Pro předního zpěváka podle gatského způsobu. Žalm Davidův.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Žalm 8)
Milostivý Bože, Pane a Králi náš, děkujeme za dar života, děkujeme že smíme mít radost za ohromné množství darů, které nám každého dne nabízíš. Děkujeme, že jsme směli poznat, jak hluboká je tvá láska, děkujeme, že jsi nám dal poznat, jak moc ti na každém z nás záleží. Vyznáváme, Pane, že navzdory tomu všemu na nás doléhá tíha nespravedlností, křivd, a také dřiny a lopoty všedního dne. Vyznáváme, že nás někdy přemáhá smutek, jindy skepse a beznaděj. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě bude mít navrch lež, podvod, klam, arogance moci…? Prosím, posilni naši křehkou víru, posilní naše tápavé doufání. Ať i skrze nás, i skrze toto naše společenství zazáří v tomto světě světě tvá sláva, tvá svrchovanost, tvá pravda a láska. O to Tě prosíme, pro lásku a oběť tvého Syna, Ježíše Krista, který s tebou i Duchem svatým kraluje nyní i na věky věků. Amen
Cožpak moudrost nevolá, nevydává rozumnost svůj hlas? Na nejvyšším místě, nad cestou, na křižovatce stojí. Při branách, kudy se chodí do města, u vchodu pronikavě volá: „Na vás, muži, volám, můj hlas je určen synům lidským… Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila. Ještě než učinil zemi a všechno kolem a první hroudy pevniny, když upevňoval nebesa, byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní, když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně, když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny. (Př 8:1-4;22-31)
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte.“ Někteří z jeho učedníků si mezi sebou řekli: „Co znamenají slova ‚zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte‘ a ‚odcházím k Otci‘?“ Říkali: „Co znamená ono: zanedlouho? Nevíme, o čem mluví.“ (J 16,12-18)
Milí přátelé, stojí za to si někdy přečíst Janovo evangelium od začátku do konce. Je to docela napínavé a dobrodružné čtení. A nejen protože vrcholí, stejně jako předchozí tři evangelia v pašijním příběhu. V Janově vyprávění se navíc od samého začátku setkáváme s pestrou směsicí obrazů, hádanek, i nedořečených náznaků, které vyznívají nejednoznačně. Dnes jsme slyšeli právě takový náznak, kdy Ježíš cosi nakousne a jakoby mimochodem naznačí: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.“ Tentokrát to ale zní opravdu dramaticky. Je to, jakoby říkal: ´Mám pro vás špatnou zprávu. Týká se vás, bude to pro vás nepříjemné, ale nejste na ni dostatečně připraveni, nemáte na to, abych vám ji sdělil. Tak se teď nic dalšího nedozvíte.´ To by jeden musel být opravdu necita a ignorant, aby to v něm nevzbudilo když ne přímo obavy a nejistotu, tak alespoň zvědavost. Co to je, co bychom měli vědět? Jak vážné to je, že kdybychom se to dozvěděli, tak by to bylo k neunesení? Je vůbec něco na tomto světě, co se nás týká, co bychom neměli vědět? Jistě je dobře, že toho například o naší budoucnosti mnoho nevíme. Sotva je k něčemu dobré, abychom se trápili něčím, co jednou někdy na nás dolehne. Jak jinde Ježíš říká: „Nedělejte si starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ Proč tedy Ježíš tentokrát přece jen ze starostí příštích dní cosi naznačí, poodkryje, pootevře dvířka, ale zase je opět přibouchne? Proč znejišťuje? Proč probouzí trýznivou zvědavost? Je to jakoby lékař pacientovi oznámil, že má nějakou vážnou chorobu, ale že mu teď nic konkrétního neřekne. Pokud by to udělal z obavy, aby se pacientovi nepřitížilo, pak by si mohl být téměř jistý, že taková zpráva mu na klidném spánku rozhodně nepřidá. Spíš naopak. Ze strachu, co ho čeká může i onemocnět. Než takové náznaky, než žít v takových pochybnostech, je lepší znát celou skutečnost. V celé její nahotě. A jestli to opravdu není z jakéhokoli důvodu možné, tak ať každý raději mlčí. Ale naznačit a nedoříct, nekousnout a dělat jakoby nic? A že Ježíš odkáže na „Ducha pravdy, který nás uvede do veškeré pravdy“? To mnoho neřeší. Naopak, probudí to ještě větší zvědavost – znepokojující, tíživou, nejspíš i drásavou.
