Posilněte ruce ochablé a kolena klesající napřimte. Řekněte těm, kdo jsou bázlivého srdce: Posilňte se, nebojte se. Aj, Bůh váš se spravedlností přijde a spasí vás. Tehdy otevrou se oči slepých, otevrou se též uši hluchých. Vykoupení Hospodinovi navrátí se a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselí věčné bude na hlavě jejich; radosti a veselí dojdou, zármutek pak a úpění uteče od nich. (Iz 35,3- 5.10)
Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho. Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ „Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon. Nebojte se lidských pomluv, neděste se jejich hanobení! Moli je sežerou jako roucho, larvy je sežerou jako vlnu, ale má spravedlnost bude tu věčně a moje spása po všechna pokolení.“ Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít? Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. (Iz 51:1-11)
Pane a Bože, ty převyšuješ všechno naše pomyšlení, na tvé záměry je všechen náš rozum opravdu hodně krátký. A přesto ti můžeme děkovat a být ti vděční. Za krásu, bohatství celého stvoření, za vzácný dar života, na kterém smíme mít i my podíl – vždyť ty jsi i přes všechny peripetie a těžkosti života pevným základem, garantem toho všeho. Děkujeme za naše blízké, za přátele, za možnost žít ve společenství s druhými lidmi, i za toto dnešní společenství děkujeme – vždyť ty všechny naše vztahy, někdy tak složité a zamotané, ty je obnovuješ, ty jsi zdrojem k jejich růstu. Děkujeme i za klopýtání, pochybnosti, nejistoty, slabosti, vždyť i skrze ně můžeme poznávat hloubku tvého milosrdenství. Provázej nás, prosíme, svým Duchem i v tuto chvíli, naplňuj nás vděčností, pokojem a také důvěrou, že tvá věrnost je pevná a trvá na věky věků. Amen
Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“ (Lk 14:15-24)
Asi to všichni znáte – něco si naplánujete, připravíte se na to, počítáte s tím, … a najednou je tu jiná výzva, jiné pozvání. Nejspíš tušíte, že to je v něčem jedinečná příležitost, že už se nikdy nebude opakovat – každá událost je sama o sobě jedinečná, každá svatba, bohoslužba, oslava narozenin je jedinečná, ačkoli žádná z takových oslav nejspíš nebude tou poslední. Jenže vy už máte nakročeno někam jinam. Kolik takových příležitostí jsme už minuli, nechali jsme je kolem sebe projít, aniž bychom se třeba o trochu víc zajímali, v čem to bude vzácné, v čem to bude jedinečné? Kolikrát jsme si říkali, však bude ještě někdy jiná příležitost, však to není naposledy. Však se svět nezboří, když jednou vynechám, když u toho zrovna já nebudu. A pak zpětně najednou vidíme, že to byla chyba, že jsme něco možná ne tak velikého, ale přece jen důležitého promarnili.
Zdá se, že právě do těchto dilemat Ježíš míří se svým podobenstvím. Své poselství postaví na tom, co se mohlo a může stát komukoli z jeho posluchačů. Jakýsi člověk se rozhodne uspořádat hostinu a pozve na ni hosty. Ještě není tak docela jasné, kdy to bude, za jakých okolností. Ale seznam pozvaných hostí se utěšeně zaplňuje. A hostitel se pustí do příprav. Vloží do toho všechen svůj um. Jde mu o to, aby bylo znát, že si každého z pozvaných váží, že mu na něm záleží. Nechce ani toho z nejposlednějších zklamat. Když jej se vším hotov, vyšle další poselstvo: „Pojďte všichni, vše je připraveno!“ Jaké musí být jeho překvapení, když se jeden vedle druhého začnou omlouvat.
Schválně říkám omlouvat, ne vymlouvat. Oni tu situaci vidí ze svého pohledu. Jsou na tom docela jinak, než hostitel. Nejen že za tou příležitostí nevidí všechnu tu námahu. Ale pod tlakem nejrůznějších povinností nejsou schopni také docenit, že právě oni byli pozvaní. Že hostiteli právě na nich záleží a že právě jim prokázal ohromné ocenění a čest, když je zařadil mezi své vzácné hosty. Jak jinak by asi vypadal náš život, a možná i celý svět, kdyby nám docházelo, že to je čest, ocenění, když se nám nabízejí některé příležitosti, když jsou před nás postaveny (nebo když Bůh před nás staví) některé výzvy! A my je necháme kolem sebe projít, jako bychom si ani sami sebe nevážili, jako bychom o tu příležitost nebo výzvu vůbec nestáli. A vůbec nic to nemění na tom, že můžeme pro to minutí, přehlédnutí, odmítnutí mít i velmi vážné důvody. Stejně jako měli vážné důvody pro omluvu i ti z Ježíšova podobenství. Oni se jen nevymlouvali. „Jen“ jim nedocházelo, že s omluvou zároveň říkají: „Nejsem hoden pro takovou příležitost, nemám zas až takovou cenu, abych své priority přehodnotil.“ Ale právě pro toto sebe-znehodnocení jsou jejich omluvy hloupé a banální.
