děsit. Jen upozornil na to, že každá i sebemenší aktivita spustí dlouhý a obsáhlý řetězec reakcí, na jejichž konci jsou dalekosáhlé důsledky. A my zdaleka nejsme jen „motýle“. Každý z nás ovlivňuje život a svět víc, než jsme schopni dohlédnout. I když si myslíme, že nic nezmůžeme, nemáme-li vliv, moc, nemáme-li postavení. I motýlích křídel mávnutí dokáže pohnout světem. O co víc dokáže i v tomto světě Boží důvěra vložená do člověka. A stejně tak, ne-li ještě víc důvěra naše vložená do Pána Boha. Tam kde dochází k propojení tohoto důvěřování, děly se vždycky a dějí se vždycky velké věci. V biblických dobách i dnes. I když konečné důsledky nám lidem často zůstávají skryty.

         Proto je tak důležité zvažovat každý krok a k tomu zvažování zvát i Pána Boha. Když se spojí důvěra v Boha, a Boží důvěra v nás, tak je to síla… Pak to není jen mávnutí motýlích křídel. A i kdyby bylo. Je to síla, která pohne, když ne tímto světem, pak určitě pohne naším životem. Naším společenstvím – doma, ve sboru, v celé této zemi. Důvěra nesená láskou, respektem, pokorou. Tak se učme počítat dny našeho života, dny, ve kterých jsme všechnu důvěru složili v Hospodina a kdy se naše důvěra potkala s důvěrou, kterou Bůh vkládá v nás. To jsou počty, při kterých se možná nedopočítáme, rozhodně se ale nepřepočítáme.

         Nauč nás, Pane, počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Otevírej nám oči pro ty chvíle, kdy jsi nás nesl s důvěrou, že patříme tobě a připomínej nám ty chvíle, kdy jsme i my volali: Hospodine, učinil jsi s námi velké věci a my jsme se radovali. Nauč nás, Pane, počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Amen

Píseň 302 Buď Bohu sláva na výsostech nebe

Milostivý Bože, předkládáme ti všechen čas našeho dosavadního života. A činíme tak především s vděčností. Za všechno dobré, co jsme mohli od tebe přijmout. A tys dával mnohem víc, než jsme si dokázali i jen všimnout. Tak prosíme i za odpuštění. Za nevšímavost, za nepokoru. Odpusť, že býváme tolik i do sebe zahleděni. I když si kolikrát říkáme, že snad ani není proč. Co je na nás tak zajímavého? Důležitého? A ono je. Tobě i na nás tolik záleží! Tak jako na každém živém tvoru. Proto tě prosíme, dávej nám zakusit bohatství a cenu našeho života. Ať s ním nemrháme, ať ho nemarníme. Dávej nám zakusit cenu a bohatství, které nám přinášíš i skrze druhé lidi. A především, obnovuj v nás důvěru v tebe, ať se potkáme i s tvojí důvěrou. A to ať je nám silou i inspirací, když se ohlížíme zpět. Když počítáme dny i roky našeho života. A kdy budeme, možná s velkou obezřetností, ke dnům budoucím. Neseni na perutích tvé věrnosti k tobě společně voláme: Otče náš,… Amen

 Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. (Z 37)

Požehnání

Píseň 288 Aj, růže rozvila se

Křížlice
Jiří Weinfurter
27.12.2020

 

Všechnu naději slož v Hospodina. On se k tobě sklonil, vytáhne tě z jámy zmaru a do úst ti vloží novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina. Blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. (Ž 40)

Píseň 292,1-4 Tak Bůh tento svět miloval

Hospodine, Pane náš, ty nám dáváš vzácnou příležitost společně tě oslavovat a děkovat ti za všechno, jsi co pro nás a pro tento svět učinil a stále činíš. Prosíme, otevírej nám oči, abychom rozpoznávali stopy tvého působení i v tomto čase, i v našich životech. Naplňuj nás vděčností, ať nic z tvého díla nepřijímáme jako samozřejmost. Dávej nám znovu zakusit ten zvláštní pokoj, který se rozlévá i v krajinách nepokoje, i v krajinách naší neklidné duše. S bolestí ti vyznáváme, že sami nejsme dobrými strůjci a nositeli tvého pokoje. Ani v den sváteční, ani v den odpočinutí. Odpusť, že se neumíme tak snadno zastavit a ztišit – před tebou, před tvou tváří. Že se ti neumíme otevřít a s plnou důvěrou ti předkládat a odevzdat všechnu naši tíseň, a také touhu i radost. Prosíme, Pane, posiluj naši důvěru, uč nás doufat v tebe. Ať se tvůj obraz v nás posílí a promění a tvá sláva pronikne do našeho srdce. V tebe, Bože, doufáme, o tvé slitovní prosíme, pro lásku tvého Syna Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Gn 2,1-2; Dt 5,12-15

Píseň 163 Hospodin sám, národů Bůh

Text Lk 6,1-5

Dnešní neděle je svátkem vklíněným mezi svátky – a tak se to docela hodí, zastavit se v tento sváteční čas Vánoc a navíc v neděli a zamyslet se právě nad významem dne sedmého. Vždyť to patří k samotnému prvopočátku všeho. A tedy i k prvopočátku veškerého slavení. A tedy i toho dnešní, nedělního – sedmého dne odpočinutí. Ta první zpráva o tomto dni zní: Je to výsada Boží, určitý čas pracovat a pravidelně všechnu starost odložit a těšit se z vykonaného díla. Je to výsada Boží – zastavit se, spočinout, přestat konat veškeré své dílo. Je to výsada Boží, tak by dnes možná někdo hned mohl doplnit: „Pán Bůh si to může dovolit. Ale my ne. Stále je toho tolik, že si nemůžeme dovolit jen tak vysadit a celý den lelkovat.“ Ale i nám lidem se doporučuje den odpočinutí nezanedbávat. A když říkám „se doporučuje“, tak nemám na mysli psychology, terapeuty, lékaře, sociology a všechny ty, kteří vidí zhoubné důsledky toho, co se v moderní době nazývá workoholismem. Sám Stvořitel nám to doporučuje. A nejen pro naše blaho, pro zachování našeho tělesného a duševního zdraví. Ale jako nástroj a pomoc. A v čem především? Abychom se nad samotného Stvořitele nepovyšovali. Abychom si nemysleli, že zmůžeme víc, než on sám. Právě proto byl navíc ten sedmý den stvořen, jako den zvláštní, který je tu navíc, právě proto, abychom mohli i my přestat konat. A vydat se zcela, celou naší bytostí do Jeho péče, do jeho otevřené. Tak Bůh stvořil tento den, podobně jako stvořil noc a den, abychom mohli každý večer ulehnout ke spánku. Abychom nejen nabrali sil, ale abychom pravidelně opravdu všechno odložili, pustit ze svých rukou, ze své moci a položili se do péče toho, který je dárcem i garantem našeho života. Snad každému je jasné, že vzdávat se spánku je hodně bláhové. (I když o to se někdy také pokoušíme.) Se dnem sedmým to ale už to tak jasné ale není. S ním mnohdy nakládáme, jako bychom byli pány nad veškerým časem našeho života? Jsme, a můžeme vůbec být pány nad časem našeho života?

Kdyby někdo chtěl něco takového tvrdit, asi bychom se podivili. Tak je pochopitelné, že podobná tvrzení farizeje šokovala. Jak jinak mohli rozumět tomu, když Ježíš prohlašoval: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“ A on to nejen prohlašoval. Právě o sobotách léčil chromé, malomocné … Smutné, tragicky smutné bylo ale to, že mnozí Ježíšovi zbožní současnici vůbec nepochopili, že i pro Ježíše byl šabat – den odpočinutí – nebývale slavnostní příležitostí. Příležitostí k oslavě Boží a k oslavě Božího obrazu v nás lidech. Právě proto totiž konal nejrůznější mocné činy. A také odpouštěl hříchy. Aby všechny naše rozbité Boží obrazy pospravoval, a znovu poskládal v nový a smysluplný celek. 

I tak ale tvrzení, že: „Syn člověka je pánem nad sobotou“, bylo hodné odvážné. Chtít být pánem nad dnem odpočinutí je odvážný a odpovědný úkol. Podobně odpovědné, jak když Bůh Stvořitel postavil člověka doprostřed svého díla a uložil mu: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ To je hodně nesnadný úkol. A mnozí si nad tím také lámou hlavu, jak to udělat, aby člověk při tom všem podmaňování a panování nakonec vše živé, co se na zemi hýbe, nevyhladil a nevydrancoval? Jak to zařídit, aby pokud už vládneme, abychom tak činil s láskou, moudrostí, úctou a pokorou? Stejně tak nebývale odvážné a odpovědné je chtít být pánem nad sobotou.

V řádu Božích věcí je to totiž jeden z největších závazků (úkolů) – poslání, které Bůh ukládá člověku pro život na této zemí. V desateru to je dokonce pouze jedno ze dvou přikázání, která jsou formulována jako rozkaz. To druhé stejným způsobem přikazované je: „Cti otce svého a matku svou.“ Ta ostatní přikázání nemají formu příkazu, ale spíš nasměrování, nebo zaslíbení: On bude prokazovat milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří ho milují a jeho přikázání zachovávají. A proč tedy přikazuje zachovávat den sedmý, den odpočinutí, den Páně? Spolu se dnem odpočinutí nás Pán Bůh zve ke svobodě. Nejen od práce, ale také a především k oslavě života. K oslavě Božího díla i k oslavě naší správy, naší péče o jeho dílo. A to je nejspíš také ta naše potíž, ten nejvnitřnější důvod, proč my lidé toto pozvání ke svobodě tak těžko přijímáme. Proč je pro nás tak obtížné naplňovat poslání sedmého dne odpočinutí. Abychom ho mohli naplnit, měli bychom také mít důvod k jeho slavení. Máme ale vždycky co slavit? Můžeme se vždycky za sebou ohlédnout s pocitem dobře vykonaného díla? Jestli pak někdy není pro nás lepší a jednodušší se raději moc ani neohlížet. Moc nerekapitulovat. Abychom nebyli zaskočeni, zklamaní, aby nás netížilo špatné svědomí.

Ale to by bylo další z řady nepochopení smyslu dne odpočinutí. Už jsem se o tom zmínil. Ježíš právě v sobotu uzdravoval, ne aby porušoval přikázání odpočinutí, ale aby naplnil tento den jeho pravým smyslem. Co bylo porušeno, znetvořeno, rozbito, zdevastováno, to má dostat příležitost k obnově. K nápravě. Jako Ježíš opravoval rozbité Boží obrazy v člověku, tak i my máme jedinečnou příležitost celý tento den věnovat nápravě, restauraci Božího stvoření, Božího obrazu v nás.

Právě proto je tak vzácným darem svoboda, který tímto dnem dostáváme. Nedostáváme ji proto, abychom si mohli dělat, co se nám chce, ani jako příležitost k nicnedělání, lenošení, zrušení všech závazků a odpovědností. Dostáváme ji, abychom měli volné ruce, svobodnou mysl, čas i prostor k obnově a nápravě života. Svoboda tedy není jen právo, jak se to dnes často říká, že máme právo na svobodu. S darem svobody nám Pán Bůh svěřuje úkol. Chceme-li opravdu být svobodní, tak se také musíme ptát, k čemu svobodu dostáváme? Čím máme naplnit ten volný a otevřený prostor, který dostáváme? Nezneužíváme tento vzácný dar? My žijeme v době, kdy se nám svobody dostává v míře, jakou člověk snad nikdy nezakusil. Zároveň právě tato nebývalá míra přináší mnoho otázek a pochybností. Právě v tento čas narážíme na to, jak křehká je hranice mezi svobodou a jejím zneužitím. Ve jménu svobody drancujeme a říkáme tomu pokrok. Bolestí druhých si moc nevšímáme a říkáme tomu tolerance.

Křehká je hranice mezi svobodou a jejím zneužitím. Proto v některých rukopisech Lukášova evangelia k dnešnímu příběhu ještě dodávají: „Téhož dne (Ježíš) uviděl, jak kdosi v sobotu pracuje. Řekl mu: Člověče, víš-li, co činíš, jsi blahoslavený; nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.“ Velké je umění rozlišovat mezi tím, co životu prospívá a co slouží smrti. Svoboda je ohromným darem, výsadou, zároveň se může stát i nebezpečnou zbraní.  Proto Ježíš své současníky tolik dráždil, když den odpočinutí zpochybnil jako den nicnedělání. A proč tolikrát právě v sobotu kázal, odpouštěl, uzdravoval. Svoboda dne odpočinutí je základ, ze kterého vyrůstá všechno naše další užívání svobody. Proto mnozí křesťané i židé v dobách nesvobody tak úzkostlivě dbali na zachování dne Páně – aby si udrželi a prožili základní míru důstojnosti. Důstojnosti člověka, který byl stvořen ke svobodě. Důstojnosti, ze které vyrůstá vděčnost Hospodinu za dar života.

Proto je dobře, že se i dnes při těchto bohoslužbách zastavujeme, abychom se stále znovu učili užívat svobody dne odpočinutí, svobody Božích dětí. Díky Bože, za dar dnešního dne, že i nás učíš doufat v tebe, abychom znovu nabrali sil ke službě tvému stvoření. Amen

Píseň 640,1-3 Noc odchází a svítá den

Ohlášky

I tento tvůj den, Bože, den pokoje, není prost neklidu, velkých starostí, strádání, obav i konfliktů. Proto k tobě voláme, jako částka tvého stvoření i částka tvého lidu a prosíme za každou živou duši, obnov v nás ducha přímosti i čistoty. Osvobozuj nás od všech příměsí a podob pýchy a soustřednosti. A jako správci a hospodáři tvého díla tě prosíme, dávej nám moudrost, abychom rozpoznávali, co v naší službě vede k životu a co k záhubě. Uč nás poctivé práci a také poctivé oslavě tvého jména. Přimlouváme se za všechny, kterým jsme nějak ublížili. Přimlouváme se za ty, které tíží vlastní viny a selhání. Prosíme i za ty, kteří jsou si jistí sami sebou, nebo si i jen myslí, že jsou lepší a něco víc, než druzí. Prosíme, dávej každému zakusit sílu tvého odpuštění tvé milosti. Proměňuj nás svým Duchem svobody, lásky a pokoje. A jako tvé děti k tobě s důvěrou voláme: Otče náš… Amen

Kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. (Žd 4,10)

Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.  Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. (Mt 11,28.29)

Požehnání

 

Píseň 419 Mocný Bože, při Kristovu

Křížlice
Jiří Weinfurter
25.12.2020

Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? (Ž 27,1) 

Píseň 282 Zvěstujem vám radost

Pane Ježíši, oslavujeme Tvé narození. O to vzácnější, žes skrze svůj příchod vnesl do tohoto světa, do našeho světa světlo. Světlo, které prostupuje každou temnotou. I naší temnotou. Temnotou duše, temnotou strachu, temnotou zloby. Pane Ježíši, děkujeme Ti za ten neuvěřitelný čin, kdy ses vydal k nám, abys na vlastní kůži zakusil a nesl břímě docela obyčejného lidského života. Ty ses nám přiblížil, abychom i my byli blízcí Bohu, abys nás ujistil, jak moc on sám rozumí našim radostem, starostem, tužbám, či očekáváním. Protože Ty nám Pane rozumíš. A co víc. Umíš prosvětlit i ten nejtemnější kout naší duše, když Ti ji s důvěrou otevřeme. Pane Ježíši, tak Ti za to děkujeme. Děkujeme Ti za všechny zázraky, které v našich životech konáš a děkujeme, že jsi nám dal společenství, kde je můžeme i vzájemně sdílet. Prosíme, otevři naše srdce, abychom vnímali, co nám chceš dnes říct a dej, aby Tvoje slovo nezapadlo v našich každodenních starostech. Provázej nás i v tuto chvíli svou vzácnou a jedinečnou přítomností. Amen

Čtení Gn 1,1-5

Píseň 293 Čas radosti, veselosti

Text J 1,1-14

Milí přátelé, opět jsou tu Vánoce, přejeme si radost i pokoj, zpíváme: Narodil se Kristus Pán. Tak jako minulý rok, jako mnohokrát před tím. Čím to je, že nám to nezevšední? A jestli přece jen, tak snad jen trochu. Je to tak jedinečné, že bychom se asi nezlobili, kdybychom mohli mít Vánoce delší, než je těch několik málo dnů na přelomu letopočtů. Před časem jsem dokonce zaslechl přání: ať máme Vánoce celý rok. Stále stejný příběh, stále stejné písničky, stále stejná přání. Jen ty dárky pod stromečkem se s postupující dobou, i přibývajícími roky postupně mění (i když možná ne každému). Vánoce se ale přes to všechno neokoukají, nezevšední, jen tak se neomrzí.

Čím to je, že má kouzlo Vánoc tak neutuchající sílu? Možná je to také tím, že nám během všedních dní takové sváteční chvíle chybí. Chvíle, kdy jsme schopni se víc než kdy jindy zastavit, ztišit, vrátit se k tomu, co máme za sebou, co jsme prožili, kolik těžkostí jsme překonali, kolik dobrý věcí zakusili. Zdá se mi, že víc o Vánocích, než třeba o Silvestru rekapitulujeme, probíráme se minulostí jako bychom probírali staré zašlé album fotografií. A když by se z jakéhokoli důvodu stalo, že bychom tuto sváteční chvíli propásli, budeme asi nejspíš hodně smutní a zklamaní. O hodně přichází ten, kdo Vánoce nevyužije a jen tak je prosviští bez velkého povšimnutí.

Myslím ale, že je tu ještě jeden, velmi podstatný důvod, proč mají Vánoce takovou váhu, tak podmanivou sílu přesahující i těch několik málo svátečních dní. Souvisí to s vlastní podstatou Vánoc – tedy pokud máme na mysli křesťanské Vánoce. Betlémské narození totiž není událostí, která by se dala zakonzervovat do jednoho časového úseku a do jednoho místa naší planety. Kristovo vtělení není omezen na jeden okamžik v dávné minulosti, není vázáno jen na čas, kdy Ježíš z Nazareta, synek tesaře Josefa, pobýval v jedné malé zemi kdesi na Středním východě. Jeho význam a dosah přesahuje hranice jednoho lidského života, přesahuje hranice staletí, i tisíciletí a z toho, co Jan říká na začátku svého evangelia, přesahuje dokonce hranice i celé této planety Země.

V tom je Janovo vánoční poselství jedinečné a pro nás tak zásadně důležité. Proto to Jan hned na začátku svého evangelia řekne tak jednoznačně. Událost Božího sestoupení do tohoto světa se seběhla tak, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Co je ale zvláštní na tomto Janově poselství, že se o této velké vánoční události víc už ani slůvkem nezmíní. Žádný betlém, žádné jesličky, ani volek a oslík, žádní mudrcové, ani Herodes. Veškeré vánoční kulisy se Janovi kamsi vytratily. Snad jen něco málo z té betlémské hvězdy mu přece jen kdesi mezi řádky uvízlo. To když to Slovo, které přebývalo mezi námi, označí za světlo, které „ve tmě svítí a tma je nepohltila“. Jinak ale vůbec nic dalšího.

Naopak se zdá, že chvílemi vůbec nemluví o Ježíšově narození, ale o samém počátku života, této země i celého vesmíru. Tedy že mluví víc o díle Božího stvoření. „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. To bylo na počátku.“ Na první poslechy by to mohlo vypadat, že Jan to má trochu popletené. Chvíli mluví o stvoření, chvíli o Vánocích. Jakoby se mu ty dvě události mezi sebou pletly, jakoby se mu vzájemně překrývaly. Jan to ale nemá vůbec popletené. To propojení, vzájemné propletení je totiž samou podstatou jeho poselství. Ano, Kristus se narodil v určitém čase lidských dějin, narodil se na docela konkrétním místě této planety, jako syn Izraelského národa, tedy Božího vyvoleného lidu. Ale jeho význam, jeho dosah přesahuje jeden lidský život, přesahuje všechnu naši představivost, přesahuje nám představitelný a dosažitelná časoprostor.

Jistě, souvisí to s tím, že Ježíš nebyl jen tak obyčejný člověk. Byl Boží Syn. A to Jan ve svém evangeliu neopomene připomenout při každé další příležitosti. A jako Boží Syn tedy ani nemůže být omezen jak časem, tak prostorem. Co je ale na tom Janově sdělení opravdu fascinující je to, že nám tu  nepředkládá žádné abstraktní, náboženské či filozofické teorie. Ani tu mysticky nepřemítá nad tím, jakou že to by Ježíš obdařen zvláštní schopnosti vstupovat do dějů, které tu byly dávno před ním a které přišly a přicházejí dávno po něm. Jan je sám fascinován především tím, že toto kdysi zrozené, v lidském těle přišlé Boží tvůrčí Slovo vstupuje do životů každého z nás, každého živého tvora. Že vstupuje do každého okamžiku našeho života, do každé částečky naší bytosti. Ať si to uvědomujeme, nebo to přehlížíme, ať se z toho radujeme, nebo to popíráme.

A z toho také roste síla vánočního času a poselství. Proto by Vánoce neměly být a ani nemůžou být vyhrazeny jen několika málo dnům na přelomu letopočtů. Jak je zapsáno v knize Janova zjevení. On je ten, který byl, který jest a který přichází. Do našeho času, do našich dní, do našich radostí i do našeho lopocení. Tak se radujme z betlémského narození. Právě tak a skrze ně vstoupilo i do našeho života světlo.

Pane Ježíši Kriste, tys přišel, abys nám vyvedl z temnoty a otevřel nám přístup k věčnosti. Skrze svoji přítomnost, stálou, neuvadající, dlouhodechou. Ty jsi garantem a strůjcem i naší budoucnosti. Posiluj nás v důvěře, žes byl, jsi a stále přicházíš. Amen

Píseň 299 Ó ty radostný čase vánoční

Ohlášky

Pane Ježíši, Ty, který jsi od stvoření světa, který jsi Bůh a zároveň jsi byl v těle člověka. Ty, který slyšíš naše volání ještě dříve, než ho vyslovíme nahlas. Ty, který jsi Světlem světa. Prosíme, smiluj se nad naší chatrnou vírou a vyvolávej v nás touhu po Tobě, touhu po naplnění Tvým Duchem. Ať jsme i my světlem, které zapaluje srdce druhých lidí pro Tebe. 

Odpusť nám prosím, čím jsme se provinili na svých bratřích a sestrách a pomoz nám rovnat všechny spory a nedorozumění mezi námi. Prosíme, pomáhej nám růst ve víře a v důvěrném vztahu s Tebou, aby Tě lidé mohli spatřovat nejen v tom, co o tobě říkáme, ale ve všem, čím každodenně žijeme.

Pane Ježíši, vyznáváme, že bez Tebe nic nezmůžeme. Prosíme, prosvěcuj každý kout našeho srdce a naší duše. V čas sváteční i všední. Vyváděj na světlo všechny naše skryté bolesti i pády a proměňuj je v něco smysluplného, co bude sloužit Tobě a ostatním lidem a co nás povede ke spáse. Pane Ježíši, prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,4-7)

Požehnání

Píseň  281 Narodil se Kristus Pán

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
20.12.2020

Rodinné bohoslužny – byly interaktivní, částečně improvizované, text kázání je tedy „jen rámcový“, orientační, snad i tak poslouží k pozvbuzení či občerstvení 🙂

Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. (Ž 126)

Píseň 275

Bože náš, ty jsi dárcem života, a také pokoje, radosti, lásky. U tebe můžeme hledat zastání, povzbuzení, útěchu. Tak ti, Pane, děkujeme, že jsi nám daroval život a že můžeme být součástí tvého velkého díla. Děkujeme jeden za druhého, děkujeme za toto společenství. Děkujeme, že můžeme i dnes a takto společně očekávat na Tvé slovo, na tvé vedení. A prosíme o tvého Ducha, ať proměňuje naše srdce, ať nás otevírá tvému působení. Je to zvláštní čas, který nyní prožíváme, zvláštní advent, jaký jsme nikdy nepoznali. Oslavy narození tvého Syna Ježíše Krista budou jiné, než kdykoli v minulosti. Tak tě prosíme, otevírej nás pro své působení. Ať nic nekalí radost a vděčnost za všechno, co jsi pro nás udělal, co stále děláš a na co se můžeme stále každý den a za všech okolností těšit. Tvá, Pane, je moc i sláva, nyní i na věky. Amen

Čtení Iz 11,1-8

Píseň  158

Text Lk 1,26-45

Milí přátelé, milé děti, asi každý z nás ví, kdy se narodil. I vy nejmenší to víte. Je to tak? Víte všichni, kdy a možná i kde jste se narodili. Jak to ale víte? Můžete si to nějak ověřit? Teď byste se mohli zeptat rodičů. Nebo pokud umíte číst, můžete se podívat doma do rodného listu. A předpokládám, že také všichni, i vy nejmenší víte, jak se jmenujete. Jak to ale víte? Jak jste na to přišli? Od malička vám to říkali rodiče a pak mnozí další. A opět, kdybyste si to chtěli ověřit, můžete se zeptat rodičů, nebo doma do rodného listu. To jsou dvě základní informace o nás, které víme, které o sobě ví, až na vzácné výjimky, každý člověk. Dokonce z toho máme velkou radost, bývá to důvod k oslavám – když máme narozeniny. A to přesto, že jsme si to nijak nezasloužili, nic jsme pro to neudělali, stalo se tak bez našeho přičinění a víme o tom jen od druhých.

A teď si představte, že něco podobného prožily Alžběta s Marií. Radují se z něčeho, co se stalo úplně bez jejich přičinění, a navíc se dokonce radují z něčeho, co se ještě vůbec ještě vůbec nestalo. Obě ženy se radují z toho, že Marie bude mít syna. Přestože Marie ještě ani nebyla těhotná. Ještě se to ani nestalo, a obě ženy z toho mají radost. Dá se říct, že oslavují Ježíšovo narození ještě mnohem dřív, než by si mohly ověřit, že to tak opravdu je/bude. Jak to? Jak na to přišly. Radují se, protože jim to někdo napověděl. V případě Marie to nebyl jen tak někdo. V tom příběhu se vypráví, že to byl anděl. Boží posel. Jmenoval se Gabriel. Ale i tak by se radovat vůbec nemusela. Mohla by si říct, kdo ví, jak to bude. Pěkně si počkám, až bude možné si to ověřit. Až uvidím na vlastní oči, že to tak je.

Nebo by na to mohla reagovat podobně jako Zachariáš. Manžel Alžběty. I jemu se ukázal Boží posel. A také to byl Gabriel. Řekl mu: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození…“ A Zachariáš se hodně podivil. No, podivil. On tomu vůbec nevěřil. A celkem po právu. On i jeho žena Alžběta už byli totiž hodně staří. Byli ve věku, kdy by mohli mít dospělá vnoučata. Možná i pravnoučata. Ale neměli. Protože Alžběta nemohla mít děti. Byla neplodná. A teď najednou, že by se jim měl narodit syn?! V jejich věku? Když to nešlo dřív, když byli ještě mladí, jak by to bylo možné teď, na sklonku života?! Vůbec se z té zprávy Zachariáš neradoval. Naopak, z toho všeho oněměl. A nepromluvil, dokud se Jan nenarodil.

Marie na tom byla o něco lépe. Byla ještě mladá. Život měla před sebou. Nemusela by si dělat starosti, jestli bude nebo nebude mít děti. Ale neměla manžela. Nebyla vdaná. Dnes to není žádná výjimka, i nevdané ženy dnes mívají děti. Tehdy to ale nešlo. Svobodná a těhotná žena byl tehdy velký problém. Bylo to vlastně zakázané. Mohli by ji za to i tvrdě potrestat. Přesto se ale Marie raduje. Navzdory všem možným komplikacím, které by jí to mohlo přinést. A přesto, že ještě vůbec nic nebylo jisté. Na rozdíl od Alžběty ještě nebyla těhotná. A ona se raduje z Ježíšova narození. A Alžběta se raduje spolu s ní. Přestože jí žádný Boží posel nenavštívil. Stačilo ještě méně. Když Marie vstoupila do jejího domu a dítě v jejím těle se nějak zvláštně pohnulo. Alžběta pak velikým hlasem zvolala: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“

Marie s Alžbětou se tedy radují z toho, co se ještě nestalo, co se ještě ani nezačalo. Oslavují událost na základě zvláštních a neověřených zpráv. To bylo hodně odvážné. Jaké to je riziko, spoléhat se na zvláštní a neověřené zprávy, na to narážíme čím dál častěji. Asi Vám to také rodiče, nebo ve škole říkají, abyste nevěřili všemu, co vám někdo řekne, nebo co si najdete na internetu. Dnes světem koluje obrovské množství nepravdivých, falešných i podvodných informací. Aby někoho poškodily, nebo naopak, aby někomu pomohly – k moci, k penězům. Takové informace dnes ovlivňují i výsledky voleb – prezidentských, parlamentních… Na základě takových informací někteří lidé posílají na podvodné účty peníze, v naději, že se jim to mnohonásobně vrátí. Dnes musíme hodně zvažovat, na jakou informaci se spolehnout a jaké nebrat vůbec vážně.  

Tehdy Marie s Alžbětou neměly žádné tušení o internetu. Ani o televizi, nebo radiu. Mohlo by se zdát, že to měly jednodušší. Ale i tehdy ale po světě běhali různí poslové špatných, falešných zpráv. Říkalo se jim falešní proroci. Přesto se Marie i Alžběta na tu zvláštní zprávu spolehly. A radovaly se z ní. Rozhodly se, že se na ni spolehnou. Odvážně se rozhodly. Proto Alžběta Marii říká: „Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ Byl to krok víry. Rozhodnutí na základě důvěry, kterou měly v Pána Boha. Důvěřovaly mu, že to, co on slíbí, se také naplní. Tak jako v minulosti všechno to, co Pán Bůh slíbil, tak se naplnilo. Proto se radovaly mnohem dřív, než se to slíbené vůbec začalo naplňovat.

To je vůbec zvláštní možnost, kterou ve víře máme. Že se můžeme radovat z toho, co se ještě nestalo. Co nám Pán Bůh slibuje a že se na to můžeme těšit. V tom je čas adventu zvláštní a jedinečný. Že nás učí radovat se z toho, co ještě není, co je před námi a co se teprve stane. Co Pán Bůh chystá i bez našeho přičinění, co se nás týká, i když my sami jsme pro to neudělali vůbec nic (jako jsme si nedali jméno, jako jsme vůbec nemohli ovlivnit kdy a kde se narodíme). A víte, z čeho se můžeme v adventu radovat? Víte, co můžeme už teď oslavovat a Pánu Bohu za to děkovat? … Souvisí to s Vánocemi – s narozením Krista. Ale to už se stalo. Kdysi dávno. My se v adventu a o Vánocích můžeme radovat i z toho, co nás teprve čeká. Možná v hodně blízké, možná vzdálené budoucnosti. Totiž že ten kdysi dávno narozený Kristus stále přichází do našeho života, že přichází stále znovu a jednou přijde úplně. Jako ten, který tiší každou bolest, uzdraví každou ránu, těší každé zarmoucené srdce, tiší každou bouři.

To je krása síla tohoto času – můžeme se radovat, co tu ještě není, co ale určitě nastane, protože to Pán Bůh slíbil, a protože on své sliby plní, tak se také stane.

Bože, prosíme, dávej nám moudrost rozpoznávat, co pro nás chystáš, na co se můžeme těšit a z čeho radovat – i když to ještě není, i když právě v toto chvíli možná nemáme mnoho důvodů k radosti. Ty sám občerstvuj naši naději. Amen

Píseň 259

Ohlášky

Přímluvná modlitba a Otčenáš

A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“ (Zj 17,14-17)

Píseň 685

Křížlice
Jakub Hála
13.12.2020

Pozdrav               Milost vám a pokoj od toho, kterýž jest, kterýž byl a kterýž přijíti má. Amen. Sestry a bratři vítám vás na třetích adventních bohoslužbách. Kéž i vám dnes zazní hlas Hospodinův, který zaznívá od věků.

Introit

Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem.Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti.Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské.Nutí poskakovat Libanón jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce.Hospodinův hlas křeše plameny ohně.Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš.Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“

Píseň                                    261 AJ ČAS VZÁCNÝ PŘIŠEL (sloky 1-5)

Modlitba

 Hospodine, Bože svatý a věčný, k tobě voláme: přijď! Přijď do naší tuposti, zatvrzelosti, omezenosti, přijď jako překvapivé slovo, jako otázka, která nás donutí nově se podívat na svět, otevře nás pro nové přemítání o tom, co je dobré a co zlé, přijď jako Kristův Duch nového života a naděje, daruj nám odvahu a sílu, abychom nezůstali zakopáni ve svém, v tom falešném bezpečí, ale hledali porozumění, cestu k druhým lidem, k měnícímu se světu, a to podle tvého milosrdenství, podle tvé dobré vůle, kterou máš pro nás i pro celé své stvoření. Smiluj se nad námi! Promlouvej k nám. Navštiv nás. Amen.

Čtení                     Lk 1-18

 Píseň                   261 AJ ČAS VZÁCNÝ PŘIŠEL         (sloky 6-10)

Hl. čtení               Iz 40, 3-11

Kázání

Sestry a bratři

jsme v adventu opět o jednu neděli dál. Nebo lépe řečeno-jsme blíže. Blížíme se k Vánocům, k tomu okamžiku, kdy nejenom v přírodě, ale právě i v životech lidí bude přibývat světla a žádná tma už nebude tak temná. A v adventu, kdy se připravujeme v nitru na příchod toho, který do našich životů světlo vnáší, jsme také každý rok stavěni tváří v tvář postavě budící mnoho nejistoty a rozpačitosti. Každý advent nás liturgické texty postaví tváří v tvář Janu Křtiteli.

 Je vlastně s podivem, jak tak extravagantní člověk mohl přitáhnout tolik lidí do své přítomnosti. Jan prý měl mnoho učedníků, někteří se domnívají, že z jejich středu pak vyšel i sám Ježíš. Čím si ale Jan tolik následovníků získal? A Jak to, že byl ve své době tak populární? Jeho činy jsou shrnuty v závěru prvního čtení – on napomínal lid a kázal radostnou zvěst.  Jak může někdo, kdo lid takto příkře napomíná mít takovou úctu, obzvláště, když je všechny nazývá plemeno zmijí? Ta radostná zvěst z jeho slov a činů musela zkrátka být patrná.  I když říkal nekompromisně slova o soudu.

Jan připomínal, že máme uhladit a připravit cestu pro toho, který do tohoto světa přichází. Martin Luther přeložil tuto pasáž, že máme odstranit vše, co by překáželo. Že máme dát z cesty pryč všechno, kde by jeho noha mohla klopýtnout. I když…může jeho noha klopýtnout? To možná naše nohy často – i v adventu – klopýtají v té přípravě na jeho příchod. Možná, že ta připravovaná cesta, uhlazovaná, vyrovnávaná ve všech nerovnostech je připravovaná i pro nás. Jan volal: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ A jak lépe vyčistit cestu připravovanou pro Pána, než tak, že ji připravíme tak, abychom my sami (svými nedostatky a vrtochy) co nejméně překáželi. Cesta příchodu Krista do světa může být dost dobře právě ta, kde mu my sami nebudeme ničím bránit.

A to je těžká úkol. O adventu slýcháváme často, že se máme změnit, že máme přehodnotit své myšlení, svůj pohled na sebe sama i na svět okolo nás. Kolikrát jsme si ale o adventu řekli, že se nám to povedlo? Že jsme se na to soustředili, pracovali jsme na tom a opravdu jsme na sobě nějaké věci změnili a žijeme tak dodnes…?

Je to těžké se měnit. Starého psa novým kouskům nenaučíš a štěňata jsou zase přesvědčena, že vše může být podle nich a měnit se není třeba.  Člověk se nerad mění.

Možná proto je před nás stavěn právě v adventu právě Jan Křtitel, který budí respekt i ze stránek Bible. Mluví k nám přísně, rezolutně, mluví ostře, kárá lidi (to plemeno zmijí) neslevuje z ničeho—a přesto za ním lid chodí, vyhledává ho, nechává se od něj křtít a nechává se jeho slovem proměňovat. Jediné možné vysvětlení pro mě osobně je to, že zkrátka lidé pochopili z jeho úst, že to napomínání a kárání lidu je jen prostředek k tomu, že z jeho úst také (a předně!) zaznívá ta radostná zpráva pro lidi. Jan lid svými slovy potěšuje. Hlásá, že se časy změní. Hlásá, že přijde někdo, kdo má moc časy změnit. Hlásá, že přijde někdo, jehož vzezření nebude nápadné, hlásá, že jeho hlas bude tichý, jemný (1 Královská 19,12) – jako je hlas Hospodinův. Hlas, kterého si musíme ve světě všimnout, který musíme trochu trpělivě hledat, ale jakmile ho zaslechneme, má jeho hlas sílu, že „křeše plameny ohně a poráží cedry libanónské a sloupává z lesních stromů kůru“(žalm 29). Umíme naslouchat takovému hlasu? Ptejme se sami sebe: Jakému hlasu v životě nasloucháme? Čí hlas pro nás má autoritu a váhu, koho hlasu bezmezně důvěřujeme?

