Tři kapky denně | Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Křížlicích

Úvahy nad biblickými texty, které jsem pracovně nazval „Tři kapky denně“, vznikaly v době covidového lockdownu. Hledal jsem v této zvláštní době inspiraci pro každý den podle Hesel Jednoty Bratrské. Byl to pro každého z nás velmi náročný čas. Především tím, že jsme zcela vybočili ze zaběhaného rytmu, navíc bez možnosti setkávat se, tak jak jsme byli doposud zvyklí. Museli jsme se učit jinak komunikovat, jinak pracovat, jinak trávit volný čas. Bylo to náročné a vypadá to, že se to na nás i nějak podepsalo. Každodenní soustředění nad biblickými texty podle Hesel pro mě byly příležitostí tento neznámý a vyprázdněný čas nejen nějak vyplnit, ale také jedinečnou zkušeností na cestě víry. A musím přiznat, že to pro mě bylo jedinečné, i když jsem farář. Takto intenzivní, soustředěnou a každodenní práci s biblickými texty a sám se sebou v běžném farářském provozu žel nemám. Byl to těžký čas. Ale za tuto příležitost jsem Pánu Bohu vděčný…

Každý příbalový leták obsahuje návod na použití. „Před použitím zatřepat… Neopravujte pod proudem. Dvakrát denně jednu tabletu…“ K užití Hesel Jednoty bratrské nabízíme „Tři kapky denně“.

Milí přátelé, z důvodu jiných povinností musím minimálně do konce května přerušit vydávání příbalového letáku k Heslům Jednoty Bratrské. Doufám v brzkou shledanou….

Na čtvrtek 7.5.2020

Ty jsi Bůh ochotný odpouštět, milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný. Nehemiáš 9,17
Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. 2.Timoteovi 2,13

Na co a na koho se můžeme spolehnout? To může být hodně bolestivá otázka. Když se ukáže, že nemáme kolem sebe téměř nikoho a nic, co by nám bylo oporu, kam můžeme s jistotu kdykoli přijít, opřít se, v bezpečí spočinout, nadýchnout se, nabrat sil… A přitom by stačilo tak málo. I pouhé slovo stačí, je-li spolehlivé. „Na jeho slovo je vždycky spolehnutí,“ říká se o některých. Dokonce i velké smlouvy se dají uzavírat na pouhé slovo. Tedy pokud opravdu platí. Mnohem častěji je to ale tak, že „řeč se mluví a voda teče“. Pak nezbývá, než hledat nejrůznější pojistky, záruky. Kde slovo ztrácí na váze, nezbývá, než abychom se zavalili množstvím předpisů, zákonů, jistin, pohrůžek … Běda společnosti, ze které se vytratí spolehlivost, důvěryhodnost i pouhého slova.
I slovo mám moc. Spolehlivé slovo má v sobě obrovský potenciál. „Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven,“ vyhrkne před Ježíšem setník žádající o pomoc. Protože na Jeho slovo je spolehnutí. „Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh,“ začíná evangelista Jan své svědectví o Kristu. O Slovu, které je tvůrčí ve své pevnosti a spolehlivosti, které bylo při díle na počátku celého vesmíru, i Země se vším jejím životem. O Slovu, které zachraňuje z bídy nejistoty a tápání. O Slovu, které je věrné, na které je za všech okolností spolehnutí.
Bože, ty se ve své věrnosti k nám skláníš, držíš nás stále podanou rukou. Tvůj přislib věrnosti je tak neotřesitelný, že ho nepřemůže ani naše nestálost, ani naše nespolehlivost. Díky, Bože, za to, díky, že i tvé slovo je tak pevné, že nás podrží, i kdyby se celý svět otřásal a my spolu s ním. Amen

Na středu 6.5.2020

Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Izaiáš 42,16
Z milosrdenství lásky našeho Boha nás navštíví ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti, a zaměřil naše kroky na cestu pokoje. Lukáš 1,78-79 P

Zdůrazňovat význam důvěry je jako nosit sovy do Athén. Kvalita důvěry ovlivňuje všechny naše vztahy. V rodinách, mezi přáteli, v zaměstnání (pro ztrátu důvěry můžeme přijít ze dne na den o zaměstnání), ve veřejném životě (pády politických stran, hospodářské krize, války jsou také úzce spojené s fatálním propadem důvěry). Bez důvěry bychom si nemohli v krámě koupit ani rohlík. Nikdy bychom se nic nenaučili, kdybychom nedůvěřovali svým rodičům, učitelům, přátelům… Důvěra pomáhá při zvládání těžkých krizí i při léčbě těžko léčitelných nemocí. Marně se snažím vybavit si nějakou situaci, ve které bychom se obešli bez důvěry. Nesedli bychom si do auta, nepozřeli bychom jediné sousto. Do očí bychom si nepohlédli, na nic bychom se netěšili.
Budování důvěry je celoživotní tvrdá práce. A stačí i málo a všechno snažení se ocitne v troskách a celý náš svět se ponoří do tmy. Proto vždycky znovu a znovu žasnu nad přívaly přízně, kterými nás Pán Bůh zahrnuje. Stále znovu, opakovaně, neúnavně. Navzdory zklamáním, která my sami kolem sebe vrstvíme. A Pán Bůh to s námi nevzdává. Buší do našich srdcí, boří hradby z elegantních slov. Zář jeho důvěry proniká do temnot zklamání.
Hlas hněvu nepozvedáš. Nalomenou třtinu nedolomíš. Doutnající knot neuhasíš. Otevíráš oči slepým. S bohatýrskou horlivostí přemáháš všechen náš vzdor, malomyslnost, skepsi. Toužíš i po naší důvěře. Bože, dávej světlo a pevnost našim krokům. Amen

(Křížlické svítání)

Na úterý 5.5.2020

Bůh nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. Jób 9,8.9
Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný. Koloským 1,15-16

Moudrý je Stvořitel ve svém díle. „Cožpak roste rákos, kde není bažina?“ Tak odpovídá Bildad Jóbovi. A mohli bychom dodat, třeba: „Cožpak zadrží země vláhu, když v ní není humus?“ Jak by se nám ulevilo, kdybychom z jeho moudrosti alespoň něco pochytili. A co jsme přece jen pochytili, kdybychom se toho i drželi. Jóbovi se ale neulevilo. Množství dalších otázek v něm dříme. Ano, Bůh je moudrý, mocný ve všem, co koná. Nevyzpytatelné jsou jeho soudy, nepopsatelné jeho cesty. A co jsme my? V řádu a běhu všehomíra? Kapka v moři? Zrnko prachu? Jen vánek pouhý? I to by se dalo pochopit a přijmout. A Jób to ví. Ví, že všechen náš rozum, všechna naše slova na nic z toho nestačí. Ale ta propast je nesnesitelná. Ten obraz Boží v nás – skrytý, zastřený, potlačený, zapomenutý – volá a není k utišení, když se nás dotkne utrpení. Tak se Jób ptá, hledá, volá…
Někdy je to k vzteku, při pohledu na zdevastovanou krajinu. Někdy je to k pláči, když mizí motýli, louky když nekvetou jako dřív. Někdy je to k uzoufání, když sami sobě jsme bolestí. Ten obraz Boží volá. V nás? I z druhého břehu se to ozývá. Hlas vzdálený, přec tak blízký. Nezřetelný, ale jasný. Hlas Boží bolesti, hlas kříže, hlas vzkříšeného Krista. Skrze něho povstalo všechno. Svět, my sami, naděje, láska… Ten hlas volá po spojení, po souzvuku. Někdy docela ztichne, v touze, že se mu dostane přece jen nějaké odpovědi.
Bože, Ty nad vším rozklenutý,
Ty střede středů, křídlo křídel.
Ty, který hněteš mnohé světy,
zeptáš se každého, kdo přijde:
Kdes byl tak nesmyslně dlouho?
Kde zbyly stopy za tvou nohou?
Kde jiní lidé?

(Pavel Kolmačka)

stopa: 12:25-18:23

Na pondělí 4.5.2020

Zachránil je z končin východu i západu, jihu i severu. Ať jsou Pánu vděčni za jeho milosrdenství, za to, jak se podivuhodně zachoval k lidským dětem. Žalm 107,3.8 Ku
Služebník řekl: „Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.“ Pán řekl služebníku: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ Lukáš 14,22-23

Poděkuj raději dvakrát, než jednou. Co kdyby to první poděkování někdo přeslechl. Tak jsem to jako malý kluk často slýchával. Poděkování, vděčnost vytváří dobré vztahy. To ví, nebo by mělo vědět každé malé dítě. A nevytváří jen dobré vztahy. Říká se, že nedostatek ocenění způsobuje ztrátu motivace a v mnoha případech přispívá i k naprostému vyčerpání. Říká se tomu syndrom vyhoření. Nám se dnes často vděčnost smrskla do finančního ohodnocení. Odměnou za dobře vykonanou práci bývají především, a často výhradně jen peníze. Jakoby mohly nahradit všechny projev vděčnosti. Vzpomínám, jak nás všechny drželo, když po každé náročné směně v nemocnici se s námi staniční sestra loučila slovy: Děkuji. Nepoměr platu a dříny jsme tehdy moc neřešili. To až později. Když s jejím odchodem odešlo i každodenní poděkování. A odcházet začali i další.
Někdy si říkám, co to s námi lidmi je, že býváme tak málo vděční Pánu Bohu? Co nám v tom brání? Nějak nám to dělá potíže. A nejen dnes. Nejspíš nás to provází, co svět světem stojí. V dnešním žalmu je to jak na kolovrátku: člověku se daří dobře a nic… ticho. Žádná odezva. Přijdou těžkosti, dolehne tíseň a člověk se na Pána Boha rozpomene. Volá k němu, prosí o pomoc, Pán Bůh ho z bryndy vytáhne a … zase ticho. Jen žalmista trochu smutně pozvedne hlas k povzbuzení: „Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná.“ A stejný scénář se (v žalmu) opakuje zas a znovu. V Ježíšově podobenství musí dokonce dojít i na donucovací prostředky. Aby se alespoň někteří usebrali a na slavnost vděčnosti dorazili. Byl by to hodně smutný pohled do slavnostně vyzdobeného sálu, který by zel prázdnotou, jen tu a tam by se někdo přece jen u stolu objevil, jak zbloudilá kulka, jak bludná planeta ve vesmíru. Než takovou hostinu, to raději žádnou, řekl by si nejspíš mnohý z nás. Pán Bůh to s námi ale nevzdává. A zve, volá, ponouká… k radosti, ke vděčnosti, k oslavě…
Hospodine, je toho hodně, za co ti můžeme a máme být vděční. A zvlášť za to děkujeme, že to s námi nikdy a za žádných okolností nevzdáváš. Amen

Na pátek 1.5.2020

Což ruka Hospodinova je krátká? 4.Mojžíšova 11,23
Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Matouš 6,28-29.31

