Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. (Ž 98:1-3)
Čtení Mt 2:1-12
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
Text: Iz 60:1-7
Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Šeby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám; budou přinášeni na můj oltář k mému zalíbení, oslavím dům své slávy.
Milí přátelé, dnes bych se rád na začátku zeptal dětí. Kdy pro vás skončily Vánoce? U nás bylo něco málo před štědrovečerní půlnocí, kdy můj syn prohlásil: „Tak ještě 364 dní.“ Myslel tím do dalších Vánoc. Rozbalením dárků pro něho Vánoce skončily. Pro vaše rodiče možná končily první cestou do práce po svátcích. Pro někoho zase možná končí, když se odstrojí vánoční stromeček. Kdy tedy končí pro vás Vánoce? Nebo kdy mají končit Vánoce? Nechám vám nějakou chvíli na rozmyšlenou, a možná zaslechnete i malou nápovědu během kázání.
Dříve, než se dostaneme k vánočnímu příběhu, zastavme se u slov proroka Izaiáše, která jsme před chvílí slyšeli. Je to nádherná vize. Bohem vyvolený lid se dostává do centra pozornosti všech okolních národů. Už dlouho byli druhým spíš jen pro smích, pokud je vůbec někdo bral vážně. Ve srovnání s okolními zeměmi byli jen pouhá hrstka všelijak klopýtajících nadšenců. Navíc donedávna exiloví vyděděnci, porobení ztracenci v rozlehlé nepřátelské říši. Pravda, nedařilo se jim ani ve vyhnanství špatně, usadili se tam, normálně se ženili, vdávali, založili si celkem slušné živnosti. Ale doma je doma, tak se teď po návratu pokoušejí vzkřísit zašlou slávu Jeruzaléma, touží po obnově chrámového společenství… A ono se nedaří. Když se vraceli z vyhnanství, tak měli ještě v živé paměti jiné nadějné vize o slavném návratu do ztracené domoviny. O tom, jak jim bude Hospodin skrze svého služebníka vládnout moudrou a pevnou rukou, jak se jejich protivníci budou chvět, jak vláda Hospodina bude neotřesitelná a nezpochybnitelná. A zatím, stále nic. Obnova pospolitého života jde pěkně ztuha. Jsou sice doma, ale skutečná spása, tedy záchrana, vyvedení z bídy a marasmu se zdá být stále v nedohlednu. Spíš to vypadá jako plavba močálem černým podél bílých skal – jak kdysi poznamenal klasik.
A právě do toho rozčarování přichází další prorocké slovo. „Povstaň a rozjasni se, protože ti vzešlo světlo.“ Je to jako kdysi dávno na začátku. Kdy „země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma, ale nad vodami se vznášel duch Boží“. Tentokrát to sice nemá být nad celou zemí, jen nad jejím malým kouskem, ale přece, nad Božím lidem se má jako světlo v temnotách rozzářit sláva Hospodinova. A co víc, ta zář přiláká a přitáhne obrovské zástupy. Všechny ty, kterým do této chvíle byli jen pro smích, a za blázny. Všichni, včetně těch, kteří si doposud udržovali rezervovaný odstup, všichni se spojí, aby společně vzdali Hospodinu čest a slávu.
Úžasná představa. Čí tvář by se nerozzářila, čí srdce by se radostně nerozbušilo. Je to jako když bychom mohli doufat, že na křížlický hřeben budou opět ze všech stran stoupat tu větší tu menší hloučky, abychom pak společně v kostele zpívali, modlili se, děkovali za život Bohu a společně hledali inspiraci do dalších dní. A kostel byl plný, a nejen o Vánocích, ale každou neděli…. Koho by to nepotěšilo.