Říká se, že člověk sice vnímá většinu podnětů očima, ale hlas/sluch je pro nás důležitější. Hlas rodičů slyšíme, ještě než se narodíme a vidíme je. Poznáme je podle hlasu. I celé dějiny izraelského lidu jsou postaveny na slyšení Hospodinova Slova, aniž by ho kdy někdo viděl. Slovo/ hlas je pro nás důležité i v dnešní době, protože Hospodinovo Slovo k nám zaznívá z Písma. Izajášův text sice říká, že „lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky“. Jaký div, že nám, takovému křehkému a pomíjivé stvoření, jako je člověk, je svěřena tato nepomíjející věc, jako je Boží slovo… Máme velikou výsadu. Dostali jsme Boží Slovo do vlastnictví a jsme jím voláni – povoláni…

A každý z nás nějakým svým vlastním způsobem cítí, že jsme k něčemu zváni. Že máme nějaké povolání. Nějaký úkol. Někdo jsme povoláni k tomu, abychom měli zaměstnání takové, jaké máme, někdo jsme povoláni k tomu, že jsme dobří rodiče/kmotři/svědci/přátelé/manželé. Někdo jsme povoláni k tomu, že máme svými životy zvěstovat naši víru druhým lidem.

Změnit se je těžké. Tak si zkusme jako úkol do letošního adventu třeba jen zamyslet se nad tím, jaké je mé povolání. K čemu jsem volán/povolán. A zda je mi v tom dobře, nebo zda je ještě co zlepšovat…?

—Tedy Boží hlas zazníval, zní a bude znít. Dokážeme jeho signál jako anténa, předat i tímto adventem do další doby? A třeba ho i zesílit, Sióne, Jeruzaléme, Křížlice (Iz 40,9)? Pokusme se zesílit to, co říkal Jan Křtitel a Izajáš. Lidé se jich totiž ptali – i my se dnes můžeme ptát – „Co máme dělat?“ Co v dnešní době máme my, posluchači Božího Slova dělat? A Izajáš i Jan nevymýšlí žádné složitosti. Říkají:

*Nespoléhejte na to, že patříte k vyvoleným. To není jistota, ale milost.  *Dělte se s ostatními, kdo nemají. Obzvláště my dnes, máme všechno. Máme cokoliv se nám namane. Dělit se tedy můžeme. Jsme jedni z nejbohatších lidí na planetě.  *A kdo má mnoho peněz, nemá s nimi zacházet tak, aby druhé ponižoval, nebo aby druzí trpěli. *A kdo má moc, nebo kdo ve svém životě má velkou sílu, tomu je říkáno – používej ji jen takovým způsobem, aby to bylo všem stranám k dobrému. Tato Janova napomenutí si můžeme vzít k srdci všichni. Zaznívají i pro nás. 

Zaznívají pro nás právě proto, že proroci – mnozí, ale Izajáš a Jan Křtitel předně – jsou Bohem nabádáni, aby potěšili – POTĚŠILI! Hospodinův lid.  Izajáš zvěstuje, že „odpuštěny jsou nepravosti naše a dokonce bereme dvakrát více Boží milosti, než jsme sami napáchali nepravostí“ (Iz 40,2). To je přeci zpráva velmi potěšující – i když nezvyklá. Milosti-plná.

 A koho máme dnes těšit my? V době, kdy se lidé nás křesťanů ptají, „zda také slavíme svátky, jako oni“, aniž by je napadlo, že spíše naopak oni slaví svátky jako my, křesťané… Není to tak trochu poušť? Je zde vůbec komu zvěstovat? V poušti přeci nikdo není. A to je právě ono. Ten hlas z Izajáše nevolal v nacpaných kostelech. Volal v pustině. Máme připravovat (nejen v adventu) cestu Hospodinu právě pustinou. Místy, kde na první pohled nevidíme někoho, komu by se zvěstovat evangelium dalo. Právě tam ta cesta ještě připravená není a právě tam je třeba, abychom se o to nějak přičinili.

Ostatně Izajášova slova směřovala k lidu, který byl již po dvě generace zotročen v otroctví v Babylonu. To byla také pro židy taková poušť, kde jim nikdo nenaslouchal. Tak se nás ta Izajášova slova vlastně i nenápadně ptají po tom, abychom sami sobě zodpověděli, v jakém zajetí žijeme my?

Myslím tedy, že hlas volající na poušti není protimluv, ale výzva pro nás. Dokážeme ten hlas, který má lid potěšit zesílit? Dokážeme spolu s Izajášem a Janem křtitelem zesílit do dnešní doby evangelium, že:sezjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa“? „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek.Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“

Amen

Píseň                    275 ZAVÍTEJ K NÁM STVOŘITELI

Ohlášky

 

Přímluvná modlitba   + MP

Pane Bože, chceme Ti dnes odevzdat všechny, kdo mají bolest, chceme Tě zároveň poprosit, abys nás učil, jak k lidem, kteří mají bolest, přistupovat, jak jim být pomocí a povzbuzením.

Odevzdáváme Ti ty, kteří ztrácí životní síly, kteří prosí o to, aby sis je zavolal k sobě. Prosíme, dávej nám sílu a odvahu trpělivě naslouchat a fantazii, jak povzbudit.

Pane, moc prosíme za ty, pro které je právě období Adventu a vánočních svátků dobou, kdy se nejvíc cítí sami. Moc prosíme, připomínej nám tyto lidi a uč nás, jak je ujistit, že sami nejsou.

Pane, odevzdáváme Ti ty, kdo nemají kde bydlet, odevzdáváme Ti i ty, kdo se třeba v tento čas ocitli v pasti dluhů či exekucí. Vyznáváme, že často nevíme, jak pomoci a prosíme, buď přítomen i v takto složitých osudech.

Pane, odevzdáváme Ti lidi v místech, kde i teď jsou nepokoje – v Sýrii, Honkongu, Bělorusku… Prosíme, abychom na ně nezapomínali, abychom se nenechali ohlušit Koronavirovou krizí. Prosíme za pomoc pro všechny, kdo pomoc potřebují.

Pane, odevzdáváme Ti své blízké. Prosíme pro ně o Tvoji ochranu.

Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své osobní díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň     274 VÍTEJ K NÁM HOSTE PŘEMILÝ

Poslání

Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

Požehnání         

Hospodin bude kralovat jako král navěky.Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.

POŽEHNEJ VÁS VŠEMOHOUCÍ BŮH OTEC I SYN I DUCH SVATÝ. JDĚTE VE JMÉNU PÁNĚ.

Píseň                    276 SLÁVY PÁN PŘICHÁZÍ OPĚT

 

 

 

Křížlice
Jakub Hála
6.12.2020

Pozdrav           Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám ve společenství, ve kterém můžeme v adventu i v našich dalších životech z Boží milosti naslouchat Slovu pozvání do Boží milosti.

Introit

Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.

Píseň               276 SLÁVY PÁN PŘICHÁZÍ OPĚT

Modlitba

Pane náš, Ježíši Kriste, Bože, Duchu svatý,

, děkujeme, že si nás zveš v době adventu k sobě. Děkujeme, že díky Tvému pozvání se smíme sejít v této modlitebně, ve společenství Tvého lidu, do kterého smíme patřit a že tu smíme přijímat ujištění i se navzájem povzbuzovat, že jsi přišel i do našeho života a provázíš nás v každý okamžik.

Děkujeme, že se i dnes smíme učit rozpoznávat Tvé stopy v našich všedních dnech, v našich radostech i trápeních. Děkujeme, že se smíme učit rozpoznávat Tvůj výhled do budoucnosti, který se nám tak často zastírá. Děkujeme, že to vše smíme nacházet ve svědectví Tvé cesty za člověkem v Ježíši z Nazareta, kterého jsi i nám poslal s nabídkou Tvého života.

Děkujeme, že nám ukazuješ nová a nová srdce, která potřebují slyšet toto ujištění. Že smíme přinášet svědectví o tom, že lidský život patří Tobě. Navzdory vší bolesti a neporozumění, navzdory slabosti a nevíře – Ty dáváš svůj výhled. Nabídka Tvé milosti naplňuje smyslem naše dny. Ukazuješ k daru nejvzácnějšímu – daru života, který všichni smíme přijímat v Ježíši Kristu.

Za to vše Ti děkujeme a prosíme Tě, aby toto svědectví zaznívalo zřetelně všude tam, kde ho lidé potřebují slyšet.

Amen.


Čtení               2. Mojžíšova 3, 6-16

 Píseň              261 AJ ČAS VZÁCNÝ PŘIŠEL

Hl. čtení          Jan 4, 5-29

Kázání

Sestry a bratři, máme před sebou dva hutné texty, starozákonní a novozákonní, oba dva velmi adventní. Advent má zosobňovat příchod, představení, poznání Spasitele. Má zosobňovat přijetí nové- a přesto již známé skutečnosti do našich životů.

A v obou těch textech jde o přicházení. O přicházení a tom, co s tím souvisí. Začněme Samařankou:

Ježíš jí říká: dej mi napít: To je pro ni šokující. Jak se může Žid tak snížit, aby promluvil s ženou a navíc Samařankou? To je i adventní otázka člověka. Jak se může Bůh snížit, aby mluvil s obyčejnými lidmi, se svým stvořením? Jak může Bůh všemohoucí, vševědoucí, milostiplný vést dialog s člověkem přízemním, omezeným, křehkým, neposlušným, tvrdohlavým a chybujícím? —Může a dokonce začíná rozhovor s člověkem tím, že mu dává úkol. Vybízí he ke spolupráci. Dej mi napít. Ježíš by si jistě jako chlap s pomyslným rumpálem u studny poradil sám a možná lépe. Ale říká té nehodné, aby se zapojila. Aby sama vyvinula nějakou aktivitu. Mnohdy také nás Ježíš oslovuje ne hromovým hlasem, jako ve filmu, ale prostě tím, že nás nečekaně postaví před nějaký úkol, který je vlastně začátkem rozhovoru nás s ním.

Jak to většinou dopadá? Stejně jako v tom příběhu: Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?“. Naším jazykem a v našich situacích tuto větu známe spíše ve stručnější a běžnější odpovědi na Boží volání: „to nejde“. Leckdy si ani neuvědomujeme (jako ta žena) že ten úkol, před který jsme postaveni, je úkol od Hospodina. Ježíš to té ženě i naznačuje – kdybys věděla, s kým mluvíš, hned by jsi se do toho dialogu s radostí zapojila a spolupracovala (protože bys pochopila, ženo/ člověče, že „kdo dává, dostává, mnohem víc přijme“ – jak zpíváme v jedné písni. —Leckdy je tedy naše odpověď na Boží povolání: to nejde. A někdy, jako i v případě té ženy, ještě máme navíc pochyby o samotné Boží moci (vždyť ani vědro nemáš…).

Tedy ten rozhovor tehdy v Samařsku u studně, je velmi podobný těm našim rozhovorům. Kdybychom se na to dívali s odstupem, mohli bychom říci: „Ten Pán Bůh se nemusí s těmi lidmi vůbec bavit. Nemá to zapotřebí. Lidé všechno překroutí, neposlechnou, nespolupracují, bojí se toho… Proč se s nimi, Pane Bože, ještě bavíš???“

Ale všimněme si, jak ten příběh od samařské studny končí: Ta nehodná žena, která nezakryje svoji tvář cudně závojem a neodejde od studny (jak bývalo zvykem, když cizí muž na blízkém východě promluvil na ženu). Ta žena se s neznámým cizincem stále baví a čím dál víc poznává. A pak říká: „Pane, vidím, že jsi prorok“. Dnešní řečí: „Na tom, co říkáš, něco bude“.  A pak ta nehodná samařská žena říká větu, v pravdě adventní a v pravdě vyznávající, takovou, že bychom se jí od ní nenadáli, a možná, že bychom se jí nenadáli v leckterých situacích ani od nás samotných: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ten nehodný, lehkovážný, chybující křehký člověk, je schopen takovéhoto vyznání- „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus“. Úžasné. A nejen to, tím to nekončí, ta žena, ten nehodný malý, chybující člověk pak jde do vesnice a říká i ostatním: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Ta žena (do které by to na začátku příběhu nikdo neřekl) najednou pochopí, uvěří a ještě to zvěstuje dál! Víc adventní příběh o příchodu Boha za člověkem bychom dnes jen stěží hledali… Adventní vyznání jak vyšité: vím, že přichází

—Je advent, čekáme na příchod Mesiáše do naší doby. Připomeňme si ale opět za kým přichází? K tomu nám může posloužit to prvně znějící biblické čtení o Mojžíšovi.

Hospodin říká Mojžíšovi: „Viděl jsem ujařmení mého lidu. Znám jeho bolesti a proto jsem sestoupil“. Hospodin zná a ví, co se děje zde na světě, ví co se děje v naší zemi, ví co se děje v našem okruhu známých a v naší rodině, ví, co se děje v našem srdci. Ví o tom – a proto přichází. Přichází, stále dokola, aby nás z těch našich ujařmení vyváděl – advent nás o tom ujišťuje.

Když se však na naše životy podíváme s upřímností čtenářů Bible, zjistíme dvě věci. Doufám, že můžu mluvit za většinu z nás… Nemáme asi každodenní pocit, že za námi Pán Bůh přichází. Mnohdy na to docela spolehlivě i zapomínáme. Vlastně můžeme mít v našich životech pocit, že se nás Pán Bůh dotkl jen párkrát tak, že jsme jeho oslovení a zavolání zřetelně rozpoznali a byli si jisti, že „ to je to ono“…

Jenomže nenechme se mýlit, oni to Mojžíš, ani další, v jejichž jménu Bůh vystupuje (Abraham, Izák, Jákob), oni to neměli lehčí. Když čteme jejich příběhy, zjišťujeme, že třeba po velkém úkolu, před který byli postaveni, následuje pár měsíců/pár let ticha. Hospodin se jim pár let neozývá. Život jde dál. Obyčejný všední život člověka, bez jakéhokoliv Hospodinova oslovení, bez jakéhokoliv Božího nároku. Jen starání se o živobytí, a o rodinu. Jak říká Marek Orko Vácha v jedné ze svých úvah – Pán Bůh v našem životě občas zaklepe. Občas. Jednou, dvakrát, někdy třikrát. A někdy je to všechno… A je na nás, abychom byli připravení a k tomu citliví… abychom měli otevřené uši k tomu Božímu zavolání/zaklepání na naše životy. Co kdyby se to už vícekrát neopakovalo, co když to poslední Boží zaklepání v mém životě bylo to poslední a dál už bude jen všední (byť radostný, ale) obyčejný život…?   Mějme tedy advent v srdcích stále. Stále naslouchejme, kdy nás Hospodin osloví s třeba na první pohled banální otázkou/prosbou, „dej mi napít“…

A dále chci upozornit na Boží představení/identifikaci. On je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Čteme to jako velké, důstojné jméno. To je Bůh praotců! To je Bůh těch velikánů starého zákona/patriarchů/svědků víry! To On z nich udělal ty velké postavy! To je Pan Někdo! …A opět, čtěme Bibli upřímně→ Abraham, krom svých světlých chvilek vydával svoji ženu za svoji sestru, aby si zachránil krk, svoji druhou ženu se svým prvorozeným synem vyhnal…a vlastně byl stále pod pantoflem Sáry.

Izák? Kromě jeho úctyhodných stránek – synek, který si nebyl schopen sám najít manželku, musel mu to zařídit tatínek, protože synáček byl zkrátka moc upnutý na maminku. 

Jákob? Udělal veliké věci. Ale v samotných počátcích to začalo normální zlodějinou v kruhu rodiny. Otce i bratra vychytrale podvedl a získal tím prvorozenství.

Tak. A teď slyšíme, že ten, kdo přichází, aby nás vysvobodil z našich ujařmení je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Opět, velké adventní poselství→ Pán Bůh, Mesiáš, přicházející, není abstraktní veličina vesmíru. Není to patron velkých osobností. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je Bůh konkrétních lidí (můj, tvůj, tvůj a tvůj také). Lidí Tvrdohlavých, chybujících, často otupělých, lidí, kteří dělají, že na Boží zavolání neslyší. Takovéto představení se přicházejícího Hospodina, který vysvobozuje z otroctví, to není vizitka s kým vším (s jakými hrdiny) tento Bůh byl. To je vizitka, s kým vším tento Bůh vydržel, s kým vším už měl trpělivost. Tento Bůh Mojžíšův, Abrahamův, Izákův a Jákobův vydržel s praotci, i když často chybovali, vydržel s apoštoly, když často propadali panice, nebo usínali. Tento Bůh, stále přicházející je i s námi, s lidmi stejně tak chybujícími a křehkými, jako byla samařská žena, i celá řada dalších postav z Bible. TENTO a takto se k lidem hlásící Bůh je v tomto adventu i nadále s námi. Imanuel – Bůh s námi.

Amen

Píseň   684 UČIŇ MĚ PANE NÁSTROJEM     

Ohlášky

Přímluvná modlitba   + MP

Pane náš, Pane našich životů, Pane světa, slyšíme a vidíme, že přicházíš. Jsme na to naladěni, teď v adventu. Je to pro nás postřehnutelné a zachytitelné. Připravujeme se.  A zároveň ve vší pokoře prosíme, dej, abychom byli takto naladěni a otevřeni pro Tvůj příchod i po zbytek našich životů. Abychom nic nepropásli, když nás (třeba) párkrát v životě oslovíš na první pohled banálním úkolem, jako tu samařskou ženu.

Pane náš, pokorně před Tebou říkáme, že Tě vyhlížíme. Prosíme však, abys byl zřetelným všude tam, kde se na to připravit a naladit neumí, nebo to dost dobře nejde: prosíme, přicházej do rodin, kde nevládne pokoj, ale stres a zloba— Přicházej do vězení a ústavů, kde jsou lidé odloučeni od svých blízkých a od svého pohodlí—  Přicházej do míst, kde zuří boje, kde se lidé bojí o své životy a o životy svých blízkých—  Přicházej do politiky. Do rozhodnutí velkých i malých, dávej lidem v čele naší země i ostatním státníkům otevřené srdce a velkou moudrost—  Prosíme, přicházej tam, kde se lidé bojí o svoji existenci z pohledu svého zdraví, nebo z pohledu financí— Přicházej tam, kde je samota, bolest, strach, nepochopení, únava, vyhořelost, zmatenost…

Pane, přicházej.

Vyslyš, prosíme, naše tiché modlitby—

A vyslyš také naši modlitbu, jak se jí modlil Tvůj Syn: Otče náš…   

Píseň               273 ZVEDNĚTE BRÁNY SVRCHKŮ SVÝCH

Poslání           

A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Požehnání      

Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!

Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!

Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé!…

Bůh nám žehná, Bůh náš.

Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!

POŽEHNEJ VÁS VŠEMOHOUCÍ BOH OTEC I SYN I DUCH SVATÝ. JDĚTE VE JMÉNU PÁNĚ. AMEN

 

Píseň               274 VÍTEJ NÁM HOSTE PŘEMILÝ

 

 

  

 

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
29.11.2020

 

                Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy! (Ž 24,7-10) https://soundcloud.com/ecirkev/273-zvednete-brany-svrchku-svych

Píseň 273,1.4 Zvedněte brány, svrchků svých

Bože, ty přicházíš do tohoto světa, abys nám vyšel vstříc. Vstupuješ do našich životů, abys nás pozvedl, uzdravil, abys nám sejmul pouta našich dluhů, vin, selhání. Přicházíš opakovaně, vytrvale, když k tobě voláme, ale i když na tebe zapomínáme. Když po tobě toužíme, i když tě nebereme moc vážně. Ty nás zahrnuješ svou láskou, uzdravuješ nás z našich nemocí, sytíš tělo i duši, i když často jednáme, jako bychom my sami byli pány svých životů.  Jsi při nás, i když my se cítíme docela osamělí. Bože, děkujeme za tvou vytrvalost, chválíme tě za tvou věrnost. A prosíme, neopouštěj nás. Zůstávej s námi, zůstávej s tímto světem. Probouzej v nás touhu po tvém slovu, otevírej nám oči i srdce pro tvé dílo lásky, pro tvé milosrdenství. Přimlouváme se nejen za sebe, ale za celé tvé nevěrné stvoření. Bez tebe bychom se propadli do chaosu, bez tebe bychom nemohli vůbec nic. Pane, neopouštěj nás. Dotkni se nás i v tento zvláštní čas, čas adventu, čas nejistého očekávání. Dej nám i dnes napít z tvého pramene života. Bože, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Lv 25,1-13

Píseň 272 Jak vítati mám tebe https://soundcloud.com/ecirkev/272-jak-vitati-mam-tebe?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Text Ř 13,8

Láska a dluh. Zvláštní spojení. Jde to vůbec dohromady? Láska a dluh? Když někoho miluji, můžu mu být vůbec něco dlužen? A nemyslím peníze. Když miluji, dávám druhému, co jen mohu – zájem, přízeň, pozornost, čas… Všechno, co mám, je tvé. Ani nemohu víc, nemohu dlužit, když miluji. Přesto se s tím stále znovu potkáváme, stále na to narážíme, že žijeme s pocitem dluhu vůči těm, které máme rádi. I mě to často trápí, kolik dlužím – rodičům, dětem, manželce, přátelům, tady vám ve sboru… A také lidem v nouzi, této zemi, přírodě, této planetě. V neposlední řadě Pánu Bohu.   Přitom láska a dluh moc nejdou k sobě. Pokud dlužím lásku, je něco v nepořádku. Přesto Pavel říká – nemáte si být dlužni nic jiného, než lásku. Co tím myslí? A proč to říká?

To téma dluhu se tu objevuje totiž z předchozí souvislosti. Těsně před tím totiž Pavel řeší náš vtah k vrchnosti. K těm, kteří mají odpovědnost za vedení celých společností, států. A je docela jedno, jestli se jedná o království, nebo o demokratické země. Jednoduše řečeno klade nám na srdce, abychom úlohu „vrchnosti“ nepodceňovali. Obcházením pravidel, občanskou pasivitou, neustálým žehráním a nadáváním… Komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu čest, tomu čest shrnuje nakonec celé téma Pavel.

Proto se máme kromě placení daní, spoluúčasti na veřejném životě, také modlit za vrchnost. Bez ní nemůže žádná společnost fungovat, bez funkční podpory celého společenského života nezvládne žádnou větší ekologickou krizi, rozsáhlejší epidemii, nakonec ani docela normální běžné fungování. Dřív nebo později se propadne do chaosu, pokud se těsně před tím k moci nedostane despota nebo prostě jen arogantní sobec. „Nikomu (ani vrchnosti tedy) nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“

A protože veřejný život nelze oddělit od soukromého, protože jsou tyto dvě sféry života vzájemně a nerozlučně propojené, přejde Pavel bez zaváhání k tomu soukromému. Jak je to soukromé provázané s veřejným můžeme dnes vidět právě na problému dluhů a zadluženosti, o které se tu Pavel zmiňuje. Skoro všude, v soukromí i ve společnosti, můžeme vidět, jakým břemenem se mohou stát dluhy. Jak zatěžují mysl, narušují vztahy a ničí i životy. Na začátku mohla být i docela drobná patálie. Nezaplacená pokuta, neproplacená složenka, v horším případě nesplacený úvěr na dovolenou nebo na vánoční dárky. I takové dluhy pak narostou tak, že některým nezbývá než vystoupit ze systému – zrušit si trvalé bydliště a převést si je na obec, pracovat na černo a když ani to nepomůže, přestěhovat se spacákem na nádraží nebo pod most. Do tak tíživé situace se ale nedostávají jen jednotlivci. Dluhy se staly každodenní součástí života celé společnosti. I když sami nemáme nějaký úvěr v bance, tak stejně žijeme na dluh. Žijeme na úkor budoucnosti. Nejen vlastní, ale i na úkor budoucnosti našich dětí. To dnes nemůže nikdo zpochybnit. Ani institut Václava Klause. A ten dluh se zdá být už tak veliký, že se s ním už jen málokdo chce zabývat. Pod most všichni jít nemůžeme, tak se chováme, jakoby to tak vůbec nebylo. Ačkoli se propadáme do stále větších dluhů.

To může znít dost bezvýchodně. Ale právě do té bezvýchodnosti Pavel přichází s možností, s nabídkou: „Nebuďte nikomu nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“ Na první poslech to může znít tak, jakoby Pavel vůbec nechápal, jak daleko to může s dluhy dojít. Jakoby vůbec nic nevěděl o zoufalých důsledcích dluhových pastí. Nebo jako kdyby se snažil vytloukat klín klínem. Na všechny ostatní dluhy ještě připomene dluh největší a nejbolestivější, dluh lásky. Jenže to by bylo velké nedorozumění. Pavel nemluví zdaleka jen o dluhu naší lásky, ale také a především o dluhu Boží lásky. Té lásky, která jediná je schopna nás odbřemenit. Osvobodit od všeho, co nás spoutává, svazuje, co nás obtěžkává a vede do nejrůznějších pastí, včetně těch dluhových.

To je ten dluh, který máme jeden vůči druhému, dluh lásky, která všechny ostatní dluhy, selhání, omyly, konflikty zahlazuje. Která nám dává sílu se vždycky zvednout a s plným nasazením běžet dál „jakoby se nic nestalo“. Takovou moc má jeho láska, že osvobozuje, odpouští, vymazává dlužní účet, abychom mohli začít, abychom mohli spolu žít bez zátěže starých vin.

S touto láskou, Boží láskou, je to jako když závodník na závodní dráze běží na velmi dobré pozici. S šancí umístit se na medailové pozici. Pak ale náhle škobrtne a upadne. Všichni ostatní běžci kolem něho prosviští obrovskou rychlostí a dřív než se sebere ze země, jsou před ním tak daleko, že je téměř nemožné je dostihnout a případně se i dobře umístit. Pak má takový běžec dvě možnosti. Závod vzdát, nebo běžet dál. Pokud se ale přece jen vzchopí, nemůže si říkat, to byla chyba, to jsem tomu dal, to se nemělo stát, že jsem si nedal větší pozor, že jsem neběžel jinak, nebo jinudy, to jsou ale pitomci, že se mi pletli do cesty, a vůbec, že jsem se do toho vůbec pouštěl. Pokud se bude byť je v mysli zaměstnávat tím, co mohlo být jinak, případně si probírat, kdo všechno za to může, může se stát, že nakonec vůbec nedoběhne. Musí tedy běžet, jakoby vůbec neupadl, jakoby neudělal žádnou chybu, neselhal. Jedině tak má šanci, že doběhne se ctí. A právě to nám Pán Bůh svou láskou nabízí. Abychom se mohli zase zvednout. Běžet, jako bychom neklopýtli, neupadli, jako bychom si žádné dluhy u nikoho nenadělali. Mít šanci vždycky začít znovu. Od úplného začátku. Jako by to špatné, zlé, svazující ani nikdy nebylo. To byl princip léta milostivého. Princip oddlužení. Jednou za 50 let smazat všechny staré závazky a začít znovu. S čistým štítem. Bez výčitek. Bez nároku na vrácení toho, co mi druhý dluží. To když se nestane – každý večer před ulehnutím, jednou za týden, nebo alespoň 1x za 7 či 50 let – pak se z dluhových pastí stávají propastné krátery, pekelné jámy zmaru a zoufalství.

„Nebuďte nikomu nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“ Tuto lásku jsme jedni druhým dlužni. Lásku Boží, která dává šanci znovu začít, bez předsudků, bez předpojatosti. Lásku, která smazává předchozí dluhy, zahlazuje vyhloubené příkopy, hojí staré rány. A to je také smysl a šance nového adventu. Bůh přichází, aby nás pozval k novému začátku. Dává nám šanci odložit staré dluhy, poklesky a znovu začít. Pro lásku Boží. Zve nás, vybízí nás, abychom dali šanci sobě, druhým, abychom dali šanci životu.

Bože, je to zázrak, že ty dáváš šanci životu. I kdybychom my všechno vdali, i kdybychom na všechno rezignovali, ani tam, kde vládne smrt, ty se nevzdáváš života. Tak prosíme i dnes, osvobozuj nás od našich vin a dluhů. Oživuj nás svou láskou. Amen

Píseň 276 Slávy Pán přichází opět https://soundcloud.com/ecirkev/276-slavy-pan-prichazi-opet?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Milí přátelé, i dnes přikládám stručná sborová ohlášení:

Dnes jsme zváni ke slavení společných adventních bohoslužeb ve sboru naší církve v Pardubicích. Bohoslužbu vede br. synodní senior Daniel Ženatý. Přímý přenos začíná v 9 hodin a poustit si jej můžete přes tento odkaz: https://camstreamer.com/redirect/17d69c5a1c07878/S-46117

Dnešní televizní bohoslužeby ČT 2 od 10:00 přenáší ze sboru Církve bratrské v Kounicově ulici v Brně Český rozhlas Vltava vysílá bohoslužby Římskokatolické církve od 9. hodiny. Sloužit bude P. F. Míček z Kláštera premonstrátů na Strahově.

Příští týden budou bohoslužby u nás v Křížlicích opět za týden. I za týden ale můžete počítat se zasláním bohoslužeb tak jako doposud.

V týdnu se stále ještě žádná sborová setkání konat nebudou.

Pamatujete, prosím, i na „chrámovou sbírku“ i v tuto dobu. Je možné přispět i převodem na sborový účet (1261617329/0800), jednorázově nebo formou trvalého příkazu.

Všechny Vás zdravím, myslím na vás, budu vděčný i za vaše ohlasy, podněty i modlitby

 

Chválíme tě, Bože, za tvé přicházení. Za vzácný dar společenství tvé církve. Chválíme tě, že nás přijímáš jako své děti, i když si to jen málo zasloužíme. A s pokorou tě prosíme, ty sám si nás vychovávej, veď nás, přetvářej si nás ke svému obrazu. Abychom byli tvými služebníky v tomto světě, abychom byli svědky tvého království, aby se i skrze nás ukazovala v tomto světě tvá sláva, tvá moc, tvá láska. A prosíme za všechny, kteří k tobě volají v úzkosti i bolestech, v obavách, co nás, co tuto zemi čeká ve dnech, měsících i letech příštích. Prosíme za nemocné, prosíme za ty, kteří slouží i za ty, kteří nemají ohled na druhé. Prosíme, za ty, kteří mají moc, aby ji užívali ke službě druhým a ne jen ke svému prospěchu. Prosíme za sebejisté, bohaté, zajištěné i za ty, kteří se propadli do bezdných dluhů a ztratili jakoukoli životní perspektivu. Do tvých rukou odevzdáváme naše životy i celý tento svět. Svěřujeme se do tvé lásky. Buď s námi svým milosrdenstvím nyní i na věky. Slyš, když k tobě volme: Otče náš, … Amen

Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla (Ř 13,11-13)

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

485 Král věčný nás požehnej https://soundcloud.com/healingclassic/kral-vecny-nas-pozehnej

 

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
22.11.2020

Stezka spravedlivého je přímá; spravedlivému sám urovnáváš dráhu, Bože přímý. Také na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v tebe, naše duše touží po tvém jménu, chce si připomínat tebe. Má duše v noci po tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu tebe hledá. (Iz 26,7-9)

Píseň 623 Důvěřuj se v Pána, ó duše má – doprovod: https://soundcloud.com/ecirkev/623-duveruj-se-v-pana?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody text a noty: http://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/D%C5%AFv%C4%9B%C5%99uj-se-v-P%C3%A1na-Malan-R%C3%B6der-Mare%C5%A1.pdf

Bože milostivý, stále znovu si uvědomujeme, a možná víc, než kdykoli dřív, jaká je to milost, jaký je to dar, že jsme se mohli dožít tohoto dne. Nejen protože jsme tu opět spolu, nejen protože jsme mohli i díky tvému velkému přispění překonat nejednu těžkost, nejednu bolest, nejedno zklamání. Ty nám i dnešním dnem dáváš zakusit, jak důležitý je pro tebe každý z nás, každá, i ta nejmenší část tvého stvoření. A my můžeme být u toho, můžeme čerpat z tvého zájmu, z tvé otevřenosti, z tvé lásky. Tak tě i v tuto chvíli prosíme, naplňuj nás vděčností, touhou po tvé blízkosti, otevírej nás pro své přicházení. Naplň nás svým Duchem, smiluj se nad námi. Amen

Čtení  Ozeáš 6,1-6

Píseň 378 Bože, jenž jsi v nebesích – doprovod se zpěvem: https://soundcloud.com/ecirkev/boze-jenz-jsi-v-nebesich

Evangeliář z Rossano, Itálie, 6. století

Text Mt 25,1-13 (Podobenství o deseti družičkách)

Milí přátelé, na co čekáte? Právě teď. Právě v tuto chvíli. Na co jste se těšili ráno? Těšíte se vůbec? A pokud ano, tak jak moc se těšíte? A přišli jste „jen tak“, nebo jste se na to očekávané nějak připravili? Třeba modlitbou. Nebo četbou Písma. Nebo klidnou ranní snídaní či procházkou? Možná (vlastně skoro jistě) byste se těšili jinak a čekali byste jinak, kdybyste předem znali text dnešního kázání. A nejen dnešního, ale každou neděli kdyby jste si ho mohli předem přečíst. To očekávání by bylo také jiné, kdyby s vámi přišel i někdo další z rodiny. Nebo celá rodina. Nebo někdo ze sousedství. A určitě by bylo jiné, kdybych tu dnes nebyl já, ale někdo jiný. Je toho hodně, co proměňuje podobu, intenzitu a kvalitu každého našeho očekávání, mnoho okolností, souvislostí, doba a místo, kde žijeme. A s kým žijeme. Ale navíc, je toho také hodně, co máme sami ve své moci, co můžeme sami (bez ohledu na všechno ostatní) pro kvalitu a nakonec i zdar a naplnění našich očekávání udělat.

Právě v tom byl ten obrovský, propastně odlišný rozdíl mezi družičkami. V tom, jak se každá z nich na příchod ženicha připravila. Jedny udělaly všechno pro to, aby dobře ve své roli obstály. Ty druhé se připravily nedostatečně. Ne snad ledabyle. Mohly být dobře oblečené, nalíčené, mohly mít i všechny osobnostní předpoklady, aby se i při tak velké události svého úkolu zhostily ke vší spokojenosti. Ale jedno, a hned dodejme jedno klíčové, jim chybělo. Když očekávaný ženich přišel a dlouho vyhlížená slavnost začala, skončilo to pro ně naprostým fiaskem. Jen pro to, že jim chybělo jedno jediné. Ale ne jedno mezi mnoha jinými. Slovy Komenského, jedno nezbytné jim chybělo. Kdyby neměly vůbec nic dalšího a měly jen to jedno nezbytné, výsledek by byl propastně odlišný. Tím nezbytným je tady olej. A protože Ježíš ten příběh nevypráví kvůli obyčejnému oleji, měli bychom přemýšlet, dobře si promyslet a zvážit, co to ten olej vlastně je. Co to je, co my sami máme ve svých rukou, ve své moci, na co bychom měli myslet, co můžeme a máme udělat pro to, abychom byli ušetření velkých a bolestivých zklamání?

Dlouho bych tedy teď mohl rozvíjet představy, návrhy, podněty, co je pro nás dnes tím klíčovým a zásadním, které se nám nedostává. Kdybychom si teď vzali k ruce různá kázání na tento text, možná byste byli překvapení, co všechno může být tou velmi zásadní a klíčovou výbavou pro ty, kteří by se rádi setkali s ženichem, Kristem, kteří by jednou rádi vešli do slávy Boha Otce, stvořitele a dárce života. Omlouvám se, ale těmto úvahám se dnes vyhnu. Nechám to na vás. Na doma, pro vlastní hledání, pro osobní soukromé bilancování. Abychom si každý sám za sebe, poctivě a před Pánem Bohem s upřímnou otevřeností mohli projít, co nám z toho nezbytného chybí, abychom všichni mohli s chutí a bez obav vyhlížet příchod ženicha, abychom nebyli stále znovu zklamávání a nakonec si nemuseli vyčítat, proč jsme si s takovou rekapitulací nedali práci přece jen o trochu dřív. Nakonec to nemusí být tak složité, abychom zjistili, co nám opravdu chybí. Stačí mít jasno, co chceme, kdo jsme a k čemu směřujeme.  Kdo chce a ví, že má svítit, potřebuje palivo – bez oleje do lampy se neobejde žádný světlonoš. Kdo chce a ví, že má přeplout řeku na pramici, nemůže od břehu odrazit bez vesel. Koho tíží a obtěžkávají konflikty, těžko na tom něco změní bez nabídky ke smíření. Tak to dnes opravdu nechám docela na vás, a pokud budete někdy chtít, můžete mi říct, na co jste přišli.

Je ale ještě jeden důvod, proč pokročím hned o kus dál. Když si totiž s takovým bilancováním dám opravdu poctivou práci, tak na jejím konci s největší pravděpodobností dojdu také k tomu, že nikdy nebudu mít všechno podstatné a nezbytné v takovém stavu, v takovém množství a kvalitě, abych si mohli říct, udělal jsem opravdu všechno a mám čistý štít. Nikdy a nikdo nebude dostatečně připravený. Podobně jako se nakonec ukáže, že těch pošetilých družiček v tom podobenství nebylo jen pět. Pošetilé byly všechny. Do jedné. Přesto se jen jedny radovaly a druhým zbyly jen oči pro pláč.

Proč si myslím, že byly pošetilé i ty, které vešly na hostinu? Všimli jste si, co udělaly, když se jejich družky dostaly do obrovské tísně? Neprojevily ani náznak solidarity! Ani špetku ochoty se podělit o vlastní zásoby! „Milosrdenství chci,“ vyřizuje prorok vůli Hospodinovu. A Ježíš to také mnohokrát zdůrazní. Možná opravdu neměly dost a nemohly dát (i když pochybuji). Ale co jim to propána poradily?! Ta rada, kterou těm nešťastnicím daly, byla fatálně scestná. Možná to netušily, že slavnostní sál nebude po zahájení hostiny už nikdy víc a pro nikoho přístupný. Ale ta rada ty neprozíravé uvedla do úplného neštěstí. Ale dobře. Jenže když už se tak nakonec přece jen stalo a těch pět na hostinu nedorazilo, tak si ty „prozíravé“ na své nešťastné družky nikdy víc ani nevzpomněly! Natož aby se pokusily pozvednout svůj hlas a u ženicha se přimluvit. Třeba tak, jako se Abraham, byť neúspěšně, přimlouval za zlem totálně prorostlou Sodomu – usilovně až troufale prosil za její záchranu. Tady ty „prozíravé“ za ty své družky neztratily ani půl slova. Musím říct, při pohledu na jejich jednání a postoje stojí moje sympatie přece jen víc na straně těch „pošetilých“. A být u toho, byl bych na ty „prozíravé“ docela naštvaný.