Když máme všeho dost, když není problém si doma ze dne na den vytvořit zásoby na celé týdny, kdo by si pak dělal starost a říkal si: „Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?“ Tedy starost si dělat můžeme. Ale je to pošetilost. Zvlášť když víme, že je i v naší zemi, a na vzdálenějších místech naší planety ani nemluvě, stále dost těch, pro které je starost o vezdejší chléb noční můrou. Podobně to prožívali Izraelci na cestě nekonečnou a nehostinnou pouští. Budeme mít zítra vůbec co jíst? Nezahyneme hladem a žízní? Každodenní stravu měli přislíbenou. Hospodin jim doposud dával každý den dostatečný příděl many, aby nemuseli ani trochu strádat. Přesto vzpomínka na podstatně pestřejší a jistější obživu, když jako otroci do úmoru dřeli pro blaho egyptského faraona, ta vzpomínka byla s přibývajícím dny na poušti hodně drásavá. A tak často reptali. Proti Mojžíšovi. Proti Hospodinu. Po vlastní zkušenosti putování pouští se jim už tolik nedivím.
Tentokrát ale ani Mojžíš nevychází z údivu. Nevěří svým uším. Že by se všechen lid mohl po celý měsíc sytit masem? „Což ruka Hospodinova je krátká? Hned uvidíš,“ odpoví mu Hospodin. A viděl. Jak utržení z řetězu se lidé vrhali na záplavu křepelek, která se na ně snesla. A cpali se do úplného zhnusení. I to lze pochopit. Nouze nezná míru v hojnosti. Zároveň ten příběh čtu jako varování. Kolik toho my sami máme. Kolik nám toho přetéká, ne z chřípí, ale z ledniček, z obchodních regálů, z třídíren, z nedojedených zbytků. Desítky milionů tun jenom v Evropě. Zlověstné stopy naší přesycenosti nacházíme ve vodě, v půdě, v žaludcích mořských živočichů. Dnes už dokonce i ve vesmíru. Jak jinak pak zní Ježíšova výzva: „Nemějte starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
„O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“ Amen (Př 30,7-9)

(P.Bruegel st. – Boj mezi masopustem a půstem – Kunsthistorisches Museum Vienna)

Na čtvrtek 30.4.2020

Dobrý je věru Bůh k Izraeli a k těm, jejichž srdce jsou čistá. Žalm 73,1 F
Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu; oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí. 1.Janova 3,21-22

„Čistota půl zdraví,….“ Známý dovětek si dnes raději odpustím. V této době by mohl znít hodně cynicky. Je mimo jakoukoli pochybnost, že poctivě dodržovaná hygiena nás chrání před nákazou od mnoha nemocí. Nejen v čase pandemie. Zachraňuje miliony lidských životů. Stejně tak je ale mimo jakoukoli pochybnost, že naše soužití s mnoha druhy mikroorganismů je i pro nás víc než žádoucí. A nejen těch nám příznivě nakloněných. O tom se ostatně vede v tyto dny rozsáhlý spor i mezi odborníky. Vyjít vstříc nákaze (nečistotě) a posílit imunity našeho organismu, nebo se vlivu stále ještě nedostatečně známé nákazy bránit vzájemnou izolací?
A to je právě jeden z těch klíčových rozdílů mezi čistotou těla a čistotou duše. Důsledné naplňování všech možných hygienických opatření nakonec vede k izolaci. Nejen nás od řady titěrných organizmů, ale často se to neobejde bez odloučení i s těmi nejbližšími. Toho si „užíváme“ v tento čas víc než vrchovatě. Čistota srdce naopak vede ke vzájemné blízkosti. A nejen mezi námi. Je to jeden z klíčových předpokladů setkání s Bohem. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha,“ říká Ježíš (Mt 5,8) Ale ruku na srdce. Má někdo z nás účinný prostředek, který bychom mohli nasadit při generální očistě srdce? Jistě, modlitbu, Upřímnou, kající, otevřenou, bez vytáček,… z čistého srdce, … asi tušíte, kam mířím. Je to jak točit se v uzavřeném kruhu. Jedna podmínka vylučuje druhou. Proto i David nakonec přenechává poslední iniciativu Bohu: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.“ (Ž 51,51) To je naše šance. Dát prostor Pánu Bohu. Otevřít se jeho vlivu. Přenechat mu iniciativu. Aby nás vedl, posiloval, a především, naše srdce aby očišťoval.
Nemám, Bože, prázdné ruce. Nemám čisté ruce. Čistý štít. Čisté srdce. Ty sám mě očišťuj. Pročišťuj mou mysl, můj zrak, moje uši. Moje srdce. A pokorně žádám mnohem víc. Srdce čisté stvoř mi, ó Bože. Amen

Na středu 29.4.2020

Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil. Kazatel 9,10
V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Římanům 12,11

Jako poutník prochází Kazatel labyrintem světa a hledá lusthaus srdce. S obrovským úsilím a také obtížemi, neb ve všem pod sluncem zahlíží tvář marnosti. Nechce klouzat po povrchu jevů a událostí a čím hlouběji proniká, tím silněji na něho doléhá všechna marnost světa a lidského pachtění. Nouzi hlupáků a pomatenců sláva, moc ani bohatství nezastíní. A když už se zdá, že by moudrost, byť nuzného, mohla přinést úlevu a vysvobození, znovu se naplno vyjeví bída lidské pošetilosti. Marnost „kvaltování“ srdce lidského je všudypřítomná. Tak překvapí, když najednou z jeho úst zazní: Ke všemu, k čemu přiložíš svou ruku, dej svou sílu. Tedy nenech se ochromit všudy postupující marností. Neulejvej se. Nepromarni čas života lelkováním a nářky. „Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu.“ (10,18) Nemusíš se při tom vyčerpat, dřít se do úmoru. „Hlupáci se unavují pachtěním.“ (10,15) Ani složit ruce v klín ale východisko (slovy Kazatele: moudrost) nepřináší. Tak tou silou, kterou máš, nepohrdej. V bázni Boží.
A Pavel dodává: „V službě Pánu.“ A ještě chvíli před tím: V souhře a v součinnosti s druhými. V respektu, úctě, a především v lásce jedněch k druhým. To je cesta, která marnost tohoto času nahlodává, rozpouští, dává smysl našemu žití. Sic „každý žitím putuje jak přelud“ (Ž 39). Vytrvalá a poctivá služba evangeliu pokoje ale dává smysl životu i v tomto čase. Taková práce není nikdy marná (1 Kor 15,58).
Pane Ježíši Kriste, ty nás vytrhuješ z pomíjivosti všeho, čeho se kdy dotkly naše ruce. A přece jim dáváš sílu, vracíš nás do života, abychom v lásce sloužili celému tvému stvoření. A tak abychom se i v tomto čase potkali s tvojí slávou.

Na úterý 28.4.2020

Nyní se ze srdce a z duše dotazujte Hospodina, svého Boha. 1.Paralipomenon 22,19
Běžte tak, abyste cenu získali! 1.Korintským 9,24

Někdy to je opravdu jak na závodní dráze. Jeden se snaží dohnat druhého, nebo ještě lépe předběhnout, být první, nejlepší. Tak se honíme, trumfujeme, dokazujeme sobě i druhým, že ještě nepatříme do starého železa. Nemám rád, když se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Ale jedno se mi na současné situaci stále zdá opravdu dobré. Že jsme ten úprk většina z nás museli utnout. Tedy ne, že bych neměl co dělat. Spíš naopak. Všechno je ale více méně jinak. A když jinak, pak se musí člověk zastavit, popřemýšlet, jak jinak, jak, aby to dávalo smysl. Každý z nás se musel zastavit, ledacos přehodnotit. A mnozí z nás jsme se ještě ptali, ze srdce, z duše, Bože, co se to děje? Proč se to děje? Jaký tohle všechno má smysl?
I jinak mě ale Pavlovo nadšení pro běh na závodní dráze zaráží. A nejen protože mnohem raději si běhám volně po lese, přes louky, cestou necestou, bezcílně … Jakoby totiž Pavel úplně zapomněl na Ježíšovo, první budou poslední a poslední první. A jestli má Pavel na mysli běh, v jehož cíli na nás čeká nepomíjitelný věnec, může ho snad získat výlučně jen ten z nás, kdo tam bude první? Může vůbec někdo z nás být první? Jestli někdo, tak jediný. Kristus. A to určitě věděl i Pavel. Tak si představuji, jak běží, s vidinou ceny pro vítěze, kterou obdrží…., ale ne protože bude první, ale protože ten vítěz tam na něho čeká s vavřínem nepomíjitelným. S vavřínem pro každého, kdo ten svůj „běh“ nevzdá, kdo se umí také zastavit, chytit druhý dech, nabrat správný směr.
Možná také proto jsme se v našem každodenním běhu museli zastavit. Abys nám, Bože, připomněl, že naše vítězství je tvé vítězství, že náš vavřín slávy není náš, ale je to cena, kterou ty jsi získal pro nás. Že tím vítězem je Kristus. Že naším vítězstvím je Kristus. Dávej nám sílu i moudrost, abychom se v našem životaběhu s vítězným cílem neminuli. Amen

(Vítězný Kristus, neznámý český řezbář, přibližně 1450, Moravská galerie)

Na pondělí 27.4.2020

Skryl se Adam a žena jeho před tváří Hospodina Boha. 1.Mojžíšova 3,8 K
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Římanům 8,15

1. „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“ Vzpomínáte na to napětí, . vnitřní chvění v očekávání posledního zvolání: „Už jdu!“? Stihnu se skrýt? Podaří se mi zůstat co nejdéle v utajení? Podaří se mi nepozorovaně proniknout co nejblíž pikole? Nebo budu předčasně odhalen? Jaký pocit blaha se dostavil, když pikolík byl obelstěn. A jaké zklamání přinášelo každé odhalení. Někdy došlo i na slzy. Pocit smutku se naštěstí brzy vytratil. Byla to jen hra. Hra, která se však z našich životů tak docela nevytratila. Naopak s přibývajícím věkem rozvíjíme a učíme se nejrůznější strategie, jak skrýt co nejvíc z toho, co by nemělo být odhaleno. Adam s Evou to zkusili jednoduše. Ohanbí zakrýt fíkovými listy. Když nevyšla hra na schovávanou, zkoušeli hodit vinu na jiné. Od té doby jsme těch strategií vymysleli bezpočet. Někdy si vystačíme s neleštěnou fasádou a poklizeným dvorkem. Jindy nezbude než do světa volat: „Je to účelovka! Je to kampaň! Chtěl jsem to nejlepší a podívejte, jak jsem dopadl.“ Chlubit se cizím peřím, to také pomáhá. A jindy se zase hodí zaryté mlčení. Nebo se můžeme uzavřít se do ulity svého soukromí, moc nevylézat, a když už je to neudržitelné, nabízí se další možnost – ztratit se v anonymitě davu.

2. Je bezpočet možností, jak přežít jako otrok strachu z odhalení. Takový strach ale ústí do izolace a bere prostor pro tvořivost. Pro hledání nových cest, nových možností. Jenže to se neobejde bez chyb. A za chyby se platí. Jak osvobozující je proti tomu poznání, že můžeme volat: „Abba, Otče!“ Že nemusíme do nekonečna hrát tu napínavou, v dospělosti ale prapodivnou a vyčerpávající hru na schovávanou.

