Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy, vstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme ho hlaholem žalmů! Hospodin je velký Bůh, je velký Král nad všemi bohy. On má v svých rukou hlubiny země, temena hor patří jemu. Jeho je moře, on sám je učinil, souš vytvořily jeho ruce. Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. (Ž 95:1-7)
Je to jedinečná výsada, Bože náš, že můžeme i tento den, tak jako každý jiný začínat s vděčností na rtech. S díkůvzdáním za všechno, co jsme mohli v uplynulém čase přijmout z tvé štědrosti. A nejen za to, co nás těšilo, co nám bylo příjemné a z čeho jsme měli nelíčenou a spontánní radost děkujeme. Děkujeme i za chvíle bolavé, nepříjemné, kdy se nám nedařilo… Vždyť i tehdy jsme mohli poznávat bohatství tvého milosrdenství. I tehdy a právě tehdy jsme mohli poznávat, že naše cena není je v tom, co dokážeme, co umíme, v čem jsme dobří. Ale že ty nás přijímáš i když selháváme, i když nejsme tak věrní, zbožní, jak se snad slušelo podle našich lidských měřítek. A tak plni vděčnosti, i když možná také s obavami vyhlížíme čas příští, ale hlavně s odvoláním na tvou věrnost svým zaslíbením – buď s námi i v tuto chvíli, provázej nás svým svatým Duchem, ať tvé slovo zjevené v Ježíši Kristu i v tento čas proměňuje naše životy. Pro lásku tvého Syna Ježíše Krista tě prosíme, smiluj se nad námi. Amen
Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,37-48)
Píseň. pro Asafa.
Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože, nezůstávej v klidu! Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány, radí se proti těm, které skrýváš: „Pojďme,“ praví, „vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene!“ Tak se spolu svorně uradili, uzavřeli proti tobě smlouvu stany edómské a Izmaelci, Hagrejci i Moáb, Gebal, Amón s Amálekem, Pelištea, ti, kdo sídlí v Týru, Ašúr se k nim také přidal. Paží synů Lotových se stali. Nalož s nimi jako s Midjánem, jako se Síserou, jako s Jabínem v Kíšonském úvalu: u Én-dóru byli vyhlazeni, mrvou na roli se stali. Nalož s jejich knížaty jak s Orébem a Zébem, s všemi jejich vojevůdci jako se Zebachem, se Salmunou, kteří řekli: „Zaberme si Boží nivy!“ Bože můj, dej, ať jsou jako chmýří, jako stéblo unášené větrem! Jako požár, když stravuje lesy, jako plameny, když sežehují hory, tak je postihni svou bouří, svou smrští je vyděs. Pohanou jim pokryj líce, aby hledali tvé jméno, Hospodine. Ať jsou zahanbeni, vyděšeni navždy, ať se rdí a hynou, ať poznají, že ty jediný, jenž Hospodin máš jméno, jsi ten nejvyšší nad celou zemí! (Ž 83)
Možná si říkáte, proč jsem pro dnešní příležitost vybral právě tento žalm. Je to snad nějak spojeno s koncem církevního roku? Nebo s neslavným výročím dnešního dne odkazujícím k roku 1620, kdy Ferdinand II. Rušil Rudolfův majestát a tak po krátké době náboženské svobody v těchto zemích začalo dlouhé období nesvobody, krom kruté vleklé války? Ten důvod byl ale mnohem prostší. Před nedávnem jsem si říkal, že bych rád spolu s vámi jednou za čas nahlédl do starozákonního žaltáře, do této zvláštní a jedinečné sbírky starobylých písní. Vždyť v sobě skrývají ohromné bohatství vděčnosti a radosti z Božího stvoření, ve kterém má člověk navíc tak významné postavení. Otevírají před námi obrovskou hloubku lidských zápasů v nemoci, úzkosti, ohrožení života. A dalo by se říct, že jsou živými příklady žité víry. A nejen té pevné a odhodlané, ale také všelijak hledající, tápající i klopýtající.
