Jiří Weinfurter, Křížlice
Milé setry, milí bratři, i takto na dálku vás zdravím a vítám na společných bohoslužbách. Je to třetí neděle, kdy zůstávají kostely po celé republice v podstatě prázdné a kdy se k bohoslužbám scházíme v malých společenstvích doma a společně jsme spojeni jen na dálku duchovně, tak jako jsme spojeni v modlitbě a skrze Ducha svatého. Tak se na různých místech, jako církev v rozptýlení, shromažďujeme, abychom se podepřeli a podrželi – ve víře, naději i lásce. Ježíš nám svěřil zaslíbení: „Kde se shromáždí dva neb tří, jsem uprostřed nás.“ Vždycky jsem toto jeho zaslíbení vnímal fyzicky a prostorově. Ale dnes si mnohem víc uvědomuji, že i na dálku jsme spojeni v jeho jménu, stejně tak jako ve jménu Boha Otce v nebesích i ve jménu Ducha svatého.
Píseň 442 Pane dnešek je den chvály – https://soundcloud.com/user-41012488/pane-dnesek-je-den-chvaly?in=user-41012488/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku
Hospodine, Pane náš, chválíme tě za nový den, za všechny dobré věci, které nám dáváš. Chválíme tě za darovaný život. Děkujeme za nové poznání vzájemné sounáležitosti a solidarity. Chválíme tě, i když do každého nového dne vstáváme s obavami a nejistotou. Děkujeme ti, i když mnoho dobrého, co jsme do nedávna s radostí a vděčnosti z tvé ruky přijímali, tak se nám nyní vzdálilo. Chybí nám společenství, kterého jsme si možná málo vážili. Chybí nám volný pohyb, který jsme považovali za samozřejmost. Chybí nám možnost pohledět si tváří v tvář, podat si i při náhodném setkání ruku, nebo obejmout se s přáteli. Je to zvláštní čas, do kterého jsme vstoupili. Tak tě prosíme, nauč nás porozumět tomu, kam jsme došli, co máme před sebou a především, jaká máme i pro tuto chvíli obdarování – jeden pro druhého, ve službě tvému království. Provázej nás společně, i takto na dálku svým svatým Duchem. Pro lásku tvého Syna, Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen
Čtení Gn 8,1-4; 9,8-16
Píseň 692 Temnou, divnou mlhou bloudím – https://drive.google.com/file/d/1snQjeiU65tX7tRg8UkhR7BHtLATVw4f9/view
Text Lk 13,1-5
„A právě tehdy k němu přišli…“ Nebyla to náhoda, nepřišlo to jako blesk z čistého nebe, bylo to jak na zavolanou, když za Ježíšem přijdou, co že strašného se to tam v té Galilei přihodilo. Přicházejí ve chvíli, kdy Ježíš své posluchače varuje: Učte se dobře rozumět znamením času. Nepřehlížejte je, netvařte se, že se vás něco z událostí této doby netýká. Týká. Nikdo nemůže říkat, mě to nezajímá. To je jejich problém. Že je někde na druhé straně planety hlad, že je tam válka? Že se někde úrodná země proměňuje v poušť? Když je to daleko, co já s tím? Když se tím budu trápit, stejně to nikomu nepomůže. A proti tomu se Ježíš ostře postaví: „Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jako to, že nedovedete rozpoznat tento čas?“ A hned na to jich několik přichvátá s tou děsivou zprávou: Pilát smísil krev Galilejců s krví jejich obětí.
Tak děsivou, že bychom předpokládali alespoň nějaké vzrušení. Nebo účast a zaujetí. Z té strohé oznamovací věty ale čiší až mrazivý chlad. Jakoby se to těch poslů vůbec nijak netýkalo. Snad chtěli jen uvést jeden z mnoha příkladů znamení doby, o kterých Ježíš před chvílí mluvil. V horším případě bychom v nich mohli vidět chtivé a zároveň chladné lovce senzačních zpráv. Ale i kdyby přišli s očima na vrch hlavy, nebo se strachem a obavami, jestli náhodou nehrozí něco podobného i jim, Ježíšova reakce je jednoznačná: Nemyslete si, že jste na tom líp, než ti chudáci. V bolestech toho světa jsme namočeni všichni stejně.
