Oči všechněch v tebe doufají, a ty dáváš jim pokrm jejich v čas příhodný. Otvíráš ruku svou, a nasycuješ každý živočich podlé dobře líbezné vůle své. (Ž 145:15.16)
Nevím, bratři a sestry, co všechno jste ze slov starozákonní modlitby slyšeli, ale když jsem si to četl poprvé, tak až sem z těch věkovitých dálav jako bych zaslechl mohutný a sytý zpěv. A možná ještě víc. Jásot, rozjásané veselí, snad by bylo možné zaslechnout dokonce i ozvuky tance. My jsme si zvykli žalmy číst jako modlitby – tedy jako vážné a seriózní texty. Skrze tento žalm k nám ale proniká mnohem víc, než jen meditativní ztišení. Je nesen téměř živočišnou energií. Jen si to poslechněme znovu…“Po všechny dny ti chci dobrořečit a tvé jméno chválit navěky a navždy. Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný, jeho velikost nelze vyzpytovat. Všechna pokolení chválí tvoje skutky zpěvem, hlásají tvé bohatýrské činy. Tvoje velebnost je důstojná a slavná, chci přemýšlet o tvých divuplných dílech. Všichni budou mluvit o tvých mocných, bázeň vzbuzujících skutcích, i já budu vypravovat o tvé velikosti. Budou šířit vše , co připomíná tvoji velkou dobrotivost, budou jásat, jak jsi spravedlivý..“
Co dávného modlitebníka asi tak rozjařilo a rozdovádělo? Tím hlavním popudem nejspíš byla vděčnost. Vděčnost za život. Uvědomění, že jsme si život nikterak nezasloužili. Rozpoznání, že i kdybychom se pro udržení života snažili sebe víc, svoji budoucnost jednoduše nemáme ve své moci. Stačí jen málo, nepatrné zaškobrtnutí, banální nemoc, chvilková nepozornost na cestách a celý náš dosavadní život se zcela promění. A pak… upoutáni na lůžko, závislí na péči druhých, nezaměstnaní, bez možnosti dělat to, co nás těšilo, odloučeni od našich blízkých… To si pak člověk uvědomí, jak je život vzácný dar, a jak je tento dar křehký a jak jej nemáme nakonec vůbec ve své moci.
Žalmista jde ale ještě o kus dál… Všechna pokolení chválí tvoje skutky zpěvem, hlásají tvé bohatýrské činy…. Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí, ať hovoří o tvém slavném kralování, ať promluví o tvé bohatýrské síle, Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije.
To, co žalmistu uvádí v úžas není jen život jako takový, ale že právě v tomto životě, všelijak pochybeném, v tomto světě, všelijak problematickém, zahlíží jasné stopy Boží přítomnosti a jeho laskavé péče. Jakoby se takřka na každém kroku potkával s Božím milosrdenstvím, v jeho očích je jediným pánem a vládcem všeho sám Bůh, Hospodin a nikdo jiný. Jen on to je, kdo uvádí do tohoto světa pravdu, právo, spravedlnost, a také lásku, milosrdenství, útěchu, potěšení. A co že, nebo kdo že naše životy udržuje, sytí naše tělo? No přece opět sám Bůh Hospodin. Tedy není nic kolem nás, co by bylo možné jakkoli vyvázat z jeho působnosti.
Oslava Boží svrchovanosti je tak podmanivá a strhující, že se jen těžko člověku odolává, aby se k rozjásanému vyznání nepřipojil. Nevím jak vám, mě v tom ale přece jen něco brání. Alespoň pokud stojím tady na té kazatelně. A není to jen případný nedostatek temperamentu, ani to, že bychom nemohli v tomto kostelním prostoru jásat a radovat se, ani mi v tom nebrání obava, že by se mi nepodařilo vyvést vás z příjemně vyhřátých lavice a rozhýbat naše po ránu ještě ne dobře protažená těla.
Jistá zdrženlivost je nesena také vědomím obrovské kulturní i mentální vzdálenosti, která se mezi námi a dávným trubačem rozprostírá. Říká se, že jestli v předchozích staletích lidskou společnost nesl jakýsi optimismus, tak dvacáté století poslední zbytky tohoto optimistického vidění světa zcela a bezezbytku rozpustilo. Dokonce i mezi teology se začalo mluvit nejen o mlčícím, ale dokonce i o mrtvém Bohu. Jakoby všechny pokusy nejen společenské, ale i filozofické, teologické, vidět v tomto světě stopy dobra, jakoby nejen selhaly, ale jakoby ztratily na své věrohodnosti – po všech válkách, katastrofách, koncentrácích, gulazích… Tu a tam se sice objeví hloučky idealistů, kteří volají po spravedlivém uspořádání světa. Občas se také najdou tu větší tu menší hrstky stoupenců těchto idealistů. Kolik takových pokusů už tady ale bylo! Nakonec se ukázalo, že skoro každému dříve nebo později zachutná moc, že se spravedlnost začne prosazovat na úkor jiných, že se tu mezi námi rovnými objeví někteří ještě rovnější, o hladovějících i zmařených lidských životech ani nemluvě.