A co je možná ještě vážnější, že vynechat právě tuto příležitost, může mít docela fatální důsledky. „Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ To je tvrdé. To se nám vůbec nemusí srovnávat s naší představou Boha. Máme-li to chápat jako podobenství pro Boží výzvy, pro Boží pozvání, jak je možné, že by se Bůh mohl zachovat tak stroze a nesmlouvavě? Kam se podělo všechno jeho milosrdenství, které je oslavováno od první do poslední stránky Bible a bez kterého si snad ani nelze představit setrvalou existenci tohoto někdy tak bláznivého světa? A vůbec tomu podobenství nemusíme rozumět tak, že jde o tu poslední příležitost srovnatelnou s posledním soudem, se završením věků, s posledními okamžiky našeho života, příležitost, kterou když propásneme, tak opravdu už není jiném možnosti. Když ale někdo nestojí o něčí přízeň (i kdyby to byla Boží přízeň), nemůže se divit, že o tuto přízeň přijde.
Možná to zní tvrdě. A přiznám se, že se mi to neříká snadno. I moje víra je spojena s Bohem, jehož milosrdenství je nad jakékoli naše pomyšlení. Nahlédneme-li ale celou situaci z pohledu hostitele, mohli bychom snad jeho reakci na omluvy přece jen pochopit. Co je ale méně pochopitelné, proč právě toto podobenství Ježíš říká těm, kteří přišli na hostinu, na které se toto vše odehrálo!? Vždyť ti jeho posluchači nepřišli jen tak na nějaký raut. Pouze s vidinou, že se dobře nají, trochu popijí, popovídají se sousedy, známými … Stejně jako Ježíš má zjevně na mysli zvláštní, výjimečnou hostinu, Boží hostinu, tak i tahle hostina patří mezi ty hodně vzácné, výjimečné. A to všichni nejspíš tuší. Vždyť právě proto přišli! Přišli, protože se doslechli, že tou hlavní příčinou, zlatým hřebem tohoto hodování je sám Ježíš. Navíc ze souvislostí celé události lze vytušit, že tato slavnost nebyla nijak plánovaná, že byla na rychlo svolaná. Právě protože se ve městě objevil Ježíš. Tak to někdo z místních na rychlo uspořádal, rozeslal poselstvo s pozváním … a přestože to bylo tak narychlo, bylo tam docela pěkně našlapáno. Až tak, že to chvílemi vyvolávalo pěkný zmatek – přípravy nebyly pro spěch dotaženy až do konce a příchozím nebylo tak docela jasné, kam si kdo má sednout… Takže všichni ti přítomní se ukázali jako docela pružní, ochotní odložit všeho to, co si pro ten den usmysleli, naplánovali, co považovali za důležité… a rozhodli se využít tu jedinečnou, vzácnou příležitost, která se už nemusí vůbec nikdy opakovat a kterou by byl vysloveně hřích minout. Proč to tedy všechno Ježíš vypráví těm, kteří všeho bez meškání nechali a pozvání na hostinu bez prodlení přijali? Není to tak trochu jako ve škole, kdy se vyučující neudrží a tváři v tvář způli zaplněné třídě laje žákům do lajdáků, ulejváků, absentérů… A vyčte to právě těm, kteří nejspíš alespoň z poloviny patří mezi pilníky, dříče, šprty, jinak řečeno silně motivované žáky či studenty.
Jedna možnost, proč právě těm přítomným Ježíš předkládá tak řízné podobenství by se nabízela. Kdyby totiž Ježíš svým příměrem mířil mnohem dál, mnohem výš. Tedy na jakýsi závěrečný věneček, na finále celého života, na největší bál, jaký si lze jen představit. Bál, který završí všechno naše dosavadní putování. Podobně jako to můžeme číst v podobenství o prozíravých a liknavých družičkách – ty, které propásly začátek svatebního hodu už nedostaly příležitost, jak se na hostinu dostat. Jde-li o vrcholnou, vše-završující událost, pak když ji promarníme, vše je navždy ztraceno. Bez možnosti repetice, reparátu. Dokonce ani s amnestií není možné tak snadno počítat.
