Bratři a sestry, začnu dnes trochu netradičně. Jednak tím, že bych vás rád pozval na divadelní hru, a jednak tím, že je to pozvání poněkud zpozdilé. Ta hra byla předvedena již minulý čtvrtek – a to na prknech sborového sálu ve Vrchlabí. Jmenovala se Oskar a růžová paní, podle stejnojmenného, dnes již světového bestselleru Erica Emmanuele Schmitta. Ten se ve své novele pokusil postihnout základní rysy křesťanské víry. A zvolil si k tomu příznačný příběh. Vypráví o chlapci, který umírá na leukémii, kterého na této těžké cestě doprovází dobrovolnice/ošetřovatelka babi Růženka. A dodejme hned na začátku, že tento literární pokus je nesmírně svěží, civilní, a přitom velmi hluboký a poctivý.
Proč si jako ilustraci právě křesťanské víry zvolil srovnávání se smrtí? Nevěnují snad i jiná náboženství, a také různé filosofické směry, smrti výraznou pozornost? Jistě ano, ale pro křesťanskou víru je toto vyrovnání se jedním z klíčových témat. Setkání se smrtí je totiž pro křesťana dramatem, ale i východiskem. Dramatem, protože nás bible už od jejích prvních řádků vede k nesmírnému ocenění života na této zemi. Tento svět a život na něm je Božím stvořením. Dobrým Božím stvořením. Od svého samotného prvopočátku. A to i přesto, že to dobré je také téměř od prvopočátku poskvrněno falší, sobectvím, záští… A tak jsme vedeni k tomu, abychom celé stvoření a život v něm přijímali jako obrovský dar, který nám byl svěřen a za jehož péči neseme velkou odpovědnost. Život sám je tak pro nás jednou z nejvyšších hodnot. Každý jednotlivý život je v našich očích zcela vzácný, jedinečný a neopakovatelný, a jakkoli, jakýmkoli způsobem promarněný život v nás vyvolává pocit marnosti … Smrt je vnímaná nejen jako nepřítel života, ale i jako náš největší nepřítel.
A tak se nelze divit, že naše životní příběhy, ale i příběhy bible jsou plné vzdoru vůči tomuto nepříteli. Vždyť jak by bylo možné z Boží ruky přijímat tak vzácný dar, jakým je život sám a zároveň smířlivě přijmout realitu smrti – jakoby byla přirozenou součástí života – jak se někdy říká. Není smrt přece jen popřením, nebo alespoň znevážením všeho dobrého, co sám Bůh svým stvořitelským úsilím na této planetě a vůbec celým vesmírem vytvořil?
Jedním z mnoha vzdoro-příběhů je i ten, který jsme dnes slyšeli z Janova evangelia. Královský úředník nesen nejen láskou ke svému synu, ale také vědomím hodnoty lidského života vyhledá Ježíše, aby u něho žádal naléhavou pomoc. Jeho syn je totiž smrtelně nemocný. Zřejmě o Ježíšovi už hodně slyšel. Nejspíš se k němu také donesly zvěsti o tom, že v jeho přítomnosti se děly prazvláštní věci. Když v nedaleké vesnici hrozilo, že nebudou mít svatebčané na hostině čím svlažit hrdlo, proměnil vodu ve víno. A v Samaří se zase ukázalo, že je schopen nahlédnout až do nitra člověka. Proč by tedy nemohl uzdravit nemocného člověka? A tak se ten muž za Ježíšem vypraví, aby ho požádal o uzdravení jeho syna.
Ježíš se ale vůči takové prosbě překvapivě ohradí. „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ Jakoby si ani neuvědomoval vážnost takové situace. Tady jde přeci o život a není čas zabývat se tak abstraktními věcmi, jako je věrouka! A tak by ani nebylo divu, kdyby to u nešťastného otce vyvolalo pochybnosti. Sice se o Ježíšovi šušká, že je Spasitel. Ale jaký je to spasitel, když nevezme vážně nouzi člověka a bezodkladně nepomůže? A nakonec je vlastně otázka, jestli je vůbec nějakého zásahu schopen? Třeba je to zase jen iluze – že by mohl mít takovou moc, že by dokázal poručit nemoci, nebo dokonce i smrti? A že se o něm šíří takové zvěsti? To nakonec vůbec nemusí být pravda. Takových už po světě běhalo a nakonec se vždycky ukázalo, že to je jenom šalba a klam.
