Píseň 315 Nás zavolal jsi, Pane

Bože a Pane náš, děkujeme, že jsi nás povolal do nového dne. Děkujeme jeden za druhého. Děkujeme za dar života, děkujeme, že jsi nás povolal na cestu víry. A že to nebylo jen jednou, dvakrát, kdysi dávno. Ale že nás stále znovu voláš, zveš, povzbuzuješ. A nejen k víře, ale také k pravdivosti, k ryzímu životu, k solidaritě a milosrdenství. Není to vůbec samozřejmé. Kolikrát se nám nechce. Kolikrát Kolikrát bychom se vším nejraději sekli. Kolikrát bychom všechno, nebo alespoň něco chtěli vzít do svých rukou. Podle vlastních představ. Tak tě prosíme, uč nás stále znovu trpělivosti, pokoře, a také odvaze hledat, ptát se a brát tvé slovo vážně. Nechat se proměňovat tvým milosrdenstvím. Prosíme, buď nám přítomen i v tuto chvíli svým slovem a svým požehnáním. Amen

Čtení Mt 8,5-13

Píseň 252 Čeká mne den

Část příběhu o uzdravení velitele vojska aramejského krále. Když byl očištěn od malomocenství:

Text 2 Královská 5,15-19

Dnešní příběhy nás uvádějí do světa vysoké politiky. Do světa velkých ambicí, mocenských hrátek, intrik, vzájemné nevraživosti. A možná by se dalo říct, že v tyto dny přicházejí jako na zavolanou. Ukazují totiž, co se stane, když do světa velkých pánů vstoupí evangelium. Když se člověk i z těch nejvyšší společenských kruhů přihlásí k Hospodinu. A ne jen tak naoko. Aby získal pozornost. Aby si na svou stranu naklonil nové příznivce. Ale tak, že ho to promění. Naaman stál před volbou, měl možnost si vybrat – jestli se spokojí s povrchní, krátkodobou, příležitostnou změnou, nebo se vydá na cestu hluboké, zásadní proměny, která bude podstatně větší důsledky, než jen očištění těla.

Celé to začalo u docela obyčejné otrokyně. U mladého děvčete, které mohlo mít hodně dobrých důvodů nepřát svému pánu (otrokáři) vůbec nic dobrého. Díky jeho armádě přišla o rodinu, o domov, byla unesena, zotročena – byla přinucena sloužit v domě vysokého důstojníka armády, která ohrožovala její zemi. (Její situaci si můžeme velmi dobře představit na pozadí příběhu stovek a tisíců ukrajinských dětí, které se ocitají z donucení, bez rodičů, bez blízkých na území Ruska.) A přesto, když Naamana postihne malomocenství, to děvče mu poradí, aby se vydal do její země a vyhledal pomoc proroka Elíši. T dívka sotva mohla tušit, jak dalekosáhlé důsledky to bude mít. Kam až tento vysoký důstojník na své cestě dojde. Někdo by mohl říct, že byla naivní, příliš mladá, že měla málo zkušeností. Že pohan jak poleno, člověk zvyklý poroučet, ovládat, že sotva dá na její radu a nakonec i vezme vážně a s pokorou Boží slovo. Přesto to děvče Naamanovi nabídne šanci. Nedá se přeci vyloučit, že tu příležitost přeci jen nevyužije. Těžko říct, co jí k tomu vedlo. Možná jí na něm přeci jen záleželo, možná se jeho bolest stala i její bolestí. Možná byla docela obyčejně vírou v Hospodina tak prodchnutá, tak naplněná, že tuto životní zkušenost a životní cestu prostě přála každému bez výjimky. A to je pro nás první, myslím hodně silná inspirace tohoto příběhu. Žít s vírou jako na dlani, s otřeností pro každou, třeba i na první pohled zcela nepravděpodobnou příležitost nasměrovat kohokoli k víře, k Bohu, ke Kristu, a nakonec možná i do sboru. Nikdy přeci nevíme. A jak se někdy říká, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. (Možná je to naivní, ale co když… Třeba i pražské Jezulátko přestane být předvolebním trumfem v kapse, kterým se dá kdykoli podle potřeby přesvědčovat nerozhodnuté a naopak se stane výzvou a příležitostí k hlubší životní proměně.)

