Pro předního zpěváka. Poučující, pro Kórachovce. Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. (Ž 42,1-6)
Pane a Králi náš, je to vzácný dar, stále znovu poznávat, že nejsme na tomto světě sami. Že nás druhými lidmi nejen obklopuješ, ale že se smíme jeden z druhého radovat, že tu smíme být nejen každý sám za sebe, ale také jeden pro druhého. A také, že Ty sám nás v našich životech provázíš, jsi naší záštitou, naší silou. Že nás vedeš k životu plnému bohatých darů, pokoje, radosti, lásky. A za to Ti nemůžeme než stále znovu děkovat a být ti vděční. Vyznáváme ale také, že často narážíme a zakopáváme o to, jak my sami si představujeme, co je to život plný, bohatý, šťastný a že se to často nekryje s tím, co je u tebe plností, bohatstvím, štěstím. Proto prosíme, jitři naše smysly, posiluj naši důvěru, posílej k nám stále znovu své posly, abychom se s tebou nemíjeli a mohli znovu a znovu čerpat z bohatství tvých pokladů. Ve jménu tvého Syna, Ježíše Krista prosme, smiluj se nad námi. Amen
Jericho se před Izraelci důkladně uzavřelo; nikdo nevycházel ani nevcházel. Ale Hospodin řekl Jozuovi: „Hleď, vydal jsem ti do rukou Jericho i jeho krále s udatnými bohatýry. Vy všichni bojovníci obejdete město vždy jednou kolem. To budeš dělat po šest dní. Sedm kněží ponese před schránou sedm polnic z beraních rohů. Sedmého dne obejdete město sedmkrát a kněží zatroubí na polnice. Až zazní táhlý tón z beraního rohu, jakmile uslyšíte zvuk polnice, vyrazí všechen lid mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutí a lid vstoupí do města, každý tam, kde právě bude.“ … Za časného jitra přinesli Jozue a kněží Hospodinovu schránu. Sedm kněží neslo před Hospodinovou schránou sedm polnic z beraních rohů a za pochodu troubilo na polnice. Ozbrojenci šli před nimi a shromážděný zástup šel za Hospodinovou schránou; šli a troubili na polnice. I druhého dne obešli město jednou a vrátili se do tábora. To dělali po šest dní. Ale sedmého dne za časného jitra , hned jak vzešla jitřenka, obešli město týmž způsobem sedmkrát; jen onoho dne obcházeli město sedmkrát. Když obcházeli po sedmé, zatroubili kněží na polnice a Jozue lidu nařídil: „Strhněte válečný pokřik, neboť vám Hospodin město vydal… Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. (Joz 6:1-5.12-16.20)
Přeplavili se do krajiny gerasenské, která leží proti Galileji. Když vystoupil na břeh, vyšel proti němu jakýsi muž z toho města, který byl posedlý démony a už dlouhou dobu nenosil oděv a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech. Když spatřil Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrápil.“ Ježíš totiž nečistému duchu přikazoval, aby z toho člověka vyšel. Neboť ho velice často zachvacoval; tehdy ho poutali řetězy a okovy a hlídali, ale on pouta vždy přerval a byl démonem hnán do pustých míst. Ježíš se ho zeptal: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Legie“, protože do něho vešlo mnoho zlých duchů. A prosili Ježíše, jen aby jim nepřikazoval odejít do pekelné propasti. Bylo tam veliké stádo vepřů, které se páslo na svahu hory. Démoni ho prosili, aby jim dovolil do nich vejít; on jim to dovolil. Tu vyšli z toho člověka, vešli do vepřů, a stádo se hnalo po příkré srázu do jezera a utopilo se. Když pasáci viděli, co se stalo, utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo; přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně. A zděsili se. Ti, kteří viděli, jak byl ten posedlý vysvobozen, jim o tom pověděli. A všichni obyvatelé gerasenské krajiny prosili Ježíše, aby od nich odešel, poněvadž se jich zmocnila veliká bázeň. Vstoupil tedy na loď, aby se vrátil. Ale ten muž, z něhož vyšli démoni, ho prosil, aby směl být s ním; on ho však poslal zpět a řekl mu: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ I odešel a zvěstoval po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš. (Lk 8:26-39)
