Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Bohu bohů, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Pánu pánů, jeho milosrdenství je věčné. (Ž 136:1-3)
Pane náš, není toho málo, za co je možné ti děkovat. Za ticho noci, za ranní rozbřesk, za občerstvující spánek, za den odpočinutí, za dar společenství, za příležitost naslouchat Tvému slovu. Snad můžeme děkovat i za bolest, která nás otevírá k trápením tohoto světa, snad i za pochybnosti, skrze které můžeme růst ve víře, snad i za selhání, abychom se učili pokoře. Chválíme tě, Pane, za dar života, který není jen radostí a potěšením, ale také starostí, i bolestí. A prosíme Tě, uč nás stále znovu, i dnes čerpat z tvých zdrojů života, ať všechno, čím procházíme, je neseno pokojem a vděčností. Ať skrze všechno, čím žijeme, se v tomto světě ukazuje tvá sláva a každý ať pozná, že ty jsi Pán všeho života. Amen
I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ (Gn 18:1-10a)
Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (Text L 10:38-42)
Musela to být zvláštní rodinka.
Dominantní, stále aktivní Marta. O všechno se dokázala postarat. Pečovala s veškerým nasazením o každého, kdo se dostal do její blízkosti. Bylo jí všude plno. Byla takřka všudypřítomná. Bylo jí vidět, slyšet … nikoho nenechala na holičkách. Praktická. Věcně uvažující. Ochotná nasadit se pro dobro druhého. A to i tehdy, kdy by ostatní už jen trpně přihlíželi a nechávali se unášet vývojem událostí, jakousi nevyhnutelností osudu.
Spolu s ní tam byla také Marie. Tichá, nenápadná, možná až příliš pasivní. Ne náhodou za celou dobu ze sebe nevydá jedinou hlásku. Taková puťka. Vedle své sestry mohla působit jako naprosté budižkničemu. Z líčení evangelisty Jana bychom mohli usuzovat, že spíš než praktická, byla Marie emotivní. Snadno se nechala pro něco nadchnout, tak trochu bez rozmyslu, bez ohledu na důsledky. Když se nechala opanovat radostí, neviděla, neslyšela, unášena krásou přítomné chvíle. Když podléhala smutku, byla zcela ochromená, neschopná téměř pohybu …
K těm dvěma patřil ještě jeden. O tom však nepadne ani zmínka. Jakoby ho ani nebylo. Možná byl v tu chvíli někde za prací, nebo na cestách. Pozornost vypravěče upoutá vlastně teprve svou nemocí a rychlou smrtí. Teprve když smrt vyvolá žal a smutek nejbližších, dozvíme se, že vůbec byl taky ten třetí – bratr Lazar.
Takový to tedy byl trojlístek. Plný protikladů, jakoby nesourodý, jak to někdy v jedné rodině bývá. Nutno však hned na začátku poznamenat, že Ježíš měl Martu, Marii i jejich bratra rád. Alespoň tak o tom podává zprávu jiný evangelista.
A právě do domu Marty přichází Ježíš. A Marta jej také jako hosta přijme a náležitě pohostí. Nechce nechat nic náhodě. Tak se snaží všechno pečlivě přistrojit, jak se sluší a patří. Ještě dnes se přeci někdy říká: host do domu, Bůh do domu. A tehdy to platilo téměř doslova. Bez ohledu na to, byla-li to vzácná návštěva, nebo prostý pocestný. Služba příchozím, hostům, cizincům, to byla základní charakteristika Božího lidu v dobách Staré i Nové smlouvy. Ale nejen pro ty, kdo byli živeni biblickou tradicí. To patřilo a dosud patří ke každé kulturní společnosti – pečovat a náležitě poctít své hosty. Bez ohledu na to, odkud přichází, jakého jsou společenského postavení, jaké jsou barvy pleti. Dodnes jsou země, kde i člověk patřící jinak mezi nepřátele, stane-li se hostem, dostává se pod ochranu svého hostitele. Takovou váhu má host v kulturní společnosti!
Proto také Marta svému hostu slouží takřka do roztrhání těla. A sloužila by dál, kdyby na to nebyla sama. Respektive, kdyby její vlastní sestra tomu všemu jen nečinně nepřihlížela. Marie totiž jakoby unesena kouzlem Ježíšovy osobnosti není schopna ničeho, jen se těšit z Ježíšovy blízkosti a tiše hltat každé jeho slovo. Musela toho už mít opravdu dost, když se ozvala. A nejen to. Vypadá to, jakoby to měla i Ježíšovi za zlé, že ji v tom nechá tahle samotnou. „Pane, nezáleží ti na tom že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ ´Vždyť to patří nejen k dobrému vychování, ale k vzácným pokladům naší tradice – přijmout a náležitě pohostit příchozího. To ti přeci nemůže být jedno, když Marie pro tebe nehne ani prstem!´
Abychom Martě nekřivdili. Že se dovolává Ježíšova zastání, to nemusí být jen výkřik zoufalství unavené a ve své službě osamocené ženy. Pohled na pasivní sestru Marii nemusel být pro Martu jen frustrující. Ale také zahanbující. V domě je host a někdo z domácích mu ani náznakem neprokáže úctu tím, že by jakkoli posloužil. Není nutné hned mazat chlebíčky, navařit čaj či kafíčko. I taková chladivá lázeň pro unavené nohy může přijít vhod. Služba hostu ale jakoby Marii vůbec nic neříkala. A to je skoro zlověstné znamení. Vždyť bez ní každé lidské společenství dřív nebo později začne chátrat, uzavírat se do sebe, zapouzdří se a zatuchne. A tomu je přeci nutné se bránit. Proti tomu je nutné se ozvat.