A Naaman se té příležitosti opravdu chopí. Zprvu ale hodně po svém. Na doporučení nejvyššího velitele – aramejského krále – se vypraví za králem Izraele s doporučujícím dopisem, aby Naamana zbavil malomocenství. On to vlastně vůbec nebyl doporučující dopis. Byl to příkaz. A to izraelského krále Jórama vyděsilo. Jeho království bylo v úpadku. Také protože, jak se o něm píše: „se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích.“ Naopak moc aramejského krále byla na vzestupu. V kraji panovalo obrovské napětí. Tak není divu, že se Jóram zděsí a považuje to za provokaci. Jistě ne bez důvodu. Krátce na to opravdu vypukla válka mezi Izraelem a Aramejci.

Zděšení krále Jórama se ale donese až k Elišovi. A ten králi vzkáže, ať za ním Naamana pošle. U Elíši se Naaman dočká dalšího překvapení. Elíša ho pošle k řece Jordánu, aby se tam sedmkrát omyl. To považuje Naaman za výsměch. Proti jiným slavným řekám je pro něho Jordán bezvýznamný potok. A také čekal, že u proroka projde nějakou rituální očistou. Baňky, mastičky, zaříkávání, pálení bylinek – to vždycky lákalo a budilo pozornost, tehdy i dnes. Vlastně cokoli by bylo věrohodnější, než obyčejná koupel v malé bezvýznamné říčce. Naaman se ale nechá svými služebníky přesvědčit. Tak jde a sedmkrát se ponoří do Jordánu. „Podle slova muže Božího,“ jak je psáno. „A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.“

A v tu chvíli Naaman pochopí. Žádné rituály, žádné kejkle, ani bylinky, ale do jeho života vstoupil Bůh. Když vzal vážně Jeho slovo. A také pochopil, že jediným možným projevem vděčnosti je odevzdat celý svůj život Hospodinu. A sloužit mu celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí. To jsme již slyšeli z dnešního druhého biblického čtení.

Ale jak? Jak může sloužit, když žije v jiné zemi, daleko od Hospodinova chrámu, daleko od Božích proroků. Tak přijde na pozoruhodnou myšlenku. Hospodinovu zemi si vytvoří právě tam, kde je doma. A žádá Elíšu, aby si mohl na své dva mezky naložit tolik izraelské země, kolik jen unesou. Aby si ve své zemi, ve své domovině mohl udělá malou zaslíbenou zemi a na ní vzývat Hospodina.

Vlastně to nebylo nic nového. Tak si lidé to tehdy představovali, že zaslíbená země, země Hospodinova, a tedy i možnost Hospodinu sloužit, je spojena s konkrétním místem. S konkrétním územím. Vlastně dodnes zbožní Židé, pokud jen trochu můžou, dávají do hrobů svých zesnulých alespoň hrst palestinské zeminy. A podobně si lidé nejen z Izraele, ale i mnoha jiných míst přivážejí kamínky, hrudky země, aby kouzlo vzdálené země měli nablízku.

A tím se konečně dostáváme k tomu, co je jádrem a podstatou dnešního poselství. Tím totiž není Naamanovo uzdravení. Ani to, že se začne hlásit k Hospodinu. To by mohl i docela na oko, nebo jen tak formálně. Nebo získal obdiv svého okolí.
To ale Naaman ani nemohl. Neměl co získat, naopak riskoval. Jeho pán a král vyznával jiné hodnoty, jiné priority, jinou víru. A to bylo tehdy téměř nemyslitelné, aby služebník zastával jiné hodnoty, než jeho král.

