Chválíme tě, Pane a Bože, za nový den, za krásu tvého stvoření, za čas života, který před námi otevíráš. Chválíme tě, za tu vzácnou příležitost jít tímto světem s důvěrou, že ty jsi zdrojem pokoje, spravedlnosti, naděje, že u tebe je možné hledat oporu, zdroj síly, když se zdá, že všechny zdroje energie se vyčerpaly. Děkujeme, že nás vedeš k radosti a vděčnosti za všechno dobré, čím naše životy naplňuješ. Prosíme, buď naším věrným průvodcem, rádcem, buď naším světlem i v tuto chvíli, ať tvá sláva prozáří i tento kout země, nejen za sebe, ale za všechny, kteří se v tento den shromažďují v tvém jménu, za celé tvé stvoření prosím, smiluj se nad námi. Amen.
Mt 19,30 (20,16)
Milí přátelé, rád bych vás dnes opět po delší době pozval do divadla. Tentokrát ale ne na klasické divadelní představení. Chtěl bych vás pozvat ke sledování příběhu, který nejspíš dobře znáte. Vlastně to ani není příběh. Je to podobenství, které se ale v mnohém podobá divadelní hře. Třeba tím, že se jako většina her nikdy nestal. Nebo že se odehrává na dvou místech, tedy jakoby ve dvou dějstvích – z nichž první je na tržišti, druhé na vinici. A navíc to první dějství je ještě členěno do několika obrazů, několika výjevů, které se před námi během jednoho jediného dne krátce vyjeví.
Tedy dějství první, obraz prvý. Je ráno. Brzké ráno. Ještě nebude ani šest a na tržišti se začínají shlukovat první námezdní dělníci. Se stoupajícím sluncem stoupá i nervozita. Podaří se jim dnes sehnat práci? Bude práce dost pro všechny, nebo půjdou někteří domů s prázdnou? Věčná otázka, každodenní starost – budu mít práci a tedy obživu na celý další den? (Každé ráno znovu a znovu stejná nejistota.) Konečně přichází první hospodář, majitel vinice. A nabízí denár za den. To je slušné. Sice nezbohatnou, ale na slušné živobytí to rozhodně stačit bude. Nervozita rázem vyprchá. Hospodář najímá všechny přítomné dělníky. Tak to dnes měli opravdu štěstí! Tržiště je rázem zcela vylidněné.
Dějství první, obraz druhý. Ještě je, i když trochu pozdní, ale přece jen ráno. Blíží se devátá hodina ranní. Na tržišti se objevují další zájemci o práci. Někde se zdrželi, možná zaspali, a to by se jim nemuselo vyplatit. Vypadá to neutěšeně. Poloprázdné tržiště, všichni co přišli včas jsou dávno pryč. Zaměstnavatelé si dnes opravdu pospíšili. Kdo ví, jestli ještě někdo přijde a nějakou práci nabídne. O deváté ale všechny pochybnosti vymizí. Znovu se tu objeví onen hospodář a všem nabídne práci i mzdu – prý bude spravedlivá. Kolik to asi bude? Nikdo se nezeptá. Snad protože ho všichni znají, je to starý poctivec. A slunce taky není ještě tak vysoko. Vypadá to na vydařený den.
Dějství první, obraz třetí. Jsme stále na tržišti. Den se za okamžik přechýlí do druhé poloviny. A na tržišti vyhlížejí svou příležitost další dělníci. Co tak pozdě? Že by včera něco oslavovali? Nebo je něco neodkladného ráno zdrželo? Slunce pálí, kdo může, uchýlí se do stínu. Tak je tu docela klid. Ten ale naruší náš dobrý známý – hospodář. Co ho sem přivádí? Že by se mu letos náramně urodilo? Nebo měl příliš velké oči, rozjel svůj podnik ve velkém a teď to vůbec nezvládá? Ale opět – nic se o jeho hospodářství nedozvíme. Jak je velké, co vlastně dostali dělníci za práci a jak se těm doposud najatým daří… Situace se tedy navlas stejně opakuje. Hospodář opět najímá všechny přítomné.
Dějství první obraz čtvrtý. Skoro by se už chtělo říct, že to není moc dobrý divadelní kus. Začíná to být pěkná nuda. I tento obraz je naprosto totožný s tím předchozím. Jen slunce se začalo pomalu nachylovat. Ale znovu se na scéně objeví zevlující dělníci, znovu přicházející hospodář, opět nabídka práce a pak všichni odcházejí na vinici. Stále totéž dokola. Jen o mzdě jsme už delší dobu nic neslyšeli. Asi to už ani nebude stát za řeč. Tedy, nuda nuda, šeď šeď. Škoda že autor neměl nějaký nápad, jak děj trochu oživit. Třeba nějakou forbínou – veselým výstupem mezi monotónně plynoucími obrazy. Na nějaké šťavnaté společenské téma – a těch by se stejně jako dnes našlo jistě dost.
A je tu obraz pátý a rozpaky jen sílí. Těsně na sklonku dne se na scéně tržiště objeví další dělníci. A také hospodář. Zdá se, že každá ruka je dobrá. I kdyby byla krátká, nebo levá. K tomu už opravdu není co dodat.
