Poučující, pro Étana Ezrachejského. O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně, svými ústy v známost uvádět tvou věrnost po všechna pokolení. Pravím: Tvoje milosrdenství je zbudováno navěky, v nebesích jsi pevně založil svou věrnost, řekls: „Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Dám, že tvé potomstvo bude navěky stát pevně,já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokolení.“ Nebesa ti, Hospodine, vzdávají za tvůj div chválu, shromáždění svatých velebí tvou věrnost. (Ž 90:1-6)
Pane, znovu nemůžeme než žasnout. Co je člověk, že na něho stále pamatuješ? Tak málo už se nad touto zemí nese oslava tvé vznešenosti. Tak málo zní každý den z úst člověka oslavy tvého milosrdenství. A možná i zní, ale jakoby to ani nebylo v tomto světě vidět. Vždyť už ani nedokážeme žasnout nad vším, čím tento svět i náš život obohacuješ. Mnohem spíš býváme nepokojní, a také nespokojení. Mnohem spíš pádíme životem jako o závod a někdy ani nevíme kam. Cíl všeho nejen že se nám ztrácí v nedohlednu, jakoby ho ani nebylo. A přesto smíme stále znovu poznávat, že ty na své stvoření stále pamatuješ. Že i na nás pamatuješ. Proto tě, Bože, v tuto chvíli prosíme, abychom se nejen dokázali zastavit, ztišit, prosíme nejen o moudrost a vnímavost ke všemu, co nám ze své laskavosti nabízíš. Prosíme také o tvého Ducha, o tvé vedení. Bez tvého přispění budeme ztraceni. Pro lásku tvého Syna, tě prosíme, smiluj se nad námi. Amen
„Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. ‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ (Iz 58:1-9)
Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5:13-20)
Nevím jak vy, ale docela rád bych viděl do tváří Ježíšových posluchačů. Je docela dobře možné, že Ježíšova snaha je povzbudit je uvedla do ještě většího zmatku. Není totiž docela jasné, komu svá slova směřoval. Jen těm nejbližším, nebo do široka otevřenému zástupu lidí rozmanitého postavení, rozmanitých zájmů, představ o životě… ? Když tehdy Ježíš vystoupil na horu, v jeho bezprostřední blízkosti se posadí jeho učedníci. A z počátku to nejspíš jen zpovzdálí sledují a jen na půl ucha mu naslouchají další lidé. Těžko říct kolik jich bylo. Na konci obsáhlého kázání to ale nebyli jen jednotlivci, ale celí „zástupové“, jak to pěkně vyjadřují kraličtí. Taky tam čteme, že tito zástupové nad Ježíšovými slovy žasli, že se převelmi divili.
Ti, co tedy byli Ježíšovi na doslech, museli být zaskočení. Možná i panika se jich zmocnila. My že jsme sůl země? Nejen že máme být, ale už teď jsme sůl země? Vždyť kolem nás je jen úhor. Všechno jde od desíti k pěti, ti nahoře si dělají, co chtějí, na obyčejného člověka nehledí. A co my zmůžeme? Tedy ne že bychom skládali ruce v klín, že bychom se vůbec o nic nesnažili. Ale že bychom my sami dokázali přispět k obnově krásy země, že by se tvářnost země právě naším přispěním nějak zvlášť proměňovala, že bychom jako sůl opravdu bránili rozvoji všech hnilobných procesů?
A že bychom dokonce byli světlem světa? Stačí se jen kolem sebe rozhlédnout – celý okršlek světa zdá se stravují temnoty zloby, zášti, sobectví, zraněné pýchy, nesmířených křivd…! Kdo by si v tomto světě i jen mohl pomyslet, že je jeho světlem. Snad jenom náfuka, bloud, nabubřelý baobab. Nebo dokonce že by bylo možné jakkoli převýšit spravedlnost fariezeů? Těch zbožných, vzdělaných, kultivovaných, k dokonalosti tíhnoucích, cílevědomých snaživců? Těch, které je možné po právu považovat za elitu nejen národa, ale celého Božího lidu? Celé církve? To snad Ježíš nemyslí vážně!? Že by se i obyčejný prostý člověk, pouhé zrnko v moři písku mohl srovnávat s elitou a výkvětem člověčenství. (A to bez ironie.)
Ale abychom nezůstávali od toho všeho až příliš opodál. Vůbec nebude na škodu, když si Ježíšovy výroky vtáhneme do současnosti. Nejlépe přímo na sebe. Na každého z nás. I k nám totiž Ježíšova slova směřují. Vy jste sůl země, vy jste světlo světa, i vaše spravedlnost musí o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů, tedy všech zbožných, poctivě věřících, do všech důsledků promýšlejících svůj vztah k Hospodinu. Bylo by možné i jen pomyslet, že by těmito slovy Ježíš mířil i k nám? Že bychom je mohli přijmout za vlastní? Není v tom všem slyšet spíš záblesk ironie či provokace? Nechtěl nás tím jen vybudit k pozornosti, ostražitosti, nebo i znejistět, přivést k hlubší pokoře…?
