Pro předního zpěváka. Davidův, když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě. Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost. Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. (Ž 51:1-10)
I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš . Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. (Ex 32:7-14)
Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15:1-10)
Když má člověk jenom trochu otevřené oči, když nahlédneme i do hodně vzdálené minulosti, jen těžko se ubránit dojmu, že lidské dějiny provází jeden vleklý a dlouhověký svár. A to nejen mezi námi lidmi – mezi hloupými a pošetilými, chudými a bohatými, mezi generacemi, kulturami, národy, mezi rozdílnými názory a zkušenostmi… Jakoby to všechno dlouhověké napětí bylo součástí sváru mezi mezi dobrem a zlem, mezi nebem a zemí. Jak se to podle biblické knihy Zjevení zpívá v jedné písni: „Byl boj na nebi, s drakem rval se Michael, byl boj na nebi s drakem zlým lstivým, drak na zem, z nebe je svržen, ten boj na zemi trvá dál.“ Pravda, můžeme se při tom všem opřít o jiné biblické vyznání, že tento svět je spolu s celý obrovským vesmírem od samého počátku budován na solidních základech. Že není produktem jen jakési náhody, výslednicí příznivých okolností. Ale že všechno kolem nás, kam jen oko dohlédne a ještě mnohem dál a výš, je dílem laskavého tvůrce, že veškerý život je hněten a garantován autoritou, která to všechno přesahuje. Autoritou, která celou svou vahou směřuje své dílo k dobrému.
A přece jakoby v celé té úžasně pestré setbě bylo zaseto nějaké vadné semeno, které tu a tam vzklíčí a vybují v zlo, které hrozí zahubit vše živé. Jako morová rána, jako nervový plyn se šíří rychlostí blesku a kosí vše a všechny, kteří se mu dostanou do cesty. Někdy se to děje nenápadně, jakoby šlo jen o nevinnou hloupost – když se člověk pokusí prolomit nějaké tabu. Jen aby ozkoušel, jestli se opravdu naplní předchozí varování. Jako v tom biblickém příběhu ze zahrady Eden. Někdy stačí docela nepatrná drobnost. Prosté opomenutí, nešikovně vyřčené slovo, záblesk pošetilosti, trocha závisti, špetka nevraživosti, nevinný žert … a na konci všeho je to hotová katastrofa.
A skoro vždycky, ne-li výhradně, je do toho všeho nějak zapleten člověk. Koruna Božího stvoření, samotným tvůrcem ustanovený správce všeho života. Ten, o kterém starozákonní trubadúr pěje ono známé: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověk, že se ho ujímáš. Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností….“ Vzpomínáte… Žalm osmý. Ten, který byl jako jediný tvor na celé Zemi obdařen svobodou a schopností se rozhodovat. Mezi množstvím alternativ, příležitostí, nabídek. Ten který byl obdařen schopností život poznávat v jeho nesmírné rozmanitosti a spletitosti, a také rozvíjet, obohacovat… Právě tento člověk se ukazuje tím slabým, zranitelným článkem toho obrovského propletence vztahů, souvislostí, vzájemné provázanosti… Jakoby na ten svůj výsostný úkol nestačil, jakoby tu svou odpovědnost nedokázal uchopit, jakoby se jí vzdával, utíkal od ní…
A pak slyšíme, že i Bohu najednou dojde trpělivost. A vzplane hněvem. Rozhořčen a pobouřen tím, kam až je lidské pokolení schopno zajít. A nejen ze zvědavosti, nebo pro svou neschopnost. Ale i pro touhu po moci, po slávě, po nezávislosti, po dokonalosti… Jednou se tedy rozhodne zemi zaplavit vodami, jindy se chystá město sežehnout ohněm. Dokonce i národ, který si mezi ostatními vyvolí – jako příklad všem ostatním – se rozhodne, že jej vyhladí. Je to zvláštní, slyšet kolikrát člověk dokázal i Bohu hnout žlučí. Zvláštní a přesto docela pochopitelné. Když se nám naše vlastní dílo nějak vymkne z rukou, tak z toho býváme také docela přepadlí. Přepadá nás smutek, lomcuje s námi vztek, býváme nevrlí. A to jde kolikrát o maličkosti. Když ale hrozí malér obrovských rozměrů – že celé Boží stvoření zachvátí zhoubná nákaza, ze které už nebude možné se vzpamatovat, pak se snad ani nelze divit, že ani Bůh nezachová klid a chladnou hlavu a rozhodne se rázně zasáhnout.
Co ale také nelze přehlédnout, že se na scéně tohoto dramatu tu a tam objeví člověk, jako byl Mojžíš, nebo Abraham, a vstoupí do tohoto zvláštně zjitřeného prostoru. Do napětí mezi nebem a zemi, mezi Bohem a člověkem a hledá cestu, jak otupit hroty stále se stupňujícího napětí. Je to smělý krok. Vždyť by se dalo v takového chvíli docela oprávněně říct, že již není návratu, že všechno zašlo až příliš daleko. Co by na tom mohl ještě člověk změnit? Když i sám Bůh je rozhořčen. Čeho by mohl pouhý jedinec dosáhnout, když i sám Bůh se rozhodl? Kolikrát se už ukázalo, kdy nebylo návratu, kdy jakákoli snaha byla marná a východisko z nouze se neukázalo. Sodoma také nebyla ušetřena. I přes usilovný modlitební zápas Abrahama. A tehdy v čase Noeho příval vod také dolehl na celou zemi.
A proč to všechno připomínám. Právě v této souvislosti se ukazuje, jak nesamozřejmá je odpověď, když se Ježíš ve svém podobenství ptá: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“ Ježíš se ptá, jakoby nečekal ani jinou odpověď. Samozřejmě že se pastýř vydá za tou ztracenou, zbloudilou ovcí, aby ji zachránil. A jestli je možné si na místo pastýře dosadit Ježíše, nebo dokonce samotného Boha, pak ani nelze na vznesenou otázku ani jinak odpovědět. Ale v tom je ten háček. Ono to tak samozřejmé vůbec není. Ani v to tom podobenství. Vydat se za jednou ztracenou, znamená zbylých 99 opustit. A Ježíš ještě zdůrazní: „na pustém místě“. A to už je opravdu na zváženou. Vydat se za jedním ztracencem, ohrozit vše ostatní, dokonce i sám sebe vystavit riziku. To není vůbec samozřejmé rozhodnutí. Pro jednu poblázněnou ovci. Pro jednu ztrátu by se mohlo přihodit ještě něco horšího.
A že by bylo možné se opřít o výhled, kterým každá taková záchrana může vyvrcholit? Že by bylo možné se opřít o radost, kterou obě podobenství vrcholí. Ani ta ale není nijak samozřejmá. To, že ta žena nakonec uspořádá velkolepou slavnost, když najde ztracený peníz vlastně ani nedává velký smysl. Vždyť náklady na takovou radost můžou snadno přesáhnout zisk z nalezení ztraceného. Ani radost z nálezu, ze záchrany ztraceného, byť by to byla sama nebeská radost, ani ta není žádnou samozřejmostí.
Buďme tedy vděční, že se Bůh skrze svého Syna i za námi vydává a potěšujme se nesamozřejmou radostí. Amen
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3:16)