Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře. Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli. Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí. A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně: sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla. Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí. Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hospodinovu milosrdenství ať hledí porozumět! (Ž 107,1-9.43)
Děkujeme, Pane náš, za čas života, kterým jsme mohli doposud projít. Děkujeme, že nejsme v tom našem putování tak docela sami. Děkujeme za všechny, kteří tu byli před námi a bez kterých, kdo ví, jestli bychom tu vůbec byli. Děkujeme i za čas, který se před námi otevírá. A prosíme, doprovázej nás i na dále, odvážně, snad i troufale se dovoláváme tvých slibů, tvé věrnosti. Vždyť bez ní bychom nebyli vůbec ničím, bez ni by každý okamžik života byl jen marností a zbytečným trápením. Prosíme, naplň i tuto chvíli svou žehnající přítomností. Nejen za sebe, ale za všechny, kteří se dnes shromažďují v tvém jménu, za celé tvé stvoření prosíme, smiluj se nad námi. Amen
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu vložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem. Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost. (Kaz 1:2;12-14;2:18-23)
Svým učedníkům řekl: „Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou ani netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní! A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím. Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. (Lk 12:22-34)
Už vás někdy při četbě některých oddílů Bible napadlo, že se něco takového vůbec do tohoto světa nehodí? Že takové představy o životě snad ani není možné v současné době naplnit? A pokud vůbec, tak se mohou týkat snad jen úzké skupinky zvlášť nadaných, schopných se povznést nad všední starosti. Nebo těch, kterým se péče o duchovní hodnoty stala povoláním, obživou – farářů, misionářů, snad i učitelů, vychovatelů… Ale že by něco takového mohlo platit pro všechny? Vždyť někdo se přece musí starat. Máme snad taky odpovědnost za udržování života na této zemi. Máme odpovědnost nejen za sebe, ale taky za druhé. Péče o jídlo, o tělo, o živobytí přeci patří k životu na této zemi. A kdo se vůbec nestará, ať nejí.
Jestli jste někdy měli takové rozpaky, nebo vám podobné otázky a pochybnosti běžely hlavou při dnešním čtení, tak se nejen nedivím, ale je to naprosto v pořádku. Jsou zcela na místě a měl by je mít každý bez výjimky. Protože to je to, o co se Ježíš ve svých kázáních pokouší. Zastavit nás, vyrušit nás z klidu, položit si možná i nepříjemné otázky… Nejenom někoho, ale každého z nás. Nejen ty zvlášť obdařené, duchovně zaměřené. Takže stojí za to před takovými texty neuhnout, neleknout se, neutéct a zkusit si je přece jen připustit blíž k tělu a hledat, jaké se v nich skrývá bohatství. Jaká hloubka. Jaké výzvy a výhledy se před každým z nás otevírají. Našim rodinám, společenstvím a možná i celému lidskému pokolení. Pro každý, nejen sváteční den, pro každý okamžik našeho života.
Abychom se alespoň trochu přiblížili tomu, jaké možnosti před námi Ježíš otevírá, měli bychom se vrátit o malý kousek zpět. Přečtenému oddílu totiž předchází rozhovor s jakýmsi podvedeným člověkem a následně podobenství o tom, jak se bohatému člověku ještě víc urodilo. Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“ (v. 13-21).
Ani tomuto příběhu ale není možné naslouchat bez rozpaků. Kdybychom něco podobného slyšeli od někoho jiného, než od Ježíše, asi bychom se neubránili podváděného nešťastníka alespoň v duchu obhajovat. Vždyť co je špatného, že se někdo domáhá spravedlnosti? Udělal by snad někdo z nás něco jiného? Přenesli bychom se jednoduše přes to, že nás někdo chce obrat o to, co nám po právu náleží? A že jde o „pouhý“ majetek? I kdyby. Tady jde navíc o dědictví. A dědictví nás přece také, krom jiného, spojuje s našimi předky. Odkazuje k našim kořenům. Upírat někomu dědictví znamená upírat mu podíl na těchto kořenech. A to se přece nedělá! Tak proč Ježíš tomuto nešťastníkovi předkládá s jakousi výčitkou podobenství o bláhových snech jakéhosi hospodáře?
Ostatně ani tomuto hospodáři není, co bychom mu mohli tak snadno vytnout. Že myslí na zadní kolečka? Že vydařenou úrodu hned neprohýří, ale naopak myslí i na vzdálenější budoucnost? Co je na tom špatného? A že velkoryse investuje do obnovy hospodářských budov? Neudělal by něco takového každý z nás? Není takový hospodář spíš dobrým než odstrašujícím příkladem? Kéž by takových bylo mezi námi a v této společnosti víc! Lepší, než kdyby se řídil heslem „ber kde ber“ a „po mě potopa“.