Abychom vůbec mohli připustit, že se takové výroky mohou týkat také nás, nezaškodí si připomenout, co jim předcházelo. Těsně před tím totiž zazní známá Ježíšova blahoslavenství. Blahoslavení jsou v jeho očích tiší, milosrdní, působící pokoj, ale také chudí, plačící, pronásledovaní, pomlouvaní a i jinak znevažovaní. Jakoby tím Ježíš říkal: Vy, kteří se trápíte, troskotáte, nemáte vliv ani zastání, vy, kteří se nepovažujete ani náhodou za elitu člověčenství, vězte, že právě vy patříte mezi ty šťastné na tomto světě. Vy to nejspíš ani netušíte. Nejspíš je toho na vás opravdu moc. A když se rozhlédnete kolem sebe, na všechny ty spokojené, zdravé, svěží, zajištěné, tak na ně možná máte i vztek. V skrytu duše jim možná i závidíte. A určitě se v tom všem cítíte docela bezmocní. Vězte ale, že právě vy patříte mezi tu šťastnější část planety Země. Nemusíte z toho všeho tedy být smutní. Naopak se radujte a jásejte. Vy jste totiž na tváři Země vzácností, pokladem. Právě skrze vás se totiž lidskému pokolení i celému stvoření daří líp, než bez vás.
Vy totiž máte něco, co tento svět potřebuje jako sůl. Právě s vaším údělem. To, co se může ostatním jevit jako prohra, tak se naopak stává příležitostí. Málokdo asi tuší, čím to vlastně je. Asi to není tak docela jasné ani vám. Bez vás by ale váš do široka otevřený životní prostor byl ještě víc zatuchlý, životní poměry by byly ještě víc nesnesitelné. Vy jste sůl země. A té přece stačí i jen špetka. Nemusí vás být celé zástupy. Stačí špetka a prosolí to celé široké okolí. Je to jako s kvasem, ani toho nemusí být mnoho a prokvasí celé těsto. Podobně jako když Abraham prosil za Sodomu – kéž by v tom velkém městě bylo alespoň deset spravedlivých – i hrstka bláznů zachrání celé město.
Jen ta sůl nesmí pozbýt slanosti. Pak se nehodí k ničemu. Ani k posypu silnic či chodníků. Ale to je právě to, co je znepokojující na to všem. Co to je ta slanost? Z čeho vychází ta naše nepostradatelnost a jedinečnost, bez které by ta naše země byla snad docela neobyvatelná? To Ježíš neříká. Jen k tomu dodává: „Vy jste světlo světa.“ A to je snad ještě větší překvapení. Podobné tomu, kterého jsem se před dvěma týdny dopustil na konci bohoslužeb. Když jsem poslání uvedl citátem z Janova evangelia: „Já jsem světlo světa…….“ A poté zazněl právě tento Matoušovský oddíl o soli, světla a spravedlnosti. Můžeme snad připustit, že právě my jsme světlo světa, když tím světlem je sám Ježíš? Můžeme snad na sebe vztáhnout cokoli z toho, co je výlučně přiřknuto Kristu Mesiáši? Každé takové srovnání přece bude nejen kulhavé, ale nadmíru troufalé.
Možná proto ale Ježíš tento příměr doplňuje dvěma dalšími obrazy. O městě ležícím na kopci, o světle, které má být na viditelném místě a rozhodně se nestrká nesmyslně pod kbelec. Světlo prostě musí být vidět. Jestli tedy patříte ke mně, jestli se ke mně chcete hlásit, pak jste prostě vidět. Jako to světlo na kopci, jako ten maják na skalnatém útesu. S tím prostě nic neuděláte. O tom nemá smysl jakkoli spekulovat, tady nejsou na místě žádné výmluvy, tak to prostě je.
Proto také vaše spravedlnost musí o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů. Byla by ale pošetilost se pokoušet jakkoli jejich úsilí jakkoli překonávat. Ostatně ono to už ani nejde. Oni tu podobu naplňování spravedlnosti dotáhli téměř k dokonalosti. Jenže to vzali za špatný konec. Spravedlnosti se totiž nedosáhne naplňováním požadavků, předpisů, nároků – Zákona, ani církve, natož doby. Tak to chodí v tomto světě. Naplňováním požadavků, norem, zásad jakoby temnoty naopak ještě víc houstly. Svět ale vždycky prosvětlí a prosolí každý, i sebemenší projev solidarity, blízkosti, sounáležitosti, milosrdenství. Kde si člověk nehledí jen svých zájmů a potřeb, kde druhé nepoužívá jen k dosažení svých zájmů, ambicí či choutek. Ale kde je člověk člověku na blízku, nejen s nároky, ale s pozorností, s respektem a láskou. Tam se vzduch pročišťuje, tam zatuchlost mizí a lépe se dýchá.
Možná si toho málokdo všimne. Možná to málokdo ocení. Vězte ale, že bez toho by se svět (i ten náš kout země) stal brzy neobyvatelný. A to byla opravdu škoda. Amen
Děkujeme, Pane náš, že si stále v tomto světě vyhledáváš své služebníky. Že i tato všelijak zvrásněná země je stále znovu sycena nadějí. Děkujeme, že smíme být svědky a také součástí toho zvláštního procesu obnovy života. Proto se i my připojujeme k hlasu všech, kteří touží po tom, aby se tvá spravedlnost v tomto světa naplnila. Toužíme po tom, aby tvé milosrdenství přemáhalo všechnu zlobu a zášť. Prosíme tě také za všechny, pro které se tento život stal nesnesitelný – pro bolest, pro nedostatek lásky, pro ztrátu svobody a důstojnosti. Prosíme, ať dokážeme přijmout, že i my jsme solí a světlem světa – s pokorou, a také důvěrou, že ty sám jsi naší ochranou, záštitou, zdrojem síly, lásky, milosrdenství. S touto důvěrou se také spojujeme v jeden hlas a společně voláme: Otče náš… Amen
Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1 Kor 3:1-9)