3. Abba, Otče, ty mně vidíš až do žaludku, znáš mě až do morku kostí. A přece mě a každého z nás vyhlížíš s otevřenou náručí, abys nás objal, až se konečně vrátíme z našich toulek na schovávanou. Děkujeme, že z nás snímáš všechny okovy otroctví, že v tvé blízkosti přestáváme být otroky strachu z odhalení. Jako tvé děti k tobě voláme: „Otče náš, …“ Amen

Na pátek 24.4.2020

Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi. Jeremiáš 14,21
Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem. 1.Korintským 1,9

Zemi postihlo velké sucho. A prorok pozvedá svůj hlas k Hospodinu a prosí, zápasí o vláhu, o budoucnost, o záchranu. Moc dobře ví, jak slabá je jeho pozice. Není o co se opřít. Nemá nic, čím by sebe i ostatní obhájil. Vina je jednoznačně na straně člověka. Ale jaká vina? Nenajdeme tam žádnou zmínku o vysušených mokřadech, o nešetrném hospodaření (a bylo to právě nešetrné zacházení s půdou a vodou, které pohřbily i velké civilizace). Nezmiňuje se ani o plánech, jak vodu vrátit znovu do půdy a do krajiny. Dnes víme (ač zatím moc nedbáme), že to je cesta. Našli bychom dost příkladů, kdy se člověku podařilo téměř nemožné. Nejen v oboře Obelisk, ale i tam, odkud život pro ztracenou vláhu už téměř vymizel. Jeremiáš otevírá jinou cestu. Rozmlouvá s Hospodinem a apeluje na jeho věrnost. „Pamatuj, rozpomeň se…!“ Jakoby Hospodin mohl trpět ztrátou paměti. Absurdní představa.
„Hospodine, pamatuj, rozpomeň se…“ Proč? Abychom se i my rozpomenuli. Komu vděčíme za život, za druhé, za množství darů, které od něho dostáváme. Tak nás prorok i apoštol učí pokoře. Apeluje n a n a š i věrnost. Ne Hospodin, my trpíme amnézií. Celý příběh Izraele završený Ježíšovým příběhem přeci dotvrzuje, že Bůh je vždycky a za všech okolností věrný, že na nás vždycky a za všech okolností pamatuje. Jen nám to „trochu“ uniká. Pak tápavě hledáme alternativy, o co se opřít, jak a co vylepšit, jak nastřádané omyly vyretušovat …
Bože, děkujeme za tvou věrnost. Za tvé nasazení, stále znovu nás vracet na cesty života. Děkujeme, že oživuješ naši paměť, abychom se ti zcela neztratili. Děkujme, že zůstáváš s námi. Amen

Pán Bůh je síla má (182)
https://soundcloud.com/healingclassic/pan-buh-je-sila-ma

Na čtvrtek 23.4.2020

Já jsem tě utvořil, jsi mým služebníkem, Izraeli, nezapomenu na tebe. Izaiáš 44,21 J
Neztrácejte odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Židům 10,35

Být uhněten, zformován, samotným Hospodinem jak na hrnčířském kruhu dotvořen, jaká je to výsada! Nebo závazek? Nebo snad omezení? Nebo jsme byli vrženi do toho světa poněkud nahodile, osudovým výběrem? Byla to miliontina, triliontina, septiliontina ze všech pravděpodobností, že jsem teď a tady zrovna já. Nebo ty. A právě na tu jednu nepatrnou nepravděpodobnost v celém vesmíru Hospodin pamatuje! Na mě, na tebe. A kolik nás je! Jak ohromného soukolí, jak pestrého organizmu je každý z nás součástí! Bez vlastního přičinění. A tolik moci nám přitom bylo dáno! Utvářet, kultivovat, rozvíjet, dávat růst, mluvit, naslouchat, léčit, milovat, odpouštět, a také bořit, hubit, rozkládat, dusit (se) záští, zklamáním, strachem …
A tak tu stojím, já a ty, já a vesmír, já a virus… S úžasem, když slyším: „Nezapomenu na tebe.“ To chce odvahu – slyšet, přijmout, vstoupit do mocného proudu Božích zaslíbení. A víc než odvahu. To krásné řecké slovo – parrésia – v sobě nese mnohem víc. Také svobodu, otevřenost, neohroženost, ochotu vyjít ven ze své ulity, zabydlenosti, neohroženě, směle, s důvěrou… To ztratit, toho se vzdát, to doslova zahodit, o to přijít by byla opravdu věčná škoda.
Bože, prosíme o odvahu víry, o důvěru, že ty na každého z nás pamatuješ, že se nás nevzdáváš, že pro nás nasazuješ všechno, i svého Syna, abychom mohli žít – z tvé lásky, z tvé moudrosti, z tvého milosrdenství. Amen

Na středu 22.4.2020

Přísahal jsem ti a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou. Ezechiel 16,8
Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Galatským 3,26

Co všechno vyvažuje Boží věrnost? Kolik toho u/nese Boží závazek smlouvy věčné, uzavřené dávno před tím, než my sami jsme spatřili světlo světa? Procházím krajinou svého dosavadního žití, s chvěním, kolik sám jsem už toho na tu naši, lidskou misku vah přiložil. Nemálo k nesčetnému. Kolik toho vydrží věrná Boží láska! Vytrvalá, spolehlivá, neotřesitelná. Přísaha připomínaná skrze Ezechiele přitom nepřichází při žádných oslavách kulatého výročí uzavření paktu o vzájemném neútočení. Atmosféra připomínky se ani vzdáleně neblíží slávě zlaté či diamantové svatby. Naopak. Líčené události v celé 16. kapitole Ezechiele by mezi námi lidmi celkem logicky musely vyústit v rozvodové soudní řízení. S jasným, snadno předvídatelným výsledkem. Přesto to celé vrcholí dalším příslibem věrnosti!
Tak mi hlavou zní písně chval. Jásotu a veselí, oslavující vítězství ne naše, slavného lidského pokolení. Ale písně ke slávě Boží. Nesrovnatelné s jakoukoli slávou na této Zemi. Jak vzácný skvost je jeho milosrdenství! „Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. 9 Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. 10 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“(Ž 36)
Díky, Bože, za dar víry, za šanci, že již nyní se můžeme dotýkat tvé slávy. Za šanci mít skrze víru spolu s mnohými podíl na oslavách tvé věrnosti. Díky, že skrze víru smíme k tobě volat, Abba, Otče. Otče náš, …. Amen

Na úterý 21.4.2020

Daniel byl z jámy vytažen a nebyla na něm shledána žádná úhona, protože věřil ve svého Boha. Daniel 6,24
Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! 1.Korintským 16,13

Takovou víru chtěl bych mít. Že bych hory přenášel. Proud chval mých stoupal by vzhůru jak oběť Abelova. Na dlouhý vandr vydal bych se, na stará kolena, do krajin vzdálených a nehostinných. Údolím stínu smrti procházel bych bez rozechvění. O požehnání u potoka Jabok jak lev bil bych se do zemdlení. Lemu Jeho pláště jen zlehka prstem dotkl bych se, a jak yzopem očištěn byl bych v okamžení. Holí Áronovou i Mojžíšovou do moří, do země, do srdcí tloukl bych bez ustání, všem papalášům ukázal bych, kdo je tu růží a kdo trním. S proroky apatie litý boj bych svedl, na hoře Karmel, dokud déšť neskrápěl by zemi. A lásku, lásku bych rozdával, sic ne na potkání, ne jak perly sviním, přec však měrou vrchovatou mnohým k uzdravení.
Ženeme se sami v sobě moudří, před tvou tváří neumíme stát, odedávna pohrdáme bouří, neumíme milost přijímat.
1. 1. 1. 1. Tvá láska dopadá na neúrodnou zemi, prosíme, otevři jí cestu mezi všemi. Ref.
      2. Ó Pane, smiluj se, my taky nejsme jiní, vždyť nikdo neslyší, když řekneš, že jsme vinni. Ref.
      3. Jen těžko přijímá, kdo neví, jak se dává, když lásku nabízíš, je ticho, to se stává. Ref.
Pane, o důvěru zápasím. O víru bez přívlastků. O pevné spolehnutí se. O věrnost, pravdivost. O důvěřivé spočinutí v tvém náručí. Amen

(Peter Paul Rubens)

Na pondělí 20.4.2020

Důvěrně jsem se s Abrahamem sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: „Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva.“ 1.Mojžíšova 18,19
Když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Římanům 6,22

Kdybychom chtěli Abrahama a celý jeho životní příběh vystihnout jedním či dvěma slovy, pak by to byla jednoznačně víra a spravedlnost (Ř 4,3 a Jk 2,23). To jsou velká a vznešená slova. Však právě v tom podle apoštola Pavla i Jakuba spočívala velikost Abrahama. V 18 kapitole Genese, na docela malé ploše, v bezprostředním okolí dnešního verše můžeme sledovat, jak docela „jednoduše“, nevznešeně a prakticky taková víra a spravedlnost může vypadat. První část kapitoly líčí, jak Abrahama a Sáru navštíví tři muži. Tři poutníci. Cizí chlapíci. A co udělá Abraham? Vyjde jim vstříc, vzdá jim úctu, pozve je k sobě, ke společnému stolu a naslouchá jim (během setkání, kromě úvodního pozvání, neřekne v podstatě nic!). My víme, že to byli Boží poslové, že ho navštívil sám Bůh, ale o tom Abraham neměl ani zdání. Ale zachoval se tak, jak se sluší vítat Boží posly. I tak dochází k tomu, že se Hospodin s Abrahamem „důvěrně sblíží“, že ho důvěrně poznává. Tak i nás Bůh důvěrně poznává, když druhé/příchozí přijímáme, nasloucháme jim, aniž vůbec tušíme, že by právě oni mohli být Boží poslové. Podobně jak se dřív říkalo: „Host do domu, Bůh do domu.“
A vzápětí, v druhé části kapitoly, přichází další příklad. Když se Abraham dozví, že proklatě pokleslá Sodoma má propadnout spravedlivému Božímu hněvu, namísto toho, aby si sám přisadil – sotva by mu to mohl někdo vyčítat –, tak se za celou Sodomu přimlouvá. Snaží se samotnému Hospodinu jeho záměr rozmluvit. Nepovznese se nad bídu druhých, ale pro jejich záchranu sám jde na kolena. I tak se stává přítelem Božím, jak píše Jakub. Takto sám svým životem dosvědčuje, co to je posvěcený život. A zároveň svým vlastním životním příběhem dosvědčuje, ukazuje, jak dbát na Hospodinovu cestu a jak se jedná podle spravedlnosti a práva.
Ty jsi, Bože, smazal náš dlužní úpis. V Kristu jsi z nás sňal břemeno hříchu. Osvobodil jsi nás, abychom mohli žít. A ne jen sami pro sebe. Pro náš dobrý pocit. Ale abychom se stali tvými služebníky. Svědky tvé slávy. V našich rodinách, v našich obcích, na všech našich cestách. Ať tvé cesty jsou i cesty naše. Amen

(Ikona od Andreje Rubleva)

Na sobotu 18.4.2020

I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády. Jeremiáš 8,7
On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. Titovi 2,14

