Davidův. Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou. Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého, neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi. (Ž 37:1-9)
Bože a Pane náš, chválíme tě, že jsi nás povolal do života, děkujeme že smíme mít i my podíl na tomto vzácném bohatství. Ty jsi nás, Bože, ale povolal nejen do života, ale i k víře. Dal jsi nám možnost být součástí tvého lidu – abychom i my byli světlem a solí této země. Děkujeme, že jsi nám dal tuto vzácnou příležitost, ale také prosíme – odpusť nám. Vždyť naše víra je tak malá, naše důvěra v tvá zaslíbení je tak chatrná. Chybí nám smělost víry – nemáme dostatek smělosti, abchom se pevně opřeli o tvé přísliby života ve svobodě, pokoji, lásce… a abychom tak byli živými a věrným svědky tvého evangelia, jak jsi nám ho ukázal v Ježíši Kristu. Odpusť nám naši malou víru a prosíme – dej nám více víry. Dej nám více víry, ať se tvá sláva, velikost tvého díla stane známou všem lidem kolem nás, ať se i toto naše společenství stane útočištěm všem, kteří hledají, žízní po pravdě, lásce a spravedlnosti. Daruj nám svého Ducha, ať se staneme i my nástrojem tvého milosrdenství. Pro lásku a oběť tvého Syna prosíme, smiluj se nad námi. Amen
Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím. Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou , ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli. Juda odešel do vyhnanství ponížen a nesmírně zotročen. Usadil se mezi pronárody, odpočinutí nenachází. Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech. Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři . Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé si žijí v klidu, neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníka do zajetí. Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost. Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu: táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele. (Pl 1:1-6)
Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“ „Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: ‚Pojď si hned sednout ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty‘? 9Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Lk 17:5-10)
Milí přátelé, zní to na první poslech nejspíš jako nějaká tříšť. Jako shluk nesourodých, navzájem zcela nezávislých výroků, které k sobě možná ani vůbec nepatří. Když učedníci žádají svého Mistra: „Dej nám více víry!“ a on jim odpoví, že i jen velmi nepatrná víra, drobná jako malé hořčičné semínko, může dokázat divy, tak to může vypadat, že Ježíš snad přeslechl, co jeho učedníci žádají. Následující obraz pokorného a do pozadí neustále se stahujícího služebníka jakoby navíc byl v naprostém rozporu s tím, co učedníky trápí. Jakoby učedníky nejen srážel, ale ještě víc jim odíral už tak dost odřená kolena. Ti, kteří mají sami nad sebou pochybují mají znovu slyšet – mnoho si o sobě nemyslete a řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Podivné porozumění lidské slabosti. Dokonce jakoby popíral i víru, která i hory, nebo v tomto případě moruši přenáší.
Abychom alespoň trochu porozuměli těmto Ježíšovým výrokům, stálo by za to ohlédnout se trochu zpět. Proč se ti učedníci na Ježíše vlastně obracejí? Co je k tak naléhavé žádosti vedlo? Snad touha? Snad ambice? Nebo to snad byly rozpaky? Dolehlo snad na ně vědomí vlastní křehkosti, slabosti, nepřipravenosti? Nebo prostě začali poznávat, jak se celý jejich život proměňuje, jak začínají život a svět vidět jinýma očima, jaké je to venkoncem blaho, když jde člověk tímto všelijak rozkolísaným světem vyzbrojen pevnou důvěrou v toho, který nás všechny přesahuje a nabízí pevný krok, smělé srdce, čistý rozum, pronikavý vhled… a tak zatouží po ještě větší stabilitě, po bohatší radosti, po hlubším pokoji, po hlubším prožitku víry …?
Krátce před tím mohli učedníci slyšet řadu podobenství o radosti. O radosti nad těmi, kteří se v životě tak nějak ztratili, zbloudili, ledacos promrhali, ale nakonec se jim přece jen podařilo najít zpáteční cestu. Všechna ta podobenství – o ztracené ovci, ztraceném penízi, ztraceném marnotratníkovi jsou výzvou, povzbuzením k radosti, která ale vůbec není samozřejmá. Jak to za všechny docela pregnantně vyjádřil starší bratr jednoho takového navrátilce. „Nad jeho návratem se radujete? Nad tím, který veškerý majetek promrhal, s děvkami prohýřil a teď kvůli němu zabíjíte vykrmené tele a slavíte hodovkvas?“ Je to příkrý výlev vzteku, ale docela pochopitelný. Radovat se z proměny těch, kteří doposud jen škodili, sobě, druhým, kteří promarnili darované příležitosti, přijmout takovou proměnu a radovat se z ní není vždycky tak docela snadné.
