Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. (Ž 1)
Tobě patří, Bože, dík a naše chvály. Za bohatství tvého stvoření. Za krásu nového dne. Za dar života, který jsi nám svěřil. Chválíme tě, že smíme tento den opět začít ve společenství tvého lidu, a také s prosbou o obnovu, oživení lásky mezi námi a tebou. Naše vděčnost snad ani nemůže vyvážit a vystihnout všechno to, co dáváš nám i celému tomuto světu – lásku, trpělivost, shovívavost, odvahu vycházet nám vstříc, vytrvalost v touze po smíření, ochotu provázet nás v dobrém i zlém. Pokorně prosíme, odpusť nám všechno, čím tvou velikost znevažujeme, odpusť, čímkoli jsme tvou láskou pohrdli, odpusť, když nemáme odvahu stát pevně ve službě tvému království. A požehnej nám přítomností svého Ducha, ať i toto shromáždění je neseno tvou slávu, ať na sobě neseme stopy tvého majestátu. Pro lásku a oběť tvého Syna Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen
Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremjášovi: „Vstaň a sestup do hrnčířova domu a tam ti ohlásím svá slova.“ Sestoupil jsem tedy do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu. Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné. I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský. Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého. Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím. Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci. A nyní vyřiď mužům judským a obyvatelům Jeruzaléma: Toto praví Hospodin: Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.“ (Jr 18:1-11)
Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. (Lk 14:25-37)
Jak byste to udělali, když byste někoho chtěli pozvat na oslavu narozenin? Nebo na svatbu? Nebo na jakoukoli jinou společenskou událost? A přitom by vám záleželo na tom, aby přišlo co nejvíc těch, které byste tam rádi viděli. Těch způsobů bychom jistě našli spoustu. Od osobního pozvání přátel, blízkých, sousedů, až po využití nejrůznějších mediálních vymožeností. Jedno by ale každé takové pozvání asi mělo společné. Nemělo by nejen vzbuzovat rozpaky, nejistotu, nebo dokonce odpuzovat. Naopak. Mělo by mít šmrnc, jiskru, mělo by být poutavé, lákavé.., aby se každý z pozvaných mohl pěkně naladit, natěšit na vzácnou příležitost.
Co kdybyste ale měli někoho pozvat do kostela, do společenství sboru? Nebo dokonce k víře? Jak by takové pozvání vypadalo? Čím by asi tak bylo možné jiného člověka zaujmout? Nesnadná otázka. Zvlášť když se dá předpokládat, že většina by opáčila: O takové pozvání nestojím. Bez modlitby, bez Bible, možná i bez vašeho Boha si docela dobře vystačím. Stačí když něčemu věřím. Bez té vaší víry se určitě obejdu. Ještě by se z toho mohla vyklubat nějaké povinnost. Možná by mě to i nějakou korunu stálo, a taky čas, a toho už vůbec není nazbyt. A co kdybych musel něco měnit na způsobu života, na životních prioritách … A taky bych se tam mohl potkat s lidmi, o které zas tak moc nestojím … Nesnadný úkol někoho zvát k víře. Noční můra pro všechny, kteří by i rádi pozvali, někdy se o to i pokusili a neuspěli, narazili, nebo se dokonce setkali s posměchem.
O to strašidelněji nám pak může znít, co vlastně už opakovaně slyšíme z Lukášova evangelia. To totiž nepůsobí jako lákavá, do široka otevřená nabídka. A zdaleka nejen kvůli tomu, že by v tom všem zněly nějaké nároky. Že bychom byli úkolování náročnými a nepříjemnými povinnostmi. Ježíš nás zasahuje mnohem hlouběji. Vypadá to totiž, že následování Krista je neseno ztrátami. A to těmi nejbolestnějšími. A to nás ještě ekumenický překlad docela šetří. V originále na místo ochoty zříci se – otce, matky, ženy, dětí, sebe sama, totiž čteme: „Kdo nemá v nenávisti svého otce, matku, ženu, dítě, ano i sám sebe, nemůže být mám učedníkem.“ Podobně nelze přeslechnout o několik málo veršů před tím, téměř hrozivé: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení. Neboť od této chvíle budou v jednom domě … budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ Koho chce Ježíš pro takovou cestu získat? Vždyť to je téměř odpuzující! Co tím sleduje? Chce snad sešikovat elitní jednotku do krajnosti loajálních a všeho schopných podivínů?
Nedovedu si představit, že by ani tehdejší Ježíšovi posluchači nebyli zaskočeni. A jak to často v takových situacích bývá, Ježíš se pokusí do celé situace vnést světlo pomocí podobenství. Tentokrát nabídne sice krátká, ale hned dvojí připodobnění. „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.“ (Lk 14:28-33)
Jak už jsem se zmínil. Obě podobenství jsou hodně krátká. Téměř schématická, zjednodušující. Tak by se dalo zapochybovat, co si z toho vzít. Abychom se poučili, museli bychom přece vědět víc. Kde udělal stavitel chybu? Jenom v tom, že si nespočítal předem náklady? Mohl k tomu mít docela dobrý důvod. Mohl být tak dobře finančně zajištěný, že ho náklady vůbec nemusely zajímat. I kdyby se stavba třikrát desetkrát prodražila, stále ho to nemuselo finančně zruinovat. Během stavby se také mohlo něco vážného přihodit. Nepředvídatelné ztráty, celospolečenská krize… Takových, kteří stále znovu upadají do finanční tísně je stále víc než dost. Přestože si s propočty nákladů dali práce víc než dost. A vůbec to nemusí být jen proto, že pro bláhovosti upadli do dluhové pasti. Navzdory vší obezřetnosti, propočtům se i tak může stát, že z původních předpokladů nakonec nezůstane kámen na kameni. Každé „podnikání“ v sobě přece vždycky nese riziko neúspěchu a pádu. A podobné pochybnosti bychom mohli mít i v případě neúspěšného vojevůdce.