To může znít hodně znepokojivě. Podobně jako znepokojivé jsou události těchto dní. Nestává se často, a prý se to snad nikdy v relativně moderních dějinách lidstva ani nestalo, aby se všichni obyvatelé této planety ocitli na jedné lodi. Všichni bez rozdílu jsme vystaveni stejnému ohrožení. Nebo si to více méně všichni uvědomujeme. Tentokrát si už nemůžeme říkat, že nás se to netýká, že jsme na tom lépe, než ti druzí. Ani že to je dílo nějaké propagandy, nebo že nás snaží zatlačit do kouta vlivná lobbistická skupina. Jsme v tom všichni společně. A pokud tu situaci chceme zvládnout, tak nám nezbývá, než abychom také táhli za jeden provaz (jak se to často poslední dny říká). Ať volíme kohokoli, nebo k volbám nechodíme vůbec, ať žijeme v ústraní na horách nebo ve velkoměstě, ať jsme křesťané, nebo se hlásíme k jiné víře, nebo k žádné, stali jsme se definitivně součástí jedné velké vesnice, jedné velké globální polis.
Přesto se mi zdá, že se to stále ještě musíme učit. Ježíš se v té situaci zmiňuje o hříchu. „Myslíte si, že tito Galilejci byli větší hříšníci, než ti ostatní?“ Na jiném místě, v Janově evangeliu, se učedníci Ježíše ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý?“ Dříve, když se někde stalo něco zlého, tak to byla zásadní a klíčová otázka. Kdo zhřešil? Kdo se provinil vůči Bohu, že se stalo něco tak hrozného? My už se většinou takto neptáme. Ptáme se jinak: Kdo za to může? Kdo to způsobil? Kdo je za to zodpovědný? Takové otázky jsou důležité. Aby se ukázalo, odkud vítr vane. Aby bylo možné se dostat co nejblíž ke zdroji zla a tak se jeho působení co nejúčinněji bránit. Navrhovaná opatření v boji se šířící se nákazou jsou toho názorným příkladem. Když budeme přesně vědět, kdo je nositelem viru, s kým se takový člověk dostal do kontaktu, bude jednoduší zabránit, nebo omezit šíření nákazy.
Má to ale háček. Kdo bývá označen za zdroj zla, velmi snadno se stane terčem kritiky, jízlivých poznámek, a v horším případě napadání i výhružek. A i z obětí se snadno stanou viníci. Kolikrát se to v naší nedávné minulosti stalo! Pak se ale také ta plavba na jedné lodi může stát zase o něco složitější a náročnější. Atmosféra v podpalubí zhoustne, znovu se vrátí ono staré známé dělení na „my a oni“. A když pro to nastanou jen trochu vhodné podmínky, šup s takovým člověkem pěkně přes palubu. Stejně jako to kdysi vyřešili s Jonášem (ovšem s tím rozdílem, že Jonáš si o to řekl sám). A že se takové hlasy ozývají i dnes. Mrazilo mě už před několika měsíci při pohledu na fotografii Číňana s monoklem, který byl v jedné evropské zemi napaden jenom proto, že se v Číně objevila v té době ještě poměrně neznámá nákaza. Když budeme vědět, který soused je nemocný, že k nákaze přišel třeba i neopatrností, co si o něm budeme myslet? Jak o něm budeme mluvit? Jak se k němu budeme v budoucnosti chovat?
Proto Ježíš říká: „Myslíte si, že ti Galilejci byli větší hříšníci, než ti ostatní?“ Na jiném místě a v jiné situaci tomu dá ještě větší razanci: „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.“ K tomu poznámka na okraj. A vůbec nechci, aby to vyznělo cynicky, ale v tom byla jistá výhoda tehdejšího kamenování. Že si to každý musel moc dobře rozmyslet. Hodím, nebo nehodím? Zabiji nebo dám šanci životu? My už dnes nemetáme kameny, ale „jen“ šermujeme slovy. Tak můžeme podlehnout iluzi, že se nic tak hrozného neděje, když tu si ulevíme, tu utrousíme jedovatou poznámku. Ale i slovo má moc. Léčit, hojit rány, také ovšem infikovat i zabíjet. Jak to s velkou naléhavosti připomíná Jakub: „Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les. I jazyk je oheň… Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Tak tomu být nemá.“ (Jk 3,5.6.9.10)
Ale abych se vrátil k obrazu jedné lodi, na které všichni, podobně jako za časů Noe plujeme. Jiný, ale co do významu podobný obraz užil apoštol Pavel. Když církev přirovnává k tělu. A říká, že pro tělo je nepředstavitelné, aby si jedna jeho část, třeba noha, řekla: „Protož nejsme ruka, nepatřím k tělu… A oko nemůže říct ruce: ,Nepotřebuji tě.´ Ani hlava nemůže říct nohám: ,Nepotřebuji vás.´“ (1 Kor 12) Tak Pavel mluví o církvi. Jsem ale přesvědčen, že ten samý obraz je použitelný i pro celé lidské společenství. Jsme jedno tělo, jeden organizmus, plujeme na jedné lodi. A to je naše šance. To je příležitost, kterou nyní dostáváme a kterou stojí za to využít.