Přesto právě ony se dostaly na hostinu. Proč vlastně? Proč by se jedny mohly radovat a druhé by měly zůstat stát před branou? Protože tím opravdu jediným nezbytným a rozhodujícím není žádná naše výbava, ani osobnostní předpoklady, ani charakterové vlastnosti kohokoli z nás. Je tu ale jedno nezbytné, co otevírá podmínky a prostor pro všechno další. (Je to podobně jako když Ježíš říká, hledejte nejprve Boží království a to ostatní vám bude přidáno.) A naopak. Když to jedno nezbytné není, tak to ostatní je nám úplně na nic. I kdybychom získali celý svět. Co je tedy tím nezbytným? Co zásadně ovlivní všechno ostatní v našem životě? je to blízkost ženicha, tedy Ježíše, Krista, Pána a dárce života. A ten když není snad na blízku (nebo když si myslíme, že není na blízku), tak ještě zbývá touha po jeho blízkosti. Touha, abychom jeho příchod nepromarnili, abychom žádnou příležitost jeho blízkosti nepromeškaly. Tím se od sebe ty družičky lišily.

Že toho bude vždycky dost, co nás bude diskreditovat a nikdy nebudeme dostatečně připravení, to je víc než jisté. A že by ty „pošetilé“ na hostinu přišly nedostatečně vybavené i v tak důležité věci, jako je zdroj světla, bez kterého se žádná pořádná slavnost neobejde? Co na tom. Ani ty, co vešly, nejednaly zrovna příkladně. A že ty neprozíravé neměly vůbec žádný olej a nebyly by tam vůbec k ničemu? Kdyby nezpanikařily a přijaly svou nepřipravenost, byly by TAM! Byly by na hostině. Byly by tam s tím, který říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinutí. Všichni, kteří si se svým životem nevíte rady, kteří jste při svém bilancování došli k tomu, že vaše perspektivy jsou prachmizerné, pro všechny je u mě dost místa. Jsem tu pro vás. Jen musíte chtít. A nenechat se ničím a nikým odlákat od mé blízkosti. Nenechat se odradit žádnou vaší nepřipraveností. Má přítomnost prospívá i nepřipraveným, má sláva dává svítit i těm bez šťávy a paliva.  

Tak buďte pozorní, všímaví. Mé přicházení může být zcela nečekané. Jako v tomto příběhu. A také skryté. Proto říkám: Komukoli z těch nejmenších byste dali pít, jíst, nahého když jste oblékli a nemocného navštívili a pronásledovaných a posmívaných byste se zastali, všude tam jsem vám také nablízku. Všude tam se se mnou potkáváte….“

Pane, prosíme, probouzej a občerstvuj naši touhu po tvé blízkosti. Abychom nepromarnili všechno, celý svůj život jenom proto, že jsme přestali toužit po tvé blízkosti. Nebo protože jsme se nechali odlákat tím, co je sice důležité, ale nakonec jen druhotné. Tak tě vyhlížíme, hledáme a prosíme: Přijď, Pane Ježíši. Amen

Píseň 648 Kristus je má síla – zpěv: https://soundcloud.com/search?q=kristus%20je%20m%C3%A1%20s%C3%ADla text a noty: http://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/Kristus-je-m%C3%A1-s%C3%ADla-i-spasen%C3%AD-Kanc.-%C5%99ezn%C3%ADk%C5%AF-novom%C4%9Bstsk%C3%BDch.pdf

Milí přátelé, dnes sice můžeme slavit nedělní bohoslužby v našem kostele, stále ale velmi obmezeně. Pro ty, kteří dnes nebudou přítomní, přikládám i sborová ohlášení:

Dnešní televizní bohoslužeb ČT 2 od 10:00 přenáší již tradičně z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích s plzeňským biskupem Tomášem Holubem. Český rozhlas Vltava vysílá bohoslužby od 9. hodiny.

Příští týden budou bohoslužby u nás v Křížlicích opět za týden. I za týden ale můžete počítat se zasláním bohoslužeb tak jako doposud.

Pro všechny společné sborové aktivity stále platí protiepidemická omezení. V týdnu se tedy žádné setkání konat nebude.

Budou však trojí rozloučení v našem kostele. V úterý v 10 hodin se rozloučíme s bratrem Václavem Farským z Víchové nad Jizerou. Ve středu ve 14 hodin se Zdenou Vejnarovou, která pocházela z křížlických Končin. A v pátek ve 14 hodin s Martinem Fejfarem původem z Víchové z Roubenky. Mysleme na svých modlitbách na všechny, kteří jsou zarmouceni ztrátou svých blízkých.

 

Již minulé týdny jsem upozorňoval na nahrávky doprovodů, i zpívaných evangelických písní, textů, úvah. Odkaz najedete v předchozích zásilkách. Nově tam přibyly mimo jiné doprovody k dalším 76 písním Evangelického zpěvníku.

Také si na Soundcloudu můžete poslechnout skvěle namluvenou nahrávku některých kapitol knihy „Příběhy víry“, publikace, která vnikla ke 100. Výročí ČCE. Obsahuje unikátní svědectví a příběhy konkrétních lidí z různých sborů naší církve. https://soundcloud.com/ecirkev/sets/pribehy-viry-vyber-z-publikace-ke-100-letum-cce-cte-lary-hauser.

 

Příručky Na každý den a Evangelický kalendář ještě nedošly. Snad je brzy dostaneme.

Pamatujete, prosím, i na „chrámovou sbírku“ i v tuto dobu. Je možné přispět i převodem na sborový účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Pokud bychom mohli pro vás cokoli udělat, pokud byste si jen rádi popovídali, volejte (736629455) nebo pište (jiri.weinfurter@evangnet.cz). Budu vděčný i za vaše ohlasy, podněty, příspěvky. Myslím na vás, mysleme na sebe navzájem. Pokud víte o někom, na koho bychom mohli myslet ve svých modlitbách, také dejte vědět.

Přimlouváme se, Pane, za všechny, kteří přestali očekávat, toužit, těšit. A nejen na tebe, ale vůbec na cokoli. Protože se zklamali, protože je zklamali jiní lidé. I my jsme toho mohli být a býváme příčinou. Prosíme za ty, kteří touží po malých věcech, druhotných, malicherných. Protože na víc si netroufají. Nebo ani netuší, že mají na víc. I my, Pane, býváme malicherní. Prosíme také za ty, kteří vyhlížejí velké věci, velké události, hodně si slibují od velkých proměn, i od Tebe si hondě slibují. A pro to velké přehlížejí malé a přece tak důležité. Vždyť i ty ses stal malým, poníženým, přehlíženým, ztotožnil ses s maličkými, abys nám dal život a spolu s ním všechno ostatní. I my často hledíme to velké a přeslechneme prosbu potřebného. Prosíme za tvou církev. Za tvůj lid, který čeká na tvůj příchod, tebe vyhlíží, k tobě se upíná a o tobě mluví. Ochraňuj nás všechny před pošetilostí vzdát se tebe, tvé blízkosti. Prosíme o vytrvalost, ať celým svým životem ukazujeme ne k sobě, ale na tebe. Na tvou slávu, na tvou velikost. Prosíme za všechny, kteří jsou zarmouceni ztrátou svých blízkých. Myslíme zvlášť za rodiny Farských, Vejnarových, Fejfarových. V důvěře, že ty o nás stojíš, že smíme užívat již v tento čas tvých darů a že nás jednou přijmeš do své slávy, spojujeme se s celým tvým lidem v jedno společné volání slovy tvé modlitby: Otče náš, …. Amen

Píseň 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou – doprovod a zpěv: https://www.youtube.com/watch?v=Bq_euFE2Azg text: http://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/Vzd%C3%A1v%C3%A1m-ti-Bo%C5%BEe-chv%C3%A1lu-svou-Iz-12-H%C3%A4ndel-Esterle.pdf

Jako slovo poslání poslyšme zaslíbení, které vyhlížíme a které je i pro nás povzbuzením:

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,1-4)

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

489 Tvé požehnání, dobrý Otče – doprovod: https://soundcloud.com/search?q=tv%C3%A9%20po%C5%BEehn%C3%A1n%C3%AD%2C%20dobr%C3%BD%20ot%C4%8De  text: http://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/Tv%C3%A9-po%C5%BEehn%C3%A1n%C3%AD-dobr%C3%BD-Ot%C4%8De-Bost-Kalenda.pdf

Křížlice
Jiří Weinfurter
15.11.2020

Úvodní skladba – https://soundcloud.com/ecirkev/preludium-na-napev-pisne-161-tebe-boze-chvalime?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Milost a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista buď se všemi vámi.

Milé sestry, milí bratři, začínám dnes apoštolským pozdravem tak, jak jsem začínal poslední roky každou neděli společné bohoslužby. A v uších mi zní i vaše společná odpověď. Přesto se těším, až přijde čas, kdy vás opět všechny uvidím a uslyším.

Stále jsme ve výjimečné situaci a dnešní bohoslužby budou ještě o něco víc jiné, než jindy. Rád bych se hned dvojím způsobem obrátil k minulosti. Nejen skrze biblické texty, ale také připomínkou 350. Výročí úmrtí Jana Amose Komenského. Nebojte se ale, nechci utíkat před současnou a v mnohém ohledu i tíživou dobou. Stejně jako biblické texty v sobě mají moc promluvit do přítomnosti a otevírat dobrou cestu k budoucnosti, tak i J. A. Komenský není zdaleka jen svědkem minulosti, ale skrze své dílo je stále naším současníkem, navíc stále ještě odkazujícím k budoucnosti. A to především tím, že všechno své úsilí, všechny jeho zápasy byly neseny vírou v Krista, dárce života, garanta obnovy života.

A ještě na úvod jednu technickou poznámku. Pro vás, kteří máte přistup k internetu. Jako i předchozí neděle uvádím některé písně s odkazem na varhanní doprovod nebo nahrávky s texty písní. Tentokrát ještě nabízím při této příležitosti dvě ne zcela „kostelní“ písně. První je velmi známá, je inspirována Komenského přáním z Kšaftu umírající matky jednoty bratrské a zároveň nám může být připomínkou dalšího výročí těchto dní, událostí spojených s brutálním zásahem pořádkových sil na Národní třídě před 31 lety. Druhá píseň je složena také na text Komenského a možná je spíš pro „náročnějšího“ posluchače. Ale v té skladbě můžeme zaslechnout všechny spletitosti našich labyrintů, ovšem nasvícených světlem života.

A pokud nemáte možnost jakéhokoli doprovodu a zpívat si netroufáte, podobně jako jiné písně, ale Komenského zvlášť se dají číst jako modlitby.

 

Slavme den Páně i dnes ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Amen

Celým svým srdcem ti vzdávám chválu. Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu. Hospodine, všichni králové země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl. Budou zpívat o Hospodinových cestách, neboť sláva Hospodinova je velká. (Ž 138)

Píseň 367 Studně nepřevážená  https://soundcloud.com/ecirkev/sets/pisne-evangelickeho-zpevniku-cd-studne-neprevazena

                Bože, ty máš v rukou celý svět, tobě neunikne ani nejmenší záchvěv naší duše. Ty jsi naší záštitou, pomocí, silou. U tebe hledáme ochranu, zastání i porozumění. Vždyť ty sám víš, jak málo je na nás spolehnutí. Jak moc si hledíme svých vlastních věcí a na tebe se až tak moc neohlížíme. A mnohdy ani na ty kolem nás. Máme své představy o životě. O tom, co je dobré a co škodí. A jen vzácně rozumíme představám druhých. Málo rozumíme tvému stvoření. Málo rozumíme i tobě. Co jsi nám skrze náš život svěřil? Jaké jsi nám svěřil poslání? Co od nás čekáš? A také se často ptáme, kde, Pane, jsi? V tomto světě plném svárů, nedorozumění, nemocí, neštěstí, válek… S každým vyhynulým druhem tvé říše se znovu nad tímto světem i nad námi a v nás otevírá otázka, proč? Kde, Pane, jsi? A tak tě z celého srdce prosíme, otevři nám do široka nejen naše oči, naši mysl, naše srdce, ale také a především svoji náruč, plnou porozumění, milosrdenství. Ať u tebe nalezneme zastání i sílu. Pane Ježíši Kriste, buď naším světlem, vyváděj nás z našich bludišť, ať i v tomto čase a v tomto světě zazáří tvá sláva. Ať se i my stáváme posly a svědky tvého velkého díla. K tobě voláme, Pane, s důvěrou a prosbou o tvé smilování. Amen

Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. (Micheáš 6,8)

                Milí přátelé, snad ani nemohli editoři Hesel Jednoty bratrské vylosovat příhodnější biblický verš na dnešní den. Den výročí připomínající život a dílo Jana Amose Komenského. Při všem, čím poslední biskup Jednoty Bratrské prošel, co vykonal, jaké dílo pro nás zanechal, je to především jeho svědectví víry v Hospodina, důvěra v jeho uzdravují moc, přetvářející sílu, která v člověku probouzí, kultivuje a rozvíjí všechny zasuté, zapomenuté a také znehodnocené kvality Bohem stvořeného a darovaného života. Byl živým svědkem toho, co přináší do života Kristovo světlo. Kdo je pro každého zdrojem, studní nepreváženou, která nás sytí, abychom „zachovávali právo, milovali milosrdenství a pokorně chodili se svým Bohem“. Komenský si byl sám moc dobře vědom, že nebýt světla, které mu skrze Krista svítilo na cestu, nedosáhl by vůbec ničeho. Jeho vize nového života, nového světa, uspořádaného podle řádu práva a milosrdenství, lásky a moudrosti, vyrůstala z důvěry v Kristovo dílo, které bude završeno nastolením jeho království pravdy a lásky. Celý svůj život vyhlížel čas, kdy „všichni budou jako ochočení lvi, uvedení v řád Kristova stáda  (Iz11,7), vládci míru a vykonavatelé spravedlnosti, pěstouny církve (Iz. 60, 11)“, píše ve svém spisku Via Lucis (Cesta světla). Nebo o pár řádků výš: „Nebude tam více žádného ve věku dětinském (Iz. 65, 29), nýbrž dospějí všichni k jednotě víry a k poznání syna božího, v muže dokonalé, v úroveň mužného věku Kristova, aniž budou více dětmi (Efez. 4, 13, 14).“

                Mnohými byl označován za utopistu a snílka. Jeden německý osvícenec ho prý měl dokonce za „slaboduchého omezence a blouznivce, individuum vegetující na kraji lidské společnosti.“ To jsou hondě příkrá slova. Jeho tvůrčí síla ale nebyla plodem naivity, ani důsledkem odtrženosti od reality života a světa. Naopak. Když se spolu s ním pustíte do prohledávání labyrintu světa, sotva se ubráníte pocitu zoufalství a marnosti. A to ne protože by byl jen zdatným literátem a mistrem slova, ale protože s neúnavnou poctivostí a důsledností odrývá ty nejhlubší bolestí tohoto světa. A neodkrývá je jen z bezpečného odstupu. Jsou to bolesti, které sám prožíval a které se ho osobně a citelně dotýkaly.

Bylo mu dvanáct let, když mu zemřeli oba rodiče a dvě ze čtyř sester. Jako stále ještě mladý a začínající kazatel Jednoty Bratrské se po porážce českých evangelických stavů na Bílé hoře stává nejprve běžencem ve vlastní zemi (v tomto čase mu na mor umírá jeho první žena a oba synové a v této době sepisuje známou novelu, ve které poutník v labyrintu světa prožívá jedno zklamání ze stavu tohoto světa za druhým), nakonec se stává doživotním exulantem. Konec třicetileté války pro něho znamenal konec šancí na návrat do vlasti. V reakci na Vestfálský mír píše Kšaft umírající matky jednoty bratrské, který začíná také nepříliš optimisticky: „Synáčkové milí a všickni, kterýchž snad dojde hlas tento můj, poslechněte mne! Což prohlášeno jest v Písmě božím, že věk jeden pomíjí a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá (Kaz. 1, 4), to se splnilo na všech, kteří byli před námi, a plní na všech nás, kteříž jsme nyní, a plniti bude na všech, kteří budou po nás. V každé společnosti lidské v domích, městech, královstvích a církvích, že všudy jedno pomíjí a druhé nastává; i nyní co se pod nebem děje, vidíte; pomíjejí a proměnu berou království některá a v nich národové, jazykové, práva, náboženství: proto bezpochyby, že nastává jiný věk; pomíjejí i církve jednoty: proto nepochybně, že obnoviti chce Bůh tvář země své (Žalm 104, 30).“

Pomíjivost, samá pomíjivost pro něho byla zjevná a na něho doléhala ve všelikém lidském díle. O to výmluvnější je jeho svědectví, jakou silou byl veden, když se nechal vést Kristem. „Když plameny válek zachvátily také sousední říše a potom Evropu a hrozila zkáza všemu křesťanstvu, nemohlo mě nic více utěšit, než dávné sliby boží o posledním světle, že konečně přece jen překoná tmu,“ píše ve spisku Via Lucis (Cesta Světla). I v tak pohnutých dobách a událostech byla pro něho víra v Krista silou, motivací, inspirací, motorem, který ho stále poháněl k hlubšímu porozumění světu a záměrům Stvořitele našeho i celého vesmíru. Ani v nejhlubších prožitcích marnosti se Komenský nevzdával a vyhlížel světlo přicházejícího Krista. V tom je jeho svědectví nesmírně cenné a i pro nás v naší přítomnosti inspirativní. Ať už nás zmáhají nejrůznější protiepidemická opatření, nebo jsme nemocní sami či někdo z našich blízkých, ať se lekáme ztráty stability celého ekosystému, nebo na nás doléhá stoupající násilí, agresivita a po celém světě neutuchající válečné konflikty. Taková víra pro něho nebyla jen zdrojem síly, byla pro něho ale také studnicí poznání a moudrosti.

 A nejen poznání. Na celém jeho životě se naplňoval a vyjevoval i druhý verš dnešních Hesel. Slovo apoštola Pavla, které napsal v druhém listu svému spolupracovníkovi Timoteovi (2,22): „Usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce.“ Šanci na obnovu života Komenský viděl i v těch nejtemnějších dobách. Protože Kristus je světlem, vyvádějícím člověka i z těch nejhlubších temnot světa. Tu šanci dostává každý z nás. Už tím, že jsme všichni Božím stvořením, že jsme bytosti stvořené k jeho obrazu. Jak to vyznává žalmista: „Co je člověk (Hospodine), že na něho pamatuješ? … Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu.“ (Ž 8) Ale protože tento Bohem darovaný potenciál jsme promarnili, protože jsme se Hospodinu v našich labyrintech ztratili, potřebujeme jeho vedení, jeho světlo. Nemáme na to, abychom se ze spletitosti labyrintu vymanili nějak přirozeně a samovolně. I když do nás sám Stvořitel vložil ohromná potenciál, tak opět jen spolu s ním, s jeho pomocí máme šanci ho rozpoznat a rozvinout. Jak to můžeme číst na dalším místě jeho Via Lucis: „Aby všichni lidé chtěli znát své dobro a aby ho shromážděného a soustředěného chtěli v společné radosti užívat a požívat; aby si přestali vzájemně ukládat o svobodu; aby se rovněž přestali štěpit v sekty a nenávidět se, aby se rozhodli spíše být jednomyslní v uměních, vědách, tajemstvích a všech pokladech moudrosti, aby se nesnažili zlehčovat píli, objevy a zásluhy dávných předků, nýbrž dovršit je,“ – to je možné za předpokladu, že „všichni počnou svobodně vládnout pod nejvyšším vladařem Kristem v jeho svobodném království.“

Když se necháme vést jeho světlem, může mít naději, že „vláda věcí našich k nám se opět navrátí“. Ve víře a v pokání. To je to druhé, k čemu se Komenský stále znovu vrací. „Usilovat o spravedlnost“, kultivovat, obnovovat Boží stvoření k jeho obrazu nelze bez změny směru, změny smýšlení, bez návratu k Bohu. Nový začátek není možný bez doznání a přijetí vlastní viny a selhání. Bez přiznání, že ani my jsme dostatečně nenaslouchali tomu, co i nám „bylo oznámeno, co je dobré a co od nás Hospodin žádá“. Proto na své druhy (a také na nás) v Kšaftu naléhá: „Pokání pak a modlitby takové vám poroučím, jakéž Bůh poroučel v čas velikého rozhněvání svého: aby se všickni k Hospodinu obraceli celým srdcem svým … Nebo jest milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství svém a kterýž lituje zlého; kdo ví, neobrátí-li se ještě a nebude želeti (Joel 2, 12-14), aby ještě bylo vysvobození, jakož pověděl Hospodin, totiž v ostatcích, kterýchž povolá Hospodin (Joel 2,32).“

Pokání a modlitby. To bych připomněl jako třetí, co nedílně patří k „pokornému chození s Bohem“. Modlitba. Celá cesta a celé dílo Komenského je protkáno a neseno stále přítomnou modlitbou. I jeho písně, které dodnes zpíváme, jsou pro mě jedny z nejsilnějších modliteb, které znám a ke kterým se často vracím. Modlitba je totiž pro něho nejen nástroj cesty návratu k Bohu, ale také prostředek vytoužené obnovy života. V modlitbě se propojuje Boží podpora a naše aktivní účast na dobrém Božím díle v tomto světě. Co to znamená, uvádí opět ve Via Lucis na příkladu Modlitby Páně: „Hospodin náš nás učil modlit se: „Otče náš, posvěť se jméno tvé.“ Kdyby se však někdo jen modlil a nechtěl současně i opravdu dbát, aby také sám posvěcoval boží jméno a aby jiní všemožným způsobem je posvěcovali, řeklo by se, že se posmívá Bohu… Když se nám ukládá, abychom se modlili: „Přijď království tvé,“ ukládá se nám zároveň, abychom sami hledali království boží (Mat. 6, 33). Když se modlíme: „Buď vůle tvá,“ nemíníme tím, aby ji Bůh bez našeho vědomí v nás konal, ale aby nám dal vůli konat všechny jeho záměry… Když říkáme: „Neuveď nás v pokušení,“ zavazujeme se tím, že se nebudeme sami do pokušení vrhat a pokoušet Boha. Když konečně říkáme: „Zbav nás ode zlého,“ zároveň se učíme a zavazujeme, že se budeme zlu vyhýbat a dáme si pozor, abychom do něho neupadli.“

Nakonec tedy bych vás rád přizval, abychom se s touhou po Božím přispění a s ochotou se nechat pozvednout ke spolupráci na Božím tvořitelském díle připojili k části Komenského modlitby, kterou končí celý spisek Via Lucis.

„Ó světlo světa, Ježíši Kriste, bez něhož všechno je tmou, osviť svět! Ó živote světa, bez něhož všechno je mrtvé, oživ svět! Ó cesto, bez níž je všechno neschůdné a scestné, zaveď všechno, co se od tebe vzdaluje, svou mocí k sobě do své blažené věčnosti! Ach Pane, ptáš-li se nás, volajících k tobě, jako Bartimea, co chcete, abych pro vás učinil, tisíckrát opakujeme toto jediné: Abychom viděli. Neboť veliké a temné mraky nekonečných nevědomostí, omylů a marností zakalují oči světa, takže nemohou vidět tebe, slunce pravdy a spravedlnosti, jsouce zahaleni svými mrákotami, které milují a zdráhají se jich se zbavit, protože neznají světlo. Zahřmi tedy, ó Pane, a vypusť své blesky, aby tvé světlo mocněji zalilo všechny Šavly, aby se stali Pavly a šli ve jménu tvém k lidu a národům otvírat jim oči, aby se odvrátili od tmy k světlu a z moci ďáblovy k živému Bohu, aby jim byly odpuštěny hříchy a dostalo se údělu být mezi svatými pro víru, kterou mají v tebe (Skutk. 26). Ó pane Ježíši, ať se stane tak, jak o tobě oznámil Otec! Bylo by málo, kdybys byl oprávcem jednoho nebo dvou národů; ustanovil jsem tě světlem národů, abys byl spásou boží až do nejzazších končin země (Iz. 49, 6). Pošli anděla s věčným Evangeliem, aby bylo zvěstováno všem národům, kmenům, jazykům a lidem (Zjev. 14, 6). Ó Pane, který jsi řekl, nechte přijíti maličkých ke mně a nebraňte jim, prosíme tě při celé hloubce tvého slitování, abys ty sám nechal k sobě přijít maličké celého světa (Mar. l0, 9), a abys nebránil přivádět k sobě syny národů z nejzazších končin země, pro svou slávu, ó Bože Hospodine, k ozdobě svatého svého města Jeruzaléma (Iz. 60, 9). Aby po celém světě myriady lidí obklopovaly velebnost tvého trůnu a jeden vedle druhého volal: Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů! Plná je celá země jeho slávy (Iz. 6, 3, 4). Ó staň se, staň se, svatý Bože, staň se! Amen! Amen! Amen!

Píseň 446,1.3-5 Moudrosti poklad z nebe https://soundcloud.com/healingclassic/moudrosti-poklad-z-nebe

 

Milí přátelé, několik málo sborových ohlášení:

Dnešní přenos televizních bohoslužeb bude opět na ČT 2 od 10:00. Opět se budou vysílat z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích a tentokrát je povedou naši faráři Jakub Malý a Karel Müller. Český rozhlas Vltava vysílá bohoslužby již od 9. hodiny a budou to bohoslužby římskokatolické vedené dominikány Benediktem Mohelníkem a Filipem Boháčem.

Připomínám možnosti poslechu písní, knih, úvah, kázání i modliteb na internetu. Seznam možností, které nabízí naše církev najdete na stránce: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm

Omezení setkávání jsou nejspíš stále stejná, bohoslužby vám opět s celým pořadem do nedělního rána pošlu i příští týden a najdete je také na našich webových stránkách: http://krizlice.evangnet.cz/. Další případné aktuality budu dávat i na sborový facebook: https://www.facebook.com/sbor.cce.krizlice/?ref=bookmarks.

Nakonec ještě připomínám dnes poslední příležitost se připojit ke společné objednávce, kterou jsem již ohlašoval. Vánoční nabídku z Rolničky, střediska Diakonie v Soběslavi, knihu „Vždyť se mnou jsi ty…“, sbírku modliteb různých osobností, kterou editovali Iva Květonová, Ondřej Macek a Lenka Ridzoňová. Bližší informace najdete v ohláškách minulých nedělí.

Pamatujete, prosím, i na „chrámovou sbírku“ i v tuto dobu. Je možné přispět i převodem na sborový účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Pokud bychom mohli pro vás cokoli udělat, pokud byste si jen rádi popovídali, volejte (736629455) nebo pište (jiri.weinfurter@evangnet.cz). Budu vděčný i za vaše ohlasy, podněty, příspěvky. Modlím se i za vás, přimlouvejme se za sebe navzájem. Pokud víte o někom, na koho bychom mohli myslet ve svých modlitbách, také dejte vědět. Pokud vím, tak doma se léčí s covidem Kuželovi. Mysleme i na Standu Kynčla z Jilemnice, který byl převezen do hospice v Červeném Kostelci.

 

Nemáme v tomto světě jiného zastánce a průvodce, než tebe, Pane Ježíši Kriste. Proto ti s důvěrou předkládáme všechny naše radosti, i to co nás trápí. S vděčností za krásu, bohatství a zázrak celého Božího stvoření prosíme za každého jednotlivého tvora. Za všechny ty, které jsi nám svěřil do své péče. Zvlášť prosíme za ty, v kterých vidíme nějaké ohrožení – staly se nám škůdci, plevelem, odpadem. Ať s moudrostí pečujeme o tvé stvoření. Ve vděčných prosbách ti předkládáme také ty, kteří se stali našimi průvodci, souputníky naším životem. Bohatě jsi nás obdařil všemi těmi, kteří jsou nám blízcí, které máme rádi, s kterými jsme rádi. I je svěřujeme do tvé péče. Ale také ty, kteří se nám vzdálili, kterým nerozumíme, vidíme na nich jen to špatné, neumíme je mít rádi, máme z nich strach. Protože nám nějak ublížili, nebo jsou strašně jiní, nebo o nich vlastně vůbec nic nevíme. I jim vnášej do života světlo, a pokud bychom jenom trochu mohli, ty sám nám pomáhej podat pomocnou ruku. Jsme také vděčni za všechny možnosti, které skrze poznání a technický pokrok dostáváme. Už nás užívat to všechno s moudrostí. Zvlášť děkujeme za všechny nástroje, jak být i v odloučení ve spojení s druhými. Že i život společenství tvé církve není ani v tento čas zcela ochromené. A zároveň prosíme za všechny, kteří strádají samotou, odloučením, v nemocnicích i vlastních domovech. Vyhlížíme čas, kdy budeme opět spolu. Vyhlížíme i tvé přicházení. A tak se spojujeme se všemi v jedno společné volání: Otče náš, … Amen

Píseň – Ať mír zůstává s touto krajinou (Modlitba pro Martu) https://soundcloud.com/user-521856736/tri-tygri-lada-motlitba-pro-martu

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, 8  umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. 9  Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. (Ř 14,7-9)

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň 690 Soudce všeho světa, Bože https://soundcloud.com/ccezidenice/690-soudce-vseho-sveta-boze

NE:BO:DAJ – Na sluncích plátna – https://soundcloud.com/search?q=jan%20amos%20komensk%C3%BD – je to druhá nahrávka na zobrazeném seznamu. A pokud budete mít chuť, hned po ní si můžete poslechnout Komenského text „Promluva k mladému muži“.

Křížlice
Jiří Weinfurter
8.11.2020

Může být churavá i naděje?

Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka…. Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Vrať se, Hospodine! … Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! (Ž 90,1-4.12.17)

Píseň 42 Jako jelen mučen žízní https://soundcloud.com/ecirkev/042-jako-jelen-mucen-zizni?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

                Bože náš, někdy procházíme tímto světem s chutí, radostí, bezstarostně a hlavně s důvěrou, že všechno v našem životě i světě máš pevně ve svých rukou. Že není nic, co by uniklo tvé pozornosti. Že každé dobré slovo, podaná ruka, dobře a poctivě udělaná práce dojde svého naplnění a ocenění. A všechna nepravost, pokřivenost, faleš, že nezůstane tebou bez povšimnutí. Že ty máš moc se vypořádat se vším zlem, které na nás a na tvé stvoření někdy tak zle doléhá. Tak k tobě znovu voláme a prosíme, pomoz nám i dnes zahlédnout tvoji přítomnost, tvoji blízkost, tvé působení v tomto světě. Naplň nás vděčností za každý okamžik našeho života, i za drobné maličkosti, které od tebe dostáváme. Naplňuj nás i silou nést všechno to, co nás ochromuje, sráží, co ochromuje naději a nahlodává důvěru v tvé dobré dílo v tomto světě. Naplň nás, Pane, svým Duchem, proměňuj nás ke svému obrazu, ke své slávě. A i v tento čas vzájemného odloučení nás spojuj v jedno tělo, v jeden organismus, ať jsme při všem, co děláme a prožíváme tvými služebníky. Tvá sláva, Bože, ať se dotýká nejen nebeských výšin, ale i našich srdcí. Amen

Čtení Iz 63,16-21

Píseň 162 Pane Bože, budiž chvála https://soundcloud.com/ecirkev/162-pane-boze-budiz-chvala?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Na den čtyřstého výročí bělohorské bitvy, připadl text z Lukášova evangelia. Slovo naděje pro dny, kdy obzory zešedly, nebe se zatmělo.

Text Lk 17,20-30

Milí přátelé, když se řekne Boží království, co se vám bez velkého přemýšlení vybaví? Na co při těchto slovech pomyslíte? A pomyslíte na to se smutkem, že se náš svět hodně vzdáleně, pokud vůbec, podobá Božímu království? Nebo se ve vás probudí touha a přání, aby konečně nastala ta zásadní proměna světa, o které mluvili proroci, o které snili a připravovali se na ni mnozí dávno před námi? Nebo si řeknete, že máme docela štěstí, na jakém místě a v jaké době žijeme, protože nikdy jsme neměli tak blízko k tomu, co Ježíš kázal a co celým svým životem zpřítomňoval? Nebo se vám nevybaví nic konkrétního, spíš otázky, o čem to Ježíš mluví, proč mluví nám tak vzdáleným a cizím jazykem, že mu tak málo rozumíme?!

Jestli je důležité rozumět tomu, co Ježíš vlastně říká, tak je neméně důležité, proč, v jaké situaci a komu to říká. Velká část Ježíšových posluchačů se především těšila a vyhlížela velkou změnu. To očekávání bylo stále silnější. Od dob babylonského zajetí (6. století před Kristem) se čím dál častěji a intenzivněji ozývaly hlasy, že přichází okamžik, kdy Pán Bůh mocně a nepřehlédnutelně zasáhne do dějů této planety, ukáže svou moc a slávu a své věrné vysvobodí … Někteří lidé tu blízkost příchodu Mesiáše prožívali tak intenzivně, že odcházeli do ústraní, vzdávali se všech požitků a slastí vezdejšího života. (Mezi ně patřil i Jan Křtitel.) Někteří se příchod radikální změny dokonce snažili co nejvíc urychlit, a to i za cenu násilí. (Pravděpodobně byl jedním z takových horlivců i Jidáš Iškariotský.) Farizeové si také hodně slibovali od Božího zásahu do života tohoto světa. A usilovně se snažili si v tom udělat jasno, kdy a jak to přijde, koho se to bude týkat a koho ne, a jak nejlépe prostor pro jeho příchod vyčistit. Samozřejmě bylo jistě i tehdy dost těch, kteří si mysleli, že se jich to nijak zvlášť netýká. „Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli,“ jakoby se nechumelilo. Těm, co se těšili a vyhlíželi, Ježíš říkal: Nenechte si od nikoho namluvit, jak to bude vypadat, ani kdy to přijde. „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec,“ říká Ježíš na jiném místě (např. Mk 13,32) Nenechte se zmást, svést, zmanipulovat falešnými proroky budoucnosti.

V tom nejsme ani my moc jiní. Vize temných i zářných zítřků má stále svou uhrančivou sílu a i dnes nás umí ochromit i nadchnout, zcela usadit, nebo naopak zvednout ze židle. Zároveň se dá říct, že dnes jsme mnohem víc zaměření na současnost, na přítomný okamžik. Podobně jako se neučíme žít s minulostí, neučíme se jednat a rozhodovat s ohledem na dlouhodobý výhled. Na budoucí generace moc nemyslíme. Podstatné je to, co dnes prožíváme, co máme, čeho jsme dosáhli. Co jsme prožili a měli včera, rychle ztrácí na ceně a významu. A z budoucnosti bychom si nejraději vyzobali to nejlepší pokud možno hned, i za cenu obrovských a nesplatitelných dluhů. Klidně i na úkor příštích generací. Stáváme se tak zajatci současnosti. O to tísnivěji pak ale na nás doléhají všechny strasti a nemoci této doby. Navíc živené znepokojivými až strašidelnými zprávami z celého světa. Někdy to pak opravdu vypadá, jakoby už v tomto světě nebyl téměř žádný prostor nejen pro dobré zprávy, ale ani pro dobrou naději, pro dobrý výhled. Pak nám může i Ježíšovo ujištěni: „Království Boží je mezi vámi,“ znít jak hlas z jiného vesmíru. Jakoby bylo určeno pro úplně jinou planetu, pro úplně jiného člověka. Zvlášť když se to zároveň tak nějak prapodivně proplétá s očekáváním hodně strašidelných a děsivých událostí.

Co bychom ale neměli přehlédnout, že Ježíš i v této krátké řeči mluví k různým, velmi odlišným posluchačům a ke každým mluví jinak. Nejprve osloví farizeje, a pak učedníky. Farizeové se takřka doslova šťourali v každé maličkosti, aby odhalili i sebemenší vadu na kráse Božího stvoření. V každém oku bližního svého viděli i tu nejnepatrnější nečistotu (ačkoli trám ve vlastním oku neviděli). A každou takovou „třísku“ by nejraději rázně a bez okolků z tohoto světa vymetli. V tom všem smýčení nečistot a nepravostí jakoby se jim ale vděčnost a radost z Božího působení v tomto světě vytratila (alespoň některým). A právě takové, tehdy i dnes Ježíš povzbuzuje: Otevřete pořádně oči, království Boží je mezi vámi. Ne že ne. I v tomhle porušeném světě, plném selhání, poklesků, násilí, nemocí, zvůle, arogance…  Tak zvedněte hlavu, pozorně se kolem sebe rozhlédněte. Nenechte se fascinovat vším tím, co vás znepokojuje. Že vám není lhostejná porušenost Božího stvoření, to je v pořádku. Je dobře, že nejste lhostejní. Ale nenechte se tím zavalit a ochromit. Království Boží je mezi vámi.

