Nevydal jsi mě do rukou nepřítele, dopřáls volnosti mým nohám. Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím, zrak mi slábne hořem, moje duše i mé tělo chřadnou. V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou. Potupen jsem všemi protivníky, a sousedy nejvíc; známí ze mne mají strach, spatří-li mě venku, vyhnou se mi. Sešel jsem jim z mysli jako mrtvý, jako rozbitá nádoba. Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! Smlouvají se na mě, kují pikle, chtějí mi vzít život. Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou.“ Vysvoboď mě z rukou nepřátel a těch, kdo pronásledují mě. (Ž 31:9-16)
Děkujeme, Pane, za krásný nový den. Děkujeme za vzácnou příležitost těšit se společně z darovaného života. Děkujeme i za vzácnou příležitost prosit společně za obnovu všeho, co je v tomto světě všelijak pokřivené, porušené, co život dusí a ochromuje. Prosíme – i nám odpusť všechno, čím jsme i my sami přispěli k tomu, že tato země není zdaleka tak dobrým místem k životu, život v ní se tak vzdálil svému původnímu určení. Prosíme, navštiv nás svou milostí, dotkni se nás svým milosrdenstvím, staň se našim vzácným hostem i v tomto dnešním společenství. Amen
Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě. Co bylo od věků v troskách, vybudují, postaví, co kdysi bylo zpustošeno, obnoví zničená města, zpustošená po celá pokolení. Stanou zde cizáci a budou vám pást ovce, synové ciziny budou vašimi rolníky a vinaři. Vy pak budete nazýváni „Hospodinovi kněží“, bude se vám říkat „Sluhové našeho Boha“. Budete užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou. (Iz 61:1-6)
“Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje.“ A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní. Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ (Lk 22:21-30)
Velikonoční drama nezadržitelně spěje ke svému vyvrcholení. A je tím poznamenaná i hostina, ke které pozval Ježíš své učedníky. Je to vždycky vzácná příležitost, zúčastnit se společného stolování. V tom se život nijak zvlášť nezměnil. I ti nejmenší zpravidla vytuší – jak vzácný prostor se při takové příležitosti otevírá: jakoby nastal čas vydělený od všeho ostatního…..čas slavnostní, čas posvátný … Na hostiny se zpravidla každý těší – nejen pro dobré pokrmy, ale pro tu vzácnou, jedinečnou příležitost souručenství, pospolitosti, kdy se vzpomene na události dávno minulé, kdy se vzpomene na ty, kteří již nejsou mezi námi. A jaké výhledy do budoucna se při nich otevírají! Je to jedna z mála příležitostí, kdy se fantazii meze nekladou. A nejen díky pravidelnému a přiměřenému přísunu alkoholu. Uvolněný prostor hostiny dává křídla našim myšlenkám a nebýt takových slavností, mnoho dobrých nápadů by se vůbec nezrodilo. A nebo by zapadlo v každodenním koloběhu, ve starostech běžného dne… Vždycky je takové stolování slavností. I když při ní vyvstanou vzpomínky i bolavé. A vlastně ani výhledy do budoucna nemusí být nějak zvlášť příznivé.
To se přihodilo i tehdy – uprostřed všeho hodování, družení, štěbetání … Ježíš pronese slavnostní řeč, kterou v nepatrné obměně známe jako ustanovení večeře Páně, a zakončí jej zcela šokujícím způsobem: „A hle, můj zrádce je se mnou u stolu.“ To působí jak studená sprcha. Dovedete si to představit? Všichni jsou příjemně naladěni, v družném hovoru… a Ježíš se najedenou zmíní o zradě. Jakoby mimochodem. A ještě prohlásí, že ten křivák je spolu s nimi u stejného stolu. To je nepříjemné obvinění. A taky se mezi sebou začnou všichni dohadovat, kdo že je tím zrádcem. Začnou se kolem sebe rozhlížet, podezření může padnout na kohokoli. Není mezi nimi nikdo, kdo by mohl nějak uniknout pozornosti. Každý si s sebou nese z minulosti nějaký ten škraloup. Kdo z nich už alespoň jednou neselhal? Kdo z nich někoho neobelhal, nepodvedl, kdo si někdy nepřihrál do své vlastní kapsy? Jsou tu výběrčí daní, násilničtí radikálové, snad jen ti rybáři by mohli být přímí chlapi. Ale i Šimon Petr, taky rybář, kterého Ježíš sám pasoval do role jakéhosi předáka, který se měl stát všem ostatním oporou, skálou, i on se (navzdory odhodlaným proklamacím) od svého Mistra v kritické chvíli odvrátí.
