Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů. Zpívaný žalm.
Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!
Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!
Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé!
Ať se národy radují, ať zaplesají, neboť soudíš lidi podle práva, spravuješ národy země.
Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé!
Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš.
Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země. (Ž 67)
Děkujeme, Pane a Bože náš, že smíme dnes opět společně, spolu s křesťany všech míst i věků chválit tvé jméno – za všechno, co jsi pro nás, pro celé své stvoření až do této chvíle učinil. Děkujeme, že nás našimi životy vedeš a ukazuješ nám, kudy vede cesta věrnosti. Především skrze svědectví Písem. A že se smíme nechat vést silou Kristovy lásky. Prosíme Tě, dej nám i dnes ujištění, že jsme součástí tvého lidu, že i nás zveš do svého společenství, navzdory všemu našemu klopýtání, tápání, pochybnostem. Buď nám skrze svého Ducha přítomen, nyní i na věky věků. Amen
Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. (Gn 11:1-9)
Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zj 21:10-22:5)
Když se řekne apokalypsa, tak to nejspíš vyvolá neblahé tušení. Tušení otřesných událostí, hrůz, katastrofického zhroucení všeho, co se doposud jevilo jako pevné a neotřesitelné. Půda se zachvěje, vztahy se otřesou, srdce se rozbuší, dech se zastaví … Představa apokalypsy nenabízí nic, o co bychom mohli stát, na co bychom se mohli těšit, co by mohlo být zdrojem potěšení, nebo klidu. Naopak. Neklid, strach, děs v očích, nervy drásající drama až do posledního okamžiku. Tedy nic, co by bylo možné s chutí vyhlížet. Nic, čeho bychom se chtěli dožít. Nic, co bychom přáli našim potomkům a jakékoli budoucí generaci.
A přesto se může zdát, že nic jiného tento svět nečeká. Jakoby se lidské společenství stále nebezpečněji naklánělo nad obrovskou propastí a co chvíli hrozilo, že se hrana srázu utrhne a všichni se zřítí do bezedné marnosti. Krom toho, že se mnohým zdá, že se svět zbláznil, je dost i těch, kteří se na podobné události pečlivě připravují. S vidinou blížícího se kolapsu si kopou nejrůznější bunkry, budují sítě skrýší s potravinovými zásobami, a také zbraněmi, cvičí se v přežití – učí se přežívat v extrémních podmínkách … Apokalypsa rozhodně není spojena s něčím, na co by se mohl člověk těšit, jako na čas plného a spokojeného života.
V novozákonní apokalypse se zprvu nesetkáme s ničím jiným. Líčení otřásajících událostí je tak barvité, až z toho běhá mráz po zádech. Přesto se ale čtenáři této poslední knihy Nového zákona v samotném závěru otevře docela jiná vize. Vize radikální proměny života. A to proměny zásadně k dobrému. Navzdory všem otřesům, děsům a běsům je možné uprostřed toho všeho zahlédnout cosi jako nové město, nebeský Jeruzalém. Navzdory krvavým střetům o poslední zbytky zdrojů vody a jídla se před námi otevře pohled na proudící „řeku živé vody, čiré jako křišťál“. Na místo trosek domů najednou zahlédneme vzdušné náměstí rozprostírající se z obou stran řeky, a na něm „stromoví života“. Na místo široširých pustin a do všech stran se šířících chorob dozrávají na onom stromoví života plody „každý měsíc … a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy“. Na místo rozsáhlého drancování a všudypřítomného násilí se tu nabízí chráněné území, do kterého budou mít všichni zlovolníci, lháři, podvodníci zapovězený vstup. To je opravdu otřásající proměna. Je to, jako bychom se ocitli v nádherném snu.
Ono to opravdu vypadá, jako by to celé byl sice nádherný, ale přece jen pouhopouhý sen. Jakoby to všechno byla sice krásná, ale přece jen poněkud naivní představa. Těch až snových nepravděpodobností se nám tu nabízí opravdu víc než dost. To město mělo mít hradby silné 70 metrů, s dvanácti branami. A každá brána z jedné perly. To je bizarní představa. Brána v tak masivním ohrazení vydlabaná do jedné jediné perly! Ale to není nic proti tomu, že město je vystaveno do čtverce s jednou stranou dlouhou 2400 km. A stejně tak do výšky. Město velikosti Evropy dosahující nebeských výšin. To že by tedy mělo sestoupit z nebe na tuto zem!? Do naší časnosti? Do našeho středu? A ještě je to všechno vystavěno z drahého kamení. Celé to tedy hraje všemi barvami. Zároveň je to vše průsvitné – přestože drahé kameny nebývají vůbec průsvitné. I tak ale tím vším zvnitřku proniká vše pronikající záře. Až z toho přechází zrak. Jak neskutečná vize. A ještě tomu všemu v samém středu města dominuje jakési náměstí, jehož středem protéká řeka, lemovaná z obou stran stromovím plodícím 12 x do roka. To si snad lze představit jen za pomoci genetických manipulací a opravdu závažných klimatických změn. A to ještě stěží.