Před nedávnem jsem kdesi slyšel (jak rád bych prozradil u koho, zasloužil by si to), že čas je jedno z největších bohatství, které v tomto žití máme a kdo čas nemá, je postižen opravdovou chudobou. Slovo čas asi patří mezi jedno z nejčastěji užívaných slov. V tomto čase. V našem čase. A vypadá to tak trochu jakoby čas pro nás byl neustále plynoucí kontinuum (ohraničené naším narozením a smrtí), do kterého musíme naprat, co se do něho vejde. A když to nejde, tak ten čas ztrácí smysl. Je promarněný, zbytečný, rozpuštěný kdesi ve vesmíru, vystřelený pánubohu do oken. Také jste si všimli, co se to poslední dny a týdny stalo s naším časem? Když jsme do něho přestali pumpovat ze všech sil, když jsme se začali víc kolem sebe rozhlížet, když jsme si dopřáli ten luxus víc přemýšlet, co děláme, proč to dělám, k čemu to všechno naše snažení vede, co nám v našem dřívějším úprku chybělo, co jsme naopak měli, ale nevážili si toho… Všimli jste si, co se to s námi stalo, když jsme se navzdory těžkostem a trápením stali najednou bohatší …?
I v Bibli se hodně často mluví o čase. Ale trochu jinak. Čas se stává, naplňuje tam, kde se člověk potká s životně důležitou výzvou, příležitostí, nabídkou a nepromešká ji. Aby se to nestalo, musí se učit rozumět času. Nestačí jenom mít, nebo nemít čas. Proto je tak důležité čas střežit, jako si ho střeží tažní ptáci. Moudře střežit. Moudrost totiž zdaleka nespočívá jen ve znalostech, ve zkušenostech, ale právě v porozumění časům/příležitostem/výzvám. V rozpoznání/porozumění času spásy, času marnosti, času volného nadechnutí, modlitby, času krize, nového nasměrování, času pozornosti pro druhé…
Pane náš, dávej nám moudrost, abychom dobře rozuměli času, který právě teď k nám přichází. Abychom se neminuli s tím, co ty nám nabízíš, k čemu nás vedeš, povzbuzuješ, co nám právě v tuto dobu chceš ukázat. Pevně nás drž, abychom nepromarnili ani čas malých či velkých krizí. Abychom neztratili výhled ke tvé spáse, ke tvému království. Amen

Na pátek 17.4.2020

Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně. Žalm 71,3
A vysvobodíť mne Pán od každého skutku zlého a zachová k království svému nebeskému. 2.Timoteovi 4,18 K

Málokomu je asi příjemné, když za něho rozhodují druzí. Být loutkou, nechat se sebou postrkovat či dokonce manipulovat, kdo by o to stál. Mít život ve vlastní režii je příjemné a svým způsobem i žádoucí. Dostali jsme od samotného Stvořitele do vínku jedinečnou šanci se rozhodovat a tak i zásadně ovlivňovat své životy. Přesto stále narážíme na všelijaká omezení. Říká se, že naše svoboda je omezena svobodou druhých. Pak jsou tu také nejrůznější nařízení, pravidla, zvyky, zákony a svobodomyslná duše se v nás kroutí, vzpírá, protestuje. Jak jinak bychom si bez nich mohli žít? Bez mentorování druhých, bez vládních a byrokratických nařízení, letět si světem, i s odraným hřbetem, jak orel, ptáků král…
A není to nakonec i Boží rozhodování, na které v našem rozletu narážíme? A co z toho všeho, na co i v tyto dny narážíme, je Boží úradek? Nebylo by to jiné, kdybychom se poctivě drželi jeho nařízení a přikázání? Nebyli bychom nakonec svobodnější? Nebo by to znamenalo zase další a jiné omezení? Na co vlastně u Boha „narážíme“? Tím nejvyšším přikázáním, a chcete-li nařízením, je podle Ježíše přikázání lásky. To je jádro a podstata celého Božího zákona. Zákona lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Žalmista to říká velmi podobně. „Rozhodls o mé záchraně.“ Doslova: „Přikázal jsi mé spasení.“ To je totiž smysl všech Božích přikázání. Ne restrikce. Ne omezení. Ne nesvoboda. Ale spása. Záchrana. Podaná ruka. Vytržení z jámy zmaru. Vysvobození od zlého. Nasměrování ke svobodě, k jeho království.
Chválíme tě, Bože, že nás nenecháváš na pospas naší svobodě. Chválíme tě, že při nás jsi, i když bloudíme, tápeme, klopýtáme, trápíme se. Chválíme tě, že jsi v Kristu i sebe sama omezil. Že ses omezil láskou, zákonem touhy po naší záchraně, po našem spasení. Veď nás, celý tento nemocný svět veď ke svému království. Amen

I tentokrát přidávám čtvrtou kapku:

Na čtvrtek 16.4.2020

Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a pokládají se za rozumné. Izaiáš 5,21 J
My jsme přijali ducha ne světa, ale ducha Božího, abychom chápali, co nám Bůh z milosti udělil. 1.Korintským 2,12 Ž

Východ slunce dnešního rána má blahodárný účinek. Přesto (a možná právě proto) mě meditace dnešních textů vrací do atmosféry nedávné velikonoční noci. V zádech Velký Pátek, vycházeje vstříc příslibu prázdného hrobu, zmocňuje se mě neklid duše. Kam jsme to dospěli s naší vlastní moudrostí? Stali jsme mírou pravdy, spravedlnosti, mírou života. Všeho života. Svého vlastního, druhých, celého tvorstva. Hruď vypínáme až k nebesům (Gn 11) a když pak přece jen narazíme na hranice svých možnosti, tak je potichu obcházíme. Nebo se tváříme … tvářím, že se to právě nás … právě mě netýká. A už to opět není jen ozvěna starých časů, v docela těsné blízkosti zní stará, tklivá píseň: „Na rohu ulice / Vrah o morálce káže / Před vraty věznice / Se procházejí stráže / Z vojenských pancířů / vstříc černý nápis hlásá / že prvním z rytířů / Je veličenstvo Kat.“ Běda… Komu? Jim? Nám? Mně?
„Ženeme se sami v sobě moudří, před tvou tváří neumíme stát, odedávna pohrdáme bouří, neumíme milost přijímat.“ Tak jsme to zpívali, když jsme byli mladí. V touze a naději, že přijde čas, kdy povýšenecké: „Poručíme větru dešti,“ zetlí na smetišti dějin, nebo se tomu budeme smát jako hloupému vtipu, z jehož oparu se už nikomu neudělá špatně. A tak tu píseň znovu zpívám, v tichosti, prosím o rozhojnění střípků pokory, a vyhlížím dary milosti…
Dej, Pane, abych se s dary tvého Ducha neminul. Abych se s tebou neminul….“Tvá láska dopadá na neúrodnou (a nebo vyprahlou?) zemi, prosíme, otevři ji cestu mezi všemi….. Ó, Pane, smiluj se, my taky nejsme jiní, vždyť nikdo neslyší, když řekneš, že jsme vinni. …. Jen těžko přijímá, kdo neví, jak se dává, když lásku nabízíš, je ticho, to se stává.“ Přijď, Pane, do našich srdcí, do naší hojnosti, řekni jen slovo…. Amen

Citované písně: Karel Kryl – Veličenstvo Kat; Jaromír Křivohlavý – Ženeme se sami (zpěvník Svítá 408)

Na středu 15.4.2020

Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou; v ničem jsi nestrádal. 5.Mojžíšova 2,7
Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. 2.Korintským 6,4.10

Jaké to asi je, když si někdo může říct: „V ničem nestrádám.“ Co všechno bychom si museli dopřát, abychom si mohli něco takového říct? Tak si zkouším alespoň ve své mysli představit a před sebe poskládat co nejúplnější snůšku svých vlastních atributů spokojenosti. Nic, co ke spokojenosti patří, nesmím opomenout. Všechno to pěkně vedle sebe vyložím, a když si to ve svých představách prohlížím, žasnu. Kolik toho opravdu mám! Ledacos mi sice schází, ale i to, co z toho dostatku mám, je dostatečný důvod k vděčnosti. A zároveň si říkám, kde je ta hranice, abych si mohl říct: „V ničem nestrádám?“ Co mi schází, a naopak, co přebývá?
Ta slova Hospodinova jsou určena Mojžíšovi. Tedy poutníkovi. Kolik si toho vlastně mohl na té své pouti dopřát? Kolik si toho mohl na svou poutnickou káru naložit? Vždyť to je oslava poutnické existence. Ne oslava zajištěného života těch, kteří se zabydleli v závalu svých vlastních křehkých jistot. Jakou podobu tedy má ta absence nedostatku? V originálním textu ten „dostatek“ překvapivě představuje pouhé „Slovo“ (otrocky by se to snad dalo přeložit: „Nechybělo ti slovo,“ tedy nic). „Dabar“. To je v hebrejštině hodně víceznačný, mnoho-obsažný pojem. Zahrnující „všechno podstatné“. Kdo má „slovo“, má dost. Nemůže strádat. Pokud samozřejmě nepřehlédne, jakého dostatku se mu dostalo. Zároveň je to „jenom“ slovo. Dar z nebes. Něco jako mana. Co se kazí, kdyby si to chtěl někdo nasyslit. Co je ale dostatkem pro každého, kdo slovo-dostatek s otevřenou náručí přijímá.
Bože, děkuji za hojnost, kterou i nyní dáváš. Zvlášť v tyto dny si uvědomuji, kolik jsem toho od tebe dřív dostával a jak málo jsem si toho vážil. Co jsem přehlížel, na co jsem neměl čas, co jsem v každodenním úprku nedbal. Díky, Pane, za tvé slovo života. Díky za bohatství vzácných darů, které objevuji právě v tento čas. Do tvých rukou odevzdávám všechno své potřebné a s důvěrou očekávám na tvé Slovo. Amen

Na úterý 14.3.2020

Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Izaiáš 51,5
Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. 1.Petrova 1,3

Je to vůbec možné? Ptá se Nikodém, když pod rouškou tmy navštíví Ježíše (Jan 3). „Jak se může člověk narodit, když už je starý?“ Nejspíš se tak ptal především sám kvůli sobě. Je ale asi docela jedno, jestli starý nebo mladý. Do těla své matky se nemůže vrátit ani novorozenec. Pro každého z nás je to stejně naléhavá otázka. Tedy pokud bychom rádi z gruntu, od podlahy něco se svými životy udělali. Pro ty, kteří jsou v rozpuku, plní energie, spousty plánů před sebou, komu se daří, ten si asi neříká, že by rád jiný život. Někde jinde, s někým jiným, v jiném století, na jiné planetě, s jinými dětmi, s jiným prezidentem… Nikodém takové sny nesní. Ví, že ten svůj život musí dotáhnout až do konce. Ale tuší, že nějakou tu změnu by to chtělo. Ježíšova znamení k tomu vysloveně vybízejí. Ježíš ale není troškař. Když změnu, tak pořádnou. Povrchové úpravy nestačí. No, nestačí. Jsou k ničemu. Jsou k vzteku. „Běda vám,… pokrytci, podobáte se nabíleným hrobům!“ (Mt 23,27) Hledíte jen na povrch, jen aby to vypadalo. Jinak se ale jedete dál, močálem černým, kolem bílých skal.
Může se ale člověk narodit znovu? Jak moc a co můžeme změnit? Minulost těžko. My ale nejsme určeni jen minulostí. Neformuje nás jen to, co a jak jsme do tohoto času prožili. Jsme i tím, k čemu směřujeme. Možná především tím. Co vidíme před sebou. Co očekáváme od budoucnosti. Očekáváme vůbec něco? Ježíšovo vzkříšení není restaurace toho starého, ale do široka otevřený výhled k budoucnosti. „Bůh nám dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“ Bez okovů minulosti. Bez strachu, co nás vlastně čeká. To je živá naděje. To je opravdové znovuzrození. Vždyť právě taková naděje mění i ten dnešní den. Otevírá oči pro pohled na svět, jako bych ho viděl poprvé (jak to prožívá Oskar). Svět, sebe, své blízké, rozkvetlý záhon, sněhem pokrytou louku (na kterou se právě teď ráno z okna koukám!).
Díky Bože, za vzkříšení tvého Syna. Díky za zrození živé naděje. Za šanci znovuzrození, za šanci žít docela jiným výhledem k budoucnosti. Bez ztrápeného ohlížení se zpět. S možností nahlížet všechno, sebe i celý vesmír tvýma očima. Stále znovu, každý den. I dnes nás proměňuj k živé naději. Pane, smiluj se. Amen

