Haleluja. Chval, duše má, Hospodina!
Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu. Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány.
Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu, jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost. Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu. Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení. Haleluja. (Ž 146)
Pane a Králi náš, někdy nestačíme ani žasnout nad tím, jak bohatě jsi tento svět i náš život vyzdobil. Nejen tím, co lahodí našim očím. Ale také a především láskou, darem společenství, pozváním ke smíření, možnostmi být solidární … A také nestačíme žasnout, jak málo tvých darů užíváme. A pak se divíme, že nám nestačí síly, kolik nám toho pro náš život chybí, jak málo se radujeme z daru života. Prosíme, uč nás rozpoznávat všechna tvá obdarování, uč nás vděčnosti, i touze po všem, co nám ty sám v hojnosti nabízíš. O to tě prosíme i pro tuto chvíli, provázej nás svým Duchem, svou milostí, ve jménu tvého Syna Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje nyní i na věky věků. Amen
I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba již přestal dýchat. Tu řekla Elijášovi: „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?“ On jí řekl: „Dej mi svého syna!“ Vzal jí ho z klína, vynesl jej do pokojíka na střeše, kde bydlel, a položil ho na své lože. Pak volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?“ Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!“ Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo. Elijáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu, dal je jeho matce a řekl: „Pohleď, tvůj syn je živ.“ Žena Elijášovi odpověděla: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé.“ (1 Kr 17:8-24)
Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a “Bůh navštívil svůj lid.“ A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí. (Text L 7:11-17)
Když člověk opravdu silně narazí, na svodidla, na nemoc, na neštěstí, když jakkoli zakoušíme tragiku života, tak se skoro vždycky ozývají otázky: „Proč?“ „Kdo to zavinil?“ „Je to něčí vina?“ „Provinil jsem se snad něčím já sám, že se mi něco takového přihodilo?“ A když se z nějaké šlamastiky podaří tak trochu nečekaně vyváznout, tak mnohdy mluvíme o zázraku. S obojím se setkáváme i v dnešních biblických příbězích. Vdova ze Sarepty Sidónské se vyčítavě ptá Eliáše: „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost?“ Tíživou situaci si ta nešťastná žena nějak spojuje s vlastním selháním. A když se její syn náhle uzdraví, nabízí se celkem snadno mluvit o zázraku. A jestli ne tady, tak u vzkříšení již mrtvého syna vdovy z Naim rozhodně ano.
Dříve ale začneme jakkoli uvažovat o vině, dějí-li se zlé věci, dříve než budeme zvažovat, jestli stojí za se jakkoli spoléhat na zázraky, podívejme se to, co oběma událostem předcházelo a za jakých okolností se vlastně seběhly. Zní to vlastně jako pohádka. Tak trochu jako: Byl jednou jeden král. A ten král, podobně jako většina schopných a společensky úspěšných lidí toužil po úspěchu. Toužil po prosperitě a slávě své země. A vlastně také, aby on sám byl slavný a respektovaný. A dělal pro to co mohl. Podporoval všechny, kteří byli ochotni ho v jeho snaze podpořit. V sousedství bylo další království. To bylo ještě mocnější, slavnější a bohatší. Na to, aby ho ten náš král přemohl silou, na to nebyl zas až tak mocný. Tak se rozhodl, že svůj vliv rozšíří sňatkem s dcerou sousedního krále. A tak se spojily dvě vlivná království a mohly vzhlížet k zářným zítřkům.
Jenže obě obě království měla obrovský problém. Ten první král poslouchal pouze ty, kteří mu pochlebovali. A kdo se nevtíral do jeho přízně, kdo se neřídil měřítkem úspěchu a prosperity, kdo by se dokonce odvážil takový životní směr kritizovat, ten byl společensky naprosto znemožněn. Dokonce mu hrozilo pronásledování, žalářování a taky smrt. V té druhé zemi to nebylo o moc jiné. Cokoli kritizovat se tam už ani nikdo neodvážil. Navíc ti, kteří nepatřili mezi zámožné, schopné, silné, tak se dostávali, navzdory celkovému bohatství země, do obrovské nouze a doslova bojovali každý den o holé přežití. Patřili mezi ně sirotci, vdovy, lidé nemocní, přistěhovalci, jinověrci a vůbec všichni, kteří jakkoli vybočovali ze „středního proudu“.
Že to, milí přátelé, nezní jako pohádka? Že to zní až příliš povědomě, jakoby obtisknuté do naší současnosti? Není divu. Biblické příběhy mají tu zvláštní schopnost zrcadlení. Jakoby se v nich až věrně odrážela i tak vzdálená a v něčem tolik odlišná současnost. Ale není ten hlavní důvod, proč stojí za to si je i dnes připomínat a díky čemu nám mohou i dnes otevřít důležitou životní perspektivu.
Neochota Achaba, krále severního Izraele, naslouchat jakýmkoli kritickým hlasům, přivedla proroka Eliáše do sousedního Asyrského království, ze kterého si Achab přivedl bohatou nevěstu Jezábelu. Mimochodem ženou navýsost nesnášenlivou a pomstichtivou. A nebylo to ani bohatství, ani touha po moci, ani sňatek s proradnou Jezábel, co Eliáš Achabovi vyčítal. Jediné, s čím u Eliáše narážel bylo to, že byl ochoten vzdát se ve jménu prosperity víry v Hospodina. Že byl ochoten vzývat boha úspěchu, bohatství, namísto úcty a oslavy Hospodina, Boha stvořitele. Tak se stává Eliáš běžencem. A dostává se až do Sarepty Sidónské, tedy právě do toho sousedního království, které i v době všudypřítomného sucha žilo svým spokojeným a „spořádaným“ životem. Navzdory obecně sdílenému klidnému a spokojenému toku života se tu Eliáš setká s ženou, která se svým synem počítá poslední dny, možná už jen poslední hodiny svého života. A právě pro toto setkání stojí za to si připomínat tyto pradávné příběhy.