Nemoc ohrožující život je ale příliš vážná věc. Nešťastný otec se nenechá odradit. A naléhá na Ježíše: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ Ale ani to jakoby nepomáhalo. Ježíš celou záležitost uzavře tím, že neodbytného žadatele pošle domů. „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Vrať se domů. Jdi, jakoby se vlastně ani nic nestalo. A ten muž se opravdu sebere, a jde domů. Neví, co ho doma čeká, ale odchází s vírou, že jeho setkání s Ježíšem nebylo zbytečné. Netuší, zda jeho intervence přinese nějaké ovoce. A přesto jde domů s důvěrou, že ho Ježíš nenechal napospas úzkosti a zmatku. Jde naplněn důvěrou, že se svou obavou a bolestí nezůstal sám.
Jak bychom asi na takovou výzvu zareagovali my, kdybychom byli v podobné situaci? Nechali bychom se tak snadno přesvědčit? Nesnažili bychom Ježíše s mnohem větší vytrvalostí přimět, aby svou přítomností stvrdil oprávněnost našeho očekávání? Netlačili bychom na něho s mnohem větší naléhavostí, aby nám dokázal, že naše očekávání není jen iluze? Vždyť se tak často zdá, že pouhá víra mnoho v našich životech nemění. Čelíme-li opravdu těžkým životním situacím, tak se často zdá, že víra nějak nestačí na to, abychom tu nesmírnou tíži ze sebe setřásli. Neřkuli abychom se vymanili z drtivého vlivu kořistnické smrti.
Náš dnešní příběh má šťastný konec. Ještě před návratem domů se ten muž dozví, že jeho syn těžkému onemocnění nepodlehl, ale že žije. Příběh Oskara, o kterém se na začátku zmínil ale nekončí heppyendem, tak jak to čteme v evangeliu. A přesto jsou si tyto dva příběhy tak podobné. Oba totiž před nás kladou stejnou otázku. Co je tím, co přemáhá smrt – je to zázrak – div uzdravení? Nebo div vzkříšení – třeba jako u Lazara? Je to Boží aktivita, která prolamuje danost smrti?
Oskar nakonec umírá. A přesto tento příběh vrcholí podobnou vděčností a radostí ze života jako v evangelijním příběhu. Navzdory velmi blízké a neodkladné smrti. Vrcholí poznáním, že život má smysl, ať je dlouhý jakkoli, je-li naplněn vděčností za každý okamžik života.
Je to důvěra – že mezi mnou a Bohem nestojí ani hřích, ani špatné svědomí, ani naše neschopnost Boží blízkost plně a nezkaleně vnímat, ani nesvoboda, ani trápení, a dokonce ani smrt. Boží důvěra v nás totiž není ničím takovým zkalená. Ničím takovým se Bůh nenechá odradit, nenechá se od nás odstrčit. Tam kde vládne tato nezkalená důvěra, ztrácí i smrt na své moci. Apoštol Pavel – kde o osten smrti tvůj! O tuto důvěr se můžeme opřít, na ní budovat i naši důvěru/víru
Proto stojí za to se o tuto Boží důvěru v nás opřít, nechat se jí povzbudit k víře – taková víra totiž i hory přenáší. Taková víra zcela oprávněně vyznává – jako apoštol Pavel….
Co se to ale děje, že Bůh přemáhá smrt? Je to div, kterými prolamuje přírodní zákony? Je to porušení řádu tohoto světa a tohoto života? Když někdo řekne, tak je často slyšet – takový je život. To je taky cesta, jak se vyrovnat se smrtí – připustit, že je součástí našich dní… S čím tedy přichází biblické poselství? Že Bůh tuto danost prolamuje?
Amen.