Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. (Ž 126)
Když se, Bože náš, ohlížíme na uplynulý čas života za námi, tak nemůžeme než žasnout. Jaké bohatství vzácných darů jsi nám každým dnem svěřil. Jakým množstvím vzácných darů jsi nás obdařil. A také nelze než žasnout, že ty ses k nám lidem i svému stvoření sklonil. V Kristu ses sklonil do bídy a malosti tohoto světa. Odpusť, že to tak málo bereme vážně. Odpusť, že má pro nás často větší váhu úspěch, sláva, moc a vlastně často ani moc dobře nerozumíme tom, že by v bezmoci, slabosti, nepatrnosti mohla být síla, velikost, nebo dokonce i sláva. Prosíme, provázej nás svým Duchem, otevírej nás pro to, co má v tvých očích cenu, váhu, co je bohatstvím života, které nám ty sám nabízíš. Buď nám přítomen, pro lásku tvého syna Ježíše Krista, který se tebou kraluje nyní i na věky věků. Amen
Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel , ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. (Iz 53:1-9)
Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor… Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství:
„Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Lk 14:1.7-14)
Tak tomu říkám odvaha. Přijít na hostinu, přijmout místo pro vzácného hosta a přitom kritizovat ty, kteří se snaží v nastalém ruchu zasednout přední místa – aby měli vzácného hosta na dosah, aby na něj dobře viděli, aby jim neuniklo jediné slovo, jediné gesto, snaží se najít místo v blízkosti Ježíše. Co by na tom mělo být špatného? Ježíšova reakce musela být pro tehdejší hodovníky hodně zarážející. Možná si říkali, proč nám to tu všechno vykládá? Co se stalo, že se do nás tak najednou opřel? Je mu snad nepříjemné, že se dostal do centra pozornosti? Co by za takový zájem dali mnozí jiní – učitelé, faráři, nebo i politici, kdyby měli ve svých sálech, kostelích zaplněna nejen zadní, ale také všechna přední místa. Nebo ho snad dráždí setrvalá touha člověka být vidět, touha k někomu slavnějšímu se alespoň na chvíli přitočit, přihřát se na jeho výsluní, ukázat se před druhými v jakémsi lepší společenském světle? Jistě, vždycky bylo, a stále je dost těch, kteří by se rádi nějak zviditelnili. Tak se všemožnými způsoby tlačí na místa a pozice, na která venkoncem nemají a na kterých by vůbec neměli co pohledávat. A to opravdu dokáže někdy docela pěkně otrávit.
Je ale docela dobře možné, že Ježíše nic podobného nedráždilo. Možná ani nikoho nechtěl kritizovat, za něco tak pochopitelného, jako je snaha být na dosah, na doslech známému Mistru a učiteli a něco užitečného si pro svůj život přece jen z takového setkání odnést. Ostatně Lukáš celou situaci líčí docela prostě. Ježíš jednoduše pozoruje, jak si hosté vybírají přední místa. Nic víc a nic méně. Ježíš ten ruch kolem sebe jen pozorně sleduje a jakoby mu to všechno něco připomíná. Ale nejen touhu dosáhnout významných společenských postů a uznání. Mnohem víc. Mety a ambice tehdejšího člověka totiž byly docela vysoké – dosáhnout nebes, dosáhnout věčnosti, zajistit si podíl na tom, co nakonec vede z pomíjitelné každodennosti. Dosáhnout met nejvyšších, nezpochybnitelných, met, které přetrvají všechny věky, otřesy, války, katastrofy, které překonají i samu smrt.
