Davidův; poučující. Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne. Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne. Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. (Ž 32:1-7)
Děkujeme, Pane náš, za toto nedělní ráno. Děkujeme, že jsme mohli znovu pohledět do tváří těch, které máme rádi. Děkujeme za světlo, za radost, za naději. A prosíme, uč nás vděčnosti i za to, co v našich životech považujeme za samozřejmé. A také za to, co nás až tolik netěší – protože je v tom příliš starostí, a taky bolesti, a taky strachu… Uč nás poznávat, že každý náš vdech, každý krok, každé slovo, gesto není bez významu, beze smyslu. Ať poznáváme, že i skrze drobnosti, i v tom, kde bychom to vůbec nečekali, nás ty sám provázíš a vedeš k vděčnosti a důvěře, že ty jsi laskavým průvodcem našich životů a dárcem vší dobroty, lásky a spravedlnosti, pravdy a pokoje – skrze tvého Syna, který s tebou i Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
I řekl Hospodin k Jozue: Aj, dal jsem v ruku tvou Jericho, a krále jeho s silnými muži jeho. Protož obcházeti budete město všickni muži bojovní, okolo města chodíce, jednou za den; tak učiníš po šest dní. Kněží pak sedm ať nesou sedm trub z rohů beraních před truhlou; dne pak sedmého obejdete město sedmkrát, a kněží troubiti budou v trouby. A když zdlouha troubiti budou na roh beraní, jakž nejprvé uslyšíte hlas trouby, zkřikne všecken lid křikem velikým, i oboří se zed městská na místě svém, a vejde lid do města, jeden každý proti místu, kdež stál… Opět povstal Jozue ráno a kněží nesli truhlu Hospodinovu. Sedm pak kněží, nesouce sedm trub beraních, předcházeli truhlu Hospodinovu, jdouce, a troubili v trouby; a zbrojní šli před nimi, a ostatní šli za truhlou Hospodinovou, když kněží šli, v trouby troubíce. I obešli město druhého dne opět, a navrátili se do stanů. Tak činili po šest dní. V den pak sedmý vstali, jakž zasvitávalo, a obešli město týmž způsobem sedmkrát; toliko toho dne obešli město sedmkrát.. Stalo se pak, když po sedmé obcházeli, a kněží v trouby troubili, řekl Jozue lidu: Křičtež již, dalť jest Hospodin vám město… Tedy křičel lid, když zatroubili v trouby. Nebo když slyšel lid hlas trub, křičeli i oni křikem velikým, i obořila se zed na místě svém. Tedy všel lid do města, jeden každý proti místu, kdež stál. I vzali je. (Joz 2-5.12-16.20)
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (Lk 19:1-10)
Milí přátelé, co to bylo za člověka, ten Zacheus? Co se s ním stalo, jak k tomu dospěl, že se pojednou vyjeví v tak zářný příklad kajícníka? Člověk do té doby přehlížený, opovrhovaný, jakoby beze cti a bez skrupulí. A najednou tak bytostná proměna. Je to jímavý příběh, jak z červené knihovny.
