Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! Bože můj, pomoz mi vyváznout z moci svévolníka, z rukou bídáka a násilníka. Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále. (Ž 71:1-6)
Děkujeme, Bože, za dar života. Za každý jeho den, za každý drobný okamžik. Děkujeme, že i dnes, tak jako již mnohokrát, nás zveš na svou oslavu života. Na slavnost, při niž nemusíme uhýbat před ničím, co nás tíží, spoutává, čeho se obáváme. Děkujeme, že se smíme i dnes zastavit, ohlížet se zpět, děkovat za všechno dobré, co jsme mohli doposud prožít, a také prosit za odpuštění toho, čím jsme tento život jakkoli znevážili. Děkujeme, že nás zveš na slavnost, skrze níž můžeme s důvěrou vyhlížet i do budoucnosti. S důvěrou, která roste z tvé věrnosti, z tvých zaslíbení, o která se můžeme v každé situaci, v každý okamžik našeho života opřít. Dnes zvlášť děkujeme, že se smíme stát svědky křtu Alice a Kristýny a že si smíme připomenout i naše vlastní křty i vše, co je nimi spojeno. Prosíme, veď nás svou dnešní slavností a buď nám skrze svého Ducha přítomen. Ame
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. (Kaz 3:1-13)
Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ Také zástupům řekl: „Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ‚Přijde déšť‘ – a bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: ‚Bude vedro‘ – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení. Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (Lk 12:49-59)
Je to vždycky velká událost, když se někdo rozhodne přijmout křest. Je to vždycky velká slavnost, když rodiče přinášejí své dítko ke křtu. O tom svědčí i vaše hojná účast na dnešní bohoslužebné slavnosti. Jde o něco výjimečného… zvlášť v tomto čase, v dobách, kdy slavnosti mívají poněkud jiný ráz….
Možná jste si toho také všimli, k čemu nás každá opravdová slavnost zve. Ukazuje nám totiž, jak obrovský prostor se před námi otevírá – v životě, ve světě, v čase, ve vesmíru. Podobně jak to naznačuje i starozákonní kniha Kazatel, když říká, že život je do široka rozprostřen mezi láskou a nenávistí, mezi rozením a umíráním, mezi světlem a tmou, budováním a bořením, blízkostí živých tvorů a samotou, opuštěností…. Až závrať z toho člověka jímá, jak obrovský prostor tu máme před sebou. A přitom tušíme jak stačí i jen málo, křivé slovo, pouhé gesto a něco se překlopí. Namísto spravedlnosti tu pojednou vybují bezpráví, budování se zvrtne v devastaci, bezpečný domov se promění v bojiště. To už naše hory a i celá zem zažily nejednou. Tak blízko k sobě všechny krajnosti života mají.
Vlastně by to mohl a měl být jeden z divů světa, že se to všechno ne vždy překlopí do té tíživé a život dusící krajnosti, že je možné uprostřed toho všeho žít. A nejen přežívat, ale nechat se také naplnit radostí, vděčností, pokojem, a ještě z toho všeho druhým nabízet, rozdávat… Až někdy člověk žasne. Co je to za sílu, která ten prostor života udržuje? Co je to za energii, která nám dává oprávnění vůbec doufat, že život v tomto balancování mezi rozením a umíráním je nejen možný, ale může být i radostí? Co se to děje mezi nebem a zemí, že to všechno naše pachtění a lopocení není jen marnost nad marnost a že dává vůbec nějaký smysl?
Kdyby se nám alespoň v tom našem putování dařilo rozlišit, kdy tíhneme víc do země stínů, do temnot a marnosti a kdy se naopak víc přibližujeme k tomu, co život podněcuje a rozvíjí. Vždyť to není vůbec snadné rozpoznat, co je dobré a zlé, co dává životu prostor a co jej naopak dusí. Kolikrát jsme si byli téměř jisti, že víme, co životu našemu i lidí kolem nás prospěje. A pojedou se to všechno nějak obrátilo nejen proti nám, ale všechno se nějak zvrtlo v pravý opak. Kolikrát se už člověk napálil – v dobré víře usiloval o spravedlivější uspořádání života – osobního, rodinného, celých lidských společností, a na konci toho všeho byly pogromy, perzekuce, invaze celých armád, v jedné rodině proti sobě najednou stál otec a syn, dcera a matka. I v těch nejdůvěrnějších vztazích se najednou zrodilo nejen napětí, ale vzdor, zášť, nenávist. Něco jakoby se zlomilo, něco jakoby se vymklo z kloubů…
O takovém vymknutí mluví i Ježíš. Ale nejen mluví. Jakoby sám s tím byl spojen. Jakoby dával za pravdu těm, kteří varují, že každé úsilí o dobro v sobě už nese spor, konflikt, boj o to, kde je pravda, kdo má pravdu…. „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! … Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“
„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi…“ Obraz ohně, rozdělujícího a tříbícího rozhodně nevyvolává příjemné asociace. Je spojen s žárem, se zkázou. I v Bibli je tento obraz hojně užíván právě v souvislosti s tříbením, soudem. Aby bylo zřejmé, že před věčností obstojí jen to, co je opravdu pevné, stálé, co neničí ani mol, ani rez, co má opravdovou váhu, hodnotu, co odolá náporům všech možných živlů, včetně těch ohnivých. Takový oheň, takový soud je příslibem obnovy života, je šancí, že všechno to, co život dusí a rozkládá může být a bude poraženo a zničeno…. Jenže zároveň je takový oheň ohrožující. Dotýká se nás, ohrožuje mnohé z toho, na čem si zakládáme, čeho bychom se neradi zříkali, co bychom neradi vydali vše pohlcujícímu žáru. Připomínka ohně rozdělujícího a tříbícího je tedy víc než znepokojující.
