Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá. Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšený. Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň – je svaté! Silou Krále je láska k právu. Ty jsi určil právní řády; právo, spravedlnost v Jákobovi ty sám vykonáváš. Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se před podnožím jeho nohou – je svaté!
Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se směrem k jeho svaté hoře, neboť Hospodin, náš Bůh, je svatý! (Ž 99)
Voláme k tobě, Bože, hned zrána, hned zčerstva, abychom ti vzdali čest a chválu, že jsi až doposud provázel tento svět i nás svou laskavou péčí, svou shovívavostí… ačkoli moc nerozumíme proč…? Tolikrát jsme se vzepřeli, tolikrát jsme se odvrátili a šli si svou cestou, tak rádi si žárlivě střežíme svou nezávislost, nejen na druhých, ale i na tobě. Tak rádi bychom sami byli strůjci svých životních příběhů. Odpusť, že někdy ze samého zaujetí pro to, co sami považujeme za dobré a prospěšné se zapomínáme ptát, co je v tvých očích dobré, co od nás očekáváš, co znamená být právě dnes solí a kvasem v tomto světě. Prosíme, obnov nás svým Duchem a navštiv nás svým milosrdenstvím – skrze Ježíše Krista, který se tebou a Duchem svatým žije a kraluje na věky věků.
Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit. Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sínaji. Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj. Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli , jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem. (Ex 34:29-35)
Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli. Lk 9:28-36
Je to opravdu teprve nedávno, co jsme slavili Ježíšovo narození. Ještě jsme nestačili vstřebat, co se to vlastně stalo – to, že sám Bůh sestoupí do tohoto krásného a někdy prapodivného světa. To, že na sebe vezme lidskou tvář – na které je tak dobře znát prožívaná radost, vztek, pokoj, bolest… A to všechno, a ještě mnohem víc, bylo možné na Ježíšově tváři za jeho života číst, a nejen na tváři, ale i na těle. Lidské tělo na sebe Bůh vzal, přijal je za vlastní, tak hluboce se k nám sklonil.
Jen krátce jsme se před nedávnem zastavili u tohoto podivuhodného tajemství vtělení, ještě jsme nestačili vstřebat tento základní stavební kámen trojiční křesťanské víry a už se kvapem blíží čas postu; už abychom zakrátko zamířili k velikonočním branám Jeruzaléma.
Není to ale jen krátkost času mezi Vánocemi a půstem a Velikonocemi. Na podobnou letmost, až klipovitou zkratkovitost jsem narážel, když jsem si pročítal devátou kapitolou Lukášova evangelia. I na tak malé ploše tu můžeme sledovat dramatický příběh plný zvratů a nečekaných proměn, který by se dal docela dobře číst jako detektivní seriál. Snad tedy nebude vadit, že jsem dnes vstoupil takřka do samého středu této série.
Tím hlavním tématem dnešního dílu je naprosté odhalení, kdo je Ježíš. Nic podobného v Ježíšově příběhu nenajdeme. I při křtu na Ježíše sestoupí Duch pouze v podobě holubice, za doprovodu hlasu z nebes: „Toto je můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Dokonce ani svědkové jeho vzkříšení nebudou odkázání na nic víc, než na prázdný hrob a na jakési osoby zahalené v zářícím rouchu. Tak nepokrytého odhalení se tedy učedníkům nikdy předtím ani potom nedostalo. Jeho tvář nabývá nového vzhledu, roucho bělostně září a spolu s ním tu jsou Eliáš, a Mojžíš. Jakoby se v tu chvíli dotýkali nebes, jakoby se dostali na samou hranu, na samý předěl mezi časností a věčností, mezi porušeností a dokonalostí, jakoby nahlíželi ze starého do nového světa…
Co je tedy naprosto nepochopitelné, že právě v takové chvíli učedníci upadnou do hlubokého spánku. Když někdo začne klimbat při bohoslužbách, tak si říkám: týden byl náročný, noc byla krátká, a nebo je to prostě nuda a ve mně se nejspíš opět probudila dávná schopnost uspávače hadů. Je docela možné, že učedníci byli utrmáceni neustálým putováním z místa na místo, a k ještě to závěrečné stoupání na vrcholek hory… Ale i tak?! Že by to tam nahoře byla nuda? Pravda, při modlitbě není problém si klimbnout, a ani člověk nemusí být nevyspalý, unavený… A těmto chlapíkům se to nejspíš stávalo často. Když se Ježíš před svým zatčením modlil v Getsemane, a tehdy je navíc vysloveně žádal, aby se i oni modlili, tak to taky všechno zaspali. Ale tato modlitba byla přece jen tak jiná, nečekaně jiná… napínavá, dobrodružná, spektakulární…
Pravda, zastihneme je spící teprve tehdy, když ti dva stařešinové začnou probírat s Ježíšem jeho cestu do Jeruzaléma. Sice se tu nedozvíme nic konkrétního, co že to probírali, ale jistě nepřipravovali žádný itinerář, plán kudy cesta povede, v kterém hostinci se zastavit, kde se dá snadno zabloudit, na kterých místech operují loupeživé bandy… Takové spřádání plánů by pro někoho mohla být opravdu nuda. Rozhovor o cestě do Jeruzaléma byl ale mnohem spíš předjímkou, co Ježíš na této cestě dozajista čeká. Že to bude cesta plná protivenství, zklamání, úzkosti, osamění. O tom Mojžíš i Eliáš věděli také své. Sami naráželi na neporozumění, na vzdor i těch nejbližších, zápasili sami se sebou, a taky s Hospodinem, vždyť tolikrát to bylo k neunesení, tolikrát chtěli všechno vzdát…. Jak tedy mohli učedníci něco tak důležitého zcela hloupě propásnout?! Nechat si ujít tak jedinečnou příležitost?!