Ježíšova reakce tedy musela být nejen pro Martu, ale i pro další posluchače tohoto vyprávění překvapující. Dalo by se předpokládat, že se Ježíš nejen jí, ale vůbec této významné tradice zastane. Leč, nestane se tak. Naopak, Ježíš napomene znepokojenou Martu a zastane se tiché, sedící, pasivní Marie. Je pravda, že se Ježíš často dostává do napětí se zavedenými pořádky a zvyklostmi, jakoby se neustále stavěl proti proudu. Ale tady to vypadá, že si sám protiřečí. Sotva totiž Lukáš nechá doznít podobenství o milosrdném Samařanovi, přichází Ježíš do domu Marty. Sotva Ježíš vyzdvihne význam služby (diakonie) člověku v nouzi, službu (diakonii) ve prospěch příchozího/hosta zpochybní. Přitom postavení člověka v nouzi a příchozího bylo tehdy zcela srovnatelné. Co tedy přimělo Ježíše k takové reakci? Byla mu snad emotivní Marie něčím bližší a sympatičtější? Víc než starostlivá, pragmatická a možná i trochu chladná Marta?
„Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech.“ Ježíš tedy snahu Marty přece jen částečně ocení. Zároveň ale nelze přeslechnout, co zazní při jiných příležitostech mnohem výrazněji. Třeba tolik známé povzbuzení: hledejte nejprve Boží království a to ostatní vám bude přidáno. Nebo to v podobenství o rozsévači, kde zrno zaseté do trní je připodobněno k člověku, který slyší slovo Boží, ale starosti o život toto slovo dusí, až docela zahyne. Nebo napomenutí z horského kázání: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ A k tomu ještě Ježíš přidá přirovnání k nebeskému ptactvu, které nežne a nesklízí a přece je náš nebeský Otce živí.
A právě na to navazují mnohé komentáře a výklady – Marie volila dobře – protože vše, co děláme má vyrůstat z Božího slova. I služba, i diakonie mají smysl pouze tehdy, vyrůstají-li z naslouchání Božímu slovu. Marta sice jedná, sice slouží, ale jakoby to dělala pouze z povinnosti. Bez duše. Kdežto Marie, ta naslouchá, plnými doušky čerpá z pramenů vod živých, aby pak mohla v plné síle a svěžesti, s radostí a plná touhy …. No nevím. Nechci polemizovat, ale když jsem si procházel všechna ta místa varující před příliš velkou péčí o vezdejší potřeby, otevřela se mi ještě jiná perspektiva. Mnohem spíš než k polemice, co je přednější, jestli služba, nebo naslouchání/modlitba/meditace, mnohem spíš v tom slyším pozvání ke svobodě. Ale ne ke svobodě bezstarostného života hovádek Božích. Ostatně kdo ví, jak to s jejich bezstarostností vlastně je. Ale ke svobodě k naslouchání. K ochotě zastavit se, ztišit, otevřít se. Tedy nejen otevřít dveře, svůj příbytek, ale také uši, své srdce … a naslouchat, všímat si …
To je totiž podstatou péče o hosta. Příležitost k naslouchání, příležitost k poznání, že takový příchozí může být samotným poslem Božím. Host do domu, Bůh do domu. Bez ohledu na barvu pleti, na společenské postavení, na jeho vzezření. Ostatně kdyby tehdy Abraham dal na první dojem, musel by mu být ti jeho návštěvníci víc než podezřelí. Jakoby tam chvíli stáli tři, pak jeden, a pak zase tři. Abraham byl ale především ochotný naslouchat. Proto se mu ti podivní a nezvaní hosté stali také anděly. Tedy posly zcela nečekaného poselství od samotného Hospodina.
Nakonec snad ještě jednu poznámku. Ona událost v Mariině domě nás může vést i k úvahám, komu se každý z nás jednotlivě, nebo i naše společenství, rodinná, přátelská, církevní, komu se víc podobáme. Martě, nebo Marii? Nebo snad dokonce zcela nepřítomnému Lazarovi? Platí pro nás stále to staré, host do domu, Bůh do domu? Taková úvaha nemusí být právě příjemná. Proto stojí za to si ještě jednou připomenout, co jakoby na okraj poznamenává evangelista Jan. Totiž že Ježíš měl rád Marii i Martu. A také Lazara. Amen
Pane, ty nás navštěvuješ každý den, klepeš na dveře našich příbytků, nejen v modlitbách, nejen skrze svědectví Písma, ale v každém setkání, i tam, kde bychom to nejméně čekali. Proto prosíme, otevírej naše oči i uši, otevírej naše srdce, ať porozumíme tom, s čím za námi přicházíš, ať nepřeslechneme to, co může náš život nejen obohatit, ale i naplnit. Ať se nás skrze tvé přicházení dotkne, že bolesti tohoto světa jsou také tvé bolesti. Že každá pýcha, sobectví, zášť není jen problémem těch druhých, ale že to je jizva na tvém stvoření. Uč nás, prosíme, pečovat o tvé stvoření, uč nás být dobrými správci této země, uč nás naplňovat každý okamžik našeho života službou tvému království, ať nejen tady a v tuto chvílí, ale po celém světě zní tobě chvály a naše společné volání, Otče náš…
Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly… Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Žd 13,1.8)