A o to větší, když uvážíme, co všechno už Ježíš svým nejbližším sdělil. O samé podstatě svého poslání Ježova řekl snad všechno podstatné. Že je nejen vyslancem nebes, ale že sám je nositelem, ztělesněním té nejvyšší pravdy a lásky. I to, že všichni, kdo se na něho spolehnou a opřou se o jeho autoritu, budou moci už v tomto čase čerpat z této pravdy a lásky. Docela jasně jim ukázal i to, v čem spočívá kouzlo každé, nejen lidské, ale i Boží moci a autority. Že žádná smysluplná moc se nenaplňuje v panování, v ovládání, nebo dokonce využívání jakýchkoli postů pro svůj osobní prospěch, ale naopak že se autorita a moc naplňuje v pokoře a ve službě druhým. A že za takovou službu nelze očekávat zdaleka jen obdiv a uznání? Že i Ježíše čeká právě pro takové uchpení moci a autority pronásledování, a nakonec i potupná smrt? Na to už své učedníky také začal připravovat. I na to, že oni sami, pokud půjdou věrně jeho cestou, pokud vezmou vážně jeho nabídku a pozvání, že i oni budou narážet. Že je nečeká nijak snadný a pohodlný život. Ale naopak nepochopení, odpor, někdy i pronásledování. To tedy už také věděli.
Zůstává tedy vůbec ještě něco důležitého, co by jim Ježíš ještě nesvěřil? Jaká další nepříjemnost je tedy ještě před nimi? Co by bylo k neunesení? To, že ani Boží Syn neprojde tímto naším světem bez šrámů, že bolestivě narazí až na sám kříž, to není vůbec příjemné a snadno přijatelné poznání. Kdo jiný, než Boží Syn by měl ustát všechny tlaky a nárazy, kterým sami marně čelíme. Když neobstojí on, o co se pak můžeme my lidé, tak křehcí a snadno zranitelní opřít? Kde můžeme najít oporu, zastání, zdroj síly, když i reprezentant království nebes nakonec končí jako psanec a vyvrhel? Takovému vyslanci důvěřovat, opřít se o něj jako o Mesiáše, to vypadá jako holé bláznovství. To už ale učedníci od Ježíše také věděli. I to, že když tuto bláznivou víru přijmou a ponesou toto podivné poselství druhým lidem, tak i oni budou narážet. Na nepochopení, na výsměch, na tvrdý a nepřátelský odpor. Co tedy ještě zbývá, co ještě nevědí a co by je mohlo vylekat, nebo i zviklat v poctivé službě svědků evangelia? I to, že se nebudou moci stoprocentně spolehnout nejen sami na sebe, ale ani jeden na druhého, že ve svých řadách mají podlého zrádce, i tuto nepříjemnost jim Ježíš už odhalil. Tak co ještě zbývá?
Rozluštění této takřka detektivní zápletky vůbec není snadné. Jasnou a jednoznačnou odpověď nenajdeme nejen v dnešním čtení, ale ani ve zbývajícím textu až do konce Janova evangelia. I když … Jedna nenápadná stopa by tu přece jen byla. A ta se nabízí v jednom jediném slovu: „zanedlouho“. Ježíš jím utěšuje poněkud znepokojené učedníky. Jste si nejistí? Máte obavy, že ve víře neobstojíte? Že ve svědectví o Bohu nevytrváte? Že se vám v setkání s prvním nezdarem či protivenstvím podlomí kolena? Nebojte se. „Jen krátkou chvíli s vámi nebudu. Ale zanedlouho mě opět spatříte.“ To zní příznivě. „Zanedlouho budu opět s vámi.“ Ale co to je „zanedlouho“? Jak velký prostor, jak velké časové období se tu před námi otevírá?
