V úvodu jsme slyšeli žalm osmý. Je to zvláštní – výjimečný žalm. Nezle v něm přeslechnout ohromný úžas nad významným postavením člověka uprostřed celého Božího stvoření tady na Zemi. Ne že by si autor tohoto hymnu nějak zvlášť zakládal na významu a důstojnosti člověka. Spíš naopak. Vlastně vůbec neoslavuje jedinečnost člověka, ale především Boží. Oslavuje jeho moc, skrze kterou i to nejubožejší stvoření může zdolat i ta největší protivenství. Oslavuje jeho stvořitelskou vznešenost, která se ukazuje skrze veškerenstvo, celý vesmír, jehož jsme tak nepatrnou součástí.
Ale právě proto je udiven, že právě člověk uprostřed vší bohatosti Božího stvoření zaujal tak významné postavení. Není snad žádný z živých tvorů této Země, který by nebyl nějak poddán člověku, který by nebyl svěřen do jeho péče. Není snad žádný z živých tvorů, který by mohl podobnému úkolu dostát. Dostalo se nám tak výsostného postavení, že stačí jen málo a naše vznešenost by se dala srovnat se vznešeností Boží. Stačilo by málo… tak málo, že nejeden lidský tvor zdatně zvládá hru na nejvyššího. Tak dobře ji zvládá, že mu to mnozí baští a někdy je i o ústa ho přesvědčovat, jak se hluboce mýlí. Člověku byla na této zemi svěřena služba, která budí úžas, obdiv, je to služba slavná a výsostná, tak vznešená, až se dotýká nebes.
Vedle tohoto žalmu hymnus epištoly Filipským před námi, zdá se, otevírá zcela jinou perspektivu. Ne služba ke slávě či obdivu, ale služba v naprosté vydanosti, třeba až k sebezmaření. Smrt je dokonce výsadou toho, kdo je zde oslavován. Zvláštní. Kdyby tu mezi námi seděl někdo zcela nepoznamenán křesťanskou věroukou, asi by se podivil. No podivil, spíš zděsil. Takový styl života, že by měl být vyzdvihován nad jiné? Touto cestou, že by měl člověk dojít nějakého uznání? Takovou perspektivu života že bychom snad měli mít za vlastní?
Víme ale přece, že tento hymnus ukazuje především ke Kristu. Právě u něho rozpoznáváme přemíru pokory, ochoty sloužit člověku až za hranici vlastních sil. Až k sebezmaření. A ne nechtěně, pouhopouze shodou nepříznivých okolností, jakoby se ocitl na nesprávném místě a v nepravý čas. Naopak. On do takové služby šel vědomě a cíleně. Proto je tu oslavován Boží syn, že se k nám lidem z výsosti sklonil a stal se jedním z nás. A nejen tak na oko. Jen aby se připodobnil, aby se přiblížil a přitom si nechal všechna privilegia svrchovaného vládce veškerenstva. Stal se člověkem se vším všudy. A své lidství naplnil a dovršil také tím, že se nechopil moci, ale vydal se cestou služby. Ničím nezajištěné, nepojištěné proti riziku úrazu, selhání, nebo dokonce smrti.
I když nás tento oslavný hymnus směřuje ke Kristu, nelze přehlédnout, čím jej apoštol Pavel předesílá: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Ježíši Kristu.“ U tohoto místa mně vždycky zatrne. Tady se nám nenabízejí nějak zvlášť lákavé vyhlídky. A co si o takové výzvě máme myslet, navíc když spolu s ní máme vstoupit do nového roku?
Naši budoucnost si přece představujeme hodně jinak. Stačí připomenout, co bychom přáli do budoucnosti našim dětem nebo vnoučatům. Snad se nemýlím v předpokladu, že to bude spíš vydařená životní kariéra. Ne že by musela být nějak závratná. Stačí trocha štěstí, zdraví, trocha slušného a poctivého živobytí, dobré zázemí v rodině, dobré a přímé přátele… Bylo by divné kdybychom neměli podobná přání. O moc jinak si ale nepředstavujeme ani budoucnost církve. Určitě to není představa chudé nezajištěné nevěsty Páně. Když přemýšlíme o perspektivách našich sboru, a takového přemýšlení nám v příštích měsících bude hodně potřeba, tak se často ohlížíme zpět – na zašlou slávu, na hojnou účast, na každoroční zástupy konfirmandů, mládeže, na nepřehlédnutelné osobnosti, obecně ve společnosti uznávané a respektované, pocházející z našich řad… a moc bychom si přáli, kdyby se tyto slavné časy mohly nějak vrátit, nebo na ně alespoň navázat – vůbec bychom se nebránili představě znovu naplněných kostelů, celých rodin účastných na životě sborů, ani návratu ztraceného respektu ve společnosti bychom se nezříkali.
Pavel ale říká: Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši… a pokračuje hymnem o jeho službě korunované křížem. Jaký to má smysl? Otevírá to vůbec nějakou smysluplnou perspektivu? Nevím, rozhodně je ale tento hymnus nesen radostí. Ze zastání, které se nám u Boha tak vrchovatě dostává. Z poznání, že právě pro nás se Bůh sklání. Že tak jako se v žalmu člověk téměř dotýká nebes, tak se tady Bůh nejen téměř, ale docela natěsno dotýká našeho stvořeného lidství.
A to je to, k čemu bychom se měli připodobnit, k čemu bychom měli směřovat – dotknout se našeho lidství. Neutíkat před ním. Neutíkat před jeho závratnými možnostmi, ani jeho mocí – a hlídat, pečlivě střežit, kde člověk překračuje meze svých kompetencí, ozvat se, když člověk zneužívá své postavení. Neutíkat před lidstvím ani v jeho křehkosti a slabosti – nevyhýbat se místům a lidem, kde se usídlila bolest, trápení a být na blízku i v bezmoci (které často tolik bojíme). Neutíkat ani před slabostí ducha, kde bují zášť, pomluvy a jak je to jen možné, všude tam pomáhat ke smíření.
Tam kde církev, sbor, společenství křesťanů takto následuje Krista, naplňuje své poslání a nemusí se budoucnosti jakkoli obávat. Vždyť věrná služba je nesena mnohým zaslíbením. Třeba tím, o kterém zpívá starozákonní žalmista: Hospodin miluje právo a své věrné neopouští. (Ž 37:28) Amen.