Ale nepředbíhejme. Nyní jsou u společného stolu a zmínka o zrádci, který tu teď sedí mezi nimi, vyvolá obrovské vzrušení. A není se co divit. Je tím zpochybněno něco tak základního, jako je důvěra. Bez důvěry se snad ani nedá žít. Když se naruší důvěra, je to jako když ztratíme pevnou půdu pod nohama. Všechno najednou ztrácí svůj smysl, svět a všechno v něm jakoby bylo tak nějak nakřivo, naruby, vzhůru nohama … Tak se učedníci začnou mezi sebou dohadovat, kdo že je ten zrádce. Téměř v okamžení se ale celá scéna zcela promění. Tak jak to celé Lukáš líčí, to vypadá, že si snad ani nestačili říct nic podstatného. Ani náhodou nemohli dojít k nějakému rozuzlení a jejich myšlenky se znenadání stočí docela někam jinam. Na místo rozuzlení, kdo je tou krysou, pojednou „vznikne mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší.“
Je něco takového vůbec možné?! Ježíš rozdá učedníkům chléb a víno – aby před nimi otevřel nebývalou perspektivu Bohem chráněného života … Vzápětí se zmíní o zrádci z vlastních řad … A oni se začnou dohadovat, kdo bude ministrem, kdo náměstkem. Když se mezi sebou takhle trapně a nedůstojně handrkují politici, není to vůbec pěkná podívaná. Člověku se z toho až dělá špatně. A taky je to k vzteku. Bezmocně přihlížet, jak si ti vpředu, nahoře, bezostyšně, nestydatě porcují medvěda. Namísto toho, aby si mezi sebou udělali pořádek. Namísto toho, aby nějak pročistily zkažený vzduch. Stín podezření pak přece padá na všechny ostatní. I na ty poctivé, přímé, důvěryhodné… A zůstává z toho jen pachuť, skepse, otrávenost… A teď se to děje i v církvi!? Mezi těmi, kteří jsou Ježíšovi nejblíž!? (To není vůbec nic povzbudivého.)
Co je zvláštní, že se do nich Ježíš nijak zvlášť nepustí. Nevyplísní je, Nevyčte jim, jak jsou v tak vážné chvíli malicherní. Nakonec dokonce potvrdí, že usednou na jakýsi trůn, na soudcovský stolec. „vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ Ale má to jednu zásadní podmínku: „Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží.“ Toužíte po postavení? Toužíte po respektu? Chcete dosáhnout nějakého uznání? Je to možné. To je možné pouze skrze službu, skrze vydání nabídnutí sebe sama, svých obdarování druhým. Bez nároku na odměnu, na vděčnost, na věhlas, mimo zář reflektorů, bez předchozího kalkulu, co mi to vynese. Vlastně právě taková služba je možným východiskem ze všeho tápání, bloudění, ze slepých uliček. Má totiž v sobě zvláštní moc. Dává tomuto světu laskavější tvář. Činí tuto zemi obyvatelnou.
