Žalm. Píseň při posvěcení Hospodinova domu. Davidův.
Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mě vytáhl z hlubin, nedopřáls mým nepřátelům, aby se nade mnou radovali. Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě. Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu. Pějte žalmy Hospodinu, jeho věrní, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost, neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život. Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá. (Ž 30,1-6)
Zaplesej, sijónská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská! Rozsudek nad tebou Hospodin zrušil, zbavil tě nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého! V onen den bude Jeruzalému řečeno: „Neboj se, Sijóne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ Posbírám ty, kdo jsou zarmouceni, odloučeni od slavnosti, neboť jsou z tebe; břemeno potupy na nich leží. Hle, já si to v onen čas vyřídím se všemi, kdo tě pokořují, zachráním chromou, shromáždím zapuzenou, dám jim chválu a jméno všude v zemi jejich hanby. V onen čas vás přivedu, v ten čas vás shromáždím, dám vám jméno a chválu mezi všemi národy země, až změním váš úděl před vašimi zraky, praví Hospodin. (Sf 3:14-20)
Potom se Ježíš opět zjevil učedníků u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: „Následuj mne!“ (J 21:1-19)
Jedním z obrazů, který dobře vystihuje povahu církve, je obraz cesty. Mimo jiné také proto, že poznání, kterého se nám skrze víru dostalo, je vždy jen částečné. Zdaleka není konečné. A stále se proměňuje, vyvíjí. Proto se také říká, že jsme společenstvím poutníků, společenstvím na cestě teprve směřujícím ke svému cíli. Apoštol Pavel to doplňuje představou závodní dráhy: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš… Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“(Fp 3:12.14) Jestliže jsme společenstvím poutníků, jestli základní charakteristikou církve je, že je na cestě, tak se musíme dostávat na nejrůznější rozcestí. Kdy je nutné se rozhodovat, kudy vede ta pravá cesta, zvažovat, kterým směrem se vydat. Tak je tomu i dnes. Podobně jako tehdy na začátku, po Velikonocích. Církev je na rozcestí. Možná to není tak patrné, ale jedna z našich současných křižovatek se nám odkrývá pod tlakem stále klesajícího počtu členů a také pod tlakem finanční tísně, které se v nejbližší budoucnosti zřejmě nevyhneme. Proto také budeme i na dnešním staršovstvu znovu přemýšlet o našich sborových možnostech a výhledech. Budeme se pokoušet hledat odpovědi na otázky, proč tu jsme, za co nám náš sbor stojí, co můžeme udělat pro to, aby se i na tomto kusu krásné země zachoval i pro příští generace živý křesťanský sbor.
Tehdy, na začátku, nic takového vrásky učedníkům zřejmě nedělalo. Jakýsi vzmach nadějí živený Ježíšovou přítomností po Velikonočních událostech jakoby docela pominul. A to přesto, že Ukřižovaný byl vzkříšen, přesto, že hned ten den se Vzkříšený se svými učedníky při různých příležitostech setkává – u hrobu, při nedělních shromážděních… A přesto. Jakoby to všechno, co s Ježíšem zažili, jaké perspektivy se před nimi otevřely, jakoby to všechno najednou ztratilo svou sílu. Jak jinak si vysvětlit, že se někteří z nich najednou seberou a vydají se zpátky domů? Do Galileje, ke svým bárkám, rybářským sítím, ke svému původnímu řemeslu… Skoro to vypadá, jakoby od něčeho utíkali.
A nebylo by se co divit. Po velikonočních událostech se totiž i oni dostávají na jakési rozcestí. Jsou postaveni před problém, jak dál. Ani po vzkříšení to přece nebude, tak jako dřív. Snad by mohli pokračovat v tom, co s Ježíšem poznali a zažili. Ale jak? Zvládnou to? Budou na to mít? Co všechno by se ještě museli naučit, aby novou situaci dobře zvládli. A co když ji nezvládnou? Co když selžou? Takové a mnoho jiných otázek se v takové situaci nabízejí. Tak jako na každé křižovatce. Jsou to těžké otázky, na které se jen těžko hledá odpověď. A možná že ani žádná dobrá odpověď neexistuje. Přesto si od nás každá křižovatka žádá nějaké rozhodnutí. To je nesnadná situace, nepříjemná, když není téměř nic, o co by bylo možné své rozhodnutí opřít.
Je tu ale ještě jedna možnost. Od nepříjemných otázek odstoupit, tíživé rozhodnutí odložit… A obrátit se k minulosti. K ozkoušeným jistotám, k tradici, ke vzpomínkám… než něco špatným rozhodnutím zkazit, tak se ponořit do minulosti. I tak by bylo možné porozumět tomu, když Petr zavelí: „Jdeme zpátky, domů, na lodičky, k sítím.., budeme zase rybařit.“ Tak je můžeme sledovat, jak po dlouhé době hrstka bývalých Ježíšových učedníků opět vyrazí na noční rybolov.
