Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, píseň vysokým hlasem. Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou! Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra. Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná! Činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy. „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.“ Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. (Ž 46)
Je toho hodně, Bože a Pane náš, co nám leží na srdci, co bychom ti rádi v tuto chvíli předložili. Rádi bychom se připojili ke chválám a radosti tvého lidu – s vděčností za všechno, co jsi pro život, pro každého z nás vykonal, čím jsi naplnil naše poslední dny. Rádi bychom se spolu s ostatními spojili v jeden hlas, v jedno společenství, abychom byli opravdu jako jedno tělo, jako jeden živý organismus tvého lidu. Rádi bychom také vyslovili všechny své otázky, pochybnosti, nejistoty, obavy … Je toho hodně, co nás tíží, co nám nedá spát, co nás svazuje a spoutává. Proto k tobě voláme – s nadějí, že slyšíš a přijímáš i nevyslovené prosby, že k tobě dolehne všechno to, co je naším potěšením i naší starostí. A také že naši víru podepřeš, že obnovíš naši důvěru v tvá zaslíbení. Vždyť ty jsi, Bože, věrný. Ty jsi jediný, u koho můžeme hledat pevnost a stálost, ty jsi vpravě nevyčerpatelnou studnicí síly, naděje a spolehlivosti. Ve jménu tvého Syna, Ježíše Krista, k tobě voláme, smiluj se nad námi. Amen
„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ (Iz 40:1-11)
Povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec. Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniela, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu; a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu. Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam,‘ nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. 5Hle, řekl jsem vám to předem. Když vám řeknou: ‚Hle, je na poušti,‘ nevycházejte! ‚Hle, v tajných úkrytech,‘ nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka. Kde je mrtvola, slétnou se i supi. Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. (Mt 24:11-36)
Musel to být, sestry a bratři, perný den! Opět od rána do večera na chrámovém nádvoří – učit, kázat, vést diskuse, ve stálém obležení lačných posluchačů. Kdyby se alespoň po celou tu dobu věnovali něčemu povznášejícímu. Kdyby to byly chvíle plné klidu, spokojenosti, jakéhosi bezstarostného vytržení. Na místo toho dorážejí stále tísnivější témata. Jakoby ani nestáli před branami Velikonočních svátků. Slavnosti nesené vděčností za Hospodinův dar svobody. Navzdory tomu je ve vzduchu cítit obrovské napětí. Jakoby se nezadržitelně blížil soumrak dějin.
Tak jsou všichni plni velkého očekávání. A co na to Ježíš? Ten, u kterého mnozí doufali, že se jim spolu s ním podaří projít podivným bludištěm nepřehledných dějů? Že je právě on provede všemi úskalími, nástrahami, že je vyvede z léček laciných a přece tak lákavých receptů na řešení tíživých otázek a problémů stávající doby? Že to bude právě on, kdo lid Hospodinův vymaní z ponižující poroby a stanou se opět lidem svobodným, svébytným, na libovůli mocných nezávislým a hrdým?
Další perný den končí a Ježíš by se rád uchýlil do ústraní – odpočinout si, vymanit se z přívalu neodbytných otázek, setřást ze sebe ten podivný ruch metropole, neklid tepající těsně pod povrchem, v samé blízkosti lidských srdcí. Ježíš odchází, aby načerpal sílu, v tichu, chvilkovém odloučení… Kdo ví, co přinese den příští… Tak vystoupí na Olivovou horu. Na vršek, odkud bude mít město jako na dlani. Musela to být krása, pohledět na čarovnou hru světel, na utichající ruch velkoměsta. Na chrám nebeského Otce, na mohutné hradby, královský palác, nekončenou spleť jeruzalémských uliček… A to všechno má být jednou rozmetáno, zpustošeno … !? To všechno má jednou přijít vniveč!?
Ani tentokrát ale není Ježíš sám. Jsou tam spolu s ním i učedníci. Není jim zrovna do zpěvu. Celý den naslouchali ostrým výtkám na adresu vůdců Božího lidu. Plným laskavosti, jistě i pochopení, a přece tak nesmlouvavým a neutěšeným. A když se pak spolu s ním vydali k Olivové hoře, míjeli Stánek Boží, chrám Nejvyššího a všechny ostatní chrámové stavby, tak si Ježíš neodpustil: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ Tím to ale neskončilo. Když přišli na vrchol kopce, nedalo jim to, aby se nezeptali, kdy to všechno má přijít. A Ježíš spustí znovu. O hladu, zradách, nenávisti, o válkách, o rozkladu společnosti… Skoro by se chtělo říct, že Ježíš sám mluví z hladu, nebo z obrovské frustrace, z vyčerpávajícího kolotoče proslovů, sporů s představiteli Božího lidu… Je to ale tak živé, tak přítomné, jako jsou živé vzpomínky na časy velkého vzmachu. Na doby, kdy církev byla respektovaná, kdy si na ni nikdo nedovolil vztáhnout byť jen ruku. Třeba za krále Davida. To byly časy! To byla tehdy sláva! I Hospodin byl v úctě a vážnosti, a nejen v Izraeli. Kdežto teď. Budoucnost je nejistá a Ježíš jim to ani za mák neulehčí. Všechna ta polovičatost, nedůslednost, vlažná víra, povrchní vážnost Hospodinova jména, to všechno ponese své plody.
Je to zvláštní. Při tom všem líčení hrůz a neštěstí, jakoby Ježíš zůstával klidný. Jakoby to vše prostupoval setrvalý uklidňující tón. Jakoby to vše nesl jakýsi refrén. Nebojte se, neděste se. To všechno ještě není konec, to ještě neznamená zakončení dějinných událostí. Nenechte se zmást těmi, kteří se vám pokusí něco takového namluvit. Nenechte se svést falešnými řečmi o tom, že zakrátko bude líp. Jsou to jen populistické sliby, směšná a laciná propaganda, jsou to planá těšínská jablíčka. Žádným takovým slibům nevěřte. To všechno je jen začátek.
No, možná vypadá klidný. Ale taky to vypadá, že to Ježíš svým učedníkům ještě víc zavařil. Že by je něco takového mohlo povzbudit? Že by po něčem takovém mohli usnout pokojným spánkem? Že by právě tohle mohlo být evangeliem – dobrou zprávou, kterou mají převzít, přijmout za vlastní a nést až do končin země? Vůbec bych se nedivil, kdyby se právě po takovém ujištění učedníků zmocnilo ještě větší chvění. Jen si to představme. I my býváme plní neklidu, i do nás se vkrádá znepokojení, v jakém že to žijeme světě. Není snad dne, kdy bychom nebyli zaskočeni zprávou o neštěstí, o válečném konfliktu, o násilí v rodině, ve škole, o zoufalé situaci hladových běženců před válečnou vřavou, o bezuzdné snaze mocných udržet své pozice, ať to stojí co to stojí, o strachu, o bezmoci, o těžkých nemocech. A teď by přišel někdo s poselstvím, s dobrou zprávou – nenechte se tím poplašit. Tak to v tomto světě prostě chodí. Není nutné před tím strkat hlavu do písku, není nutné z toho vyvozovat ukvapené závěry. Tak to bylo a nejspíš ještě nějakou dobu bude. Toto není konec, ale začátek…
To nezní moc povzbudivě. Skoro by se chtělo spolu s učedníky říct. Kdy tohle všechno bude mít svůj konec? Kdy přijde vytoužené naplnění času, ve kterému budou všechny křivolakosti a pokřivenosti narovnány. Kdy se ti vyvýšení přestanou povyšovat? Kdy ponížení budou vyzdviženi a bude jim vrácena ztracená důstojnost? Kdyby Ježíš alespoň naznačil, kdy nastane ona „znesvěcující ohavnost“, o které mluvil prorok Daniel? Kdy by měli vyrazit do hor, kdy by se měli vydat do osamělých pustin, aby mohli přečkat to nejhorší? A jak bude možné taková „znesvěcující ohavnost“ vypadat? Jak se uprostřed všech těch podivností pozná? Bude mít tvář totality, osobující si bezvýhradnou úctu a poslušnost? Nebo to bude tehdy, až se vytratí i poslední záblesky solidarity s chudými, ztracenými, životem unavenými? Nebo se to projeví neúctou a vlažností k Hospodinu, Pánu a tvůrci veškerenstva? Ale hlavně, znovu se vkrádá otázka, v čem spočívá ono evangelium – dobrá zpráva, kterou mají oni samo převzít a nést všem národům?
