Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni, chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí, chvalte ho za jeho bohatýrské činy, chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost! Chvalte ho zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou, chvalte ho zvučnými cymbály, chvalte ho cymbály dunivými! Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja. (Ž 150)
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,1-10)
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ …. Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,19.26-29)
Je to přesně týden po velikonoční neděli. Týden po první oslavě vzkříšeného Pána. Znovu se učedníci společně sejdou, aby si připomněli tu slavnou událost. A je opravdu co slavit. Ledacos mohli tušit. Ježíš je na to dlouho předem připravoval. Ale že dojde k tak rychlému a radikálnímu zlomu, k tak zásadnímu prolomení vlády temnoty, tomu vlastně nikdo z nich moc nevěřil. Bylo to opravdu k nevíře. Ještě se ani nestačili z velkopátečního šoku vzpamatovat, a vzkříšený Kristus třetí den po velkém pátku navštíví jejich společenství. To bylo překvapení. Tak se tedy hned další neděli znovu sešlí, aby společně opět slavili….
Tedy slavili. Vlastně to zprvu vůbec na žádnou oslavu nevypadalo. Učedníci se totiž opět scházejí za zavřenými dveřmi. Na tom muselo být něco tak zvláštního. To se tak dělá, že za sebou nenecháváme dveře otevřené. Kdyby ale evangelista Jan neopomenul zmínit, že týden před tím byli za zavřenými dveřmi ze strachu. Ze strachu před Ježíšovými pronásledovateli. Vlastně právě pro ten strach bylo tak důležité, že je vzkříšený navštívil. Aby vnesl do jejich středu, do jejich rozechvělých duší pokoj. „Pokoj vám.“ To bylo vlastně klíčové poselství, které ustrašeným učedníkům přináší.
A nejen protože to byl pro učedníky tak vypjatý čas, ty tehdejší Velikonoce. V sázce byly celé zástupy, další generace Ježíšových vyznavačů. Vždyť strach provází život každého z nás. A nejen když musíme čelit otevřenému protivenství, nepřátelství, ohrožení. Nejen když jako myška na několik okamžiků zkoprníme, abychom se nepřátelskému oku stali alespoň na chvíli neviditelní. Nebo když v nás bezprostřední ohrožení vybudí ohromný příval energie, takže pak jako gazela skáčeme přes kaluže, přeskakujeme přes překážky, jako jsme si neposkočili ani za mlada. To je přirozená reakce organizmu, abychom přestáli chvíle ohrožení. To zažil v různých podobách snad každý živý tvor.
To, co se dělo tehdy za zavřenými dveřmi nám ale připomíná ještě jiný strach. Hlubší, zásadnější, nenápadný, a přece tak rozkladný. Strach který uzavírá. Který nás činí nepřístupnými, nedostupnými, kdy se stáváme neschopnými se navzájem sdílet. Kdy se svým okolím komunikujeme, jako bychom ani nekomunikovali, kdy posloucháme, jakoby bychom ani neslyšeli. kdy jsme, jako bychom ani nebyli, kdy žijeme, jako bychom nežili. Je to strach, který není vyvolán přímým ohrožením, ale který se přesto zarývá pod kůži, promítá se do našeho životního stylu, mění životní cesty, křiví pohled na svět, a nakonec může pokřivit i lidské charaktery. Takový strach není nutně spojen s nepřátelskou konfrontací, i když už sám osobě bývá nebezpečným nepřítelem.
Tento hlubší, bytostný strach je spojený s vědomím, nebo i jen tušením vlastní zranitelnosti. A s obavou: „Obstojím?“ Vždyť i já mám svá slabá místa. I já jsem tak snadno zranitelný. Co když se ukáže na co všechno nestačím? Že nejsem zdaleka tak schopný, samostatný, nezávislý. Co když se ukáže, jak moc jsem na druhých závislý? Už teď, nejen až někdy, až budou ubývat síly, kdy dolehne těžká nemoc. Někdy se to v nás ozve, to vědomí, že nemám nic na svou obranu, že se to jednou stejně provalí, jak jsme křehcí, zranitelní. Že žádná snaha, horečné úsilí, práce od úmoru do úmoru, nic nepomáhá, jednou se přece stejně odhalí naše slabost, zranitelnost… to pak přichází opravdová bezmoc. Bezmoc a strach… že se na to stejně jednou přijde.