A je to také jedna z mála možností, ne-li jediná možnost, na čem je možné budovat opravdový respekt, jak je možné obnovit porušenou důvěru. Naopak ten, kdo to chce vzít zkratkou, ten zrazuje. Kdo chce získat, uchvátit. využít aniž by nasadil sebe sama, aniž by nabídl sebe sama. Nebo kdo se nasadí, ale jen aby získal, aby na tom vydělal, to je vlastně jidášovská zkratka. Možná se na první pohled může jevit efektivnější. Možná na nějakou chvíli přinese jakési uspokojení. Možná i nějaký groš to vynese. Venkoncem je to ale cesta do pekel marnosti, všepronikající nespokojenosti, zaručený způsob vyprázdnění, vyvlastnění samé podstaty života.
Mohlo by se zdát, že tu Ježíš nabízí jakási těšínská jablíčka. Lacinou útěchu pro zklamané, snad i neschopné ráznějším způsobem se vypořádat s pokřiveností života, i lidskými neřády. Bylo by možné ho podezírat, že naivně přehlíží nesmlouvavou realitu tohoto světa. Vybízet k tak bezbranné službě! Ostatně Velikonoce jsou za dveřmi a on sám brzy narazí … Právě velikonoční událostí dosvědčují, že Ježíšova výzva ke službě není jen prázdná proklamace. Naopak – to co říká, tak sám do důsledku naplňuje svým osobním příkladem. Garantuje to svým vlastním životem. Proto se narodil v ponížení betlémském chlévě. Proto odmítl ďábelské pokušení prosadit Boží království nastolením boží diktatury. Proto si jako text svého prvního kázání v Nazaretě vybral izaiášovskou píseň o Služebníku Hospodinově. Od této cesty Ježíš neuhýbá ani tváří v tvář zradě. Ani když jeho nejbližší nechápou a touží spíš po moci, slávě, postavení. Protože ví, že služba je spojena se zvláštním Božím zaslíbením. Že právě když ve službě nasadí sebe sama, může se opřít o Boží podporu, o pomoc shůry.
Je zjevné, že jeho služba, jeho ochota vydat sebe sama pro druhé, učedníky nijak nebere a brát jen tak nebude. Až dojde na skutečné lámání chleba – na střet s mocnými, tak utečou. Jakoby zapomněli, jak významné je nasadit se pro ponižované, trpící, nemocné, pronásledované… Ale právě při vědomé své slabosti, když se s Ježíšem znovu po Velikonocích – po jeho vzkříšení – potkají, tak ho prosí: “Zůstaň s námi.” Prosí ho, zůstaň s námi, kteří jsme s tebou nezůstali. Zůstávej s námi, zvlášť, protože býváme plní pochybností, nejistoty, a taky strachu, být tu tak nějak pro druhé… Zůstaň s námi, vždyť se stále se ohlížíme na ty mocnější. Zůstaň s námi, tak nám ubývá sil, tak rádi bychom si ty naše cesty všelijak zkrátili. Zůstaň s námi a otevírej nám oči, abychom se s Tebou, tak jako tolikrát neminuli. Amen
Kolikrát se ptáme, i voláme, kde, Pane jsi, kde je tvá sláva. Kolikrát nerozumíme, že se skláníš do naší bídy a nalézáš nás uprostřed naší každodennosti. Tvé království hledáme všude možně, v nebeských výšinách, v dalekých zemích, ve vzdálené budoucnosti, a tak často se s tebou míjíme uprostřed naší všednosti. Toužíme po proměně života, ale popravdě, moc se neumíme nasadit. Cítíme se tak často bezmocní, slabí. Proto prosíme, stále znovu nás naplňuj svým Duchem odvahy, naděje, důvěry, že prostá, obyčejná služba proměňuje tento svět – i když tiše, nenápadně…
Povolávej a zmocňuj si své služebníky všude tam, kde vládne bezmoc, strach, nejistota…
A naplňuj nás stále znovu vděčností za to, že to s námi nevzdáváš, že nás provázíš svým milosrdenstvím
V tichosti ti předkládáme vše, co nám leží na srdci … a s důvěrou tvých dětí k tobě voláme …
Dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení,
v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.
Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2:2-11)