A pak tam byli také učedníci. Nadšení, okouzleni tím, co s Ježíšem prožívali. Jakoby se už ocitli v sedmém nebi. V jiné dimenzi života. Proto za ním šli. Všechno opustili, nedělali si starosti, co budou jíst, kde budou spát. Nedělali si starosti s tím, co bude zítra, za týden, za rok… Takovou sílu pro ně mělo setkání s Ježíšem. Byli uchváceni, bezstarostní, natěšení… A právě takové se, tehdy i dnes, Ježíš snaží povzbudit: Nebuďte překvapeni, až zjistíte, že všechny ty velké bolesti a rány na těle Božího stvoření jsou stále otevřené. Nebuďte zaskočeni, až i na Mesiáše dolehne tíseň. Až i on tvrdě narazí.  Pak si bude naprosto oprávněně myslet, že tlaku zlých mocností úplně a zcela podlehl. Pak se budete dříve nebo později ptát: Kam se poděla sláva Božího velvyslance? Jak to bylo s jeho mocí? Co nám to vlastně sliboval? A přijdou opravdu zlé dny. Tak se jich nelekejte. Nezapomeňte, co všechno jste se mnou prožili. Co všechno jste přijali. Kolik vám vaše víra dala, kam jste skrze víru dospěli. I když tomu všemu nerozumíte a nebudete rozumět, i když na vás bude doléhat strach, roztrpčení, smutek, stále zůstává: „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.“ Na tom se nic a nikdy nemění.

A pokud na vás dolehne opravdu velká tíseň, držte se neúnavně mé modlitby: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé…. Přijď království tvé. To je klíčová prosba, která vám připomene, jak důležitá je každodenní (opravdu každodenní) otevřenost pro Boží působení v tomto světě. A nejen ve chvílích, kdy jste plní sil, nadšení, nápadů…, ale také a zvlášť se to ukáže, když nebe se zatmí, obzory zešednou a vy začnete bloudit v návalu otázek a pochybností.

Prosíme, Pane, posiluj nás v každodenní vytrvalosti. Ať v čas dobrý i zlý stále znovu prosíme: „Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.“ Bez vytrvalosti, tebou posvěcené, podepřené a naplněné bude naše naděje vždycky churavá. Uzdravuj nás ode všech nemocí, uzdravuj i naši naději. Amen

Píseň 402,1-3.12 Komu milo spasení  https://soundcloud.com/ecirkev/komu-milo-spaseni

Milí přátelé, pár slov ke sborovým ohlášením

I tuto neděli můžeme sledovat bohoslužby v televizi na ČT 2 od 10:00. Opět se budou přenášet z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích a budou to římskokatolické bohoslužby a povede Marek Orko Vácha. Český rozhlas od 9. hodiny vysílá na stanici Vltava přenos bohoslužeb z našeho sburu u Salvátora, kázat bude Tomáš Trusina.

Na webových stránkách pak najdete další možnosti poslechu, četby i videí z řady dalších sborů naší cíkve: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm

Omezení setkávání jsou stále stejná, počítejte tedy s tím, že bohoslužby vám opět s celým pořadem do nedělního rána pošlu a najdete je také na našich webových stránkách: http://krizlice.evangnet.cz/. Další případné aktuality budu dávat na sborový facebook: https://www.facebook.com/sbor.cce.krizlice/?ref=bookmarks.

Nakonec ještě připomínám, co jsem již ohlašoval. Vánoční nabídku z Rolničky, střediska Diakonie v Soběslavi, knihu „Vždyť se mnou jsi ty…“, sbírku modliteb různých osobností, kterou editovali Iva Květonová, Ondřej Macek a Lenka Ridzoňová. Bližší informace najdete v ohláškách minulých nedělí.

K našim bohoslužbám patří také sbírka. I na ni je možné přispět virtuálně, na náš křížlický účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Pokud bych mohl pro vás cokoli udělat, pokud byste si jen rádi popovídali, volejte (736629455) nebo pište (jiri.weinfurter@evangnet.cz).

 

Mysleme na sebe navzájem i na tento svět skrze naše modlitby a prosby.

Bože, prosíme dnes především o naději. Pro všechny ty, kteří se cítí zcela bezmocní uprostřed válečných konfliktů. V Náhorním Karabachu, na Ukrajině, na Blízkém východě. Prosíme zvlášť za ty, kteří páchají násilí ve jménu jakékoliv víry. Za ty, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a chtěli by tento svět vyčistit od všeho zla, které je trápí, sužuje a bere jim naději, že i oni mohou žít plnohodnotný a důstojný život. Prosíme za oběti násilí ve Francii, v Rakousku a v dalších zemích. Prosíme za zraněné nejen na těle, ale i na duši. Prosíme, Pane, také za tvé stvoření, uč nás i v maličkostech pečovat o tvé dílo. I v tom prosíme o naději, abychom nepodléhali malomyslnosti, že sami stejně nic nezmůžeme. Prosíme za smíření i mezi církvemi. I my na sobě neseme rány nejen čerstvých, ale i velmi starých konfliktů. Ať je pro nás připomínka i tak dávné bělohorské bitvy příležitostí k obnově, k novému vykročení. I v touze po občerstvení naděje k tobě voláme slovy modlitby Páně: Otče náš, … Amen

Píseň 316 (Svítá) Svítá novej den https://soundcloud.com/ecirkev/stopa-1-2

Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zj 21,5-6)

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň 487 Amen Otče, rač to dáti https://soundcloud.com/ecirkev/487-amen-otce-rac-to-dati?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
1.11.2020

Já budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého. (Ž 59,17)

Píseň 613 Oči všech se upírají https://soundcloud.com/ecirkev/4-p-eben-o-i-v-ech-se-up-raj?in=ecirkev/sets/nasi-pevci-pisne-z-evangelickeho-zpevniku

Tvá velikost, Pane, je nezměrná. A ty se k nám lidem i ve své velikosti skláníš, pečuješ o nás, záleží ti na nás. Na každém z nás bez rozdílu. Není živého tvora na této zemi, který by pro tebe byl méněcenný. A tak se v němém úžasu ptáme, kdo jsme my, že i na nás pamatuješ, že nám věnuješ tolik pozornosti, že do nás tolik vkládáš, že nám svěřuješ takové bohatství života? A to přesto, že si toho tak málo vážíme. Že si za své vlastní přijímáme a nárokujeme to, tvým darem z lásky, co je tvým dílem, které nám s důvěrou svěřuješ. Ty nás přijímáš, svými dary nás zahrnuješ a my to rádi a s chutí přijímáme, přestože to samé ne každému přejeme.  Odpusť nám to, Pane! Uč nás pokoře. Uč nás radosti a vděčnosti, ať nechceme jen stále víc, a stále lepší, a nebo něco docela jiného. Uč nás žít i z mála, i z toho, co se nám zdá bezcenné, zbytečné, obtěžující. Uč nás objevovat cenu i v tom, čeho se zříkáme, od čeho utíkáme. Veď nás, Bože, svou modrostí, proměňuj nás svým Duchem, otevírej nám oči pro bohatství svědectví a díla tvého Syna Ježíše Krista. Pro jeho lásku k tobě voláme a prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Ž 8

Píseň 370 Jak čerstvých vod jelen žádá https://soundcloud.com/ecirkev/370-jak-cerstvych-vod-jelen-zada?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Text Matouš 5,1-12

Kdo si zaslouží důvěru? A také respekt a uznání? Je nezpochybnitelné, že lidé, kteří něco dokázali. Kteří se mohou prokázat dobrými výsledky své práce, svého úsilí a umu. Od takových lidí se často hodně očekává. Bývá k nim upřena pozornost velké části společnosti a mohou se stát také příkladem pro mnohé další. A je dobré, když si takových lidí vážíme a dokážeme jejich schopnosti a dílo ocenit. I když to možná vypadá jako samozřejmost, nebývá to vůbec pravidlem. Nejenom v našem českém prostředí. Relativně ještě donedávna se i u nás za úspěch i statečnost platilo kriminálem, v o něco lepších dobách nuceným exilem. Dnes už se můžeme několik desetiletí těšit z toho, že za úspěch a schopnosti se tak drsně neplatí. Říká se, že kvalita a úroveň společnosti se nepozná jen podle stále se zvyšujících hospodářských výsledků, ale také, a možná ještě mnohem víc podle toho, jak si ceníme a jakých osobností si ceníme a kolik pozornosti jim nejen při slavnostních a vzácných příležitostech věnujeme.

Není to ale jen pozornost k těm v popředí, která jako lakmusový papírek poměřuje sílu a kvalitu celé společnosti. Stejně tak, a ne-li ještě v mnohem větší míře, to platí o pozornosti, kterou věnujeme těm docela na okraji. Kteří (už) nemají sílu, kterým nebylo dáno do vínku ani příliš mnoho schopností, ani podmínek a příležitostí, které by jim pomohly žít důstojně a bez velkých nesnází. A právě takovým Ježíš věnuje svoji pozornost především. Dalo by se říct, že snad při každé příležitosti, která se mu naskytne. Tak Ježíš ani nemohl své první veřejné vystoupení (nebo chcete-li kázání) začít jinak. „Blahoslavení chudí, plačící, pronásledovaní….“ Nedovedu si představit důraznější upozornění a nasměrování. Právě k těm, kterým se v životě nedaří, kteří jsou oproti ostatním jakkoli znevýhodněni, právě k takovým Ježíš od samého začátku svého působení obrací svoji pozornost. Svou i naši. Abychom byli pozorní, nezapomínali, nepřehlédli… Tak se skrze Ježíšova blahoslavenství dostává všem těmto nešťastným existencím významné uznání a ocenění. Blahoslavení je totiž něco jako gratulace, či vyznamenání.

Nevím jak vy, ale být na místě těchto blahoslavených, asi bych si žádal vysvětlení. Jistě, je to občerstvující a úlevné, když se vás někdo zastane. Když se najde někdo, kdo vám věnuje pozornost. Zvlášť když vás většina přehlíží, nebo vám dává okatě najevo, že jste zbyteční, nepotřební, že jste přítěží, balastem, lůzou, odpadem… Může ale být jakákoli naše nouze, nebo slabost, nebo nedostatek, může být důvodem k ocenění? K čemu je to vůbec dobré? Kdo by o takové ocenění stál? Nejsou to jen slova a zas jen slova? K čemu mi to bude dobré, když si doma pověsím metál za svou mizérii a budu se v ní bezvýchodně plácat dál?

Určitě to vůbec není málo, když mohu docela konkrétně zakusit, že i se svou slabostí, i se svými limity o mě někdo stojí. Je to opravdu síla, když vás někdo přijímá a dokonce vás má rád nejen díky tomu, co umíte, ale i s tím vším, v čem jste slabí, neužiteční, nedostačitelní… Z těch blahoslavenství ale slyším ještě mnohem víc. Ta gratulace se totiž opírá ještě o jedno ocenění. A totiž ocenění právě toho, co v našich očích zpravidla žádnou cenu nemá. Slabost, nemoc, životní překážky, o to málokdo stojí. Zpravidla pro nás nemají valnou hodnotu. Neumíme je jednoduše přijímat ani jako výzvu, ani jako příležitost – k něčemu novému, k jinému pohledu, k jinému přístupu k životu. Spíš na to žehráme, nebo se to snažíme co nejstatečněji a s jistým sebezapřením nést a snášet. Ale že bychom za ně děkovali? Že by nám naše slabosti přinášely radost? Že bychom i za ně byli vděčni?

Tak se tu Ježíš pokouší o téměř nemožné, když chce blaho-slavit nositele všeho toho, co bychom z našeho života a světa nejraději vyhnali, vytěsnili, na co bychom nejraději vůbec ani nepomysleli. Nemožné to ale není. A našli bychom (kromě Ježíše) řadu příkladů těch, kteří dokázali ve slabosti objevit sílu, v bezmoci moc, v ponížení slávu. Za všechny ostatní si připomeňme Martina Luthera Kinga, i Mahátma Gandhiho, Matku Terezu. A také nám dobře známého a v celých dějinách křesťanství klíčového člověka – apoštola Pavla.  Jsem přesvědčen, že i Pavel byl tak výraznou a klíčovou osobností zdaleka nejen pro své schopnosti, nejen protože se mu dostalo vzácných obdarování. I s nimi by toho mnoho nedokázal. To klíčové bylo, že své limity, své slabosti přijal ne jako omezení, ale jako příležitost. Jako cestu. K pokoře, k solidaritě a především k tomu, aby dal Pánu Bohu prostor k jeho moci, k jeho působení… Tak dokázal říct a sám také žít to, co může někomu znít jako nonsens, jako naprostý nesmysl: „Právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 1,10)

Často si říkám, tváří v tvář nemoci, slabosti, těžkým trápením, kterými my lidé procházíme, jak toho dosáhnout, abychom mohli říct a hlavně žít to, co Pavel: aby se nám i naše slabosti proměnily v obdarování; aby nás překážky nesrážely, ale nesly; abychom i skrze bolest mohli dospět k radosti a potěšení. Co by se v našich životech muselo změnit, aby to bylo možné? Co bychom sami museli zakusit, aby se to stalo součástí i našeho života? Jak k tomu dospěl a do svého života zpracoval Pavel, M. L. King a mnozí další, přesně nevím. Jednu možnost ale z Ježíšových blahoslavenství slyším. Blahoslavenství totiž nepřináší jen uznání, ocenění, není to jen gratulace a vyznamenání. Blahoslavení do našeho života přináší také a především důvěru. Důvěru, kterou do nás Pán Bůh vkládá nejen navzdory našim slabostem, ale i pro naše slabosti. Pán Bůh do nás vkládá důvěru už tím, že nám dává život. Ten křehký dar nám dává – s důvěrou – i když té slabosti a nedostačitelnosti je na naší straně víc než dost. A právě skrze důvěru nám dává sílu – nést, přetvářet, proměňovat všechno to, co stojí proti životu.   

Jak podmanivou sílu v sobě má přijatá a sdílená důvěra vidím i v celém díle reformace, jejíž význam jsme si včera mohli zvlášť připomenout (31. říjen, den, kdy měl v roce 1517 Martin Luther zveřejnit 75 základní tezí otevírajících rozhovor o potřebě reformace církve, je připomínán jako Den reformace). To, co hnulo nejen církví, ale celou tehdejší společností, bylo právě rozpoznání a přijetí důvěry, kterou v nás Pán Bůh vkládá. Poznání, že nemusíme před ním kličkovat, ani hledat různá náhradní řešení (jakým byly tehdy odpustky). Pán Bůh nás přijímá bez všech retuší, bez přikrašlování právě takové, jací jsme. Nabízí nám možnost se o jeho důvěru opřít. Důvěřuje nám. Abychom nakonec i v tom, co nám podráží nohy, mohli objevit sílu, inspiraci, jeho sílu, jeho moudrost, jeho tvůrčí schopnost přetvářet i to, o co zakopáváme a co je pro nás přítěží. Ti, kdo tuto důvěru přijímají, stávají se světlem světa, ať už se radují, nebo pláčou, ať překypují zdravím, nebo jsou nemocní, ať jsou slavní, nebo narážejí na nepochopení či pronásledování. Sdílená a žitá Boží důvěra je mocí a světlem, která staví na nohy, uzdravuje tělo i ducha, jednotlivce i celá velká společenství. A tak ti, Bože, děkujeme. Za všechno, co jsi do nás vložil a stále vkládáš. Kolik jsi nám toho svěřil, abychom byli pevnější, abychom se stávali tvým věrným obrazem, aby se i skrze nás v tomto světě ukazovala tvá sláva. Buď s námi, Pane, i nadále, neopouštěj nás, buď naší silou, oporou, buď světlem na všech našich cestách. Amen

Píseň 148 (Svítá) Kdo na kolenou klečí https://soundcloud.com/ecirkev/stopa-2-3?in=ecirkev/sets/cd-jeste-svita

 

Milí přátelé, několik málo sborových ohlášení.

I tuto neděli můžeme sledovat bohoslužby v televizi na ČT 2 od 10:00. Opět se budou přenášet z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích a budou to římskokatolické bohoslužby a povede je světící biskup pražský Václav Malý. Český rozhlas od 9. hodiny vysílá na stanici Vltava přenos bohoslužeb Římskokatolické církve z farnosti sv. Antonína z Padovy v pražských Holešovicích.

Na webových stránkách pak najdete další možnosti poslechu, četby i videí z řady dalších sborů naší cíkve: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm.  

 

Ani příští neděli bohoslužby v našem kostele nebudou, počítejte tedy s tím, že celý jejich pořad Vám opět pošlu a najdete je také na našich webových stránkách: http://krizlice.evangnet.cz/. Další případné aktuality budu dávat na sborový facebook: https://www.facebook.com/sbor.cce.krizlice/?ref=bookmarks.

 

Nakonec ještě připomínám, co jsem již v týdnu posílal. I letos přišla vánoční nabídka z Rolničky, kde v chráněných dílnách
vyrábějí různé výrobky. Protože v následujících týdnech vůbec není jisté, že bychom se
mohli sejít v kostele, posílám Vám tuto nabídkou mailem.

Pokud byste měli zájem o cokoli, nebo kdokoli z Vašich blízkých, pošlete mně, co byste rádi, ideálně link odkazující na konkrétní výrobek (např. https://www.eshop.rolnicka.cz/hrnek ) a počet kusů, do 11. listopadu (objednávky přijímají až do konce listopadu, ale mám zkušenost, že čím později, tím spíš se může stát, že něco už bude vyprodané). Poslal bych pak hromadnou objednávku a domluvil se s Vámi na předání.

A ještě link, kde najdete vánoční nabídku, případně i další výrobky:
https://www.eshop.rolnicka.cz/cce-rolnicce

 

K našim bohoslužbám patří také sbírka. I na ni je možné přispět virtuálně, na náš křížlický účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Pokud bych mohl pro vás cokoli udělat, pokud byste si jen rádi popovídali, volejte (736629455) nebo pište (jiri.weinfurter@evangnet.cz).

 

Zároveň se můžete těšit na Evangelický kalendář a Na každý den. Sice ještě nedošly, ale jsou již na cestě.

Evangelický kalendář 2021 je tradiční každoroční ročenka, jejíž editorkou byla tentokrát farářka Lýdia Mamulová a jehož podtitulem a ústředním mottem je „Takoví jsme – a budeme?“. Výrazným rysem kalendáře je mj. i velice osobní, pro řadu z nás svým obsahem překvapivá vzpomínka na letos v dubnu zemřelého Ladislava Hejdánka. Cena 145 Kč

Na každý den 2021 je sborník každodenních úvah evangelických farářů a kazatelů nad biblickými verši. Editorem vydání pro rok 2021 je farář David Sedláček a úvahy dal dohromady se svými kolegy z Brněnského seniorátu ČCE. Cena 145 Kč

 

Také je možné si objednat knihu: „Vždyť se mnou jsi ty…“ Jde o aktuální reedici krásné sbírky hovorů křesťanů s Bohem napříč věky – autory modliteb jsou např. Ambrosius, Augustinus, K. Barth, D. Bonhoeffer, S. Bukowski, P. Filipi, František z Assisi, M.Josuttis, M. Luther, K. Marti, P. Millar, B. Pascal, K. Rahner, R. Schutz, D. Sölle, J. P. Štorek a další, včetně řady českých kazatelů. Knížku dali dohromady Iva Květoňová, Ondřej Macek a Lenka Ridzoňová. Cena 280 Kč. Pokud byste měli zájem, napište mi.

 

Přímluvné modlitby nás vzájemně spojují i nesou, tak se i takto na dálku spojme ve společných přímluvách:

Ty jsi Bože, učil svůj lid přijímat a žít z tvé důvěry dlouhých 40 let cestou pouští. Ani tak dlouhá doba na to docela nestačila. Ty jsi skrze svého Syna ukázal, kolik i do nás vkládáš. Ani 2000 let církve nám nestačilo, abychom tvou důvěru přetavili v moc proměňující každou naši slabost, aby se tvá touha po naší blízkosti stala i naší touhou. Stále znovu se učíme žít z tvé přítomnosti, z tvé lásky k nám, z tvé velkoryse otevřené náruče pro každého z nás. Tak tě prosíme, za každého, kdo žije ve zmatku, nejistotě, obavách z budoucnosti, dej každému zakusit, jakou cenu pro tebe má každý z nás. Prosíme za všechny ztrápené, bezmocné, bloudící, ztracené, ať zakusí tvé přijetí. Prosíme, dávej nám sílu i skrze naši slabost, dej, ať i v ponížení zahlédne slávu, v bezmoci ať poznáme moc, která nás ponese a promění naše životy. Bez tvé důvěry, Bože, jsme jak ztracené a zbloudilé ovce, v našich život i ve světě nemůžeme nic. Tak prosíme, neopouštěj nás. Povzbuzuj nás a nes nás. Ať tvá sláva v tomto světě ukazuje i v tento čas. I skrze naše společné volání: Otče náš, … Amen

 

Píseň 686 Radujte se v Pánu vždy https://soundcloud.com/ecirkev/686-radujte-se-v-panu-vzdy?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

 

 Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Přísloví 3,1-6)

 

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

 

Píseň 485 Král věčný nás požehnej https://soundcloud.com/ecirkev/485-kral-vecny-nas-pozehnej?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

 

  1. Trochu mi to připomíná někdejší projev Václava Havla na Nový rok

Křížlice
Jiří Weinfurter
25.10.2020

Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne. Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,129-136)

178 Krásná je modrá obloha       https://soundcloud.com/ecirkev/1-j-crueger-a-p-pokorny-krasna

Tvá sláva, tvá modrost, Bože, prostupuje i tímto světem, tvým stvořením. A my se i v tomto novém dni znovu rozhlížíme a ptáme se: „Kde, Pane, jsi?“ Hledáme tě na všech našich cestách. Hledáme tě v tom, co děláme, hledáme tě v tichu, klidu. Hledáme při modlitbě, četbě Písma, i do kostela bychom zašli, kdyby to teď šlo. Hledáme a co nalézáme? Co vlastně hledáme? Nehledáme víc sebe? I sebe bychom rádi někdy potkali. Bez příkras, bez uzardění, v radosti a s vděčností. Nehledáme víc druhé? Člověka, ke kterému bychom mohli mít důvěru, se kterým bychom si opravdu a hluboce porozuměli? I to je pro nás moc a moc důležité. Možná také hledáme ocenění. Smysl života. Nebo radost. A pokoj. Tak tě, Bože, prosíme, veď nás v našem hledání. Ať se neupínáme k marnostem a malichernostem. Osvobozuj nás od toho, co nám brání, co nám svazuje ruce, zatemňuje mysl, ochromuje srdce. O tvého Ducha prosíme. Buď s námi, se všemi, kteří se i dnes k tobě s důvěrou obracejí, buď s celým svým stvořením svou milostí. Amen

Čtení Gn 2

675 Prosba (Přijď již, Duchu svatý)      https://soundcloud.com/ecirkev/8-m-rejchrt-prosba-ez-675

Text Marek 10,1-12

Milí přátelé, možná si říkáte, proč právě tento příběh a co nám může říct právě v tento čas? Téma rozhovoru Ježíše s farizei je přeci poměrně specifické, v českých poměrech určitě ne vysloveně okrajové, ale poslední týdny na nás doléhají docela jiné těžkosti, jiné nesnáze. Bojíme se o zdraví blízkých i naše vlastní, hospodářský život je opět ochromený a mnozí už řeší nebo budou řešit vážné existenční problémy. A společenské klima a důvěra ve schopnosti těch, kteří mají v rukou klíčová a strategická rozhodnutí pro fungování celé společnosti je také otřesená. A teď bychom se měli věnovat problematice partnerského soužití? Respektive rozpadajícím se manželským a rodinným vztahům? Navíc problému tak citlivému a bolestivému, který Ježíš ještě tak stroze a vlastně docela drsně okomentuje? „Pro tvrdost vašich srdcí je přípustné a možné, aby se i řádně uzavřená manželství rozváděla.“ Pro tvrdost vašich srdcí!? To je tvrdá řeč. Jaké poselství, jaké světlo může vnést i do našich současných otázek a pochybností, jaké povzbuzení (jaké evangelium) může v sobě nést tak nevstřícná a příkrá Ježíšova řeč? Navíc odkazující k tomu, co bylo kdysi dávno. Co byl sice původní Boží stvořitelský záměr, zcela nezpochybnitelně dobrý záměr, kterému jsme se ale hodně vzdálili a který v této časnosti, v životě na této zemi už ho jen těžko naplníme. Ať už v manželství, nebo ve vztahu k veškerému dalšímu Božímu stvoření. K tomu, co bylo na začátku, se určitě nevrátíme.

Zkusme si nejprve přiblížit, o čem vlastně farizeové s Ježíšem rozmlouvají. Téma rozhovoru nadnesou farizeové. „Je muži dovoleno propustit manželku?“ Dnes by se asi zeptali: „Jsou rozvody přípustné?“ To je těžká otázka. Když je poležena bez souvislostí, bez ohledu na konkrétní okolnosti, tak se to nedá ani popřít, ani jednoduše akceptovat. A farizeové moc dobře vědí, že i Mojžíšův zákon tuto možnost připouští, ale jen za určitých okolností. Musí k tomu být opravdu vážný důvod. Proč se tedy ptají? A na co se ptají? A na co jim vlastně Ježíš odpovídá, když říká: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal (Mojžíš) toto ustanovení.“ Boží záměr byl jiný, ale pro „tvrdost vašeho srdce“….

Všimli jste si? Ježíš neříká: To ustanovení jste dostali pro tvrdost srdcí těch, kteří si neumí se svým životem a se svými vztahy poradit. Ale říká: „Pro tvrdost vašich srdcí.“ Říká to farizeům. Říká to těm, kteří toto ustanovení znají, užívají ho a podle něho také rozhodují. A nejen toto ustanovení, ale celý Mojžíšův zákon. A jak ho užívají? Jak s ním zacházejí? Co pro ně ten zákon znamená? Mají k němu úctu, respektují ho. A to je v pořádku. Bez řádu, bez respektu k pravidlům, zákonům by v tomto světě byl naprostý nepořádek. Chaos. Ale stačí jen maličko a z dobrého nástroje se může stát nebezpečná zbraň. Smrtonosná zbraň. Jeden příklad za všechny. Jednou za Ježíšem přivedou ženu, která porušila jedno ze základních pravidel  dobrého lidského soužití. Jedno z desatera přikázání: „Nezcizoložíš.“ A protože Mojžíšův zákon také cizoložníkům ukládá trest ukamenováním, měla být ta žena ukamenovaná. Vše podle pravidel, podle Božího zákona. A tak za Ježíšem přijdou a ptají se ho: „Co s ní? Máme ji ukamenovat? Co o tom soudíš?“ A Ježíš mlčí. Dává jim čas, aby si to sami dobře zvážili. Ale oni naléhají. A tak Ježíš odpoví: „Dobrá, souhlasím, kamenujte. Ale nebudete se schovávat za zákon, ani jeden za druhého. První hodí ten, kdo je bez viny.“ Výsledek asi znáte. Nebo tušíte. Nenašel se jediný, kdo by hodil. A té ženě pak řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8)

Ježíš tedy Zákon, jeho smysl nijak nepopřel. Ale ukázal, k čemu má sloužit. Ne k jeho slepému dodržování, ale k obnově života. Nebo jinak řečeno, když zákon a nakonec cokoli jiného přestane sloužit jako nástroj, jako pomoc, jako prostředek, pomůcka a stane se vám z toho cíl, princip, podstata, dostanete se do problémů. A nejen vy, farizeové, ale kdokoli a s čímkoli. Proto také Ježíš říkal, že člověk se nenarodil pro sobotu, tedy aby (pouze) dodržoval přikázání odpočinku, ale že sobota byla stvořena pro člověka (Mk 2,27) – aby nám poskytla dobrý a dostatečný prostor k obnově života, obnově vztahů s lidmi i s Bohem. Proto Ježíš připomínal poznání proroků: „Milosrdenství chci, ne oběti,“ (Mt 9,13) a to ne proto, aby zpochybnil užitečnost bohoslužby, ale aby zdůraznil, k čemu má sloužit – ke kultivaci našeho svědomí, k očistě srdce, k bystření pozornosti vůči těm, se kterým se v životě nedaří.  

A tak bychom mohli pokračovat dál a ptát se: Jaké místo v našich životech mají i další možnosti a prostředky, které dostáváme? Jak s nimi nakládáme? Například majetek? Je to cíl, nebo nástroj? Slouží k vlastnímu sebeuspokojení, nebo k rozvoji vztahů, k pomoci druhým? Nebo moc. (A každý máme nějakou moc!) Užíváme ji jen k tomu, abychom měli ještě víc moci, větší vliv, nebo skrze náš vliv dáváme prostor především druhým a zvlášť těm, kteří mnoho moci nemají? A co církev, sbor? Nebo Písmo? A schopnosti a obdarování, která jsme sami dostali do vínku? A využíváme vůbec všechny ty nástroje a prostředky, které jsme dostali k dispozici? Jak s nimi nakládáme? Neleží ladem, neužíváme je jen k vlastnímu potěšení, příležitostně, sporadicky…? Řekl bych, že je toho dost, čemu přisuzujeme jinou váhu, jiný účel, jiné místo v našich životech, než jaké by v řádu Božího stvoření měly mít. A to bývá častou příčinou problémů, konfliktů, slepých uliček… V církvi i ve světě.

To byl také důvod, proč stará Jednota Bratrská formulovala jedno zásadní pravidlo, které by se i nám dnes hodilo a velmi by nám pomohlo. Totiž že se pokoušela rozlišovat mezi tím, co je podstatné (tedy co je cílem, smyslem života), co je služebné (tedy k tomu cíli ukazuje, co nás k němu směřuje) a nakonec ještě co je případné. Záměr tohoto rozlišení byl jediný. Totiž aby nikdo nevydával pomocné nástroje za cíl náplň života a naopak to podstatné, aby se neodsouvalo z centra pozornosti na vedlejší kolej. Mezi ty podstatné pak řadili Boží milost, dílo Ježíše Krista, dary Ducha svatého a pak víru, naději a lásku. To je základ, smysl a cíl života. A k tomu má ukazovat a napomáhat to, co je „služebné“: Písmo, kázání, církev a svátosti. Tyto „služebnosti“ nepatří k tomu podstatnému, pouze mají sloužit a odkazovat k tomu podstatnému. A nakonec všechno ostatní je jen případné. Tedy zcela zbytné.

Asi je zřejmé, že toto rozlišování je sice užitečné, a kdybychom si srovnali priority, v mnohém by se nám ulevilo. Ale to přece ještě není evangelium. Co je tedy i v té tvrdé Ježíšově řeči tím dobrým a osvobodivým poselstvím? Kdybychom dočetli Markovo evangelium až do konce, tak bychom tam k doplnění této tajenky našli nápovědu. Na samém konci, po Ježíšově vzkříšení se totiž Ježíš potká s učedníky a pokárá je. „Pokárá jejich nevěru a tvrdé srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.“ (Mk 16,13) Opět se tu tedy ozývá: „Pro tvrdost vašich srdcí,“ nevidíte, nevěříte, tvrdost vašich srdcí vám opět (podobně jako farizeům) brání vidět, přijmout a žít to zásadní a podstatné.

To se učedníkům asi také neposlouchalo úplně dobře. Znovu si připomínat, jak i oni mají spolu s dalšími tvrdá srdce. A že pro tvrdé srdce i jim, stále znovu uniká to podstatné a uzavírá jim cestu ke smyslu a podstatě života. Co je ale povzbuzující, úlevné a osvobozující, že to říká Ježíš. Tedy ten, který přišel, aby nám k tomu podstatnému otevřel cestu. Aby všechny naše malichernosti překryl svojí láskou. Aby nás osvobodil od urputného lpění na tom, co je jen služebné, pomocné, co je pouhým nástrojem a my se neminuli cílem. Abychom čas života nepromarnili a nezaplétali se do malicherných šarvátek, sporů a stresů. To je dobrá zpráva, že to říká ten, který jen nekárá, ale všechnu tuto naši slabost, i „tvrdost srdce“ bere na sebe, jako břemeno, jako kříž. Který se pro nás stal člověkem, aby nám byl co nejbližší – v porozumění, v solidaritě, v objevování tajů a krás života. Že to říká ten, který je naším průvodcem a přímluvcem i v tyto časy, kdy i nám v obavách a nejistotě uniká, co je podstatné, k čemu směřujeme, proč žijeme právě v tento čas a právě na tomto kousku planety, na tak nepatrném výseku celého vesmíru. Proto k tobě, Pane, voláme a prosíme, probouzej v nás touhu po tom podstatném, veď nás k tomu a drž nás při tom. Nedopusť abychom, opomíjeli to, co pomáhá občerstvovat naše tvrdá srdce, a uč nás v lásce a s pokorou zacházet se vším, co je nakonec zbytné a bez čeho bychom i tak mohli dobře žít a tobě sloužit. Amen

417 Zachovej nás při svém slovu      https://soundcloud.com/ecirkev/zachovej-n-s-p-i-sv-m-slovu

 

Milí přátelé, na epidemické situaci a na opatřeních spolu s ní souvisejících se nic nezměnilo a v následujících dnes se téměř jistě také nic nezmění. Žádná sborová setkání se tedy zatím konat nebudou a příští bohoslužby budeme slavit opět takto na dálku a v našich rodinách. Proto i za týden očekávejte, že pro vás takto připravím text bohoslužeb, spolu s písněmi, které můžete zpívat i s podporou nahrávek na internetu, pokud ho máte doma k dispozici.

I tuto neděli je možné sledovat bohoslužby také v televizi na ČT 2 od 10:00. Budou se přenášet z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích a hlavním kazatelem bude předseda Rady Církve bratrské David Novák. https://www.ceskatelevize.cz/porady/13160477814-bohosluzba-cirkve-bratrske/22056221469/ Český rozhlas od 9. hodiny také vysílá na stanici Vltava přenos bohoslužeb, tentokrát Evangelické církve augsburského vyznání. https://vltava.rozhlas.cz/program#/2020-10-25.

Na webových stránkách pak najdete další možnosti poslechu, četby i videí z řady dalších sborů naší cíkve: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm.

K našim bohoslužbám patří také sbírka. I na ni je možné přispět virtuálně, na náš křížlický účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Myslím na vás na všechny a i dnes se takto společně modleme:

Pane Ježíši Kriste, ty znáš naše slabosti, ty rozumíš naší křehkosti, ty ses i pro tvrdost našich srdcí vydal ze všeho, až na kříž, abys nám otevřel cestu k bohatství a kráse života, abys nám otevřel studnici pokladů království tvého i našeho Otce v nebesích. Proto tě nyní prosíme nejen za nás, ale za všechny, kteří hledají, touží po tom, co je pro život to zásadní, nezbytné, bez čeho je tento život jen suchopár, nuda a trápení. Prosíme za naše partnerství, za naše rodiny. Zvlášť v tento čas nejistoty a úzkosti. Prosíme za ty, kteří se v nesnázích tohoto času ztrácejí svým blízkým, nerozumí si s nimi. Prosíme za ty, kteří se pro časné starosti, starosti tohoto světa ztrácejí tobě.  Prosíme za nemocné, osamělé, za ty, kteří slouží a pomáhají druhým. Prosíme za celou tvou církev, i za naše společenství, aby nám neunikalo, co je podstatné. Abychom byli tvými věrnými služebníky v čas přízně i nepohody. Otevírej nám oči pro příležitosti a místa, kde nás ty chceš mít, kam nás posíláš, abychom sloužili k naději, k pokoji, dobrým slovem i praktickou pomocí. A skrze svého Ducha nás spoj se všemi, kteří v tomto čase tvými slovy volají k tvému i našemu Otci: Otče náš, … Amen

228 (Svítá) Ó Pane můj      https://soundcloud.com/ecirkev/stopa-15-1?in=ecirkev/sets/cd-jeste-svita

A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.“ (Zj 21,2-7

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem

176 Někdo mě vede za ruku           https://soundcloud.com/ecirkev/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku

 

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
18.10.2020

Uzdrav mne, Hospodine, a zdráv budu; vysvoboď mne, a vysvobozen budu. (Jeremiáš 17,14)

Píseň 178 Krásná je modrá obloha https://soundcloud.com/ecirkev/1-j-crueger-a-p-pokorny-krasna?in=ecirkev/sets/nasi-pevci-pisne-z-evangelickeho-zpevniku

Pane Ježíši Kriste, i v tomto zvláštním čase oddělení chceme být součástí společenství tvého lidu a společně ti děkovat a chválit tě za všechnu dosavadní péči, za tvou věrnost, pozornost, lásku, kterou nám i celému svému stvoření stále dáváš. Vyznáváme, že si to často málo uvědomujeme, že ti býváme málo vděční, že býváme nespokojení, netrpěliví, býváme plni obav a nejistoty. A zvlášť v tyto dny. I na nás doléhá tíseň, co bude s námi, s našimi blízkými. Bojíme se o zdraví, o práci a živobytí. Tak ti všechny naše obavy předkládáme a prosíme, ty sám nás nes. Dávej nám sílu. Posiluj nás v naději. Ať se ti nevzdálíme. Ať u tebe nalézáme pokoj, bezpečí, ať i v tomto čase dobře rozumíme, jaké poslání nám svěřuješ, k čemu nás zveš. Buď s námi v našich domovech a spoj nás svým Duchem se všemi, kteří se dnes k tobě obracejí a na Tebe očekávají. Smiluj se, Pane, nad námi. Amen

Čtení Gn 12,1-12

Píseň 635  Tvá, Pane, láska (jen doprovod) https://soundcloud.com/ecirkev/635-tva-pane-laska?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Čtení

Text Marek 2,1-12

Už jste také někdy tak žasli a říkali si: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli?“ A co to bylo? Bylo to něco vzácně mimořádného, s čím se potkáme maximálně jednou za život? Nebo takto žasnete docela často. Každé ráno nad zázrakem nového dne, nad podivuhodnými tvary a lomy světla docela obyčejné krůpěje vody, nad hrou podzimních barev, nad každým nesamozřejmým okamžikem života? Úžas a vděčnost je jedinečné koření života, kterému by asi nemělo být vyhrazeno jen pár vzácných okamžiků našeho života. Tak si i nad tímto příběhem říkám, jak to, že my lidé vděčně nežasneme mnohem víc? A jak to že ti lidé tam tehdy také nežasli už mnohem dřív a mnohem víc? Nad čím vlastně žasnou? Jen nad tím, že se ten zcela ochromený a paralyzovaný člověk najednou zvedne a odejde po svých? S něčím takovým se jistě nepotkávali každý den. I když podobné uzdravení nezažili poprvé. Právě v Kafarnaum Ježíš vykonal množství mocných činů, tolik, „že (už ani) nemohl veřejně vejít do města,“ jak dočteme se u Marka v předchozí kapitole. Co tedy „ještě nikdy neviděli“ a nad čím vlastně žasli?

