Doznávám nepravosti své a svých hříchů lituji. Žalm 38,19
Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat. 2.Korintským 7,10
1) Vzpomenete si, kdy jste naposledy zakusili lítost? Co to bylo za situaci? Čeho se týkala? Druhých? Vás? Věcí?
Dodnes se mi vybavuje vzpomínka na lítost a smutek, když jsem jako malý kluk rozbil broušenou karafu na ocet po babičce. A stále to v sobě nějak mám. Těžko se někdy ubránit lítosti i nad sebou samým, co jsem udělal, komu jsem ublížil, jaké jsem nemehlo… Vzpomínám i na Píseň o lítosti do Viktora Fischla. I tehdy se mě dotkla lítost, tichá, nezapomenutelná… A vzpomínám i na Ježíše, kterého mnohokrát zaplavila lítost – z lidské bolesti, trápení… Jistě je těžké srovnávat, ale jsou i tací odvážlivci, kteří ničeho ze svého života nelitují. Je to možné?
2) Jsou minimálně dvě situace, dva momenty, kdy lítost dostává úplně jiný náboj. O jedné se zmiňuje Pavel dnes. Kdy jsme byli obdarováni příležitostí nových začátků. Kdy se před námi otevírají nové perspektivy, doposud nepřístupné pro tvrdost našich srdcí, pro naši pýchu, sobectví… Pokání se neobejde bez bolesti, smutku. Je ale spojeno s požehnaným zármutkem. Dává šanci znovu začít, bez přítěže starých vin, s vděčnosti za bohatství Božích darů, s radostí z poznání, k čemu nás Pán Bůh zve, volá, povolává. To je ta druhá situace – srov. Ř 11,29 – i tady Pavel užije v originále stejné slovo, překládané zde jako „neodvolatelné“ – dalo by se říct: „Není čeho litovat, když Pán Bůh dává…“.
3) Bože, díky za ty vzácné příležitosti, kdy můžeme přepřahat, přehodit výhybku, nabrat nový směr, znovu vytáhnout plachty a nechat si do nich tebou fouknout. Kdy poznáváme, že „staré viny nemaj váhu a všichni můžem bejt blažení.“
A dnes jako čtvrtou kapku ještě jednu vzpomínku, na jinou píseň…