Navíc vystává otázka, jak se to všechno srovnává s postavou Ježíše a se vším, co si s ním spojujeme (například se křtem). Není snad Ježíš reprezentantem a hlasatelem bezpodmínečné a do široka se otevírající lásky? Tak bezpodmínečné, že je hlasatelem dokonce i milování nepřátel. A sám v tom jde i příkladem, svou náklonností k lidem všelijak klopýtajícím, bloudícím, selhávajícím. A je to také Ježíš, kdo varuje před přílišnou horlivostí a touhou nějak z gruntu se vypořádat se zlem. Znáte asi to podobenství o hospodáři, který sice zasel dobrou setbu, ale v noci, pod rouškou tmy ji jakýsi škůdce znehodnotil (Mt 13:24-30). Do dobré setby nasel plevel. A když to sluhové toho hospodáře zjistí, chtějí všechno to neřádstvo vytrhat. Hospodář je ale překvapivě zarazí. Aby omylem nepřišlo z té dobré setby nic nazmar, zabrání jim v odplevelení té původně dobré setby. A varuje je, slovy jednoho známého tradicionálu: „Nechte to růst, jen nech to růst, ať spolu roste vše co má vzrůst, vždyť všechny hrůzy a horory, byly v touze by svět očištěn byl.“
Jak se to tedy srovnává s tím, co jsme dnes slyšeli…. o jakém rozdělení Ježíš mluví, jaký oheň vyhlíží….? Oheň, v jehož brzké vzplanutí vzplanutí Ježíš doufá totiž není jen obrazem soudu a tříbení. Tento oheň je také nositelem života. Je znamením přicházejícího nebo přítomného Ducha. To, co můžeme vnímat jako ohrožení má totiž v sobě ohromný potenciál. Je příležitostí k obnově, k prohloubení života. Proto Jan Křtitel říká: „„Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Kl 3:16) Oheň jako Duch, Duch jako oheň, to je ta síla, která nejen spaluje, ale otevírá jinak úzký prostor, ve kterém člověk balancuje na hraně mezi životem a smrtí…. Oheň Ducha doširoka otevírající prostor, který by byl jinak těsně sevřený mezi tíživou minulostí a nejistou budoucností. Mezi láskou a nenávistí, blízkostí v objetí a odloučením, mezi pokojem a úzkostným sevřením….
Oheň Ducha může děsit, může se jevit jako hrozba, že skrze něj vzplane žár vzdoru, sváru, zášti, arogance, sousedských i příbuzenských konfliktů… Nic z toho nás ale nemusí děsit, před ničím takovým nemusíme uhýbat, zavírat oči, jakoby toho ani nebylo … To všechno a ještě mnohem sice zpřítomňuje i příběh Ježíše z Nazareta. Ale nejen zpřítomňuje. On to všechno také bere na sebe. Všechny sváry, konflikty, nepokoje. To vše a ještě mnohem víc nese za nás a pro nás na popravčí kříž na Golgotě. Aby se nám právě skrze oheň Ducha prostor života na této zemi docela nově otevřel. Aby nebyl jen balancováním na hraně, v úzkém sevření mezi radostí a pláčem, mezi budováním a bořením, nalézáním a ztrácením, objímáním a odloučením. Oheň Ducha před námi otevírá prostor, ve kterém můžeme život prožívat jako vzácný dar. Těšit se z něj a děkovat Bohu, že i nás k této jedinečné možnosti přizval – abychom každou drobnost v našem žití mohli okusit jako dobrý dar Boží. Amen
Bože je to podivný žár ohně, který přivedl tvého syna na popravčí kříž. Děkujeme, že můžeme v této zvláštní velikonoční události vidět žár ohně tvého Ducha. Vždyť ty jsi skrze svého syna Ježíše, skrze velikonoční události – skrze jeho smrt i vzkříšení před námi otevřel obrovský prostor života. Života neseným a živeným láskou, odpuštěním, nadějí. Proto tě prosíme, otevírej tento prostor života všude tam, kde bují zášť, nenávist – jak v zemích nám cizích a vzdálených, tak v blízkosti našich příbytků. Dávej nám moudrost, odvahu, daruj nám svého Ducha, abychom se stávali tvými nástroji pokoje a smíření. S důvěrou, že ty jsi naší silou, oporou i záštitou, s toutou důvěrou k tobě společně voláme: Otče náš…..
Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před ‚hořícím ohněm, temnotou, mrákotou, bouří, zvukem polnice a před hlasem Božích slov‘, při němž posluchači prosili, aby toho byli ušetřeni….Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: ‚Třesu se hrůzou a děsem.‘
Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle,
a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova…. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘. (Žd 12:18-29)