Šalomounův. Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu, aby obhajoval tvůj lid spravedlivě a tvé ponížené podle práva. Hory přinesou lidu pokoj a pahorky spravedlnost. Zjedná právo poníženým z lidu, dá zvítězit synům ubožáka, zdeptá utlačovatele. Budou se tě bát, dokud bude slunce, dokud potrvá měsíc, po všechna pokolení. Sestoupí jak déšť na posečenou louku, jako vláha svlažující zemi. V jeho dnech rozkvete spravedlivý, bude hojný pokoj, dokud nezanikne měsíc. Buď požehnán Bůh Hospodin, Bůh Izraele; jedině on koná divy. Buď navěky požehnáno jeho slavné jméno, celou zemi nechť naplní jeho sláva! Amen, amen. (Ž 72:1-7;18-19)
Děkujeme za svěžest nového dne, i když my sami možná nejsme tak docela svěží. Děkujeme za krásu tvého dne, i když my sami jsme s krásou a jejím vnímání tak trochu na štíru. Děkujeme, že nás zveš do společenství neseného a živeného tvým slovem. Dej nám prosíme vnímavé srdce, občerstvi unavenou duši, ať se nemineme s tím, co nám ty sám nabízíš. Naplň nás svým Duchem, ať se tento den stane slavností tvé slávy, tvé věrnosti, tvého milosrdenství. Amen
I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné. (Iz 11:1-10)
Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ (Mt 3:1-12)
Byla to docela troufalosti. Jan Křtitel přijme úkol ohlašovat blízkost Božího království a neví nic lepšího, než že si pro to zvolí poušť. Tedy místo neosídlené, pusté, nehostinné, místo, kde se spíš než s jedním jediným člověkem, potkáte s pouštní myší, liškou, nebo zmijí. A přesto měl Jan posluchačů víc než dost. „Celý Jeruzalém, všechno Judsko, i všecka okolní krajina Jordánská“ za Janem vycházela. Jak je to něco takového vůbec možné? Čím toho Jan dosáhl? Co všechny ty poutníky za Janem táhlo? Vždyť to byl i v tehdejších poměrech víc než podivín! Způsob oblékání, způsob obživy – když se před staletími objevil podobně vystrojený prorok Eliáš, bylo to i tehdy poněkud výstřední. Na přelomu letopočtů musel Jan na své současníky působit vysloveně odpudivě. A přesto. Jdou za ním do vyprahlých pustit celé zástupy.
O tom bychom si mohli nechat leda tak zdát. Když se nějaké křesťanské společenství ocitne na periférii veřejného života – uprostřed řídnoucího osídlení vesnic, v atmosféře sílící nevraživosti a zášti, začne propadat malomyslnosti. Jakoby začalo ztrácet půdu pod nohama. Jakoby přestávalo mít nárok na existenci. Jakoby se všechny perspektivy začaly ztrácet v šedivém oparu bezvýchodnosti. A Jan kolem sebe sdružuje obrovské společenství na pouštních pustinách. To byl tak výjimečný kazatel? Byly snad jeho promluvy něčím tak poutavé? To asi sotva. Představené církve namísto: „Bratři (a sestry),“ osloví: „Plemeno zmijí“. Na místo povzbuzení k naději spíš dráždí: snad si nemyslíte, „že můžete utéct před nadcházejícím hněvem“! A kdo by se snad chtěl příliš spoléhat na tradici předků, na hluboké kořeny víry v dávnověku, tomu před očima zamává sekyrou a zatne ji právě do těchto kořenů.
A přesto za Janem, a na poušť, přicházejí celé zástupy. Bez rozdílu vzdělání, společenského postavení. Přicházejí obyčejní řemeslníci, pastevci, ale také přední osobnosti tehdejšího společenského života. Čím se něco takového podařilo Janovi dosáhnout? Žil snad v čase tak hlubokých rozporů, zklamání, zároveň tušení nějaké přelomové události, že už bylo každému jasné – bez hluboké, zásadní změny je další život nemyslitelný? Byla v tom touha po nefalšované a neředěné duchovní stravě, že nejen přišli, ale byli také schopni unést Janovo přímočaré a nesmlouvavé kázání? Nebo snad byl Jan opravdu tak výjimečnou osobností, že byl přijímán s respektem i u těch, kteří se jinak neřadili do k jeho stoupencům či obdivovatelům?
Podstata Janova výjimečnosti se nám otevírá už v jeho prvních slovech: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Jan neuhýbá ani napravo, ani nalevo. Nekrouží kolem toho nejpodstatnějšího jako kolem horké kaše. Hned na začátku zcela jasně ukáže k podstatě evangelia a tedy i víry. Začne docela stejně, jako o něco později sám Ježíš. I v jeho případě to je to první, co od něho můžeme slyšet: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To to je podstatné a základní poselství, které oba přinášejí. Jakoby všechno ostatní už byl jen komentář a vlatním životem stvrzované svědectví stále téhož – potřeba pokání a také otevřenosti k přicházejícímu Božímu království.
