Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne. Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. (Ž 32:1n)
Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celé pospolitosti Izraelců: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“ Celá pospolitost však křičela, aby je ukamenovali. Vtom se všem Izraelcům ukázala při stanu setkávání Hospodinova sláva. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“ Mojžíš však řekl Hospodinu: „Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. Když tento lid do jednoho usmrtíš, pronárody, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: ‚Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.‘ Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: ‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘ Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“ Hospodin odvětil: „Na tvou přímluvu promíjím. Avšak, jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval … Věru že nevejdete do země kromě Káleba, syna Jefunova, a Jozua, syna Núnova, ačkoliv jsem pozvedl ruku k přísaze , že v ní budete přebývat. Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli. Avšak vy, vaše mrtvá těla padnou na této poušti a vaši synové budou pastevci na poušti po čtyřicet let. Ponesou následky vašeho smilstva, dokud vaše mrtvá těla nebudou do jednoho ležet na poušti. Podle počtu dnů, v nichž jste dělali průzkum země, ponesete své viny. Za každý den jeden rok, za čtyřicet dnů čtyřicet let. Tak pocítíte mou nevoli. Já Hospodin jsem promluvil. S celou touto zlou pospolitostí, která se proti mně spikla, naložím vskutku tímto způsobem: na této poušti do posledního vymřou.“ (Nu 14:6-23.30-35)
Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“ (L 15:11-32)
Celou 15. kapitolu Lukáš věnuje ztrátám a nálezům. Není jich mnoho. Ovce, peníz a nakonec syn. Není jich mnoho, když uvážíme, že život každého z nás by vydal ne na jednu kapitolu, ale na celý román s výmluvným titulem: Kterak jsme mnohé pozbyli. Byl by to rozsáhlý román, i kdybychom pominuly takové maličkosti, jako ztracené mince, šroubky, knoflíky… I když i taková drobná jehla zbloudilá kdesi v posteli nebo na gauči může vyvolat nemalé pozdvižení. Nejednu horkou chvilku nám může připravit i to, když uprostřed důležitého proslovu ztratíme myšlénku. Některé ztráty jsou komické, některé tragické. Ztráta motivace, může znamenat i ztrátu života.
Mnohé ztráty bývají i docela zbytečné. A přitom náš další života běh zcela zásadně promění. Podobně jako v tom podobenství, když mladší syn promrhá celý svůj majetek. Hloupě, bezhlavě, marnotratně. Prý jej dokonce prostopášně prohýřil. Nevázaným, rozmařilým životem s lehkými děvčaty. Tak ovšem na celou situaci pohlíží starší bratr. Budeme-li ale pozorně sledovat průběh událostí, není tak docela jasné, jak na to vlastně přišel. O něčem takovém v příběhu nepadne ani zmínka. Dokonce se ukáže, že odchod mladšího syna z domu není ani náznakem problematický. Že si řekne o svůj díl na rodném majetku? U mladšího potomka se to dalo očekávat. Bývá to spíš výjimkou, že na rodném gruntu dál hospodaří několik sourozenců najednou. Zpravidla zůstává ten starší, mladší bývají vyplaceni, aby se jednoho dne postavili na vlastní nohy. Tedy žádný div – když nastane čas, vyžádá si ten mladší svůj díl, a ten také bez jakýchkoli okolků dostane. Nelze se ani divit, že to vše nashromáždí a vydá se do světa. Pochopitelně se tím vzdálí rodinnému společenství . Tak to někdy bývá, tak se to dělo i tehdy – mnoho Židů tehdy žilo rozptýleně v okolních zemích. Ze země svých předků, ze země Hospodinovy odcházeli za živobytím do okolních zemí. Tedy až potud se nic zvláštního, nezvyklého ani problematického neděje.
Vlastně ani s tou prostopášností to není tak docela jednoznačné? Tu nám vlastně podsouvá nejen starší z bratří, ale tak trochu i samotný překlad bible. Lukáš totiž doslova píše, že svůj majetek tento syn utratil ne-spasitelným způsobem. Tedy spíš bezútěšně, neužitečně, snad i sobecky. To by vůbec nemuselo znamenat, že majetek rozházel, rozfofroval, že by jej pokleslým způsobem prohýřil. Bezútěšně, sobecky se totiž dají peníze také investovat. Mnoho se dá získat, i zbohatnout se dá zcela bezútěšně, sobecky, nesmyslně. Ne všechno, co vynáší dává nějaký smysl. Stejně tak dobře lze o finanční zdroje přijít útěšně, smysluplně, spasitelně – poslouží-li v opravdové nouzí, k podpoře, rozvoji života, který by jinak skomíral. Uvažuje-li se dnes v církvi o nějakých investicích, pak by to mělo být příkladným způsobem, tedy ne bezútěšným, zaměřeným pouze na sebe sama, na sebezáchovu, k vlastnímu sebeuspokojení.
Důsledky takového „hospodařeni“ pak nemívají dobré konce. Tak se mladík ztrácí nejen svému otci, nejen v daleké cizině, nepřichází jen o svůj majetek, ale především, ztrácí to nejcennější, co má – svou hodnotu, ztrácí lidskou důstojnost. Jako pasáček vepřů, který žádostivě hledí i do prasečího koryta. Hlouběji klesnout se snad tehdy ani nedalo. To byla nejhorší podoba bezdomovectví. I obyvatelé hrobů na tom byli v očích tehdejší společnosti podstatně lépe, než tento nešťastník.
