Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. (Ž 23)
„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ Pro tato slova došlo mezi Židy opět k roztržce. Mnozí z nich říkali: „Je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?“ Jiní říkali: „Tak nemluví posedlý. Což může zlý duch otevřít oči slepých?“ (J 10:1-21)
Není žádné potěšení, žádné bohatství, nic na tomto světě, co by se, Bože náš, vyrovnalo tomu zázraku, že smíme být součástí tvého stvoření, že nás zveš do společenství s tebou, ačkoli jsme tvé pozvání mnohokrát odmítli, ačkoli jsme mnohokrát zpronevěřili tvé dary, ačkoli jsme mnohokrát šli svou vlastní cestou. A ty nás přesto stále znovu trpělivě zveš. Nabízíš nám svou milost, zveš nás, abychom měli podíl na slavnosti tvého lidu. Prosíme dej, ať přijímáme tvé pozvání s radostí, a také vděčností, že smíme i v tento den, i v tuto chvíli čerpat z pramenů vod živých. Smiluj se, prosíme, nad námi, skrze svého syna Ježíše Krista, který se tebou a Duchem svatým kraluje nyní i na věky věků. Amen
Byly právě svátky posvěcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“ Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. (J 10:22-31)
Nevím, jaká je vaše zkušenost. Ale od té doby, co jsem choval sice nepatrné, ale přece jen stádečko ovcí, tak mě přijde přirovnání Ježíšových vyznavačů k ovcím téměř ponižující. Často jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že tak nesamostatné, nepoučitelné, naveskrz tupé zvíře se v celé živočišné říší jen tak nenajde. A takoví že bychom měli být i my? Proč nás Ježíš přirovnává právě k tvoru povahy tak problematické, rozumu mdlého a vnímání stádového? Myslím, že kdybychom dneska někoho zvali do společenství, které samo sebe chápe jako stádo ovcí, moc bychom asi nepochodili. Dost na tom, že se občas ozývají hlasy, že se křesťané z venku viděnou podobají ovcím. Jakoby víra byla právě pro ty méně schopné. Méně samostatné. Málo myslící. Pro ty, kteří nerozumí životu, kteří se potřebují houfovat a vlastně se tak trochu chránit před složitostmi tohoto světa ve skrytu ovčince. Tak se vlastně ani nelze divit, že tehdejší posluchači Ježíšovo obsáhlé kázání na toto téma moc nechápou a že se nakonec uchýlí k metání kamenů.
Někteří vykladači Nového zákona se možná také proto snaží ne příliš lichotivé přirovnání k ovcím zjemnit – poukazem na to, že se tehdy tento příměr prostě nabízel – vždyť právě s ovcemi byli lidé v tehdejší době v každodenním kontaktu a právě té souvislosti ovcí a pastýře tedy mohli velmi dobře rozuměli – totiž že ovce zná hlas svého pastýře, chodí za ním (jako ovce), s důvěrou … Ale stejně tak dobře, ne-li ještě lépe zná přeci hlas svého pastýře jiné tehdy hojně chované zvíře – koza. Taky za ním chodí poslušně, a s důvěrou. Navíc je mnohem chytřejší! Nebylo by přirovnání křesťanského společenství ke stádu koz přece jen příznivější? Méně dehonestující? I když uznávám, že by to možná neznělo tak zvukomalebně. Alespoň v češtině – jak pěkně to zní, když Ježíš říká: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce… znám své ovce a ony znají mne…“ (J 10:11.14)
Na druhou stranu, kdybychom toto přirovnání vzali vážně, se všemi nepříjemnými konotacemi, pak nelze než žasnout, co se s tím stádečkem ovcí velmi záhy po Velikonocích přihodilo. Jak velmi rychle se nepatrná skupinka rybářů, celníků, prostých lidí bez vzdělání, bez prostředků, jak rychle přerostla v tak obrovské a dynamické hnutí, jak rychle obsáhla celý tehdejší civilizovaný svět. Jestli se nám dnes zdá, že jsme v této společnosti jen hrstkou, takřka ohroženým druhem, tak s tehdy začínající církvi to nesnese srovnání. Co se stalo s těmi „ovcemi“, že tak nepatrné společenství zakrátko rozrostlo do tak ohromných rozměrů? Nebo mnohem později. V našich zemích. V pobělohorské době. Jaké to vlastně byly „ovce“, že ustály nepřízeň doby po několik staletí, bez farářů, s jedním jediným pastýřem – „na nebesích“ … Když je pak vyhlášen toleranční patent, bezprostředně poté se tady v těchto místech najednou objeví společenství čítající stovky členů; a založí tu jeden z nejsilnějších sborů v Českých zemích. Jak to, že se ty „ovce“ nerozutekly? A nejen tady, ale na mnoha místech naší země. Jak to, že se nerozpustily pod tlakem lákadel příjemného a pohodlného života? Podobných příkladů bychom našli v církevních dějinách bezpočet. Společenství Jednoty Bratrské, Valdenské, společenství kolem Františka z Assisi a mnohé další. Přitom právě tato společenství měl Ježíš na mysli svým podobenstvím o pastýři a ovcích.