E.E.Schmitt: Oskar a růžová paní – příběh mj. o proměně skrze živou naději i tváři v tvář smrti

Na velikonoční pondělí 13.4.2020

Jákob odešel cestou svou, a potkali se s ním andělé Boží. 1.Mojžíšova 32,1 K
Anděl promluvil a řekl ženám: „Rychle jděte říci jeho učedníkům: Je vzkříšen z mrtvých a hle, jde před vámi do Galileje,tam ho uvidíte.“ Matouš 28,5.7 J

Jákob si chodil po svých cestách. Co mu také zbývalo? Po jakých jiných, než po svých cestách může každý z nás chodit? Po sousedových? Který se má líp než já? Má lepší auto, chytřejší děti, spokojenější manželství, „vytuněnou zahrádku“…? Jiné cesty, než ty vlastní nemáme. A kdo po jiných šilhá, ten zbloudí. Hodně spletité ale byly cesty Jákobovy. Požehnání prvorozeného si na svém otci vyloudil podvodně. A jako druhorozený neprávem. Podvodně a neprávem, přestože s tak ospravedlnitelným záměrem – v touze po požehnání! Jeho rodinný krb se také žárem lásky často pěkně přehříval. Žárem lásky svárlivé, žárlivé… Jeho vlastní žena Lea si ho musela „najmout za mzdu, za jablíčka svého syna,“ aby s ním vůbec mohla sdílet manželské lože. A najala si ho od Jákobovy druhé ženy! (Gn 30,1-24 – Jákobovy etudy z manželského života.) A do třetice – celých 20 let musel sloužit svému tchánovi, aby mohl pojmout za ženu tu, kterou miloval a aby se pak domů nemusel vracet jako žebrák a ztroskotanec. A stejně nakonec musel vysloveně pláchnout, tajně, jako úskočný, úlisný had. Tak si Jákob kráčel po svých cestách.
Na tu jeho chůzi by se mohl někdo povznést. Proč nekráčel po Hospodinových cestách? Nebyla by jeho chůze přímější? Neušetřil by si tolik zbytečného trápení? A nejen sobě! Byly to ale právě jeho (a ne jiných!) cesty, na kterých se potkával s Božími posly (zpravidla to byly poslové bez andělských atributů – hebrejské slovo anděl znamená docela prosté – posel!). Tak se právě na těch svých vlastních cestách také obě Marie potkávají s Božím poslem u hrobu. Na svých cestách jejich vlastního smutku, zklamání, nepochopení, tápání… Byly to ale právě jejich vlastní cesty, které je směřovaly k Boží slávě, k obnově života skrze smíření, k objevování tak vzácného pokladu Božího milosrdenství!
Bože náš, uč nás rozumět našim vlastním cestám. Ať se neohlížíme po jiných, cizích, „lepších“, „úspěšnějších“. Ať se tak nemineme s tvými posly. Na těch našich docela obyčejných cestách. Protkaných a značených docela obyčejnými posly tvého království. Docela obyčejnými svědky Kristova vzkříšení. Veď nás, ať se naše cesty protkávají s těmi tvými. Amen
(Ivana Nobel – Noli me tangere)

Sborový

Na Bílou sobotu 11.4.2020

Ó Hospodine, poněvadž nepravosti naše svědčí proti nám, slituj se pro jméno své. Jeremiáš 14,7 K
Kristus na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 1.Petrova 2,24

Je Bílá sobota. I zvony tichnou. Celé tvorstvo tichne. Po ukřižování Krista zhasly všechny naděje. To je ten čas, a snad jediný čas, kdy je na místě si říct, dřív bylo líp a lépe už nebude. Bylo na co se těšit, co očekávat. Že přijde Mesiáš a vytáhne nás z jámy zmaru. A On přišel. A nejen že kázal o blízkém Božím království, o té velké budoucnosti, které jdeme vstříc, ale celým svým životem dosvědčoval, že království Boží už je tu, že je mezi námi (Lk 17,21). A tu naději ukřižovali. Ukřižovali? Kdo? Oni? My? Já? Není snad nic horšího, než když člověk přijde o naději. Na ztrátu naděje umírali lidé i v koncentračních táborech. Alespoň tak to viděl jeden z přeživších V.E.Frankl. Naděje umírá poslední, ale co když umírá i naděje?
S Apoštolským krédem vyznáváme: „Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel.“ Sestoupil do pekel. Do nejtemnějších hlubin zmaru, jaké si ani nedovedeme představit. Sestoupil tam, kam se nikomu nechce. Ať už to nazýváme jakkoli. Ale jestli to někdy vůbec platí, tak tentokrát jednoznačně – vzestup začíná pádem. Až na dno. Až na opravdové dno sestupuje Ježíš. Aby povstal, aby nás postavil znovu na nohy, aby nás očistil, abychom oblékli zářivě bílé roucho, tak zářivě bílé, jak je neodkáže vybílit žádný bělící prostředek. A abychom už nikdy nemuseli říkat, dřív bylo líp a lépe už nikdy nebude.
Pane, smiluj se nade mnou hříšným. Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi. Vyhlížíme tvé vzkříšení, vyhlížíme vzkříšení naděje. Na tebe čekáme. Pána a dárce života. Amen

J.S.Bach, Smiluj se, můj Bože – https://www.youtube.com/watch?v=BBeXF_lnj_M&fbclid=IwAR1-RAW4c-DaW-WgB1Yz-fTahdsLfwiBH0YYljtcuGkNlB8TP8R_hzS38VA

Na Velký Pátek 10.4.2020

Blahoslavený muž, kterýž se bojí Hospodina, a v přikázaních jeho má velikou líbost. Žalm 112,1 K
„Jeho rány vás uzdravily.“ Vždyť jste „bloudili jako ovce“, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. 1.Petrova 2,24-25

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nebo je srab, mírně řečeno. Jinými slovy, žádný strašpytel si respekt ani obdiv nezíská. A takový člověk že by měl být blahoslavený? Není to protimluv? Čím si to zasloužil? Nebo je to i v tomto případě tak, že i když dva dělají totéž, není to totéž? V tradičních výkladech Boží bázně, nebo bázně před Bohem se rozlišuje. Kdo se bojí člověka, rizika, života, ten je jako list hnaný větrem. Člověku, který je prodchnut bázní před Hospodinem, se ale dostává uznání. Protože je pokorný, poslušný, věrný… „v jeho přikázání má velkou líbost“.
V kontextu velkého Pátku se tomuto blahoslavenství dá ale rozumět ještě jinak. Ve velkopátečních událostech se nám ukazuje Bůh jako bezmocný a slabý. Tedy ne jako ten, před kterým bychom se museli kvůli jeho nezměrné moci chvět a třást se. Ale jako ten, který i to, co my chápeme jako slabost a bezmoc, bere na sebe. Tak se Bůh solidarizuje a ztotožňuje se všemi, kteří jsou na tom podobně, ne-li úplně stejně. Kdo se bojí Hospodina tak přijímá jeho slabost. Ale ne jako prohru, nýbrž jako východisko. Východisko ze své vlastní nouze. Vlastně je to podobné, jako v Ježíšových blahoslavenstvích, kde se blahopřání dostává chudým, plačícím, tichým, tedy všem těm, kteří si moc dobře v životě nevedou a o jejichž úděl by sotva někdo stál? Jsou blahoslavení, protože právě s nimi je Bůh. Ne z odstupu, ne v blahosklonném sklonění z výšin, ale tak, že se staví vedle nich, na jejich místo. Aby byl s nimi, aby byl s námi i v nehlubších propastech naší existence. Aby nás jeho rány uzdravily, abychom se s ním potkali i na našich bludných cestách.
Chválíme Tě, Bože, za tvou velikost a slávu, se kterou se setkáváme i v našich propadech, i v našich nejtemnějších zákrutech našeho života. Díky, Bože, že na sebe bereš naši malost, přikrčenost, naši bázeň i křehkou zranitelnost. Děkujeme, že prohra v tvých očích se může stát i vítězstvím, slabost silou, že bázeň před tebou není jen chvěním, ale pevnou skalou, kterou nic neotřese. Amen

Na čtvrtek 9.4.2020

Pojďme si naklonit Hospodina, pojďme vyhledat Hospodina zástupů. Já půjdu také. Zachariáš 8,21
Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu. Marek 14,26

Připraveni na změnu? Kdo je připraven? Dnes se mi zdá, že jsem počínání učedníků doposud sledoval jakoby ze zálohy. Z bezpečného odstupu. Z vyhřátého pelechu, s lehkou přezíravostí, protože vím, co oni ještě nevěděli. Protože prožívali něco, o čem mám jen mlhavé zdání. Zazpívali po večeři chvalozpěv a šli na horu. Plni odhodlání. Naivního odhodlání. Bušili se do prsou, alespoň někteří – že by jen Petr? Spánku pak podlehli všichni. Jeden za všechny (vypíná hruď), všichni do jednoho (usínají). Nebyli vůbec připraveni. Nikdo. Ani být nemohli. I když to Ježíš až do omrzení opakoval. „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán…., odsoudí ho na smrt, … poplivají ho, zbičují a zabijí… Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni… Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl… Všecko jsem vám řekl předem…“ A přece nebyli připraveni. Nad zemí se smráká a oni nejsou sto si ani pár hodin spánku odepřít. Zazpívají chvalozpěv a jdou nahoru, aby … Aby se Ježíš v úzkostech modlil, zatímco oni spí…
Je to tak nové. Poprvé v dějinách této planety. Velikonoce jako doposud žádné jiné. Něco takového jsme ještě nezažili. Prý od potopy světa, kdy se tep života povážlivě zpomalil a nikdo nevěděl, jaké to bude, až vody opadnou, až se ti přeživší zase vrátí ke každodenní rutině. Bude to stejné, jako dřív? Co dělat jinak, aby se to už neopakovalo? Co dělat, abychom nebyli zaskočeni? Nikdo není přípraven. Všichni do jednoho… Ale jeden za všechny – se modlí. Za sebe. Aby ten nový, bezprecedentní úkol přijal. Za všechny. Abychom se nebáli. Abychom obstáli. I když nás přemáhá únava a budoucnost je tak nečitelně otevřená.
Pane Ježíši Kriste, k tobě voláme z hlubin neprobádaných. K tobě, kterýs prošel údolím stínu smrti, temnějším nad všechny stíny. Ty znáš náš neklid, ty znáš naši nepřipravenost. Tys za nás a pro nás prošel až ke slávě Boží. K životu plnému, bohatému, až po okraj naplněný věčností. Veď nás i dnes k životu a ke slávě Božího království. Amen