Jenže Naaman pochopil, že loajalita ke svému panovníkovi, ani uzdravení těla není všechno, ale že na to musí jít z gruntu. Od podlahy. (Podle našeho příběhu by se dalo říct: „Od země.“) Proto žádá Elíšu o ty žoky plné palestinské zeminy, nebo jak pěkně překládají kraličtí: „Břímě země na dva mezky.“ Břímě země. Co to je? Na první pohled pytle plné obyčejné hlíny. Nic víc než zemina. Nijak zvlášť výživná, hodně písčitá, prašná, prachovitá jako jsme my sami. A právě o to jde. Člověk se hebrejsky řekne „adam“. A země, hlína se řekne „adama“. (A právě to je zajímavé.) Tím, že to není jen slovní hříčka, ale že to v sobě nese jakousi skrytou ekologickou vrstvu. To, co má člověk obhospodařovávat, co má střežit, nad čím má „panovat“, je totiž podle příběhu stvoření, země – „adama“. Tím se ale zároveň říká, že máme pečovat také o sebe. O člověka, o své člověčenství. O „adama“. To nám Bůh svěřil, abychom pečovali o zemi – a to nelze dobře jinak, než že to začne u nás samotných. To je náš základní dvojjediný úkol – pečovat o zemi = tím že pečujeme o ryzost vlastního života. A proč? Aby celý náš život i byl svědectvím o dobrém Božím díle, (nejen tehdy, i dnes) o jeho slávě, o jeho milosrdenství. Kdo nepečuje dobře o sebe, nepečuje dobře ani o zemi.

A když se vrátíme k tomu našemu příběhu, tak to není jen zábava. Volnočasová aktivita. To je taky práce. Někdy i břemeno. Břímě země – břímě člověčenství. K tomu nakonec ale nakonec prorok Elíša dodává, je to také cesta k pokoji. Protože co jiného nám může vnést do života větší pokoj, než vědomí, že se podílíme na Božím díle. Není nic vznešenějšího, než když jsme, jak říká apoštol Pavel, spolupracovníci na Božím díle. Na díle, při kterém není místo pro faleš, lest, přetvářku, touhu po slávě a po zisku, ale pro pravdu, pro službu, pro lásku a milosrdenství. To je volba, před kterou stál Naaman, to je volba, před kterou stojíme i my dnes.

Píseň 704 Co činí Bůh, vše dobré jest

Ohlášky Píseň402 Ó Pane můj, nenech mne být/403

Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř,14,16-17)

Požehnání Píseň 171 Vy všichni Pánu sloužící

Je to jedinečná výsada, Bože náš, že můžeme i tento den, tak jako každý jiný začínat s vděčností na rtech. S díkůvzdáním za všechno, co jsme mohli v uplynulém čase přijmout z tvé štědrosti. A nejen za to, co nás těšilo, co nám bylo příjemné a z čeho jsme měli nelíčenou a spontánní radost děkujeme. Děkujeme i za chvíle bolavé, nepříjemné, kdy se nám nedařilo… Vždyť i tehdy jsme mohli poznávat bohatství tvého milosrdenství. I tehdy a právě tehdy jsme mohli poznávat, že naše cena není je v tom, co dokážeme, co umíme, v čem jsme dobří. Ale že ty nás přijímáš i když selháváme, i když nejsme tak věrní, zbožní, jak se snad slušelo podle našich lidských měřítek. A tak plni vděčnosti, i když možná také s obavami vyhlížíme čas příští, ale hlavně s odvoláním na tvou věrnost svým zaslíbením – buď s námi i v tuto chvíli, provázej nás svým svatým Duchem, ať tvé slovo zjevené v Ježíši Kristu i v tento čas proměňuje naše životy. Pro lásku tvého Syna Ježíše Krista tě prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,37-48)

