Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu. (Ž 91:1-2;9-16)
Tobě, Pane a Králi náš, patří náš dík, za to, že nás každý den provázíš svou milostí, děkujeme za dar společenství, děkujeme, že dáváš našemu životu smysl, děkujeme, že nás neseš věrností. Přesto, nebo právě proto tě prosíme za odpuštění. Kolikrát jsme tvou náklonnost k nám brali za naprostou samozřejmost, kolikrát jsme tvou věrnost znevážili a pohaněli. Kolikrát jsme se pokoušeli jít svou vlastní cestou, prosadit se v tomto našem žití na vlastní pěst. Bez pokory, tobě navzdory, kolikrát jsme se jednoduše přizpůsobili okolnostem, druhým lidem, jen abychom si nekomplikovali život, a přestali jsem se ptát, co to právě dnes znamená žit v pravdě, v lásce, ve důvěře ve tvá zaslíbení. se smíme s důvěrou k tobě obracet S důvěrou a pokorou prosíme, odpusť nám, Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budeme zachráněni! Amen
Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17:1-7)
Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“ Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: „ Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; 0vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“ Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle. (Lk 4,1-13)
V hloubi vyprahlé prázdnoty se tu totiž otevírá několik životně klíčových témat, důležitých na každém místě a v každé době. Tedy i tady a teď.
Tím prvním je poznání, že ani tam, kde není vůbec nic, kde nejsou žádná lákadla, žádná cingrlátka, nic co by se mohlo ucházet o naši pozornost, co by lákalo, vábilo, ani v naprostém oproštění do běžných starostí nebudeme oproštění od pokušení, tedy od rizika znevážení a pokřivení života. Pokušení si pro nás dojde i tam, kde je pusto pustá prázdnota. Nikam nelze před pokušeními utéct, riziku selhání se nevyhneme na žádném místě v tomto světě. Ani uprostřed ruchu velkoměsta, ani na horských pláních, ani na vyprahlé poušti.
Mohlo by se zdát, že v pusto pusté prázdnotě se to první pokušení přímo nabízí. „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Po čtyřiceti dnech tělesného strádání, bez jakékoli potravy, by ale prý taková nabídka lákavá vůbec být nemusela. Nejhorší jsou prý první dny. Postupně si ale organismus na strádání zvykne, vlastně si odvykne cokoli konzumovat. Nakonec náhlý přísun potravy by naopak mohl být po tak dlouhé době hladovění vysloveně zničující. Ale i kdyby ne. První pokušení míří docela jinam. Neláká k jakékoli podobě poživačnosti, ani se nesnaží probudit přirozenou snahu starat se o základní tělesné potřeby. Jde mnohem dál, hloub …
Chleba je přece víc než jen zdroj potravy. Je to Boží dar, který také otevírá cestu člověka k člověku. Dobrou skývou chleba se slušelo uctít hosta. Když Ježíš stoloval se svými učedníky, požehnal chléb, lámal jej a rozdával učedníkům … Chleba nesytí jen žaludek, není jen posilou těla, ale zve také do společenství, je prostředkem vzájemnosti, je nástrojem solidarity … Pokušitel se tak v prvním kole pokouší zúžit a zcela převrátit smysl toho, čím je chleba a jídlo vůbec tak důležité a vzácné. Když prosíme: „Chléb náš vezdejší, dej nám dnes,“ tak také neprosíme jen o každodenní příděl potravy. Ale také otevírá oči, abychom viděli, kde se i těch základních životních potřeb nedostává.
Proto Ježíš odráží první útok temných myšlenek slovy: „Člověk nebude živ jenom chlebem. ale každým slovem Božím.“ Chlébí vede do společenství, sdružuje, odstraňuje bariéry, vyvádí z osamělosti, probouzí odpovědnost za širokou komunitu božího stvoření… To je pak potrava, která životu dává smysl, která občerstvuje, dává sílu překonávat i ta nejhorší tělesná strádání.
Druhé pokušení se zdá být mnohem průhlednější. Nabídka moci a slávy, navíc za cenu uznání a respektu temných sil. Kdyby nám někdo takovou možnost nabízel, předpokládám, že by většina z nás ani chvíli neváhala. Moc a sláva korumpuje. Křiví charaktery, ničí vztahy, nejen kolegiální, ale i rodinné. Jen jen málo těch, kteří vábení a svodům moci nepodlehli. Komu moc nezachutnala, komu se nezalíbila. Toho jsme svědky dnes a denně. Byl by blázen, kdo by takovou pobídku s chutí a radostí přijal. A to že by taková příležitost by znamenala spřáhnout se se samotným satanem? O tom dnes nejspíš také málokdo pochybuje. Neříkáme snad, že politika je svinstvo? Nepočítáme už předem s tím, že ten, kdo disponuje mocí, musí nutně zabřednout, zadat si, upadnout do sítí pletich, podvodů, lží s úskoků? Jakoby nebylo vyhnutí.
Kdyby to tak ale bylo, kdyby to druhé pokoušení bylo tak průhledné, sotva by se ten Zlý tak namáhal. Musel by přece počítat s tím, že nemá šanci uspět. Že i tento druhý pokus musí vyjít docela naprázdno. Jenže tady nejspíš spočívá první hluboká mýlka. Mocí totiž nedisponují jen někteří – zvláště vyvolení, vysoce postavení … I když mnozí z nich si ani to nemyslí. Jeden nejmenovaný prezident se před časem velmi podivil, když mu kdosi položil otázku, jak se vyrovnává s mocí, která mu nyní byla svěřena. Skoro se ohradil – vždyť prezident ve svobodné společnosti, v parlamentní demokracii žádnou moc nemá. Tehdy jsem se také podivil, jak může být tak slepý, … a zatrnulo mi, s takovou slepotou si jednou může pěkně naběhnout na vidle moci. Kdyby se ale někdo ptal nás, jak bychom mu odpověděli? Nepodivili bychom se taky? Máme snad nějakou moc? Týká se snad i nás riziko zneužití moci?
Osidlo moci je ale skryto v životě každého z nás. Ať už jsme faráři, presbyteři, zastupitelé v obci, zdravotníci, ale také rodiče, sousedé, řidiči, děti stárnoucích rodičů … Snad největší osten tohoto pokušení je, že před svěřenou mocí uhýbáme, že se před ní skrýváme, jako bychom byli docela bezmocní. Podobně jako onen prezident. Ale ani Ježíš se své moci nezřekl, neuhnul před ní. Přijímá jí v každém okamžiku svého života. Zároveň ale v pokoře, že to je moc svěřená, Bohem svěřená. A že jako za každé Boží svěřenství, za jeho naplnění, nese také odpovědnost. Odolat tomuto pokušení tedy neznamená od jakékoli moci se odtahovat, ale přijmout ji jako svěřenství. Přijmout ji s hlubokou pokorou, a vědomím, kdo je zdrojem a dárcem veškeré moci.
To třetí nakonec míří na samotný základ a zdroj našeho života. „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ A opět nenechme se svést. Abychom sami nesedli na lep lstivých úskoků. I toto pokoušení se hluboce dotýká našeho každodenního žití. Tady totiž Pokušitel zdaleka netestuje jen Ježíšovo mesiášství. Nesnaží se ho pouze přimět, aby si prověřil, je-li je opravdu tím Vyvoleným, Bohem pověřeným k záchraně celého Božího stvoření. Tento třetí pokus pokoušení nás zve k prověření samotné Boží věrnosti.
Dostojí Bůh svým slibům? Je opravdu tak věrný? Je možné se na něho spolehnout? V jakékoli situaci? Za všech okolností? To jsou otázky, bez kterých se víra nikdy neobejde. To jsou pochybnosti, které i na nás doléhají, zvlášť když se dostáváme do úzkých. A možná právě proto je víra tak vzácné zboží. Jen těžko se totiž ubráníme pokušení přece jen Boží věrnost nějak neprověřit. Každý takový pokus ale nutně musí přinést rozčarování. Věrnost, dokonce ani lidská věrnost, se nedá nijak prověřit. Každý test musí přinést zklamání.
Nepochybuji totiž, kdyby Ježíš skočil, andělé by mu jistě přispěchali na pomoc. Ale i tak by to důvěru v Boží věrnost notně podlomilo. Ne snad proto, že by se někteří následovali Ježíšova příkladu a také zkoušeli nejrůznější volné pády, při kterých by ale nevzlétlo jediné andělské křídlo. Důvěra by byla i tak nalomená, protože by se z ní vytratila láska. Láska, která vedla Ježíše do jiných hlubin noci, do hlubin opuštěnosti, do propastné prázdnoty kříže. Tam, na golgotské vršku se ani jediná andělská peruť nezachvěla. A přesto právě tam důvěra v Boží věrnost, důvěra přibitá na kříž byla korunovaná slávou. Protože tato důvěra, směřující ke kříži, byla prostoupena láskou. Láskou k člověku, láskou k nám, abychom obstáli tváří v tvář všem, i těm nejtěžším, nejzáludnějším pokušením. Amen
Voláme k Tobě, Bože, v důvěře, že není nic, co bychom ti nemohli v modlitbách překládat. Ani naše pochybnosti, ani naše rozpaky, ani naše slabosti, ani naše touhy, nic nás nemůže vzdálit tvému milostivém sklonění. Proto tě prosíme, dávej sílu odolat všem pokušením, ať neznevažujeme a nepokřivujeme tvé dary. Ať se svěřenou mocí zacházíme s moudrostí a pokorou, ať neztrácíme důvěru v tvou věrnost, i když se zdá, že není možné ji v tomto světě i nic opřít. Amen
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti… Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (List Jakubův 1:2-3.12-13)