Na středu 8.4.2020

Navrať mi radost spasení svého, a duchem dobrovolným utvrď mne. Žalm 51,14 K
Váš zármutek se promění v radost. Jan 16,20

K radosti vedou hodně rozmanité cesty. Když pominu ty, které jsou poměrně krátkodeché, ze kterých se rychle vyspíte a je vám pak ještě hůř, než předevčírem, tak toho zbývá pořád ještě dost a dost. Setkání s dobrým člověkem. Nabídnutá ruka v nouzi. Výživný a ničím nerušený spánek. Chutné jídlo. Dobře udělaná práce. Která je navíc vidět. Pochvala. Pohlazení. Sdílená láska. Odpuštění. Úsměv. Rozkvetlý sad. Zpěv ptáků v oblacích a modré nebe. Dětský smích. Naplněné sny. Krásný lidský hlas. A vůbec krása. Vstřícné gesto. Docela obyčejný a upřímný zájem. Záblesk poznání. Vědomí, že dýchám, cítím, že jsem. A že nejsem sám, sám pro sebe. Co všechno dalšího vám dělá radost? Radost, kterou neničí mol ani koronarez?
A k tomu všemu se nám nabízí ještě jedna dimenze radosti. Radosti, kterou si žádnými prostředky nenavodíme, kterou nemáme ve své moci, která se rodí jako dílo tvůrčího Ducha. Radosti, kterou nezaplaší dokonce ani smrt. Když Ježíš říká: „Váš zármutek se promění v radost,“ tak tím nemyslí, že ten zármutek vystřídá radost. Že to tíživé, bolestivé, trapně nesnesitelné najednou zmizí, jako mávnutím kouzelného proutku. Ta radost naopak přichází navzdory trápení. Dokonce skrze utrpení. Ježíš v tu chvíli směřuje ke kříži. Ani budoucnost učedníků nelíčí v růžových barvách (16,1-3). I v tom všem je ale možné nejen tušit, ale dokonce očekávat radost. To je tajemství Velikonoc. Tajemství kříže. Přináší radost. Skrze kříž Bůh tvoří nové. Nový život. Nový Jeruzalém. Nové společenství, které dokonce ani „brány pekelné nepřemohou“ (Mt 16,18).
Ty jsi, Bože, zdrojem tolika radosti, že to nejsme schopni v celé té šíři a bohatosti ani pojmout. V tyto dny se učíme radovat i z drobných maličkostí. I z toho, co jsme přijímali s naprostou samozřejmostí. Jak málo nám může stačit. A ty nám dáváš ještě mnohem víc! Radost živou, sytou, neumdlévající. Díky za to, Pane! Amen

(Kříž v Komunitním centru Matky Terezy – Jižní město)

Na úterý 7.4.2020

Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého! Sofoniáš 3,15
Ježíš řekl učedníkům: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Marek 4,40

Radit někomu: „Neboj se,“ když jeho tvář je sinalá, srdce mu buší, v očích má děs, to skoro jistě nikomu nepomůže. To si žádá hodně složitý a náročný proces, na který v takové chvíli vyděšený člověk nemá potřebnou kapacitu. Účinné jsou v takové chvíli jen velmi jednoduché postupy. Například: „Pomalu a zhluboka dýchej.“ Zvládnout se dá i o něco sofistikovanější rada: „Zhluboka se nadechni, zakryj ukazovákem levou nosní dírku a pravou vydechni. Pak se nadechni pravou nosní dírkou, po nádechu ji zakryj palcem a vydechni opět levou. A tak to opakuj, dokud neucítíš zklidnění.“ Jak si ale poradit se strachem, který není jen chvilkovým úlekem, který si v sobě neseme skrytě a který se probouzí v docela běžných, byť náročných situacích. Nebo naopak když čelíme podobným běsům, jaké líčí prorok Sofoniáš?
Učedníci, kteří podle Markova evangelia (4,35-41) prožili na rozbouřených vodách hondě těžké chvíle, určitě měli co vyprávět. A klíčový byl ten okamžik: „Když se nás zmocnil strach a děs, probudili jsme Ježíše.“ Klíčový okamžik a zároveň v tom můžeme zaslechnout prosté a užitečné poučení: „Když se tě zmocní strach, probuď Ježíše.“ To je klíčový moment zlomu. Když „se Ježíš probudí“, i ta největší bouře se utiší. Pravda, strach docela nezmizí. I poté se Ježíš diví: „Proč jste tak ustrašení?“ Ale nenechat se bouří zahltit, probudit Ježíše, oslovit ho (i když to tehdy nebylo bez výčitky: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“), dát mu šanci, aby vstoupil do našich běsů a všelijak skrývaných strachů, to se pak začínají dít podivuhodné věci!
Pane Ježíši Kriste, spíš, nebo bdíš? Odpusť, že tak často mlčíme, nebo trpíme samomluvou. Nebo se vztekáme. Vstup do našich strachů, nejistot, i do tichých chvil před bouří. Dej nám hluboké nadechnutí, nejen když se bojíme. Amen

(Rembrandt – Bouře na moři Galilejském)

Na pondělí 6.4.2020

Kdybych mu napsal ze svého zákona sebevíc, bude to pokládáno za něco cizího. Ozeáš 8,12
Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. Jan 18,37

„Kolikrát ti to mám říkat? Už tisíckrát jsme o tom mluvili! Ale je to jako když hrách na stěnu hází.“ Výčitky, které jsme možná sami mnohokrát slyšeli. Anebo je sami i vyřkli. Výčitky, které zpravidla vůbec nic nemění. Spíš znepokojí, otráví, zatvrdí. Přesně tak mohou znít slova proroka Ozeáše. A nutno říct, že tento výrok patří mezi ty mírnější. „Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby. Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe.“ (4,2-3.6) Není to vůbec snadné čtení, celý Ozeášův spisek. Nastavuje příkré a nesmlouvavé zrcadlo.
Nad mnoha jeho výroky se to vysloveně nabízí – vidět přímou souvislost událostí a dějů našeho času s Božím jednáním – jako důsledek selhání, jako trest. To se mi zdá nejen riskantní, ale i na pováženou. „Mé úmysly, nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše,“ připomíná jiný prorok (Iz 55,8.9). A Pavel dodává: „Jak nevyzpytatelnéjsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! (Ř 11,33) Pánu Bohu jednoduše a prostě do karet nevidíme. Přesto stojí za to tento zvláštní čas přijmout, každý sám za sebe a s pokorou, jako příležitost k zastavení a poctivému přemýšlení, jaká je ta pravda, ke které nás Pán Bůh po celý čas našeho života volá. K čemu každého z nás zve. Jak moc bereme jeho pozvání vážně. Co všechno z našeho dosavadního života je odrazem neposlušnosti, možná i svévole, nebo obyčejné pohodlnosti.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi přišel na tento svět, abychom se učili žít podle tvé pravdy. Prosíme, nes nás, proměňuj nás, přetvářej si nás podle svého obrazu. A když nás napomínáš, dej nám svého ducha pokory a otevřenosti, ať i to umíme vzít bez vytáček vážně. Pane, smiluj se. Amen

Na sobotu 4.4.2020

Proč by měli pohané říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ Náš Bůh je na nebesích, učinil všecko, co chtěl. Žalm 115,2.3 Ku
Boží věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle. Římanům 1,20

Přicházejí chvíle, kdy si klademe otázky, které jsme si dřív nekladli. Nebo možná i kladli, ale ne s takovou naléhavostí. Nebo jsme si na ně neudělali čas. A některé takové otázky bývají hodně těžké, protože při nich nepomáhají čísla, statistiky, správnost odpovědi se nedá zvážit, změřit ani vizualizovat. Abychom se ale při každém ptaní přece jen posunuli o kus dál, tak je důležité, koho se ptáme a jak a na co se ptáme. Někdy to vyletí tak nějak samovolně samo: „Kde je Bůh?“ „Kdo za to může?“ „Co jsi mi to zase udělal?“ „Proč zrovna já a ne někdo jiný“ „Mám já tohle zapotřebí?“
Ptát se musíme. Žádná otázka se nedá z principu odmítnout. Jak jinak to ale zní, jak odlišné možnosti se otevírají, když se ptám: „Kde, Pane, jsi?“ „Kdo jsem já, že na mě pamatuješ?“ „Pane, ke komu jinému bychom šli?“ „Bože, co mám dělat, abych …?“ Patří sem i jedna z těch nejbolestivějších otázek: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Takové otázky mají jedno společné. Vlastně dvojí. Neobchází toho, kterého bychom se měli ptát především. A jsou to otázky, při kterých riskuji – a je to životně důležitý risk – že se sám stanu otázkou. „Adame, člověče, kde jsi?“ „Kdo je tvůj bližní?“ „Kdo jsi?“ Pak je šance, že zahlédneme i to neviditelné.
K tobě, Bože, volám, tebe se ptám. U tebe hledám odpovědi, nasměrování. Ty přeci máš slova věčného života. Ty jsi pramen žití, ty jsi světlo života. Řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena. Amen

Jen nad ovcemi svými

spásajícími blín

Bože, smiluj se

… a vlij do vší bázně

naději.

Jen tišeji, jen tiše.

(Pavel Kolmačka)

Na pátek 3.4.2020

Blaze lidu, který zná vítězný hlahol, který chodí ve světle tvé tváře, Hospodine. Žalm 89,16
Žijte jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. Efezským 5,8-9

I když prožíváme v dějinách lidstva bezprecedentní situaci, těžko se ubráníme analogiím. Tak někteří srovnávají současný stav k válečnému stavu. To srovnání prý z mnoha důvodů kulhá. Napadá mi ještě jeden důvod. Když válka skončí, strana vítězů zpravidla propukne v rozjásaný hlahol. A to i v případě, když uplynulá válka zemi citelně poškodila a zdevastovala. Můžeme se nyní na takový oslavný jásot těšit? Kdy to nastane? Jak a podle čeho poznáme, že jsme zvítězili? Až počet nově nakažených klesne na hranici společenské akceptovatelnosti? Až si bez obav i při náhodném setkání se svými přáteli nejen podáme ruku, ale také se obejmeme? Až se vědcům podaří najít účinnou a pro lidstvo použitelnou vakcínu? Jaké podmínky a okolnosti se musí naplnit, abychom se mohli připojit k vítěznému jásotu a hlaholu?
Víra se upíná ke konečnému vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Někdy říkáme, že to vítězství nastane konečným a úplným příchodem Božího království. Víra nás ale zároveň osvobozuje k tomu, abychom jen nečekali a už dnes žili jako „děti světla“. Abychom se už dnes podíleli se na šíření „ovoce světla“. Abychom už dnes žili konečným vítězství. A to i v případě, kdyby mělo být v naprostém nedohlednu. Jinými slovy, je možné se radovat se, být vděčný za dar života bez ohledu na vnější okolnosti a podmínky. To světlo může a má svítit i v temnotách. Vždyť právě v temnotách je jeho cena nedocenitelná. Nemusíme tedy čekat až na konečné (nebo dílčí) vítězství. S vděčnou oslavou můžeme začít hned. I v izolaci svého pokojíku.
Bože, děkujeme a oslavujeme tvoji velikost, tvou moudrost, tvé nasazení pro nás. Radujeme se ze světla, které nám v Kristu dáváš. I když kolem nás, a taky v nás, je mnoho temnoty. Těšíme se z tvého vítězství nad každou bolestí nemocí. Děkujeme, že nás zveš na stranu vítězů.

