Pro předního zpěváka podle gatského způsobu. Davidův. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora , který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Ž 8)
Tys nám, Pane, přichystal nový den. Plný svěžesti, plný nových barev, vzácných příležitostí, jedinečný, neopakovatelný, vzácný už tím, že je to tvůj den, že nás zveš do společenství tvého slova. Děkujeme za tuto jedinečnou příležitost, děkujeme za možnost se zastavit, rozvažovat o našich životech, o tvém slovu, děkujeme, že nás zveš k obnově života, ke smíření, k občerstvení důvěry. A prosíme tě, naplň nás svým Duchem, ať nic z toho, co nám nabízíš, k čemu nás zveš, ať nic z toho nepřehlédneme, ať se nemineme s tvými dary, s tvým požehnáním. Pro lásku a oběť tvého syna Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým, kraluje nyní i na věky věků. Amen
I mluvil Bůh k Noé a synům jeho s ním, řka: Já zajisté vcházím v smlouvu svou s vámi, i s semenem vaším po vás, A se všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, z ptactva, z hovad a ze všech živočichů zemských, kteříž jsou s vámi, ode všech, kteříž vyšli z korábu, až do všelikého živočicha zemského. Protož utvrzuji smlouvu svou s vámi, že nebude vyhlazeno více všeliké tělo vodami potopy; aniž bude více potopa k zkažení země. I řekl Bůh: Totoť bude znamení smlouvy, kteréž já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, po všecky věky. Duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí. A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku, Že se rozpomenu na smlouvu svou, kteráž jest mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duší živou v každém těle; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo. Nebo když bude duha ta na oblaku, popatřím na ni, abych se rozpomenul na smlouvu věčnou mezi Bohem a mezi všelikou duší živou v každém těle, kteréž jest na zemi. I řekl Bůh k Noé: Toť jest znamení smlouvy, kterouž jsem utvrdil mezi sebou a mezi všelikým tělem, kteréž jest na zemi. (Gn 9:8-17)
Těm, kteří to slyšeli, pověděl ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned. Proto řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘ Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme tohoto člověka za krále!‘ Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.‘ Řekl mu: ‚Ty vládni nad pěti městy!‘ Přišel další a řekl: ‚Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Řekne mu: ‚Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem.‘ Své družině pak řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!‘ Řekli mu: ‚Pane, už má deset.‘ Pravím vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘“ (Lk 19:11-27)
Ani bych se nedivil, kdyby se jednou ukázalo, co bylo prapůvodním inspiračním zdrojem pohádkové tvorby slavného českého cestovatele, vynálezce, literáta, divadelníka a všeuměla Járy Cimrmana. Totiž že tou inspirací mu byla Ježíšova podobenství. Myslím, že je docela dobře možné si představit, že právě to dnešní podobenství se stalo Cimrmanovi předlohou pro pohádkové drama – Jak chudák do ještě větší nouze přišel. Strohý až krutý realismus toho dnešního Ježíšova příměru můžeme zahlédnout ještě v jiné pohádkové skice českého mistra – nesoucí titul Kašpárkův hrobeček.
Syrovost života se ukazuje například v tom, na základě čeho byl ten třetí služebník zostuzen. Vždyť neprovedl nic špatného! Svěřený majetek ani nepropil, ani v hazardu neprohýřil, natož ještě odpudivějším způsobem – třeba rozmařilým životem, jak se v jiném podobenství docela roztomile charakterizuje život „marnotratného syna“. Stejně tak vyvolává otázky, na základě čeho byli vyzdviženi a oceněni ti první dva služebníci. Vždyť sami doznávají, že zas až tak moc ruce k dílu nepřiložili. „Pane, tvoje hřivna vynesla deset dalších,“ říká ten první. Stejně tak ten druhý: „Pane, tvoje hřivna vynesla pět jiných.“ Vypadá to, že se jakoby se prořekli, že na rozmnoženém majetku nemají ani nejmenší zásluhu? Jaká pak by to byla spravedlivá odměna? V tom by bylo možné nějak rozpoznat podstatu Božího království? Vždyť to vypadá, že to jen kopíruje syrovou realitu tohoto světa, kde bohatý bohatne stále víc a chudý má jednu kapsu prázdnou a druhou pro jistotu děravou. Vlastně se pak ani nelze divit, že takto jednající mocipán nebyl u svého lidu ani za mák oblíbený. K dovršení všeho je jeho působení v celém příběhu završeno likvidací neloajálních občanů země. Takové jednání bychom si sotva mohli brát za svůj vzor, byť šlo „jen“ o vyřizování si účtů s politickou opozicí. A že by se právě na takovém jednání mělo odrážet něco z Božího království, to je nepředstavitelné, snad i vyloučené.
A což teprve Ježíšovi přímí posluchači. Jak ti museli být zaskočeni! Ještě před chvílí byli svědky nebývalé proměny vyhlášeného šejdíře, vyvrhele a kolaboranta Zachea. Rozhodnutého podělit se s nejnuznějšími o významnou část svého majetku. A když to celé Ježíš završí ujištěním, že právě nyní se všichni stávají svědky navštívení Božího království, jakoby se v tu chvíli prolomila nebesa. Bylo by v tu chvíli bláhové nezadoufat, že i na nich ulpí něco ze slávy nebes, že i jim něco z jeho království spadne do klína. Kdy jindy, než právě teď, kde jinde, než před branami Jeruzaléma a velikonočních svátků. Že by tedy konečně nastal čas velkého zúčtování? Že by se konečně v plnosti začala ukazovat Ježíšova sláva? Musela to být chvíle velkého očekávání, plná doufání, důvěry, že se všechno opravdu zakrátko v dobré obrátí. Však jsme také slyšeli, že k nim Ježíš promluví, „protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned.“
A tak jim poví podobenství. Ale poněkud šokující. Vyvolávající mnoho otázek a pochybností. V tom že je možné spatřit slávu nebes, když těm, co mají, bude ještě přidáno, a těm, co dřou nouzi s bídou, bude i to málo odňato? Kdyby se ten příběh alespoň tak nepodobal nechvalným praktikám některých soudobých vládců: vydávali se do nenáviděného Říma, aby se tam v ponížení domáhali privilegovaného postavení ve vlastní zemi. A když toho pak dosáhli, tvrdě si to po svém návratu se svými oponenty vyřizovali. Jakou to všechno může mít souvislost s přicházejícím Božím královstvím? Co tím chce Ježíš člověku napovědět o blízké spáse? S čím mají počítat, na co se mají připravit?
Jedno totiž Ježíšovi současníci vůbec netušili, že se na podobnou cestu vydává i sám Ježíš. Že království jeho Otce není zdaleka tak na spadnutí, jak si to sami představovali. Že i oni budou postaveni před dilema, jak naložit s časem jeho dočasného oddálení. A přitom se budou muset vyrovnat s tím, že se jejich očekávání nenaplní. Že se jejich život nebude odvíjet podle jejich tužeb a přání, že se jejich vytoužené výhledy vzdálí do nedohledna. A jak známo, nenaplněná očekávání až příliš často plodí kromě smutku a zklamání také výčitky, vztek, agresi,…
Právě jak se to naznačuje v příběhu podobenství. Snad jako možné vysvětlení, proč až do dnešních dní zaznívají pochybnosti, co je to za Boha, který nás nechává na pospas šarvátkám, svárům, amatérismu dočasných správců země, a taky nemocem, lidské malosti a vůbec všelijakému marasmu. A také proč se tak často zdá, že ten urozený mocnář má tak nepatrnou, téměř bezvýznamnou suitu stoupenců. Deset služebníků v židovském kontextu vyznívá jako naprosté minimum. A to ještě zdaleka ne všichni obstáli. Jen dva se dočkali nějakého ocenění. Jeden zcela propadl, o zbylých sedmi už raději nepadne ani zmínka. Dokonce i ten proviant, vstupní kapitál, který pro překlenutí mezičasu obdrželi, je víc než mizerný. Každému se dostalo po jedné jediné hřivně. Ale kdyby to opravdu byly alespoň hřivny. Ve skutečnosti šlo o míny – jakoby tedy dostali jen pár drobných stříbrňáků … Mizerný kapitál pro mizernou existenci. Navíc v nepřátelsky naladěném prostředí. Tedy v prostředí, kde nemohli počítat s žádnou pomocí. S žádnou dotací, s žádným překlenovacím úvěrem, s žádnou restituční náhradou za chybějící majetek. Byli na tom hůř, než si vůbec dovedeme představit. Mnohem hůř, než i to nejchudší společenství naši církve.
A přece se někteří mohli po čase prokázat mnohonásobným ziskem. Navzdory tak nepříznivým podmínkám a okolnostem. Jak toho dosáhli, se ale žel nedozvíme. O tom bychom mohli jen spekulovat. Možná to ani nepotřebujeme vědět. Možná stačí porozumět tomu, čím to bylo, že ten třetí darovanou příležitost tak fatálně promarnil. Ten totiž se vstupním kapitálem neudělal vůbec nic, protože se jednoduše a prostě bál. Ne nadarmo se říká, že strach je špatný rádce. Tak se stalo, že strach toho třetího služebníka docela ochromil. Jakoby najednou nevěděl, co udělat, kam jít, jak s příležitostí naložit…, tak raději neudělá vůbec nic. Bojí se svého Pána, bojí se jeho nároků, bojí se, že by neobstál. To je východisko, které člověka předem odsuzuje k nezdaru. Bez ohledu na jeho reálné možností. Možná si sami vzpomenete na řadu příkladů, kdy pro strach zcela pohřbil i docela dobré životní příležitosti a výzvy. A vždycky to skončilo stejně. Bez ohledu na podmínky, okolnosti…, jestli byly dobré nebo nepříznivé. Pak že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Byl jsem svědkem toho, jak dokonce celé jedno křesťanské společenství pro ochromující bázeň docela zaniklo. Jenom ze strachu, že budou muset něco na dosavadních zvyklostech změnit, že budou muset zkoušet neozkoušené, že se budou muset vydat nevyšlapanou cestou. Bylo to poměrně nedávno, bylo to v naší církvi. Přitom na tom nebyli ve srovnání s okolními sbory vůbec špatně. Přesto po několika málo letech zcela zanikli. Na rozdíl od těch tehdy výrazně slabších. A nakonec i to, co měli, jim bylo odňato. Přesně tak, jak to možná trochu drsně zní v závěru podobenství.
Ještě drsnější je ale úplný závěr. Kde král své družině přikazuje: „mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.“ Jak je tomu možné rozumět, jak s takovou krutostí naložit. Možná nijak. Možná bude stačit, když počkáme, až sám Ježíš dojde do Jeruzaléma a budeme sledovat a přemýšlet, jak on sám se svými odpůrci naloží. Amen
Někdy to bývá, Pane náš, hodně těžké, uchovat si důvěru, že ty jsi nablízku i v tomto, někdy tak podivném světě. A taky když se nám nedaří, když narážíme na nepochopení, na zlobu, na nepřátelství, když se zdá, že nám život uniká skrz prsty, jakoby bez užitku, leckdy i bez radosti, v přívalech nekonečných starostí a povinností. A přitom může stačit tak málo – všimnout si, čím jsi nás ty sám obdaroval. Co jsi nám ty sám daroval do vínku, abychom to uchopili, rozvíjeli, abychom skrze to sloužili s důvěrou, vděčností i láskou všude tam, kam nás ty sám zveš a posíláš. Proto tě prosíme, dej nám moudrost, schopnost rozlišovat, co je v životě podstatné, a co spěje k marnosti, co v sobě nese příslib života, v čem se otevírá budoucnost i tam, kde to vůbec není patrné a kde bychom to nejméně čekali. Naplňuj nás důvěrou, že někdy stačí opravdu jen málo, paprsek naděje, špetka radosti, dotek lásky… s důvěrou ti nyní předkládáme, každý sám u sebe a v tichosti všechno naše potěšení, a také starost či trápení… Otče náš…. Amen
Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘ Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. (Ř 15:2-6)