Zacheus byl boháč. Už to samo o sobě byla v lukášovské tradici dostatečná diskvalifikace. Ale kdyby jen to, on byl dokonce veliký boháč. Tedy prototyp člověka, na jehož adresu z Ježíšových úst právě v Lukášově podání slyšíme zlověstné „běda“ – jakoby právě bohatí byli to největší škodnou, parazitující na zbytku společnosti. Především na těch, kteří mají nouzi a jen s vypětím všech sil přežívají v bídě a utrpení. A aby toho nebylo málo, tak Zacheus byl celník. Pokud tedy disponoval velkým bohatstvím, pak je nezískal ani náhodou poctivě, natož vlastní prací. Dokonce ani ne obchodem. Ale tím, že se spřáhnul s okupační mocností a na daních ždímal ty, kteří se živili poctivou prací. A nejen na daních. Bylo veřejnou známostí, že si všichni celníci při výběru daní vymohli i něco navíc. Do vlastní kapsy. Aby si zvýšili vlastní životní standard. Takový celník tedy vlastně byl legalizovaný loupežník. A Zacheus byl navíc vrchní loupežník. Legalizovaných lupičů má každá společnost vždycky dost. Až se zdá, že se s tím nelze než smířit a naučit se s nimi přece jen nějak spolužít a spolupracovat. Kdo tehdy ale přijal úřad celníka tehdy, musel počítat s tím, že se vyčlenění ze společenského života. Že se naprosto společensky znemožnění a nechá se již předem odsunut na smetiště dějin. A bude do konce života žít bez důvěry, bez vážnosti, v setrvalém opovržení. Když o Zacheovi ti kolem říkají, že je hříšník, může nám to znít jako docela neškodné označení. To slovo ale bylo třeskutě nabité. Můžeme v něm slyšet – vydřiduch, zbohatlík, padouch, zrádce, kolaborant, vyvrhel … A k dovršení všeho z Jericha. Tedy města, které je už od pradávna stiženo klatbou a ve kterém by pořádný Žid vlastně ani neměl co pohledávat.
A tento vrchní loupežník se rozhodne využít příležitosti. Když se dozví, že Ježíš prochází městem, zatouží slavného Učitele alespoň vidět. Dalo se ale dalo očekávat, že Ježíše budou doprovázet davy – Zacheus by tedy neměl při svém malém vzrůstu a nepochybné neoblíbenosti jakoukoli šanci Ježíše ani zahlédnout – tak si vyhledá mohutný strom. A na něm, v skrytosti větvoví vyhlíží blížící se zástup. Asi by ani Lukášovi nestálo za to, tuto událost jakkoli zmiňovat, kdyby v jednu chvíli Ježíš nepohlédl vzhůru. Už už by se mohlo zdát, že Ježíš směřuje svůj pohled k nebesům, že pro něho nastala chvíle modlitby. Tentokrát ale Ježíš na místo soustředěné modlitby vyhledá v koruně stromu Zachea a vyzve jej, aby ze svých „výšin“ sestoupil dolů. Asi by nikoho nepřekvapilo, kdyby i tentokrát Ježíš nad Zacheem proslovil proklínající „běda“. Na místo toho se ale nechá pozvat na návštěvu do celníkova domu. A tu se v celém příběhu něco zlomí. V Zacheovi jakoby se něco pohne. Znenadání svůj život docela zásadně přehodnotí. Polovinu svého jmění se rozhodne věnovat chudým a každého ošizeného je ochoten čtyřnásobně odškodnit.
To je hodně nečekané rozhodnutí. Navíc rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky. Jen si to představme. Kdyby byl takový příklad ochoten následovat každý, kdyby byl každý ochoten i tu nejnepatrnější nepoctivost právě takovým způsobem urovnat, ztenčily by se všechny dluhy a pohledávky na naprosté minimum, včetně těch státních. A sotva by pak někdo ještě toužil po nějakých sociálních jistotách, po silném sociálním státu. Všechnu nouzi by umořila pouhá poctivost a vzájemná solidarita. Rázem by bylo dost pro všechny. Vzácné rozhodnutí je to také proto, že Zacheus nečeká, jestli se k němu přidají i ostatní. Neohlíží se, jestli v tom nezůstane sám. Jestli tím dosáhne nějaké zásadní, možná i celospolečenské proměny. Vlastně vůbec není jasné, co Zachea přivedlo k takové změně. Neslyšíme žádné Ježíšovo napomenutí, žádnou výzvu k pokání. Děje se to jakoby mimochodem, spontánně. Jakoby samovolně. Zacheus nejspíš ani netušil, ve chvíli, když lezl na strom, co ho v příštích okamžicích čeká. Jistě by se dalo nad tak radikální proměnou zapochybovat. Zacheus ani neslíbí, že by opustil pochybnou a výnosnou živnost. A je dost možné, že po tom všem odškodnění mu zůstalo ještě dost a dost na klidný a spokojený život. Navíc jakoby bylo jeho odhodlání povzbuzeno stížnostmi, které se na jeho hlavu z davu snesou. Jeho rozhodnutí totiž zazní teprve ve chvíli, kdy to davem zahučí a je nahlas vysloveno, kdo je ten Zacheus vlastně zač.
I tak ale nelze přehlédnout, že se před našima očima odehrává obrovská proměna. Proměna, s jakou se nesetkáváme každý den, proměna, která by mohla sloužit jako zářný příklad téměř nemožného, proměna patřící do kategorie zázraků, událostí, nad níž se tají dech a při které by jen málokteré oko mohlo zůstat suché. Jak při četbě červené knihovny. Snad jen trochu jímavější závěr tomu chybí. Třeba i jen stručná zmínka o tom, jak všichni všichni propukli v nadšení jásot a všeobecné veselí…
Na místo toho ale naši pozornost autor evangelia obrátí docela jinam. Právě k té prapříčině, ke zdroji té nebývalé proměny. „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ To je nejpíš také důvod, proč Lukáš celý příběh vypráví až příliš úsporně – abychom toto důležité poselství nepřeslechli,. Nezabíhá do žádných detailů, spíš vždycky jen naznačí, ve zkratce načrtne jakousi skicu, abychom na vlastním ději neuvázli a nepřeslechli to základní – kdo že je hybatelem tak velké proměny. Ten který posílá Syna člověka, aby hledal to, co zahynulo. A všimněme si, ne jen to, co hyne. Ale to, co zahynulo. To, co ztratilo všechny znaky života. Alespoň v našich očích. Co nemá žádnou šanci na změnu, na život, co všichni odepsali, jako už nejspíš všichni odepsali i samotného Zachea. V Boží perspektivě ale není nic a nikdo dost ztracený, dost nemohoucí, dost vyžilý, aby nemohl dostat ještě šanci. V očích naprosté většiny byl Zacheus docela vyřízený. Mrtvý muž. A přece. I on byl vyhledán, navzdory všem předpokladům, navzdory vší jeho snaze vystoupat výš, v korunách stromu se skrýt a zpovzdálí jen sledovat všechen ten cvrkot kolem Ježíše. Ani sám Zacheus by si nejspíš nepomyslel, že s ním vůbec ještě někdo počítá, že má ještě nějakou perspektivu… A přece byl nalezen.
Tedy i ten, kdo by sám nad sebou lámal hůl si nemusí zoufat. Není nutné unikat do korun stromů, do bezoblačných výšin. Není nutné vyhlížet žádné únikové cesty. Ani se uzavírat do pocitů marnosti nad během tohoto světa, nebo nad svým vlastním během … Bůh v Kristu sestupuje shůry dolů, k nám, do našeho tápání, bloudění, do našich kotrmelců, úhybných manévrů, do našich běd a zmatků. Aby k životu pozvedl, co zahynulo. Aby i to, co jsem v našich srdcích vzdali a odepsali, znovu zazářilo v kráse a čistotě. Syn člověka přeci přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Amen
Ty za námi, Bože, přicházíš často nečekaně – na místech a v situacích, kdy bychom se to ani nenadáli. Prosíme proto, uč nás vnímavosti, ať tyto vzácné chvíle nepromarníme. Odpusť když býváme předpojatí, příliš uzavření do sebe, do svých představ, plánů a vizí. Odpusť, když míváme tak malou naději nejen pro sebe, ale i pro druhé. Prosíme, ať nepřehlížíme tvé přicházení i do lží, běd a zmatků, do trápení a bolesti, do lidské malosti a ubohosti. Vždyť v Kristu, skrze svého Syna jsi ukázal, že ti není vzdálená žádná slabost, žádné trápení… Proto k tobě i dnes s důvěrou voláme slovy modlitby tvého Syna … Amen
Setře Panovník Hospodin slzu s všeliké tváři, a pohanění lidu svého odejme ze vší země. Pročež řekne v ten den: Aj, Bůh náš tento jest, očekávaliť jsme na něj, a vysvobodil nás. Onť jest Hospodin, jehož jsme očekávali; plésati a veseliti se budeme v spasení jeho. (Iz 25:8-9)