Píseň. pro Asafa.
Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože, nezůstávej v klidu! Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány, radí se proti těm, které skrýváš: „Pojďme,“ praví, „vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene!“ Tak se spolu svorně uradili, uzavřeli proti tobě smlouvu stany edómské a Izmaelci, Hagrejci i Moáb, Gebal, Amón s Amálekem, Pelištea, ti, kdo sídlí v Týru, Ašúr se k nim také přidal. Paží synů Lotových se stali. Nalož s nimi jako s Midjánem, jako se Síserou, jako s Jabínem v Kíšonském úvalu: u Én-dóru byli vyhlazeni, mrvou na roli se stali. Nalož s jejich knížaty jak s Orébem a Zébem, s všemi jejich vojevůdci jako se Zebachem, se Salmunou, kteří řekli: „Zaberme si Boží nivy!“ Bože můj, dej, ať jsou jako chmýří, jako stéblo unášené větrem! Jako požár, když stravuje lesy, jako plameny, když sežehují hory, tak je postihni svou bouří, svou smrští je vyděs. Pohanou jim pokryj líce, aby hledali tvé jméno, Hospodine. Ať jsou zahanbeni, vyděšeni navždy, ať se rdí a hynou, ať poznají, že ty jediný, jenž Hospodin máš jméno, jsi ten nejvyšší nad celou zemí! (Ž 83)

Možná si říkáte, proč jsem pro dnešní příležitost vybral právě tento žalm. Je to snad nějak spojeno s koncem církevního roku? Nebo s neslavným výročím dnešního dne odkazujícím k roku 1620, kdy Ferdinand II. Rušil Rudolfův majestát a tak po krátké době náboženské svobody v těchto zemích začalo dlouhé období nesvobody, krom kruté vleklé války? Ten důvod byl ale mnohem prostší. Před nedávnem jsem si říkal, že bych rád spolu s vámi jednou za čas nahlédl do starozákonního žaltáře, do této zvláštní a jedinečné sbírky starobylých písní. Vždyť v sobě skrývají ohromné bohatství vděčnosti a radosti z Božího stvoření, ve kterém má člověk navíc tak významné postavení. Otevírají před námi obrovskou hloubku lidských zápasů v nemoci, úzkosti, ohrožení života. A dalo by se říct, že jsou živými příklady žité víry. A nejen té pevné a odhodlané, ale také všelijak hledající, tápající i klopýtající.

Jenže mnohé z těchto dávných zpěvů nám nenabízejí vůbec snadnou inspiraci. Ne vždy jsou zářnými příklady poctivé zbožnosti či hluboké moudrosti. Někdy se žalmista pustí do ostré polemiky nejen se svými protivníky, ale i se samým Hospodinem. V jakémsi vzdoru se neubrání pochybnostem, výčitkám. Někdy i zatouží, aby se mu Bůh už konečně, alespoň na chvíli vzdálil a neznepokojoval ho svou tak těžko uchopitelnou přítomností.

V některých žalmech narazíme, a to v pravém slova smyslu narazíme i na podivně vyostřený vztah k nepřátelům. Žalmista se nerozpakuje vyjádřit přání, aby jeho nepřátele byli zničeni, na hlavu poraženi, aby sám Bůh byl vykonavatelem zásahu, po kterém by se stali pouhou mrvou na poli. Když je to jen část celého zpěvu, několik málo veršů, nebo i slok, tak by se nad tím snad i dalo oko zamhouřit. Co když je tak ale vyostřený celý žalm, jako ten dnešní? Je možné se mu otevřít, nechat v sobě rozeznít zvláštní, až temné tóny? Je vůbec možné se jím nechat jakkoli inspirovat?

Rozpaky neumenší ani to, že žalmista sám nijak nezatouží být vykonavatelem zkázy nepřátel. Cele svou při nechává na Hospodinu. Kde ale bere tu jistotu, že Bůh je opravdu na jeho straně? I když patří k vyvolenému lidu. Vždyť kolikrát se ústy proroků Hospodin postavil na stranu nepřátel Božího lidu – pro nevěrnost svého lidu. Protože se začali ohlížet po jiných oporách. Protože se jim Bůh stal jen pouhým doplňkem, folklórní ozdobou. Vůbec tedy nelze samozřejmě předpokládat, že jeho nepřátelé jsou i Božími nepřáteli. Jak tedy může tak sebejistě tvrdit, že ti nepřátelé nejsou jen jeho, ale že jsou to protivníci Boží. Jak to ví? Proč Bohu podsouvá, že by měl mít mezi lidmi nějaké nepřátele? S nepříjemným mrazením to připomíná staré římské válečné heslo, mnohokrát později provolávané a i za druhé světové války hojně užívané: Gott mit uns. A dodnes se najdou tací, kteří mají odvahu něco takového tvrdit. I v evropské části křesťanského světa. Každé takové ztotožnění člověka s Bohem vždycky zavánělo fanatismem a bylo projevem pýchy, která dříve nebo později končila těžkým konfliktem.