Kdyby šlo ale jen o touhu. Na té by nebylo vůbec nic pochybného. Spíš naopak. Co je ale zarážející a na co Ježíš naráží, je především sebevědomí těch, kteří jakoby se už už viděli na předních místech hodovních síní Nejvyššího. Jakoby se už viděli v samotném cíli. Jakoby už sami sebe viděli na předních místech Boží hostiny. Ale abychom se nepletli. Tomuto sebe-uspokojujícímu přesvědčení Božích vyvolených nepodléhali jen někteří. Ti, kteří by se snad mohli prokázat jakýmisi zásluhami, kteří by snad mohli prokázali, jak sami na víře vyrostli a uzráli. Třeba jako ten farizei, který se neopomenul nad druhé povytáhnout dokonce i při modlitbě. V samotném chrámu Hospodinově měl odvahu volat k nebesům: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník…“ (Lk 18:11) K touze dosáhnout těch nejpřednějších míst v Božím království totiž neměli daleko ani Ježíšovi učedníci. Ačkoli vůbec nepatřili mezi tehdejší společenskou smetánku. I oni se dokázali mezi sebou handrkovat, kdo bude mít v Božím království přednější postavení (Mt 18:1; Lk 9:46)
Takové pokušení totiž ohrožuje všechny, kteří přijímají nějaké poslání, kteří jsou si vědomi jedinečnosti úkolu, který jim byl svěřen. Na tom totiž vždycky stálo a stále stojí společenství Božího lidu, již od dob Abrahama, Izáka, Jákoba. Na vědomí, že mu bylo v tomto světě svěřeno zvláštní poslání. A právě vědomí svěřeného poslání byla také síla, která dávala odvahu čelit nejrůznějším obtížím, protivenstvím, pronásledováním. Na tom vyrůstala jistá hrdost, která nedovolovala couvnout před jakoukoli nesnází. Díky tomu můžeme až žasnout, jaké dědictví nám tady předchozí generace zanechaly. Potíž je ale v tom, že takové sebevědomí se může nepěkně zvrtnout. Může se překlopit v aroganci, přezíravost, pýchu a povýšenost. Takže když to Ježíš všechno pozoruje, začne vyprávět svůj příběh. A protože je to příběh také o hostině, dokonce o svatební hostině, tak si může být každý jistý, že vypráví podobenství. Že ten příběh je připodobněním k té nejslavnější hostině, hostině v Božím království, na které neplatí žádná privilegia, výhody, zásluhy….
Možná si ale i vy říkáte, proč bychom si i my měli právě toto podobenství dnes připomínat. Kdo by dnes mohl být adresátem právě takového vyprávění? Tlačí se snad někdo ještě dnes na výsluní Božího království? Jsou i mezi námi stále takoví, kteří by si chtěli zajistit podíl na věčnosti? A pokud ano, bylo by jich dost na to, aby na takových „postech“ nastala vůbec nějaká tlačenice? Vždyť to někdy dokonce vypadá tak, že snaha zanechat byť i jen na této zemi významnou a smysluplnou stopu, stopu mající jakýsi punc věčnosti, i tato snaha zdá se jakoby vyprchala. Jestli se kdysi říkalo, člověk člověku vlkem, tak dnešní skeptik by toto staré přísloví mohl parafrázovat: člověk životu, nebo člověk zemi parazitem. Takže věčnost, touha získat alespoň nepatrný podíl na věčnosti, na tom, co přesahuje naši časnost, kdo o to dnes stojí? Takových dnes už opravdu mnoho není. A že bychom překypovali hrdostí svědků víry předchozích generací, že by nám hrozilo upadnout v pokušení pýchy, povýšenectví, nadřazenosti nad druhými, to nám zdá se také nehrozí. Tedy ne že by i tak nestálo za to si znovu připomínat váhu poctivé pokory. O tom asi není pochyb. Jenže toto Ježíšovo podobenství není pouhým morálním apelem, aby člověk nezvlčil. Neuštědřuje nám lekci slušného chování. Ježíš jde mnohem dál. Chce ukázat, co je podstatou víry a vůbec celé existence Božího lidu, a jaké je jeho místo v tomto světě.
Jeho úkolem tedy není vyhřívat se na společenském výsluní, pobývat na předních místech společnosti. Je posílán tam, kam nemíří zář žádných reflektorů. Kam nedosahuje moc a zájem žádných mediálních mocností. Všude tam, před čím zraky člověka běžně uhýbají, co vyvolává nechuť, odpor i opovržení. Ta nejposlednější místa totiž mají navzdory všem předpokladům svoji důstojnost. Nesou totiž na sobě pečeť Božího zájmu. Právě do těchto míst totiž veškerou svou pozorností, celou svou bytostí směřoval i Ježíš. Až tak, že se sám ponížil níž než otrok. Jak jsme to dnes slyšeli od proroka Izaiáše: „Neměl vzhled ani důstojnost … byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“ Takové ponížení Ježíš bere na sebe, aby odsud mohl pozvednout ty nejposlednější a pozvat je ke svému stolu a do svého království. Aby i ti nejnepatrnější mohli slyšet pozvání: Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni a já vám dám odpočinutí. Amen
Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2:5-11)