Jakub Kašpar, výpomocný kazatel ve Vrchlabí
Vstupní slova
„Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ (Ž 122,1)
Píseň DEZ 638 Díky za toto krásné ráno
Modlitba
Otče, dnes je neděle, kdy začínáme svoje slavení Tvého jména a Slova zvoláním o radosti. V letošní postní době se nescházíme ve společenství fyzickém, abychom chránili především ty starší sestry a bratry a sebe navzájem před virem, který může být smrtící. Přesto se radujeme, protože nám bylo řečeno, že půjdem do Tvého domu. Že patříme do Tvé rodiny, že jsme součástí Tvého lidu a jsme pozváni do Tvého království. Stůj, prosíme, při nás i dnes, kdy slavíme čtvrtou neděli postní odděleně a Tvé Slovo sdílíme na dálku. Buď s námi, vždyť se scházíme takto nejen dva nebo tři ve Tvém jménu, ale dokonce tvoříme nedělní společenství napříč našimi krkonošskými sbory. Buď při tom s námi svým svatým Duchem. Amen
Čtení z Písma svatého
„Toto mi praví Hospodin, když mě pevně uchopil svou rukou a varoval mě, abych nechodil cestou tohoto lidu: „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se.“ (Iz 8,11-15)
Píseň EZ 189 Hrad přepevný je Pán Bůh náš
Biblický text pro kázání:
„Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se
posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.“ (J 6,1- 15)
Kázání:
Bratři a sestry, milí přátelé,
v tuto neděli nám hovoří Písmo svaté příběhem o nasycení zástupů. Ohromné davy lidí se sbíhají k Ježíši, populárnímu učiteli z Nazareta, který je, tak jako oni (nebo aspoň většina z nich), na cestě do Jeruzaléma na oslavy Paschy. I když to v tom našem dnešním textu není přímo napsané, tušíme, že asi chtějí slyšet jeho slovo, jeho učení, jeho kázání. Jenže Ježíš, než k nim začne mluvit, řeší mnohem přízemnější otázku – co dáme těm lidem k jídlu? Jsou na cestě, jsou unavení, hladoví a přišli za mnou – tak jak se o ně postaráme, máme za ně nějakou odpovědnost… Dočítáme se ale také, že jeho otázka je vlastně takovou zkouškou učedníků, tak trochu si z nic střílí, protože on sám už dobře ví, co udělá. Jen zkouší, jestli budou schopní pustit se do díla, které je ale hned na první pohled úplně nesmyslnou aktivitou. Nějaký chlapec z toho zástupu má u sebe dvě ryby a pět chlebových placek. To je jediné jídlo, které mají k dispozici. A to přinesou k Ježíši. K čemu to? Pro Ježíše a učedníky by to možná stačilo na svačinku, ale je tam pět tisíc lidí. Pět tisíc! Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby ovšem vezme, poděkuje za ty dary, rozdělí je mezi ty tisíce a ještě zbude dvanáct košů zbytků!
Bratři a sestry, žijeme dnes v situaci, pro kterou nemáme srovnání. Tedy většina z nás. Ti, co pamatují nejvíc, by ji snad mohli srovnávat se situací válečného stavu – a tak nebezpečná zase realita dnešních dní opravdu není. Ani v roce 2002, kdy Česko zaplavila velká voda na obrovské části území, jsme neměli ve svém běžném životě tolik omezení. Dokonce se nemůžeme ani scházet k bohoslužbám, biblickým hodinám nebo k výuce náboženství. Opravdu výjimečná postní doba.
Máme za sebou druhý týden naprosto mimořádných opatření, den ode dne se zpřísňujících. To, jak to u nás funguje dnes, bychom si před 14 dny nedokázali ani představit. Vzpomínám si, když italský premiér Conte vyhlásil karanténu nejdříve nad severními regiony země a potom nad celou Itálií, že mi to připadalo jako úplně neuvěřitelné opatření. A dnes žijeme v podobném nouzovém režimu. Snažíme se nevycházet z domu, když už, tak jedině s ochrannou rouškou, případně i s hygienickými rukavicemi, přestali jsme si podávat ruce, o objímání a polibku na tvář nemluvě. Když se s někým potkáme na ulici, obcházíme se obloukem a rozhovor vedeme na vzdálenost nejméně dvou metrů. Domácnosti se změnily na manufaktury na šití bavlněných roušek, šikovné ženy si mezi sebou vyměňují střihy a návody, jak ušít tu nejefektivnější, šicí stroje jedou na plné obrátky, jako naposledy před víc, než třiceti lety, kdy ženy běžně přešívaly oblečení, aby bylo v čem chodit.