Jenže mnohé z těchto dávných zpěvů nám nenabízejí vůbec snadnou inspiraci. Ne vždy jsou zářnými příklady poctivé zbožnosti či hluboké moudrosti. Někdy se žalmista pustí do ostré polemiky nejen se svými protivníky, ale i se samým Hospodinem. V jakémsi vzdoru se neubrání pochybnostem, výčitkám. Někdy i zatouží, aby se mu Bůh už konečně, alespoň na chvíli vzdálil a neznepokojoval ho svou tak těžko uchopitelnou přítomností.
V některých žalmech narazíme, a to v pravém slova smyslu narazíme i na podivně vyostřený vztah k nepřátelům. Žalmista se nerozpakuje vyjádřit přání, aby jeho nepřátele byli zničeni, na hlavu poraženi, aby sám Bůh byl vykonavatelem zásahu, po kterém by se stali pouhou mrvou na poli. Když je to jen část celého zpěvu, několik málo veršů, nebo i slok, tak by se nad tím snad i dalo oko zamhouřit. Co když je tak ale vyostřený celý žalm, jako ten dnešní? Je možné se mu otevřít, nechat v sobě rozeznít zvláštní, až temné tóny? Je vůbec možné se jím nechat jakkoli inspirovat?
Rozpaky neumenší ani to, že žalmista sám nijak nezatouží být vykonavatelem zkázy nepřátel. Cele svou při nechává na Hospodinu. Kde ale bere tu jistotu, že Bůh je opravdu na jeho straně? I když patří k vyvolenému lidu. Vždyť kolikrát se ústy proroků Hospodin postavil na stranu nepřátel Božího lidu – pro nevěrnost svého lidu. Protože se začali ohlížet po jiných oporách. Protože se jim Bůh stal jen pouhým doplňkem, folklórní ozdobou. Vůbec tedy nelze samozřejmě předpokládat, že jeho nepřátelé jsou i Božími nepřáteli. Jak tedy může tak sebejistě tvrdit, že ti nepřátelé nejsou jen jeho, ale že jsou to protivníci Boží. Jak to ví? Proč Bohu podsouvá, že by měl mít mezi lidmi nějaké nepřátele? S nepříjemným mrazením to připomíná staré římské válečné heslo, mnohokrát později provolávané a i za druhé světové války hojně užívané: Gott mit uns. A dodnes se najdou tací, kteří mají odvahu něco takového tvrdit. I v evropské části křesťanského světa. Každé takové ztotožnění člověka s Bohem vždycky zavánělo fanatismem a bylo projevem pýchy, která dříve nebo později končila těžkým konfliktem.
Je tedy vůbec možné tento žalm ještě považovat za modlitbu? Neměli bychom s tímto žalmem naložit alespoň tak, jak to naznačil Martin Luther, když některé biblické texty vyzdvihl jako jádro biblického poselství, a jiné naopak odsunul kamsi na periférii, na okraj našeho zájmu? Ostatně i breviář, roční rozvrh modliteb klášterních komunit, který zahrnuje všechny žalmy starozákonního žaltáře, tak jeden jediný vynechává. Právě tento 83. žalm. Nejspíš z bezradnosti, z jakýchsi rozpaků. Vždyť to vypadá, že od začátku do samého konce, do posledního puntíku je v naprostém protikladu k tomu, co zvěstoval a reprezentoval Ježíš. Stačí vzpomenout jen na jeho výzvu milování nepřátel.