Zároveň ale určitě také znáte ten stav blaha a štěstí, kdy si člověk může dovolit otevřeně přiznat, že nestačí na všechno. Alespoň na chvíli otevřeně žít bez onoho sevření, bez strachu, že se odkryje byť jen nepatrná část naší zranitelné bytosti. To jsou pak vzácné okamžiky života, kdy můžeme zakoušet úlevu, ohromné osvobození. Je to vlastně paradox, může to znít jako protimluv, že je možné prožít bezmoc jako štěstí. Žít bez strachu, bez sevření, bez zoufalé, leckdy marné snahy zaretušovat, vyzmizíkovat naše slabá místa. To se někdy stává. Takový pocit blaha a štěstí někdy přichází. Ale to není jen tak. To je možné jen tam, kde je opravdu hluboká důvěra. Kde se můžeme spolehnout, že mé otevřenosti někdo nezneužije. A nebo kde můžeme očekávat, že se mne v případě potřeby někdo účinně a razantně zastane.
Proto přichází Ježíš za ony zavřené dveře ke svým učedníkům s poselstvím. „Pokoj vám.“ Ale ne jen aby je utišil, ukonejšil vyplašené ustrašence. Je tu od toho, aby je posílil, aby je vyzbrojil a už se nemuseli uzavírat před svým okolím. Aby mohli žít svobodně, bez strachu, se svou zranitelností. A to kdykoli. Nejen když budou ohroženi otevřeným protivenstvím. Ale i v dobách klidu zbraní. Protože tomu nenápadnému, plíživému a tolik rozkladnému strachu člověk neuteče. Ani na pustém ostrově, ani v dobách hlubokého míru. Jako neutekl Adam s Evou ani v zahradě Eden. Proto Ježíš přichází další týden opět a znovu všem připomíná: jsem tu stále s vámi, jsem stále vaším zastáncem, vaší záštitou. Já sám jsem zdrojem vašeho pokoje.
A toto povzbuzení nesměřuje jen k Tomášovi. Všichni byli do sebe uzavření. Tomáš jen otevřeně přiznal, co mu schází, čeho se mu nedostává. Že potřebuje zastání. Že se potřebuje vyzbrojit důvěrou. Nehraje si na hrdinu. A v tom je vlastně sympatický. I když se mu říká „Nevěřící Tomáš“. Jen otevřeně říká, že se potřebuje setkat s živým Ježíšem. Jinak bude sotva žít v tomto světě jako svobodný člověk. Jinak bude stále kdesi uvnitř tak nějak sevřen, spoután. Plný strachu, úzkosti, jestli se mu podaří před okolím ubránit, uhájit právo na svou existenci; jinak bude muset spřádat nejrůznější strategie, jak zakrýt vlastní křehkost a zranitelnosti. Ale hlavně. Bez setkání s živým Ježíšem by se sotva mohl stát živým svědkem pokoje. Tedy tím, kdo přijímá a otevřeně přiznává svoji zranitelnost, a přesto může zakoušet to zvláštní blaho – žít s druhými bez té podivné hry na silné, schopné, výkonné…
To je totiž základní úkol svědků Kristova vzkříšení – být živými svědky pokoje. Šířit v tomto světě toto zvláštní blaho, štěstí bytostí nedokonalých a přesto svobodných od strachu, potřeby neustálého a tak zbytečného sebeohajování. Proto Ježíš zvěstuje svým učedníkům: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Posílám vás, abyste se stali se nositeli pokoje, nositeli světla, všude tam, kde vládne úzkost, sevření, uzavřenost – pro strach, pro nelítostný boj o přežití. To je jeden z klíčových úkolů Ježíšových následovníků. Takto zakoušený pokoj je totiž znamením Boží přítomnosti v tomto světě, závdavkem Božího království už v tomto čase. A je také šancí pro obnovu tak hluboce porušeného stvořen, kde se pro strach stává člověk člověku vlkem.
Tak tedy i dnes slyšme: „Pokoj vám.“ Amen
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14:24-27)