Co ale na tom podobenství začíná pomalu drhnout není způsob hospodaření sám o sobě. Problémem se ukazují životní priority úspěšného hospodáře. Z čeho totiž vyvozuje smysl svého života? O co opírá svou budoucnost? Na tom, že si budoucnost zajistí z vlastních sil, svou pílí, dovednostmi, že si ji vyfutruje péčí o chléb vezdejší. Běžné, ale bláhové. Vždyť ničím takovým není možné si ani v nejmenším budoucnost pojistit. I kdybychom se snažili sebe víc, i kdybychom dosáhli i těch nejvyšších met, i kdyby se nám dařilo ve všem, na co sáhnem, nikdo z nás neví ani dne ani hodiny, a co z toho všeho úsilí nakonec zbude…?
Jenže Ježíš jde ještě o kus dál. Nejde mu o to, aby nás v našem pochybném plánování a zajišťování budoucnosti nějak zviklal. Na to přece stačí i naše prostá zkušenost. Víme, nebo alespoň tušíme, že tváří v tvář smrti toho není mnoho, co z našich životů obstojí a co se může přes propast smrti jakkoli překlenout. Ježíš ale přichází s ještě odvážnější myšlenkou. Zajišťování vezdejších potřeb se i pro tento život může ukázat jako marnost nad marnost, chytáním větru do čepice, vázáním písku do otýpek. Nejen z hlediska nejisté budoucnosti, ale právě pro každý jednotlivý den.
Ježíš to říká trochu provokativně. Hledejte nejprve Boží království a to ostatní vám bude přidáno. To může vypadat jako nepraktická a ne příliš rozumná rada. Vždyť hledání Božího království ještě nikoho neuživilo. Snad možná žebravé mnichy, sv. Františka, profesionální kněze, faráře…. Jenže i naše soudobá zkušenost ukazuje, jak spoléhání se na vezdejší jistoty je pastí, do které se propadají jednotlivci, celé společnosti a civilizace, včetně sborů a církví. To je ta marnost, o které mluví i Kazatel. To je to zoufalství naprosté většiny politiků posledních desetiletí, možná i staletí, zprava i zleva, na východě i západě. Sliby prosperity v zajišťování jakýchkoli vezdejších jistot nemohou končit jinde než v bludném kruhu nespokojenosti, zatrpklosti, stesku, že dřív bylo podstatně líp. A někdy to končí i ve slepých uličkách hnědých, rudých i jiných totalit.
Hledejte nejprve Boží království je paradoxní pozvání, které se ale osvědčilo ve všech komunitách a kulturách, kde na předním místě stála touha po spravedlnosti, solidarita s chudými, slabými, marginalizovanými, respekt k životu všech, bez rozdílu rasy, náboženství, poctivá, ziskuchtivosti prostá péče o toto stvoření… Hledejte Boží království a to ostatní vám bude přidáno. Jako závdavek, jako vedlejší produkt, možná jako odměna… Je to paradoxní a také odvážné pozvání. Není totiž tak docela jasné, co je to „ostatní“. Dá se předpokládat, že se to nějak týká právě toho, co potřebujeme pro každodenní život. Je ale docela dobře možné, že to bude něco jiného, než bychom si sami představovali. Nebo že to potřebné nebude ani zdaleka dosahovat standardů a požadavků, které jsme si tak nějak uložili. Je to ale pozvání, které stojí za to vzít vážně. I kdyby toho „navíc“ nebylo mnoho, nebo se vůbec tak nějak nedostavilo. Protože to hlavní bohatství, pro které stojí za to žít, třeba jako je radost ze života, vděčnost za každý den, to jsou poklady, pro které za to stojí žit a které nám navíc nemůže nikdy nikdo vzít. I kdyby snad někdy mělo být někdy hůř. Jsou to ale poklady, které nám mohou snadno uniknout skrz prsty, můžeme se s nimi docela minout, když přestanou být v centru naší pozornosti. A to by byla věčná škoda. Amen
Vyznáváme, Bože a Pane náš, že naše důvěra v tebe bývá hodně vratká, naše touha po tvých darech, po tvém vedení hodně nestálá. Bývají chvíle, kdy bychom se ti zcela vydali, s vděčností přijímáme tvé dary, toužíme po tom, aby každý okamžik byl prostoupen tvou přítomností. Mnohem častěji ale jako bychom na všechno byli sami, na obavy, starosti, i radost ze života jako bychom si museli nějak vyvzdorovat, vydobýt, zasloužit. Proto prosíme, uč nás spoléhat se na Tvá zaslíbení, ať se nenecháme opájet planými sliby, uč nás důvěře, že všechno podstatné, co potřebujeme k životu, přichází od tebe. Uč nás vnímavosti a moudrosti, ať rozpoznáváme, co je podstatou slepých uliček – našich osobních, v církve, ve společnosti. Prosíme tě o pokoj pro každou živou duši. S touhou po tvém království k tobě také společně voláme: Otče náš…. Amen
Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. (Ž 127,1)