A pak následuje další Ježíšova odvážná výzva: Užívejte majetku ne k vlastnímu, ale ke společnému prospěchu. To, co máte, tu není jen pro vás, ale má to sloužit k budování dobrých vztahů mezi vámi. Majetek se nemá vlastnit, ale má sloužit. Má být nástrojem vzájemnosti, milosrdenství, má sloužit k budování společenství. To je odvážná výzva. Touha vlastnit, shromažďovat, hledět především na svůj vlastní prospěch nebyla člověku nikdy cizí. Ale to nebylo všechno. Dlouhá série výzev nakonec vrcholí snad tou nejnáročnější. Totiž výzvou k odpuštění. K připravenosti kdykoli odpustit, jsme-li o to požádáni. A to ne jen jednou. I kdyby nás o to někdo žádal sedmkrát za den, máme odpustit. No to už by člověk musel mít svatou trpělivost, možná chabou paměť, a nebo obrovskou víru, že to opravdu má nějaký smysl.
A tak se nelze divit, že po tom všem učedníci Ježíše žádají: „Pane, dej nám více víry! Vždyť na něco takového nejsme vůbec připraveni. Na něco takového nejsme dost silní. A naše víra, že by na to mohla stačit? Je příliš nepatrná, chabá, křehká jako plátek prvního podzimního ledu. Pokud máme vzít tvé slovo vážně, potřebujeme víru silnější, mocnější, pevnou jako skálu…! Jinak nás nikdo nebude brát vážně. Jinak budeme všem lidem jen pro smích.“
Ježíšova odpověď je stručná, zato hned na dvakrát překvapivá. „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčičné…“ Jako zrnko hořčičné. Tedy ne jako skálu, ale stačí i jen nepatrná víra, stačí špetka důvěry a celý váš život se promění. Buď víru máte, nebo nemáte. Nezáleží na tom, jak veliká a mocná je. I nepatrná víra hory přenáší. Na to vůbec nemusíte být přeborníci ve zbožnosti. Na to nemusíte disponovat žádnými zvláštními mohutnostmi. Když se budete jen třást a strachovat, co přinese další okamžik života, co může způsobit jakákoli změna …. pak neuděláte ani krok. Stačí ale i malá víra na jeden jediný krok, na jeden jediný drobný posun – pak může přijít další, a pak další a nakonec zjistíte, jak daleko jste se dostali, že se dokonce i moruše vytrhne ze svých kořenů, aby se vrhla do moře…
Může to vypadat, že si Ježíš z učedníků utahuje. Vždyť je důvod, proč o větší víru žádají. Ne že by byli bez víry. Ale je nepatrná. Titěrná. Jako to zrnko hořčičné. A to že má stačit? To že má dokázat tak velké věci? No velké. On to je vlastně nesmysl. K čemu by to bylo? Proč by se krásný ovocný strom, poskytující lahodné plody, a také kvalitní dřevo vhodné dokonce i k výrobě hudebních nástrojů, proč by se měl strom s mohutným kořenovím vytrhovat ze země a sebezáhubně usazovat do hlubokých vod. Snad ze zoufalství nad silou i tak nepatrné víry? Není to podivné? Není to bláznivé?
Je. Ale především proto, abychom si uvědomili, jak ochromující a devastující může být střízlivé zvažování našich možností. Když realisticky nahlédneme, na co máme, čeho jsme schopni, tak začneme brzy bezradně přešlapovat na jednom místě a v ničem se ani o píď nepohneme. Když realisticky zvážíme stav tohoto světa, této společnosti, jak jsme malí a nepatrní v tomto obrovské soukolí … a také v církvi, čeho se nám v našich sborech nedostává, co nás v nejbližší budoucnosti čeká a přitom jakoby se nenabízelo nijaké zlepšení … to snad pak ani nelze, aby z toho všeho člověka nepojala závrať. Aby to neochromilo nejen mysl, ale celé tělo. A hlavně abychom docela rychle nezapomněli, že tu nejsme sami pro sebe, pro vlastní potěchu, ale že jsme tu pro druhé, že nám s vírou bylo svěřeno zvláštní a jedinečné poslání – být v tomto světě světlem a solí. Tak krátkozraký, krátkodechý a ve svých důsledcích docela bezzubý může být strohý realismus.