Když Mojžíš vedl Izraelce z Egyptského otroctví, mnozí nejspíš očekávali, že zanedlouho budou žít v dostatku, bez obav z budoucnosti, bez strachu, že na unavený hřbet dopadne dozorcův karabáč. Na místo toho se nekonečných 40 let plahočili pouští. Tak bychom mohli vzpomenout na mnoho okamžiků našeho osobního života, na mnoho zlomových událostí této země, kdy se zdálo, že se šeď všedního dne zanedlouho projasní … a pak přišlo – zanedlouho – zklamání, rozčarování … Jiné trvání bude to „zanedlouho“ mít, když budeme procházet šťastným obdobím života. To pak čas letí mílovými kroky. Jiné tempo naopak čas nabere, když na nás budou doléhat starosti a trápení. Pouhá hodina pak může být nekonečná. Jednou celý rok může uplynout takřka v okamžení. Jindy i vteřina trvá celou věčnost.
„Jen krátkou chvíli s vámi nebudu, ale zanedlouho mě opět uzříte.“ Pravda, za několik málo dní se se vzkříšeným Kristem setkali. Ale to, co očekávali, v co doufali, že spravedlnost se konečně v tomto světě naplní, že všichni poznají, komu patří čest a sláva, že se všichni zlovolníci a škůdci zachvějí a začnou toužit po nápravě pokřiveného života, že každý, kdo má moc, ji užije ve prospěch druhých, tak to se nenaplnilo ani po Ježíšově vzkříšení, ani po seslání Ducha svatého, ani v první generaci křesťanů (jak v to mnozí doufali). A tak to trvá až do dnešní dní. To kdyby tehdy i jen tušili! Jak velkou prodlevu to „zanedlouho“ může mít.
Právě proto Ježíš své učedníky i nás odkazuje k Duchu pravdy a moudrosti, který je jedno s Otcem i Synem. Abychom se jím nechali v tomto předlouhém „zanedlouho“ vést, abychom se nechali uvést do veškeré pravdy. Totiž té, že veškeré zlo bylo v Kristu již přemoženo. A že stojí za to z tohoto vítězství žít a čerpat každý den. I když to může vypadat jako naprostá bláhovost. Proto stojí za to o Ducha pravdy a moudrosti prosit, třeba tak jak zpíváme v jedné písni: „Duchem svatým nás obnovuj, ve vše dobré uvozuj, ať vždy rostem v moudrosti, v lásce tvé a milosti.“ Amen
Pane Ježíši, děkujeme, že nám v Duchu pravdy posíláš Pomocníka. Děkujeme, že s jeho pomocí se nemusíme strachovat o naplnění tvé pravdy a lásky v tomto světě, navzdory všemu, co tento život kalí a křiví. Děkujeme, že můžeme doufat v Hospodina, přispívat k naplnění jeho dobra každý den našeho života. Prosíme tě, obdař nás trpělivostí, vytrvalostí, posiluj svým Duchem každého, kdo propadá skepsi a zoufání, protože naráží na zlovůli člověka, na těžké životní překážky, na těžké nemoci, na ničivé přírodní síly. Prosíme, daruj nám Ducha moudrosti, abychom Ti uprostřed všeho zůstávali věrní, abychom ve svých srdcích i druhým lidem nesli naději, že tvá spravedlnost jednou v plném jasu zazáří jako světlo. Buď tobě sláva, spolu s Otcem a Duchem svatým, ať v jedno spojeni – spolu s křesťany všech věků a všech míst voláme k Tvému i našemu Otci, Otče náš…. Amen.
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,1-5)