Čtvrtá kapka je vzpomínkou na 80. léta. Tentokrát je místy nesrozumitelná. Tak k ní ještě doplňuji část textu: „Nečekej, až se vrátí právo, nečekej, až se změní svět. Času je míň, než je zdrávo, s pravdou se musí začít hned.“

Na čtvrtek 2.4.2020

Bože, učil jsi mne od mladosti mé, a až podnes vypravuji o divných činech tvých. Žalm 71,17 K
Simeon vzal Ježíše do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení.“ Lukáš 2,28-30

Dnes se přede mnou s těmito verši otevřel dlouhý čas života. „Od mladosti mé“ až po… – kolik vlastně mohlo být Simeonovi, když s vděčností odevzdal do Božích rukou konec svého života? Jak dlouhý musí být život, abychom si mohli říct, že byl dlouhý? Čím musí být naplněný, abychom si mohli (ne odvážně, ale s vděčností) říct, byl bohatě naplněný? Co všechno bychom museli prožít, aby nám to celé dávalo smysl? (A neubráním se při těch úvahách vzpomínce na forbínu JW+MH mj. takté na toto téma – https://www.youtube.com/watch?v=iPI0DA3M9Ac z od 8:29.) Čím žil, čeho si všímal, čemu dával ve svém životě žalmista prostor, aby mohl od mladosti své vyprávět o podivuhodných Božích činech? A podobně Simeon, aby ani na sklonku života nepřehlédl Boží dílo záchrany?
Ráno jsem výjimečně neotevřel Hesla, ale začetl jsem se do zpráv. A po nějaké chvíli jsem si uvědomil, do jak jiného světa (rána, dne) jsem dnes vstoupil. Přestože slunce od samého východu ozařuje stejně azurovou oblohu, jak včerejší ráno. Přestože se nic tak zásadně nového do včerejšího dne nestalo. A najednou je toto ráno tak jiné! Uvědomil jsem si, jak důležité je i v tyto dny, a možná právě v tyto dny bedlivě střežit, čeho si od samého rána až do sklonku dne všímáme především, čemu věnujeme čas svého života. Co pomáhá tomu, abychom žádný den neztratili výhled na podivuhodné Boží dílo, a mohli z něho čerpat, a taky ho mohli s lidmi kolem nás sdílet.
Pane, vyučuj nás, veď nás, drž nás při sobě, abychom se nenechali zahltit, ochromit žádnou tíží tohoto času. Otevírej nám oči, ať i v tyto dny vidíme tvé podivuhodné činy, dílo tvé spásy. Pro sebe, pro druhé… Amen

Dnes čtvrtou kapku trochu jinak…: http://blog.aktualne.cz/blogy/martina-spinkova.php?itemid=36336&fbclid=IwAR2FV9SLnhPwG1aK69JufkYaxQf4O_Q_02PHEI-XkyI8SS89dwszwvtTfM8

Na středu 1.4.2020

Radovati se budu v lidu svém, aniž se více bude slýchati v něm hlasu pláče, aneb hlasu křiku. Izaiáš 65,19 K
Máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. Jan 16,22

Jen naivka a bloud by si mohl myslet, že radost, jásot či veselí mohou (nebo snad musí?) být součástí našeho každodenního přídělu. Už to tu jednou bylo: „Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ Radost v tyto dny ale přece jen dostává ještě jinou příchuť. Jakoby se stávala součástí vší pomíjivosti, o které už něco víme, nebo kterou alespoň tušíme, i kdy před ní uhýbáme. Co všechno může být a je pomíjivé? V jakési zkratkovitosti pomíjivost přisuzujeme (pokud jsme vůbec ochotni si ji připustit) především tomu, co patří do hmotné části tohoto světa. Nejsou i radost, jásot a veselí vzácným kořením, o které je nutné také pečovat, které musíme stále jako vzácnou květinu hýčkat? Ale jak? Kde? Skrze co? Aby nám i přes veškerou snahu přímo pod rukama opět nepovadla?
O pomíjivosti ví své i Izaiáš. I prorok naděje! „Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva.“ (Iz 40,7) Dokonce i když zavane vítr/rúach/dech/duch Hospodinův, tráva usychá! Radost, stejně jako naděje tedy není ani pro něho laciná tretka, laciná houska na (každodenně otevřeném) krámě. Přesto nás zve k radosti, která je neutuchající, radosti, kterou nezaplaší žádné naše chmury. K radosti, která i smutek, i pláč, i strach, nyní i na věky zahání. Je to totiž Hospodinova radost, kterou on má, když se s námi potká. V naší otevřenosti, důvěře, v naší touze po jeho slovu, které „je stálé na věky“ (Iz 40,8). Takovou radost nám nikdo nevezme!
Prosíme, Bože náš, prosíme o radost, kterou nemůže zahnat vůbec nic. Prosíme, pomáhej nám, ať i z nás můžeš mít radost, aby i naši radost nic, vůbec nic nekalilo! Amen

p.s. A protože tady na tom místě Izaiáš mluví o radosti, o gíláh, nemohu, než spolu s ním si ještě poskočit…:

Na úterý 31.3.2020

I vzdálení budou přicházet a pomáhat při budování Hospodinova chrámu. Zachariáš 6,15
V Ježíši Kristu jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Efezským 2,22

Kolik dobrého se děje i v těchto napjatých dnech! Kolik iniciativ, pomoci, zájmu, nasazení. Uprostřed nejistoty, strachu, za doprovodu podivných (myslím hodně nezvyklých) opatření. Uprostřed obrovských změn, které jsme si před několika málo týdny nedovedli ani ve snu představit. Najednou se ukázalo, jak krajně je důležité, komu dáme šanci vystoupat do nejvyšších pater politiky. Ti, s kterými jsme sdíleli velkou část našich životů, se nám nejednou hodně vzdálili. Naopak s dosud hodně vzdálenými jsme si najednou nesmírně blízcí. Co všechno vzájemně sdílíme! Jak intenzivně! A teď nemyslím jen na znovuobjevení sociálních sítí, ale především na sílu společné modlitby! Není to nová podoba prorokova zaslíbení? Že i ti nejvzdálenější přicházejí, aby skrze modlitbu přiložili ruku k dílu obnovy?
Kniha proroka Zachariáše je hodně napínavé čtení. Plné jásotu, ale také skřípění zubů, ostrých napomenutí i nadějných výhledů. „Obraťte se ke mně, je výrok Hospodina zástupů, a já se obrátím k vám, praví Hospodin zástupů.“ (Zach 1,3) Tak by se dala shrnout základní intence Zachariášova poselství. Obnova života je možná, ale jaká k tomu vede cesta? „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ (4,6) (hebr. ruach je duch, dech i vítr) Většina z nás vyhlíží, kdy přijde ten den a nepříznivý vývoj se zastaví, nebo kdy se nám podaří i ve zcela nových podmínkách znovu chytit vítr do plachet a žít… Jak moc je důležité (a nejen dnes), aby to byl Boží vítr!
Bože, uprostřed přeryvů času si uvědomujeme naši křehkost i slabost. Nejen těla, ale i ducha. Přesto doufáme a pevně věříme, že ty sám nás provedeš všemi soutěskami, úžinami, bouřemi a že přijde ten den… Amen

Na pondělí 29.3.2020

Což někdo padne, aniž zase povstane? Což se někdo nenávratně odvrátí? Jeremiáš 8,4 (Jeruzalémská bible)
Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Jan 6,37

Zní to jako jedna lidová, nebo spíš zlidovělá moudrost: „Jednou jsi dole, jednou nahoře.“ Jako varování pro ty, kteří se zrovna vznášejí v nadoblačných výšinách a jako povzbuzení pro ty, kteří právě teď brázdí kalné močály a už se jim taková plavba zajídá. Pro dnešní dny, kdy jedeme z vršku dolů, by to mohlo zapůsobit jako vzpruha. Sice ještě nejsme tak docela dole, ale ten zlom přijde a my zase zamíříme pěkně vzhůru. Mockrát už jsem si ale říkal, že tahle zákonitost, vůbec žádná zákonitost není. Ne každému se opravdu podařilo povstat. Minulý týden jsem shlédl několik časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové (pro tuhle dobu je to spíš pro silné nátury) a i když konce zůstaly otevřené, na žádný vzestup to příliš nevypadalo. Odpovědí na tyto rozpaky by v té moudrosti mohlo být to, že „život je jen náhoda.“
Na náhody ale vůbec nevěřím. A Jeremiáš taky ani žádnou takovou „zákonitost“ nenaznačí. Cesta nahoru je pro něho šance, je to možnost, která není součástí žádného přirozeného cyklu, ani není dílem slepé nahodilosti. Tu šanci dostáváme každý den. Tu nám dává náš věrný Průvodce, ten který vedl Izraelce z otroctví do svobody, ten, který v lásce a věrnosti šel až na kříž, aby nám nadlehčil, aby všechna naše břemena přijal za vlastní. „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout,“ říká on sám. A tak nás také učí, kudy vede ceste ven ze zajetých kolejí.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi prošel celou naši cestu, abys nás podepřel, byl s námi, abys nás pozvedal a vedl ke svému království. Prosíme, dej nám sílu nevracet se ke starým ozkoušeným malérům. Naplň nás důvěrou v sílu tvé lásky. Ať neklesáme, ani na mysli, ani na duchu, ani v důvěře v tebe. Amen

A dnes opět ještě jedna kapka navíc….

