Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země! Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech, neboť veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný, budí bázeň, je nad všechny bohy… Lidské čeledi, přiznejte Hospodinu, přiznejte Hospodinu slávu a moc, přiznejte Hospodinu slávu jeho jména! (Ž 96:1-4.7.8a)
Děkujeme, Bože a Pane náš, za vzácný dar života, za každý den, za každý jeho okamžik. Chválíme tě, ať slunce pálí, nebo zemi zalévá déšť. Chválíme tě, že zůstáváš nám a vůbec celému stvoření věrný. Že se na tebe můžeme spolehnout, jako na nikoho jiného. Že nás zveš do svého splečenství – i když pro to není vlastní ani moc důvodů. S důvěrou se ti vydáváme i v tuto chvíli – ztišení, zastavení, naslouchání, a také křtu malého Matouše. Buď a zůstávej naší nadějí, naší záštitou, o to tě prosíme a žádáme, ve jménu tvého Syna Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje nyní i na věky věků. Amen
Pak se Šalomoun v přítomnosti celého shromáždění Izraele postavil před Hospodinův oltář, rozprostřel dlaně k nebi a řekl: „Hospodine, Bože Izraele, není Boha tobě podobného nahoře na nebi ani dole na zemi. Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem … Také přijde-li cizinec, který není z Izraele, tvého lidu, ze vzdálené země kvůli tvému jménu, neboť budou slyšet o tvém velkém jménu a o tvé mocné ruce a o tvé vztažené paži, přijde-li a bude se modlit obrácen k tomuto domu, vyslyš v nebesích,v sídle, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby poznaly tvé jméno všechny národy země a bály se tě jako Izrael, tvůj lid, aby poznaly, že se tento dům, který jsem vybudoval, nazývá tvým jménem. (Čtení 1Kr 8:22-23;41-43)
Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum. Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt nemocen. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka. Ti přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“ Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal k němu setník své přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: „ Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“ Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého. (Text L 7:1-10)
Milí přátelé, dnešní evangelijní příběh patří mezi ty, které zřejmě již od počátku Ježíšova působení poutaly velkou pozornost. Proto se s ním v Novém zákoně setkáváme hned ve třech podáních. Kromě Lukášova se o něm zmiňuje i evangelista Matouš a překvapivě i tak odlišný Jan. I když v trochu pozměněné podobě. Důvod této zvláštní pozornosti se nabízí dvojí. Otevírá se v něm totiž výhled k tomu, co patřilo k základnímu poslání Izraele a k čemu vyhlížel i král Šalomoun, (jak jsme to slyšeli z první knihy Královské). Totiž že sláva Božího jména se bude skrze jeho věrné šířit i mezi ty, kteří nikdy nepatřili k Božímu lidu a že jednou budou ze širokého okolí i ze vzdálených zemí přicházet do chrámu Páně mnozí, aby oslavovali jméno Nejvyššího. Ostatně, že mají i Kristovi vyznavači slávu Božího jména nést do všech končin země, to se připomínalo a připomíná při křtu každého z nás.
Tím druhým, co nelze v celém vyprávění přehlédnout, je až příkladná prosba velitele římské posádky. Tak příkladná, že se téměř v nezměněné podobě stala velmi brzy klíčovým místem křesťanské liturgie: „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ S obrovskou pokorou se obrací pohanský voják na Ježíše. V jeho postavení bychom očekávali spíš aroganci, touhu po moci, po úspěchu, po slávě, a když ne přímo řinčení zbraněmi, tak alespoň pěkně vystrčené ostré lokty.
Zkusme se ale na chvíli u tohoto příběhu zastavit bez předem vstřícného nastavení. Zkusme na chvíli zapomenout, že Ježíš onoho setníka nebývale pochválí. A pokud je nám jakkoli sympatická ona formule kajícníka: „Pane, nezasloužím si….,“ zapomeňme alespoň na okamžik, že ji jako první prosloví právě tento pohanský vojevůdce. Ostatně je zajímavé, že právě tuto klíčovou pasáž celého příběhu v některých rukopisech nenajdeme. I kraličtí ji dávají do závorky. Když bychom tedy toto vše dali do jakési pomyslné závorky, když bychom na chvíli vypustili Ježíšovu pochvalu i setníkovo vyznání o vlastní nehodnosti, obraz celé scény se nám docela zásadně promění. Namísto pokorného žadatele před námi pojednou vyvstane dokonalý obraz arogantního mocipána. „Dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv… Vždyť i já … vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, pak jde; jinému ‚pojď sem‘, pak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, pak to udělá.“
Právě o takovou argumentaci totiž opírá tento voják svou žádost o uzdravení svého sluhy. Jako velitel je totiž zvyklý jednat z pozice moci. A právě takový postoj také čeká od Ježíše. Uznává Ježíšovu moc a autoritu a jako na mocného se k němu také obrací. Jakoby si ani nedovedl představit, že by Ježíš nedisponoval stejnými pravomocemi vůči svým podřízeným. Stejně jak on – velitel vojenské posádky v Kafarnaum. Není to kouzelný příklad arogance moci? ´Přikaž těm, kteří jsou ti podřízeni, démonům noci, a můj sluha se uzdraví! Tak jako já, když svým vojákům, nebo svému otroku rozkazuji… pak i oni jednají podle mých nařízení.´ Setník zná své obrovské možnosti. Ví, co to je řídit bitvy, umí rozhodovat o lidských osudech. Posílá vojáky na smrt, může také ušetřit desítky i stovky lidských životů … A ti co pobíhají po cvičišti, na bojovém poli? Ti nerozhodují o ničem, jen poslouchají a plní rozkazy nadřízených. Stačí jediné slovo … Se stejnou samozřejmostí očekává, že se Ježíš – jako Pán života a smrti – vypořádá s blížící se smrtí. ´Vlastně by ses Ježíši – jako mocipán – ani nemusel příliš namáhat. Ani by ses nemusel obtěžovat a trmácet se za mnou do kasáren. Stačí jedno jediné slovo, jeden strohý příkaz … ´
Zvláštní, že se této logice Ježíš ani náznakem nepostaví. Že se podobnému uvažování nijak nevymezí a vojenského velitele v jeho sebevědomí přece jen trochu neuzemní. Třeba právě protože jeho moc není s ničím a nikým srovnatelná. Jemu je přeci dána všeliká moc na nebi i na zemi. A setník? Ten je ve srovnání s ním jen pouhopouhý služebník! Ježíš ale nepřehlédna dva drobné a přece klíčové detaily. Detaily, které ukazují, jak úzký je předěl mezi nadutostí a pokorou, mezi mocí a bezmocí. Detaily, díky kterým se i mocný velitel ukáže jako pokorný člověk, který ví o hranicích své vlastní moci.
