Už je to hodně dávno, Pane náš, co nad touto krajinou poprvé zaznělo tvé volání touhy, touhy po naší blízkosti, volání: Adame, člověče, kde jsi? A kolikrát od té doby z naši strany zaznívaly rozpaky, obavy se Ti přiblížit, kolikrát jsme se před tebou skrývali, utíkali před tebou – z obavy, že budeme přistiženi při nějaké nepravosti, při lži, nepoctivosti… Kolikrát jsme raději mlčeli, abychom ti nemuseli nijak odpovídat, nebo se ti dokonce zodpovídat. A to naše mlčení je někdy tak vytrvalé, že jsme se mnohdy docela ztratili. Že jsme pak sami mnohokrát volali – spolu s Ježíšem – Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? A přitom často ani netušíme, jak blízko jsi nám – v našich touhách, úzkostech, v našem tápání, starostech. Dej, ať tvou blízkost nepřehlížíme, ať na tvé volání, třebas i s rozpaky, ať se ti vydáme, třebas s pochybnostmi … Amen.
Text Ř 1,16
Nepochybně jste si toho, sestry a bratři, také všimli. Minulý týden byl sice zcela běžně pracovní. Přesto téměř každý jeho den byl sváteční. Nepřehlédnutelný je asi stále svátek všech svatých, tedy svátek těch, kteří se již nevešli do oficiálního katolického kalendáře. Mnohem větší pozornost si získal hned následující den, Památka zesnulých, lidově zvaný „Dušičky“. Den, který je připomínkou všech, kteří nás předešli na cestě k věčnosti. A pak tu byl další svátek. Poslední dobou, obrovskou oklikou přes Ameriku, se totiž i u nás začal objevovat/zjevovat Hrozný Jack. V noci na přelomu října a listopadu si začíná vyhledávat i v našich krajích své, stejně zbloudilé kumpány. Podle staré legendy byl Jack tak hrozný, že pro něho nebylo ani peklo dost dobré. Od té doby jeho duch bloudí, nikdo neví kde. Jen v tento podzimní čas se v dlouhých nocích se na mnoha místech zjevuje a šklebí na nás svůj příšerný chřtán, kulí na nás své příšerně podsvícené oči… Moc se o tom u nás neví, ale jistě tušíte – je to ten s hlavou obrovskou jak dýně, právě on prý podle legendy k sobě láká všechny zbloudilé duše, právě tato legenda je spojena s keltskou slavností zvanou Halloween. To je tedy třetí svátek.
To ale není všechno. Kdesi vzadu, ne příliš povšimnut se krčí ještě jeden, čtvrtý svátek. Připomínka dne, kdy se svého času začaly hroutit zavedené pořádky v téměř celé Evropě. Tedy pořádky. Spíš se začal hroutit jeden velký neřád, který otravoval a dusil život i těch nejprostších lidí. 31. říjen byl počátkem jedné z největších proměn, jaké kdy Evropa zažila. Toho dne totiž Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí, kterými se ostře a účinně opřel do tehdejší církevní praxe udílení odpustků. A tento den, 31. říjen je také dodnes připomínán jako Den reformace.
No připomínán. Jestli vůbec, tak se mi zdá, že poněkud opatrně a nenápadně. Přitom oněch 95 tezí tehdy vyvolalo tak ohromnou odezvu. Tehdejší Evropu obrátilo doslova vzhůru nohama. Jen si to představte, co bychom dnes dali za to, kdyby někdo jasně ukázal, jak vybřednout ze všech těch úplatkářských a korupčních afér. Tehdejší udílení odpustků totiž ve své podstatě nebylo ničím jiným – vytvářelo obrovskou úplatkářskou síť, a tak se podílelo na pěstování rozsáhlého korupčního prostředí. A Luther nejen že se do této praxe nesmlouvavě a razantně opřel, ale také ukázal, jak z tak obrovské bryndy vybřednout. Ukázal, co je podstatou této morové nákazy.
Síla Lutherova vystoupení tedy nespočívala v žádném jednoduchém receptu, třeba jak pochytat a potrestat hlavní viníky. Ani nekritizoval nedostatečný právní rámec tehdejší společnosti. Nevolal ani po dobře fungující policii a soudní moci. Zdrojem všeho byla podle Luthera naše vlastní nesvoboda. Nedostatek naší vlastní svobody. Dlouho Lutherovi trvalo, než život ve svobodě – tento elixír duchovního mládí objevil. Stále znovu se vracel k textům apoštola Pavla a zvlášť k těm místům, ve kterých Pavel psal o spravedlnosti. Dlouho tyto oddíly Martina Luthera dráždily a rozčilovaly: jaký je to nakonec na této zemi život, jestli máme být poddáni přísné Boží spravedlnosti – tedy trestající spravedlnosti. Jestli nad námi bude stále viset hrozba trestu, bude náš život nutně spoután strachem, úzkostí, že nikdy nedostojíme požadovaným nárokům. I kdybychom se snažili sebe víc, i kdybychom žili poctivým střídmým životem, a třeba i vstoupili do kláštera (v té době sám Luther byl augustiniánský mnich). Není nic na tomto světě, ani víra, ani příslušnost k církvi, ani obětavá služba druhým, nic z člověka nesejme tu nesmírnou tíži, že požadavkům nejvyšší spravedlnosti není možné za žádných okolností dostát.
