Hospodin je síla má i moje píseň; stal se mou spásou. Ze stanů spravedlivých zní plesání nad spásou. Hospodinova pravice koná mocné činy! Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! … Tobě vzdávám chválu, žes mi odpověděl; stal ses mou spásou. Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. (Ž 118,14-16.21-24)
Nastal den slávy, přišel čas přízně, Tvé slávy, tvé přízně, Bože. Vždyť nám zazářilo světlo uprostřed temnoty, do široka´s nám otevřel brány žaláře marnosti a zapomnění. Vzkříšením Ježíše Krista jsi před námi otevřel netušené perspektivy. Vždyť on padl až na samé dno zmaru, zavřely se za ním temné brány smrti. A tys svého věrného služebníka přece neopustil. Vyvedl´s ho z míst nejhlubší beznaděje a prázdnoty. Pro jeho slávu a i pro naší spásu. Chválíme tě, Pane, že smíme na tom všem mít svůj podíl, že nás zveš k tomu, abychom mohli čerpat z velikonočních událostí sílu. Že na tom všem můžeme budovat naši důvěru v tebe, který´s nejen dárce, ale také garant dobrého života v tomto světě. Navzdory všemu, co tento život kazí. Navzdory všem našim experimentům a pokusům tvé stvoření nějak vylepšit, přizpůsobit si k našemu obrazu. Odpusť nám to, prosíme. Dej nám odvahu opustit cestu marnosti, a po cestě věčnosti nás veď. Amen
Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. (1K15:1-11)
Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály. (Mk16,1-8)
Ježíš Kristus byl vzkříšen. Tato zpráva opět obletěla svět. A nejednou, ale nesčíslněkrát. Kam se na ni hrabou všechny satelity, družice i zbloudilá vesmírná tělesa dohromady. A každý rok znovu, po dvě tisíciletí, na bezpočtu míst této planety slaví celé zástupy tu zvláštní velikonoční událost. A pak znovu, týden co týden, neděli co neděli, se na základě velikonočního vzkříšení Krista konají další nejen hodinové, mnohdy i celodenní slavnosti. A důvod, příčina toho všeho tkví v tak prosté a stručné prohlášení: Kristus byl vzkříšen. Je to zvláštní. Jedna jediná událost a jakou sílu má její ozvěna, jak mocný ohlas má jeden prázdný hrob. V našich končinách to tak sice nevypadá, ale uvážíme-li, jak tato zpráva hýbe až do dnešních dní celým světem, je to k neuvěření.
A přitom tam zpráva ne vždy vyvolává radost, jásot, nebo vděčnou píseň chval. Už od samého počátku Kristovo vzkříšení provází otázky, pochybnosti, a taky nahání strach a zděšení. A nejen tehdy u prázdného hrobu. Co se to vlastně stalo? Něco takového totiž odporuje všem zvyklostem, veškeré lidské zkušenosti tehdy i nyní. Není to srovnatelné s ničím co zná lékařská, nebo i léčitelská tradice. Ježíšovo vzkříšení se nevejde ani do žádné kategorie zázraků. Přesahuje veškerou náboženskou zkušenost. Apoštol Pavel se sice zmiňuje o zvláštní výsadě, které se mu „jako (apoštolskému) nedochůdčeti“ dostalo, že se mu Kristus ukázal, zjevil. Ale i pro Pavla to byla vlastně jen epizoda. Jistě v jeho životě důležitá, ale ne rozhodující. Tou klíčovou událostí bylo prosté svědectví o vzkříšeném Kristu. Jak říká: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.“ A to je také to, co šíří dál. Ukřížovaný Kristus byl vzkříšen. Nic víc, a nic míň. A přesto je to právě tato zvěst, co proměňuje životy a dává sílu těm, kteří jí mají jen pomálu..
Není to ale jej ta prostá, a přitom tak zásadní proklamace, nad čím je možné žasnout. I to, že se zpráva o vzkříšeném Kristu vůbec v tomto světě jakkoli prosadila. Vždyť co je to za zprávu, kdo jí může vzít vážně? Dlouhou očekávaný Mesiáš, ten, který měl podle proroků narovnat všechny pokroucené cesty, pěkně srovnat hrbolatost a pokřivenost našich životů, tento Mesiáš přišel, zemřel, byl vzkříšen… a život si běží dál. Jakoby snad ani nepřišel. Stále dostává až příliš velký prostor bezohlednost, chamtivost, pýcha, stále jakoby nebylo možné se uplatnit jinak než ostrými lokty, nesmlouvavou asertivitou, na úkor druhých… A přece, navzdory všem předpokladům se v životě člověka toto poselství stále znovu prosazuje. Jistěže budí rozpaky. Otázky, pochybnosti, co se to tehdy vlastně o Velikonocích stalo. To zná snad každý z nás. Přesto se ale toto „pochybné“ poselství stále znovu stává zvláštní silou, která proměňuje životy. Stává se silou, účinnější než ostré lokty, oporou i v nejtěžších chvílích života.