Jsme ve výjimečné situaci a výjimečné situace přinášejí výjimečné možnosti. Proto mi dovolte na závěr výjimečně několik poznámek, nebo podnětů, které na první pohled možná nesouvisí s dnešním textem, které ale ke mně přicházely právě při jeho promýšlení.
Cítíte se naštvaní – na druhé, nebo snad i na Pána Boha? Všímejte si dobrých příkladů vzájemnosti, a pokud to jen trochu půjde, připojte se, třeba i maličkostí, podporou, poděkováním.
Máte strach, dotýká se vás celá tato situace osobně? Přimlouvejte se za nemocné a všechny ty, kteří pomáhají.
Cítíte se osamělí? Nebo jste už z toho všeho unavení? Neostýchejte se říct si o pomoc.
Jste nemocní? Požádejte druhé o modlitby.
Pomáháte a netrpělivě vyhlížíte konec toho všeho? Jsme spolu s vámi. I na modlitbách.
Jsme totiž všichni součástí jednoho velkého organizmu, jsme na jedné lodi. A protože vidím Noemovu plavbu jako obraz i našeho současného života, tak věřím, že nejsme při této plavbě jen vydáni na pospas živlům. Naším lodivodem je nám Hospodin, Bůh, Otec Ježíše Krista. Proto také věřím, že tu lepší část plavby máme stále před sebou. Pomáhej vám tedy, pomáhej nám na té společné a dobré plavbě, pomáhej nám Bůh. Amen
Píseň Hallelujah – Ondřej Halama – http://www.pranic.cz/Hudba//Pranic%20-%20Vanoce%20s%20Pranic//04%20-%20Hallelujah.mp3 (alternativa – 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou)
K tobě společně voláme, Pane smiluj se.
Přimlouváme se především za všechny ty, kteří jsou v tyto dny nemocní. Jakoukoli nemocí. Dávej jim sílu a moc k uzdravení. Dávej jim naději, že i v těch nejtěžších chvílích mají to nejlepší před sebou. K tobě společně volám, Pane smiluj se!
Přimlouváme se za všechny, kteří druhým slouží, přímo u nemocných, za zdravotníky, za veškerý personál nemocnic, ambulancí, testovacích míst. Přimlouváme se za ty, kteří udržují chod této společnosti, všem tíživým okolnostem navzdory. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!
Přimlouváme se za ty, kterým mimořádná opatření znemožnila práci. Nebo dokonce o svou práci přišli. Dávej nám všem trpělivost, tvořivého ducha, abychom společně hledali a nacházeli cestu, jak i tento čas smysluplně naplnit. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!
Daruj nám modrost, abychom dokázali rozlišovat, co je dobré, co přispívá ke společnému růstu, a co naopak ohrožuje naše křehká společenství jako jed. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!
Otevírej nám cestu jeden k druhému, i ve vzájemném odloučení. A propadáme-li skepsi a smutku, povzbuzuj nás v naději, že zase přijde čas, kdy se zase budeme moci setkávat, osobně se sdílet, hledět si vzájemně do tváře a těšit se ze vzájemné blízkosti. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!
A slyš, když k tobě společně voláme: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.
Píseň – 76 (Svítá) Ž 8 – https://www.youtube.com/watch?v=vrntZ2bce5g
(alternativa 672 Dej nám moudrost, odvahu)
Poslání
Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův (Gal 6,2)
Požehnání
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
Píseň 191 Svou oslav Pána písní – https://soundcloud.com/user-41012488/svou-oslav-pana-pisni?in=user-41012488/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku
Obrázek: Noemova archa. Freska v kostele Saint-Savin (Vienne), kolem 1100