Ale není to jen obraz ovcí a ovčince, co může znít dosti provokativně. Ani Ježíšovo představení Pastýře není možné přijmout bez jakéhokoli zachvění. Vždyť Ježíš říká „Já jsem dobrý pastýř…“ A také říká: „Já jsem dveře pro ovce.“ Jinde slyšíme: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (J 14:16) A pak zase: Já, já jsem ten první, já jsem i poslední.“ (J 15:1) A tak bych mohl ještě chvíli pokračovat. Já, já, já, jenom já! To opravdu nelze přeslechnout. Nad tím není možné se nepozastavit. A nejen protože to celé zní nadmíru sebevědomě. A tedy i podezřele. Když by takto kdokoli z lidí neustále do popředí pozornosti předsouval své „já“, i kdyby patřil mezi opravdu výjimečně obdařené, vyvolá to přinejmenším podezření, že s ním není něco tak docela v pořádku. Že je nutné na něho pohlížet s jistou shovívavostí. Nakonec se totiž vždycky ukáže, jak je to sebevědomé „já“ nesmírně nepatrné. Ustrašené, bloudící ve slepých uličkách, … a taky se dopouštějící křivd, nespravedlností, i krutostí … Nejednou výkřiky bohorovného „já“ vrcholily zrůdnostmi totalitních režimů.
Ani Ježíšovo „Já“ tedy nemohlo uniknout podezření z bohorovnosti. A právem. Ježíš to říká přímo: „Já a Otec jedno jsme.“ Vlastně na rovinu přiznává, co každému znalci biblické tradice muselo být jasné. „Já“ je přece vyhrazeno samotnému Bohu. Hospodin říká: „Já jsem vás přivedl z Egypta, vyvedl jsem vás z domu otroctví.“ (Sd 6:8) „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ (Ž 2:7) „Já, já jsem ten první, já jsem i poslední.“ (Iz 48:12) Naproti tomu například Samuel, jako pokorný služebník na Boží volání odpovídá pouze: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ Nelze se tedy zbožným Židům divit, že se v tu chvíli uchýlí k veřejné exekuci. A jak jinak, v případě rouhání, než kamenováním.
V tu chvíli asi nikomu z nich nedocházelo, co se rvním křesťanům v plnosti ukázalo až po Velikonocích. Totiž že Ježíš je pastýř zcela jiného druhu, zcela zásadně jiné kvality, než kterýkoli pastýř té doby. V tehdejší době se hojně užívalo zobrazení pastýře, který nese ovci, nebo berana. A první křesťané tento motiv převzali a pastýře ztotožnili s Ježíšem. Ale nejen že tento motiv převzali, ale také ho přeznačili. Ten původní pastýř totiž ovci nese, aby ji obětoval na oltáři. Aby ji obětoval pro blaho všech ostatních ovcí i samotného pastýře. Pastýř-Ježíš ale nese ovci ne aby ji obětoval, ale aby ji zachránil.
Tím dostává Ježíšovo pastýřství zcela jiný rozměr. Pro záchranu všech sám nasazuje – dokonce až tak, že svůj život dobrovolně, ze svého rozhodnutí dává za druhé. Tedy nikoho před sebou nepostrkuje, aby na sebe převzal úděl záchrany. Pastýř bere záchranu sám na sebe. To může vypadat bláznivě – pastýř, který se obětuje za druhé. Co si bez něho ovce počnou? Bez pastýře jsou bezmocné, mohou se stát snadno obětí dravců, kořistníků, lupičů …
Ale právě v tom vězí kouzlo onoho obrazu pastýře a ovcí. Pastýř své „sebevědomé Já“ naplňuje v pokoře, ve službě, v ochotě nasadit pro záchranu svých ovcí sebe sama. A jaké to má důsledky? Ty ne příliš sebevědomé a ustrašené ovce tím pozdvihuje k nové důstojnosti, k novému sebevědomí. Aby už nikdy více nemusely být jen hříčkou osudu, hříčkou v rukou mocných. Aby již nikdy více nebyly jen trpnými obětmi nejrůznějších – diplomatických, ekologických, nebo ekonomických – krizí. Pozdvihuje je k důstojnosti těch, kteří se nenechají jen tak něčím vystrašit a zaskočit.
Není to paradox? Že pro ně není žádné protivenství, žádná nesnáz, žádná krize, ve které by nemohli obstát? Ačkoli se pro ně jejich Pastýř obětoval, není s nimi, nevodí je každý den po travnatých nivách? A přesto se mohou spolehnout, že nejsou vydány na pospas jakémukoli protivenství? Protože vědí, že skrze svého Pastýře už patří k vítězům, že se už v tomto světě smějí počítat k těm, kteří nebudou zahanbeni. Kteří nebudou vydáni věčnému posměchu. Mohou se počítat k k nebeským zástupům, k těm, kteří mají své občanství v nebesích.
Protože znají hlas svého Pastýře, poslouchají ho a jdou za ním. Amen
Tebe, který jsi dobrým pastýřem svého lidu, prosíme, uč nás tichosti a trpělivosti, v důvěře, že tvá spravedlnost dojde naplnění. Uč nás odvaze žít věrně tvému slovu a také odvaze zastat se těch, kteří snáší ústrky, ponižování, nespravedlnost. Uč nás pokoře neprosazovat jen to své. Uč nás pevnosti a věrnosti, když máme být svědky evangelia v tomto světě. S vírou, že ty jsi naším průvodcem, zastáncem, záštitou, s vírou, že nás i v naší slabosti přijímáš do řad svého lidu, jako částka tvého lidu k tobě voláme…
Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“ Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“ Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.“ (Zj 7:9-17)