Ono to totiž nebylo jen uzdravení ochrnutého, ale již od samého začátku se tam děly věci víc než pozoruhodné. Ten první úžasu hodný okamžik je docela nenápadný. A také nečekaný. Marek se totiž jakoby mimochodem zmíní o tom, co se v Kafarnaum proslýchalo: „Že je (Ježíš) doma“. Tak si to lidé mezi sebou říkali, přestože on sám o sobě říkal: „Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ A teď najednou, v Kafarnaum, odkud ani nepocházel, tam že by najednou byl doma? Co to znamená, že byl doma? Co to znamená, být doma? V tyto dny si asi víc, než kdykoli jindy uvědomujeme, že domov není jen místo dočasně trvalého pobytu, ale především místem bezpečí. Místem, kde je nám nejen dobře, kde máme své blízké, ale kde se také cítíme chráněni před ohrožením, nebezpečím. To bývá také často důvod, proč lidé opouštějí své dosavadní domovy, proč hledají zázemí v docela vzdálených a neznámých zemích. Protože ve své domovině ztratili domov. Kvůli vleklým válkám, kvůli dlouhodobému nedostatku vody, potravy… Kvůli ztrátě bezpečí. V Kafarnaum se tedy stalo něco velmi zvláštního. Ježíš tam byl doma. Čím to bylo? Našel tam bezpečné zázemí, víc, než kdekoli jinde? Bylo i pro něj důležité, že tam (zatím) nenarážel na nepřátelství, na odpor? Nebo si to mezi sebou obyvatelé Kafarnaum takto říkali, protože se oni sami v jeho blízkosti cítili dobře, bezpečně, že jim Ježíš poskytoval tolik potřebné zázemí a pocit, že žijí na správném místě a v dobrém čase?

Téma domova se nám v tom příběhu ještě jednou vrátí. Na jeho samotném konci. Dříve ale, než k tomu dojdeme, zastavme se u dalších úžasu hodných okamžiků, nad kterými překvapivě vlastně nikdo moc ani nežasne. Asi sami tušíte, co dalšího by nemělo zůstat jen tak bez povšimnutí. Když Ježíš sedí v lidmi přeplněném domě, začnou nad ním najednou nějací lidé rozebírat střechu. A následně k němu proraženým otvorem spustí jakéhosi člověka. To je hodně podivná a řekněme „nevšední“ akce. To že je ten člověk chromý a že pro velký zájem nebylo možné se do místnosti dostat dveřmi, to by snad ještě neměl být důvod k demolici cizí střechy. Trochu mi to připomíná dobu už dávno minulou, kdy jsme jako kluci hledali nejrůznější způsoby, jak se „nestandardně“ dostat na velké a divácky žádané sportovní zápasy. Jednou jsme se propašovali dokonce i na koncert. Tuším, že to bylo v Lucerně. Byla to lumpárna. Jednu zásadu jsme ale drželi. Nic při tom nesmíme poškodit. A nejen proto, aby postih nebyl tak velký, kdyby se to provalilo. Tady se ale někdo pokusí dostat do bezprostřední blízkosti Ježíše a rozebere kvůli tomu kus střechy. A nikdo ani nehlesne. Dokonce ani majitel domu. Ježíš si naopak obdivně pomyslí, jak velkou že mají ti lidé víru! Co na tom bylo tak obdivuhodného, že se nad tím vůbec nikdo nepozastaví? Byl to opravdu jen akt víry nebo také vandalismus? Hodně zvláštní. A nejspíš to byla právě tato prapodivnost, která dala později vzniknout jedené anekdotě. „Víte, co se od té doby říká? Když vás doma navštíví Ježíš, počítejte s tím, že i vám někdo rozebere střechu nad hlavou. A Ježíš pro to bude mít ještě pochopení.“

Je to trochu absurdní. Zároveň v té absurditě také slyším důrazné a názorné připomenutí, že víra sama o sobě ještě mnoho nemusí znamenat. A že je důležité, aby byla spojena také s nějakou námahou, nasazením, iniciativou. I kdyby to měla být hodně bláznivá iniciativa. V tom se víra neliší od čehokoliv jiného v našem životě. Když nám na něčem záleží, když chceme něco dělat, něčeho se účastnit s dobrým pocitem, že to nebyl jen promarněný čas, musíme pro to něco udělat. Musíme se nasadit. Bude nás to něco stát. Ani zábava není zadarmo. Snad jen lelkování nic moc nestojí – ale nakonec i na lelkování si člověk musí najít čas a musí mít svou kvalitu, aby nám z toho nakonec nezůstala jen pachuť, pocit marnosti a zbytečnosti. Stejně tak i víra nese další plody, získává na ceně, když je spojena s nasazením, aktivitou, se službou…  Pokud nechceme, aby se nám víra stala zbytnou volnočasovou aktivitou, pouhou vzpomínkou na dávné dobré časy, tak to chce „pohyb“, čin, aktivitu. I kdyby to mělo vypadat jako bláznovství. I kdybychom se pro víru a s vírou pokoušeli v podstatě o nemožné.

A to bylo asi nejspíš také to, co všichni od Ježíše čekali. Čin. Ne jen slova. Aktivitu. Ne jen útěchu. Pomoc. Ne jen povzbuzení. A tak jsou někteří zklamaní, překvapení, zaskočení. Když první Ježíšovou reakce je: „Synu, odpouštějí se ti hříchy?“ „Co to ten člověk říká?“ Proč to říká chromému, zcela paralyzovanému člověku? Jaký to má smysl? K čemu to má být dobré? A navíc, nepouští se tady Ježíš do něčeho, co nikomu z nás nepřísluší? Co může jen Bůh? Ježíš do té doby „jen“ uzdravoval. Malomocné, v horečkách blouznící, dokonce i zlými duchy posedlé. Na to si už u Ježíše asi tak trochu zvykli. To od něho očekávali. Proto Ježíše sami vyhledávali. Tehdy a tak by to bylo skoro jistě i dnes. Tělesné zdraví je hodnota, nad kterou neumíme jen tak mávnout rukou. Kvůli zdraví vynakládá celá společnost ohromné finanční prostředky, a čím víc máme, čím jsme bohatší, tím víc do péče o zdraví investujeme. Dokonce i chod celého hospodářství jsme ochotni omezit, stoupající životní úroveň měřenou růstem HDP jsme ochotni ohrozit – a to v zájmu zdraví…

A tady do toho přichází Ježíš s novým a pro mnohé možná nečekaným podnětem. Postaví vedle sebe zdraví tělesné a zdraví duchovní. Jak to spolu navzájem souvisí? Nemoc a odpuštění. Chce snad říct, duchovní zdraví je základ a předpoklad zdraví celého, tedy i tělesného člověka? Proto chromému řekne nejprve: „Synu, odpouštějí se ti hříchy?“ Nebo to tak řekne jen proto, aby vyvolal pozornost a polemiku? A u některých nakonec i pohoršení? Musím říct, že i mě tím Ježíš nadzvednul. Tím, že vyvolal zvláštní a vlastně nesmyslný spor. „Co je jednodušší, říct ….?“ Položí otázku, na kterou vlastně ani není možné dobře odpovědět. Obojí se dá říct velmi snadno. Ale hlavně. Položí otázku, sám na ni neodpoví. Ochrnutého sice postaví na nohy, ale jak to bylo s tím odpuštěním? Jak se toto jeho slovo a zaslíbení naplnilo? Jak potřeba odpuštění souvisela s jeho ochromením? Nebo to spolu vůbec nijak nesouvisí? Možná to lidem dřív, a také Ježíšovým současníkům bylo jasnější. Možná tomu rozuměli i tak docela jasně a tak nebylo nutné k tomu cokoli dalšího dodávat? Ale co my dnes? My bychom potřebovali jasnější a přímější odpověď. My jsme sice dokázali odkrýt mnohé „záhady“ – ve vesmíru, ve fungování živých organismů, máme docela jasnou představu o tom, jak to vypadá v jádru planety Země, a jak to tu vypadalo před několika miliony let. Podobně nám i současná medicína poskytuje obrovské, často až zázračné možnosti, ještě před nedávnem zcela nepředstavitelné a nedosažitelné. Nesouvisí ale naše zdraví také s duchovním rozměrem života? A nejen zdraví. Neodvíjí se od kvality našeho duchovního života také to, komu svěřujeme do rukou moc a odpovědnost za správu obcí, státu? Nebo jak vychováváme děti? Jak nakládáme s krajinou, jak užíváme nerostné zdroje, jak užíváme techniku a vůbec všechny možnosti, které nám nabízí naše civilizace? Nedostáváme se i v těchto dnech, se všemi možnostmi a poznáním, které máme, do těžkých problémů také proto, že neumíme tomu duchovnímu rozměru života dát prostor. Nebyla by naše situace i dnes podstatně lepší, kdybychom si uměli víc propojit duchovní život nejen s tělesným zdravím, ale také se solidaritou, ohleduplností, svobodou, úctou k životu nejen svému, ale každé živé bytosti? Zdá se, že navzdory všemu pokroku těmto souvislostem rozumíme čím dál méně. I my křesťané.

A Ježíš tuto otázku položí, ale neodpoví. Chromého postaví na nohy, poručí mu, aby si sbalil své nádobíčko, a pošle ho domů. Co tím ale chce říct: „Jdi domů!“ Kam má jít? Má se pouze vrátit tam, odkud ho přinesli? V té Ježíšově výzvě slyším mnohem víc. Jakoby říkal, směřuj tam, co je i pro mě domovem. Co není jen prostorem k přespání, ale je bezpečným zázemím. Prostorem důvěry, pokoje, lásky. Jakoby tedy tím: „Jdi domů,“ dokončil to, čím začal: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Vlastně ne tak docela dokončil. Říká: „Jdi,“ ne: „Jsi doma.“ Musíš jít. Máš před sebou ještě cestu. Proto jsem tě postavil na nohy, abys mohl jít. Proto jsem ti odpustil, abys jen nebloudil, nepotácel se, neplazil se, ale abys rozvíjel a naplňoval celým svým životem to, jaký domov, jaké zázemí nám lidem nabízí Bůh. Máš ještě před sebou dlouhou cestu – teď jsi na začátku. Na dobrém začátku. Dostal jsi šanci, byl jsi vytržen z bezvýchodnosti – skrze uzdravení těla i ducha. Vezmi tedy své lože a jdi – ke svobodě, k pokoji, k úžasu a vděčnosti nejen pro jeden jediný zázrak, ale pro každý okamžik života. Života, který sice nebude prost nejrůznějších zklamání, bolestí, nezdarů, který ale směřuje k domovu. K místu hlubokého a plného štěstí. A pokud udržíš směr, pokud budeš směřovat k domovu, promění to i celý tvůj život. Ve vztahu k sobě, k druhým, ke stvoření, k nemocem, k bolesti, k radosti, lásce… A ta otázka: „Co je snadnější…,“ už nebude dilematem. Už nebude volbou buď a nebo, buď duch nebo tělo, ale ve vzájemném propojení se stane silou. Silou života, silou k životu. Amen

399,1-3.12 V sjití tomto pravme sobě https://soundcloud.com/ecirkev/v-sjit-tomto-pravme-sob?in=ecirkev/sets/prokrikni-a-zpivej

Milí přátelé, několik slov ke sborovým ohlášením.

Tuto neděli je možné sledovat bohoslužby také v televizi na ČT 2 od 10:00. Budou se přenášet z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích a budou to římskokatolické bohoslužby. Český rozhlas od 9. hodiny vysílá na stanici Vltava přenos bohoslužeb Církve československé husitské.

Na webových stránkách pak najdete další možnosti poslechu, četby i videí z řady dalších sborů naší cíkve: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm.  

Příští neděli bohoslužby v našem kostele jistě také nebudou, počítejte tedy s tím, že celý jejich pořad Vám opět pošlu a najdete je také na našich webových stránkách: http://krizlice.evangnet.cz/. Další případné aktuality budu dávat na sborový facebook: https://www.facebook.com/sbor.cce.krizlice/?ref=bookmarks.

Zde si můžete přečíst dopis Synodní rady adresovaný všem našim sborům.

K našim bohoslužbám patří také sbírka. I na ni je možné přispět virtuálně, na náš křížlický účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

I když se nemůžeme setkávat tak, jako dřív, je možné využít i jiných komunikačních prostředků. Kdo byste se mnou rád mluvil, volejte (736629455) nebo pište (jiri.weinfurter@evangnet.cz). Povzbuzujme se navzájem, modleme se jeden za druhého, za nemocné, za ty, kteří slouží, i za tento svět.

Bože, Ty nás skrze Krista spojuješ v jedno tělo, naše hlasy spojuješ v jedno volání. Tak ti i skrze tuto modlitbu předkládáme všechno to, co nás těší, trápí, co nám dělá radost a co je naší úzkostí. Zvlášť v tyto dny prosíme za nemocné, umírající, prosíme za jejich blízké, za ty kdo o ně pečují. Prosíme také za ty, kteří jsou nejen kvůli epidemickým opatřením osamělí. Ve svých domovech, v sociálních ústavech, v nemocnicích. Prosíme za lidi bez domova, za ty, kteří nemají žádné zázemí. Ani lidské, ani materiální. Za miliony uprchlíků po celém světě prosíme. Myslíme na lidi trpící ve válečných konfliktech. V Náhorním Karabachu, na Ukrajině, za obyvatele Běloruska prosíme. Také prosíme za všechny, kteří šíří naději, vedou ke smíření, s láskou slouží potřebným. I za tvůj lid po celém světě prosíme, otevírej naše srdce, povzbuzuj nás k věrnosti, otevírej naše srdce pro druhé, abychom sloužili všude tam, kam nás ty sám posíláš. A slyš, když k tobě společně voláme: Otče náš, … Amen

649 V tobě je radost https://soundcloud.com/ecirkev/6-g-g-gastoldi-a-a-moln-r-v?in=ecirkev/sets/nasi-pevci-pisne-z-evangelickeho-zpevniku  

Poslání – Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,4-7)

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

417 Zachovej nás při svém slovu https://soundcloud.com/ecirkev/zachovej-n-s-p-i-sv-m-slovu?in=ecirkev/sets/prokrikni-a-zpivej

 

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
10.5.2020

Poutní píseň, Šalomounova. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí

„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,8-11).

Píseň 166 Pán Bůh je přítomen https://soundcloud.com/user-41012488/166-pan-buh-je-pritomen?in=user-41012488/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Bože náš, ty jsi naším průvodcem, ochráncem, ty jsi naší záštitou, nadějí i slávou. U tebe hledáme odpovědi na otázky, které nás trápí a na které si sami neumíme odpovědět. U tebe hledáme inspiraci a posilu, když na sebe musíme vzít rozhodnutí, které ovlivní nás i lidi kolem nás na dlouhé roky dopředu a možná i na celý život. Vyznáme, že se v našem hledání, v našich pochybnostech někdy vůbec nevyznáme. Že se v tom cítíme osamělí a opuštění. Někdy protože se tebe ani neptáme. Někdy se ptáme a odpověď nepřicházejí. Přesto můžeme také s vděčností vyznat, jak často jsme i s velkým odstupem pochopili, že ty jsi s námi i v takových chvílích byl. Že jsi nás povzbuzoval, podepíral, že jsi nás nesl, právě když jsme se cítili tak slabí a bezmocní. Chválíme tě, Bože, že ty nás přijímáš stále s otevřenou náručí. Skrze svého Ducha, prosíme, buď s námi i v tuto chvílí. Provázej nás svou moudrostí, milostí i svým požehnání. Pro lásku tvého Syna Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Píseň 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou https://www.youtube.com/watch?v=Bq_euFE2Azg

Učiň, co se tvé ruce naskytne, neboť Bůh bude s tebou. 1.Samuelova 10,7
Pán ti dá, abys všechno pochopil. 2.Timoteovi 2,7

Sestry a bratři, podařilo se vám najít odpovědi na všechny otázky, které jste si kdy kladli? Bez uzardění mohu říct, že mně ne. Naopak, s postupem času otázky spíše přibývají a jasných odpovědí ubývá. Jak může Pavel, tak zkušený, světa, života i víry znalý člověk říct něco takového? „Pán ti dá, abys všechno pochopil.“ Opravdu všechno? Může něco takového vůbec myslet vážně?

Je pravda, že Pavel dokázal najít odpovědi i na hodně těžké otázky. V jednom z listu do Korintu se například zmíní o jakémsi neduhu, který ho trápil. „Byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mě sráží,“ píše Pavel a hned dodává, že mu byl dán, „aby se nepovyšoval“ (2 Kor 12,7). Porozuměl smyslu svých vlastních omezení, své vlastní slabosti. Možná i díky tomu pochopil, že Bůh svoji moc v tomto světě prokazuje ne skrze naši sílu, ale naopak skrze naši slabost. (To kdybychom alespoň z části nejen pochopili, ale i přijali, jak lehčeji by se nám žilo a jako mocné svědectví bychom v tomto světě vydávali!) Porozuměl také tomu, co je to nejdůležitější v životě člověka. Že to je víra, naděje a láska. A nejen že porozuměl, nejen o tom mluvil, také to celým svým životem naplňoval. Dokázal také vysvětlit, co znamená pro Izrael – Boží lid příchod Ježíše Krista a jakou naději mají ti, kteří se s Bohem a Kristem nikdy nepotkali. Také těžká otázka, na které měl Pavel odpověď. Měl totiž zvláštní dar poznání. On sám byl prý vynesen až do třetího nebe a uslyšel tam „nevypravitelná, nevyslovitelná slova“. Slyšel, zakusil, poznal víc, než kdokoli z lidí. Přesto ne na všechno měl odpověď. Ani jednou, ani náznakem se například nezastaví u Ježíšova zvolání, které se od velkého pátku vnáší nad tímto světem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Jakoby ani on na tuto palčivou otázku neměl žádnou odpověď. Jak tedy může někomu říct: „Pán ti dá, abys všechno pochopil.“? Je vůbec možné všechno pochopit? Nebo Pavel zná nějaký klíč, nějakou šifru, s jejíž pomocí je možné porozumět všemu, celému našemu životu, celému světu?

Skladba https://www.youtube.com/watch?v=k1-TrAvp_xs – Mozart: Lacrimosa

Udělejme teď malý střih. Od velkých, vše zahrnujících otázek, k jedné dílčí, nijak zásadní, ale přece jen důležité otázce. Týká se našeho rozhodování. Už jste se určitě někdy pro něco rozhodli, a s odstupem času jste pochopili, jak špatné to bylo rozhodnutí? Pak jste si nejspíš říkali, kdybych věděl, jak to všechno dopadne, nikdy bych něco takového ani nedopustil. Nebo jste byli navztekaní: Proč mně tehdy někdo neporadil? Proč se nikdo neozval, proč nevaroval?  Určitě to alespoň někdo musel vidět, že se ženu do záhuby! A všichni mě v tom nechali, zůstal jsem v tom úplně sám. Až do dna jsem si musel ten kalich hořkosti vypít. Sám. A vlastně zbytečně. Kdyby někdo řekl alespoň slovo. I vztyčený prst by stačil… Byly ale jistě i takové situace, kdy varování zaznělo. Jasně a zřetelně. A stejně jsme si to udělali po svém. Varování nevarování.

To všechno by se dalo nějak vysvětlit a pochopit. A to všechno se dá i přijmout. Každý z nás je přeci odpovědný za svá rozhodnutí. To je kříž, který si každý sám za sebe neseme. Když ale Samuel Saulovi slibuje: „Učiň, co se tvé ruce naskytne, neboť Bůh bude s tebou,“ tak tomu opravdu moc nerozumím. Všechny ty souvislosti kolem pověření prvního Izraelského krále jsou poněkud záhadné. Lid si žádá krále. Touží po jasném vedení. Chybí jim vůdce. Bojí se, že nezvládnou odrážet útoky nepřátelského okolí. Přestože se jim to doposud dařilo. Přesto volají po tom, aby i oni měli krále. Tak jako všichni ostatní. Chtějí jít s dobou. Každý má krále, my chceme také. To by se snad dalo i pochopit a přijmout. Jít proti proudu a proti době nemusí být vždycky to nejlepší. Samuelovi se ale jejich nápad vůbec nelíbí. Snaží se tomu zabránit. A to ne protože by se bál o svoji pozici. Ani ho netrápí, že o část svých kompetencí přijde. On sám už je na konci své kariéry, i tak by si měl vyhlédnout svého nástupce. (Poznámka na okraj: Samuel byl soudce Izraelského lidu – tedy propojovalo se v něm několik důležitých funkcí přestavitele Božího lidu – byl prorok, kněz i vojevůdce v jedné osobě. To se ustanovením krále mělo změnit. Část kompetencí a odpovědnosti soudce měla přejít na nově ustanoveného prvního krále Izraele.) Samuel to ale všude kolem vidí, jak se králové chovají. Kolik si sami pro sebe nárokují. Varuje před mocichtivostí a nenasytností panovníků. Samuel to vidí (možná to sám na sobě zakusil), jak chutná moc – kde není kontrola, kde nejsou jasně vymezené hranice a kompetence, tak jen málo kdo nechce víc, víc moci, víc vlivu, víc všeho. A nebyli to jen králové, platí to dodnes. Když tu možnost někomu dáme, málo kdo se udrží.

Navíc, touhu mít svého vlastního krále Samuel vidí jako selhání víry i poslání celého Božího lidu. Je to v jeho očích projev nedůvěry Hospodinu. Podobně jako na poušti Izraelci hořekovali a brblali, kam je to Hospodin zavlekl, i nyní se nespokojí s Božím vedením a volají po pevné ruce, po svém vlastním králi, aby je ochránil před nepřáteli. Tak Samuel varuje: „Přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“ Když však lid trvá na svém, zasáhne Hospodin. Ale hodně zvláštním a pro mě stále těžko pochopitelným způsobem. Postaví se sice na stranu Samuele. Jedním dechem ale dodá: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě. Teď však je uposlechni, ale důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“ (1 Sam 8,7-9) I Bůh to vidí, jak špatné je to rozhodnutí. Jak klamné je to volání. Sám ale toto špatné rozhodnutí posvětí. Nejen že mu dá volný průchod, ale celý ten nápad dotáhne do „zdárného“ naplnění. Pověří Samuele, aby vyhledal Saula a slavnostně ho pomazal (jako Božího pověřence) za prvního krále Izraelců. Proč to udělal? Proč se vlastně postaví za jednoznačně špatnou volbu? Udělal to jen tehdy, nebo se to stává i dnes? Stojí snad (alespoň někdy) Hospodin i za našimi špatnými volbami? A proč? Abychom si sami na vlastní kůži zakusili, jak hluboce jsme se mýlili? Abychom i skrze chybné rozhodnutí mohli dojít k poznání, co je pravda a co je klam? Nebylo by to naivní? Na dějinách Božího lidu, na dějinách lidstva, i v našich vlastních příbězích čteme, jak málo jsme poučitelní. Proč tedy? Nebo snad mohou být i špatná rozhodnutí požehnaná – za určitých okolností mohou vést k dobrým koncům? Dá se tohle vůbec pochopit?  
Píseň 401 (S) Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá https://www.youtube.com/watch?v=F_CXRSetato

Vraťme se nakonec k výroku apoštola Pavla: „Pán ti dá, abys všechno pochopil.“ I tady je ostatně tak jako u každého biblického verše, důležitý kontext. K tomu Pavel dodává: „Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova.“ Tedy klíčem k porozumění všemu je Ježíš – v těle narozený, ukřižovaný a vzkříšený. On je odpovědí na všechny nezodpověditelné otázky. Tedy ne, že by Timoteus, nebo kdokoli další, kdo věří v Krista, mohl rozumět úplně všemu. Ale má šanci porozumět právě tomu, co není lidským rozumem jednoduše pochopitelné. Říká-li například Pavel, v slabosti je síla, tak ne proto, aby oslavoval slabost, že by si liboval ve slabosti, ale protože Bůh právě ve svém ponížení a slabosti na kříži otevírá cestu životu. Jsou-li v Božích očích cenění slabí, chudí, strádající, pak ne protože by nouze byla ctností, kterou bychom měli vyhledávat, ale protože v Kristu se ukazuje, na čí straně Bůh především stojí – na straně zapomenutých, odstrkovaných, ztrápených, nuzných. I na Ježíšovo zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil,“ je odpovědí Kristus sám, Bůh v Kristu na sebe bere samotu a bezmoc, jakou si ani nemůžeme představit a která přesahuje všechny naše zkušenosti. Tak snad smíme (v odvaze víry) porozumět i tomu, proč Pán Bůh nezabránil tak pochybnému rozhodnutí Izraele ustanovit si svého vlastního krále a proč tomu rozhodnutí nakonec i požehnal. Nenechal je v tom totiž samotné. To rozhodnutí přijal za své, vzal je na sebe. Tak jako v Kristu bere na sebe všechny naše viny – aby nás osvobodil, aby z nás sňal pouta i našich mnohdy pochybných rozhodnutí.

Chvála tobě, Kriste, že nám dáváš svobodu od všech našich omylů. Že nám dáváš šanci vymotat se z našich kliček, složitých spletenců našeho tápání, hledání, chybných rozhodnutí. Ke komu jinému bychom šli, u tebe nalézáme pokoj a také moudrost – abychom nesešli na cestu trápení. Po cestě věčnosti nás veď. Amen

Píseň 648 Kristus je má síla i spasení https://soundcloud.com/user-41012488/stopa-1-1

Ohlášky

K tobě společně voláme: Prosíme Tě, vyslyš nás.

Hospodine, Bože náš, tak jako jsi provázel svůj lid pouští, na křižovatkách závažných a někdy i pochybných rozhodnutí, prosíme, buď s námi, když hledáme, jak žít, když země žíznivě volá po vodě. Když se cítíme ohroženi nemocemi, když my sami můžeme ohrozit druhé – neuvážlivostí, pýchou, nerozhodností. Veď nás svou modrostí, když nás trápí budoucnost i našeho sboru, našeho společenství. Zdržuj nás od rychlých a snadných receptů na úspěch, dávej nám odvahu brát na sebe rozhodnutí, jejichž plody zakusí možná až naši potomci. Prosíme o rozhodnost v tom, co nesnese odklad, prosíme o trpělivost, když bychom měli ještě hledat, ptát se a rozuzlení zatím jen vyhlížet. Za tvé vedení prosíme a k tobě společně voláme: Prosíme Tě, vyslyš nás.

Duchu svatý, ty jsi dárcem svěžesti, ty i kamenná srdce proměňuješ v živou tepající sílu. Prosíme o tvé mocné vanutí. Probouzej nás k životu, když nás přemáhá únava z neustálých změn. Z nejistoty, co nás čeká, co bude zítra, co přinese ten mocný závan nejistoty z virové pandemie. Občerstvuj naše vyprahlé duše, když tak váhavě sledujeme, co se děje s naší krajinou, zemí. Probouzej v nás ducha odvahy i moudrosti, když svěřujeme moc a vládu nad našimi životy do rukou jiných lidí. A když se ukáže, že jakékoli naše rozhodnutí bylo chybné, naplňuj nás svěží nadějí, že naše budoucnost je ve tvých rukou. Za čerstvou naději prosíme a k tobě společně voláme: Prosíme Tě, vyslyš nás.

Pane Ježíši Kriste, ty na sebe bereš všechnu naši slabost, naše omyly, naše selhání. Důsledky našich mylných kroků, prázdných gest, naší pýchy, soběstřednosti… Ty uzdravuješ všechny naše nemoci, od veškeré naší bídy nás osvobozuješ. Prosíme nejen za sebe, ale za všechny tápající, bezmocné, ne-mocné, unavené, skleslé. Prosíme za přehlížené, opomíjené, zapomenuté. Za ty, kteří své síly, svůj čas a někdy i své životy nasazují pro druhé a někdy se jim ani nedostane poděkování. I za tvůj lid prosíme, za naše společenství, za jednotu celé tvé církve prosíme, ať i na naší slabosti se ukazuje tvá síla, prosíme a k tobě společně voláme: Prosíme Tě, vyslyš nás.

Bože, jako tvé děti k tobě voláme: Otče náš, … Amen

Píseň 636 Z tvé ruky, Pane můj https://soundcloud.com/user-41012488/636-z-tve-ruky-pane-muj?in=user-41012488/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem… Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1 Kor 13.2.7)

Požehnání

Píseň 419 Mocný Bože, při Kristovu https://soundcloud.com/user-41012488/mocny-boze-pri-kristovu?in=user-41012488/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku

 

Křížlice
Jiří Weinfurter
3.5.2020

Poutní píseň, Šalomounova. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.

Dnes je 292. Výročí začátku vydávání Hesel Jednoty bratrské. Začalo to v Ochranově. Zde našli útočiště uprchlíci z Českých zemí, kteří opouštěli své domovy, protože nemohli číst Bibli, svobodně se shromažďovat, společně se modlit a zpívat bratrské písně. Tak dnes nechám zaznít biblickým textům uvedeným v Heslech právě pro dnešní den. A protože jsme stále ve výjimečné situaci, přidržím se formátu, s kterým jsem začal právě v situaci nouzového stavu a který se k vám během této doby doufám také dostal a který jsem nazval „Tří kapky denně“.

Píseň 642 Už svítá jasný bílý den – https://soundcloud.com/user-41012488/642-uz-svita-jasny-bily-den

Voláme k tobě, Bože, s vděčností, že opět po dlouhé době smíme společně oslavovat tvé jméno, společně tě chválit, děkovat ti, prosit za druhé, za sebe, za naše směřování. Děkujeme, že jsi nás po celý ten čas provázel svou milostí a svým požehnáním. Scházíme se tu dnes jako část tvé církve, a jako tvůj lid, jako tvé děti tě chceme oslavovat a také chceme společně hledat sílu a inspiraci do dalších dní. Proto tě prosíme o tvého Ducha. Ať nás osvobodí od všeho, co nás spoutává, svazuje, ať uvolní břemena našich vin, ať proměňuje naše srdce, dává nám moudrost. Naplňuje nás tvou láskou. O tvého Ducha, který tvoří všechno nové, prosíme, přijď Duchu stvořiteli. Amen

Píseň 675 Příjď již, přijď, Duchu stvořiteli – https://www.youtube.com/watch?v=pP-9mQXoS9E

Abnér zavolal na Jóaba: „Což musí meč požírat nepřetržitě? Nevíš, že nakonec zůstává jen hořkost? (2 S 2,26)

Bůh nás povolal k pokoji. (1 Kor 7,15)

Milí přátelé, sestry a bratři, Abnérova výzva Jóabovi zazněla zprostřed dramatických událostí, které by v dnešní době vedly k vyhlášení nejen nouzového stavu, ale možná i stanného práva. Když na bitevním poli padl král Saul (první Izraelský král) a jeho syn Jónatan, strhl se nelítostný boj mezi muži Saulovými a muži nastupujícího krále Davida. Jen pro představu si poslechněme stručné líčení, jaké to tehdy bylo. „Abnér navrhl Jóabovi: „Ať nastoupí družiny a uspořádají před námi bojové hry.“ Jóab souhlasil: „Ať nastoupí.“ Nastoupili tedy proti sobě ve stejném počtu, dvanáct za Benjamína, za Íš-bóšeta, syna Saulova, a dvanáct ze služebníků Davidových. Jeden druhého uchopil za hlavu a vrazil mu do boku dýku. Tak padli zároveň.“ (2 Sam 2,14-16) Takto drsně probíhal střet mezi dvěma politickými tábory dvou prvních Izraelských králů. A to byl jen začátek. Začátek jednoho z mnoha tehdejších bratrovražedných bojů na život a na smrt. Abnér byl tvrdý válečník ve službách padlého krále Saula. Jóab byl neméně drsný chlapík ve službách nastupujícího krále Davida. Konec bitvy mezi jejich muži se zdál být v nedohledu. A do té vřavy Abnér najednou zvolá: „Což musí meč požírat nepřetržitě? Nevíš, že nakonec zůstává jen hořkost? Kdy konečně poručíš lidu, aby se vrátil a nehonil své bratry?“ Je pravda, že se Abnér dostal do úzkých. Protivníci ho pronásledovali až k pahorku Ama, kde ale tento zkušený vojevůdce shromáždil další své spřízněnce. Tedy nebyl to jen výkřik zoufalství, když žádal složení zbraní. V té chvíli to znělo naopak jako vstřícné gesto, jako snaha ukončit nepřetržité boje, nekončící vraždění. Jako rozhodné a moudré gesto.

Co je na této epizodě pozoruhodné? Bez všech dalších souvislostí se Abnér jeví jako moudrý zralý muž. Jako ten, který ví, že nekonečné boje a šarvátky nic nevyřeší. Že mír a pokoj v zemi je důležitější, než čest a sláva bojovníka. Jakoby sám pochopil, po všech bolestivých bitvách, že kdo mečem zachází, tím také schází a kdo seje vítr, ten sklízí bouři. Abnér v tento okamžik působí jako vstřícný, moudrý mírotvorce. Ale byl opravdu takový? Bylo možné se na jeho slovo bezvýhradně spolehnout? Jak se to pozná? Zpětně, z odstupu bývá zpravidla jasné, kdo je kdo. Ale podle čeho se měl Jóab v té chvíli rozhodovat? Nevyužije Abnér takovou příležitost k tomu, aby nakonec uchvátil moc na svou stranu? To je vždycky těžké rozhodování. Komu důvěřovat, na koho se spolehnout, komu svěřit do rukou ochranu a bezpečí země a před kým se mít naopak na pozoru. My jsme dnes zpravidla nedůvěřiví ke každému, kdo má moc, kdo se tlačí nahoru, kdo má možnost ovlivňovat životy druhých. Možná také protože jsme se mnohokrát spletli, zklamali a spálili. Kolika mírotvorcům už se tady tleskalo. A nakonec po nich zůstala spálená země. A nejen fyzicky, ale i duchovně. Kdo je kdo zpravidla nahlédneme až zpětně. S odstupem mnoha let i desetiletí. A pak si říkáme, jak jsme mohli být tak slepí? Jak je možné, že jen málokteří to viděli a tolik se jich mýlilo a hořce litovalo, když ve vůdcích nerozeznali svůdce? Je to zvláštní, jak často se „historie“ opakuje, jak často stačí jen deklarovat péči o veřejné blaho a zaštítit, obhájit tím téměř cokoli. V tomto smyslu pohled na dějiny lidské společnosti, a popravdě někdy i církve nebývá zrovna povzbudivý. A může vést ke skepsi, rezignaci, zahořklosti. Je těžké v pravou chvíli rozpoznat, kdo je kdo. A nejen zpětně, ze vzdáleného odstupu, nebo když už je pozdě. Pokud ale nechceme rezignovat na budoucnost, tak se stále znovu musíme ptát: Kdo je vůdce a kdo svůdce? Kdo volá po pokoji, ale v srdci jen lstivě kalkuluje, co mu to vynese? U koho můžeme mít důvěru, že nás v případě krize podrží, nebo naopak, před kým bychom se měli mít na pozoru?

 A to je naše první dnešní kapka, byť pochází z poněkud hořkého lektvaru. Lektvaru každodenního života. Kapka, která nabádá k ostražitosti, pozornosti, moudrosti. Ale nebojte, čeká nás ještě druhá a pak i třetí.

Píseň 672 Dej nám moudrost, odvahu –  https://www.youtube.com/watch?v=4QuLLuvjn_k

Pak je tu druhá kapka. Druhé zastavení, tentokrát nad Jóabovou odpovědí. Jóab byl Davidův synovec, jeho oddaný služebník ještě mnohem dříve, než se David sám stal králem. Pro jeho slávu a věhlas království byl ochoten i své vlastní vítězství vydávat za Davidovo. Byl ke svému králi loajální dokonce i po jeho smrti. A zaplatil za to životem.
Tehdy v tom střetu s Abnérem byl hodně blízko vítězství. Měl mnoho důvodů, proč výzvu Abnéra odmítnout.  Nikdy k němu nezískal důvěru. A přesto svému soku odpoví bez váhání: „Jakože živ je Bůh, kdybys byl nepromluvil, byl by se lid stáhl a přestal honit jeden druhého teprve ráno.“ Výzvu k okamžitému složení zbraní přijme. Přestože měl šanci zvítězit, přestože jeho vlastní bratr byl zabit právě Abnérovou rukou, přestože si o Abnérovi nedělá žádné iluze, přesto výzvu ke složení zbraní bez váhání přijme. Dává tak šanci nejen Abnérovi, ale i sobě. Aby zklidnil vášně, aby se zatavil a mohl třeba i přehodnotit své dosavadní zkušenosti. Uzavře se svým nepřítelem alespoň dočasný smír a dá tak sobě i ostatním, aby zkusili sebe, druhé, svět kolem sebe vidět jinak, než jen skrze řinčení zbraní. Něčím podobným jsme poslední týdny prošli i my. I my jsme museli na čas, obrazně řečeno, „složit zbraně“ našich návyků, zvyklostí, zavedených postupů. Bylo toho hodně, co najednou bylo jinak, co přestalo fungovat. Tomáš Sedláček v jednom rozhovoru poznamenal, že jsme dostali příležitost prožít jeden velký sabat. Ne ve smyslu odpočinutí, ale zastavení. K tomu, bychom se pořádně a z blízka podívali na svůj dosavadní život, abychom zvážili, co z toho dosavadního podržet, zachovat a co naopak dělat docela jinak. Abychom objevili nové možnosti.  Bylo něco, co jste si sami pro sebe v tomto „klidu zbraní“ objevili? Bylo by škoda, kdyby to pozvolným návratem k normálnímu běžnému způsobu života upadlo v zapomnění. Tak se k tomu na chvíli vraťme. Zkusme si vzpomenout, nebo možná právě teď objevit, co nového a dobrého nám poslední týdny klidu našich „zbraní“ daly.