A vůbec. Není to v životě tak, že bez odvahy pustit se do rizika, i do jasně bláznivých projektů a předem prohraných bitev by člověk sotva dokázal něčeho dosáhnout? Při všech šrámech a nemocech, kterými trpí moderní civilizace, kde bychom dnes bez takové odvahy byli. Kde by byla i církev, kdyby se jen úzkostlivě držela „reálných“ možností a předpokladů. Sotva by se živá víra rozšířila do celého světa. Sotva by byla někdy nějaká reformace, sotva bychom se shromažďovali v tomto kostele… Beze možná i bláznivé odvahy nemá budoucnost ani tento sbor, ani evangelictví v této zemi, ani žádné jiné křesťanské společenství kdekoli na světě. Proč tedy Ježíš raději nepovzbudí všechny ty, kteří se snaží, hledají cesty, jak přizvat druhé k víře, jak druhým zpřístupnit společenství víry? Proč nenabídne útěchu všem, kteří navzdory všemožným pokusům narážejí na pochybnosti, skepsi, poraženectví a taky na nepochopení, odmítání, odpor…?
Možná ale právě o to se Ježíš, jakoby oklikou pokouší. Již ta uvozující otázka je svou sugestivností podezřelá. „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?“ S tím se samozřejmě nedá než souhlasit. Jakákoli jiná odpověď je předem vyloučená. Byl by člověk blázen, kdyby se pouštěl do rizika bez předchozí rozvahy, bez propočtů, bez racionálního zvážení všech pro a proti. To dá přece rozum. Jestli na to nemám dostatek prostředků, předpokladů, schopností, spolupracovníků… sotva se dá počítat s jakýmikoli úspěchem… Pouštět se do takto nejistých podniků by bylo holé šílenství.
Ale o čem jiném před okamžikem mluvil? Není už sama víra hodně nejistým podnikem? Nenabízí už samo následování Krista hodně pochybné perspektivy? Vždyť právě o tom Ježíš před chvílí mluvil: „Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ To rozhodně nezní jako příslib nějak zářných výhledů. Tak přece nevypadá život úspěšného člověka!? O zpochybnění dvojího přikázání lásky ani nemluvě. Kdo by se pouštěl do čehokoli, co je spojeno s rizikem, že se bude muset zříct svého otce, své matky, své ženy, dokonce i dětí? Kdo se vydá na cestu, na které by měl ztratit i sebe sáma? Nikdo. A pokud ano, tak by to byl blázen. Byl by všem jen pro smích. Právě jako onen „nepředvídavý“ stavitel nebo pošetilý vojevůdce.
Není ale cesta víry, a vůbec život sám, není každý náš den jedním velkým riskantním podnikem? Při kterém když vezmeme vážně, když zvážíme všechna pro a proti, když zohledníme všechny naše možnosti, a také limity, omezení, tak nám vlastně ani nezbude než uznat, že na to nestačíme? Že jsme jen vánek pouhý? Že jsme podobni oněm hliněným nádobám z vize proroka Jeremiáše?
Ale ani to není důvod, proč nám to Ježíš připomíná. Nechce nás ani polekat či vystrašit. Ani zviklat či zastrašit. Naopak nás chce povzbudit – abychom se nebáli riziko víry a následování Krista vzít na sebe. Vždyť on sám tuto křehkost života, naši vlastní křehkost na sebe vzal. Se všemi jejími důsledky. Vzal ji na sebe, aby i nás úžinou křehkosti a slabosti provedl. Aby otevřel cestu k obnově Božího stvoření. Aby i nás pozval k účasti na díle obnovy. Abychom i my mohli mít podíl na obnově celého Božího stvoření. A to je pozvání, které se jen tak neodmítá. To je výzva, ke které stojí za to se připojit. Zvlášť když se v tom všem můžeme opřít o toho, kdo již úžinou křehkosti a slabosti prošel. Když se můžeme spolehnout na toho, který se stal pevným, neotřesitelným základem rekonstrukce Božího stvoření. A to je základ, který nemůže zklamat. Jak i jinde v Písmu čteme: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘ (1. list Petrův 2:6) Amen
Někdy je těžké, Bože, uvěřit, že proces obnovy, rekonstrukce tvého stvoření se někde nezadrhl. Někdy je těžké k tobě volat a prosit, když se zdá, že svět si i tak dál běží po svém. Přesto znovu k tobě voláme, znovu se přimlouváme za tvé stvoření, které ohrožuje řinčení zbraní – nejen v Sýrii, ale i v zasedacích sálech politiků. Přimlouváme se za tvé stvoření, které jakoby se stalo hříčkou v rukách obchodníků, ekonomů, stratégů spokojeného a ničím nerušeného života. Přimlouváme se za tvé stvoření, které je protkáno bolestí, nemocemi, strachem, samotou. Přimlouváme se za pokoj a také za důvěru pro všechny, kteří ztratili chuť a odvahu věřit. Kteří ztratili víru, že ty vedeš své dílo dobrý směrem. V tiché modlitbě Ti předkládáme naše potěšení i bolesti …. A jako tvé děti k tobě
‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ (Ř 10:8b-11)