Zkusme si to promítnout do naší perspektivy. O co opíráme své vize do budoucnosti? V čem nacházíme nějaké východisko z našich nejistot, obav a slepých uliček? Dochází nám alespoň v náznacích, nezřetelných záblescích, že žádnou změnu nemůžeme očekávat, pokud nedojde k obměně našich myslí, srdcí, našeho pohledu na svět a na život? Že se musíme zastavit sami nad sebou, dovolit si ten luxus poodstoupit od všeho, co se nám do této chvíle zdá tak samozřejmé, nezbytné, nevyhnutelné. Že nám pro dobré životní nasměrování nezbývá, než alespoň z času na čas přerušit ten neurvalý tok nutnosti a naléhavosti. Jinak se nám může stát, že se budeme stále točit v jednom kruhu, přešlapovat z místa na místo, nebo unaveně na hodinách a v diářích odkrajovat rychle plynoucí tok času. Jak nevesele truchlivě poznamenal Jan Werich: „Tak. A máme deset. Z toho je vidět, jaký je ten svět. A ještě před hodinkou bylo devět. A za hodinku bude jedenáct. Tak od hodiny k hodině si žijem. Tak od hodiny k hodině si hnijem.“ Možná právě proto byly ty zástupy poutníků ochotny Jana vůbec vyslechnout a vstoupit do toho přívalu sršatosti a naléhavé tíživosti. Protože za ním šli na poušť. Protože přestali odpočítávat život od minuty k minutě, od úkolu k úkolu, od těžkosti k těžkosti… a byli ochotni poodstoupit, alespoň na chvíli překonat pocit nutkavé neodkladnosti, nechat všeho a naslouchat …..
Často je slyšet námitku – že to nejde, vymanit se z tíživosti pádícího času. Že to nejde zastavit se, pokusit se pohlédnout na sebe, na život, na svět kolem trochu jinýma očima – ne jako z uhánějícího rychlíku. A přitom se to tak často děje. I v tomto světě, i v této zemi. I s námi. Žel ale převážně, když se musíme zastavit. Když jsme donuceni zvolnit, nebo docela změnit tempo života. Tomáš Halík říká, že právě toto je smutná stránka naší civilizace. Že si v životě dovolíme jakési zastavení, teprve když se tělo vzepře a nechce už dál snášet příval naléhavosti. Když se roznemůžeme, když ztratíme vládu nad svým tělem a onemocníme. Už se vám to taky někdy stalo? Že pak i barvy se navzdory nemoci najednou stanou jasnější, vůně působivější… A v člověku, s kterým po dlouhá léta žijeme vedle sebe spatříte docela novou, dosud snad jen tušenou tvář…
Jan má ale mnohem lákavější nabídku. Není nutné, aby se člověk nejprve roznemohl. Protože království života je blízko. Protože království Boží se povážlivě přiblížilo. Není nutné jen čekat a vyhlížet, že jednou, snad i brzy přijde, a pak bude po vší lopotě a pinožení. Jeho stopy a záblesky je možné zahlédnout již nyní. Je možné tomuto přicházení dát prostor, a čerpat z jeho moci a energie. Království Boží je blízko, je na dosah. Přichází už do tohoto světa. A byl by nejen hřích se s ním minout. Ale byla by to promarněná příležitost. Příležitost, kterou dostáváme už pro tento čas našeho života.
Proto čiňte pokání. Proto se zastavte, porozhlédněte se kolem sebe. Zamyslete se nad svými životy, pokuste se rozpoznat, co vám brání tuto blízkost zahlédnout. Možná pak zjistíme, že by stálo ledacos opustit, odložit, a nejspíš ne jen na chvíli, ale na trvalo. Vzdát se nejrůznějších nároků, požadavků – byť i po právu opodstatněných. Dneska jsme tu do značné míry společenstvím chlapským. Tak si dovolím připomenout slova amerického františkána, kterého nejspíš někteří znáte, Richarda Rohra, že v každé velké spiritualitě jde o opouštění. Místo toho jsme se z ní učili brát, získávat, dosahovat výkonů, úspěchů. Ze života se stalo představení, ve kterém si hrajeme sami na sebe, jakoby do vlastní kapsy. Duchovní život nás ale cvičí v odpoutávání se od pomíjivého, abychom mohli přilnout k tomu podstatnému. To když se nedaří, připoutáme se k mnoha mylným věcem, zejména k obrazu sebe sama. Vlastní zájem se velmi dobře maskuje, často i jako náboženství. Tolik Rohr v souvislosti s přemýšlením o iniciačních rituálech.
Janovi posluchači byli sto snést, a snad i naslouchat jeho kázání, snad taky protože se za ním vydávali na poušť. Vydávali se na cestu, na které museli něco ze svého zaběhaného, navyklého opouštět. A slyšet Janovu nesmlouvavou, radikální výzvu: Čiňte pokání. Nesmlouvavou a radikální, přesto tak odlišnou od radikálů všech barev. Jan neobrací pozornost na druhé. Nehledá viníky všelijak pokrouceného života u druhých, ale obrací nás k nám samotným, k našemu nitru – proměňte své mysli, podívejte se na svět jinýma očima a možná se nepřestanete divit – království nebeské je nablízku. Amen
Prosíme, Pane, osvobozuj nás od všeho, co nás spoutává. Čiň nás svobodnými, ať jsme ve vleku čehokoli – našich ambicí, obav, nároků, přání a tužeb… Otevírej nám oči pro blízkost tvého království, uč nás rozpoznávat, čím je nám tvé království tak na dosah. Ať se nás dotkne tvůj pokoj, ať jsme naplněni radostí a vděčností, ať i skrze nás do tohoto světa proudí světlo naděje – do všech obav a starostí, do všech konfliktů, svárů a napětí – i těch klíčících. Ať se dostane ke všem, kteří se trápí bolestí, kdo truchlí pro ztrátu blízkého člověka… pro tento svět, pro tvé stvoření voláme, přijď království tvé – i skrze naši společnou modlitbu: Otče náš… Amen
Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům, a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: ‚Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.‘ A dále je řečeno: ‚Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.‘ A opět: ‚Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.‘ A Izaiáš k tomu říká: ‚Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.‘ Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15:4-13)