Pro předního zpěváka, žalmová píseň. Hlahol Bohu, celá země! Pějte žalmy k slávě jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem. Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy! Pro tvoji nesmírnou moc se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé. Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu. Pojďte, pohleďte na Boží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň. Moře obrátil v souš, řeku přešli suchou nohou; radujme se tady z něho! Věčně vládne svou bohatýrskou silou, pronárody sleduje svým zrakem. Odbojníci ať se nevyvyšují! Dobrořečte, národy, našemu Bohu, zvučně rozhlašujte jeho chválu. Zachoval nás při životě, nedopustil, aby nám uklouzly nohy. Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho. (Ž 66:1-12)
Pane a Králi náš, dnes jsme přišli, abychom ti především děkovali. Za všechny dary, které z tvé štědrosti přijímáme. Přijmi náš dík za dar života, že smíme být součástí ohromného organismu planety Země i celého vesmíru. Chválíme tě za všechno, co nám pomáhá tento dar života udržovat o rozvíjet – za vodu, za vzduch, za pokrm. Děkujeme za všechno, co dává a udržuje život zvířat, rostlin a vůbec celé přírody. Děkuje za krásu tváře této země. Děkuje za radost ze života, za to že smíme tuto radost sdílet s druhými. Děkujeme, že i nás pověřuješ, abychom byli správci tvého díla a že nám v této službě ty sám žehnáš. Amen
Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě. Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“ Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“ Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu.
Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: »Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.«
Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: »Omyj se, a budeš čist.«“ On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“ (2Kr 5:1-3;7-15c)
Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ (L 17:11-19)
Není to poprvé, co do středu pozornosti, jako příklad hodný následování, Ježíš pozdvihne člověka, kterého by si jen málokdo všiml. A pokud snad přece jen, tak by se vysloužil jen posměch, pohrdání, urážky. Ten člověk byl totiž Samařan. Z pohledu pravověrného Žida tedy člověk pochybné víry, podivného původu, od kterého by nikdo ze slušných a spořádaných občanů tehdejší společnosti sotva očekával něco dobrého. A právě on je vyzdvižen jako vzor, jako příklad hodný pozornosti. Hlavní ostří příběhu, podobně jako v podobenství o milosrdném Samařanovi, by tedy mohlo směřovat proti přehlíživosti a povýšenectví nad těmi, kteří se dostali na okraj společnosti, kteří jsou součástí nějaké menšiny a jsou považováni za outsidery. A protože to vypadá, že těch vystrčených, nepřizpůsobivých, vydělených a také povýšených, arogantních i rasisticky smýšlejících v naší společnosti kvapem přibývá, určitě by nebylo marné tento rys dnešního příběhu uchopit a rozvinout. A propojit s naší současnou zkušeností.
V návaznosti na dnešní slavnost ale zcela pomiňme toto jiskřivé téma a zkusme se soustředit na jediné. Co to bylo, čím si ten Samařan v Ježíšových očích vysloužil takovou pozornost? Čím se od svých souputníků v nemoci tak výrazně lišil? Někdy to může vypadat, že právě v dnešním čase jsme nějak zvlášť postiženi jakýmsi syndromem samozřejmosti. Syndromem samozřejmého nároku na zdraví, na práci, na základní životní potřeby. Přičemž to základní se nám rozrůstá do rozměrů, o kterých se ještě žijící nejstarší generací ani nezdálo. Na příběhu těch dávných malomocných se ale ukazuje, že tento syndrom není jen dětskou nemocí moderní dobry. Že to je bolest, která provází lidstvo celá tisíciletí. Jak jinak si vysvětlit, že devět z deseti uzdravených svému dobrodinci nepřišlo ani poděkovat? Že pouze jediný přišel vyjádřit hlubokou vděčnost za navrácené zdraví?
Přitom postižení malomocenstvím nebyla žádná chvilková indispozice. Něco jako náhlá žaludeční nevolnost. Nebo sice nepříjemné, ale celkem banální nachlazení. Ne náhodou se s malomocenstvím v Bibli setkáváme takřka na každém kroku. Až by se mohlo zdát, že to bylo nejčastější a nezávažnější onemocnění té doby. Podobně ale jako ani dnes rakovina není tou nejtěžší nemocí moderní doby. Jsou nemoci mnohem zákeřnější, mnohem nebezpečnější, nemoci, na které umírá podstatně víc lidí, než na všechna nádorovitá onemocnění dohromady. Přesto je právě rakovina, stejně jako tehdy malomocenství jakýmsi symbolem největšího ohrožení zdraví a života. Hrozbou, která nahání strach, v jejíž blízkosti jakoby se rozplývaly všechny dobré životní perspektivy. Nemocí par excellence, nemocí v bezmoci, vydělením, pádem do neužitečnosti, do izolace od života, který považujeme za normální, běžný, smysluplný…. To vše je možné mít na mysli už při samotném vyslovení slova malomocenství.
