Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství. (Ž 33:12-18)
Je to div, Pane náš, že se můžeme po dlouhé noci opět zhluboka nadechnout. A nejen nasát do svých plic čerstvý vzduch, ale že můžeme i naši unavenou duši občerstvit nadějí. Že všechny temnoty pronikáš svým světlem, že všechna břemena pozdvihuješ. Že žádné tápání, žádná úzkost, žádná pochybnost, ani naše slabosti, klopýtání, pády… nic z toho ti není vzdálené. Že v ničem, čím procházíme, nám nejsi vzdálený. Odpusť, že na to tak často zapomínáme, odpusť, když tak často, a bláhově, spoléháme na své vlastní síly. Vždyť ty jsi naší silou, ty jsi zdrojem všeho života, ty dáváš vzrůst i tomu, co v našich očích odumřelo a ztratilo na ceně. K tobě, který jsi život sám, voláme a prosíme, provázej nás svým Duchem a požehnáním. Amen
Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Ale Noe našel u Hospodina milost. Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. A Noe zplodil tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. Země však byla před Bohem zkažená a plná násilí. Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro . Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A ze všeho, co je živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali naživu; samec a samice to budou. Z rozmanitých druhů ptactva a z rozmanitých druhů zvířat a ze všech zeměplazů rozmanitých druhů, z každého po páru vejdou k tobě, aby se zachovali při životě. Ty pak si naber k obživě různou potravu, nashromáždi si ji, a bude tobě i jim za pokrm.“ Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal. (Gn 6)
Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ Petr mu řekl: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ (Lk 12:35-41)
Milí přátelé, dnešní evangelijní oddíl bezprostředně navazuje na to, co jsme slyšeli minulou neděli. Tedy na povzbuzení, abychom pro každodenní starosti nezapomínali na to, co dává našemu životu smysl, co nám nikdy nikdo nemůže vzít, o co za žádných okolností nepřijdeme. I kdybychom byli ohroženi na životě, i kdyby se celý tento svět otřásal ve svých základech. Tedy mohli bychom o to přijít – když se této možnosti sami vzdáme, když se to nestane naší životní prioritou. „Hledejte Boží království a to ostatní vám bude přidáno.“ To je pozvání, které spolu s varováním: „Nepečujte, co bude jíst, co si vezmete na sebe,“ může vyznít hodně neprakticky a pro běžný život docela nerozumně. Přesto ale právě toto pozvání před námi otevírá kvalitní a jedinečnou životní perspektivu. Ve srovnání s tím ale výzva k bdělosti není jen nerozumná, nepraktická, ale docela absurdní. Vzít ji vážně přece musí být naprosto zničující.
Však si to představte. Co by asi zbylo z života člověka, který by se chtěl vybudit k takto vypjaté ostražitosti? Nic než stres, napětí… A jak by po tom všem asi takový člověk vypadal? Dřív nebo později by z něj zůstal jen roztřesený uzlíček nervů. Pokud by ale něco takového vůbec bylo možné – být stále ve střehu, být v setrvalé pohotovosti a ani na chvíli nepolevit. Možná den, dva. Možná i celý týden. Tak je docela pochopitelné, že i apoštol Petr má nad tím vším pochybnosti: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Jestli vůbec, tak setrvalé bdělosti by snad, možná byli schopni jen zvlášť nadaní a obdaření jedinci. Ale že by to mělo platit pro každého?
A aby to nebylo málo, Ježíš sám sebe připodobní ke zloději, který přichází v nestřeženou chvíli, nikým pozorován, skrytě, tajně… Jaký to ale má smysl? Je snad cílem jeho příchodu překvapit, zaskočit, nachytat na švestkách? Kdo by pak mohl patřit patřit mezi blažené, kteří budou i v tu nejtěžší noční hodinu zastiženi bdící? Chroničtí nespavci, notoričtí flamendři a jinak podivné existence.
Ještě že se tedy Petr ozval. Dostane, a my spolu s ním, skrze další podobenství ještě jednu šanci, jak porozumět smyslu a podstatě bdění, ke které Ježíš vyzývá. „Když pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Vpravdě pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však onen služebník řekne: ‚Můj pán dlouho nejde‘ a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými. Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ (v. 42-48) Tentokrát tedy Ježíš, snad pro lepší srozumitelnost, vynáší scénu podobenství z hluboké noci na denní světlo. Aby bylo jasné, že zdaleka nejde jen o pouhé bdění. O do krajnosti vybuzenou ostražitost, která by znemožňovala jakoukoli další činnost. Bdělost se totiž ukazuje na tom, čím a jak naplňujeme čas našeho života. Tak vlastně Ježíš rozvíjí předchozí téma: „Nepečujte a hledejte nejprve Boží království – to ostatní vám bude přidáno.“ Tedy dejte si pozor, abyste se příliš nezabrali do každodenní péče o život, nezabředněte do všedních starostí, abyste nezapomněli, co je pro život tím nejdůležitějším. Bez čeho se život stává nekonečnou marností, prázdnou bublinou, která se dřív nebo později zcela rozplyne. Tedy nezapomeňte na to podstatné. V takovém zapomnění se totiž může člověk ztratit sám sobě. V přílišném soustředění na své vlastní potřeby se může zapomenout sám v sobě. A tak, paradoxně může docela ztratit kontakt sám se sebou, s podstatou, kdo vlastně v řádu celé stvoření je opravdovým člověk.