Píseň/skladba 636 Z tvé ruky, Pane můj – https://soundcloud.com/user-41012488/stopa-8-1

Třetí kapka propojuje příběh Jóaba s novozákonním biblickým textem dnešních Hesel. „Bůh nás povolal k pokoji.“ To propojení je vlastně varovné. Jóab smutně demonstruje, jak nabídnuté složení zbraní zcela promarnil. Po čase smíru se vrátil do starých vyježděných kolejí. Namísto toho, aby šel do sebe, aby využil zkušenost smíru, aby dal prostor také Hospodinu k nápravě škod, šrámů a křivd, vezme spravedlnost do svých rukou a vydá se pomstít svého bratra a Abnéra úkladně zavraždí. To je hodně drsné vyústění nevyužité příležitosti. Drsné připomenutí, že samotná příležitost „klidu zbraní“ ještě nic neznamená. Sama o sobě může být občerstvující, inspirující, osvobodivá, ale zcela zásadní je, jak se s ní dál naloží. Musím říct, že mě vysloveně fascinovalo, kolik dobrých iniciativ, nápadů, myšlenek, postojů, kolik nových podnětů přinesla i tato podivná doba vynuceného „klidu zbraní“. Kolik se toho ukázalo, ve společnosti i v církvi, co všechno může fungovat docela jinak. A dobře. Přes všechny ztráty, těžkosti, překážky… I skrze všechny znepokojující zprávy vyplouvalo na povrch tolik dobrých nápadů, podnětů, iniciativ! Co toho všude bylo! Zároveň si říkám, co z toho všeho bude? Nepromarníme nabídnutou příležitost? Využijme čas nových objevů, poznání, prozření, nebo se zase po nějaké době vrátíme do zaběhaných, vyježděných, často úplně vyžvejkaných kolejí? Nemusíme. To byla totiž jedna z věcí, kterou jsem si právě v tento čas „klidu zbraní“ znovu a v nové síle uvědomil. Jak všechno nakonec závisí na tom, na jaký základ veškeré své snažení položíme. Pavel to naznačuje docela jasně. „Bůh nás povolal k pokoji.“ On je totiž tím pokojem. On je východiskem, příčinou života. On je základem všeho, co děláme, o co usilujeme, k čemu směřuje. Přesně tak, jak jsme to slyšeli na samém začátku: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážní.“

Bože, tebe vyhlížíme, na tebe spoléháme, u tebe čerpáme důvěru, že ty dáváš dobrý směr našim životům. Že ty jsi inspirací, zdrojem síly k obnově života, veď nás, ať výzvy a příležitosti, které nám nabízíš, ať jim porozumíme a umíme je i naplnit. Amen

Píseň 192 Dobře staví, kdo zná a ví – https://soundcloud.com/user-41012488/192-dobre-stavi-kdo-zna-a-vi

I dnes tě, Bože, prosíme. Za všechny nemocné, jakoukoli nemocí. Zvlášť prosíme za těžce nemocné, umírající, za sevřené úzkostí z ubývajících sil, z konce, ze smrti. Dej se jim poznat ve své lásce, dej jim zakusit úlevu ze smíření. Za ty, kdo zápasí s bezmocí, k tobě společně voláme: Prosíme Tě, vyslyš nás.

 Prosíme za státníky, za představitele států. Prosíme za jejich moudrost. Za jejich moudré vedení malých i velkých společností. Ať se nerozhodují jen ve prospěch svých vlastních zájmů, nebo jen ve prospěch svých vlastních zemí, ať myslí na blaho celého tvého stvoření. A nám, prosíme, dávej moudrost a také odvahu, abychom se odpovědnosti za společný, veřejný prostor nevzdávali, abychom dobře rozuměli výzvám času. K tobě společně voláme: Prosíme Tě, vyslyš nás.

 Za tvůj lid, za tvou církev, za každého z nás prosíme, posiluj nás v důvěře, že ty jsi zdrojem a pramenem všeho dobrého, že u tebe smíme hledat zastání, oporu, inspiraci. Ať se i skrze naši důvěru v tebe všem kolem nás ukazuje tvá sláva, tvá velikost, tvá láska a milosrdenství. Za náš sbor, za všechna společenství na celém světě k tobě společně voláme: Prosíme Tě, vyslyš nás.

 A slyš, když jako tvé děti k tobě s důvěrou voláme: Otče náš, …  Amen

Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15,13)

Požehnání                       

Píseň 489 Tvé požehnání

 

 

Vrchlabí
Křížlice
Jilemnice
Bohoslužby 26. 4. 2020
Připravil Michael Pfann

Píseň: 177,1, Nuž Bohu děkujme – https://soundcloud.com/user-41012488/stopa-13   

Slavme tyto bohoslužby ve jménu Boha otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé vítejme na dnešních bohoslužbách.

 Introit: Ž 13,6b

Budu zpívat Hospodinu,
neboť se mě zastal.

Píseň:320 Ó hlavo plná trýzně – https://www.youtube.com/watch?v=vc0E0eOpFhY

Modlitba:Pane Bože, v našich životech se střídají dobré i těžké časy. Máme za sebou zvláštní, náročné týdny a zdá se, že už se začíná situace, trochu uvolňovat. Dovolujeme si opatrný optimismus, a těšíme se, že se brzy budeme moci setkat s našimi přáteli, blízkými a rodinami. Děkujeme ti, že nás těmi časy provázíš, že díky tobě na to nejsme sami. Děkujeme, že nám prostředkuješ blízkost našich sester a bratří i našich přátel.

Připomínáme si, že ty jsi tu mnohem déle, než my, že se staráš o své stvoření, že máš větší moc než všechny nemoci i sucha. Prosíme tě, zůstávej s námi i s celým světem i nadále, když nás čekají ještě náročné doby. Buď proto s námi ve svém Svatém Duchu, abychom nacházeli dobrá řešení, abychom žili s naděje. Duchu svatý ty propojuješ celé Boží stvoření v jeden organismus. Uč nás vnímat tu sounáležitost a spolužít a spolupracovat.

Pane Ježíši, uč nás rozumět tomu, co je to milosrdenství. Ty nás přijímáš, a proto si můžeme připouštět své nedostatky. Díky tomu můžeme společně hledat, jak se vzájemně obohacovat. Provázej nás na té cestě! Amen

  1. čtení: Jonáš 4

 Píseň:S 267 Proč jen mlčíš, Pane – https://www.youtube.com/watch?v=T2sYa-8y_To 

Kázání:Ž 13 

Už mě to vážně štve!

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

opravdu. Už mě to fakt štve. Už půl druhého měsíce žijeme my všichni, celá země, celý svět ve stavu, jako by nám někdo dal ránu do hlavy. Všechno okolo je v útlumu a zároveň nám z toho všeho třeští hlava. Kol kolem chaos. Je to vážně na draka.

Buď jsme zavření doma a nemůžeme se s nikým potkat – přitom je venku tak krásně – anebo musíme pracovat dvakrát tolik než normálně. Anebo dokonce obojí zároveň. Stíhat práci, domácí výuku dětí, starat se o domácnost a ještě být milí na rodinu. Taková cesta na nákup se proměnila v rizikový podnik. Každý jsme postavený do jiného extrému. Nemá cenu je srovnávat. Každý to zvládáme po svém. Každého štve něco jiného. Nic není jasné. Není moc podle čeho se orientovat. Vládní nařízení jsou podobně předvídatelná jako dráha saní, když je pustíte prázdné z kopce. Může nás navštívit rodina, nebo radši ne? Můžeme se sejít, nebo ne? A k tomu ten neustálý tlak, co když ta nemoc není zas až tak daleko? A taky nejistota, jak dlouho ještě? A co přijde potom? Jak dlouho budeme muset čelit tomu neznámému? Jak dlouho budeme v izolaci? Už padla, nebo se zase zpřísní? Je to vážně k uzoufání. Nemá cenu se tvářit hrdinsky, můžeme si upřímně přiznat, že je to otrava, že je to pitomé, že bychom si přáli, aby už tak skončilo, že jsme smutní, že se nám stýská, že se nám z toho chce křičet, brečet, že to ne vždy zvládáme, že jsme zbytečně protivní na své blízké, že propadáme malomyslnosti, že nás to štve. Fakt, štve!

Milí přátelé, jistě už jste četli, nebo slyšeli desítky návodů na to, jak si v domácí karanténě uchovat plnohodnotný život a zachovat si zdravý rozum. Jak se starat o dobrou rovnováhu svého bio-psycho-socio-spirituálního stavu. Nevím, jak vy, ale já jsem chvílemi za dobré rady vděčný, jindy bych všechny ty kibice poslal kamsi. (Ostatně, sám už jsem pěknou řádku dobře míněných povzbuzení také rozdal a – mezi námi – nehodlám v tom přestat.) Dobře, díky za ty rady! Ale, co kdyby se ctěný rádce postavil k mojí plotně, z které už mi přetékají protichůdné emoce všemi směry. Ať si je pochytá a poutírá sám!!!

Jistě, jsem vděčný za všechna slova povzbuzení. Potřebujeme je všichni! Je vzácné, kolik lidí se vzájemně ujišťuje o tom, že na druhé myslí. Vážně potřebujeme hodně sil. A jak jsem s různými s vás v kontaktu, myslím, že to zvládáme na poměry statečně. Je dobře, že se držíme! Ale jsou chvíle, kdy je třeba vyjádřit také svůj hněv, smutek, únavu, osamělost, bolest. 

Vyjádření negativních emocí, smutku a hněvu je podle psychologů součástí procesu, během nějž se člověk vyrovnává s těžkými životními situacemi. Pokud těžkými chvílemi máme projít a neztratit přitom všechnu sílu, a dokonce z nich vyjít i posílení, je třeba si připustit hněv i smutek. Vyjádřit je, abychom se mohli posunout dál.

Někdy je zkrátka potřeba si zplna hrdla zanadávat. Vykřičet svůj hněv. Vyplakat svůj smutek. Vykňučet svou bolest. Není možné to donekonečna potlačovat. Čas od času je nutné otevřít stavidla a pustit tu stojatou vodu ven. Jinak zasmrádne a nakonec přeteče vrchem. To když nad ní nakonec ztratíme kontrolu. Takže pěkně s tím ven, dokud to jde alespoň trochu civilizovaně.

Psychologové takový proces vyrovnání s trápením popsali v minulém století, Bible o něm ale ví už dávno. Hebrejské slovo pro Žalmy – tehillim – sice znamená „Písně chvály“, přitom ale ve sbírce Žalmů převládají právě písně nářků a modlitby úzkosti. Smutek, hněv, osamělost, izolace, frustrace patří k lidskému životu a Bible se to nesnaží zakrývat. Naopak nechává zpěváky žalmů, aby dali svým trápením průchod. Tyto žalmy jsou zařazeny v Bibli, aby se k nim mohli připojit i další lidé, i my. Mnoho z  žalmů úzkosti je připsaných králi Davidovi. I tenhle mesiášský král býval slabý, smutný, naštvaný, ohrožený, osamělý. A jeho praprapravnuk Ježíš nakonec na kříži svou opuštěnost vyjádří také slovem Žalmu – dvaadvacátého – „Bože můj, bože můj proč si mě opustil?

Hněv, a to dokonce hněv přímo na samotného Boha proznívá z Žalmu 13. „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?“ Skryl se snad Bůh před trápením toho člověka? Nechal ho ve štychu? Na povrch z hněvu vystupuje osamělost a smutek. Bezbrannost a ztráta orientace v těžké životní situaci.

Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady,
strastmi se den ze dne soužit?

Přijde mi, jako by tento verš přímo vystihoval naši situaci poslední dnů. Jak se v tom všem zorientovat? Opravdu je ta pandemie tak vážná, opravdu jsou všechna opatření smysluplná? Ano, dostali jsme nařízení vlády, ale jak se v nich zorientovat a máme je dodržovat beze zbytku? Nemáme se vídat ani s našimi blízkými ani s lidmi ze sboru? A co když je neuvidíme už nikdy, když už jsou staří a nemocní? A co když sami někoho nakazíme? V posledku jsou ta rozhodnutí na nás a často v tom plaveme. Poradí nám někdo, nebo „musíme sami u sebe hledat rady“? Co je rozumné a co už je přespříliš? Nakonec z těch všech otázek a samoty zůstávají především oči pro pláč.

„Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat?“ Jakoby najednou nadvládu nad naším životem převzala jakási těžko uchopitelná hrozba neprozkoumané nemoci. Malý nepřátelský vir si na nás vyskakuje!

Dlouho ještě?! Dlouho ještě?! Jak ještě dlouho?! Kolikrát jsme si to v posledních týdnech sami říkali. Jak ještě dlouho tohle všechno bude trvat?! Čtyřikrát tu zoufalou otázku náš druh v nesnázích, zpěvák žalmu, křičí do všech čtyř světových stran. Křičí svůj hněv, smutek, bezradnost a bolest do celého světa. Ze všech těch emocí totiž vystupuje touha. Když zplna hrdla zakřičel, jak je naštvaný a poraněný, udělal si v sobě místo na další krok. Když pohrozil všem mrakům, které mu zatemňují mysl a jako vysoký tlak sedí na srdci, začaly se mraky trhat. Pochopil, že si může říct o pomoc. Vlastně to dělá už od začátku. Začalo mu skrz ty mraky svítat. Jeho modlitba není sebelitovnou samomluvou. Zaznívá z ní touha. Touha po pomoci. Touha po pozornosti. Touha po společenství, po blízkosti.

„Shlédni, Hospodine“ Zkroušený zpěvák zvedá hlavu a volá k Bohu. Vykřičení bolesti mělo svůj terapeutický, ozdravný účinek. Ten člověk si uvědomuje, že není sám. Kouká vzhůru a prosí Boha, ať se podívá na něj dolů, ať s ním mluví.

„Shlédni, Hospodine, Bože můj, a odpověz mi!
Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti“
ať nepřítel neřekne: „Zdolal jsem ho!“
Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se.

Nepřátelé tu stále jsou. Nepřestávají nám hrozit. Nemoc pořád řádí. Pořád nás to štve. Ale nejsme na to sami. Je tu někdo, ke komu se můžeme obrátit o pomoc, když už je to nad naše síly. Je tu někdo, kdo rozhání naší samotu, když dusí jako svěrací kazajka. Je tu někdo, kdo nám věnuje pozornost, i když je ta naše rozptýlená všudypřítomným chaosem. Jsme snad sami? Jen si vzpomeňme na všechna ta slova povzbuzení, na všechny ty drobné projevy zájmu náhodně potkaných známých, nečekané telefonáty. Tu bolest, smutek, neneseme sami. Když člověk přizná svůj hněv, smutek, bolest, nenechá se jimi zhroutit, přestávají mu pomalu kalit zrak a vidí víc, slyší víc. Tak kdo tedy bude jásat? Budou to ti protivníci z žalmu? Nebo někdo jiný?

Žalm graduje, ozdravný proces dělá pokroky. Otevírají se nadějné vyhlídky. Otázka „jak dlouho“, zůstala za námi. Otevřely se obzory, které leží až za tou délkou. Dlouho už není slyšet ani jásání protivníků. Jásat začíná náš kolega zpěvák žalmu:

Já v tvé milosrdenství však doufám,
moje srdce jásá nad tvou spásou.
Budu zpívat Hospodinu,
neboť se mě zastal.

Na začátku stál hněv a smutek. Terapie nářkem, modlitbou a zpěvem, léčba sdílením byla účinná. Tam, kde byla tma, se otevírá naděje. Objevení naděje na uzdravení – biblicky spásu – je tím zvratem ve vývoji nemoci. Naděje začíná léčit už uprostřed bolesti a smutku. Najednou vidíme za ně. A člověk se znovu učí radosti a zpěvu.

Jestli někoho z nás negativní emoce nedohánějí, jen dobře. Snad i u vás pak můžeme hledat oporu tak, jak o tom píše apoštol Pavel: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ My ostatní si to připusťme, že nás to všechno pěkně štve. Jen si zakřičme ze všech sil. Nadávejme a plačme. Jen ať vyteče ven všechno, co nám svírá hrdlo, ať máme čistý hlas a můžeme zase hlasitě zpívat! Příští neděli už budeme zpívat společně! Je komu, je proč, je s kým! Amen

Píseň:Kéž bychom to uměli 610 – https://soundcloud.com/user-41012488/610-kez-bychom-to-umeli

Sborová oznámení:

Milí přátelé, předně děkujeme Michaelu Pfannovi za přípravu těchto bohoslužeb. A tomu se navíc blýská na lepší časy! Příští neděli, 3. května se už uvidíme tváří v tvář. Podle vládního nařízení se můžeme sejít do patnácti osob při jedněch bohoslužbách, a to v rouškách a v rozestupech dvou metrů. To v našem kostele hravě zvládneme. Podle poslední informace, snad je v tuto chvíli ještě platná, je „veškerý další program ve farnostech, který vyžaduje shromažďování lidí, do dovolání zrušen.“ (https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/bohosluzby-s-15-lidmi-se-mohou-konat-uz-ode-dneska.6d6cb83a/). V pokynech synodní rady ze dne 21.4. uvádí, že „po konzultacích s vedením Ekumenické rady církví v ČR má synodní rada za to, že katechetická a jiná shromáždění, v to počítaje biblické hodiny, setkání konfirmandů, mládeže, střední generace nebo seniorů, lze konat pouze na dálku.“ Dále synodní rada doporučuj schůze staršovstva konat také na dálku a sborová shromáždění nejdříve po 8. Červnu (po řádném ohlášení v souladu s církevními řády), nejlépe však až na podzim. (https://www.e-cirkev.cz/clanek/6645-Pokyny-synodni-rady-k-mimoradne-situaci-21-dubna-2020/index.htm). O den později vyšlo v nařízení vlády č. 452, ve kterém se uvádí: „Pro účast na spolkové činnosti, aby byla dodržována následující pravidla: zasedání orgánu spolku nebo jiného spolkového setkání se účastní ve stejný čas nejvýše 10 osob,“ (https://www.e-cirkev.cz/clanek/6645-Pokyny-synodni-rady-k-mimoradne-situaci-21-dubna-2020/index.htm), což by se na nás mohlo také vztahovat. Uvidíme, co bude za týden.

Tuto neděli je možné sledovat bohoslužby také v televizi na ČT 2 od 10:00. I opět se budou přenášet z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích a tentokrát to budou katolické bohoslužby. Pokud máte internet, kromě mnoha dalších možností poslechu, četby i videí najdete také odkazy na nahrávky bohoslužeb z řady dalších sborů naší cíkve na adrese: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm. Pod heslem „Tři kapky denně“ budu i příští nabízet podněty, úvahy, modlitby k Heslům Jednoty bratrské.

K našim bohoslužbám patří také sbírka. I na ni je možné přispět virtuálně, na náš křížlický účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Diakonie také pořádá mimořádnou sbírku na pomoc lidem zasaženým epidemií (možno přispět zde 2100 6914 26 / 2010). Za všechny Vaše dary děkujeme.

Těším se na Vás na všechny příští týden!

Modlitba

Pane Bože, prosíme, slyš nás, když pláčeme a trápíme se.
Pomáhej nám ovládnout náš hněv.
Prosíme, rozháněj temné mraky, které se nám někdy roztahují v mysli i na duši.
Přemáhej tu nemoc, která právě řádí.
Buď s těmi, kdo s ní bojují,
s těmi, kdo ji podléhají,
s těmi, kde nad ní vítězí!
Pane, prosíme, promlouvej k nám.
Dej ať se nám rozsvítí!
Připomínej nám, že se můžeme podívat z okna,
nadechnout jarního vzduchu,
projít po venku,
ohřát se na slunci,
pocítit radost druhých lidí,
uslyšet zpěv ptáků.
Ty se nás přece zastáváš,
proto ti zpíváme. Amen. 

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen

Poslání a požehnání:

Fp 4,6-7 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Píseň: 635 Tvá, Pane, láska  –  https://soundcloud.com/user-41012488/14-tva-pane-laska

 

Kázání na neděli 19.4.2020
pro Vrchlabí, Křížlice, Jilemnici
Jiří Weinfurter

 

Milé sestry, milí bratři, dnes je první neděle po Velikonocích, latinsky zvaná Quasi modo geniti, podle verše z 1. Petrovy epištoly 2,2: „Jako novorozené (quasi modo geniti) děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.“

V této touze se i dnes, stále ještě na dálku, shromažďujeme, abychom se sytili duchovním pokrmem a tak abychom ve víře rostli ke slávě Boží.

Čiňme tak ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen

A protože jsme stále ve velikonočním čase, bude nás provázet velikonočního příběh, jehož jedním tématem je také napětí mezi blízkostí a odloučením. Tedy to, co i v tyto dny také všichni prožíváme.

Pokud máte možnost použít internet, je možné si najít doprovody k písním a rozšířit tak naše společenství o ty, kteří písně nahráli nebo nazpívali. Doporučuji písně si vyhledat předem, ve zpěvníku i na internetu, aby bylo možné projít bohoslužbami v celku a bez přerušování. Samozřejmě je možné písně zpívat i bez doprovodu. Stejně tak si můžete kázání poslechnout, odkaz najdete na začátku textu kázání. Po skončení každé nahrávky doporučuji přehrávač zastavit, jinak se automaticky začne přehrávat další soubor. Texty Písma nenahrávám, abyste si je mohli sami přečíst, stejně tak jako modlitby, které je možné „nahradit“ či doplnit vlastní modlitbou.

Zpívejme první píseň, píseň nadějného vyhlížení
360 My čekáme, kdy zavítáš https://soundcloud.com/user-41012488/360-my-cekame-kdy-zavitas?in=user-41012488/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody – pouze varhanní doprovod ke zpěvu

Bože, ty jsi i dnešní ráno naplnil očekáváním a nadějí, že budeme mít sílu vstát, že budeme mít touhu se ti otevřít, že se s tebou setkáme, i když je to s jakýmsi odstupem, na dálku. Ty ale skrze svého Ducha spojuješ i nespojitelné. Překračuješ nepřekročitelné, naplňuješ prázdnotu životem, oživuješ umrtvené. Tak se otevíráme tvému Duchu, aby ses ty sám stal naším středem, abychom byli spojeni s Tebou se všemi, kteří jsou součástí tvého lidu, se všemi, kteří jsou nám blízcí, a přece jsou vzdálení. Otevírej nám oči, pro to co je lidským okem neviditelné. Dej nám zaslechnout, co lidské ucho ještě nikdy nezaslechlo. Proměňuje nás ke svému obrazu, abychom si byli i v tuto chvíli blízcí, aby se v nás obnovila důvěra, láska i naděje. Pro lásku tvého Syna Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení J 20,11-18

613 Oči všech se upínají https://www.youtube.com/watch?v=OgImy-OVzuQ

Text J 20,17

https://soundcloud.com/user-757097120/kazani-jan-2017-1942020-jiri-weinfurter

„Nedotýkej se mě.“

Proč ne právě teď? A jak dlouho ještě ne? A když ne teď, tak kdy jindy? Bude ještě příležitost? Co když už se nepotkáme? Co když se mineme? Teď, právě teď bych to nejvíce potřeboval/a!

Milí přátelé, to jsou otázky, které by mě na místě Marie, a to i v kontextu současných událostí, nejspíš hodně zaměstnávaly. Doteky jsou nedílnou součástí našich životů. A Ježíš nebyl výjimkou. Celý jeho život byl doslova protkán doteky. Uzdravujícími doteky. Často jakoby nic jiného nepomáhalo. Dotek probouzel k životu. Zaháněl tíseň. Tišil bolest. Hojil churavé tělo. Dotek Slova, které se stalo tělem, působilo jako hojivý balzám. A teď najednou, když dolehla opravdová nouze, když se úderem Velkého Pátku všichni jeho nebližší stali nejbídnějšími sirotky v celém vesmíru, tak při první příležitosti setkání se Vzkříšeným se má Marie vzdát hojivého doteku? Je plná smutku, slzy se vylily z břehů, a do toho přívalu bolesti najednou vstoupí Ježíš. Nečekaně. Kdo by si pomyslel na něco takového. Jistě, byly tu nějaké náznaky, Ježíš je na to připravoval. Ale kříž to všechno překryl a jeho přísliby upadly do zapomnění. O to víc se nyní Marie raduje: „Rabbuni,“ doslova: „Můj Mistře.“ O to víc je naplněna touhou. „To mám opravdu velikou radost. Už jsem ani nedoufala. A teď tu stojíš. Je to jako dřív. Ukaž…“

„Nedotýkej se mě, doposud jsem nevstoupil k Otci…“  

„No ale právě proto. Dokud jsi tady, je ještě příležitost. Až vystoupáš do královských výšin, ztratíme tě z dohledu, z dosahu… Ukaž,…“

„Ne!“

Naléhavost této situace si uvědomuji zvláště v tyto dny. Synonymem pro COVID-19 by mohlo být úplně stejné: „Nedotýkej se mě.“ Když jsem v minulosti jako ošetřovatel pečoval o pacienty na nemocničním lůžku, tak to byla jedna z výsad, které jsem při té službě měl, že jsem se mohl dotknout. I když tělo nemocného bylo silně rozbolavělé, i tehdy nebyl dotek jen přidanou strázní. Přinášel i úlevu. Z blízkosti, z narušení osamělosti, ze sdílené bezmoci. Když dnes sleduji záběry z oddělení intenzivní péče, tak je to snad ta největší nouze, která na mě z těch výjevů vystupuje. Jinde to není tak patrné. Když se potkáme na ulici, v obchodě, na louce, na hřbitově… Ale i když si nenandáme rukavice, roušky zůstanou na půl žerdi stažené, i tak je ten odstup cítit. A není to jen strach. Abych se nenakazil. Nebo ještě hůř, já sám abych nenakazil – i když se cítím tak dobře, jako už dlouho ne. Brzy se otevřou další obchody, i do hospůdky snad brzy zavítáme… Přesto si říkám, bude to stejné, jako dřív? Když se poprvé sejdeme v kostele (a už to není v nedohlednu), jaké to pak bude? Podáme si alespoň ruku? Tak jako dřív? A co společenství kolem stolu Páně. Jak budeme slavit hod Beránkův. Není to v našich sborech zvykem – časté, nebo dokonce každonedělní vysluhování -, ale touhu po tomto zvlášť požehnaném společenství vnímám hodně silně. I z rozhovorů, které probíhaly kolem letošního slavení Kristova vzkříšení. „Nedotýkej se mě,“ se vznáší nad naší krajinou jako nepříjemný otazník.

Již to také v rozhovorech zaznělo: Není a nebude nakonec taková ostražitost příznakem slabého ducha? V epištole Efezským čteme: „Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předpisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se – jako byste stále ještě byli v moci světa?“ (Ef 2,20.21) Jsme-li štípenou součástí Kristova těla, vzkříšeného Krista, co by nás mohlo ohrozit? Nic z toho, čeho se dotýkáme, co jíme. Žádné hlubiny, ani nebezpečí, ani moc, ba ani smrt nás nemůže oddělit od lásky Kristovy, píše Pavel s úchvatně odzbrojující svobodou v listu Římanům (Ř 8,18-38). Na to se ale zase dá oprávněně namítnout, že v některých případech to může být opovážlivým spoléháním se na Boží milost (o ohledech vůči druhým ani nemluvě), když se neomezíme, když si nenecháme doporučit, co brát do ruky, a jak, čeho se nedotýkat, od čeho si držet odstup.

„Nedotýkej se mě,“ můžeme ale slyšet nejen jako výzvu k zachování odstupu, ale také jako symbolické vyjádření pro všechny bariéry, které jsme si mezi sebou porůznu vystavěli. A naopak je to právě vzájemný dotek, který nám pomáhá tyto bariéry překonávat. Jak vzácné je to překročení, když si podáme ruku s přáním: „Pokoj tobě.“ A nejen při večeři Páně. Tak v tyto dny myslím také na ty, kterým se ani před tímto podivným jarem lidské dotýkavé blízkosti nedostávalo. Na ty, které jsem sám někdy i přehlédl, nevšiml si, nepřiblížil se. A teď to vůbec nejde. Nebo jen ztěžka. Třeba jako teď, na dálku, s obrovským odstupem, bez vzájemného pohledu, bez téměř jakékoli zpětné reakce. Jak blízce podobné je to tomu ostrému střihu velikonočního pátku. Kdy se Ježíš ztratí z dohledu, kdy se blízkost na dotek rozpustí ve vzduchoprázdnu.

Marie se s Ježíšem ale nakonec přece jen potká. Před prázdným hrobem. Tváří v tvář. Stojí tam proti sobě, Marie nejspíš vztáhne ruku…, ale tak nějak … do prázdna. Na půli cesty se zarazí, když slyší to varovné: „Nedotýkej se mě.“ Je to zvláštní a překvapivý pokyn. Jak mu můžeme rozumět? Co to i pro nás znamená? Kdyby u tohoto varování Ježíš zůstal, pak bychom to mohli slyšet jako restriktivní, tvrdé a nesmlouvavé omezení. Ten pokyn ale Ježíš spojuje se svým vystoupením k Otci. Na první poslech to může znít jako protimluv. Vždyť právě protože brzy vystoupí ke svému a našemu Otci, tak by bylo zcela logické takovou příležitost využít. Ještě je na blízku. Ještě je na dosah. Tak proč po té příležitosti nesáhnout. Pořádně a do sytosti načerpat. Dokud je čas. Dokud to je vůbec možné. Ježíš ale mysl a pohled Marie, a posléze i učedníků, i nás, obrací k budoucnosti. K tomu, k čemu směřujeme, kam Krista následujeme, kam on sám nás vede. Jistě, v tomto čase jsme limitování nejrůznějšími omezeními. Narážíme na hranice, bariéry, kterými jsme obklopeni, které jsou v nás. Zaplétáme se do slepých uliček; viny, selhání, hřích, i to nás sráží v rozletu. Stejně tak také stále poznáváme jen z částky. To, co dnes zakoušíme jako doteky Boží milosti, to je jen z částky, omezeně. Tento čas se všemi limity, tento čas ve vší neúplnosti ale není to poslední, co máme před sebou. „Marie, nedotýkej se mě, ale máš se na co těšit. I vy všichni ostatní, máte se na co těšit.“ Máme se na co těšit. Některé bariéry, některá omezení zůstávají. Ale ne na pořád. Ano, poznáváme jen z částky, omezeně. Ale můžeme se těšit na plné poznání. Stejně tak jako když nyní prožíváme přísliby lásky, s výhledem, že máme stále ještě před sebou hluboké objetí lásky. Tak by se dalo říct, že je to svým způsobem požehnaná vzdálenost, kterou tu Ježíš „nastaví“. Skrze ni máme šanci poznávat, co nám opravdu chybí, o co máme pečovat a za čím jít. Čerpat z hojnosti je snadné, čerpat ale i z nedostatku, to je umění. Umění pokory i skromnosti. Umění víry, umění naděje, že to nejlepší máme stále před sebou.

Milostivý Bože, ty jsi někdy tak blízký. A někdy zase tak vzdálený, že si tu připadáme jako sirotci, ztracenci, bez opory. Odpusť, když propadáme malosti. Když i z bezradnosti volíme cesty, které ti nejsou moc blízké. Děkujeme, že nás nenecháváš na pospas ani této bezradnosti, bez opory, bez poslů tvé naděje, bez tvého slova evangelia, bez doteků tvé lásky a milosrdenství. Děkujeme, že nás rosou Ducha svlažuješ a občerstvuješ. Tebe vyhlížíme a na tebe očekáváme. Amen

669 Přijď, Spasiteli https://www.youtube.com/watch?v=orqGCX_qSRU

Milí přátelé, několik slov ke sborovým ohlášením.

Tuto neděli je možné sledovat bohoslužby také v televizi na ČT 2 od 10:00. Tentokrát se budou přenášet z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích a budou to pravoslavné bohoslužby.

S mnoha dalšími možnostmi poslechu, četby i videí najdete také odkazy na nahrávky bohoslužeb z řady dalších sborů naší cíkve: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm. Pod heslem „Tři kapky denně“ najdete také mé podněty, úvahy, modlitby k Heslům Jednoty bratrské.

K našim bohoslužbám patří také sbírka. I na ni je možné přispět virtuálně, na náš křížlický účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Diakonie také pořádá mimořádnou sbírku na pomoc lidem zasaženým epidemií (možno přispět zde 2100 6914 26 / 2010). Za všechny Vaše dary děkujeme a zcela rozumíme tomu, že v této situaci jsou pro některé mimo jejich možnosti. I když se nemůžeme setkávat tak, jako dřív, je možné využít i jiných komunikačních prostředků. Kdo byste se mnou rád mluvil, volejte (736629455) nebo pište (jiri.weinfurter@evangnet.cz).

 

Ztišme se k přímluvné modlitbě. Ke každé prosbě je možné se připojit společným: Prosíme tě, vyslyš nás.

K tobě voláme: Prosíme tě, vyslyš nás
Dnes víc než kdy jindy je na tomto světě lidí osamělých, opuštěných, odloučených od svých blízkých. Prosíme tě, Pane, pomáhej nám hledat cesty, jak být i přes velké vzdálenosti a překážky společně s druhými. Uč nás užívat všech dostupných prostředků, a zvlášť modlitby. Spojuj nás svým Duchem napříč generacemi, kontinenty, osobními sympatiemi i předsudky.
K tobě voláme: Prosíme tě, vyslyš nás
Myslíme, Pane, také na ty, které nemoc uvrhla do odloučení. V nemocnicích, v domácí izolaci, v léčebnách dlouhodobě nemocných. Prosíme za uzdravení nemocných koronavirem, za chronicky nemocné, pro které je i obyčejná rýma rizikovým onemocněním. Prosíme také za všechny, kteří o nemocné pečují, ve zdravotnických zařízeních, v domácí péči. Prosíme za nemocné na těle i na duši.
K tobě voláme: Prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme také, překonávej svou podivuhodnou mocí překážky a bariéry, které jsme si mezi sebe vystavěli. Protože jsme si vzájemně ublížili. Protože máme někdy tak protichůdné představy o životě. Protože jsme málo trpěliví, málo sdílní, nemáme dostatek důvěry. I lásky se nám dostatečně nedostává. O tvého Ducha smíření prosíme.
K tobě voláme: Prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za všechny, kteří jsou bez domova. Pobývají na ulicích, pod mosty, ve sklepeních … Prosíme za ty, kteří opouštějí své domovy kvůli válkám, suchu, hladomoru. Buď na cestách se všemi poutníky, dnes převážně nedobrovolnými, veď je, jako jsi kdysi vodil pouští svůj lid, buď jim ochranou před nepřízní počasí, nepohodlím, nevraživostí.
K tobě voláme: Prosíme tě, vyslyš nás
Jako tvé děti k tobě s důvěrou voláme: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

 631 Nám pomoz, Pane milý https://soundcloud.com/user-41012488/631-nam-pomoz-pane-mily?in=user-41012488/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody – pouze varhanní doprovod ke zpěvu

Jako slovo poslání poslyšme Ježovo povzbuzení z Janova evangelia:
Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. 27  Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. (J 15,26-27)

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

625 Jak příjemné, můj Pane https://www.youtube.com/watch?v=M8SGzweHvow

 

A kdo by chtěl, nabízím ještě jeden přídavek k dnešnímu tématu.

156 Kázání o svatbě v Káni Galilejské https://www.youtube.com/watch?v=q2IZl8Hb5oM

 

 

Vrchlabí, Křížlice, Jilemnice
12. 4. 2020, Boží hod Velikonoční
Michael Pfann

 

Pokud máte možnost a raději byste kázání naslouchali, je možné si je pustit na internetu. Stejně tak je možné písně zpívat za doprovodu dalších zpěváků nebo s varhanním doprovodem (kromě závěrečné písně). Odkazy najedete na samém konci tohoto souboru.

 

Slavme tyto bohoslužby ve jménu Boha otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé vítejme na dnešních bohoslužbách. Spojujeme se při nich se všemi, kdo je slaví v kostele, na cestách nebo doma.

Introit: Zj 1,7b-8 Kristus praví: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“

  1. Píseň:161 Tebe, Bože, chválíme

 

Modlitba:

Pane Ježíši Kriste, tys byl vzkříšen! Tají se nám dech. Co to jen znamená?! Hádáme. Domýšlíme se. Snažíme se pochopit.

Tys byl vzkříšen! V těch slovech se nám blýská naděje. Padá z nás závaží naší viny, které nám sedí za krkem.

Tys byl vzkříšen! Svítá nám. Odkud? Jen matně tušíme. Ale to světlo je teplé. Nešilhá. Přichází tam, kde je potřeba.