Je to vlastně poselství plné paradoxů. Událost, která děsí, je nakonec příčinou slavení a radosti. Zpráva poslů u prázdného hrobu se zdá být jakási ubohoučká. A přece se nakonec stává hnacím motorem, nevyčerpatelný zřídlem, bezednou studnicí energie. Vůbec celý příběh Mesiáše jakoby ústil v bezvýchodnost, ve slepé uličce, a přesto se stává mohutnou inspirací k proměně života. Ostatně, podobných paradoxů je možné v Písmu najít celou řadu. Setkáváme se v něm s vděčností za stvoření, i při vědomí jeho pomíjivosti. S vděčnost za život, ačkoli všechno se zde jeví jako marnost nad marnost. I z hloubi slzavých údolí, z údolí stínu smrti k nám zaznívá zpěv pokoje, nesený důvěrou, že život má i s tím vším svůj hluboký smysl. A to, že se Bůh ve své svrchovanosti snížil na roveň člověka? A nejen tak na oko, ale že všechnu naši křehkost bere na sebe? To už není jen paradox. To vypadá je holé bláznovství. Stejně jako to, že svému (tolik pochybnému) stvoření zůstává stále věrný. Dokonce i nám.
Na to jednoduše lidský rozum nestačí. Jako nestačí na tu zprávu velikonočního rána. Tak se od samého počátku stávají nositeli a garanty této zprávy lidé všelijak slabí, klopýtající, ustrašení… Tedy žádní siláci víry, žádní hrdinové, žádné významné osobnosti. Jestli je možné si dělat nějakou starost o budoucnost evangelia mezi námi, potažmo o budoucnost církve, sborů, tak je vlastně bláhové spoléhat na nějakou silnou osobnost. Na nějakého tahouna, který do situace vnese jasné světlo, vytyčí směr, přesvědčí zástupy… Proto se také v průběhu staletí až po dnes ozývají výtky vůči církvi bohaté, mocné, zaplétající se do sítí slávy… Nejen že to takové církví nesluší, ale stává se jaksi bezzubou, zbytečnou. Budoucnost evangelia i v této zemi závisí především na pochybujících, selhávajících, i zrazujících… a přece znovu povstávajících v síle vzkříšeného Krista.
O velikonocích v Jeruzalémě jsou právě takovými vylekané prchající ženy. A taky Petr, který se tak dušoval, že vydrží. A zapřel. Stejně jako jeho druhové. Rybáři, celníci, nevěstky… Ti šíří poselství o Vzkříšeném. Na nich je zjevná ta zvláštní, nebývalá zpráva: že v propastech a hlubinách lidské existence se rodí nový život. Ne na výšinách, ne v moci. Ale v bezmoci. Jak to říká apoštol Pavel. „Raději se budu chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova…Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 K 12:9.10)
A co se vlastně tehdy stalo, že z těch ustrašených žen se také staly živí svědkové vzkříšeného Krista? Ty ženy šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo – pomiňme, že to byla v tamních podmínkách bláhovost – třetí den by našly tělo leda tak v pokročilém stádiu rozkladu. Ale jak se to výstižně zpívá ve známé písni – šly „oživit vzpomínku, balzámem zpomalit zánik a zapomnění a na chvíli podržet, co bylo a co není“. Taky bláhovost – spoléhat na to, co bylo, pokoušet se resuscitovat sice ne tak vzdálenou, ale přece jen minulost. Tu je možné s vděčností a pokorou přijmout, děkovat za ni, taky prosit za odpuštění. Ale balzamovat ji? Zakonzervovat? To nijak nepomáhá. Naopak. Člověk mnohem spíš zakonzervuje sám sebe. Právě tak, jak se steskem nad zanikající Sodomou do kamenné strnulosti zakonzervovala Lotova ženu.
Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome se ale naštěstí daly na útěk. Sice vyplašené, ale přece jen vstříc nové budoucnosti, nové možnosti, kterou Ježíš všem znejistělým, tápajícím, vystrašeným zaslíbil: „Kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Tak se také stalo. I mnohokrát potom. Až do dnešních dní. Aby se tak naplnilo jiné zaslíbení: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.“ A jak Pavel dodává, (povzbuzen zvěstí o vzkříšeném Kristu): „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2 K 6,2) Amen
Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. (1 K 15,39-43)