I takové konce to pak může mít – podobně jak to líčí Pláč Jeremiášův: „Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím. Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli.“ Není to právě veselé čtení. A přitom by stačila víra jako zrno hořčičné a truchlivý obraz by se rázem proměnil.
Ale aby celé dávalo vůbec nějaký smysl, aby to nevypadalo, že se Ježíš stádci malé víry tak trochu posmívá, nebo že jim jen vyčítá střízlivý odhad jejich vlastních možností. V celém líčení se totiž objevuje jeden docela důležitý detail. Lukáš totiž píše: Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Apoštolové, ne učedníci. Je to drobnost, ale docela podstatná. Jen zřídka se totiž v evangeliích mluví o Ježíšových učednících jako o apoštolech. A pokud ano, pak tu není řeč jen o jednotlivcích, ale odkazuje se tu na celé společenství, na celou církev Kristovu. Pokud tedy Ježíš říká: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice…,“ pak tou hybnou silou není pouze jednotlivé zrnko, ale jedno zrnko vedle druhého. Zrnko k zrnku, kamínek ke kamínku. Právě v tomto propojení, právě v této provázanosti se najednou ukazuje, jakou mocí je víra – víra každého z nás, když žijeme ve společenství. Křesťanská společenství, církve, sbory totiž neohrožuje jen strohý realismus, ani slabá víra, ale také jakási privatizace víry. Uzavření víry do našich soukromí. Neschopnost naši víru sdílet – v rodinách, ve sboru. Neschopnost skládat zrnko k zrnku, kamínek ke kamínku. Živé společenství víry tu tedy není jen pro potěchu, jako příležitost ke společenskému vyžití, není jen nutností pro ty, kteří život sami nezvládají. Společenství víry je také mocí, která může mít netušené, dalekosáhlé důsledky. Tak obrovské, tak nepředstavitelné, jako kdyby se mohutná moruše sama vytrhla ze země a vsadila se do moře…
A jak s tím vším souvisí podobenství o „pokorných služebnících“? A proč to říká právě těm, kteří mají tak veliké pochybnosti sami o sobě, o své víře? Není to jen další rána na již tak pochroumané sebevědomí? Ono totiž opravdu stačí jen málo a i ta víra jako zrno hořčičné dokáže divy… a kdo to pochopí, nahlédne, kde se začne ukazovat moc společenství víry, to nemusí být člověk dalek docela jiné závrati. Z nadšení, z opojení mocí, která se tu tak náhle objevila. Víra nepatrná i jen jako zrnko hořčičné se snadno může nástrojem k panování, může být zneužita k vlastnímu prospěchu, k uspokojování vlastních ambicí. Ono totiž stačí opravdu jen málo. Stačí mít víru jen jako zrnko hořčičné. Stačí pomalu a pečlivě přikládat zrnko k zrnku, kamínek ke kamínku a i tam, kde jakoby nebylo žádné budoucnosti, začnou se otevírat netušené perspektivy. A kdo by pak neupadl do pokušení, nejen pýchy, ale také sebespokojenosti, nadutosti … Proto když vás ono zrnko hořčičné posune o kousek dál, když vám dá vyrůst a vybují v dílo netušených rozměrů, zůstaňte při zemi a vyznejte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Amen
Tvé slovo je nám, Pane, radostí a povzbuzením. A také nadějí, že nenecháváš na holičkách nikoho, kdo k tobě volá a touží po tvém potěšení. Je toho hodně, o co bychom rádi prosili, je toho hodně, co nás trápí: obavy, nejistoty, starost o druhé, naše vlastní bolesti a trápení … Předně tě, Pane, prosíme, daruj nám čisté srdce, abychom nepřehlíželi, k čemu nás ty sám zveš, k čemu nás povoláváš. Daruj nám čisté srdce, abychom s důvěrou přijímali všechno to, s čím ty sám za námi přicházíš. Daruj nám čisté srdce, abychom se uměli podělit s lidmi kolem nás o všechny tvé dary – o dar smíření, o dar vděčnosti, o dar důvěry – že ty jsi tím pevným bodem každého života, že ty jsi pevnou skalou, na které je nejen možné postavit život každého z nás, ale na které stojí celý tento svět, celý vesmír, že ty jsi garantem věrnosti, pevnosti a stálosti. S touto důvěrou ti nyní v tichosti předkládáme každé naše potěšení, každou naši bolest…. A společně k tobě voláme: Otče náš ….. Amen
Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: … Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2:1.5-11)