Tím prvním je uznání, že i on sám je podřízen vyšší moci. Setník sám předesílá, že i on podléhá rozkazům. Ani jako velitel není tím, kdo má poslední slovo, kdo má neomezenou rozhodovací pravomoc, kdo by se nemusel zodpovídat za svá rozhodnutí vyšší autoritě. „Vždyť i já podléhám rozkazům.“ To je opravdu vzácné rozpoznání. Jak jinak by naše obce, naše země a vůbec tento svět vypadal, kdyby si ti v moci postavení (a nejen politici, ale i ekonomové, hospodáři, a také vychovatelé a rodiče…) uvědomili, že jim byla jejich moc pouze svěřena, propůjčena. Tak jak to říká apoštol Pavel: „Není moci, leč od Boha.“ Jestli říkáme, že moc korumpuje, křiví charaktery, jestli se nám politika jeví kalná zapáchající stoka, pak je to také proto, že právě na to zapomínáme: každá moc je nám lidem pouze propůjčena. A také to málo připomínáme. Sobě a všem, kteří jakoukoli mocí disponují. Ostatně i to patří také k poslání církve a každého z nás, připomínat každé, i té nejmenší vrchnosti, že její moc je jí pouze svěřena ke správě Božího stvoření.
Tím druhým detailem, který pozvolna ale jistě rozpouští aroganci moci, je právě to známé: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ To zní hezky, zvlášť když to můžeme slyšet od někoho, kdo má na žebříčku moci docela slušně vysoké postavení. Uznání vlastní nehodnosti, byť před Božím Synem, ale není pro žádného člověka nijak snadné. A dnes možná mnohem méně, než kdykoli jindy. Je to zvláštní. Společnost, která staví tolik do popředí výkon, schopnosti, um člověka, tak právě v této společnosti jakoby nám chybělo tolik potřebné ocenění všeho, co děláme, o co se snažíme, čím každý z nás žijeme. Požadují se po nás stále vyšší výkony, dosahujeme stále vyšších met, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo, ale ocenění jakoby se stávala stále vzácnějším zbožím. A vůbec tu nejde o přiměřenou výši platu. Celá hodnota lidského života jakoby ztrácela i v této moderní společnosti neúměrně na své ceně. Přestože tolik zdůrazňujeme jedinečnost, svébytnost každého jednotlivého života. A v této atmosféře bychom pak ještě měli dobrovolně připustit: „Nejsem hoden?“ Na to při tom všem už jaksi nezbývá sil, ani fantazie, ani odvahy. A přitom právě skrze toto pokorné sklonění se nám nabízí vzácná možnost, jak rozmotat bludný propletenec nedocenění, znevážení, ztráty smyslu života na straně jedné, a pýchy, přehlíživosti i arogance na straně druhé.
Proto stojí za to znovu si připomenout, co je určeno každému z nás a co jako požehnání zazní i při dnešním křtu: „Pamatuj na to, pamatuj, že jsi můj služebník. Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, u mne nebudeš zapomenut.“ To je obrovské ocenění, kterého se každému z nás od Pána a dárce života dostává. Díky němu se také před námi může otevřít vzácné bohatství pokory. Poznáme-li, jak moc si každého z nás náš nebeský Otec váží, odkryje se i před námi hloubka toho, co můžeme spolu se setníkem vyznat: „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Amen
Bože, Otče náš, je toho hodně, na čem nám záleží. Hodně sil a energie věnujeme tomu, aby náš život za něco stál. Pečujeme o tuto zemi, tolik toho děláme pro budoucí generace. I na budoucnosti tvé církve nám tolik záleží. A přesto se často zdá, že toho příliš nezmůžeme. Přesto stále znovu poznáváme, jak bez tebe nemůžeme téměř nic. Proto tě prosíme – veď nás svým Duchem, daruj nám moudrost, odvahu i pokoru. Ať se umíme dívat kolem sebe. Ať dobře porozumíme tvým výzvám, ať spolu s oním setníkem do tebe umíme vložit veškerou důvěru. V této důvěře, se vší pokorou k tobě také společně voláme, Otče náš…
Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: ‚Neboj se, já jsem tvá pomoc.‘ (Iz 41:10.13)