V celém příběhu právě je ale právě tato situace místem obratu. Vlastně toto je moment, proč Ježíš vypráví celé toto podobenství. Tématem nejsou totiž jen ztráty, ale také, a vlastně především nálezy. Na samém dně hluboké propasti se otevírá cesta zpět. Je sice smutné, že k tomu dochází až v tak zoufalé situaci. Že člověk jde do sebe teprve až když ztratí veškerou vážnost, hodnotu, až když mu začne docházet, čeho všeho se hloupě a zbytečně vzdal a jak hluboko klesl. Možná si mnohokrát vzpomněl na napomenutí starozákonního Kazatele: „Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: ´Nemám v nich zalíbení.´“ (Kaz 12,1) Zároveň mu ale začalo také docházet, že není žádná životní situace, žádná okolnost, žádný stav těla i ducha, kdy by nebylo možné pokusit se o změnu, o návrat, o nový začátek.
Příběh kajícníka, navrátilce, proměny vyděděnce ve zcela nového člověka by mohl vyznít, jako výzva k bezbřehému optimismu. Není ale ani nutné, abychom byli bytostnými skeptiky – pochybnostem se jen těžko ubráníme. Jsou přece ztráty, které jsou nenahraditelné, nevratné. Ztráta člověka, důvěry, lásky, budoucnosti. Kolik ztracených generací nenašlo nikdy cestu zpátky. Ne snad jen proto, že by nechtěly. Ale nedostaly příležitost. Tak to čteme i v Bibli. Když se Izraelci vydali na cestu z Egyptského otroctví, aby vrátili do zaslíbené země, tak bloudili celých 40 let pouští. Celé dvě generace tak ztratily slibně se otevírající budoucnost. Ne vždy je možné říct, že je nějaká cesta návratu, ne je vždy možné ztracené znovu najít.
Ostatně ani onen mladík tomu moc nevěřil. Několikrát si to pro sebe opakoval. ´Nejsem už hoden nazývat se synem svého otce; jestli mám jakou budoucnost v blízkosti svého otce, tak jen jako jeden z jeho nádeníků.´ Přesto ale od svého rozhodnutí neustoupí. Jde do sebe, vyzná své pochybení, pokusí se o návrat. Svůj návrat si nepředstavuje nijak idealisticky. Přesto se nezdává, jakoby v něm zůstávala špetka důvěry, že tam na druhé straně, tam, kam směřuje nebude tak docela odmítnut a zavržen. Že se vrací tam, kde je jeho místo, kde má smysl žít, ať bude jeho postavení jakékoli. I kdyby měl být tím nejposlednějším služebníkem, bude alespoň doma.
A pak přijde to druhé podstatné, co nabízí toto podobenství. Návrat ztraceného syna je zdrojem radosti. Otec vychází vstříc, nevyčítá, neproblematizuje, naopak dává průchod radosti. Na tom by nebylo nic zvláštního. Co je ale důležité, že k této radosti zve i ostatní. Celý dům, celé široké společenství. Chce se podělit o radost z nalezení ztraceného syna. Právě na tomto pozvání se ale příběh zadrhne. Tentokrát opravdu vážně. Bolestivě a smutně se zauzlí. Přichází ztráta do té doby snad největší. Straší syn pozvání na hostinu, pozvání k radosti odmítne.
Nelze než připustit, že jeho důvody jsou naprosto pochopitelné. Vždyť je tu v sázce také spravedlnost. A přesto, byť ve jménu spravedlnosti dojde ke ztrátě snad té nejbolestivější, téměř nenahraditelné. Přitom tak zbytečné.
Jistě to taky znáte. Když je člověk nějak raněn, bolestivě zasažen, není možné se jen tak radovat. V tom snad ani nelze staršímu bratrovi nic zazlívat. Dobře ale taky víme, že při všech ztrátách, které postupně procházejí, nám jinak nezbývá mnoho příležitostí k radosti. A teď nemyslím jen radost opojnou, prchavou, nabízející pouhé rozptýlení. Myslím na radost, která potěší, pohladí i při vzpomínce po mnoha letech. Radost provázanou s hlubokou vděčností za vzácný dar života. Právě proto je každé pozvání k radosti druhých vzácným pozváním. Vzácnou příležitostí, se kterou stojí za to se neminout. Když někdo takové pozvání odmítá, možná ani netuší, jak moc se ochuzuje. Jak velkých ztrát se dopouští.
Celý tento příběh tedy nekončí vůbec optimisticky. Jeden z nejcennějších pokladů, radost z darovaného života se v samém závěru příběhu vytrácí. Konec vyprávění je ale otevřený. Stejně jako otevřená zůstává náruč čekajícího otce. To je naděje a příležitost pro každého, kdo je ochoten přijmout pozvání a vstoupit do radosti ze života, který byl ztracen, a opět nalezen. Amen
Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. (1K 12,12.26)