Protože ten malinký organismus, ten mikroskopický výsek ribonukleové kyseliny, zvaný koronavirus SARS-CoV-2, změnil svět k nepoznání. Stačilo mu na to pár týdnů, dva měsíce, a globalizovaný svět, ta globální vesnice, na kterou jsme si za poslední dvě dekády tak zvykli, přestal existovat. Máme zavřené hranice a přes ně může jenom zboží.
Nevíme, jak dlouho to bude ještě trvat. Ale je to pro nás veliká šance a příležitost. Ani učedníci u Tiberiadského jezera nevěděli, co je čeká, když byli vysláni zjišťovat, kolik je mezi lidmi v pětitisícovém zástupu jídla. A už vůbec netušili, zoufalí, co si počít, když zjistili, že skoro žádné. A přesto – zástupy se nasytily a ještě zbylo mnohem víc, než na začátku daroval onen bezejmenný chlapec…
Nevíme, jak dlouho to bude ještě trvat. Víme ale přece, že jsme v Božích rukou. Víme, co nám zvěstoval prorok Izajáš: „čeho se bojí (ostatní), toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte.“ Na rozdíl od učedníků my už máme zprávu o tom, co Bůh dokáže udělat z pěti chlebů a dvou ryb.
Tato doba je pro nás velkou příležitostí – šancí prokázat odvahu a odpovědnost a zvládnout strach. „Nebojte se,“ říká v evangeliích často Ježíš. „Nebojte se,“ říká ve Starém zákoně svému lidu často přímo Hospodin. (Ne, není to v Písmu 365x, na každý den jednou J). Nebojte se, protože to největší nebezpečí pro vás není v ničem, co se vám v životě na tomhle světě může stát. To největší nebezpečí pro vás se nejmenuje smrt, tedy smrt těla. Mnohem větší hrozbou je smrt ducha, zkamenění srdce z masa nebo jeho změna v rozklepaný rosol.
Strach je samozřejmě přirozená věc. Psychologická součást sebeobranných mechanismů našeho těla. Jenže všichni dobře víme, že bát se dokážeme nejen věcí, které nás opravdu ohrožují. Bát se umíme i toho, co je tajemné, neznámé, s čím jsme se ještě nepotkali. Umíme se pořádně bát i obyčejné tmy nebo stínu. Umíme se příšerně vyděsit, když na sebe v noci zavolají dvě srnky nebo houknou dva sýčci. Umíme být do morku kostí vystrašení, když nás o pomoc prosí lidé v takové nouzi, jakou si už celé generace Čechů neumí ani představit. Strach, když ho nedokážeme ovládnout a zvládnout, nás dokáže úplně ochromit. Svázat do kozelce. Nechá nás klidně ztuhnout jak solné sloupy a pak už nás stačí jen podetnout, abychom úplně padli. Anebo nás taky dokáže dotlačit k tomu, že děláme věci úplně naopak, zvráceně. Spoustu strašlivých zločinů spáchali lidé právě proto, že měli strach…
Proti strachu stojí, jako pevná zeď, odvaha. Odvaha neznamená lehkomyslnost. Není odvahou zlehčovat riziko nákazy, frajersky se vykašlat na dodržování těch mimořádných pravidel, která u nás teď platí – třeba proto, že v Holandsku roušky nenosí a Britové se na to taky vykašlali. Když podcením nebezpečí, nebo mě dokonce vlastní sebevědomí dovede k tomu, že riskuji ohrožení druhých, nejsem odvážný, ale lehkomyslný. Odvaha znamená, že se odvážím něčeho, přesto, že jsem zvážil míru rizika, zjistil, že je reálné – a přesto jsem ochotný riskovat pro dobro ostatních, společnosti, bližních – i své vlastní. Právě proto třeba, abych nepodlehl strachu. Odvaha se může projevit třeba tak, že pomáhám druhým, i když se tím zvyšuje míra nebezpečí pro mě samého – prostě proto, že druzí pomoc potřebují. V případě koronaviru zejména starším lidem nebo lidem s poruchou imunitního systému, protože pro ně je ta potvora ještě nebezpečnější, než pro mě. Odvaha je třeba to, že se věnuji dětem a jejich vzdělávání, když nemohou chodit do školy, a nenechám je jen tak proflákat čas nenadálého školního volna.
Ježíš v tom našem příběhu hned zpočátku myslel na ostatní. Co jim dáme k jídlu? Nezval je, a oni přece přišli. Nesliboval jim žádné setkání a oni stejně dorazili, aby slyšeli jeho Slovo. Mohl si přece dál sedět se svými společníky na kopečku, odpočinout si a pak zas vyrazit směrem k Jeruzalému a nikdo by nemohl říct ani popel. Jenže on za lidi, kteří přišli za ním, cítil odpovědnost.
