Žalm Davidův, když byl v Judské poušti.
Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;
tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem. Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně. Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu. Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám. (Ž 63:1-8)
Jako kdysi před věky, Bože, jako David na vyprahlé poušti, i dnes k tobě voláme, s vděčností – ty jsi naší pomocí, ty jsi zdrojem radosti, síly, povzbuzení. U tebe nacházíme zastání, ty dáváš našemu životu řád, smysl, u tebe nacházíme pevné, laskavé, vstřícné zázemí. I dnes k tobě voláme s touhou, občerstvi nás svým milosrdenstvím, vylej na vyprahlou duši svého Ducha a naplň nás svým pokojem. Amen
„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. “ „Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.“ Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55:1-9)
Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“ (Lk 13:1-9)
Někdy je to na první pohled zřejmé, sestry a bratři, že opět poněkud přituhuje. A nejen za okny. Ale jaksi uvnitř, v našich srdcích, mezi námi. Atmosféra houstne, na člověka doléhá neblahé tušení – to nemůže dobře dopadnout. Všechno to, co se děje kolem nás, jak na tom my sami jsme, to všechno se skládá v sice nezřetelný, ale přece jen stále jasnější obraz blížícího se průšvihu. Nejraději bychom neblahé tušení nějak zahnali, hledáme rozptýlení, v práci, zábavě, mezi lidmi… Ale ono to tak nějak zaplašit nejde. Je to stále mezi námi, uhnízdilo se to v našich myslích … aniž bychom chtěli, stále na to narážíme. Vždycky se to nějak vrátí. Ta neblahá myšlenka, předtucha, že budoucnost není zdaleka tak růžová, jak bychom si přáli. A pak ještě někdo přijde, začne na to poukazovat, snad v dobré víře, že se najde nějaké východisko, že se události pohnou konečně lepším směrem. Jakoby ale klackem šťoural do rozjitřené rány. Lepší by bylo od toho všeho někam utéct, upřít svou mysl k něčemu příjemnějšímu, uklidňujícímu…
Možná si říkáte, na co vlastně narážím? Co tím chci naznačit? Jistě by toho bylo dost, co nás může i dnes znepokojovat. V našich osobních životech, v našich vztazích, v životě církve, v našich sborech, v zaměstnání, ve společenském dění, a nejen profesionálně-politickém. Rád bych se ale v tuto chvíli ohlédl trochu zpět. Do vzdálené minulosti. tak nějak na tom totiž byli i Ježíšovi současníci. Všichni tušili, že je něco ve vzduchu. Že se musí něco stát. Nespokojenost s životními poměry stále narůstala. Bylo nemálo těch, kteří doufali v zásah shůry. I proroci na to upozorňovali, že se blíží čas Mesiáše. Že bude nastolena spravedlnost. Že „i na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost“ (Iz 32,16). Mezi nimi i Jan Křtitel, připomínal blízkost nového času. A také varoval: „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ (Lk 3,9) A jak dopadl. Herodes ho zneuctil, poplival, naložil s ním jak ….
A teď další zlá zpráva. Tentokrát Pilát zmasakruje skupinku Galilejských poutníků. Dokonce v jeruzalémském chrámu. Když šli obětovat Hospodinu. Nejspíš přímo do chrámu Páně vtrhla tlupa římských ozbrojenců a uprostřed obřadu je všechny povraždili. Smísili jejich krev s krví jejich obětí. Co je vedlo k tak razantnímu a krutého zásahu. Snad už i na Piláta dolehla nejistota, strach? I on tuší, že je něco na spadnutí? I k němu doléhají zprávy o stoupající nespokojenosti? Tak se rozhodne jednat. Učinit rázná preventivní opatření. Aby varoval. Aby odradil všechny příznivce radikální změn. Ten zásah se zřejmě opravdu vydařil, alespoň částečně. Zpráva o té události se šíří rychlost blesku. S ní ale i rozpaky. A pobouření. Tahle to přece už dál nejde! S takovou svévolí se přeci musí něco udělat!
Ale co? Snad svrhnout vládu? Nebo nastolit docela jiný, spravedlivější společenský řád? Nespravedlnosti se přeci musí učinit přítrž! Té vrchnostenské především! Nebo že by si za to ti Galilejští mohli sami? Možná strkali nos, kam se nemá. Možná opravdu dávali příliš najevo svou nespokojenost. Někdy stačí i jen nepatrná zmínka, narážka, vtípek. A je rozhodnuto. Jdeš s kola ven. Vlastně … skoro by se chtělo říct … dobře jim tak … můžou si za to sami … Jen kdyby to ale i na nás nevrhalo stín podezření. Kdyby raději mlčeli. A hleděli si pěkně svého …
Taková reakce by byla docela pochopitelná. Co ale nemusí být vůbec pochopitelné je to, jak se k tomu postaví Ježíš. Do napjatého očekávání prohlásí: „Pravím vám, nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ Ani bych se nedivil, kdyby se po těchto slovech rozhostilo hrobové ticho. Místo jasného označení těch, kteří jsou za takové události vinni, místo snahy nastolit, nebo alespoň naznačit, jak dosáhnout nějaké spravedlnosti, zazní výzva k pokání. A ne jen pro někoho, ale ke všem. Jestli lze očekávat nějaký posun, nějaké zlepšení, tak musí začít každý sám u sebe. A ne jen tak ledabyle, ušmudlaně, ale pěkně z gruntu. Od základu. Čiňte pokání, zkuste se na chvíli zastavit a podívat se na sebe, na svět, na život docela jinak, z docela jiného úhlu. Zkuste hledat nové cesty, nové výhledy, jiné perspektivy. Možná se pak ukáže, že mnohé, na čem necháváte pot a krev není vůbec tak užitečné. Ani nutné. Možná poznáte, že dřívější radost z přijatého poslání se postupně proměnila v nesnesitelné okovy. Možná objevíte, že má pro nás Pán Bůh docela jiný úkol, jiné poslání. Možná se vám ukáže, jak jste si kdysi dávno přijaté poslání přizpůsobili svým vlastním potřebám. Proto je důležité se zastavit. Rozhlédnout se kolem sebe. Jít do sebe. Porozumět svým vlastním motivacím, ambicím. A znovu se ptát, proč tu jsem a co to znamená žít s plnou odpovědností za každý Bohem svěřený den.