Je to příběh skoro děsivý. Od začátku do konce plný napětí. Šikovný filmař by na jeho podkladě jistě vystavěl docela slušný thriller. Dnes bych se ale rád zastavil u toho, že je to také příběh plný paradoxů. Kupříkladu ten podivný muž, disponující nesmírnou silou. Ze strachu před ním, a možná taky aby v záchvatu posedlosti neublížil sám sobě, poutali ho řetězy a okovy. Ale ani to nestačilo. I ty dokázal hravě přervat. Takovou sílu by si leckdo asi přál. Ale jinak mu nebylo co závidět. Žil sám, usadil se v příbytcích smrti a když ho to popadlo, prchal do široširých pustin. Smutná existence blouda a osamělce. Ba co víc, často pobíhal kolem svého příbytku „bez klobouku bos“. Zcela odhalen, vydán na pospas nejen posměchu, ale vlastně (paradoxně) své vlastní bezmoci. Vydanosti silám, které si s ním dělaly co chtěly. Smýkaly jím, ovládaly jej, takže jeho síla a moc byla vlastně jen zdánlivě jeho. Nebyla v jeho službách. Naopak. On se musel podřídit jí. Nejenže tedy ohrožovala jeho okolí. Obracela se i proti němu. Stával se jejím otrokem, její zcela bezmocnou hříčkou. A to je princip posedlosti. Bez ohledu, jak se taková posedlost navenek projevuje. Posedlý je osedlaný. Může navenek disponovat nesmírnou silou, může se jevit jako zdatný, schopný, mocný, ale ve svém nitru není než pouhou hříčkou sil, které jej zcela ovládají. Jistě by stálo za to v této souvislosti popřemýšlet, čím vším může být člověk osedlaný. A že taková osedlanost může mít opravdu velmi rozmanité podoby. I takové, na které jsme si zvykli a které vůbec nevnímáme jako posedlost. K naší velké škodě.
To, co se pak při setkání s Ježíšem stane, je ukázkový exorcismus. Tedy vymítání ďábla mocí vyšší, mocí opravdu svrchovanou, tedy mocí Boží. Pro nás je možná taková představa léčby posedlosti přece jen trochu bizarní. Podobné projevy jsme si zvykli spojovat s psychickou poruchou, tedy s nemocí, která si žádá psychiatrickou léčbu. Přitom způsob, jak nám stav toho člověka podává evangelium jako posedlost, umožňuje odlišit, oddělit nemoc samotnou od nemocného člověka. Tedy, že nemoc a nemocný nejsou jedno a totéž. Uvědomit si, že osedlaný člověk se vlastně kdesi za tou silou, která ho ovládá, tak nějak skrývá. Že se nám vlastně ztrácí. Podobně jako v tom příběhu. Kdo vlastně s Ježíšem mluví? Není to ten člověk. Ten se krčí kdesi v koutku své nepatrné a vylekané duše, a mlčí. Ani nedutá. A za něho, v jeho jménu mluví někdo docela jiný. Ty zlé mocnosti, které ho ovládají. A taky nám to může pomoct si uvědomit, že mnoho z toho, co nás ochromuje, spoutává a co pak nazýváme nemocí, má vlastně také duchovní rozměr, duchovní pozadí, duchovní kořeny. To, že se v dřívějších dobách, také na základě výzev epištoly Jakubovy, křesťané scházeli u lůžka nemocného a modlili se za něho, pomazávali jej olejem, nebylo neseno jen nedostatečně rozvinutou lékařskou péčí. Ale také vědomím, že nemoc má nějak blízko k bezmoci, vydanosti silám, na které nestačíme a které jsou v područí pouze Božím. Proto se také v anglosaském světě udržela tradice církve takzvaných healing services, tedy bohoslužeb, které jsou celé zaměřené na podporu všech nemocných.
Ostatně právě v této souvislosti je zajímavé, jak se ty zlé mocnosti brání. „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrápil.“ Na jednu stranu uzná Ježíšovu autoritu, zároveň jakoby mu vyčítal, že ho Ježíš trápí. A to je svým způsobem pravda. Ale jen svým způsobem, jen tak napůl (a kdo ví jestli). A jak známo, poloviční pravda je v něčem horší než lež. Třeba právě tím, že se skrývá za pravdu. Vydává se za něco, co ve skutečnosti ani náhodou není. Určitě je to tak, že už samotná Ježíšova přítomnost jej trápí. Přitom ten zlý ale docela smlčí, že on sám nesrovnatelně víc trápí a trýzní toho osedlaného člověka. A to je snad jeden ze základních rysů zla. Že se krývá pod falešnými jmény. Bere na sebe falešnou identitu. Takových příkladů, kdy se zlé věci vydávaly za dobro, nebo dokonce blaho člověka, bychom našli bezpočet. Dříve se tak například pod pláštíkem bratrské pomoci halila agresivní invaze. Ještě dřív se ve jménu spásy člověka upalovaly čarodějnice. Dnes na nás zase zpod roušky ekonomické prosperity vykukuje zotročovaná nejen příroda, ale i sám člověk. Mnoho podobných masek ale ani nerozpoznáváme.