Kdyby nešlo o tak závažnou věc, jako je budoucnost křesťanského splečenství, tak by se dalo říct, že to celé vypadá jako povedená taškařice. Boží taškařice. Učedníci se uchýlí k osvědčeným jistotám, jako ostřílení mořští vlci se vypraví na noční rybolov a za celou dobu nevyloví ani čudlu. To je opravdu ironie. Ve chvíli nejistého tápání se spolehnou na jistotu a není z toho vůbec nic. A pak na ně někdo z břehu huláká: „Děcka, nemáte něco k snědku?“ Jakoby se dobře bavil na jejich účet. Jakoby jim říkal, to jste ale nemehla, že jste za celou dobu neulovili ani mřenku. A k dovršení všeho jim ještě začne radit, co mají dělat. „Hoďte sítě na druhou stranu lodi.“ Jak by to ale na vzdálenost dobrých 100 metrů mohl poznat? Že stačí sítě přehodit o pouhé dva tři metry a marnost dlouhé noci se promění ve vítězství? Ti rybáři asi museli být už hodně unavení, že ani nehlesnou a na radu pocestného sítě opravdu přehodí. Celá situace je opravdu komická. Najednou mají plné sítě ryb, div že se neprotrhnou. Ale právě ironie celé situace zdá se jim otevírá oči. Některým začne svítat. Začne jim docházet, že to celé není jen náhoda. Tak jeden z nich upozorní Petra, že ten na břehu není žádný kibic, ale Pán. Vzkříšený Kristus.
Celá situace znenadání dostane jiný spád. Doposud jednali rozumě. Racionálně. A taky bez jakéhokoli výsledku. Teprve když do toho vstoupí Ježíš, když sám osobně zasáhne, tak dosavadní námaha začne dávat nějaký smysl. Dokonce i to, co vypadá na první pohled jako naprostý nerozum, nemá nijak fatální důsledky. To, že se Petr se vrhne do vody, aby se k Ježíšovi dostal co nejdřív, na tom by nebylo nic tak divného. Dost možná byl dobrý plavec. Ale to, že si těsně před skokem do vody přes sebe hodí svrchník, to by byl za jiných okolností holý nerozum. Osudný nerozum. Navzdory všem předpokladům se ale Petr za svým Pánem šťastně dopraví, a za ním i jeho druhové. A na břehu je čeká další překvapení. Ježíš má pro ně připravenou hostinu. Tak, jako mnohokrát před tím, a jak to můžeme zakoušet až do dnešních dní, učedníci stolují se svým Mistrem. Je to hodování skromné, prosté a přesto tak výživné!
Jakoby ale ani to nestačilo. Na to, aby unesli tíhu nové situace, aby unesli tíži otázek na jejich životní křižovatce, Ježíš se Petra s naléhavě ptá: „Miluješ mne?“ To je divná otázka. A sám Petr asi moc nerozumí. I když bez váhání odpoví: „To víš, že tě mám rád.“ A Ježíš se znovu ptá. A Petr znovu se stejnými rozpaky odpoví. Na stejně naléhavou otázku, stejně rozpačitá odpověď. „Miluješ mne?“ „To víš, že tě mám rád.“ Slyšíte ten rozdíl? Takové otázky nebývají vždycky příjemné. Jdou na tělo, mohou se zarývat nepříjemně pod kůži. Zvlášť když je v ní skrytý byť jen nepatrný osten výčitky. „Opravdu mne miluješ?“ To pak člověk ztrácí chuť jakkoli reagovat. V Ježíšově otázce ale nelze slyšet nic než čirý a opravdový zájem. Po hlubokém vztahu, po důvěře. Už z té otázky je zřejmé, jaká je Ježíšova láska. A přesto je Petr rozpačitý. Možná mu běží hlavou, jak před několika málo dny Ježíše zapřel. A třikrát. Možná si uvědomuje, že na tak hluboký vztah vlastně sám ani nestačí. Vždyť „milování“ v Novém zákoně je vyhrazeno pro Boží lásku, které my sami nejsme nikdy schopni. Přesto ale, a to je důležité, před touto otázkou neuhýbá. Nevymlouvá se, že je vlastně jen obyčejný rybář. Že je slabý ne příliš významný člověk. Neškolený, pro Boží dílo na této zemi nedokonalý, nezkušený. Přesto se snaží Ježíšovu otázku vzít s co největší poctivostí a vážností. I s vědomím toho, že každá odpověď bude jen zkratkovitá, nedostatečná… Ale přesto neuhýbá.
A to je to, co mění Petrův život. Vlastně je to jedna z nejdůležitějších otázek, které nám Bůh na všech našich křižovatkách klade. Podobně nám stále znovu připomíná otázku ze zahrady Eden, kde jsi Adame? Kde jsi člověče? Neztrácíš se mi? Neutíkáš přede mnou. Do nejrůznějších aktivit, lhostejno jestli sociálních, církevních, rybářských. Neutíkáš do horečné činnosti – přede mnou, před mými otázkami, před dilematy životních křižovatek? Před otázkou: „Miluješ mne?“ Na takovou otázku není snadné odpovědět. Ani Petr si s ní nevěděl moc rady. Asi na ni nelze odpovědět jinak, než s jistými rozpaky. Důležité ale je před ní neutéct. Slyšet ji, a nechat ji stále znovu v sobě znít. Protože je to otázka plná hlubokého zájmu – o nás, o naši budoucnost, o to, abychom dobře ustály všechny další otázky života, všechny další životní křižovatky. I ty nejtěžší. Amen
Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl. Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. (1K 9:24-25)