Není ale náhodou, že usnou právě u rozhovoru o Ježíšově cestě do Jeruzaléma. Však to všichni známe – od nepříjemných, těžkých, drásavých skutečností života se raději odkláníme. Neradi o nich mluvíme, děláme, jakoby ani nebyly, zavíráme před nimi oči, tváří v tvář tíživosti života občas upadáme do hlubokého spánku. Kolikrát si pak říkáme, jak to, že jsme to neviděli? Jak to, že jsme s tím nic nedělali? Dokud byl čas, dokud bylo možné ještě něco změnit. Vždyť muselo být dávno předem jasné, do čeho se řítíme!? Hleděli jsme, ale neviděli, slyšeli jsme, ale nerozuměli. Kolika nepříjemností bychom si ušetřili, kdybychom nezaspali.
A jaké to mělo důsledky pro učedníky? Tím prvním důsledkem byl bláznivý nápad se stavěním stanů. Snad se snažili celou situaci zachránit tím, že by Mojžíše s Eliáše ještě chvíli zdrželi. Ale čas zastavit nejde. Co nám jednou uplave, to už se nevrátí. „Co jednou pustíš, nechytíš.“
Na druhý důsledek narazíme v druhém dílu našeho miniseriálu. Nebudu to celé číst, i když je to vlastně součást dnešní perikopy. Připomenu jen to podstatné. Druhý den Ježíše vyhledal jakýsi muž s naléhavou prosbou. Jeho syn byl těžce nemocný. Jediný jeho syn. Podle popisu příznaků bychom dnes mohli odhadovat, že trpěl těžkými záchvaty padoucnice. „Znenadání vykřikuje, lomcuje to s ním, až má pěnu kolem úst.“ Jestli jste někdy byli u toho, když na někoho dolehl epileptický záchvat, tak víte, jak jsou to bývají těžké chvíle. Často spojené s pocity naprosté bezmoci. A tehdy, bez jakékoli možnosti léčení, bez jakýchkoli léků…. Nebylo by divu, kdyby ten muž propadal naprostému zoufalství. Zvlášť, když mu nikdo nebyl schopen pomoci. Dokonce i Ježíšovy učedníky žádal o pomoc. Marně.
A přitom by stačilo tak málo. Vlastně by ani nemuseli mít nějaké zvláštní, v tomto případě léčitelské schopnosti. Stačilo by, kdyby měli den před tím oči i uši stále otevřené. Pak by věděli, jak Ježíš čelí nesnesitelné těžkosti bytí. Že jim odolává ne protože by byl nějak zvlášť schopný, výjimečně nadaný, protože by byl obdarován nadpřirozenou silou nést neunesitelné. Ale protože všechno ve svém životě odevzdává do rukou Nejvyššího. Protože se vždy a ve všem spoléhá na jeho věrnost a vytrvalost. Protože si nemá život rozdělený na posvátné a profánní, že nemá čas vyhrazený Bohu, odděleně od svého, jaksi soukromého času. A tak Ježíš sám pouhým slovem uzdravil zmítajícího se chlapce.
Tím ale tato epizoda nekončí. Na závěr čteme: „Když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům: …….“………. Asi čekáte, co řekl. Ale tím opravdu druhá část biblického čtení pro dnešní neděli končí. Zvláštní. Tak otevřený konec. Snad proto, abychom nehledali rychlou a snadnou odpověď, snad proto, abychom dali prostor své vlastní fantazii. Samostatnému přemýšlení, co asi tak mohl chtít po tom všem svým blízkým souputníkům sdělit. Chtěl je povzbudit, aby už nikdy víc nepodléhali skepsi, pocitům bezvýchodnosti? Že spolu s ním se nemusí bát žádné těžkosti, žádných obtíží? Že není na tomto světě žádná moc, před kterou by museli ustoupit…. že není žádný problém, který by neměl nějaké řešení, žádná bolest, která by se nedala utišit? Že stačí věřit a bez bázně a hany čelit všem životním překážkám a nástrahám? Možná nás ale má ten otevřený konec jen zastavit a vrátit se k těm dvěma předchozím epizodám… a znovu přemýšlet, co všechno ztrácíme, když zavíráme oči před Ježíšovou cestou do Jeruzaléma, co všechno ztrácíme, když odmítáme vidět nejrůznější nejrůznější (i ty naše) cesty strázně. Amen
Nedopusť, Bože, abychom zavírali oči před tím, co je v našich životech i v tomto světě tíživé. Uč nás vnímavosti a citlivosti pro všechno, co ohrožuje krásu a jedinečnost tvého stvoření; obdař nás moudrostí, abychom dokázali zlo rozpoznat už v jeho zárodcích, dřív než se uhnízdí v naší bezprostřední blízkosti; prosíme o odvahu, abychom se dokázali ozvat – třebas i proti většině; prosíme o pokoru, abychom vždy odkazovali k tobě – zdroji vší naděje; prosíme o trpělivost a lásu, abychom uměli žít v blízkosti s těmi, kteří jsou jiní, kteří mají jiný pohled na svět a život; v tiché modlitbě ti předkládáme vše, co je naší radostí i starostí….
Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou.
Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře…. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně. (2K 3:12.13.18)