Haleluja.
Chvalte Hospodina z nebes, (sbor:) chvalte ho ve výšinách!
Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy.
Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy.
Chvalte Hospodina z nebes, (sbor:) chvalte ho ve výšinách!
Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy,
chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno,
on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.
Chvalte Hospodina z nebes, (sbor:) chvalte ho ve výšinách!
Ze země ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně,
oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo,
horstva a všechny pahorky, ovocné stromy a všechny cedry,
zvěř a všechna dobytčata, plazi, okřídlené ptactvo,
Chvalte Hospodina z nebes, (sbor:) chvalte ho ve výšinách!
králové země a všechny národy, vladaři a všichni soudci země,
jinoši i panny, starci i mladí.
Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené,
jeho velebnost je nad zemí i nebem.
Vyvýšil roh svého lidu k chvále všech svých věrných, synů Izraele,
lidu, který je mu blízký.
Chvalte Hospodina z nebes, (sbor:) chvalte ho ve výšinách!
Haleluja.
(Ž 149)
Svrchovaný a laskavý Bože, děkujeme za svěžest nového dne, byť sami možná nejsme tak svěží děkujeme za klidnou noc, byť i v hloubi noci se v nás probouzel jakýsi nepokoj; děkujeme, že i nás zveš, abychom tě spolu s celým tvým stvořením chválili a oslavovali.
Odpusť nám, že toho je v našich životech opravdu tak málo, v čem rozpoznáváme stopy tvého požehnání, odpusť nám, když si tak málo vážíme tvé svrchované a velkorysé péče, kterou nás každý okamžik i drobnými maličkostmi zahrnuješ.
Prosíme, provázej nás svou laskavostí, naplň nás svým Duchem, ať jsme proměněni v tvé nové stvoření, skrze Krista, našeho Pána, který s tebou a Duchem svatým kraluje nyní, i na věky věků, Amen
Čtení – Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel , ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo , nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. (Iz 53)
Text – Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý krásný strom dává krásné ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Krásný strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést krásné ovoce. Každý strom, který nedává krásné ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. (Mt 7:16-20)
Milí přátelé, tentokrát jsem nečetl, jak bývá zvykem, biblická čtení podle církevního roku. Ve výběru textů jsem se nechal inspirovat letošním farářským kurzem, jehož tématem bylo něco tak obtížně uchopitelného a naší (reformované) tradici tak vzdáleného, jako je „krása“. Vždyť co je to krása? Muška jenom zlatá. Krása je mnohem pomíjivější, než sám člověk. A i jeho dny jsou v očích žalmisty jen jako tráva. I on “rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ (Ž 103,15) Může tedy snad krása stát za jakoukoli pozornost, když sama existence nejen člověka, ale vůbec celého stvoření je tak pomíjivá? Stejně tak tedy, a ještě mnohem víc je „klamavá líbeznost, pomíjivá krása,“ jak se píše v knize Přísloví (31:30).
I přes všechnu možnou skepsi, nebo alespoň obezřetnost, ale nelze přehlédnout, že i bibličtí autoři se nebojí použít přírodní motivy způsobem, který budí úžas. „Ze země ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně, oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo, horstva a všechny pahorky, ovocné stromy a všechny cedry, zvěř a všechna dobytčata, plazi, okřídlené ptactvo.“ No řekněte, není to krása, co tu před námi otevírá? Krása, která navíc není samoúčelná. Sama pro sebe. Která není sebeobdivná, zahleděná do sebe sama. Stvoření v celé své kráse ukazuje ke slávě svého tvůrce. A nejen ukazuje, ale také jásá a oslavuje svého stvořitele.
Byla by škoda tuto krásu přehlížet. Byla by škoda kolem ní v rychlosti jen tak prolétnout. Nezastavit se, nepřipojit se k souzvuku chval a vděčnosti. S pokorou, v kajícnosti, v radosti z odpuštění… Byla by to škoda, zvlášť když stále ještě můžeme nejen cestou ke křížlickému kostelu procházet čarokrásnými kouty našich hor.
Není to náhoda, že právě v tomto čase, tolik uspěchaném, přehlceném spoustou věcí, neosobních, často naprosto zbytečných informací, ovšem i podbízivou, sice blyštivou, leč duchaprázdnou hrou na krásu, že právě v tomto čase se někteří křesťané vrací k duchovní tradici nesené keltskými motivy. V tradici keltského křesťanství je totiž každá část tohoto časného života spojena s modlitbou a prosbou o požehnání. Rození, umírání, nemoci, slavnosti, ale také pečení nebo krájení chleba, rozbřesk slunce, dešťová kapka, jistě sněhová vločka by nemohla ujít pozornosti – vše, co nás obklopuje, každá epizoda našeho života v sobě nese potenciál Boží svatosti a tedy i krásy. V modlitbách a chvalozpěvech ovlivněných touto tradicí proto také často můžeme slyšet o kráse Boží svatosti.
S krásou se prý dokonce musel zcela zásadním způsobem vypořádat ve své teorii přirozeného vzniku a výběru druhů i Charles Darwin. Tím hlavním faktorem v jeho teorii byla především síla a jakási praktičnost (užitečnost). Co jej ale v těchto úvahách uvádělo do rozpaků, byla krása pavího ocasu. Nedalo mu spát, jak se mohlo vývojem, ve střetu síly a praktičnosti prosadit něco tak krásného, jako je paví ocas? Nakonec došel k tomu, že i něco tak výrazně nepraktického a prchavého, jako je krása, může mít zcela klíčový význam. Paví samec, který by byl pouze prakticky a fyzicky zdatný, by při svých tanečních námluvách našel leda tak nějakou šmudlu. A jakou perspektivu z hlediska vývoje druhu by pak měli jejich potomci? Mizernou (tedy pokud bychom se chtěli držet této vývojové teorie).