Přestože ta žena sama nemá dost, respektive má dost tak akorát na to, aby se svým synem důstojně zemřela, tak i o tuto poslední špetku důstojnosti je ochotná se s Eliášem podělit. Když ji Eliáš žádá o skývu chleba, tak mu dá i to, co uchovává pro svůj předsmrtný hodokvas. Že jí Eliáš slibuje dostatek pro zbývající čas sucha? Že se pak stane něco, co bychom mohli nazvat zázrakem? Na to se ale ta vdova sotva mohla spoléhat. Pro ni byl Eliáš nanejvýš podivným cizincem, nevítaným přivandrovalcem. Přesto se ta zoufalá žena neuchýlí k oprávněným nářkům nad vlastní ubohostí a nezvaného hosta nasytí. A tak se před ní otevře něco, co je opravdovým zázrakem. Otevře se před ní život v docela jiném rozměru. Nejen že přežije, ale to co jí otevře novou životní perspektivu, to, z čeho může čerpat pro další dny života, je osobní, důvěrné setkání s druhým člověkem, důvěrné společenství, navzdory nepříznivým podmínkám a okolnostem.
Ale aby na tom nebylo dosti, syn, s kterým překonala těžkou životní krizi, se znovu ocitá v ohrožení života. Nelze se tedy moc divit, že ta žena se na Eliáše téměř oboří: „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?“ I tak ale nelze přehlédnout, že se nesnaží jen hledat vinu všude kolem sebe, u druhých, v nepřízni osudu, v tíživých životních podmínkách. Nevypadá to ale ani tak, že by se trápila pocity viny. Není tedy ani příkladem vzorového kajícníka. Mnohem spíš člověka, který ví, že není pánem tvorstva, že nemá život ve své moci a že jsou důležité jiné hodnoty, než nabubřelost, pýcha, snaha protlouct se životem za každou cenu.
A tu se znovu před ní otevře to, co bychom nejspíš nazvali zázrakem. Ale mnohem spíš než událost vymykající se přírodním zákonitostem se tu před ní otevírá docela jiná životní perspektiva. Najednou se ukazuje, že je to pokora, co dává život. Ne snaha život za každou cenu uchránit, vylepšit si ho třebas i na úkor někoho jiného, souseda, zaměstnavatele, státu, budoucích generací.
Podobně se to „přihodilo“ i Ježíšovi. Příběhu o uzdravení syna naimské vdovy předchází „kázání na rovině“ (tedy něco takového, jako v Matoušově evangeliu prosloví známé „kázání na hoře“). A při něm mj. zazní také blahoslavenství. Blahoslavení chudých, plačících, hladovějících. Tedy ne že by se takovým lidem nějak zvlášť dařilo, nebo že by si dokonce mohli gratulovat, jak mizerně se jim žije. Oni jsou blahoslavení, protože právě oni jsou příležitostí pro každého, kdo by se rád potkal s jinou kvalitou života. S něčím jiným, než s nikdy nekončící touhou po úspěchu, po šťastně zabezpečeném životě, s honbou za stále vyššími výkony a výnosy.
A protože Ježíš o takovém životě jen nekázal, ale sám ho také žil, tak nebylo nic, co by ho na takové životní cestě mohlo zadržet. Ani zášť, ani zvůle mocných, ani zrada blízkého člověka. Dokonce ani smrt ho nemohla zastavit. A to je opravdový zázrak, když se někdo opravdu nechá pohnout lítostí. A ne jednou, příležitostně, když jsou pro to příhodné podmínky. Ale kdykoli, setká-li se s nouzí druhého člověka. To se pak dějí věci. I smrt se dá na ústup. A přitom stačí tak málo. Nechat se pohnout lítostí. Projevit zájem. Sdílet se s druhým v jeho nouzi. To je možné s minimální výbavou, s naprostým minimem dalších prostředků. Vdově v Sareptě Sidónské k tomu stačila pouhá hrst mouky. Kterou navíc měla přichystanou pro svůj vlastní předsmrtný hodokvas. Amen
Pane Ježíši Kriste, ty se ujímáš všech nemocných na těle i na duchu, všech tápajících, bloudících, bezradných. Děkujeme, že jsi se neminul ani s námi. Nemůžeme nic, než nad tím vším jen žasnout. A také ti být vděční. A prosit tě, ukazuj i nám, kudy vede cesta života – uprostřed všech zklamání, bezradnosti, nespokojenosti. Otevírej nám oči pro tvé dary, které jsi nám svěřil, abychom skrze ně o tento svět pečovali a dávali šanci životu. Zvlášť prosíme za místa, kde se vzmáhá skepse, beznaděj, kde život naráží na lidskou hloupost, pýchu a aroganci, kde člověk naráží na přírodu a její živly, třeba ty vodní. Prosíme dávej sílu všem, kteří jsou ochotní druhé povzbudit v jejich nouzi a trápení. V tichosti ti předkládáme všechno, co je naší starostí i radostí …. A v síle hlasu k tobě společně voláme, Otče náš …. Amen
Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. (Iz 43:1-3a)