Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává. Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí, ať hovoří o tvém slavném kralování, ať promluví o tvé bohatýrské síle,
aby lidem uváděli ve známost tvé bohatýrské činy a slávu a důstojnost království tvého. Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. Ve všech svých slovech je Hospodin věrný, je svatý ve všech svých skutcích. Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje. (Ž 145:8-14)
Ty, kterýs vdechl život do těla Adamova, ty, kterýs dechem svým rozdělil vedví mořské vody a otevřel cestu ke svobodě, ty, kterýs svou vahou nalomil osten smrti a zveš nás k hodokvasu života – pohleď Bože, navštiv nás v našich touhách, radostech, v našem vzepětí proti marnosti a prázdnotě života, shlédni na nás v našich bludných cestách, v neskromných touhách zmocnit se života, buď nám nablízku v pokorné touze po spravedlnosti, pravdě a lásce. Čekáme, Pane, na tvé slovo, mocnější nad všechny bolesti, pronikající každou temnotu. Na slovo plné porozumění, laskavosti i poznání toho, jaké bohatství a krásy života se nám od tebe dostává. Voláme k tobě pokorně a s důvěrou – naplň tento čas, toto místo svým požehnáním. Amen
„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. “ „Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.“ Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Iz 55)
Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ (Mt 13,1-9)
Ve srovnání s prorokem Izaiášem se i Ježíš může jevit jako sýček, bručoun, nebo škarohlíd. Slovo Boží se nevrací s prázdnou, nýbrž vykoná zdárně, co chce sám Hospodin. Tak to vidí dávný prorok. A nejen vidí, ale na tom postaví celý svůj život. Ježíšovo podobenství proti tomu jako by bylo načichlé jakousi skepsí. Není to všechno venkoncem marnost nad marnost? Kolik námahy musel rozsévač vynaložit a kolik z toho přišlo nazmar. Kolik záludných zákoutí mělo to jeho možná i skromné políčko. Tu se najde kus kamenité půdy. Tady je zas země tak udusaná a ušlapaná, že se na ní sotva něco uchytí. Na jiném místě se pak velmi dobře daří pleveli, a ten dusí všechno, co se do jeho blízkosti přimotá. Při těch všech nezdarech bychom mohli ještě vzpomenout i to, co Ježíš vůbec nezmínil: co škůdců se i v té dobré půdě najde. Kolik plísní, hniloby, parazitů, hlodavců i jiné havěti čeká a vyhlíží, na čem by si mohli smlsnout. To není zrovna přívětivý obraz života, Božího království mezi námi, který nám Ježíš nabízí.
A přitom Ježíš chce své společníky potěšit, povzbudit. Chce jim dodat energii. Aby se nebáli o zdar Boží setby. Aby si nedělali starosti o budoucnost Božího království na této zemi. Aby se nenechali vylekat tím, že ne vždy se bude Božímu slovu mezi námi dařit tak, jak bychom si to nejen přáli, ale jak bychom to od Slova Tvůrce, Slova obdařeného mocí očekávali. A přesto, ve srovnání s jednoznačnou jistotou proroka Izaiáše může Ježíšovo podobenství vyvolávat i chmurné představy.
K čemu tedy vlastně Ježíšovo podobenství směřuje. Odkrývá marnost každého snažení, nebo povzbuzuje k naději? To asi záleží také na tom, s jakým nastavením jeho slovům nasloucháme. Možná to je tak trochu jako v jedné žertovné hádance. Víte, jaký je rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Pesimista o sklenici naplněné do poloviny vodou řekne, že je poloprázdná. Kdežto pro optimistu je ta sklenice poloplná. Hodně totiž záleží na tom, jak rozumíme nejen textům, sklenicím vody, ale i událostem kolem nás, jak každý den čteme život sám. Jestli do tohoto světa, do každého dne, do každého okamžiku vstupujeme s větší vnímavostí pro marnost a bezútěšnost veškerého lidského snažení, nebo jestli budeme mít víc oči otevřené pro každou, byť sebemenší dobrou setbu. Jak zásadně odlišně je možné na svět, na jednu a tutéž událost nahlížet se ukázalo na dvou událostech posledních dní. Kalik zoufalství a beznaděje vyvolal semifinálový debakl Brazílie u svých příznivců. A zároveň kolik obdivu a uznání sklidil německý týmu u stovek brazilských fanoušků. Nebo kolik slov marnosti a zbytečnosti zaznělo v diskusích kolem úmrtí čtyř našich vojáků v Afgánistánu, a naopak kolik slov ocenění a respektu pro ochotu nasadit sebe sama pro druhé. Jedna jediná událost, a kolik odlišných a zcela protikladných pohledů a postojů to vyvolá.
Stejně tak můžeme číst i toto podobenství ze dvou zcela odlišných perspektiv. Jistě že je možné se ptát, jestli ten rozsévač se setbou nakládal dostatečně šetrně, jestli se při setbě nerozmáchl až příliš rozmařile. I když vůči takovým výtkám by si zasloužil přece jen nějakého zastání. Tehdy se totiž neselo do pečlivě připravené půdy. Do políček zoraných, uvláčených, pročištěných od plevelů a kamení. Orbou se setba již pouze jen zaorávala. Rozsévač tedy sil do sice sklizeného pole, ale přece jen do strniště, které ještě před setbou spásal dobytek. Nejedna pěšina se stačila do té doby vyšlapat. Na takovém poli rozsévač sotva mohl rozlišovat, jestli seje ke kořenům sklizeného a spaseného obilí, nebo k výhonkům hloží a trní. A dřív než setbu stihl zaorat, bylo semeno vystaveno slunci, ptákům, nepřízni počasí… A to se hodně podobá setbě Božího království. Ani tak nepřichází do našeho světa nějak předem pečlivě připraveného, jemně zpracovaného, případně různými herbicidy, pesticidy důkladně promořeného.
A právě protože toho žáru všedního dne, nedostatku, nebo naopak přebytku vláhy, všelijakých škůdců, plevelných myšlenek v nás i v tomto světě je někdy až vrchovatě, proto Ježíš připomíná ještě druhou stránku naší existence. Setba, která se navzdory všemu uchytí, přináší mnohonásobný užitek. Podstatně větší, než bychom očekávali, podstatně mohutnější než bychom si vůbec dokázali představit.
A že to není jen tak laciná útěcha, která se snadno a s lehkostí nabízí, se může ukázat i z toho, v jaké situaci Ježíš s touto pobídkou přijde. Jeho podobenství zazní v průběhu dne, který byl nejspíš i pro Ježíše hodně náročný. Musel čelit výtkám, že nenaplňuje jedno z Mojžíšových přikázání – odpočinutí v den sedmý. Vzápětí byl dokonce obviněn, že se spolčil s knížetem démonů. A také že si na Mesiáše jenom hraje, jinak by se přeci musel prokázat nějakým mocným znamením. Nebylo by divu, kdyby ze všech těch tlaků, nároků, požadavků, očekávání, kdyby z toho všeho byl hodně unavený. V takové situaci pak často ani nelze vidět svět a život, ani člověka v nějak rozjásaných barvách. Únava sráží na kolena, probouzí chmury. A je-li toho opravdu příliš, pak mohou být takové chmury hodně barvité. (O tom věděli své i poustevníci. Tělo zmučené nedostatkem spánku, jídla člověku otevírá pohled do světa, který je běžnému pohledu zcela uzavřený.) Přesto má Ježíšův obraz docela překvapivé vyvrcholení: zrna, která padla do dobré země vynesla mnohý užitek, některá třicetinásobný, jiná šedesátinásobný, některý dokonce i stonásobný.
Ježíšův obraz je tedy hodně vzdálený lacinému optimismu. Docela realisticky dává dostatečný prostor i pro možnost nezdaru. Neúspěch se připouští. Výsledky nejsou nijak zaručené. Dokonce ani dobrá Boží setba nemusí vykazovat valné výsledky. A přesto není marná. Přesto není zbytečná. To stojí připomínat zvlášť v této době. Kdy nás obchází a spoutává přízrak efektivity. Víc než kdy jindy jsem fascinováni měřitelností čehokoli. Co se nedá změřit, zvážit, zanést do tabulek a výkazů, vyjádřit v penězích, co se nemůže prokázat měřitelnými výsledky jakoby bylo zbytné, snad dokonce i neužitečné. Jakoby ani nemělo právo na existenci. Například vědecké bádání. To je užitečné jen pokud se prokáže bezprostředními výsledky. A nebo se uplatní co nejdřív ve výrobě. Kulturní tvorba, ta je ceněná podle toho, jestli má dostatečný, pokud možno masový ohlas. Nebo ještě lépe, pokud produkuje zisk. Vzdělání má smysl jen když se přímo uplatní v praxi. V takovém nastavení pak už není daleko k pochybnosti, jakou může mít pro nás a pro tento svět cenu třeba taková solidarita – zvlášť když se nevyplácí. Nebo stáří – když už není nijak produktivní a efektivní. Nebo krása – když není praktická a užitečná.
Přes nejistou efektivitu Boží setby, navíc když snad ani není možné tuto efektivitu jakkoli změřit, zvážit, vykázat, přesto stojí za to dát jí prostor. Nechat ji v sobě zakořenit. Dát jí prostor v sobě i pro druhé. I když se její výsledek hned tak neukáže. I když je hodně nejistý. My i tento náš svět, to je hodně členitá a pestrá krajina. V rozmanitosti povah, zkušeností, omezení i obdarování. V této krajině se potkáváme s kdejakým plevelem, všelijak udusanými pěšinami, i s chladem a tvrdostí srdce, jakoby to bylo samo kamení. Všude a v každém z nás je ale také aspoň trochu dobré půdy, která jen čeká na vzácnou setbu Božího království. Proto stojí za to tu naši půdu kultivovat – četbou Písem, modlitbou, zpěvem chval, sdílením společenství. Proto stojí za to Boží setbu nabírat plnými hrstmi a do široka ji rozsévat. Amen
Píseň 417 Zachovej nás při svém slovu
Ty jsi, Bože, zdrojem vší krásy, veškerého bohatství života, ač k nám přicházíš skrze slovo prosté a málomluvné. A přece tak mocné, že z něho můžeme mít užitek mnohonásobný, nesrovnatelně větší než z čehokoli jiného, čeho si jinak vážíme, čemu věnujeme čas a energii. Prosíme tě o pokoj, abychom se v běhu života s tebou nemíjeli. Abychom v lomozu světa nepřeslechli k čemu nás zveš, s čím za námi přicházíš. Dávej nám moudrost i odvahu ulamovat hroty zla v samém zárodku, aby se nikdy neopakovalo to, co kdysi v Českém Malíně, nebo Ležákách, nebo Srebrenici… Uč nás stavět zlobě hráz, a také nevšímavosti, aroganci. Ty sám nás vyučuj v umění rozpoznávat, kde se děje křivda, kde se rozmáhá nespravedlnost, kde by nám hrozilo zabřednout v prázdnotě a marnosti. Prosíme, posiluj nás ve víře, naději i lásce. A spoj nás v jeden hlas, když k tobě společně voláme: Otče náš… Amen
I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,21-22)