Možná jste si všimli, že na tom výroku o stromu a ovoci, který jsem četl z Matoušova evangelia, něco nesedělo. Přece jen to známe trochu: dobrý strom nese dobré ovoce. Četl jsem ale „krásné“. Řečtina, rodný jazyk Nového zákona totiž má jedno a totéž slovo pro dobré i krásné. Ne snad proto, že by dobré bylo to, co je krásné. Spíš by se dalo říct, že krásné je to, co je dobré. V každém případě se ale v biblickém myšlení krásné a dobré překrývá. Krásné a dobré je identické.
Ale abychom Ježíšovu výroku dobře rozuměli! Zatímco tušíme, že v pojetí krásy se můžeme mezi sebou docela rozcházet, s opravdovou krásou se můžeme docela míjet, pak představu o dobru a dobrém bychom snad přece jen mohli mít alespoň trochu společnou. Výrok o stromu a ovoci, jehož páteří je podvojnost dobrého (krásného) a špatného (hnusného) zazní u Matouše v závěru Ježíšova kázání na hoře. V této části se potkáme ještě s dalšími dvojicemi. Na samém konci Ježíšova horského vystoupení je to podobenství o dvou stavitelích. Jistě si vzpomínáte. Jeden je moudrý a druhý pošetilý. Jeden staví dům na skále a druhý na písku. Pokud jde život klidně a spokojeně, bez velkých nesnází, bez bouří a nepokojů, oba stavitelé mohou být naprostém klidu. Když se ale spustí lijavec, když se setmí a spustí se hromobití, ta jedna stavba stojící na tekutých píscích neobstojí. Obstojí jen ta, co stojí na dobrém a krásném podloží. Co je ale v naší souvislosti podstatné, že ty dobré (a krásné) základy nejsou vůbec viditelné. Na první pohled nelze říct, kdo postavil na dobrém a krásném podloží a kdo špatném a ohavném. Teprve životní zkoušky prověří, na kterých nestojí za to stavět ani hnusnou chatrč.
Co nám tato dvojice napovídá? S krásou a dobrotou bychom měli počítat také ve skrytosti. Krása a dobrota se může ukázat teprve až na základě tříbení. Tomu bychom snad mohli rozumět. Dovedete si ale představit krásu a dobrotu, která odpuzuje? Které se člověk raději vyhne? Nebo je naprostým protikladem vábení a rozkoše? K tomu směřuje v této části horského kázání ještě jedna dvojice – široká a úzká brána a cesta. Vlastně dvě dvojice. Ježíš říká: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ Úzkou branou a úzkou cestou se vydávají nemnozí. Ale abychom si nemysleli. To není proto, že by právě ta užší možnost nebyla schopna pojmout velké zástupy. Úzká cesta totiž není především nijak lákavá. Už od pohledu. I v českém jazyce je ta „úzká“ spojena s úzkostí. Tedy s trápením, nebezpečím, soužením. A to opravdu není nic, co by lákalo, co by člověk vyhledával. Pokud může, tak se něčemu podobnému vyhne, při první příležitosti uteče, nebo si to všemi dostupnými prostředky usnadní. A přesto je ta úzká cesta volbou dobrou. Přestože odpuzuje, je v ní krása.
Sotva si pak lze představit, že krása a dobro vítězí v nějakém všelidovém hlasování. (Pan prezident sice mluvil o pravdě a lásce, ale v tomto ohledu to není velký rozdíl.) Nelze si představit, že by se většina vydala skrze úzkou bránu úzkou cestou k dobré a krásné budoucnosti. A přesto se dobro a krása před námi mnohem spíš otevírá skrze toho, o kterém jsme slyšeli, že byl nevzhledný, nemaje podoby ani krásy (jak překládají kraličtí), Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. A přesto naše nemoci nesl, naše bolesti na sebe vzal… Proto právě na něm, který neměl podoby ani krásy můžeme budovat důvěru, že dobro a krása, stejně jako pravda a láska vítězí, a že stojí za to nést dobré ovoce.
A to je další rys dobroty a krásy. Totiž že tu nikdy není sama pro sebe. Ani pro prostou potěchu. V kontextu celého kázání na hoře je zřejmé, že dobré a krásné ovoce se rodí v solidaritě, v úsilí o spravedlnost, v touze po smíření. V setkání s druhým člověkem. Ve vyhledávání těch, kteří potřebují blízkost a podporu druhého člověka. A to vůbec není snadná a do široka otevřená cesta. Přesto právě na ní je možné očekávat dobré a krásné ovoce. Z kterého je navíc možné mít radost i potěšení.
Amen.
Není toho málo, Bože, za co bychom ti mohli a měli být vděční. Vždyť ty jsi od samého prvopočátku naším průvodcem, ochráncem, ty obnovuješ naše životy, když propadáme marnosti, když malicherně utrácíme čas našeho žití. Prosíme už nás rozpoznávat, co je krásné a dobré, od toho, co je prázdné či nafouklé. Uč nás citlivosti pro to, co je plné bolesti, co přináší utrpení v bezmoci a nemoci. Prosíme tě, za tuto obec, za tento kraj, za celou zemi, nacházej si všude své služebníky, kteří budou kvasem dobroty a solí krásy… V tichosti ti předkládáme všechno, co je naší radostí i trápením…. A jako tvé děti, s důvěrou k tobě voláme: Otče náš….. Amen
Poslání
Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života … nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny … byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu… Z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte. Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. Neboť ‚všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky‘ – to je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu. (1. list Petrův 1:18-25)