Je tedy vůbec možné tento žalm ještě považovat za modlitbu? Neměli bychom s tímto žalmem naložit alespoň tak, jak to naznačil Martin Luther, když některé biblické texty vyzdvihl jako jádro biblického poselství, a jiné naopak odsunul kamsi na periférii, na okraj našeho zájmu? Ostatně i breviář, roční rozvrh modliteb klášterních komunit, který zahrnuje všechny žalmy starozákonního žaltáře, tak jeden jediný vynechává. Právě tento 83. žalm. Nejspíš z bezradnosti, z jakýchsi rozpaků. Vždyť to vypadá, že od začátku do samého konce, do posledního puntíku je v naprostém protikladu k tomu, co zvěstoval a reprezentoval Ježíš. Stačí vzpomenout jen na jeho výzvu milování nepřátel.

Lidsky bychom to snad i mohli pochopit. Zvlášť když si za slovy dávného modlitebníka můžeme představit docela konkrétní historické události. Devět ze zmíněných národů byli skuteční sousedé Izraele. A vedle nich je zmíněna ještě Asýrie, která v osmém a sedmém století před Kristem ovládala celý Blízký východ až k Mezopotámii. Texty i malby z té doby jsou plné neobyčejného násilí, zobrazující ohavné způsoby likvidace nepřátel. Lze si představit, že právě z takové situace – v obležení Izraele ze všech stran, z naprosto zoufalé a bezvýchodné situace vzešel i tento žalm. Pod takovým tlakem, v takové tísni by bylo i docela pochopitelné, že jeho autor neviděl jiné východisko, než doufat v Boží zásah. Jen málokdo by v takové situaci nepropadl zoufalství a beznaději. Jen málokdo by se ubránil myšlence na drtivou porážku hrozících nepřátel. Snad jakákoli modlitba za ochranu shůry by byla nejen představitelná, ale snad i přijatelná. Ale žádat Boha, aby prokázal svou moc v děsu a hrůze a z nepřátel učinil pouhé plevy, aby byli pohaněni a zdeptáni, aby se stali mrvou po rolích rozházenou? To už je příliš. Podivná modlitba…

Jedno je ale nutné žalmistovi přiznat. Navzdory vší tísni a úzkosti, navzdory hrozbám, které na něho od protivníků doléhají, navzdory možná i tíživým zkušenostem, které s nimi má, nezazní z jeho zoufalého volání ani špetka nenávisti. Václav Havel kdysi napsal a přednesl pojednání o nenávisti, kde docela trefně říká, že se mu nenávist „zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice… Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a … nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví… V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá… Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat.“ (VH, Oslo, 1990)

Do tváře dávného trubadúra pohlédnout nemůžeme. Nemůžeme posoudit, jestli se umí smát a pokud ano, tak jestli by na nás hleděl jen s nakysle pokřivenou tváří. Ale i tak, s něčím takovým, co zachytil Václav Havel, se v tomto žalmu nepotkáváme. Ale navíc, co se mi zdá na této modlitbě cenné a vlastně i svým způsobem jedinečné, že si ten člověk žádné své vnitřní pnutí nenechává pro sebe. I když je to něco, za co by se jiný nejspíš v hloubi srdce styděl. Nijak to neskrývá, nijak to v sobě nedusí, s čirou otevřeností Bohu předkládá svou rozjitřenost. Neskrývá strach, zoufalství. Ani to, že z jeho pohledu a v jeho situaci Bůh až příliš dlouho mlčí. To co má v sobě, tak to možná troufale a provokativně Bohu vykřičí. Nehraje před sebou ani před Bohem tu podivnou hru na lepšího, laskavějšího, zbožnějšího.