Na sobotu 28.3.2020

Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství. Žalm 147,11
Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka. Marek 3,35

V našem lidském světě by to byla pořádná zvrácenost, libovat si ve strachu druhých. Tohle umění dobře zvládají tyrani, despotové, psychopati. Je to jeden z nejúčinnějších nástrojů, jak ovládat druhé. A strach to byl, o co člověk pořádně zakopnul hned na začátku své existence. Že se bál Hospodina (Gn 3,16). A pak nám to zazní hned na třikrát. Jako zvon to zaduní: „Počátek moudrosti/poznání je bázeň před Hospodinem“. (Ž 111,10; Př 1,7; Př 9,10) Počátek („Réšít“). Jakoby právě v tomto momentu – v bázní před Hospodinem – byl počátek jakákoli tvůrčí činnost (Gn 1,1 „Na počátku“, „Beréšít“). Kdyby hebrejština alespoň rozlišovala různé stupně či podoby strachu. (Podobně jako řečtina rozlišuje různé podoby lásky.) Všude ale narážíme na jedno a totéž slovo, které my překládáme strach a bázeň.
Co se tedy líbí Hospodinu? Když před svým strachem neutíkáme. Když spolu s ním a před jeho tváří náš strach poznáváme. Když spolu s ním a před jeho tváří se učíme strach kultivovat a přetvářet. Pak je šance, že se pro strach neuzavřeme do sebe a od druhých (jak těžké, když se nyní musíme kvůli ohrožení uzavírat před druhými, když musíme alespoň skrývat svou tvář před druhými!). Že svým strachem nebudeme druhé zotročovat, že ho nepřetavíme v agresi, zášť, sudičství. Taková je přeci vůle Boží, ne abychom se jeden druhého báli, ale abychom jedni druhé milovali, tak jako on miluje nás (J 13,34). Bez strachu, svobodně a s důvěrou.
Bože, předkládáme ti naše strachy, úzkosti, obavy. Uč nás poznávat, jaké místo má v našich životech bázeň. Před čím se chvějeme, co nás děsí. Buď naším průvodcem v temnotách našich srdcí. Ať i v propastných hlubinách poznáváme tvoji vůli. Amen

Na pátek 27.3.2020

„Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“ Jeremiáš 17,9-10
V tom poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! 1.Janova 3,19-20

1) Číst Jeremiáše z tepla svého pokojíku, v časech klidu a zajištěnosti, jak povznášející pocit by to mohl být. Dnes se mi to ale nečte lehce. Jak to, že nejúskočnější ze všeho je srdce? Lidské srdce? Moje srdce? Taková je Jeremiášova odpověď na otázku: unde malum, odkud se bere zlo? Proč ani nevzpomene na nejzchytralejšího tvora ze vší polní zvěře (Gn 3)? Anebo na tu podivně pokřivenou bytost zvanou ďábel, satan? Jsme/jsem na tom opravdu tak zle?

2) Procházíme v tyto dny náročnou zkouškou. Také protože budeme vystaveni pokušení hledat příčiny všude kolem sebe. Postní doba nás ale má vést především k sobě samým. Chci-li změnu, vždycky musím začít u sebe. Navzdory Jeremiášově skepsi. Jenže i Jeremiáš tu možnost změny, sice jemně, ale přece jen připustí. V té úskočnosti (hebr. „akob“) nabízí možnost zaslechnout odkaz na příběh Jákobův (hebr. „jaakob“). Příběh úskočného záškodníka. I on ale byl schopen proměny – dokonce v nositele požehnání. Protože pozná, že o tu proměnu nevyléčitelného záškodníka zápasí Bůh (Gn 32). Za něj a pro něj. Aby se stal požehnáním, nejen pro sebe, ale pro mnohé další. (Gn 33,11) A On zápasí dál, až na kříž, skrze velikonoční vzkříšení, zápasí i dnes. To je naše naděje, vždyť On „je větší než naše srdce a zná všecko“!

3) „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy… Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (Ž 139)

Na čtvrtek 26.3.2020

Doznávám nepravosti své a svých hříchů lituji. Žalm 38,19
Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat. 2.Korintským 7,10

1) Vzpomenete si, kdy jste naposledy zakusili lítost? Co to bylo za situaci? Čeho se týkala? Druhých? Vás? Věcí? Dodnes se mi vybavuje vzpomínka na lítost a smutek, když jsem jako malý kluk rozbil broušenou karafu na ocet po babičce. A stále to v sobě nějak mám. Těžko se někdy ubránit lítosti i nad sebou samým, co jsem udělal, komu jsem ublížil, jaké jsem nemehlo… Vzpomínám i na Píseň o lítosti do Viktora Fischla. I tehdy se mě dotkla lítost, tichá, nezapomenutelná… A vzpomínám i na Ježíše, kterého mnohokrát zaplavila lítost – z lidské bolesti, trápení… Jistě je těžké srovnávat, ale jsou i tací odvážlivci, kteří ničeho ze svého života nelitují. Je to možné?

2) Jsou minimálně dvě situace, dva momenty, kdy lítost dostává úplně jiný náboj. O jedné se zmiňuje Pavel dnes. Kdy jsme byli obdarováni příležitostí nových začátků. Kdy se před námi otevírají nové perspektivy, doposud nepřístupné pro tvrdost našich srdcí, pro naši pýchu, sobectví… Pokání se neobejde bez bolesti, smutku. Je ale spojeno s požehnaným zármutkem. Dává šanci znovu začít, bez přítěže starých vin, s vděčnosti za bohatství Božích darů, s radostí z poznání, k čemu nás Pán Bůh zve, volá, povolává. To je ta druhá situace – srov. Ř 11,29 – i tady Pavel užije v originále stejné slovo, překládané zde jako „neodvolatelné“ – dalo by se říct: „Není čeho litovat, když Pán Bůh dává…“.

3) Bože, díky za ty vzácné příležitosti, kdy můžeme přepřahat, přehodit výhybku, nabrat nový směr, znovu vytáhnout plachty a nechat si do nich tebou fouknout. Kdy poznáváme, že „staré viny nemaj váhu a všichni můžem bejt blažení.“

A dnes jako čtvrtou kapku ještě jednu vzpomínku, na jinou píseň…

Na středu 25.3.2020

Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo tomu, kdo je udělal: „On mě neudělal?“ Což výtvor řekne o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí?“ Izaiáš 29,16
Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému. 1.Petrova 5,5

Přicházejí nové a nové otázky. Za poslední dny jich je asi víc než kdy jindy. Některé jsme si nikdy nekladli. Nebo jsme si je kladli, ale dnes jsou naléhavější, osobnější, palčivější. Ptáme se: Kdy to všechno skončí? Čím jsme si to zasloužili? Proč nás tohle muselo potkat? Zvládneme to? A co všechno bychom se ještě měli naučit, abychom v tomto boji obstáli? A když to obstojíme, co bychom měli dělat, aby se něco podobného neopakovalo? Nebo abychom byli lépe připraveni na další, jiné, možná i náročnější výzvy?
Jedna z otázek, která by moha být hodně nepříjemná (a když si ji špatně položíme, nebo ji nasměrujeme špatným směrem – třeba když ji namíříme proti druhým, mohla by být i zavádějící i nebezpečná), tak by mohla znít: Jestli jsme to přece jen trochu nepřehnali. S tím, co všechno jsme chtěli – dosáhnout, mít, poznat, ovládnout? Nechtěli jsme sami, z vlastních sil, z vlastního rozhodnutí a všemu navzdory, i Pánu Bohu, dosáhnout těch nejvyšších met (Gn 11)? Nestylizovali jsme se do role, která nám, ani jako lidem, ani náhodou, nepřísluší? Jakou máme teď před sebou perspektivu? Skrze co se nám otevírá cesta k dobré budoucnosti? Jak se můžeme znovu učit pokoře? Tvůrčí, odhodlané, plné radosti a pokoje…
Co je člověk, Hospodine, že na něho pamatuješ? Kdo jsme my lidé, že se nás ujímáš? Jsme jen hlína a prach. A přeci nám vdechuješ do chřípí dech, ducha života. A svěřuješ nám poslání, jako nikomu a ničemu v celém tvorstvu. Žasneme nad tím zázrakem. Nad tou odvahou a důvěrou, kterou v nás vkládáš! Uč nás pokoře, abychom to všechno zvládli – unést, nezneužít, naplnit … Buď nám pomocí a štítem! Za to tě pokorně prosíme. Amen

Na úterý 24.3.2020

Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Žalm 145,17
Nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Koloským 1,9-10

V těchto dnech asi všichni vyhlížíme čas, kdy se nákaza přestane ma
sivně šířit a všechna mimořádná opatření pominou. Někteří z nás doufají, že zas budeme žít, tak jako doposud. Někdo si to už ani nedovede představit. A bylo by asi divné, kdyby se nám do těch vizí nepromítala i touha po spravedlnosti. Touha po tom, aby se, až to všechno skončí, ukázalo, v čem jsme obstáli a v čem jsme naopak selhali. Kdo a v čem obstál, kdo a v čem naopak selhal. Aby to jasně zaznělo. Padni komu padni. Taková je přeci spravedlnost. Týká se představitelů státu, těch, kteří jsou zajištění až do konce života, i těch, kteří mají hluboko do kapsy a cítí se v těchto dnech úplně bezmocní.
Spravedlnost a milosrdenství. Jde to dohromady? Nevylučuje se to? Spravedlnost by měla být „slepá“. Bezpodmínečná. Nikomu nenadržující. Nenabízející úlevy. Milosrdenství bez úlev by naopak nestálo vůbec za nic. To přeci smazává i to, co bychom si po právu zasloužili. Milosrdenství se nenabízí jako odměna. Je tu pro všechny, i pro ty, co si ho nezaslouží. Co ale není možné u lidí, je možné u Boha. A to platí i v tomto případě. V Božím podání si spravedlnost a milosrdenství dávají políbení. Jedno druhé doplňuje. Jedno se naplňuje skrze to druhé. Protože cílem všeho je růst, obnova, náprava, život. A slepá spravedlnost by musela někdy i zabíjet. Podobně jako bezbřehé milosrdenství vede do bažin rozbředlosti.
A tak i my prosíme, abys nás naplnil moudrostí. Abychom se nezaplétali do iluzí. Nestavěli si i v těchto chvílích vzdušné zámky. Abychom ani nepropadali skepsi, malomyslnosti a rezignaci. Veď nás po svých stezkách spravedlnosti k životu čirému, poctivému, přímému, a když bychom klesali na duchu, občerstvuj nás, pumpuj nám do žil život svým milosrdenstvím. Amen

Na pondělí 23.3.2020

Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Nehemiáš 9,6
Bůh nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. Skutky 14,17

V tyto dny si možná mnozí klademe naléhavou otázku: Kde je Bůh? Co se stalo mezi nebem a zemí, že se dějí takové věci? Zvlášť když sledujeme zprávy z nejvíc postižených oblastí, jako je Itálie, Španělsko… Kde je ta Boží vláha? Sytí nás Pán Bůh stejně tak, jako kdysi? Není ta doba dávno a nenávratně pryč?
Nehemijáš odkazuje na příběh stvoření. Příběh, který měl svou obrovskou váhu v době, kdy si podobné otázky kladl Boží lid ve vyhnanství. Kdy prožívali úzkost, že se jim Hospodin vzdálil, že už je svým dobrem nesytí, že jsou jako sirotci opuštění, osamělí, v izolaci… A právě ten příběh stvoření říká: Nejste sami. Celý tento svět je Boží stvoření, je to jeho dílo, které se už kdysi dávno zavázal neopustit (Gn 9). Je s námi na každém místě této planety, i kdybychom se ztráceli v nekonečném vesmíru. Pečuje o nás v každý okamžik, i když procházíme těžkými zkouškami.
Pane, není někdy snadné v tom všem, co se děje vidět tvou slávu, tvou přízeň, tvou péči o nás. Zavlažuj nás i dnes rosou své lásky. Dávej i dnes pokrm naší duši, ať se ničeho neděsíme a s vděčností a pokojnou radostí prožíváme každý okamžik dnešního dne. Ty jsi naší radostí, nadějí, do tvých rukou se s důvěrou odevzdáváme. Amen

A i dnes nabízím ještě čtvrtou kapku v podobě zpěvu písně: Někdo mě vede za ruku například z Evangelického zpěvníku 176, Svítá 120, BTS 22, nebo za doprovodu: