Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě. Co bylo od věků v troskách, vybudují, postaví, co kdysi bylo zpustošeno, obnoví zničená města, zpustošená po celá pokolení. (Iz 61,1-4)
Hospodine, Pane náš, rádi bychom Ti i dnes vzdali čest a slávu. Rádi bychom ti i dnes vyzpívali svoji vděčnost za dar života, za krásu s bohatství tvého stvoření. A tak se k chvalozpěvu tvému jménu připojujeme spolu se všemi, kteří tak činili dávno před námi. Nejen tady v Křížlicích, v této zemi, ale také v zemi, kterou jsi přislíbil Abrahamovi, Jákobovi, Mojžíšovi, v zemi bývala spojena s tak velkými nadějemi, s tak velkými vizemi a očekáváními. A tak k tobě voláme i s určitou nejistotou – rozumíme dobře tvým zaslíbením? Dokážeme s otevřeností přijímat tvé dary lásky a štědrosti? Jsme ochotni se otevřít tvému přicházení? Jsme ochotni se ztišit a naslouchat tvému hlasu, který je tak tichý a prostý, že se sním můžeme v našem životaběhu snadno minout? Prosíme tě o pokoru, abychom uměli dát prostor tvému přicházení. Prosíme tě o tvého Ducha, který otevírá oči slepých a uši hluchých. Prosíme tě, měj s námi trpělivost, ať se i skrze nás naplní tvá zaslíbení. Voláme k tobě ve jménu tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, smiluj se nad námi. Amen
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,9-14)
Poutní píseň, Davidova. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. (Ž 131)
Starozákonní žaltář je souborem mnoha různých, někdy i zcela protichůdných textů. Některé jsou plné trápení, bolesti z prožitých křivd, selhání. Už české slovo žalm může vyvolávat představu smutku, žalu, naříkání. Z mnoha žalmů ale také vyzařuje radost, veselí, vděčnost. Některé přímo vyzývají k jásavému tanci. A to přesto všechno, že jsou to modlitby. Byť poeticky sepsané. Ale od samého prvopočátku byly také zpívané. Vlastně to byly poetické duchovní písně. A ten dnešní žalm je součástí menšího souboru takzvaných poutních písní. To protože je zpívali poutníci směřující do jeruzalémského chrámu. A protože Jeruzalém leží na šíji oddělující Středozemní moře od Mrtvého, tak všechny přístupové cesty k Jeruzalému stoupají. Každý poutník do chrámu v Jeruzalémě tedy stoupal. Těmto poutním žalmům se proto také říkalo písně stupňů, neboli písně výstupů. Těchto písní máme v Bibli zachovaných patnáct. Dá se říct, že to byl jakýsi zpěvník poutníků stoupajících k Jeruzalému, k chrámu Hospodina zástupů.
Náš dnešní žalm je ve zpěvníku jeruzalémských poutníků dvanáctý. Jeho tóny se tedy rozezní téměř na samém konci celé pouti. A patří také k nejstručnějším. Přesto se jeho autor dotýká snad těch nejcitlivějších rysů lidského života. Domýšlivost, povýšenost, ostré lokty, to je to, čemu by se dávný poutník rád na své cestě zcela vyhnul. Jedním slovem – pýcha. To je to, čemu žalmista dává vale. Je poměrně dost slov, důležitých pojmů, které se z našeho slovníku pozvolna vytrácejí, nebo dokonce zcela vymizely. Pýcha se ale naštěstí stále drží – dokonce i mezi vyjmenovanými slovy. I když si nejsem tak docela jistý, jestli mu každý dobře rozumí. Tedy nejen, co to slovo znamená. Ale čím také pýcha v našich životech je. Co s námi dělá, jak se projevuje, jak s námi smýká, jak rozmanité a leckdy skryté podoby na sebe bere. A jakým důsledkům nakonec vede.
Podle Písma je dokonce jedním ze základní zdrojů zla. Pýcha se dostává ke slovu všude tam, kde člověk překračuje hranice, kterých bychom se měli jen s velkou opatrností dotýkat. A jejich překročení mívá nemalé důsledky. V touze po bohorovnosti přichází člověk o ráj. Ve snaze domoci se svých práv a požadavků se může stát kainovským běžencem. V opojném nadšení dosáhnout nadoblačných výšin velmi často ztrácí schopnost se s druhými domluvit. Tak jak tomu bylo při stavbě babylónské věže. A aby si snad nemusel přiznat svou křehkost, omezenost, porušenost, v pýše je ochoten soudit druhé. Dokonce i Božího Syna. Pýcha je zlá čarodějka. Proto se před ní v Písmu tak často varuje. „Hospodin má každého domýšlivce v ohavnosti, zaručeně nezůstane bez trestu.“ (Př 16,5) „Bůh se pyšným protiví“ (1 Pt 5,5) „Počátek zavržení je zatvrzelost a pýcha.“ (Sir 10,21) Nebo v tom dobře známém zlidovělém starozákonním přísloví: „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“ (Př 16,18)
Pýcha není hrozbou jen pro své tíživé důsledky, ale také tím, že se jí snad nikdo nemůže vyhnout. Právě protože na sebe bere nejrůznější podoby. Pýcha nepřichází ke slovu jen když se někdo nad druhé zjevně a arogantně povyšuje. Třeba tak, jak to naznačuje dnešní žalm. Povýšenost se dá zamaskovat i do velmi zdvořilých a zbožných slov. I modlitba může být plná pýchy a nabubřelosti. Tak jako modlitba zbožného farizeje. Až se z toho člověku může udělat i nevolno, když se potká s vírou sycenou domýšlivostí a chloubou. Mohlo by se snad zdát, že se nás něco takového dnes příliš netýká. Žijeme v době, kdy víra, zbožnost, věrnost Božím zaslíbením spíš vyvolává shovívavý úsměv, někdy i pohrdání, a zhusta se považuje za něco přežitého. Kdy by se chtěli zbožností nad druhé povyšovat, sklidil by nejspíš jen smích a jen málokdo by ho bral vážně. Je to ale opravdu tak, že i dnes se nemůže pýcha halit rouchem zbožnosti?
Zkusme si představit, jaký to byl asi člověk, autor dnešního žalmu. Co bychom o něm mohli říct. Na jaké vlastnosti, na jaký charakter bychom mohli z jeho slov usoudit? Když ve své modlitbě říká: „Hospodine, nemám domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž se chovám klidně a tiše.“ Nejspíš by se dalo říct, že to byl člověk nejen tichý a klidný, ale také pokorný. Právě pokora by se dala považovat za opak pýchy. Za její naprostý protiklad. Pokora a pýcha, jsou přece dva od sebe vzdálené a naprosto neslučitelné póly.
Jestli jsme všímaví a citliví na projevy pýchy a povýšenectví, tak pokora to dnes nemá vůbec jednoduché. Jakoby byla jakousi popelkou mezi hodnotami, kterých si opravdu vážíme a které dokážeme ocenit. Možná také proto, že nám tak trochu splývá se slabostí, prostoduchostí, s neschopností se prosadit. Pro pokorného člověka, jakoby nebylo v tomto světě žádného místa. Leda někde v přítmí, v ústraní… Pokora jakoby byla jakousi životní komplikací, brzdou rozvoje, pokroku, o nějakém úspěchu ani nemluvě. Přitom podle Písma patří pokora mezi přední ctnosti. Navíc vůbec se o ní nemluví jako o bezmocné a naivní popelce. Ve starozákonních příslovích například čteme: „Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora.“ (Př 15,33)
Když jsem před nedávnem naslouchal tomuto žalmu, tak mě ta výpověď zarazila. Je to sice příjemné vědět, že tu je někdo, kdo nemá domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Ale, a to mě zarazilo, jak něco takového může někdo o sobě říct? Jak si může něčím takovým být jistý? Není už to projev namyšlenosti, když někdo něco takového o sobě tvrdí? A ještě to pěkně nahlas vytrubuje do světa? A to je asi další důvod, proč je v tomto světě pokory jako šafránu. Pokora a pýcha totiž nemusí být vůbec od sebe tak na hony vzdálené. Nemusí to být dva od sebe hodně vzdálené protiklady. Naopak často mívají k sobě hodně blízko. Stačí jen maličký, nepatrný posun a pokora se snadno překlopí v nabubřelou povýšenost. Jak se to přihodilo i tomu zbožnému farizeovi při modlitbě v Jeruzalémském chrámu. Ostatně na podobnou strunu hrál i pokušitel, který se snažil Ježíše na poušti chytit do svých osidel. „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů (z vrcholu chrámu); vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Jakoby říkal, vydej se v důvěře do Božích rukou, svěř se do jeho péče, vydej se do jeho moci…. Jak blízko má tato výzva k pokorné vydanosti do Boží moci. A přece takovou možnost Ježíš důrazně odmítá jako pokušení a znevážení víry i pokory.
I přes všechna tato úskalí a nesnáze ale stojí za to se pokory nevzdávat. Také protože pokora je pozvánkou ke svobodě. S pokornou myslí totiž můžeme zakusit ten ohromně úlevný pocit, že si ani před sebou, ani před druhými nemusíme na nic hrát. Nic nemusíme předstírat. Nemusíme hrát tu podivnou hru na silné, schopné, odolné, kteří zvládnou víc než druzí. Pokora nám umožňuje z hloubi duše volat, Bože, zde jsem, takový, jaký jsem. Bez příkras, bez retuší. To když poznáme a zakusíme, dostaví se pokoj a ztišení. Kdo nevymáhá na Bohu, co si sám usmyslil, kdo se nesnaží na životě si vyvzdorovat své vlastní představy a touhy, kdo je ochoten otevřít se Božímu vedení, ten může zakusit klid jako nakojené dítě v klíně matky. „Jako dítě zkonejšené ztichla ve mně duše má,“ zpívá žalmista.
Zdá se to až neuvěřitelné, že něco takového je možné. A přitom žalmista nabízí poměrně prostou cestu: Čekej Izraeli na Hospodina. Možná že i on tuší, jak blízko k sobě má pokora a pýcha. Proto sebe i druhé povzbuzuje k prosté otevřenosti. K ochotě odložit všechno své stranou. A opravdu všechno. Všechny své touhy, přání, představy, i o víře, i o Bohu, i o církvi. Odložit a čekat na Hospodina. Ve ztišení se totiž rodí pokora, v tiché otevřenosti před Hospodinem k nám přichází pokoj – lék na tolik neduhů našeho soudobého života. „Čekej tedy, Izraeli, na Hospodina, nyní i na věky.“ Amen
Voláme k tobě, Bože, s důvěrou, že ty můžeš i srdce kamenné naplnit hřejivým teplem. Voláme k tobě v důvěře, že i nás můžeš naplnit pokorou a pokojem. Voláme k tobě s prosbou, aby všechna pýcha a nadutost byla přemožena tichostí, aby všechen lomoz, překotná snaha vyvzdorovat si plody tvého požehnání byla přetavena v otevřenost pro tvé přicházení a působení v našich životech. Zvlášť tě prosíme za zemi praotců Abrahama, Izáka, Jákoba…, aby i zde utichl hluk zbraní, tak jako na Ukrajině, Sýrie, a mnoha dalších zemí této planety. Prosíme za všechny, které zaskočila křehkost těla – v nemoci, na silnicích, ve stáří. Prosíme o sílu i moudrost pro ty, kteří zápasí s ebolou v západní Africe, se zákeřnými neduhy nejen těla, ale i této civilizace. Prosíme, uč nás pokoře a tichosti, v očekávání na tvé požehnání. V pokoře a tichosti k tobě také společně voláme: Otče náš…
Získat moudrost je lepší než ryzí zlato a získat rozumnost je výbornější než stříbro… Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí. Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými. Kdo je prozíravý ve slovu, nalézá dobro, blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. (Př 16,16.18-20)