Po dlouhém přemýšlení, po bezpočtu probdělých a promodlených nocích se ale najednou cosi zlomilo. Něco se zlomilo a od základů proměnilo život nejen samotného Luthera, ale následně i obrovské části tehdejší společnosti. Pochopil totiž, že podstatou nejvyšší spravedlnosti je Boží generální pardon udělený celému stvoření. Bůh se totiž rozhodl naplnit spravedlnost v tomto světě ne tím, že bude důsledně trestat každou naši slabost, ale naopak tím, že vyhlásí všeobecnou amnestii. Tedy že každému živému tvoru nabídne své odpuštění. To je ta moc, která může vyvést lidské pokolení z bludných kruhů, Boží milost je moc, která může každého z nás osvobodit od naší bezradnosti, od našeho tápání, od našich strachů, od našich slabostí, od našich selhání. Od neustálého kličkování, hledání výhod, od touhy po lepších životních postech… po zážitcích…
Kdo objeví a zakusí tuto blahodárnou moc, nemusí se už strachovat, že nedostojí všem nárokům, požadavkům, které na něho klade nejen jeho okolí, ale i on sám. Už se nemusí se křečovitě pachtit za jakoukoli podobou dokonalosti. Nemusí se ve svém svědomí týrat nekonečnými pocity méněcennosti. Vždyť jestli Bůh každému nabízí svou milost a své odpuštění, není už to vyjádřením nesmírného ocenění? Není tím zároveň řečeno, že každý z nás má před Bohem a tedy i v tomto světě ohromnou cenu? Bez ohledu na to, co jsme dokázali. Bez ohledu na to, jestli jsme sami tuto cenu něčím neznevážili. Jestli Bůh vyhlašuje všeobecnou amnestii, pak nám nejen nabízí svou pomocnou ruku, ale říká tím, stojíš mě za to, stejně jako kdokoli další, abych pro tvou záchranu udělal všechno. Abych i z tebe udělal svobodnou lidskou bytost – tedy bytost nezávislou na všech požadavcích, tlacích, nárocích, které kdy člověka tlačily a sužovaly.
Co všechno je Bůh ochoten pro to udělat? Opravdu hodně. Apoštol Pavel se v této souvislosti zmiňuje o evangeliu. Tedy o příběhu Ježíše z Nazareta. Ježíšův příběh je obrovským dramatem, na jehož vrcholu se sám Bůh vzdává své svrchovanosti a bere na sebe naši lidskou slabost. Bere na sebe všechnu naši křehkost, nedokonalost – aby z nás toto břemeno mohl sejmout. Aby z nás mohl učinit svobodné lidské bytosti. Nezávislé na jakýchkoli nárocích, na jakékoli lidské autoritě a moci.
Pavel říká, že se za toto evangelium nestydí. Hlavně protože je to bláznivá nabídka. Vždyť se tím sám Bůh vzdává své autority a moci. Vzdává se pozice toho, kdo nesmlouvavě uplatňuje řád, pravdu, spravedlnost…, namísto toho na sebe bere naše slabosti, bere naše viny za své vlastní a nabízí nám tak nejen své odpouštění, ale také sebe sama…, abychom mohli žít bez strachu a v důvěře, že život každého z nás (bez rozdílu) má svůj smysl a má svou cenu.
Proto Pavel říká, nestydím se. Ono totiž nejen že není za co se stydět, ale je to škoda se stydět. Vždyť toto evangelium je moc, která zcela a od základů proměňuje lidské životy. A nejen jednotlivců. Je to moc, která podlamuje pozice mocných, která svého času zcela rozdrobila korupční prostředí celé evropské pospolitosti. Evangelium je moc, která má na to, aby probudila ze slepého bloudění celé národy. Nesmí se ale člověk za toto evangelium stydět. Musí ho s vírou/důvěrou přijmout, nechat se jím prostoupit a proměnit. A také k němu zvát, otevírat k němu cestu lidem kolem nás. Nebudeme-li si za toto evangelium stydět, můžeme doufat, že i život kolem nás se promění, tak jako se proměnil před několika málo staletími. Amen.