Pak ale první dějství opravdu končí. A snad aby se diváci nerozutekli, druhé následuje bez jakéhokoli přeryvu či přestávky. Události najednou dostávají nečekaný spád. Jsme přeneseni na samotnou vinici, abychom se stali svědky konečného zúčtování. A hned při prvních výplatách to mezi ostatními zašumí. Nejdřív totiž přišli na řadu ti, kteří byli najati jako poslední. Ti, co se ještě ani nestačili zadýchat, zapotit, kteří ani nemohli chytit to správné tempo, tak ti dostanou celý jeden denár. Tedy tolik, co slíbil hospodář těm prvně příchozím. „Ten snad ztratil rozum,“ zašumí davem. „Jak se mu taková pomoc může vyplatit?“ Ve vzduchu ale visí ještě jiná, palčivější otázka: „Co asi dostanou ti další. Zmiňoval se přece o spravedlivé mzdě.“ Mohou se tedy ti další těšit na výživnější příjem? Doufejme, když je od začátku tak štědrý!
V nastalém zmatku ale téměř všichni ze scény v jednom okamžení zmizí. Zůstanou jen ti, kteří přišli brzy zrána jako první. Jakoby ti ostatní vůbec nebyli důležití. A přitom právě teď by bylo možné rozehrát opravdové drama. Plné nervozity, napětí, emocí… Se spravedlností to totiž začalo být pěkně nahnuté. V dobré společnosti totiž nespravedlnost vždycky jitří emoce. Všichni totiž, jeden po druhém dostávají jeden denár. Bez ohledu na to, kdo kdy přišel, kolik odpracoval, zjevně se vůbec nepočítá ani s tím, že by mohla mít nějaký význam kvalita a druh odvedené práce. Co to tedy je za spravedlnost? Copak by alespoň ti první, co dřeli od samého rána a nesli tíhu dne a vedro, nemohli dostat alespoň nějakou prémii!? Kdyby je hospodář vyplatil alespoň jako první, mohli v klidu jít domů, s hřejivým pocitem dobře vykonaného díla. Hospodář je ale výslovně požádá, aby počkali až nakonec. A teď musí tomu všemu přihlížet. Aby s hořkostí přijali stejně, jako ti ničemní loudalové. Ulejváci, pakáž líná…
Ti před nimi to ještě spolknou. Mlčí. Dostali víc, než čekali. A tak se ze scény vypaří. Když ale ani ti první nedostanou nic navíc, už se jen neošívají, ozvou se pěkně hlasitě. Všimněme si ale jak. Neargumentují, nehodnotí svou práci, o svém výkonu nebo kvalitě práce se ani slůvkem nezmíní. Vlastně nehodnotí ani to, co udělali ti druzí. Jen je štve, že dostali stejně, jako oni. Ne protože by udělali málo, nebo se při práci lajdali, ale jednoduše proto, že přišli později. Takže docela přehlédnou, že sami dostali přesně to, co jim bylo slíbeno. Ani o haléř méně. Hospodář dodržel své slovo. Žádné falše se nedopustil. Ani lži. Tedy ani nespravedlnosti.
Tento Matoušovský divadelní kus nám může leccos připomínat z toho, co se děje mezi námi, nejen posledních dny a týdny. Kdy na místo věcného hodnocení a argumentování přichází ke slovu ješitnost, závist, kdy ve snaze dosáhnout svého cíle dobře poslouží pomluvy, urážky, (zpochybňování nároku na rovnocenné…. druhých na to či ono… (takže už teď to vypadalo, že se někteří první začali přesouvat mezi poslední).
Závěrečná evangelijní scéna ale zve k ještě hlubšímu zamyšlení. Toto podobenství je totiž tak trochu i tragédií. Ne protože by se ti první snad propadli na samé dno lidského společenství. Ti první totiž měli být poslední, tedy měli zůstat až do samého konce právě proto, aby si mohli ten vzácný okamžik vyvrcholení pěkně vychutnat. A to bez ironie. Zůstali posledními, aby si mohli vychutnat to zvláštní, zcela odlišné pojetí spravedlnosti, než na jaké jsme zvyklí. Totiž že každý dostává stejnou šanci. Bez ohledu na podmínky, na schopnosti, předpoklady. Dokonce bez ohledu na své kvality. Každý má v Božích očích stejnou cenu a je zván na vinici Páně. A v takovém případě je jakákoli závist, jakékoli znevažování druhých malicherné a hlavně promarněnou příležitostí. Ti první měli šanci zůstat na scéně jako poslední ne aby záviděli těm posledním, že dostali stejně jako oni, ale aby se radovali, že dostali ke své práci, ke svému životu plnohodnotné spolupracovníky.
Možná si říkáte, že by stálo za to si toto všechno, a ještě mnohem víc, vyslechnout, jak to v mistrné zkratce čteme v Matoušově evangeliu:
Mnozí první budou poslední a poslední první. Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.
Mt 20,1-15
Modlitba Voláme k tobě Pane, a prosíme v tuto chvíli především za ty, kterým se dostalo zvláštního privilegia být tak nějak mezi prvními, prosíme za rodiče, učitele, představitele obcí, soudce, státníky, i za nově zvoleného prezidenta, za představitele církví a vůbec za celou tvou církev, prosíme o pokoru, trpělivost, respekt ke každému, prosíme o ochotu nést tíži dne s každým bez rozdílu. Prosíme také za všechny, znevažované, pomlouvané, ponižované, týrané na celém světě – a že se jich najde dost i v našem okolí. Prosíme uč nás, co to znamená být moudrými správci tvého stvoření, ať patříme mezi první nebo poslední.
V tiché modlitbě ti předkládáme všechno, co nás naplňuje radostí, ale i všechna naše trápení….
S důvěrou tvých dětí k tobě voláme…