Nelze přehlédnout, že si Ježíš nedělá iluze nejen o tomto světě, ale ani o církvi. Do samého středu Božího společenství je namířeno varování před lživými proroky. Uprostřed právě tohoto společenství se „rozmůže nepravost a vychladne láska“. Objeví se pomluvy, hašteření, bratr zradí bratra. A přesto Ježíš s existencí Božího lidu počítá i do budoucnosti. Proto se snaží ty své nejbližší povzbudit: Nic si z takových událostí nedělejte. Nenechte se ničím pobláznit. Ale držte se věrně a trpělivě toho, co je vaším posláním. Nenechte si za žádných okolností vzít důvěru, že i vy jste v Božích rukou a že ani vás nenechá nebeský Otec na pospas. Ani tomu nejhoršímu běsnění….!!
Tedy upřímně. Ono se to snadno řekne – když to vypadá, že všechno jde od desíti k pěti. Kde vzít takovou důvěru, modrost a prozíravost, jako měl Ježíš? Jenže takové povzbuzení nepřichází jen od Ježíše. To nám zprostředkovává také evangelista Matouš. A ten moc dobře věděl, o čem píše. Mnohé z toho, co Ježíš předesílal, sám zažil na vlastní kůži. Včetně danielovské ohavnosti spuštění. Ale i on sám tuší, že čas je stále otevřený. Že se dějiny života na této zemi neuzavřeli a nejspíš jen tak neuzavřou. Proto také sepisuje své evangelium. Aby bylo zachováno dalším generacím. Aby se dostalo do všech koutů této země. Do všech dolin. Aby znělo i na našich vršcích a návrších. Je na tom podobně jako Martin Luther, kterému se připisuje výrok: „Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, půjdu a zasadím strom.“ Matouš tedy nesází stromy, ale sepisuje své evangelium. Abychom ani my neopustili své svěřenství předávané z generace na generaci a dál je nesli a uchovávali těm, kteří přijdou po nás. Nikdy totiž nevíme, kdy nastane konec. „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ Na jedno se však můžeme spolehnout. Že „nebe a země pominou, ale Jeho slova nepominou.“ Amen
Povzbuzeni, Pane, že není nic v tomto žití pevnějšího, než tvá zaslíbení, tvá věrnost stvrzená smrtí a vzkříšením tvého Syna. Povzbuzeni tím, že i nás jsi pozval k účasti na tvém díle obnovy celého stvoření tě nyní prosíme: o odvahu. Abychom se nezalekli ničeho z toho, co se kolem nás děje, co vyvolává obavy, nejistotu, napětí. Prosíme také o střízlivost, abychom se uprostřed vší složitosti a spletitosti života dokázali ukáznit, a zůstali stát pevně na zemi – právě tam, kde jsme, kam jsi nás našimi životy postavil. Prosíme také o moudrost v rozpoznání toho, co je naším zvláštním a nenahraditelným posláním právě tam, kde jsme – v rodinách, ve všední práci a starosti, tady v tomto sboru, tady na horách, v této zemi. Prosíme i o vnímavost a ochotu přijmout všechno to, co nám jako oporu, inspiraci a jako napomenutí nabízíš. Všechen svůj dík, a také prosby dáváme do jedné modlitby a společně voláme: Otče náš…. Amen
Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. Epištola. (Ko 1:9-14)