Proto když Ježíš těch deset nešťastníků uzdraví, tak všichni svorně jdou a vyhledají kněze. Ne snad proto, aby spolu s nimi na modlitbách děkovali za navrácené zdraví. Ani proto, aby je požádali o uspořádání děkovné bohoslužby. Jedině kněží je totiž mohli do té doby malomocného člověka zprostit stigmatu nebezpečného, těžkou infekcí postiženého člověka. Jedině oni mohli prohlásit do té doby malomocného člověka za zdravého. Jedině oni mohli uznat, že nikoho neohrozí a že návrat je možný. Návrat k blízkým, k práci, do běžného života. Kromě vlastního uzdravení tedy každý malomocný musel projít náročným schvalovacím procesem, že je opravdu hoden návratu. Bez dobrozdání kněží nevedla cesta zpět.
A to nevylo vůbec samozřejmé. Každý takový návrat vlastně patřil do kategorie zázraků. A přesto pouze jeden z deseti přišel, aby Ježíši poděkoval a Bohu vzdal chválu. Ale abychom těm devíti nekřivdili. Vůbec nic nevíme o tom, kam šli a co dělali. Je docela dobře možné, že ze svého uzdravení měli upřímnou a nelíčenou radost. Je možné, že spěchali, aby se o svou radost podělili se svými nejbližšími. Jak by to bylo pochopitelné. Možná to šli oslavit žejdlíkem lahodného moku. A nejeden vyprázdnili s vděčnou vzpomínkou na svého dobrodince.
O záměrech, motivech, postojích těch devíti nevíme vůbec nic. Nelze tedy vyloučit, že i oni měli z náhlé proměny života nemalou radost. A přesto pouze ten jediný měl slyšet: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ Zvláštní. Jakoby těch zbylých devět uzdraveno ani nebylo. Jakoby absence opravdové a hluboké vděčnosti byla vážnou trhlinou na celém procesu uzdravení. A nejen uzdravení. Ježíš říká doslova: „Jdi, tvá víra tě spasila.“ Jakoby vděk dobře a zdravě otevíral také celou další budoucnost. A naopak nevděk jakoby problematizoval každý další den, třeba až k onomu syndromu samozřejmosti se všemi jeho hrozivými důsledky. Apoštol Pavel na začátku epištoly do Říma tyto důsledky líčí docela temně. „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni … a jejich mysl se ocitla ve tmě … upadli v bláznovství … Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.“ (Ř 1:21-31)
To jsou ostrá slova. Ztráta schopnosti být hluboce vděčný ale může mít opravdu dalekosáhlé důsledky. Nejen v tom, že si přestaneme vážit života jako vzácného a jedinečného daru, ale že i všechno ostatní kolem nás se stane nástrojem naší pýchy, soběstřednosti, jakoby všechno a všichni tu byli jenom kvůli nám. Kam až může absence hluboké vděčnosti vést se ukazuje mimo jiné i v tom, jak v té nejcivilizovanější části naší planety zacházíme s potravinami. Samozřejmost života v dostatku nás dovedla tak daleko, že téměř polovina zdravých a nezávadných potravin v zemích EU končí na skládkách. A to jenom proto, že nemá ideální tvar, rozměr či barvu. Každé druhé rajče, nebo každá druhá hlávka salátu končí v kontejneru pro jednu drobnou vadu na kráse. Každý Čech tak vyplýtvá ročně kolem 100 kg využitelných potravin. Každý rok se v bohatých zemích vyhazuje víc než 200 milionů tun potravin. Což by bohatě stačilo k nasycení všech hladovějících na celém světě. Hnijící potraviny na skládkách produkují více než třetinu všech skleníkových plynů, které se dostávají do ovzduší a zvyšují teplotu zemské atmosféry. Přitom se ale nemrhá jen potravinami. Nazmar přichází veškerá energie potřebná k výrobě a dopravě potravin. Včetně lidské práce. To jsou až závratné údaje. Zvlášť když si uvědomíme, že jsme všichni součástí tohoto systému, z kterého jakoby nebylo úniku.
Proto zkusme slyšet Ježíšovo slovo určené tomu jedinému z deseti uzdravených také jako povzbuzení. „Jdi, tvá víra tě uzdravila,“ totiž není jen konstatováním léčebného procesu. Ale ukazuje, že vděčnost také otevírá perspektivu, že vede k uzdravení budoucnosti – i tam, kde se cítíme opravdu málo mocní. Když budeme Bohu vděční, ochotni mu vzdát chválu za všechno, co z jeho laskavosti dostáváme, mohou se proměnit i naše malo-mocné výhledy. Amen
A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Poslání Zj 5:11-13)