Docela si dovedu představit, že někteří, i ti zbožnější, poněkud znejistí. Ne že by se nutně museli bát, co u sebe, ve svém nitru objeví. Jaká zákoutí mysli i duše se jim odkryjí. I když někdy člověk až žasne, jak si kolem vlastního prahu umíme zamést. Abychom neměli před očima staré viny, stará pochybení. Množství toho, co se už nedá změnit, ani vrátit, co navždy zůstane jako osten, jako bolavá vzpomínka… Je tu ale ještě jedna nejistota. Na takové zastavení potřebujeme čas. Ale zdaleka nejen v tom našem smyslu: když říkáme, na to nemám čas. Takové zastavení, přesměrování, bytostný přerod chce svůj čas. Čas zrání, potřebuje dostatečnou lhůtu k naplnění. Takových pokusů o jakousi revizi, o hlubinné přehodnocení všeho, od základu, takových pokusů jít do sebe bychom mohli vzpomenout bezpočet … Jen čas šel dál, něco málo se možná změnilo, mnohé ale jakoby zůstávalo při starém … sladké, šťavnaté plody pokání se nedostavily.
A tak Ježíš vypráví podobenství o fíkovníku. A vypadá to, že ne poprvé. Zřejmě to je opravdu věkovité téma. Naše setrvalá netrpělivost. A z ní pramenící nespokojenost. S životem, během událostí, s lidmi kolem nás, s námi samotnými. Dokonce i s Pánem Bohem. Buď bychom honem rychle rádi něco změnili, posunuli, popotáhli … Nebo z netrpělivosti mnoho dobrých věcí předem vzdáme. Je to zvláštní podobenství. Hned to základní, není tak docela jasné – kdo je v tom podobenství vlastníkem, pánem vinice? Ježíš říká, že je to kdosi. Jakoby byl bez jasných rysů, bez tváře. Mohl by to být kdokoli. Hospodin, který oprávněně očekává, že vše na jeho vinici vydá své plody. Mohl by to být zástupce zbožných, kteří s jistou povýšeností hledí na ty, kteří na tom nejsou stejně jako oni. Nebo reprezentant nespokojených nedočkavců dožadující se rychlé nápravy. Jasné není ani to, jestli požadavek na úrodu byl nebo nebyl oprávněný. Kdyby byl ten fíkovník čerstvě vysazený, bylo by bláhové se domnívat, že po třech letech dá nějakou úrodu. Dokonce by to bylo proti Mojžíšovu nařízení – teprve pátý rok si majitel ovocného stromu mohl nárokovat nějakou sklizeň. Mohl to ale být stejně tak dobře strom v plné síle. A pak by byla nespokojenost zcela na místě. To ale také není jasné. Co ale zazní docela jasně, je hlas vinaře: žádá nespokojeného žadatele o odklad. Ještě dej čas tomu stromoví. Dej mu příležitost. Ještě jeden dlouhý rok.
A co na to samotný fíkovník? Krom toho, že po celou dobu ani nepípne, ani slůvko na svou obhajobu nevysloví, tak se ani nedozvíme, jak to s ním po stanovené lhůtě dopadlo. Nepropásl nabízenou příležitost? Nepromarnil velkorysou nabídku? Dočkal se majitel nějakého výsledku? Když uvážíme, že tím fíkovníkem, nehodným, neužitečným může být shledán každý z nás, nabízelo by se zakončit to celé požadavkem na větší užitkovost, na větší nasazení, abychom dostáli očekáváním, nárokům, úkolům, abychom ze sebe vytlačili po právu vyhlížený plod …
Nezapomeňme ale na okolnosti, ve kterých Ježíš podobenství prosloví. Všechny ty, kteří touží po zásadní proměně života, zve k pokání. Tedy k nijak vypjatému aktivismu. Navíc to jediné, co se od neplodného kajícníka očekává je, že se nechá důkladně a z gruntu opečovat. Že se nechá vyživit a občerstvit Božím Duchem, tak jako strom vyživí a občerství kvalitní mrva. To je charakteristický rys kajícníka, že objevuje zdroje síly, inspirace ne u sebe sama, ale v Boží vytrvalé a neúnavné péči. Jen na ní závisí, kdy a jaké plody ze sebe vydá. Amen
Vyznáváme, Bože, že býváme někdy hodně netrpěliví. A taky nespokojení. Kolik bychom toho rádi změnili. Kolem nás, u druhých, sami sebe, naši minulost. Někdy to vypadá, že celý tento svět je nemocný, jako ohromný strom, ale bez mízy, bez jiskry, neplodný … Někdy se nám zdá, že jsme uprostřed toho všeho jen nepatrnou, drobnou, bezvýznamnou ratolestí. Proto tě dnes neprosíme za nic menšího – vlož do našich srdcí touhu po tvé blízkosti, ať se smíme dotknout tvých zdrojů života, ať se tvá zaslíbení naplní i skrze toto naše společenství, skrze každého z nás. Neprosíme tak jen za sebe, ale za celé tvé stvoření, v jehož zastoupení k tobě také společně voláme …
Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! (Jk 5:7.8.10.13)