Podobně, jako cítíme odpovědnost i my v církvi – za svou církev, za své bližní, za to, aby Boží Slovo neumlklo, i když se nemůžeme scházet v kostelích a sborových modlitebnách. Proto se stovky členů církve přihlásily mezi dobrovolníky, ochotné pomáhat. Proto naši faráři a kazatelé připravují každou neděli dál bohoslužby a dávají je ke čtení na internet, rozesílají věřícím a nosí jim je vytištěné až domů. Proto mnozí káží do kamery, abychom jejich kázání mohli vidět a slyšet v internetových přenosech a záznamech (www.e- cirkev.cz/clanek/6622-Online-vysilani-evangelickych-bohosluzeb-15- 3/index.htm). Proto faráři z celé církve každé ráno promlouvají ve zvukových záznamech zamyšlení pro daný den (https://soundcloud.com/user-41012488). Proto vrchlabský farář Michael každý den načítá nové a nové kapitoly z knížky Nico ter Lindena o evangelních příbězích z Marka a Matouše (https://soundcloud.com/user-302640127)…
Tak tedy, bratři a sestry, v tomto výjimečném čase výjimečného stavu, pracujme se svými strachy tak, abychom je dokázali zvládat a ony neovládly nás. Nevažme se a odvažme se, jak říkával jeden starší reklamní slogan – ne ale do lehkomyslného hýření a juchání. Odvažme se od svých strachů, které nás svazují, a odvažme se statečných – a přitom stále odpovědných – činů. Anebo nečinů – uznat svou zranitelnost a přiznat sobě i světu, že já jsem ten, kdo pomoc potřebuje, je velkou odvahou.
Rozhodnutí jít na zteč v prvním sledu a nechat se mezi prvními také zabít, je odvahou. Tuhle statečnost projevují dnes a denně lékaři, sestry, řidiči sanitek a další lidé ve zdravotnictví, ale také policisté, hasiči a vojáci. Pro většinu z nás platí výhoda, že v prvních liniích nejsme potřeba, protože bychom tam nebyli právě užiteční. Proto svou odvahu projevujme s rozvahou a velkou odpovědností. Na každém z nás záleží, a proto není dobře, abychom riskovali zbytečně a naši bližní o nás přišli (i kdyby to bylo jen na pár týdnů karantény). My víme, že s námi se všemi a nad tím vším je živý Bůh Stvořitel, Bůh, který nás neopouští a který je tím jediným, před čím stojí zato oplývat bázní, čeho se bát – ne jako strašáku a hrozby, ale jako toho, co nás dalece přesahuje. Toho ostatního se nebojme, protože On je s námi a ví předem, co udělá. A my víme, že z pěti chlebů a dvou ryb dokáže nasytit tisíce a ještě spousta zbude. Amen.
Modlitba:
Pane, prosíme Tě, dej nám sílu k odvaze a odvahu zbytečně neriskovat. Dej nám moudrost rozhodování a buď s námi ve chvílích slabosti. Posiluj nás v těchto dnech a buď s těmi, kdo onemocní. Amen
Píseň DEZ 672 Dej nám moudrost, odvahu
Přímluvné modlitby
Pane, prosíme Tě za všechny, kteří bojují se svými obavami a strachem. Buď s nimi se všemi svým Duchem a vlévej jim do srdce odvahu, aby nezapomínali, že Ty jsi stále s nimi a bázeň před Tvou velikostí zahání všechny strachy světa. Rozvaž jejich nohy, ruce i srdce z osidel strachu a dej jim křídla své všemohoucí vůle.
Buď, Pane, svým Duchem, se všemi, kdo jsou nemocní. Ať už s lidmi, které dostihla nákaza tímto novým koronavirem, nebo jiné nemoci. Buď s těmi, kdo se zotavují ze zranění těla i duše. Posiluj je silou, která pramení v Tobě a kterou nic nepřekoná.
Prosíme Tě, Pane, za ty, kdo vedou tuto zemi, Evropu a svět, aby jejich rozhodnutí byla dobrá a odpovědná a nikoli zmatená, svévolná a prospěchářská.
Voláme k Tobě, Pane, společným hlasem Tvých dětí: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé…
Píseň Svítá 131: Jericho
Poslání:
„I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Ef 5,8-11.14)
Požehnání:
„A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Fi 4,7)
Píseň Svítá 284 Radujte se, bratři