Tys byl vzkříšen! Padají nám šupiny z očí i roušky z tváří.

Tys byl vzkříšen! Samota odchází. Prostor se plní blízkostí, přijetím, sounáležitostí.

Tys byl vzkříšen! Za tebou chceme jít. Každý sám a všichni spolu.

Tys byl vzkříšen! Děkujeme!

Tys byl vzkříšen! Amen

  1. čtení: Jan 20,1–10 (Překlad Bible 21)Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“
    Petr se zvedl a spolu s tím druhým učedníkem vyrazili k hrobu. Běželi společně, ale ten druhý učedník Petra předběhl a dorazil k hrobu první. Naklonil se dovnitř, spatřil ležící plátna, ale dovnitř nešel. Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna.
    7Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť. Když potom vešel i ten druhý učedník, který dorazil k hrobu jako první, uviděl a uvěřil. (Ještě totiž nerozuměli Písmu, svědčícímu, že musí vstát z mrtvých.) A tak se ti učedníci vrátili zpět.

 Píseň:638 Díky

Kázání:1. Korintským 15,19–22 Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!  Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
při těch slovech si Farid sedal do lavice. Přitom se v duchu smál tomu, že kněz text z Janajako evangelium pro Velikonoční neděli vybral právě pro něj. Tak jako se v něm Petr a ten druhý učedník hnali k prázdnému Ježíšovu hrobu, stejně se kvapně dobíhající Farid s Bulosem předháněli, kdo vezme za kliku katedrály jako první. Udýchaný běh, a pak potichoučku stáli u dveří, aby během čtení z evangelia nikoho nerušili. Farid s Bulosem tady ve čtvrti al-Jdeyde znali každý kout. Věděli, čím voní který krám. Znali každou zkratku i tajnou skulinu křesťanské části Aleppa. Však v ní spolu vyrostli. Spolu seděli v lavici ve škole hned vedle jejich arménské katedrály Čtyřiceti mučedníků. Bulos odpoledne po škole chodil na návštěvu k Faridovi domů tak dlouho, až jednoho dne odešel i s jeho sestrou Sarkou. To bylo ještě před příchodem Turků. Farid se rozhlédl po řadách hlav zakrytých šátky v ženských lavicích. Jeho sestra seděla hned vedle jeho ženy, Bulosovy sestry Amiry. Ze vzpomínání Farida vytrhla slova: „to čiňte na mou památku“. Ještě zasněný se zvedl a za chvíli už mu kněz do úst vkládal chleba namočený ve víně. To byl Farid z 16. století po Kristu.

Zuri, 4. století po Kristu. Byly to pro Zuri opravdu zvláštní Velikonoce. Trávila je péčí o babičku Nyalu. Bylo jasné, že jsou to babiččiny poslední svátky. Měla jich za sebou ostatně už pěkných pár desítek. Tyhle byly ale jiné i pro babičku. Letos se neobleče do bílých šatů na lemu barvených do oranžova sušenými květy afrikánů a na béžovo slupkami z kávových třešní. Zuri barvení látek milovala. Byl to vzácný rituál, který s babičkou provozovaly jen jednou za několik let. To když se dařilo a Nyala na trhu prodala dost koření a zeleniny z pytlů, které jí tam tahal Zurin starší bratr Yonas. Teď babička ležela na několika starých antilopích kůžích na hliněné podlaze. Před chýší praskal malý ohýnek. Zuri na něm pražila kávu. Yonas ji pak mezi dvěma plochými kameny umele. Zuri mezitím nasmaží velké tenké placky chleba indžera. Snad to stihne, než dorazí kněz z blízkého kláštera. Ten taky v malé kamenné nádobce přinese husté sladké víno, velkou vzácnost. Babička Zuri vyprávěla, že za jejího dětství byli všichni kněží cizinci – bílí jako dlaň. Nebylo jim vůbec rozumět. Pak prý anděl, dušovala se babička, přinesl do jednoho kláštera velkou knihu –Bibli – s etiopskými písmenky a barevnými obrázky. Krátce na to se stal knězem nejstarší syn náčelníka jejich kmene. Jemu už babička rozuměla. Stejně ale nemohla pochopit, jak Ježíš mohl obživnout. Čím víc se však sama hrobu blížila, tím víc doufala, že v něm nebude trčet navěky. Proto si tolik přála, aby kněz letos přišel k ní. Kolem jejího lůžka se sešlo několik starých kamarádek. V dálce vidí přibíhat kněze. A už v kruhu kolem jejího lůžka zní „Kristus vstal z mrtvých.“ Chléb namočený do vína je ještě teplý. Babičce září oči.

Fernando, 17. století po Kristu. První odlesky slunce se mu jako prasátka prochází po obličeji. Ještě chvíli vzdoruje. Když jeden zvláště vlezlý paprsek zahájí útok na pravé oční víčko, posadí se na matraci a vyčítavě pootevřenými dveřmi koukne na slunce, které se právě převalilo přes vrcholek hory Machu Pichu. Otevře dvířka chlíva a kozy se jedna přes druhou poskokem vyvalí na orosený trávník. Fernando rozdělá oheň. Rozklepne tři vejce do kotlíku. Probudí svoji starou ženu Andreu. Po rozvážné snídani podnikne nad zrcadlovou hladinou tůňky, která zachytává vodu z hor, pokus o zkrocení vousů. S vlasy už se dávno trápit nemusí. Hůl třímá v pravé ruce, levou podpírá Andreu. Než sestoupí do vesnice, bude rosa dávno pryč. Kostelík na návsi vidí už z dálky. Stavěl ho i Fernandův prapradědeček spolu s dalšími španělskými usedlíky, kteří na kontinent připluli na dřevěných lodích. Století dešťů i horkého slunce kameny kostela ošlehalo do běla. Okny bez výplně se line zpěv. Přidávají do kroku – řeklo by se do běhu, kdyby toho byli ještě schopni. Usedají na své místo v lavici z hrubého dřeva. Za chvíli, ve frontě na tělo Kristovo si Fernando prohlíží tváře starých známých. Andrea s očima upřenýma na kytice kolem oltáře pološeptem hlásí přítelkyním, že letos na Velikonoce stihly vykvést fuchsie.

Maria, 2. století po Kristu. Maria na tuto neděli vůbec nemohla spát. Převalovala se na řídké slámě. Na jednu stranu s ní zmítal strach, na tu druhou s ní šilo nedočkavé vzrušení. Bála se, aby ji cestou nezastavili císařští vojáci. Jistě by ji mučili. Dokázala by mlčet a neprozradit, kde se sejdou její bratři a sestry? Snažila se ty myšlenky zapudit. Místo toho si představovala, jak zasednou k jednomu stolu. Celý týden si trhala od úst. Podařilo se jí naspořit hrst oliv a kus tvrdého kozího sýra. Dokonce sehnala i o hrnek víc oleje a něco mouky. Ještě večer upekla bílý chléb. „Snad Sebastian sehnal víno!“ Agapé – převalovala to sladce znějící slovo na jazyce. Hostina lásky. Není to krásné, že i uprostřed všech těch ústrků a skrývání před římskými oficíry se mohou sejít ke slavnosti s tak vznešeným jménem! Před očima ji přitom vytanul obrázek ryby. Skrýval za sebou jemně řezaná písmena téže řecké abecedy. Šifru: Ryba, ΙΧΘΥΣ, Ichtys. Iésús Christos Theú Huiós, Sótér. Ježíš Kristus Boží Syn je Spasitel. Právě to budou dnes slavit mezi stěnami značenými obrázkem ryby. Budou slavit, že dnes, o Velikonocích se naplno ukázalo, že Ježíš je spasitel. Oni se sice scházejí v katakombách svaté Domitilly, mezi hroby. Jeho hrob ale tohle ráno zůstal prázdný. Snad i oni jednou z toho pohřebiště budou moci vylézt. Maria se tak zasnila, až z toho nad ránem usnula. Probudila se trhnutím a uháněla. Nikdo ji nezastavil. A tak mohla s bratry a sestrami usednout ke stolu. Z šátku vybalila chléb. Víno už stálo na stole.

Zoe, 21. století po Kristu. Dnešek je pro Zoe zvláště významným dnem. Poprvé má přistoupit k Večeři páně. Pokřtěná byla jako nemluvně. Teď je jí čtrnáct. Má za sebou dvouletou přípravu na konfirmaci. Táta na ni Zoe vozil každý týden do jejich anglikánského kostelíka svatého Lukáše na předměstí Sydney. Jednou málem nedojeli. Do cesty jim skočil klokan a auto skončilo v příkopě. Naštěstí se nic nestalo. Ani jim ani klokanovi. Farářka Annie s nimi ve sborové klubovně probrala všechno: Bibli od Adama po Zjevení. Vyznání víry, Otčenáš i dějiny křesťanství. Ty ji moc nebavily, většinou se odehrávaly kdesi v Evropě. Nikdy tam nebyla. Ale připadala jí studená. Za to ji ohromně bavily víkendové výjezdy s konfirmandy. Jezdili buď do jednoho domku v horách, nebo stanovali na pláži. Annie jim přes den vyprávěla příběhy z Bible. Někdy je taky hráli jako divadlo. Večer se mohli koupat v moři, do kterého právě zapadalo slunce. Konfirmace proběhla s velkou slávou minulý týden, na Květnou neděli. Dnes ji tedy čeká první Večeře Páně. Je z toho celá nervózní. Pořídila si na to extra bílé šaty. Změní se něco, když si dá chleba a víno? Nebo zůstane stejná? Annie říká, že prý obojí. Teď už ale musí běžet do auta, tak tak to stíhají. Velikonoční kostel září světlem, všude barevnékytky, varhany radostně preludují. Když tu náhle umlkají. Do ztichlého kostela zazní radostné zvolání: „Kristus vstal z mrtvých.“ Jak ji to naučili, Zoe spolu s ostatními odpovídá: „Opravdu vstal z mrtvých.“ Z kázání k ní dosahují jen útržky. „Prázdný hrob…“ „Život vítězí nad smrtí…“ Zaujmou ji až slova o společenství, které překračuje smrt, prostor i čas. „Jak je to možné?“ vrtá jí hlavou na cestě k jejímu prvnímu přijímání.

Varhany se mohou přetrhnout radostí. Kytky voní. Zoe stojí spolu s dalšími kolem Stolu Páně. Nejprve dostává chleba. „Změní se něco, nebo ne?“ znovu ji běží hlavou. Pak dostává napít i vína. Kouká se na tváře kolem sebe. Máma, táta. Kamarádi konfirmandi. Farářka Annie. Zoe zavírá oči. V tu ránu se jí hlava roztočí. Na plátně zavřených víček probleskují tváře těch, kteří stojí kolem ní. K nim se přidávají tváře, které nikdy neviděla. Stojí tam jakýsi mladý muž z černými kudrnatými vlasy, arabskými rysy, energie mu září z kaštanových očí. Černošská babička, která naopak vypadá, že napíná poslední síly, aby tu mohla být. Holohlavý stařec ošlehaný větrem s rozcuchanými vousy. Žena v nuzném otrhaném oblečení se zasněným výrazem, z vlasů jí trčí stébla slámy. Mezi nimi Zoe. A přidávají se další. Lidé z hor a podhůří. „Asi budou z té Evropy“, říká si Zoe. Na límcích za krkem jim totiž tají poslední vločky sněhu. Ve tvářích jim už ale svítí jaro. A kruh Večeře páně se rozšiřuje dál a dál. Stojí v něm spolu mladí, staří, různě barevní a v nejroztodivnějších šatech z různých dob. Zdá se, že to nikdy neskončí. Lidi se sbíhají ze všech stran, jako by už neexistovaly žádné překážky. Amen

Píseň:EZ 346 Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal

Sborová oznámení:

Milí přátelé, připojuji ještě pár slov ohlášení.

Tuto neděli od 10:00 můžete na ČT 2 sledovat přenos bohoslužeb Církve československé husitské z kostela sv. Václava na Zderaze v Praze. Předsedat jim bude patriarcha této církve Tomáš Butta.

Na stránkách naší církve najdete nahrávky různých bohoslužeb, kázání, čtení, písní, zamyšlení: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm. Pro ty, kdo nejsou na internetu, se šikovně nabízí sbírka Na každý den.

Na konci textu bohoslužeb najdete slovo pozdravu od katolického faráře Jiřího Šlégra.

K našim bohoslužbám také tradičně patří sbírka.

– Sbor i v těchto časech žije z našich příspěvku. Pokud byste rádi i na dálku přispěli, můžete to učinit na náš křížlický účet (1261617329/0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu ti, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

– Na dnešní neděli připadá celocírkevní sbírka Jeronýmovy jednoty na tzv. Hlavní dar lásky. Tentokrát je věnována na rekonstrukci kostela sboru ČCE v Hranicích. Kostel je v žalostném stavu. Výtěžek sbírek JJ je využíván na opravy budov naší církve. Dnes jsou to Hranice, jednou to můžeme být i my. (č. ú. 717 171 7171/2700, do zprávy pro příjemce uveďte: „JJ HDL). Více informací o stavbě najdete zde: https://www.ustredicce.cz/data/a/y/b/hdl-2020.pdf

– Diakonie také pořádá mimořádnou sbírku na pomoc lidem zasaženým epidemií (možno přispět zde 2100 6914 26 / 2010).Myslím na ty z Vás, které současná situace postihla i po finanční stránce. Za všechny Vaše dary děkujeme a zcela rozumíme tomu, že v této situaci jsou pro některé mimo jejich možnosti.

Snažím se s Vámi zůstávat různými komunikačními kanály zůstávat v kontaktu. Kdo byste se mnou rád mluvil, volejte (736629455) nebo pište (jiri.weinfurter@evangnet.cz).

Modlitba

Pane Ježíši, k tobě dnes vzhlížíme s mimořádnou nadějí. Prosíme tě, slyš naše prosby.

Prosíme tě za ty, kdo mají strach z nemoci a smrti. Buď s nimi a ukazuj jim, že smrtí to nekončí.

Prosíme tě za ty, kdo mají strach ze samoty. Buď s nimi a ukazuj jim, že jsou součástí velkého společenství lidstva, které ty jsi stvořil. Dej jim nacházet blízkost druhých lidí.

Prosíme tě za ty, kdo mají strach z válek a násilí. Buď s nimi a přinášej mezi lidi pokoj.

Prosíme tě za ty, kdo mají strach o tvou církev. Buď s nimi a připomínej jim, že tam, kde se sejdou dva či tři ve tvém jménu, jsi mezi nimi.

Prosíme tě vyslyš nás!

Prosíme tě za ty, kdo bojují s nemocemi a doprovází ty, kdo umírají, za pracovníky ve zdravotnictví a hospicích. Buď s nimi a dávej jim zdraví a výdrž.

Prosíme tě za ty, kdo boří bariéry mezi lidmi a přicházejí k těm, kteří žijí v izolaci, za sociální pracovníky a dobrovolníky všeho druhu. Buď s nimi a pomáhej jim otevírat všechny závory.

Prosíme tě za ty, kdo se staví na odpor násilí a zasazují se o smíření, za politiky i aktivní občany. Buď s nimi dávej jim trpělivost a odvahu.

Prosíme tě za ty, kdo se setkávají a pracují v tvé církvi, za papeže, presbytery i varhaníky. Buď s nimi a ujišťuj je, že už brzy v kostelích zase bude znít společný zpěv.

Prosíme tě, vyslyš nás!

Pane Ježíši, ty jsi zlomil vaz smrti, lámej i náš strach. Pomáhej nám vidět, že v tvém vzkříšení se naplnilo proroctví: Všechny národy se sbíhají k Hospodinově hoře, usedají u tvého stolu. Spojuj nás s nimi svým svatým Duchem. Ať už jsme kdekoli, Pane, přicházej k nám.

Prosíme tě, vyslyš nás!

Se všemi, kdo jsou nám vzdálení i nablízku se modlíme:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen

  1. čtení: Iz 25,6-8

Hospodin zástupů

připraví na této hoře všem národům

hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem,

jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.

Na této hoře odstraní závoj,

který zahaluje všechny národy,

přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.

Panovník Hospodin provždy odstraní smrt

a setře slzu z každé tváře,

sejme potupu svého lidu z celé země;

tak promluvil Hospodin.

Požehnání: Zj 1,4–6  Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.

Píseň:667 Vítězi k poctě zpívejme

 

 

Velikonoční pozdrav faráře Jiřího Šlégra

Zdravím Vás,milé sestry a milí bratři v Kristu.

Prožíváme dobu, na kterou se asi nikdo z nás nestihl dobře připravit. Řešíme, co se ještě může a co už ne, abychom splnili všechna pandemická nařízení, a přitom neztratili vzájemné modlitební propojení. Jedna kamarádka mi říkala, že židé na takovéto situace připraveni jsou, protože po zničení chrámu již podobnou situaci zažili. Tehdy židům chrám nahradil rodinný příbytek, oltářem se stal stůl, kolem kterého se scházeli k jídlu. Úlohu kněze přebral otec rodiny, který modlitbu vedl a pronášel žehnání. Když se teď nemůžeme scházet na společných modlitbách, využijme o to víc osobního kontaktu s Bohem a udělejme ze svých příbytků živé chrámy.

Prosím Vás o modlitbu a všem ze srdce vyprošuji radostné Boží požehnání.

Jiří Šlégr, Římskokatolická farnost – děkanství Vrchlabí

P.S. Pro mě jsou všudypřítomné roušky symbolem svatebního závoje – připomínají mi závoj nevěsty nebo i Mojžíše, kterému závoj chránil zářící tvář. Můžeme i v duchovním smyslu prožít chvíle vděčnosti a lásky se zmrtvýchvstalým Kristem, nově se do něho zamilovat a pak modlitební závoj odložit.

 

Nahrané kázání:

https://soundcloud.com/user-302640127/kazani-na-nedeli-vzkriseni-1-k-151922-michael-pfann/s-5FMLwj3FrmE

Písně vyberte na tomto seznamu. https://soundcloud.com/user-41012488/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody Po skončení je nutné přehrávání zastavit a pustit až s další zvolenou, jinak bude pokračovat přehrávání hned následující písně ze seznamu.

 

 

Vrchlabí, Křížlice, Jilemnice, 5. 4. 2020
Michael Pfann

Píseň: 177,1 Nuž Bohu děkujme

Slavme tyto bohoslužby ve jménu Boha otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé vítejme na dnešních bohoslužbách. Slavíme je ve svých domovech, a přece spojeni se všemi, kdo vkládají svoji důvěru v Pána Ježíše Krista.

Introit: Ž 34,16 Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho.

  1. Píseň: 604 Buď sláva Bohu, chvála otci

Modlitba:Hospodine, stvořiteli země, sníh mizí už i z vrcholků hor, louky se zelenají, kytky začínají kvést a stromy pučet, ptáci zpívají, celá země zpívá o tvé slávě! I nám slunce rozehřívá ztuhlé kosti a všechno se snáší o trochu radostněji, když se za okny probouzí jaro! Děkujeme ti za ty krásy!

Přiznáváme, že v těchto dnech ale také snadno propadáme smutku astrachu o svou budoucnost. Podléháme podrážděnosti, jsme netrpěliví se svými blízkými. Utrhujeme se a hledáme na koho svalit vinu za to, že musíme podřizovat náš život různým omezením.Prosíme, vytahuj nás z našich strachů a obav. Rozháněj naši nevraživost. Buď k nám milostivý.

Duchu Svatý, buď s námi. Posiluj nás ve chvílích nejistoty. Pomáhej nám vážit si vzácných chvil s našimi blízkými. Spojuj nás tuto neděli a v těchto dnech se všemi těmi, kdo jsou našimi bratry i sestrami, i když nevidíme nebo neznáme jejich tváře a jména. Dej nám pociťovat jejich blízkost.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi přicházel k lidem do jejich domovů. Nedělal jsi rozdíly podle toho, zda byli vážení nebo úplně obyčejní. Přicházej i k nám domů. Ať je i náš dům domem modlitby, tvého slova, domem smíření a pokoje. Domem, kde přebývá Bůh. Amen

  1. čtení:

1 Kr 19,1-13a

 Píseň: 688 Odpusť

Kázání: Lk 9,57-62

(Kázání k poslechu)

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

kázat na text „Nech mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé“ se v době pandemie může jevit jako velmi nejapný a nemístný pokus o humor. Je to ale jinak. Téma následování mě provází od začátku karantény. Ta byla vyhlášena v neděli, na níž luterské perikopy vybraly právě tento Ježíšův rozhovor. O něm jsem připravoval kázání, když udeřil zákaz setkávání.

Od té doby si téma následování nosím v hlavě. Co to vlastně znamená následování? A co to znamená právě v této podivné situaci, kdy jsme všichni zavření doma, popřípadě doma a v práci? Jak následovat, když se nemůžeme hnout. Na tuhle paradoxní hádanku jsem se v posledních týdnech snažil najít nějakou odpověď.

Když čte člověk dnešní text poctivě, ukazuje se, že „přemyšlování mnohá“ jsou spíš cestou, jak se skrýt před odpovědí, která z rozhovoru vyplývá celkem jasně. Ježíš říká prostě: „Následuj mě!“ Nevysvětluje, co to znamená. Jak se to dělá. Jak se na to připravit. Jen: „Prostě to udělej. Následuj mě! Pojď za mnou.“ To stačí. Ta výzva je tak úderná a přímočará, že v člověku probouzí obranou reakci. Potřebuje zmírnit ten nárok. Vyhnout se mu. Neděláme to jen my. Je to už v tom rozhovoru. „Jo, jo. Hned jdu. Jen ještě…“ Mnoho kázání na tento text se snaží jeho tvrdost nějak obrousit. Trochu Ježíše umírnit. Uvézt ho na pravou míru. „Dobře, dobře. Já tě slyším, nemusíš tak zhurta.“ Ono se není čemu divit. Ježíšovy reakce jsou opravdu nekompromisně tvrdé.

Pojďme to pro jednou vydržet a přímosti a nekompromisnosti Ježíšovy výzvy se nevyhýbejme. Uvidíme, kam nás jeho rozhovor zavede.

Neotevírá ho sám Ježíš, ale jeden z těch, kdo šli s ním po cestě Izraelem. Asi mu taky leželo v hlavě, co dobrého by tak mohl udělat se svým životem. Je nadšený, jak si to dobře vymyslel. A tak to na Ježíše vyhrkne. „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ A je to venku. Hned se cítí o něco líp. Ale Ježíš mu dává ledovou sprchu. „Nevíš, co říkáš. Neuvědomuješ si, co to obnáší. Sám sis to vymyslel, ale sám na to nestačíš.“

Ti druzí dva už budou odpovídat na Ježíšovu výzvu. Šli by zaním. Tenhle první by šel za svým nápadem, který si pověsil na Ježíše. Jistě s dobrými úmysly. Ale víme, jak to s nimi bývá. Ježíš ho ale přímo neodmítá. To je důležité si uvědomit. Zastavuje ho a nechává ho zamyslet, na čí výzvu vlastně první muž odpovídá. Ježíšovu, nebo svoji? Jinými slovy: koho poslouchá? Ježíše? Svoji představu o Ježíšovi? Sám sebe?

Proto mu Ježíš říká: „Ta cesta je sakra těžká.“ Člověk je do ní vržen, bez jakékoli zajištěnosti: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kdy by hlavu složil.“ V kontextu současné karantény se tahle slova dostávají do pozoruhodných souvislostí. My, kdo čteme toto kázání, máme své domovy – svá doupata, své nory a hnízda. Máme svá bezpečná místa, kde se skrýt. Bohu za ně díky! Kde by ale v době karantény přenocoval Ježíš? Přespával buď venku, nebo v domech různých lidí, které navštěvoval. No jo, jenže v době karantény by ho nemohli přijmout. Zůstal by venku. Viděl jsem v týdnu obrázek, jak si poradili s lidmi bez domova v americkém Las Vegas. Ve městě plném prázdných hotelů nastříkali na betonové parkoviště silničářskou barvou bílé čáry. Pro každého člověka bez domova jeden bílý obdélník v bezpečné vzdálenosti od dalšího nocležníka. Příčné a svislé řady spících lidí bez domova. Ve stínu prázdných pětihvězdičkových hotelů každý ve svém šedobílém chlívečku. Nemůžu se ubránit představě, že Ježíš, král z chlíva, by během karantény spal mezi nimi – v hadrech na betonu.

Tak to bychom měli první slova o následování. 1) Je to velmi těžká cesta. Bez vnější zajištěnosti. 2) Nezačíná naším kalkulem, ale Ježíšovou výzvou. To je ovšem zcela zásadní! Nejdeme po té cestě totiž (a) sami a (b) je podle koho sladit směr.

Pak tu máme ty dva další partnery v rozhovoru. Toho prvního Ježíš sám vyzývá: „Následuj mě!“ Ten druhý tu výzvu nejspíš také zaslechl. Už jsme si řekli, že oba mají své výmluvy. Neodmítají úplně, ale nechávají si manévrovací prostor. Kladou si podmínky. A – a v tom je tvrdost té Ježíšovy výzvy – nejsou to žádné laciné výmluvy.

Ten první chce před cestou vykonat důstojný pohřeb svému otci. To je naprosto pochopitelné. S důstojností se naposledy rozloučit s otcem, kterého syn miloval. Těžko rozumět, proč v něčem tak významném Ježíš brání. Ten druhý chce jen naposledy obejmout milovanou rodinu. Alespoň jim říci, že odchází a zamávat. Zdá se mi, že právě tyto dvě situace jsou pro člověka tak těžko překousnutelné. Desatero přece nabádá k úctě k rodičům. Ježíš učí lásce. To se Ježíš proti obojímu staví? Ne. Ale vidí ještě dál. K něčemu většímu. K jinému království.

Jenže tady člověk – zvlášť Středoevropan se zkušeností holokaustu a gulagů – zbystří. Zkušenost velí nedůvěřovat vůdcům, kteří si jdou za svým a ctí přitom pravidlo, že účel světí prostředky. Copak můžeme obětovat druhé lidi, nadto své blízké, pro nějaké království v nebesích – pro vzdušné zámky? Jenže takhle to nestojí.

Ježíš nestaví svoje království na hrobech druhých lidí, jak by se z prvního příkladu mohlo zdát. Zaprvé, to není jeho království, ale Boží. Za druhé je to království, které hroby nekope, ale otevírá. Smrt pro Ježíše nepředstavuje nepřekonatelnou překážku. Vidí za ní. Proto zve toho muže, aby ho následoval šířit zvěst o království – o království v němž smrt, ani smrt jeho otce, není to poslední. Není to smrt, kdo dostává korunu. A není to ani kor­ona, kdo dostává život. Ne definitivně. Život začíná nanovo. Už teď. Proto za ním má ten člověk vyrazit rovnou.

Život je tady a teď a vepředu, proto není čas se ohlížet. To slyší ten poslední člověk. A opět, není to budovatelský zápal, který přepisuje dějiny. To živé z naší minulosti; to živé z našich předků, co v sobě neseme dál; to živé z našeho života, zůstává živé. A živé nezůstává za námi, ale jde s námi a dopředu. Proč by se měl ten třetí člověk loučit se svoji rodinou, když jde za Ježíšem? Zjevně nepochopil, oč jde. Jde zvěstovat Boží království. To z toho zvěstování chce svoji rodinu snad vynechat? Chce orat nové pole, jenže přitom kouká přes rameno. A tak to hned na začátku začíná pěkně vorat. Svoji rodinu by nechal stát na mezi.

Ale zároveň si tu zprávu nemůže syslit jen pro ni. Vyhřívat si teplíčko své nory a zbytek světa nechat za dveřmi s pluhem zapíchnutým v první brázdě. U Marka Ježíš říká, že ten, kdo by pro evangelium opustil dům, rodinu nebo pole, bude mít pravda nelehký život. Víme už, že cesta následování je těžká. Domy, rodina i pole takového člověka se ale stokrát rozšíří a k tomu dostane život věčný v přicházejícím království. Když trčíme mezi čtyřmi zdmi karantény, je velká posila, že jsme součástí té širší rodiny. Bohu díky za telefony! A hrůznost neznámé choroby s výhledem k věčnému životu přeci jen ztrácí na definitivitě.

Po rozhovoru Ježíše s dvěma dalšími muži se dozvídáme tedy další slova o následování. 1) Na tu výzvu odpovídáme tím, že ji poslechneme. 2) Nesnese odkladu. Neohlíží se, ale jde dopředu. 3) Obsahem následování je zvěstování Království Božího.

Jenže tady se to pro nás právě komplikuje. Co to je zvěstovat Království Boží? Učedníci viděli Ježíše, jak to dělá. Měli to tedy lehčí! Měli opravdu? Ne. Pořád znovu se v evangeliích ukazuje, že učedníci jsou vedle, jak ta jedle. Že Ježíše poslouchají špatně, po svém. Místo toho se dohadují, kdo z nich je největší; kdo bude v království Božím sedět Ježíšovi po levici, kdo po pravici. Zůstávají sami u sebe. A k tomu od Ježíše odhání lidi, kteří k němu přicházejí. Učedníci mají Ježíše na dosah ruky, ale nemají ho v hrsti. Neposlouchají ho, a tak neví. V tom se od nich příliš nelišíme.

Ježíšův rozhovor s učedníky tedy dává jasnou odpověď na to, co je následování. Prostě poslechnout Ježíše a s vírou jít za ním. To se dá přijmout, nebo odmítnout. Ale nedá se z té odpovědi vykroutit. A že se člověku kroutit chce.

Co ale znamená následovat Ježíše v naší životní situaci? To je to, co je náročné rozpoznat. Ale ani tady nezůstáváme bez indicií. A i tady je cestou k tomu poznání poslouchání. A jestli nám tahle karanténa něco nabízí – alespoň většině z nás – je to čas poslouchat. V životě jsem nenaposlouchal tolik mluveného slova, jak v posledních třech týdnech – ať už jsou to zprávy, různé podcasty, farářská zamyšlení nebo básně.

Máme ale také čas poslouchat na širší úrovni. Naslouchat sami sobě a zjišťovat, co nebo koho sami posloucháme. Naslouchat druhým. Posloucháme je opravdu? Naslouchat politikům, koho poslouchají oni? Naslouchat společnosti. Koho poslouchají lidé? Naslouchat přírodě. Co z ní zní? Koho poslouchá Boží stvoření? A dál: Číst a naslouchat Bibli. Snažit se z ní zaslechnout Boží slovo a poslechnout ho. V modlitbě nejen mluvit, ale učit se skrze ní také poslouchat. Učit se poslouchat pána Ježíše. To je cesta k následování.Na naslouchání a poslouchaní máme teď velmi vzácný čas.

Vidíte, co s námi ta doba dělá – nikdy jsem k poslušnosti neměl velké vlohy, a přitom jsem napsal celé kázání o poslouchání.

Jenže využít ten čas k poslouchání opravdu není vůbec špatný nápad. Je jisté, že tyto týdny představují určitý předěl. Jaký, to ještě nevíme. Něco zůstane za námi a něco nového vznikne. Jde o to, co odumře a co se zrodí. A právě tahle otázka zásadně souvisí s následováním.

Ježíš vyzývá k následování. Máme přitom za sebou nechat to, co ztratilo svoji životnost. Co nás brzdí jako koule na noze. V této době jsme vytrženi z rytmu pravidelné rutiny. Možná je to dobrá příležitost zrevidovat, co v životě téměř bezvědomky děláme a přitom to nemá vůbec žádnou cenu, nebo by se to dalo dělat lépe. To platí pro osobní život, ale také pro život církve. Možná v církvi ale i v osobním životě zjistíme, že leckdy opakujeme a zvěstujeme neživé zvyky a formy místo toho, co bychom zvěstovali živé Boží království. Využijme tedy ten čas také k ohledávání toho, co je živé. A co volá po tom, aby tomu byl život vdechnut. Možná dokonce něco takového dlouhou nosíme v hlavě. Teď máme čas to připravit. Obnova. Obroda.

A dopřejme si také ten čas a připusťme si tu Ježíšovu výzvu s celou její provokativní naléhavostí zcela osobně. Zní: „Následuj mě!

Asi nic z toho nebude snadné. Dost možná to bude cesta bez vnějšího zajištění. Ale pokud opravdu následujeme Ježíšovu cestu, pak kráčíme živým směrem a nejdeme sami. Jak to poznat? Není to snadné. Ale máme čas. Tak poslouchejme! Amen

Píseň: 550 Až potud nám pomáhal Hospodin z milosti

Sborová oznámení:

Milí přátelé, připojuji ještě pár slov ohlášení.

V týdnu se můžete těšit na velikonoční dopis. Na velikonoční neděli se tentokrát nejen nemůžeme sejít k bohoslužbám, ale ani kolem stolu Večeře Páně. V dopise Vám napíšu slovo k tomu, jak si Ježíšovu poslední večeři i naše společné Večeře páně i tak můžeme připomenout každý doma formou slavnosti agapé. Dopis Vám rozneseme s Jakubem Kašparem do schránek. Kdybyste snad někdo měl cestu kolem fary, můžete se pro něj od úterka stavit osobně a případně nějaké přibrat i pro členy sboru, kteří bydlí ve Vašem sousedství. Dejte mi to prosím případně vědět.

Dále už jsou ohlášky až na drobnosti totožné s těmi minulými.

Kromě těchto našich bohoslužeb na papíře, nabízí Česká televize 2 přenosy ekumenickýchbohoslužebvždy v neděli od 10:00. Tuto neděli bohoslužby povede katolický biskup Zdenek Wasserbauer. Zde jsou časy a místa bohoslužeb ve Velikonočním týdnu:

Zelený čtvrtek (9. dubna) | od 17.30 hodin (65 min.) | mše z římskokatolického kostela sv. Jakuba v Brně

Velký pátek (10. dubna) | od 10.00 hodin (60 min.) | bohoslužba z Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 10 Strašnicích

Bílá sobota (11. dubna) | od 20.30 hodin (120 min.) | římskokatolická velikonoční vigilie

Boží hod (12. dubna) | připravuje se hodinový přímý přenos slavnosti Vzkříšení Páně z Církve československé husitské z kostela sv. Václava na Zderaze v Praze; slavnostní bohoslužbě bude předsedat patriarcha této církve Tomáš Butta.

I nadále pro Vás každý den čtu jednu kapitolu z knihy NicoterLindenaPovídá se… Podle Marka a podle Matouše. Nahrávky najdete na našich internetových stránkách. Doporučuji Vaší pozornosti také různé další nahrávky, čtení a další podniky pocházející z dílny lidí v naší církvi. Přibyli k nim i na varhany hrané písně z Evangelického zpěvníku. Zde najdete přehled pořadů: https://www.e-cirkev.cz/clanek/6621-Cirkev-doma/index.htm. Mně osobně zvláště těší krátká ranní zamyšlení farářů ČCE: https://soundcloud.com/user-41012488 Pro ty, kdo nejsou na internetu, se šikovně nabízí sbírka Na každý den.

Ekumenická rada církví nabízí každému, že se může připojit ke společnýmpoledním modlitbám: „Každý den bychom se mohli ve 12.00 spojit v přímluvných modlitbách takovou formou, jaká je komu blízká a jakou komu Duch svatý položí na srdce. Při volbě obsahu modlitby doporučujeme inspiraci modlitební výzvou ERC z 20. března 2020, která visí na webu ERC.“ http://www.ekumenickarada.cz/in/3130#.Xn95s3JCfIU

Stále platí, že já i další jsme připraveni pomoci s obstaráním nákupů, či čímkoli jiným těm, kteří se drží doporučení vlády a zachovávají karanténu. Nezdráhejte se na mě obrátit. Své služby také nabízí Diakonie: pomoc s nákupy 733780506; linka pro ty, kdo si „potřebují s někým promluvit v době nejistoty“ 800567567.

Snažím se s Vámi zůstávat různými komunikačními kanály zůstávat v kontaktu. Kdo byste se mnou rád mluvil, směle volejte (605028995) nebo pište (pfannmichael@gmail.com).

K našim bohoslužbám také tradičně patří sbírka. Sbor i v těchto časech žije z našich příspěvku. Pokud byste rádi i na dálku přispěli, můžete to učinit na náš sborový účet, ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu ti, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi. Připomínám také důležitou postní sbírku Diakonie věnovanou na provoz školy v Libanonu pro děti lidí, kteří museli v důsledku války v Sýrii opustit svoji zemi (č. ú.2400384700/2010,variabilní symbol: 32470718). Diakonie také pořádá mimořádnou sbírku na pomoc lidem zasaženým epidemií (možno přispět zde 2100 6914 26 / 2010). Myslím na ty z Vás, které současná situace postihla i po finanční stránce. Za všechny Vaše dary děkujeme a zcela rozumíme tomu, že v této situaci jsou pro některé mimo jejich možnosti.

Na Velký pátek se můžeme těšit na bohoslužby Jakuba Hály z Jilemnice, v neděli na Boží hod velikonoční je připravuji já.

Přímluvná modlitba

Bože, který dáváš život, Ježíši Kriste,
ty nás voláš a my tě chceme následovat,
ty nás voláš, ale my jsme nejistí.
Ty nás voláš, ale my máme strach.

Nejistota a strach naplňují naše myšlenky,
máme obavy,
obáváme se o naše blízké,
V důvěře je svěřujeme do tvé péče.
Opatruj je a ochraňuj.
V důvěře se i my svěřujeme do tvé péče.
Opatruj nás a ochraňuj.
Pane smiluj se! Kriste smiluj se! Pane smiluj se!