Celé to tedy vypadá jako sice velkolepý, možná i pěkný, ale přece jen sen? Jenže na tom to právě všechno stojí. Krom toho, že se autor novozákonní apokalypsy ani náznakem nesnaží vzbudit dojem, že přesně ví, jak tato proměna bude vypadat. Líčí nám sice celý výjev detailně a barvitě, přece jen to nepředkládá jako přesný popis Boží záchranné akce. Jeho záměrem není v žádném ohledu popis budoucích událostí. To, o co mu jde, je vzbudit žár, touhu, chce zaujmout, nadchnout. V tomto smyslu je celá kniha Zjevení opravdu jakousi snovou vizí. Kde se obraz střídá za obrazem, právě tak jako ve snu, jenž hýří barvami, roztodivnými postavami, nejrůznějšími předměty. Dokonce i vůněmi. A když se člověk probudí, tak ví, že ty postavy, věci, barvy nebyly skutečné. Zároveň ale tuší, že za všemi těmi i velmi prapodivnými obrazy se skrývá reálná skutečnost. Skutečné postavy, skutečný život. Často takovým obrazům moc nerozumíme. Nebývá snadné rozplést jejich skrytý význam. Zároveň ale tušíme, že jsou součástí našeho života, že je v nich skryt jakýsi potenciál, energie, která se může stát jakýmsi motorem. Hnací silou, která má šanci posunout a proměnit toto naše vezdejší putování k obrazu, který bude tak odlišný od toho dnešního.
A právě k tomu míří i samotný závěr novozákonní apokalypsy. Víra přece není jen přesvědčení o Boží existenci. Ani nás nemá uchlácholit, že jednou, snad, přece jen bude líp. Biblické svědectví nás chce povzbudit k víře, že je možné na místo bláznivého budování Babylonské věže nechat i do tohoto času sestoupit nebeský Jeruzalém a stát se jeho právoplatnými obyvateli. To je opravdu smělá vize. Ne snad protože takové město se zdá být opravdu v nedohlednu. Ale především, a to nelze přeslechnout, že vstup do takového města je zapovězen rouhačům, lhářům, všem, kteří se jakkoli podílejí na marnosti a ničemnosti času vezdejšího. Je pak vůbec možné si představit, že by mohl kdokoli z nás lidí projít některou z oněch dvanácti bran? A to je to druhé, co bychom neměli přehlédnout. Uvnitř toho města totiž nepobývá nikdo dokonalý, nikdo, kdo by snad mohl sloužit za vzor všem ostatním. Jsou tam pouze ti, kteří jsou „zapsáni v Beránkově knize života“. Tedy ti, kteří jsou ochotni sloužit u trůnu Beránkova. Kteří touží stát se součástí jeho lidu. Kteří „nesou jeho jméno na čele“, tedy reprezentují svými životy jeho dílo, jeho svrchovanost, jeho slávu, jeho pokoj, jeho …
Je to smělá vize. Která se navíc může jevit jako hodně naivní. A přesto právě tato vize dávala sílu a energii křesťanům prvních staletí, když museli čelit krutému pronásledování. Nebo mnohem později černochům otročícím na bavlníkových plantážích. Jak se to obtisklo do mnoha spirituálových a gospelových písní té doby. A nejen že dávala sílu, ale nakonec zcela zásadně proměnila jejich životy. Nechme tedy obohatit naši víru i o taková snová zření. Bez nich by víra ztrácela chuť, chyběla by jí životní šťáva, byla by bez energie, jakoby bez jiskry života. Co na tom, když to bude vypadat, že se bláznivě oddáváme jen snovým vizím. Jsou-li neseny a živeny vírou v Beránka, který zemřel na kříži a jehož trůn vévodí novému Jeruzalému, můžeme dokonce směle doufat, že takové vize prokvasí a promění i tento poněkud potřeštěný a rozkolísaný svět. Vždyť už v tom samotném textu je znát obrovské množství energie: „Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“ Amen
Nemůžeme, Bože, než žasnout, jaké bohatství nám skrze víru otevíráš. Někdy se to všechno zdá tak nepřístupné, složité, nepochopitelné. A přitom na to všechno stačí prostá důvěra. Opřeni o tuto důvěru k tobě nyní voláme a prosíme, tak jako jsi nás mnohokrát navštívil, sestup do všech lží, běd a zmatků, navštiv nás v našich slabostech, nemocech, obavách. Otevírej před námi stále znovu své výhledy. Které jsou tak nedozírné. Povzbuzuj nás, abychom se nebáli vzít je vážně, poměřovat jimi a také proměňovat každý okamžik našeho života. Ať zakusíme již v tento čas pokoj tvého kralování. Tak jako ho smíme zakoušet, když společně k tobě voláme slovy modlitby
Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (J 14:26-27)