Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek. Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu. Tam jsou postaveny soudné stolce, stolce Davidova domu. Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“ Pro dům Hospodina, našeho Boha, usiluji o tvé dobro. (Ž 122)
Tys nám, Pane, dal, probudit se do nového dne, do nového času. Do času neseném příslibem tvé spásy. Času prodchnutého tvou láskou, času živeným tvým milosrdenstvím. Právě tento den je tím zvláštním, jedinečným, nezaměnitelným… A přece se zdá, že je takřka stejný, jako ty předchozí. Den jako den, neděle jako neděle. Dnes, včera, před týdnem, měsícem, před rokem. Snad jen ty kulisy se pomalu proměňují. Tvář krajiny všelijak proměňuje svůj výraz, chvíli se mračí, chvíli jásá. A i aktéři na jevišti našeho světa se pozvolna proměňují. Staří známi odcházejí, noví přicházejí. A přece, ty naplňuješ právě tento den svěžestí – zveš nás, abychom zpytovali své životy, abychom otevřeně přiznali, že i my neseme vinu za bídu tohoto světa. Zveš nás ale také k tomu, abychom se otevřeli tvému milosrdenství, abychom se stali účastníky tvé velkolepé slavnosti smíření. Proto tě prosíme, u vědomí naší vlastní křehkosti a slabosti, naplň tuto chvíli radostí, vděčností, a také pokojem, ať spolu se vším tvým lidem můžeme vyznat a všem kolem nás věrně dosvědčit, že ty jsi náš Pán a Bůh, že ty jsi naše pevná záštita, skrze svého Syna Ježíše Krista, který s tebou i Duchem svatý, kraluje na věky věků. Amen
Slovo o Judsku a Jeruzalému, jež ve vidění přijal Izajáš, syn Amósův. I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle! (Iz 2:1-5)
Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noeho: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. (Mt 24:32-44)
Taky se vám to už někdy stalo? Máte před sebou obraz. A říkáte si, co tím chtěl autor vlastně říci? Jaké je v té pestré směsi barev, tvarů, postav, artefaktů, jaké je v tom všem skryto poselství? A když se nám něco takového stane v obrazárně, v galerii, můžeme jít od plátna k plátnu se stále stejnými otázkami, s jakousi nejistotou, co si o tom všem máme myslet, jak se všemi rozmanitými výjevy a vjemy naložit.
Dalo by se říct, že dnes nás Matouš zve na podobnou obrazovou expozici. Podobenství jsou totiž také svého druhu obrazy. A dnes jich máme před sebou hned několik. Vlastně to je, jako bychom se náhle ocitli uprostřed obsáhlé expozice, před obrovským panelem s několika plátny. Na tom předchozím panelu se nám nabízely docela divoké, až hrůzostrašné výjevy – v něčem podobné dílům Hieronyma Bosche nebo Pietera Bruegela. Obrazy, kromě oněch otázek, vyvolávající také nepříjemné chvění. Obavy, nejistotu, možná až mírné znechucení. U tohoto panelu jsme se zastavili posledně. A pak je tu ten náš, dnešní. S obrazy docela příjemnými, oku lahodícími. U prvního je hlavním motivem fíkovník těsně před rozpukem. Vedle toho pak výjev z dob těsně před velkou potopou a další pak zobrazuje dva muže na poli a dvě ženy melouce mouku. A hned vedle toho obraz hospodáře, číhajícího na zloděje. Na následujícím panelu dominuje obrovské plátno s deseti děvčaty, bíle nastrojenými, v rukách lampy… Jsou jakési ztemnělé, a přesto se na jejich tvářích kromě únavy zračí také očekávání velké slavnosti.
Ale nepředbíhejme, postůjme dnes před tím jedním panelem. Tedy obraz prvý. Fíkovník. Je jaro, všechno je v rozpuku, kdybychom mohli obrazům naslouchat, naplnil by výstavní prostory rachot ptačího zpěvu – mnoha druhů skřivanů, pěnic, skalníků, dokonce i bělořitů… Všechno je naplněné velkým očekáváním. Stačí opravdu jen málo a jaro se nenávratně překlopí do hřejivého léta. Stačí jen jeden malý krůček a poslední záchvěvy zimy budou za námi. Jen ten fíkovník si ještě dává na čas. Všechno je v rozpuku a na útlém stromku nespatříme jediný pořádný lístek. Tak si říkáte, to přeci musí přijít každou chvíli. Čekáte, zkoumáte každý jednotlivý pupen a stále nic. Přitom stačí tak málo. Chtělo by se vám chvíli postát a počkat, být u té proměny, kdy jaro dá zimě definitivně vale… A ono nic. Tak čekáte, pozornost upadá, potřebovali byste si aspoň na chvíli odskočit…, ale obrníte se trpělivostí. A tu vás vyruší jiný návštěvník. S takovou hloupostí. Kolik je prý hodin. Co na tom záleží? Jako by to bylo důležité. Čas, který si sami odměřujeme, aby nám neujel vlak, abychom stihli, co jsme si naplánovali, abychom zajistili vše nezbytné i zbytné k životu. Ženeme se za větrem, aby nám tolik „důležitých“ věcí neuteklo. Přitom pácháme tolik zbytečností…! Ale jakási slušnost vám velí, stačí přece jeden pohled na hodinky…, tak vytáhnete mobil… a když se pohledem vrátíte k obrazu, nestačíte se divit. Fíkovník se již skvěje v plné kráse. Plně olistěný, jakoby mávnutím kouzelného proutku se očekávané naplnilo. To se pak člověk nestačí divit. A říkáte si, jak je to možné? Stačila chvilka nepozornosti a všechno je jinak. Dlouho vyhlížené se znenadání naplnilo… a pak si všimnete, dole je popisek: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“