Lidsky bychom to snad i mohli pochopit. Zvlášť když si za slovy dávného modlitebníka můžeme představit docela konkrétní historické události. Devět ze zmíněných národů byli skuteční sousedé Izraele. A vedle nich je zmíněna ještě Asýrie, která v osmém a sedmém století před Kristem ovládala celý Blízký východ až k Mezopotámii. Texty i malby z té doby jsou plné neobyčejného násilí, zobrazující ohavné způsoby likvidace nepřátel. Lze si představit, že právě z takové situace – v obležení Izraele ze všech stran, z naprosto zoufalé a bezvýchodné situace vzešel i tento žalm. Pod takovým tlakem, v takové tísni by bylo i docela pochopitelné, že jeho autor neviděl jiné východisko, než doufat v Boží zásah. Jen málokdo by v takové situaci nepropadl zoufalství a beznaději. Jen málokdo by se ubránil myšlence na drtivou porážku hrozících nepřátel. Snad jakákoli modlitba za ochranu shůry by byla nejen představitelná, ale snad i přijatelná. Ale žádat Boha, aby prokázal svou moc v děsu a hrůze a z nepřátel učinil pouhé plevy, aby byli pohaněni a zdeptáni, aby se stali mrvou po rolích rozházenou? To už je příliš. Podivná modlitba…
Jedno je ale nutné žalmistovi přiznat. Navzdory vší tísni a úzkosti, navzdory hrozbám, které na něho od protivníků doléhají, navzdory možná i tíživým zkušenostem, které s nimi má, nezazní z jeho zoufalého volání ani špetka nenávisti. Václav Havel kdysi napsal a přednesl pojednání o nenávisti, kde docela trefně říká, že se mu nenávist „zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice… Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a … nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví… V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá… Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat.“ (VH, Oslo, 1990)
Do tváře dávného trubadúra pohlédnout nemůžeme. Nemůžeme posoudit, jestli se umí smát a pokud ano, tak jestli by na nás hleděl jen s nakysle pokřivenou tváří. Ale i tak, s něčím takovým, co zachytil Václav Havel, se v tomto žalmu nepotkáváme. Ale navíc, co se mi zdá na této modlitbě cenné a vlastně i svým způsobem jedinečné, že si ten člověk žádné své vnitřní pnutí nenechává pro sebe. I když je to něco, za co by se jiný nejspíš v hloubi srdce styděl. Nijak to neskrývá, nijak to v sobě nedusí, s čirou otevřeností Bohu předkládá svou rozjitřenost. Neskrývá strach, zoufalství. Ani to, že z jeho pohledu a v jeho situaci Bůh až příliš dlouho mlčí. To co má v sobě, tak to možná troufale a provokativně Bohu vykřičí. Nehraje před sebou ani před Bohem tu podivnou hru na lepšího, laskavějšího, zbožnějšího.
Může to pro někoho být až šokující. Ale není lepší, než takové myšlenky v sobě dusit a potlačovat, raději je Bohu vykřičet a tak dát Bohu důvěru i prostor, aby s nimi sám ve své laskavosti a podle své vůle naložil? Jaké důsledky takové mlčení může mít ukazuje mimo jiné i příběh o Kainovi, který se zdráhal svůj vztek Hospodinu otevřeně vykřičet. Není pak přece jen lepší taková, než žádná, nebo hraná modlitba? Amen
Pane Bože náš, tobě není nic skryto. Žádná naše myšlenka, žádné naše hnutí. Přesto tě prosíme, dávej nám odvahu k otevřenosti. Ať není nic z našeho života, s čím bychom tak jako Adam v zahradě Eden před tebou utíkali a co bychom chtěli před tebou skrýt. Ať můžeme stále znovu poznávat šíři tvého milosrdenství. A prosíme v tuto chvíli za všechny, kteří v životě nějak selhali a svou vinu všelijak skrývají a bagatelizují, za ty, kteří v sobě nosí strach, úzkost, a taky vztek a pocit bezmoci a všechno to v sobě dusí a nemají odvahu to přiznat sobě, před druhými, ale hlavně před tebou. Prosíme tě za všechna místa na zemi, za konflikty blízké i vzdálené. Za Ukrajinu, za země Blízkého východu a mnohé další, kde neřešené a nevykřičené konflikty přerůstají v nenávist. Prosíme za ty, kdo se trápí – nemocí, vinou, strachem, dávej nám všem poznat, že ty ač jsi vzdálený, přece jsi tak blízký, i když přesahuješ všechno naše pomyšlení, přece jsi nám nakloněný. A tak s vděčností a důvěrou k tobě spolu se všemi křesťany, všech věků a míst voláme: Otče náš…
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání! Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi! (Ž 102,2-3)