To asi nezní moc povzbudivě. Proto bychom neměli přehlédnout, jak se s takovou situací vypořádá Ježíš. Na jejich vlastní prosbu nechá všechno ty zlé mocnosti přejít do stáda vepřů. A s nimi to celé tak zalomcuje, že se střemhlav vrhnou do vody a utopí se. To je opravdu zvláštní. Že to, co byť s velkými obtížemi, ale přece jen nějak snášel jeden jediný člověk, nesneslo ani chvíli celé stádo prasat. To, s čím se sice ne příliš úspěšně potýkal jeden lidský jedinec, tak se to ukázalo jako zcela neúnosné, když se to přeneslo do říše zvířat. Na principu tohoto paradoxu jsou vlastně vystavěné bajky. To, co se v lidském světě jeví skoro jako normální, tak přeneseno do světa zvířat se vyjeví jako absurdní nesmysl a pošetilost. Jenže tentokrát před sebou nemáme pouhou bajku. Zde se ukazuje, že mnohé z našeho života, co by vstoupilo do světa zvířat život sám ničí a rozkládá. Možná i to, jak se nám poslední dobou ukazuje příroda je jen varováním, upozorněním, že mnoho z toho, co nás osedlává, je pro život zničující.
Tím východiskem tedy není jen to, že ty zlé síly byly přeneseny do stáda vepřů. Tím světlem je sám Ježíš. Respektive to, jakým způsobem se postaví zlu, které se do té doby nenechalo ničím spoutat. My jsme si možná zvykli Ježíše vidět jako divotvorce. Jako někoho, kdo měl zvláštní schopnosti, obdarování, které my sami běžně nemáme. Jako toho, kdo byl obdarován mocí, která jaksi samozřejmě vyplývala z jeho postavení Božího Syna. V této souvislosti stojí za to si připomenout, že takové zápasy s mocí zla nebyly výsadou jen samotného Ježíše. V Písmu najdeme řadu jiných podobných příběhů. Jedním z nich byl i ten, který se odehrál před hradbami Jericha. Mocného města, obehnaného nedobytnými hradbami. A právě tyto hradby padly. Čím to? Jakou mocí je jejich obléhatelé zdolali? Vždyť neměli vůbec nic. Jen holé ruce a chatrné hlasivky. A přesto nedobytné město padlo. Jediné, a to bylo to rozhodující, čím byli (stejně jako Ježíš) vybaveni a vyzbrojeni, byla důvěra: pokud Hospodin dopustí, i ta nejmocnější hradba se stane pouhou hromádkou oblázků. Důvěra, že pouze jeho moc je jediná účinná zbraň vůči všem hradbám i silám, které nás osedlávají. Důvěra vyrůstající z poznání, že nic z toho, čemu běžně přisuzujeme v tomto světě moc a sílu nemá na to, aby zlé mocnosti a posedlosti jakkoli zmohlo, nebo je i jen pochroumalo. A jestli je vůbec možné se jim nějak smysluplně postavit, pak jen s důvěrou v toho, kdo je tvůrcem a garantem všeho života. Amen
S důvěrou, že u tebe je, Bože, všechna moc i sláva, že ty jsi jedinečnou a nevyčerpatelnou studnicí moudrosti a síly. K tobě voláme a prosíme, osvobozuj nás od všeho, co nás osedlává, spoutává, ochromuje. Osvobozuj nás od strachu z budoucnosti, osvobozuj nás od našich představ o moci, a také o zdraví, kráse, bohatství. Ať smíme i lidem kolem nás ukázat, i skrze naše životy, co to je žít z tvé moci, z tvých bohatých darů, z tvého smíření, z tvé naděje. Ať se tvé evangelium šíří do všech zákoutí této krásné planety, do všech jejích záhybů, do záhybů každé duše, ať se každého z nás dotkne a prostoupí tvé světlo pokoje. Prosíme, naplň tuto zemi svým pokojem! Také skrze naši společnou modlitbu, Otče nás … Amen
Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. (Ř 8:22-26)