Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119:33-40)
Není toho málo, Pane, co od života, a někdy i od tebe očekáváme. V tuto chvíli například čekáme na tvé slovo. Na slovo, které potěší, povzbudí, otevře nové výhledy, slovo, které přemůže zlobu, zášť, nespokojenost, smutek. Čekáme, Pane, na tvé slovo. Přitom býváme až nesnesitelně zaplaveni přívalem jiných slov. Množstvím slibů, pobídek, polopravd, a taky hrozeb, varování. Slov plných zoufalství, úzkosti, strachu. Býváme zahlceni přemírou i našich vlastních slov, jakousi samomluvou zahánějící naše vlastní nejistoty. Vlastně to, co bychom potřebovali, je ticho. Ticho, ve kterém i my sami zmlkneme. Ticho, ve kterém i my sami přestaneme sami sebe ujišťovat o své pravdě, důležitosti. Ticho, ve kterém dostane prostor tvé slovo, prosté, tiché a přesto uzdravující. Čekáme, Pane, na tvé slovo. Prosíme, přijď, navštiv nás svým Duchem. Amen
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního. Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin. Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. (Lv 19:1-2;9-18)
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!‘ Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží. Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; 5ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 5abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5:21-48)
Milí přátelé, není to právě krátký proslov, s kterým se Ježíš na své posluchače obrací. A to jsme ještě slyšel jen malou část celého Ježíšova kázání na hoře. A i tak víc než vydatnou. Tak vydatnou, že kdybychom se zastavili u každé jednotlivé části, u každého jednotlivého tématu, měli bychom podnětů a inspirace víc než na jednu neděli. Když to ale necháme zaznít nejen po malých částech, ale ve větším celku, může se nám ukázat, do jaké šíře a hloubky Ježíš svým kázáním zasahuje naše životy. Skoro jakoby všem svým posluchačům předkládal jakési programové prohlášení. A to nejen svého působení, ale programové prohlášení pro celou pospolitost jeho příznivců a stoupenců.
Jaká je to ale programová deklarace! Kdyby si nějaké lidské společenství, hnutí, nebo spolek, možná i politická strana, kdyby kdokoli takové zásady deklaroval jako svůj ideový program, stal by se rázem středem pozornosti všeho lidského pokolení. Vždyť každá z těchto Ježíšových zásad míří nejen k základům života, ale také k samotným kořenům zla, které tento svět tak zoufale křiví a otravuje. Jak by pak mohlo docházet k nenávistným střetům v rodinách, mezi sousedy, mezi politickými protivníky, kdyby v samém zárodku hrozící konflikty předcházela touha po smíření. V jakém prostředí by vyrůstaly, v jaké osobnosti by dozrávaly děti, kdyby jejich životní – rodinné zázemí nebylo ve stálém ohrožení pro všelijaké choutky, vášně, úlisnosti světa dospělých. S jakou svěžestí by se nám dýchalo, kdyby naše řeč byla průzračně čitelná. Bez falešných příměsí postranních zájmů, nevyslovených přání, skrývaných ambicí… Jak bezmocní by byli všichni nepřátelsky naladění lidé, kdyby najednou neměli vůči komu se vymezovat, komu vracet ránu za ranou, kdyby zlo neplodilo zlo, ale ochotu postavit se nepříteli s láskou a upřímnou modlitbu, s tvořivou invencí, která by nepřátelství protivníka rozpustila jak v lučavce královské.
Ono by možná stačilo i mnohem méně. Možná by stačilo i to, co Ježíš označuje za nedostačitelné minimum. Jak moc by se světu a lidem ulevilo, kdyby například poškozená strana po konfliktu v hospodě nebo parlamentu za vyražený zub žádala opět jen zub svého soka či protivníka. Nic víc a nic méně, než zub za zub. A vše by tím bylo srovnáno. Nikoho by ani nenapadlo požadovat zub navíc, nebo spřádat plány, jak tomu padouchovi zkrvavenou dáseň ještě pěkně nasolit, případně mu rozbít rovnou celou hlavu. Nebo kdyby se manželé rozcházeli ve vší slušnosti, ve vzájemném respektu, a hlavně s maximálním respektem ke svým dětem. Ani láskou k nepřátelům bychom se nemuseli příliš trápit, kdyby i jen láska k bližnímu byla docela normální samozřejmostí – mezi blízkými, sousedy, příbuznými, spolupracovníky.
Ale v tom asi spočívá hlavní obtíž Ježíšovy deklarace. Vypadá to, že Ježíš požaduje až příliš. Že přichází s téměř nesplnitelnými představami, které se vymykají jakýmkoli naším možnostem. Zkuste se nehněvat, když vám někdo bolestivě zkříží cestu. Zkuste zadržet vztek, když vám někdo nejen šlápne na kuří oko, ale otráví vám kus vaše vzácného života. A kdyby se to nakrásně i podařilo nějak se přemoct, hněv nějak potlačit, tak si zadržená agrese stejně někde najde cestu ven a odnese to někdo druhý. Nebo si vy sami z toho odnesete žaludeční vředy. Ne-li ještě něco horšího. A jak je možné po někom požadovat, aby se s vámi smířil, když je plný zášti, ukřivděnosti, o žádné smíření ani nestojí a vy nechcete pořád jen ustupovat a ustupovat. Nebo proč by měl někdo setrvávat v manželství, které se pro oba stalo jen peklem, zatuchlou kobkou, do které nepronikne ani paprsek světla a všichni, včetně dětí jsou z toho všeho přidušení, otrávení, bez jiskry života? Na takovém manželství by se mělo trvat jenom proto, aby si ten druhý nenašel jiného partnera? I kdyby měla být šance, že se mu podaří najít člověka, s kterým nakonec bude umět snášet dobré i zlé?