Kdyby tedy měl onen žalmista patřit mezi naše současníky, mohl by být mnohými považován za naivku, možná i za blázna. Přinejmenším za člověka zcela odtrženého od reality – který nevidí – bolesti, trápení, hlad lidí kolem nás …. jakoby žil ve zcela jiném světě, obklopen přemírou pohody, v bezpečném a jistém skrytu, snad i pod ochranou Nejvyššího.
Při bližším pohledu do vzdálenější minulosti ale můžeme zjistit, že ani v tehdejší době nebyla víra v Boží spravedlnost a láskyplnou Boží přítomnost nijak samozřejmá. V samotném žaltáři můžeme číst výpovědi, ze kterých k nám doléhá někdy až zoufalé volání, zžíravé otázky, na které jakoby nepřicházela jasná a jednoznačná odpověď….. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil…“ Tak začíná jeden z nejznámějších žalmů. Jinde čteme: „Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce. Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?“ (Ž 11.2.3) A dál zase: „Dlouho ještě svévolníci, Hospodine, dlouho ještě svévolníci budou jásat? Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností a deptají tvůj lid, Hospodine, činí příkoří dědictví tvému, vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí. Říkají: „Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne.“ (Ž 94,3-6)
Nebo příběh Joba. Ten sice vrcholí vyznáním důvěry v Boží svrchovanost. Nicméně odpovědi, proč i na něho dolehly tak tvrdé životní rány, ačkoli žil spravedlivě a poctivě před lidmi i před Bohem, takové odpovědi se Jobovi také ani náznakem nedostalo.
Z čeho tedy vyvěrá vděčnost, o co opírá svou důvěru, že Hospodin dává pokrm v pravý čas, když stále, stejně jako i tehdy tolik lidí hladoví? Jak přichází k tomu, že je Hospodin blízko všem, kteří k němu volají, když i jeho volající souputníci někdy až nekonečně čekají na odpověď či zásah shůry? A jak dospěl k tomu, že všichni národové chválí Hospodina? Vždyť realita je spíš taková, že Hospodinových vyznavačů stále ubývá a je nemálo míst, kde křesťanské vyznání zcela utichlo.
Odpověď na tyto těžké a nepříjemné otázky by mohla být trojí.
Naše porozumění spravedlnosti, naše představy o Boží přítomnosti, naše chápání dostatku se nekryje s tím, jak Bůh za námi přichází, jak o nás pečuje, jaké podmínky k dobrému životu nám připravuje. Jak to vyjádřil prorok Izaiáš: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Pokud si právě toto poznání dostatečně nepřivlastníme, může se nám snadno stát, že Bohu přisuzujeme něco, co není boží, že od něho žádáme a očekáváme, co sotva můžeme dostat…
Z toho vychází druhá možná odpověď. Víra se neopírá o žádné evidentní stopy Boží přítomnosti v tomto světě. Dokonce ani se vzkříšeným Kristem se jeho učedníci nesetkávali jakoby samozřejmě. Vzpomínáte na cestu učedníků do Emauz? Kdy se potkají s jakýmsi člověkem, a oni nepoznají – cosi bránilo jejich očím, nepoznají, že s nimi rozmlouvá vzkříšený Ježíš. S viděním Boží přítomnosti v tomto světě je to podobně jako s viděním krásy. Krásu, neprvoplánovou, nepodbízivou, taky mnohokrát přehlédneme. Abychom ji zahlédli, v její pestrosti, bohatství, hloubce, tak záleží jestli se umíme dívat. Záleží na našich očích. Jak moudře pravil jeden Irský košíkář: „Krása je v očích toho, kdo se dívá.“ Krásy je kolem nás víc, než si vůbec uvědomuje, a záleží na nás, na našem zraku, na našem zření…. Abychom ji objevili, musíme ji mít v očích. Asi ne náhodou i žalmista říká: „Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě…“
O prvních křesťanech se říkalo, že to je lid radosti. A to navzdory tomu, že tehdejší životní podmínky vůbec nebyly radostné. Přinejmenším protože si nikdo z nich nemohl být jistý, že se nestane obětí krutého pronásledování. A přesto byli považování za lid pokoje a radosti. Jejich zrak, podobně jako žalmistův, totiž viděl dál než za tu někdy až příliš drsnou realitu. A to nás vede ke třetí možné odpovědi.
Vděčnost ve víře nevychází jen z toho co máme, co jsme dostali. Vděčnost za úrodu nemůže být plná jen na základě toho, jak se urodilo. Samozřejmě také. Mnohem víc ale tato vděčnost roste z poznání (z víry), že to největší obdarování, to nejlepší a nejsladší hodování, které nám Bůh připravil, máme teprve před sebou. A to co zakoušíme dnes, to co dnes dostáváme k našemu životu, to je jen závdavek, příslib, počátek mnohem bohatšího obdarování. Proto se smíme už dnes radovat, prosto můžeme být už dnes vděční za všechno dobré, co k životu dostáváme – protože to je jen začátek, ochutnávka toho, k čemu nás Bůh zve. Amen.