Ale už se tu hlásí o slovo další obraz. Je monumentální. Sálá z něj ohromná energie. Ale vlastně to není tak docela obraz. Jakoby byl neustále v pohybu. Přitom zobrazuje docela obyčejný všední den. Noe vykonává svou každodenní práci. Jako všichni kolem. A také, stejně jako všichni ostatní jí, a veselí se. Rodina se mu také utěšeně rozrůstá. Práce má až nad hlavu. Jako každý jiný. V něčem se ale přece jen liší – má jednu starost. Záleží mu na tom, aby jeho život i všech kolem něj k něčemu vypadal. Aby nejen přežíval, aby si jen neužíval. Ale aby alespoň troškou přispěl k jeho kultivaci a obnově. Často si z něho kvůli tomu utahují. Prý je naivka. Blázen, který se stará o věci, které stejně nikoho nezajímají. A i kdyby. Svět stejně nezměníš. Co člověk zmůže – sám, proti bandě hlupců. Nic. Tak proč se plahočit, proč se snažit. Však se podívejte. Nakonec v tom zůstal sám a nejspíš to bylo z čirého zoufalství, že se pustil do stavby podivné lodě. No podivné. Docela normální, sice trochu předimenzované – pro jednu jedinou rodinu. Ale hlavně – on ji staví na kopci! Kdo to jakživ viděl. Stavět loď na kopci. Vždyť to říkám, blázen. Hotový blázen. K čemu mu to bude. Pojďte raději svlažit vyschlé hrdlo, pojďte si ten dnešní den pěkně užít, jak se u nás pěkně říká. Nu což: „Po nás potopa.“
Obraz třetí. Z něho opět vyzařuje klid. Všechno je v něm, jak má být. Na poli se pracuje, dva muži jsou tam. Jeden jako druhý. Nijak zvlášť se od sebe neliší. Mohli by to být oráči. Nebo ještě spíš rozsévači. Jako u Vincenta van Gogha nebo Jean-Francios Milleta. Jeden rozsévač jako druhý. Strojově přesnými pohyby nabírají semeno do hrstí, aby je vzápětí před sebe rozhodili, jakoby rozhazovali síť, nebo pletený šál… A pak jsou tam dvě ženy. Melou obilí, v družném hovoru. Dlouho by bylo možné se kochat krásou přirozenosti. Jenže v jednu chvíli jeden z mužů zmizí. Stejně tak jedna z žen. Aniž by bylo možné postřehnout důvod, příčinu. Varovný signál. Znenadání vždy jeden ze dvou ve svém díle osiří. Tak si říkáte, co tím chtěl autor říct? Obraz je tentokrát zcela bez popisku. Že by i zde platilo, jako na začátku: „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám?“
Je tu ale ještě obraz čtvrtý. A ten je opravdu zvláštní. Hospodář, který přes den dře do úmoru a v noci oka nezahmouří. Tedy ne že by každou noc od večera do rána zvesela prohýřil. Dostal totiž echo a očekává loupežné přepadení. Jen neví, kdy že to má být. Tak nedbá na únavu a každou noc hlídá své stavení a všechen svůj majetek. Na tom by ale nebylo nic překvapivého. Takových, kterým práce a rozhojněný majetek nedá spát, nikdy nebylo málo. Co je ale podivné, že v postavě číhajícího zloděje můžeme zahlédnout tvář Ježíše. Jakoby nás chtěl znepokojit, vystrašit, vybudit k maximální ostražitosti. Divné. Má snad člověk žít v neustálém napětí, v setrvalé vybuzenosti? Co by to bylo za život? Jaký by to mělo smysl? Otázka střídá otázku. A pod tím popisek tak podobný tomu prvnímu: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“
Jistě, být připraven, to je dobré. Toho se drželi už staří skauti. Ale jak se připravit? Máme žít v neustálém střehu? K čemu by to bylo dobré? Nezůstal by z nás jen uzlíček roztřesených nervů? A je vůbec možné být připraven. Vždyť společným tématem všech těch obrazů byla nečekanost. Nenadálost té zásadní změny. Což u fíku by se snad dal vystihnout ten pravý okamžik, vybudit se alespoň na krátký čas k maximální ostražitosti. Ale kdy přijde potopa, to věděl snad jen Noe. A u těch dvou – na poli a v mlýnici – to se seběhlo, nikdo ani nevěděl jak. Pak je ale víc než pravděpodobné, že se s tou pravou chvílí mineme. Stačí drobná nepozornost, nebo naopak budeme v tu chvíli zaujati na něčí docela jiným – krásou krajiny, radostí, prací… Nebo se s někým dostaneme do vážného sporu a budeme tím plní, přesycení, vykolejení…
Tak nás z této dnešní návštěvy galerie bude nejspíš provázet řada otázek. Co si počít s blížícím se dnem Páně. A nakonec nám asi nezbude, máme-li čas vyhlížení, adventního vyhlížení vzít vážně, než se přestat ohlížet na to, kdy nastane ta pravá chvíle, kdy bude čas příhodný, a spolu s apoštolem Pavlem vyznat: „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2 Kor 6,2) Amen
Modlitba: Posíleni společenstvím Tvého stolu k tobě volám a prosíme – za všechny, kteří ztratili naději. Za ty, kteří nemají odvahu očekávat od života, ani od druhých lidí nic dobrého. Zjev jim, prosíme, že o ně stojíš, že i oni jsou na tomto světě chtění a milovaní. Ukazuj každému z nás cestu, abychom se ve víru dní a událostí neztráceli. Obnovuj v nás důvěru těch, kteří žijí z blízkosti tvého království. A slyš naše společné volání: Otče náš.….
Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.
Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. (Ř 13:11-12)