Může to pro někoho být až šokující. Ale není lepší, než takové myšlenky v sobě dusit a potlačovat, raději je Bohu vykřičet a tak dát Bohu důvěru i prostor, aby s nimi sám ve své laskavosti a podle své vůle naložil? Jaké důsledky takové mlčení může mít ukazuje mimo jiné i příběh o Kainovi, který se zdráhal svůj vztek Hospodinu otevřeně vykřičet. Není pak přece jen lepší taková, než žádná, nebo hraná modlitba? Amen

Pane Bože náš, tobě není nic skryto. Žádná naše myšlenka, žádné naše hnutí. Přesto tě prosíme, dávej nám odvahu k otevřenosti. Ať není nic z našeho života, s čím bychom tak jako Adam v zahradě Eden před tebou utíkali a co bychom chtěli před tebou skrýt. Ať můžeme stále znovu poznávat šíři tvého milosrdenství. A prosíme v tuto chvíli za všechny, kteří v životě nějak selhali a svou vinu všelijak skrývají a bagatelizují, za ty, kteří v sobě nosí strach, úzkost, a taky vztek a pocit bezmoci a všechno to v sobě dusí a nemají odvahu to přiznat sobě, před druhými, ale hlavně před tebou. Prosíme tě za všechna místa na zemi, za konflikty blízké i vzdálené. Za Ukrajinu, za země Blízkého východu a mnohé další, kde neřešené a nevykřičené konflikty přerůstají v nenávist. Prosíme za ty, kdo se trápí – nemocí, vinou, strachem, dávej nám všem poznat, že ty ač jsi vzdálený, přece jsi tak blízký, i když přesahuješ všechno naše pomyšlení, přece jsi nám nakloněný. A tak s vděčností a důvěrou k tobě spolu se všemi křesťany, všech věků a míst voláme: Otče náš…

Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání! Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi! (Ž 102,2-3)

Hospodine, Pane náš, rádi bychom Ti i dnes vzdali čest a slávu. Rádi bychom ti i dnes vyzpívali svoji vděčnost za dar života, za krásu s bohatství tvého stvoření. A tak se k chvalozpěvu tvému jménu připojujeme spolu se všemi, kteří tak činili dávno před námi. Nejen tady v Křížlicích, v této zemi, ale také v zemi, kterou jsi přislíbil Abrahamovi, Jákobovi, Mojžíšovi, v zemi bývala spojena s tak velkými nadějemi, s tak velkými vizemi a očekáváními. A tak k tobě voláme i s určitou nejistotou – rozumíme dobře tvým zaslíbením? Dokážeme s otevřeností přijímat tvé dary lásky a štědrosti? Jsme ochotni se otevřít tvému přicházení? Jsme ochotni se ztišit a naslouchat tvému hlasu, který je tak tichý a prostý, že se sním můžeme v našem životaběhu snadno minout? Prosíme tě o pokoru, abychom uměli dát prostor tvému přicházení. Prosíme tě o tvého Ducha, který otevírá oči slepých a uši hluchých. Prosíme tě, měj s námi trpělivost, ať se i skrze nás naplní tvá zaslíbení. Voláme k tobě ve jménu tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, smiluj se nad námi. Amen

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,9-14)

Poutní píseň, Davidova. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. (Ž 131)

Starozákonní žaltář je souborem mnoha různých, někdy i zcela protichůdných textů. Některé jsou plné trápení, bolesti z prožitých křivd, selhání. Už české slovo žalm může vyvolávat představu smutku, žalu, naříkání. Z mnoha žalmů ale také vyzařuje radost, veselí, vděčnost. Některé přímo vyzývají k jásavému tanci. A to přesto všechno, že jsou to modlitby. Byť poeticky sepsané. