Poutní píseň. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí. (Ž 131)
Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál . Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Tomu místu dal Abraham jméno „Hospodin vidí“. Dosud se tu říká: „Na hoře Hospodinově se uvidí.“ (Gn 22:1-14)
Povstali jsme, Bože náš, do nového dne, abychom vyšli vstříc novým příležitostem, novým výzvám. Kam povedou, Pane náš, právě dnes naše kroky? Jaké možnosti před námi otevíráš? Vydáme se po tvých cestách, nebo budeme bloudit a tápat v našich slepých uličkách? Přijmi především, na počátku všeho, naše díky, naši vděčnost, naše chvály – za to, že jsi nás až posavad provázel svým milosrdenstvím, že jsi nás naplňoval důvěrou ve smysluplnost našeho života. Navzdory našim selháním, navzdory naší slabosti, navzdory nesmyslu, který jako jedovatá nákaza tak často zamořuje tuto zemi. A prosíme, dej nám rozpoznat, a připomeň nám, co bylo doposavad naší pevnou tvrzí, kde jsme nacházeli zdroj vody živé, uč nás, Pane a Králi náš, číst stopy tvého milosrdenství i v našem žití. Amen
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (Jk 1:2-3.12-13)
Milí přátelé, nedalo mi to, abych se nevrátil k biblickému textu, který nás vyprovázel v závěru bohoslužeb minulého týdne. To jsme sledovali příběh, ve kterém se zlovolný svůdce pokoušel přesnými chirurgickými řezy odklonit Ježíšovo směřování ke království Božímu. Promyšlenými tahy šachového velmistra trpělivě pracoval na diskreditaci Ježíšova božského i lidského poslání. Ale nejen to. V tomto příběhu jsme mohli rozpoznávat, na jak tenké hraně se i naše životy pohybují. Stačí jen malá nepozornost a i ta nejvzácnější obdarování (jako je dar chleba) mohou ztratit své původní určení. Nebo jak se ve snaze vyhnout rizikům (třeba zneužití moci) vzdáváme i toho, co nám bylo ke správě našich životů svěřeno.
A nyní u Jakuba čteme: „Mějte z toho jen radost, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“ Kdyby tak měl Jakub na mysli něco jako sladká (čokoládová) vábení, přinášející kromě dobré nálady nějaké to deko navíc, nebylo by proč se nad tím pozastavovat. Ale ani u Jakuba nejsou zkoušky žádné atrakce, které by vyvolávaly jen příjemné podráždění unavené a možná i znuděné mysli. Každá zkouška s sebou nese riziko, že se člověka dostane pomalu a jistě na šikmou ploch, že stáhne do hlubin marnosti a beznaděje. Ačkoli na samé začátku se všechno může jevit jako naprosto nevinná, snad i příjemná hra. O tom by mohli svědčit mnozí, kterým se rozpadly rodiny, kteří museli podstoupit nějako léčbu závislosti, nebo ti, ze kterých pouhá příležitost udělala zloděje.
I na pozadí Ježíšova střetu s Pokušitelem na poušti si tedy musíme klást otázku, jestli nepodléháme pokušením, aniž bychom to vůbec tušili. A nejen zpětně. Když se dostaví tíživé důsledky falešného vábení. Ale i dnes, předem, v jakémsi předstihu. Nepodléháme vábení široké a laciné cesty, když neproblematicky přijímáme zákon o tzv. církevních restitucích? Nesedají na lep pýše a povýšenosti ti, kteří proti tomuto zákonu vystupují? Nedelegujeme s přílišnou lehkostí naši vlastní odpovědnost na představitele státu a obcí? Nejsme vystaveni každý den pokušení už jen tím, že míváme příliš rychle jasno, že se málo ptáme, že do našich životů nevpouštíme dostatek pochybnosti a nakonec ani samotného Boha?
Ale i kdybychom pouštěli. Byli bychom svobodnější od pokušení? Slyšeli jsem dnes známý příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi. Příběh, který tyto naše otázky vyostří až na samu mez únosnosti. Jen si to představme. Co bychom si mysleli o člověku v naší blízkosti, kdyby se rozhodl pro něco podobného? Asi se v našich očích zbláznil. Asi bychom se snažili tak zoufalému činu zabránit stůj co stůj. I kdyby své jednání zaštiťoval hlasem Božím. Nejspíš bychom měli pochybnost, není—li v takovém případě hlas Boží zaměňován s ďábelským vábením Pokušitele. Jistě by se dalo namítnout, že tímto prastarým příběhem je na scénu uveden Bůh především proto, aby se jednou pro vždy z moci nejvyšší učinila přítrž jakémukoli obětování lidí na oltář Bohu. Ale pochybnost, jestli hlas Boží nezaměňujeme za hlas Pokušitele, jestli dokážeme i naše vnitřní hlasy, touhy, potřeby… dokážeme odlišit od pokušitelského vábení, tato pochybnost zůstává. A teď u Jakuba čteme: „Mějte z toho jen radost, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“
Zvláštní je, že těmi slovy Jakub začíná celou svou epištolu. Odvážné. Jakoby chtěl své posluchače zaujmout. Jakoby chtěl vybudit pozornost. Nedosáhne ale naopak zcela opačného efektu? Neodradí? Nevyleká? Kdyby alespoň začal pozdějším ujištěním: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.“ Takhle to ale začíná vyslovenou provokací. Všichni přece tušíme, jak banální vábení mohlo být na počátku toho, co nakonec skončilo rozvodem, nebo rozpoutáním vleklé války, nebo otřesným výbuchem ve Frenštátě. Jak je možné mít radost, když nevíme, jak v každé jednotlivé zkoušce obstojíme?
Zvláštní je i to, že Jakub s jakousi samozřejmostí počítá s tím, že člověk obstojí. Kde bere kdyby ne jistotu, tak naději? Můžeme jakkoli spolehnout na to, že všem svodům opravdu nakonec nepodlehneme? Že si se zlým jaksi fatálně a nesmazatelně nezadáme? A znovu je nutné připomenout, leckdy i v dobré víře. V pevném přesvědčení, že jsme se tentokrát nasadili pro dobrou věc. Není přeci možné přehlížet, že nejrůznější volání mohou být vedena právě těmi přesnými chirurgickými tahy temné zlovůle. A ta nás nechce jen vyzkoušet, abychom obstáli a prospěli. Chce nás chce znemožnit, abychom neprospěli, a propadli. Abychom propadli marnosti, hříchu, ničivým závislostem, nebo rezignaci, apatii, poraženectví, abychom odpadli od víry, od Krista, abychom se před Bohem ztrapnili a museli se před ním stydět. O co je tedy možné se opřít? Můžeme opravdu mít když ne přímo radost, tak alespoň naději, že v našich zkouškách opravdu obstojíme, že nás žádná z nich nezotročí, nezničí, nezabije, ale naopak posílí? Že nás povzbudí k vytrvalosti? Z čeho tady apoštol čerpá? Neuchyluje se tady sice k hezkému, ale venkoncem přeci jen lacinému optimismu? Neměli bychom se mnohem spíš místo radosti ještě usilovněji každý den modlit: “Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého?“ (Vlastně bychom se mohli také modlit: Neuveď nás do zkoušek, ale zbav nás od zlého. Řečtina totiž má jedno a totéž slovo pro zkoušku i pokušení.)
Apoštolova výzva k radosti ale není postavena na naší síle, na našich schopnostech. Ani na prozíravosti. Protože ví, co vědí všichni kriminalisté. Zlovůle má vždycky před ostatními náskok. Ani ti nejzkušenější bojovníci se zlem si nemohou být jisti, že budou úspěšní. Podobně představa, že odoláme vábení zlovůle, které je vždy o krok před námi, představa, že zvítězím jako Ježíš na poušti by byla bláhová a naivní. V tomto smyslu to není dobrá zpráva. Nemáme na to. O co se ale můžeme opřít, o co se opírá i Jakub, je víra, že že máme mocnějšího zastánce, než jsme my sami. Že se můžeme jeho pomoci dovolávat. Důvěra, která v radosti od srdce zpívá: „Bůh je záštita má.“ To je to, co Jakuba, i každého z nás může nést, radostný objev, že Kristus je má síla i spasení, že v jeho síle a spasení lze odolat i těm nejzáludnějším svodům ďábelským. V něm je naše síla, a taky svoboda – abychom život ustáli a vybalancovali, nemusíme být nijak zvlášť odolní, nemusíme disponovat arzenálem tajných (duchovních) zbraní. Ostatně ani Ježíš na poušti ničím podobným nedisponoval. Jen důvěřoval Bohu, a dobře rozuměl Písmu – to má každý z nás také k dispozici – vzácný poklad vybojovaný a uchovávaný našimi předky ve víře…
Proto ta radost. Odtud se rodí ono blahoslavení těch, kteří obstojí. Ne snad proto, že by obstáli slavně, že by zkouškou prošli bez zranění. Spíše naopak. A přesto je možné říct, že každá taková zkouška nás činí pevnější, otužilejší, stabilnější. Protože skrze každou novou zkouškou poznáváme, kdo je naše záštita, kdo je náš hrad přepevný. Proto ta radost, proto jásavý zpěv. A navíc, z tohoto poznání, kdo je naší záštitou také roste odvaha nenechat se ochromit riziky, odvaha přijímat výzvy doby. Nesetrvávat na tom, že nemáme dostatek sil, moudrosti, nástrojů, že jsme bezmocní, jen loutkami na jevišti tohoto světa. Bez této radostné odvahy bychom stále jen přešlapovali na místě a pomalu sjížděli po tekutých píscích osudového samopohybu. Proto je dobré vědět, že ve všech zkouškách „slavně vítězíme“, ne vlastní silou, ale „mocí toho, který si nás zamiloval“ (Ř 8,37). Amen
Vyznáváme, Bože, ty jsi naším zastáncem, ty jsi naší silou, inspirací, ty jsi hybatelem všeho dobrého, co naplňuje naše dny. Navzdory tom, že tak často bloudíme, navzdory tomu, že i my podléháme klamavým výzvám, navzdory tom, že si tvé laskavé péče zas tak mnoho nevážíme. Opřeni o tvou důvěru tě nyní prosíme, za hladovějící, těžce nemocné, pronásledované, ať i uprostřed všeho trápení může každý zahlédnout světlo tvého milosrdenství, tvé nezměrné trpělivosti, tvé vytrvalé lásky ke svému stvoření. Prosíme za oběti konfliktů v Mali, Sýrii, Afganistánu, ale také ve Frenštátu, na silnicích, na hřebech hor … Dávej nám poznat skrze všechny zkoušky života, že ty jsi ten, kdo je věrný, kdo při nás stojí v časech dobrých i zlých … V tichosti ti předkládáme všechna naše potěšení i trápení….. a společně k tobě voláme: Otče náš…
Ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8:37-39)