Možná proto by se asi našlo jen málo takových, kteří by byli ochotni tuto Ježíšovu deklaraci přijmout za vlastní. Kdyby mělo dojít k všelidovému hlasování, kdyby se v rámci představ některých politiků o otevřené demokracii vyhlásilo referendum, zda přijmout toto Ježíšovo prohlášení za základ či východisko života naší společnosti, předkládám, že výsledek by nebyl nijak valný. Možná že by byl vysloveně tristní. Mám dokonce pochybnosti, kolik křesťanů by pro ně hlasovalo. A musím říct, že mám nejen pochybnosti, ale o takové hlasování bych sám vlastně ani nestál. Ne snad proto, že bych se bál na veskrz plošného odmítnutí takové deklarace. Nebo že bych sám mohl být přistižen, že jen těžko pro něco takového zvedám ruku.
Každý takový hlas, ať už přejný nebo odmítavý, by totiž ukazoval, jak hluboce se míjíme s tím, k čemu nás Ježíš zve a povzbuzuje. Jeho touhou totiž sotva bylo založit nějakou ideální pospolitost, vytipovat si mezi svými posluchači a vychovat si z nich zářné příklady dokonalosti. To by své první stoupence sotva hledal mezi spodinou tehdejší společnosti. To co nám a vůbec každému člověku nabízí, je příležitost setkat se, byť jen závdavkem, s kouzlem a krásou Božího království. A to nejen někdy, až jednou opustíme svět našeho těla. Ale již nyní. Právě v tomto všelijak rozporuplném a pošramoceném životě.
Zve nás k tomu, abychom i my dávali druhým zkusit to, čeho se nám dostalo v setkání s Bohem. To čarovné kouzlo bezpodmínečné lásky, vřelého přijetí. Tu nespoutanou sílu smíření, které je schopné rozptýlit a pročistit i tu nejohavnější zatuchlost. A tomu nejen že stojí za to se otevřít, ale je možné se o to i pokoušet. Dávat prostor zábleskům Božího království. Aby člověk potkal s člověkem, který není naštvaný, rozmrzelý, byť by na nás po právu mohl být. A ne málo. Aby bylo možné se potkat s přijetím bez odsudku, ponížení, i kdyby takový odsudek byl sebevíc oprávněný. Aby i žena, doposud znalá než lačných pohledů, mohla zakusit docela jinou podobu setkání s mužností. Aby věrnost nebyla postavena jen na sebezapření, ale mohla růst ze svobody a lásky. Aby nikdo, ani Bůh nebyl člověkem zatahován do ničeho, za co se nemůže nijak a ničím zaručit. Aby zlo, agrese, nepřátelství dostalo šanci odumřít jinak, než jen ve střetu s hrubou silou. Právě tím se naplňuje trochu podivná Ježíšova výzva: Vy jste solí země, vy jste světlem světa. Tím že dáváte rozmanitými způsoby druhým zakusit, byť jen závdavkem, příchuť Božího království.
V tom je smysl existence každého křesťanského společenství. Ne ve vykazování co největšího počtu aktivit. Ani ve snaze pokoušet se o nějaký ideál pospolitého života. Ale vzájemně se učit a dávat druhým zakusit alespoň na chvíli, byť jen kouskem něco z Božího království. Tím dostává smysl i závěrečné Ježíšovo provokativní: Buďte dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec. Boží dokonalost se totiž nenaplňuje ve všemohoucnosti, věčnosti, neotřesitelnosti, ale v milosrdenství, trpělivosti a tím, že nezraňuje, ale hojí. Amen
Někdy to, Pane, vypadá, že tvé království je nám na hony vzdálené. Jako bychom žili docela jiný život, v jiné kvalitě, v podobě, než jak jsi to ty sám zamýšlel a k jakému nás stále znovu zveš. Proto tě především prosíme, otevírej nám oči pro ty jemné stopy tvé přítomnosti v tomto světě. Otevírej nám srdce, aby se nás dotkly ty vzácné okamžiky tvého působení v naší bezprostřední blízkosti. Prosíme tě v tuto chvíli také za všechny, kteří touží po spravedlnosti, po důstojném životě. Touží a jejich touha se jim vzdaluje. V rodinách, v partnerských vztazích, za zotročované prací, nenávistí, touhou po pomstě. Za obyvatele Ukrajiny – za všechny, kteří se obávají, co přinese každý další den. Prosíme za tvůj lid, ať každý člověk, po vší tváři země, ať žije v klidu a míru, ať zakouší bolest, strach o život svůj i blízkých, ať každý člověk zakusí lehké a přesto mocné přísliby tvého království. I skrze modlitbu, kterou nás naučil tvůj syn: Otče náš, …. Amen
„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. (Mt 5:3-10)