Ta izaiášovská vize má ale jeden háček. Mnozí to mohli prožívat jako obrovskou nespravedlnost. Jak je možné, že ti, kteří se doposud Božímu lidu chovali jako nepřátelé, ani samotného Hospodina nebrali jakkoli vážně, že by se měli najednou, bezevšeho – bez omluvy, bez pokání najednou stát součástí velkolepé Boží slavnosti? Přitom těm Bohem vyvolený doposud nic jen tak neprošlo. Každé selhání, každé klopýtnutí na ně těžce dolehlo. A nejen na ně. Důsledky vin dopadaly na jejich potomky, i v druhém, i třetím pokolení. Tak museli všichni – otcové i synové, matky i dcery po útěku z Egypta 40 let bloudit pouští – najednou neměli jisté živobytí, byť otrocké a ještě si dovolili projevit svou nespokojenost. Babylonské zajetí bylo ještě delší – taky za trest. A to ještě netušili, že to nemělo být všechno. Pak měla přijít ještě perská, ptolemaiovská, seleukovská, římská nadvláda… to všechno jako důsledek malé víry. Není pak popřením jakékoli – i té Boží – spravedlnosti, když by každý podloudník, posměváček, tunelář, násilník mohl jen tak přijít, připojit se, potěšit se, aniž by se musel zodpovídat za své dosavadní postoje?
V tom ale nejspíš také spočívá spravedlnost – přiznat Hospodinu, že on je svrchovaný dárce života. On a nikdo jiný. A že právě on může velkoryse dát šanci každému, bez rozdílu. Proč by právě on nemohl ve své svrchovanosti vyhlásit generální pardon, generální amnestii, dát šanci každému, aby začal znovu, od začátku, s čistým štítem, s čistým rejstříkem… No, nevím. Předně nevím, jestli je dnes ještě vůbec možné mluvit o amnestii. Rád jsem ten příměr užíval, ale poslední dny mám pochybnosti. Ta opravdová, Boží amnestie, totiž není žádné vrchnostenské nařízení. Dokonce i Bůh za to rozhodnutí bere na sebe osobní a venkoncem velmi bolavou odpovědnost. Důsledky všeho zla je totiž ochoten vzít na sebe. Jeho amnestie tak v žádné případě neruší spravedlnost, ale naopak ji naplňuje – tím, že všechnu vinu Bůh přijímá za vlastní. Taková milost pak vůbec není laciná, naopak je draze zaplacená.
Právě skrze Krista totiž Bůh na sebe bere slabost lidského pokolení, aby se všichni bez rozdílu mohli radovat z Božího navštívení – jak to čteme u proroka Izaiáše. Pravda, prorokova vize velkolepých oslav tohoto zvláštního a jedinečného navštívení se zdaleka nenaplnila. Žádné karavany velbloudů se evangelijním příběhem nevalí, ani stáda ovcí a beranů nezaplaví Betlém. Těch, co tehdy přišli, byla vlastně jen hrstka. Podle některých to byla skupinka pastýřů, podle jiných několik mudrců. Kteří ovšem nebyli zas tak moudří, když hledali narozeného Krále králů na Herodově dvoře. A nebyli ani tak bohatí, jak si to představoval Izaiáš. Ale právě v tom vidím kouzlo vánočního naplnění prorokovy vize – kulisy Božího navštívení mohou být hodně odlišné – nejen od našich představ, ale i od prorockých vizí. A tak můžeme být vždycky Božím navštívením překvapeni – jeho jinakostí, hloubkou, bohatstvím…
Proto ani nemohou Vánoce končit štědrým večerem (to spíš začínají), ale ani svátkem mučedníka Štěpána. Dokonce ani svátkem tříkrálovým. Vánočním poselstvím bychom vlastně měli žít stále. Každý den bychom si měli připomínat, že Boží přicházení není spojeno jen s velkými událostmi, že se děje nečekaně, nenápadně, rozhodně jinak, než si to představujeme. A nejen připomínat, ale také tuto naději v sobě udržovat, hýčkat, rozvíjet. Bez každodenní důvěry, že i nás Pán Bůh navštěvuje skrytě, bez této důvěry se nám čas našeho života bude stále jevit jako vratký a neperspektivní, plný nespravedlnosti, plný přešlapů a přehmatů. Bez této důvěry brzy ztratíme naději pro budoucnost. A naděje je přece to, co je základem, co dává smysl vánočnímu slavení. Bez naděje by nakonec ani žádné vánoční slavení nebylo.
166 Pán Bůh je přítomen
Uč nás otevřenosti, připravenosti každý den počítat s tvým přicházením;
uč nás moudrosti i odvaze, vzepřít se každé nespravedlnosti;
uč nás pokoře, abychom si sami o sobě příliš nemysleli;
uč nás trpělivosti, a také lásce, být s těmi, kteří mají nejrůznější trápení;
Otče náš…
Poslání Tit 2:11n
Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom… žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.