Nemoc ohrožuje slabé. 
Jsme bezmocní.
Nevíme, jak je máme ochránit.
Opatruj je a ochraňuj.
Prosíme tě za umírající – v naší blízkosti i v celém světě.
Zvláště za ty, kteří umírají sami.
Opatruj je a buď k nim milosrdný.
Prosíme tě za ty, kdo najednou mají tolik času, že nevědí co s ním,
padá na ně deprese, ponorka z intenzivního soužití s blízkými i finanční těžkosti.
Opatruj je a ochraňuj.
Děkujeme ti za všechny, kdo naopak mají ještě méně času než, kdy jindy,
za ty, kdo pracují, v nemocnicích, laboratořích, obchodech, sociálních službách
a starají se o blaho nás všech.
Opatruj je, veď je a buď k nim milosrdný.
Pane smiluj se! Kriste smiluj se! Pane smiluj se!

Války nekončí.
Lidé v uprchlických táborech i ti na našich ulicích jsou ohroženější, než kdy jindy.
Opatruj je a ochraňuj.
Doufáme v konec násilí i sociálního vyloučení.
Nám otevírej srdce a mocné veď v jejich rozhodování.
Pane smiluj se! Kriste smiluj se! Pane smiluj se!

Prosíme tě za tvou církev.
i ona stojí před novými výzvami.
Znovu hledá, kde je její místo v této situaci,
kde bude její místo, až bude třeba léčit škody napáchané pandemií.
Ochraňuj ji, veď ji a buď k ní milosrdný.

Bože, který dáváš život, Ježíši Kriste,
ty nás voláš a my tě chceme následovat,
Pomáhej i nám, sboru tvé církve,
ať je naše odvaha větší než strach.
Posiluj naši soudržnost i na dálku.
Naplňuj nás láskou,
abychom lásku mohli dál rozdávat.
Posiluj nás a spojuj svých dobrý Duchem.
Pane Ježíši přijď mezi nás,
abychom i my tě dokázali poslouchat a následovat tě.
Dnes a po všechny dny.
Pane smiluj se! Kriste smiluj se! Pane smiluj se!

Amen.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen

Píseň: S 288 Svobodná zem

Poslání: Ef 5,1-2: Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Požehnání: Ž 67,2n,7bn  Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!  Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!

Píseň: 489 Tvé požehnání

 

 

Bohoslužby 5. neděle postní (29. března 2020) pro evangelické sbory v Jilemnici, Křížlicích a Vrchlabí

Jiří Weinfurter

 

Milé setry, milí bratři, i takto na dálku vás zdravím a vítám na společných bohoslužbách. Je to třetí neděle, kdy zůstávají kostely po celé republice v podstatě prázdné a kdy se k bohoslužbám scházíme v malých společenstvích doma a společně jsme spojeni jen na dálku duchovně, tak jako jsme spojeni v modlitbě a skrze Ducha svatého. Tak se na různých místech, jako církev v rozptýlení, shromažďujeme, abychom se podepřeli a podrželi – ve víře, naději i lásce. Ježíš nám svěřil zaslíbení: „Kde se shromáždí dva neb tří, jsem uprostřed nás.“ Vždycky jsem toto jeho zaslíbení vnímal fyzicky a prostorově. Ale dnes si mnohem víc uvědomuji, že i na dálku jsme spojeni v jeho jménu, stejně tak jako ve jménu Boha Otce v nebesích i ve jménu Ducha svatého.

Píseň 442 Pane dnešek je den chvály – https://soundcloud.com/user-41012488/pane-dnesek-je-den-chvaly?in=user-41012488/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku

Hospodine, Pane náš, chválíme tě za nový den, za všechny dobré věci, které nám dáváš. Chválíme tě za darovaný život. Děkujeme za nové poznání vzájemné sounáležitosti a solidarity. Chválíme tě, i když do každého nového dne vstáváme s obavami a nejistotou. Děkujeme ti, i když mnoho dobrého, co jsme do nedávna s radostí a vděčnosti z tvé ruky přijímali, tak se nám nyní vzdálilo. Chybí nám společenství, kterého jsme si možná málo vážili. Chybí nám volný pohyb, který jsme považovali za samozřejmost. Chybí nám možnost pohledět si tváří v tvář, podat si i při náhodném setkání ruku, nebo obejmout se s přáteli. Je to zvláštní čas, do kterého jsme vstoupili. Tak tě prosíme, nauč nás porozumět tomu, kam jsme došli, co máme před sebou a především, jaká máme i pro tuto chvíli obdarování – jeden pro druhého, ve službě tvému království. Provázej nás společně, i takto na dálku svým svatým Duchem. Pro lásku tvého Syna, Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Gn 8,1-4; 9,8-16

Píseň 692 Temnou, divnou mlhou bloudím – https://drive.google.com/file/d/1snQjeiU65tX7tRg8UkhR7BHtLATVw4f9/view

Text Lk 13,1-5

 „A právě tehdy k němu přišli…“ Nebyla to náhoda, nepřišlo to jako blesk z čistého nebe, bylo to jak na zavolanou, když za Ježíšem přijdou, co že strašného se to tam v té Galilei přihodilo. Přicházejí ve chvíli, kdy Ježíš své posluchače varuje: Učte se dobře rozumět znamením času. Nepřehlížejte je, netvařte se, že se vás něco z událostí této doby netýká. Týká. Nikdo nemůže říkat, mě to nezajímá. To je jejich problém. Že je někde na druhé straně planety hlad, že je tam válka? Že se někde úrodná země proměňuje v poušť? Když je to daleko, co já s tím? Když se tím budu trápit, stejně to nikomu nepomůže. A proti tomu se Ježíš ostře postaví: „Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jako to, že nedovedete rozpoznat tento čas?“ A hned na to jich několik přichvátá s tou děsivou zprávou: Pilát smísil krev Galilejců s krví jejich obětí.  

Tak děsivou, že bychom předpokládali alespoň nějaké vzrušení. Nebo účast a zaujetí. Z té strohé oznamovací věty ale čiší až mrazivý chlad. Jakoby se to těch poslů vůbec nijak netýkalo. Snad chtěli jen uvést jeden z mnoha příkladů znamení doby, o kterých Ježíš před chvílí mluvil. V horším případě bychom v nich mohli vidět chtivé a zároveň chladné lovce senzačních zpráv. Ale i kdyby přišli s očima na vrch hlavy, nebo se strachem a obavami, jestli náhodou nehrozí něco podobného i jim, Ježíšova reakce je jednoznačná: Nemyslete si, že jste na tom líp, než ti chudáci. V bolestech toho světa jsme namočeni všichni stejně.

To může znít hodně znepokojivě. Podobně jako znepokojivé jsou události těchto dní. Nestává se často, a prý se to snad nikdy v relativně moderních dějinách lidstva ani nestalo, aby se všichni obyvatelé této planety ocitli na jedné lodi. Všichni bez rozdílu jsme vystaveni stejnému ohrožení. Nebo si to více méně všichni uvědomujeme. Tentokrát si už nemůžeme říkat, že nás se to netýká, že jsme na tom lépe, než ti druzí. Ani že to je dílo nějaké propagandy, nebo že nás snaží zatlačit do kouta vlivná lobbistická skupina. Jsme v tom všichni společně. A pokud tu situaci chceme zvládnout, tak nám nezbývá, než abychom také táhli za jeden provaz (jak se to často poslední dny říká). Ať volíme kohokoli, nebo k volbám nechodíme vůbec, ať žijeme v ústraní na horách nebo ve velkoměstě, ať jsme křesťané, nebo se hlásíme k jiné víře, nebo k žádné, stali jsme se definitivně součástí jedné velké vesnice, jedné velké globální polis.

Přesto se mi zdá, že se to stále ještě musíme učit. Ježíš se v té situaci zmiňuje o hříchu. „Myslíte si, že tito Galilejci byli větší hříšníci, než ti ostatní?“ Na jiném místě, v Janově evangeliu, se učedníci Ježíše ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý?“ Dříve, když se někde stalo něco zlého, tak to byla zásadní a klíčová otázka. Kdo zhřešil? Kdo se provinil vůči Bohu, že se stalo něco tak hrozného? My už se většinou takto neptáme. Ptáme se jinak: Kdo za to může? Kdo to způsobil? Kdo je za to zodpovědný? Takové otázky jsou důležité. Aby se ukázalo, odkud vítr vane. Aby bylo možné se dostat co nejblíž ke zdroji zla a tak se jeho působení co nejúčinněji bránit. Navrhovaná opatření v boji se šířící se nákazou jsou toho názorným příkladem. Když budeme přesně vědět, kdo je nositelem viru, s kým se takový člověk dostal do kontaktu, bude jednoduší zabránit, nebo omezit šíření nákazy.

Má to ale háček. Kdo bývá označen za zdroj zla, velmi snadno se stane terčem kritiky, jízlivých poznámek, a v horším případě napadání i výhružek. A i z obětí se snadno stanou viníci. Kolikrát se to v naší nedávné minulosti stalo! Pak se ale také ta plavba na jedné lodi může stát zase o něco složitější a náročnější. Atmosféra v podpalubí zhoustne, znovu se vrátí ono staré známé dělení na „my a oni“. A když pro to nastanou jen trochu vhodné podmínky, šup s takovým člověkem pěkně přes palubu. Stejně jako to kdysi vyřešili s Jonášem (ovšem s tím rozdílem, že Jonáš si o to řekl sám). A že se takové hlasy ozývají i dnes. Mrazilo mě už před několika měsíci při pohledu na fotografii Číňana s monoklem, který byl v jedné evropské zemi napaden jenom proto, že se v Číně objevila v té době ještě poměrně neznámá nákaza. Když budeme vědět, který soused je nemocný, že k nákaze přišel třeba i neopatrností, co si o něm budeme myslet? Jak o něm budeme mluvit? Jak se k němu budeme v budoucnosti chovat?

Proto Ježíš říká: „Myslíte si, že ti Galilejci byli větší hříšníci, než ti ostatní?“ Na jiném místě a v jiné situaci tomu dá ještě větší razanci: „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.“ K tomu poznámka na okraj. A vůbec nechci, aby to vyznělo cynicky, ale v tom byla jistá výhoda tehdejšího kamenování. Že si to každý musel moc dobře rozmyslet. Hodím, nebo nehodím? Zabiji nebo dám šanci životu? My už dnes nemetáme kameny, ale „jen“ šermujeme slovy. Tak můžeme podlehnout iluzi, že se nic tak hrozného neděje, když tu si ulevíme, tu utrousíme jedovatou poznámku. Ale i slovo má moc. Léčit, hojit rány, také ovšem infikovat i zabíjet. Jak to s velkou naléhavosti připomíná Jakub: „Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les. I jazyk je oheň… Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Tak tomu být nemá.“  (Jk 3,5.6.9.10)

Ale abych se vrátil k obrazu jedné lodi, na které všichni, podobně jako za časů Noe plujeme. Jiný, ale co do významu podobný obraz užil apoštol Pavel. Když církev přirovnává k tělu. A říká, že pro tělo je nepředstavitelné, aby si jedna jeho část, třeba noha, řekla: „Protož nejsme ruka, nepatřím k tělu… A oko nemůže říct ruce: ,Nepotřebuji tě.´ Ani hlava nemůže říct nohám: ,Nepotřebuji vás.´“ (1 Kor 12) Tak Pavel mluví o církvi. Jsem ale přesvědčen, že ten samý obraz je použitelný i pro celé lidské společenství. Jsme jedno tělo, jeden organizmus, plujeme na jedné lodi. A to je naše šance. To je příležitost, kterou nyní dostáváme a kterou stojí za to využít.

Jsme ve výjimečné situaci a výjimečné situace přinášejí výjimečné možnosti. Proto mi dovolte na závěr výjimečně několik poznámek, nebo podnětů, které na první pohled možná nesouvisí s dnešním textem, které ale ke mně přicházely právě při jeho promýšlení.

Cítíte se naštvaní – na druhé, nebo snad i na Pána Boha? Všímejte si dobrých příkladů vzájemnosti, a pokud to jen trochu půjde, připojte se, třeba i maličkostí, podporou, poděkováním.

Máte strach, dotýká se vás celá tato situace osobně? Přimlouvejte se za nemocné a všechny ty, kteří pomáhají.

Cítíte se osamělí? Nebo jste už z toho všeho unavení? Neostýchejte se říct si o pomoc.

Jste nemocní? Požádejte druhé o modlitby.

Pomáháte a netrpělivě vyhlížíte konec toho všeho? Jsme spolu s vámi. I na modlitbách.

Jsme totiž všichni součástí jednoho velkého organizmu, jsme na jedné lodi. A protože vidím Noemovu plavbu jako obraz i našeho současného života, tak věřím, že nejsme při této plavbě jen vydáni na pospas živlům. Naším lodivodem je nám Hospodin, Bůh, Otec Ježíše Krista. Proto také věřím, že tu lepší část plavby máme stále před sebou. Pomáhej vám tedy, pomáhej nám na té společné a dobré plavbě, pomáhej nám Bůh. Amen   

Píseň Hallelujah – Ondřej Halama – http://www.pranic.cz/Hudba//Pranic%20-%20Vanoce%20s%20Pranic//04%20-%20Hallelujah.mp3 (alternativa – 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou)

K tobě společně voláme, Pane smiluj se.

Přimlouváme se především za všechny ty, kteří jsou v tyto dny nemocní. Jakoukoli nemocí. Dávej jim sílu a moc k uzdravení. Dávej jim naději, že i v těch nejtěžších chvílích mají to nejlepší před sebou. K tobě společně volám, Pane smiluj se!

Přimlouváme se za všechny, kteří druhým slouží, přímo u nemocných, za zdravotníky, za veškerý personál nemocnic, ambulancí, testovacích míst. Přimlouváme se za ty, kteří udržují chod této společnosti, všem tíživým okolnostem navzdory. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

Přimlouváme se za ty, kterým mimořádná opatření znemožnila práci. Nebo dokonce o svou práci přišli. Dávej nám všem trpělivost, tvořivého ducha, abychom společně hledali a nacházeli cestu, jak i tento čas smysluplně naplnit. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

Daruj nám modrost, abychom dokázali rozlišovat, co je dobré, co přispívá ke společnému růstu, a co naopak ohrožuje naše křehká společenství jako jed. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

Otevírej nám cestu jeden k druhému, i ve vzájemném odloučení. A propadáme-li skepsi a smutku, povzbuzuj nás v naději, že zase přijde čas, kdy se zase budeme moci setkávat, osobně se sdílet, hledět si vzájemně do tváře a těšit se ze vzájemné blízkosti. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

A slyš, když k tobě společně voláme: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Píseň – 76 (Svítá) Ž 8 – https://www.youtube.com/watch?v=vrntZ2bce5g

(alternativa 672 Dej nám moudrost, odvahu)

Poslání

Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův (Gal 6,2)

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň 191 Svou oslav Pána písní – https://soundcloud.com/user-41012488/svou-oslav-pana-pisni?in=user-41012488/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku

 

Obrázek: Noemova archa. Freska v kostele Saint-Savin (Vienne), kolem 1100

 

 

 

Bohoslužby 4. neděle postní (22. března 2020) pro evangelické sbory v Jilemnici, Křížlicích a Vrchlabí

Jakub Kašpar, výpomocný kazatel ve Vrchlabí

 

Vstupní slova

Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ (Ž 122,1)

Píseň DEZ 638 Díky za toto krásné ráno

Modlitba

Otče, dnes je neděle, kdy začínáme svoje slavení Tvého jména a Slova zvoláním o radosti. V letošní postní době se nescházíme ve společenství fyzickém, abychom chránili především ty starší sestry a bratry a sebe navzájem před virem, který může být smrtící. Přesto se radujeme, protože nám bylo řečeno, že půjdem do Tvého domu. Že patříme do Tvé rodiny, že jsme součástí Tvého lidu a jsme pozváni do Tvého království. Stůj, prosíme, při nás i dnes, kdy slavíme čtvrtou neděli postní odděleně a Tvé Slovo sdílíme na dálku. Buď s námi, vždyť se scházíme takto nejen dva nebo tři ve Tvém jménu, ale dokonce tvoříme nedělní společenství napříč našimi krkonošskými sbory. Buď při tom s námi svým svatým Duchem. Amen

Čtení z Písma svatého

„Toto mi praví Hospodin, když mě pevně uchopil svou rukou a varoval mě, abych nechodil cestou tohoto lidu: „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se.“ (Iz 8,11-15)

Píseň EZ 189 Hrad přepevný je Pán Bůh náš

Biblický text pro kázání:

„Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.“ (J 6,1- 15)

Kázání:

Bratři a sestry, milí přátelé,

v tuto neděli nám hovoří Písmo svaté příběhem o nasycení zástupů. Ohromné davy lidí se sbíhají k Ježíši, populárnímu učiteli z Nazareta, který je, tak jako oni (nebo aspoň většina z nich), na cestě do Jeruzaléma na oslavy Paschy. I když to v tom našem dnešním textu není přímo napsané, tušíme, že asi chtějí slyšet jeho slovo, jeho učení, jeho kázání. Jenže Ježíš, než k nim začne mluvit, řeší mnohem přízemnější otázku – co dáme těm lidem k jídlu? Jsou na cestě, jsou unavení, hladoví a přišli za mnou – tak jak se o ně postaráme, máme za ně nějakou odpovědnost… Dočítáme se ale také, že jeho otázka je vlastně takovou zkouškou učedníků, tak trochu si z nic střílí, protože on sám už dobře ví, co udělá. Jen zkouší, jestli budou schopní pustit se do díla, které je ale hned na první pohled úplně nesmyslnou aktivitou. Nějaký chlapec z toho zástupu má u sebe dvě ryby a pět chlebových placek. To je jediné jídlo, které mají k dispozici. A to přinesou k Ježíši. K čemu to? Pro Ježíše a učedníky by to možná stačilo na svačinku, ale je tam pět tisíc lidí. Pět tisíc! Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby ovšem vezme, poděkuje za ty dary, rozdělí je mezi ty tisíce a ještě zbude dvanáct košů zbytků!

Bratři a sestry, žijeme dnes v situaci, pro kterou nemáme srovnání. Tedy většina z nás. Ti, co pamatují nejvíc, by ji snad mohli srovnávat se situací válečného stavu – a tak nebezpečná zase realita dnešních dní opravdu není. Ani v roce 2002, kdy Česko zaplavila velká voda na obrovské části území, jsme neměli ve svém běžném životě tolik omezení. Dokonce se nemůžeme ani scházet k bohoslužbám, biblickým hodinám nebo k výuce náboženství. Opravdu výjimečná postní doba.

Máme za sebou druhý týden naprosto mimořádných opatření, den ode dne se zpřísňujících. To, jak to u nás funguje dnes, bychom si před 14 dny nedokázali ani představit. Vzpomínám si, když italský premiér Conte vyhlásil karanténu nejdříve nad severními regiony země a potom nad celou Itálií, že mi to připadalo jako úplně neuvěřitelné opatření. A dnes žijeme v podobném nouzovém režimu. Snažíme se nevycházet z domu, když už, tak jedině s ochrannou rouškou, případně i s hygienickými rukavicemi, přestali jsme si podávat ruce, o objímání a polibku na tvář nemluvě. Když se s někým potkáme na ulici, obcházíme se obloukem a rozhovor vedeme na vzdálenost nejméně dvou metrů. Domácnosti se změnily na manufaktury na šití bavlněných roušek, šikovné ženy si mezi sebou vyměňují střihy a návody, jak ušít tu nejefektivnější, šicí stroje jedou na plné obrátky, jako naposledy před víc, než třiceti lety, kdy ženy běžně přešívaly oblečení, aby bylo v čem chodit.

Protože ten malinký organismus, ten mikroskopický výsek ribonukleové kyseliny, zvaný koronavirus SARS-CoV-2, změnil svět k nepoznání. Stačilo mu na to pár týdnů, dva měsíce, a globalizovaný svět, ta globální vesnice, na kterou jsme si za poslední dvě dekády tak zvykli, přestal existovat. Máme zavřené hranice a přes ně může jenom zboží.

Nevíme, jak dlouho to bude ještě trvat. Ale je to pro nás veliká šance a příležitost. Ani učedníci u Tiberiadského jezera nevěděli, co je čeká, když byli vysláni zjišťovat, kolik je mezi lidmi v pětitisícovém zástupu jídla. A už vůbec netušili, zoufalí, co si počít, když zjistili, že skoro žádné. A přesto – zástupy se nasytily a ještě zbylo mnohem víc, než na začátku daroval onen bezejmenný chlapec…

Nevíme, jak dlouho to bude ještě trvat. Víme ale přece, že jsme v Božích rukou. Víme, co nám zvěstoval prorok Izajáš: „čeho se bojí (ostatní), toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte.“ Na rozdíl od učedníků my už máme zprávu o tom, co Bůh dokáže udělat z pěti chlebů a dvou ryb.

Tato doba je pro nás velkou příležitostí – šancí prokázat odvahu a odpovědnost a zvládnout strach. „Nebojte se,“ říká v evangeliích často Ježíš. „Nebojte se,“ říká ve Starém zákoně svému lidu často přímo Hospodin. (Ne, není to v Písmu 365x, na každý den jednou J). Nebojte se, protože to největší nebezpečí pro vás není v ničem, co se vám v životě na tomhle světě může stát. To největší nebezpečí pro vás se nejmenuje smrt, tedy smrt těla. Mnohem větší hrozbou je smrt ducha, zkamenění srdce z masa nebo jeho změna v rozklepaný rosol.

Strach je samozřejmě přirozená věc. Psychologická součást sebeobranných mechanismů našeho těla. Jenže všichni dobře víme, že bát se dokážeme nejen věcí, které nás opravdu ohrožují. Bát se umíme i toho, co je tajemné, neznámé, s čím jsme se ještě nepotkali. Umíme se pořádně bát i obyčejné tmy nebo stínu. Umíme se příšerně vyděsit, když na sebe v noci zavolají dvě srnky nebo houknou dva sýčci. Umíme být do morku kostí vystrašení, když nás o pomoc prosí lidé v takové nouzi, jakou si už celé generace Čechů neumí ani představit. Strach, když ho nedokážeme ovládnout a zvládnout, nás dokáže úplně ochromit. Svázat do kozelce. Nechá nás klidně ztuhnout jak solné sloupy a pak už nás stačí jen podetnout, abychom úplně padli. Anebo nás taky dokáže dotlačit k tomu, že děláme věci úplně naopak, zvráceně. Spoustu strašlivých zločinů spáchali lidé právě proto, že měli strach…

Proti strachu stojí, jako pevná zeď, odvaha. Odvaha neznamená lehkomyslnost. Není odvahou zlehčovat riziko nákazy, frajersky se vykašlat na dodržování těch mimořádných pravidel, která u nás teď platí – třeba proto, že v Holandsku roušky nenosí a Britové se na to taky vykašlali. Když podcením nebezpečí, nebo mě dokonce vlastní sebevědomí dovede k tomu, že riskuji ohrožení druhých, nejsem odvážný, ale lehkomyslný. Odvaha znamená, že se odvážím něčeho, přesto, že jsem zvážil míru rizika, zjistil, že je reálné – a přesto jsem ochotný riskovat pro dobro ostatních, společnosti, bližních – i své vlastní. Právě proto třeba, abych nepodlehl strachu. Odvaha se může projevit třeba tak, že pomáhám druhým, i když se tím zvyšuje míra nebezpečí pro mě samého – prostě proto, že druzí pomoc potřebují. V případě koronaviru zejména starším lidem nebo lidem s poruchou imunitního systému, protože pro ně je ta potvora ještě nebezpečnější, než pro mě. Odvaha je třeba to, že se věnuji dětem a jejich vzdělávání, když nemohou chodit do školy, a nenechám je jen tak proflákat čas nenadálého školního volna.

Ježíš v tom našem příběhu hned zpočátku myslel na ostatní. Co jim dáme k jídlu? Nezval je, a oni přece přišli. Nesliboval jim žádné setkání a oni stejně dorazili, aby slyšeli jeho Slovo. Mohl si přece dál sedět se svými společníky na kopečku, odpočinout si a pak zas vyrazit směrem k Jeruzalému a nikdo by nemohl říct ani popel. Jenže on za lidi, kteří přišli za ním, cítil odpovědnost.

Podobně, jako cítíme odpovědnost i my v církvi – za svou církev, za své bližní, za to, aby Boží Slovo neumlklo, i když se nemůžeme scházet v kostelích a sborových modlitebnách. Proto se stovky členů církve přihlásily mezi dobrovolníky, ochotné pomáhat. Proto naši faráři a kazatelé připravují každou neděli dál bohoslužby a dávají je ke čtení na internet, rozesílají věřícím a nosí jim je vytištěné až domů. Proto mnozí káží do kamery, abychom jejich kázání mohli vidět a slyšet v internetových přenosech a záznamech (www.e- cirkev.cz/clanek/6622-Online-vysilani-evangelickych-bohosluzeb-15- 3/index.htm). Proto faráři z celé církve každé ráno promlouvají ve zvukových záznamech zamyšlení pro daný den (https://soundcloud.com/user-41012488). Proto vrchlabský farář Michael každý den načítá nové a nové kapitoly z knížky Nico ter Lindena o evangelních příbězích z Marka a Matouše (https://soundcloud.com/user-302640127)…

Tak tedy, bratři a sestry, v tomto výjimečném čase výjimečného stavu, pracujme se svými strachy tak, abychom je dokázali zvládat a ony neovládly nás. Nevažme se a odvažme se, jak říkával jeden starší reklamní slogan – ne ale do lehkomyslného hýření a juchání. Odvažme se od svých strachů, které nás svazují, a odvažme se statečných – a přitom stále odpovědných – činů. Anebo nečinů – uznat svou zranitelnost a přiznat sobě i světu, že já jsem ten, kdo pomoc potřebuje, je velkou odvahou.

Rozhodnutí jít na zteč v prvním sledu a nechat se mezi prvními také zabít, je odvahou. Tuhle statečnost projevují dnes a denně lékaři, sestry, řidiči sanitek a další lidé ve zdravotnictví, ale také policisté, hasiči a vojáci. Pro většinu z nás platí výhoda, že v prvních liniích nejsme potřeba, protože bychom tam nebyli právě užiteční. Proto svou odvahu projevujme s rozvahou a velkou odpovědností. Na každém z nás záleží, a proto není dobře, abychom riskovali zbytečně a naši bližní o nás přišli (i kdyby to bylo jen na pár týdnů karantény). My víme, že s námi se všemi a nad tím vším je živý Bůh Stvořitel, Bůh, který nás neopouští a který je tím jediným, před čím stojí zato oplývat bázní, čeho se bát – ne jako strašáku a hrozby, ale jako toho, co nás dalece přesahuje. Toho ostatního se nebojme, protože On je s námi a ví předem, co udělá. A my víme, že z pěti chlebů a dvou ryb dokáže nasytit tisíce a ještě spousta zbude. Amen.

Modlitba:

Pane, prosíme Tě, dej nám sílu k odvaze a odvahu zbytečně neriskovat. Dej nám moudrost rozhodování a buď s námi ve chvílích slabosti. Posiluj nás v těchto dnech a buď s těmi, kdo onemocní. Amen

Píseň DEZ 672 Dej nám moudrost, odvahu

Přímluvné modlitby

Pane, prosíme Tě za všechny, kteří bojují se svými obavami a strachem. Buď s nimi se všemi svým Duchem a vlévej jim do srdce odvahu, aby nezapomínali, že Ty jsi stále s nimi a bázeň před Tvou velikostí zahání všechny strachy světa. Rozvaž jejich nohy, ruce i srdce z osidel strachu a dej jim křídla své všemohoucí vůle.

Buď, Pane, svým Duchem, se všemi, kdo jsou nemocní. Ať už s lidmi, které dostihla nákaza tímto novým koronavirem, nebo jiné nemoci. Buď s těmi, kdo se zotavují ze zranění těla i duše. Posiluj je silou, která pramení v Tobě a kterou nic nepřekoná.

Prosíme Tě, Pane, za ty, kdo vedou tuto zemi, Evropu a svět, aby jejich rozhodnutí byla dobrá a odpovědná a nikoli zmatená, svévolná a prospěchářská.

Voláme k Tobě, Pane, společným hlasem Tvých dětí: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé…

Píseň Svítá 131: Jericho

Poslání:

„I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Ef 5,8-11.14)

Požehnání:

„A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Fi 4,7)

Píseň Svítá 284 Radujte se, bratři

 

 

Na neděli 15.3.2020

Introit

O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit. Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Ctěte ho, všichni potomci Jákobovi, celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni! Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel,
když k němu o pomoc volal.
Takto otevírá dnešní bohoslužby žalmista.

Píseň                    219 HORY DOLY STRÁNĚ

Modlitba

Otče náš, děkujeme Ti, že jsi nám všem v tomto společenství dal poznat to světlo, které naše životy vytahuje ze tmy. Děkujeme za světlo Ježíše Krista, který nás povolává k radostné zvěsti evangelia. Děkujeme Ti Pane dnes za náš sbor a za všechny dary, kterými tento sbor rozhojňuješ a žehnáš
mu. Vyznáváme, že jsme jako Tvá církev způsobili v dějinách mnoho škod. Vyznáváme, že i my, jednotlivci, které jsi Ty sám povolal, jsme někdy druhým ublížili. Slovem, činem, myšlenkou. Prosíme, odpouštěj nám a
přiváděj nás zpět k životu ve Tvém Slovu. Prosíme, dávej tomuto společenství svého svatého Ducha. Amen

Čtení                      Žalm 111

Píseň                    111 SLAVIT BUDU BOHA SVÉHO

Sestry a bratři,
součástí dnešních bohoslužeb měla být v některých našich sborech výroční sborové shromáždění. Jedinečná událost v životě sboru, kdy se shrne předchozí rok a nahlédne se do roku dalšího – skoro to připomíná bohoslužby na Starý a Nový rok. Na co tedy při této příležitosti kázat? Nabízelo by se určitě něco o penězích. Ale věřím, že mluvení o penězích v církvi je i tak dost, tak téma peněz raději nechme na jindy. O penězích bude na výročním sborovém shromáždění řeč hlavně při čtení zprávy o hospodaření sboru. Z kazatelny, obzvlášť při dnešní příležitosti by mělo zaznít něco o naději. Živý sbor se přeci pozná mimo jiné právě i podle své naděje. A tak připomeňme dnešní den text z Matouše:
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;  jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘  Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘( Mt 25, 14 -30)
Říkal jsem, že se nebudeme bavit o penězích, ale vyjděme z tohoto tématu. Ve čtení se jedná o hřivnu. Jednotka hřivny je nám dnes neznámá. A vlastně se ani tak nejedná o nějaké konkrétní množství peněz, jako spíše o peněžní jednotku. Kdyby se to přepočítalo a trochu zaokrouhlilo, můžeme se s trochou fantazie a s přimhouřením oka mluvit o milionu.  Pod tím už si něco představit dokážeme. A hned nám z toho vyplyne, že ani ten v uvozovkách „chudák“, který dostal hřivnu jednu, vůbec žádný chudák nebyl. Milionek se vždycky hodí.
A vyplývá z toho vlastně také to, že důvěru svého pána měli všichni tři. I ten třetí měl důvěru – milion nesvěříme přeci jen tak někomu. Tedy tento text, na první pohled o penězích, je vlastně také hodně o důvěře. A jistě také o nápaditosti, odvaze a podnikatelském umu. To reprezentují ti první dva služebníci. Ten třetí služebník reprezentuje spíše konzervatismus – spoléhání se na jistoty.
Nechci vám nikomu nic podsouvat, ale ze zkušenosti vím, že čtenáři Bible tomu třetímu služebníkovi vždy tak trochu fandí a je jim blízký. Možná proto, že když si sami sebe představíme v tom příběhu, tak možná ten opatrný služebník je nejbližší tomu, co bychom asi udělali my. Kdo z nás by si dovolil se svěřeným milionem riskovat a začít podnikat? Já asi ne. Taky bych ho zakopal na zahradě.
Říkal jsem, že se mi jeví ten příběh spíše jako příběh o důvěře. A tedy vlastně i o víře. Vždyť ten pán chválí první dva služebníky: „Správně, služebníku dobrý a *věrný*“. Pán vyzdvihuje jejich věrnost, tedy vlastně
jejich víru. Ta slova jsou vlastně synonyma – mají stejný slovní základ. A toto podobenství vlastně bez růžových brýlí říká, jak to s tou vírou/věrou je: někdo ji dostane více, někdo méně. Neidealizujme si to. Ono totiž záleží, ne kolik té víry máme, ale co s ní uděláme. Jestli se nebojíme s ní jít jako s kůží na trh. A do kostela. A do života. V tom je ten zakopanej pes. Zakopat se dá cokoliv. Poklad, slivovice – ale ne víra.
První dva služebníci šli z kůží na trh. Dostali nějakou důvěru (nějakou víru) a vyšli s ní do světa. A ano, riskovali, že často budou postaveni před těžká rozhodnutí, že třeba jejich víra bude vystavena těžkým zkouškám, nejistotám, někdy třeba i zklamáním. To všechno život víry obnáší. Ale ten, kdo víru zakope na zahradě – nebo lépe řečeno: postaví ji jako Bibli do vrchní police nečtené knihovny, ten kdo svojí víru zarámuje jen do staré fotky z konfirmace- zkrátka ten kdo svoji víru zakope do minulosti, nebo do
nečinnosti, nebo do lhostejnosti, toho Pán Bůh opravdu nepochválí. Ten, kdo dostane málo víry, ten s ní přeci má málo práce. To ti, komu bylo svěřeno více, ti se se svojí vírou nadřou víc. Ale stojí to zato. Ten, kdo svoji víru nechá zaprášit a uležet, neprovětrává ji a nečechrá, ten přichází v podobenství o hostinu a v životě o radost, naplnění, kořeny a naději (například).
Sestry a bratři, úkoly církve by se daly shrnout do čtyř slov: koinonia, martyria, diakonia, leiturgia. Pojďme se podívat na ty naše církevní/sborové hřivny zakleté do těchto slov a posuďme sami ve svém srdci, jestli se jako Kristovi služebníci v tomto sboru považujete za věrné.
*Koinonia* – společenství, pospolitost <https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/pospolitost>, družnost, propojenost, jednota. To, co tvoří sbor. Jsme jednotlivci, ale při shromážděních, nejen těch výročních, jsme sbor. Rodina. Společenství.
*Martyria* – vydávání svědectví. Lidem kolem nás. V místě kde žijeme, jazykem, kterým mluvíme. Způsobem, který je nám přirozený a vlastní. To je všechno to duchovní doprovázení druhých. Povzbuzování druhých a navštěvování druhých. To je to, čemu se tak vznešeně říká „zvěstování“ Krista – a přitom to může být tak prosté, jako být druhým nablízku, když je to potřeba.
*Diakonia*  – služba. Těm, co to potřebují. Těm, kdo mají méně, než my. Nebo nemají vůbec nic. To jsou naše sbírky potřebným. To jsou diakonické projekty. To jsou všechny naše evangelické školy, školky, ústavy, ale i tábory a dobrovolničení.
*Leiturgia* – slavení. Každý sbor slaví jinak. Máme různé zbožnosti a také uvnitř sborů je každý jinak nastavený. Ale v neděli se sjednocujeme. Každý má rád něco jiného. Někdo modlitbu, někdo kázání, někdo požehnání. Nemyslím, že je něco méně, když někdo má rád hlavně písně. V neděli každý trochu sleví ze svého a *společně* vzdáváme dík a slavíme den odpočinku, den věnovaný Pánu Bohu a lidem kolem nás.
Sestry a bratři – *máme své hřivny*. Máme jich mnoho. Sami zvažte, jak s nimi nakládáme. Jako sbor, či jako jednotlivci. A tak je nenechme zakopané. Když je *ne*zakopeme, tak nám snad také jednou všem zazní: „*vejdi a raduj se u svého Pána*“.
Amen

Píseň                    699 PANE DEJ AŤ NÁS

Modlitba

Hospodine, náš nebeský Otče, dnes jsme měli být v kostele. S našimi bratry a sestrami. Nejsme. Jsme
doma, možná s rodinou, možná s přáteli, možná sami. Prosíme Tě dnes – propojuj nás svým Slovem, propojuj nás svoji přítomností. Toto dopoledne sice každý čteme dnešní bohoslužby sami doma, ale víme, že v tento čas se slaví bohoslužby všude po světě. Ať už v kostele, nebo „jen“ čtené doma. Děkujeme, že nás i tento čas smí propojovat v lásce k Tobě a druhým, na které teď myslíme.
Prosíme na naše sbory. Ať umí i v tento nesnadný čas vydávat svědectví o Tvé lásce k lidem. Prosíme, za lidi, kteří jsou nakaženi nějakou záludnou nemocí, nebo kteří se nakažení bojí. Prosíme, dávej jim svůj pokoj a
naději. Prosíme za lékaře, sestřičky a všechny zdravotníky, za všechny, kdo pomáhají při zvládání této náročné situace ve světě.  Prosíme Tě za politiky, stůj při nich při všech důležitých rozhodováních.
Hospodine, Ježíši Kriste, Duchu svatý – buď s námi a dávej se nám poznávat, dávej nám i v této době pocítit radost, naději, víru, lásku… buď s námi se všemi.
A vyslyš nás, když někteří z nás sami u sebe doma – a přesto společně se všemi křesťany na celém světě, voláme: Otče náš…
Píseň     483 TO JEDNO MĚJME STÁLE NA PAMĚTI
Poslání
Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.

Požehnání

Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo
bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten,
který vás povolal, on to také učiní.
Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, i Syn i Duch svatý. Jděte ve jménu Páně.

Píseň                    700 PANE BOŽE VŠEMOHOUCÍ

Dnešní bohoslužby připravil br. farář Jakub Hála ze sousední Jilemnice