Právě na to zapomněl člověk před pradávnou potopou. Zapomněl se sám v sobě a zabředl do svých vlastních přání, tužeb. Zakroutil se sám do sebe. A to je hrozné pokušení. Jako had se stočit do svého nitra a nemít ve svém horizontu nic, než své vlastní potřeby, sebe sama a nic a nikoho jiného. To je hrozné pokušení, které mívá až tragické konce. Tehdy to došlo tak daleko, že „každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý“. Až Bůh stvořitel zalitoval, „že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci“. A v Ježíšově podobenství to nebylo o moc jiné. Nevěrný služebník se tak ve svém zapomnění vzdálil lidskému poslání, že si začal podle své libosti užívat života. A to i na úkor těch, se kterými měl sdílet společný prostor života.
Zapomenout se sám v sobě je hrozné pokušení. Může to mít i tragické důsledky. Může to ústit do násilí, teroru, genocidy, pogromů. Je to až děsivé, jaké konce může mít sobectví, ztráta kontaktu s tím, co je smyslem a podstatou života na této zemi. Proto jsou blahoslavení, kteří bdí. Kteří se nenechají uhranout pestrou a lákavou nabídkou všeho, co působí jako uspávadlo, jako opojný prostředek k zapomnění. Ježíš ale neblahoslaví všechny bdělé jen aby jim blahopřál, jen aby je pochválil, že obstáli, že odolali všem lákadlům a svodům, že nezapomněli na původní poslání, které Bůh člověku na samém počátku svěřil. V jeho blahoslavenství je i příslib – že nebudou zklamáni. Je v něm ujištění, že pokladnice Božího království je dostatečně bohatá, dostatečně plná, aby v ní bylo hojně a vrchovatě pro každého. Až tak vrchovatě, že je možné zvát, nabízet, zcela bez omezení.
Vlastně je to zvláštní, když říkáme, že církev v současném světě nemá dostatečný ohlas, že se dostává do jakési defenzivy. Jakoby neměla co nabídnout. Jakoby nebylo komu co nabídnout. Vždyť naše víra žije a roste právě z těchto zaslíbení, že „v království Božím místa dost, (a že) jídla je dost i pro hříšníky“, tedy že dostáváme víc, než bychom si zasloužili, víc než bychom sami pro sebe mohli potřebovat. Naše víra přeci žije a roste z toho, že Bůh nám nabízí tolik, že máme dost i na rozdávání – všem, kteří touží po naplnění života, kteří se nezapouzdřili a nespočinuli se sami v sobě… Jak to tedy, nemá naše působení v tomto světě ohlas? Nemáme snad na rozdávání? Nemáme snad co nabídnout? Jak to, když se nám nabízí víc, než sami vůbec můžeme přijmout?
„Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící.“ V tom je tedy možné zaslechnout zaslíbení. A také ujištění: ´Stojím na vaší straně. Stojím po boku všem, kteří to nevzdávají. Kteří se nenechávají zmást tím, že pozvání k víře Beránkově nemá nijak zvlášť velký ohlas. Že se vám za vaši bdělost nedostává příliš velkého uznání? Že jste někdy druhým dokonce i pro smích? Tohle všechno jsem zakusil na vlastní kůži. Co je to odmítnutí, posměch, i pronásledování. A přesto stojí za to vytrvat. Nevzdat to, Nevydat se cestou zapomnění…, ale stále znovu vlastním příkladem připomínat, v čem spočívá smysl lidského života.´
Možná si říkáte, v čem konkrétně tedy spočívá ten smysl? Na co stojí za to nezapomenout? Jakou podobu má mít bdělost oněch věrných a rozumných? Je zajímavé, že o tom se Ježíšovo podobenství ani náznakem nezmíní. Toho věrného a rozumného služebníka nám totiž Ježíš nijak zvlášť nepřiblíží. Pouze nám nastaví zrcadlo. Křivé zrcadlo. Abychom viděli, kudy se ubírá cesta těch, kteří si zdřímli a zapomněli. K jakým důsledkům takové zapomnění může vést. A to by snad mohlo stačit?! Takových zrcadel, pokřivených obrazů, karikatur lidského života přece máme kolem sebe víc než dost. A to by snad mohlo stačit, abychom zpozorněli a neusnuli na vavřínech. A pokud nevíme, můžeme se ptát a hledat, bystřit naši mysl a prosit za rozpoznání, co každému z nás bylo z Božích pokladnic svěřeno a k čemu můžeme zvát i ostatní.
A že i takové bdění není snadné? Není, ale je neseno zaslíbením: „Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.“ Amen
Ty, který jsi garantem všeho života, tobě vkládáme do rukou bezmocné oběti lidského sobectví, našeho zapomnění – děti, staré lidi, nemocné na těle i na duchu… Také ty, kteří zápas o smysluplný život vzdali, protože se zklamali, protože i my jsme zklamali. Do tvých rukou vkládáme ty, ze kterých vyprchává síla nejen těla, ale i ducha, ty kteří zapomínají, co je posláním človšěka na této zemi. Zvlášť ty, kterým jsi svěřil odpovědnosti větší díl – politiky, učitele, rodiče, lékaře, hospodáře, řidiče, vědce, bankéře… každou živou duši vkládáme do tvé laskavé péče. A snad i především správce tvých pokladů, tvůj lid, aby se učil a cvičil v bdělosti – aby každý mohl čerpat z pokladů tvého království. Slyš naše společné volání: Otče náš… Amen
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. (Ef 6:10-17)