Nabízí se tu však ještě jedno možné vysvětlení. A to je spojeno s tím, že Ježíš svůj příměr zasazuje do našeho docela běžného, každodenního života. Kdy není tak snadné rozpoznat, co bychom neměli minout, čemu bychom se neměli vyhnout, co je v případě naší absence fatální a nenahraditelnou ztrátou. Jsou to skutečné hostiny? Narozeninové, svatební, pohřební… Jsou to bohoslužby (a nejen ty sváteční), modlitby, četba Písma, biblické hodiny….? Nebo nás hostitel odkazuje ještě na mnohem obyčejnější situace, když nakonec na hostinu zve všechny chudé, zmrzačené, slepé a chromé … ? Ona to vlastně nakonec nebyla nijak slavná hostina. Alespoň podle běžně užívaných měřítek. Po příchodu všech těch chromých, slepých, kulhavých … hodovní sál připomíná spíš lazaret. Kde nebylo možné se nasytit, občerstvit jinak, než když jeden druhému v jeho „nouzi“, slabosti posloužil. Hodovat bylo možné teprve když každý byl pozorný ke slabosti druhého. Teprve vzájemnou službou se z lazaretu opět stával hodovní sál. Vlastně je to jako když se říká, že bez služby, bez diakonie – bez péče o člověka v jeho nouzi, slabosti není ani církev, ani sbor, žádné křesťanské společenství. Jako bez služby jeden druhému by nebyla hostina hostinou, byla by jen místem pro pláč a skřípění zubů – byť by se stoly pod tíhou lahůdek jen prohýbaly, tak i sebekrásnější církev je bez služby potřebným jen zájmovým spolkem, historickou freskou, živým obrazem odkazujícím jen do dávné minulosti.
Zakončeme ale to dnešní zastavení odkazem na toho, který se zachoval i podle měřítek naší víry přece jen tvrdě. Snad až příliš nesmlouvavě. Hostitel-Bůh se totiž nenechá ani ve svém spravedlivém hněvu od svého záměru odradit. Aby hostinu přece jen mohl slavnostně zahájit, vyšle své poselstvo do všech koutů tohoto světa, kde je přítmí, těsno i děsno. A to i za cenu pozdvižení, možná i pohoršení, možná i smutku některých – pozve ty, kteří jsou všemožně znevýhodněni. Ty, o kterých by si snadno mohl někdo myslet, že nemají v životě žádné štěstí, že je snad Bůh dokonce opustil…. vlastně to, co se zdá být jinak nevýhodou, hendikepem, co můžeme prožívat jako těžké břímě, tak se najednou obrací ve výhodu. To, co nemá v žebříčku hodnot tohoto světa nijak zvláštní postavení, je pozdviženo k hodnotě nejvyšší. Ty, kterých by si jinak jen málokdo všiml, poctí Hostitel-Bůh svým pozváním. Přijmout toto Boží pozvání znamená přijmou nejen ocenění pro nás samotné, ale tak šanci pro nás i pro tento svět. Protože tak je možné, aby se všechna naše trápení stala příležitostí ke slavnosti, kde jeden druhý slouží druhému a kde se pláč a skřípění zubů proměňuje v radost a vděčnost za společenství Boží slavnosti.
Nebojme se tedy přijímat toto zvláštní ocenění! Amen
Děkujeme, Bože, že i nás zveš na velkou oslavu života. A prosíme, odpusť nám, jestli někdy váháme přijmout toto tvé pozvání. Prosíme za všechny, pro které se tvá hodovní síň proměnila v jedno velké trápení a nemají dost fantazie, víry, nebo prostě sil se radovat, nebo i být vděční za ten vzácný dar. Prosíme za ty, kteří na této slavnosti škodí, místo vzájemného sdílení druhým škodí. Prosíme také za ty, kteří této příležitosti zneužívají jen ke svému prospěchu. Ukazuj nám všem, jak vzácného pozvání se nám každého dne dostává, když nás zveš na velkou oslavu života. Jak jen nepatrný hlouček, částka z toho ohromného zástupu hodovníků k tobě společně voláme…..
Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1K 2,6-9)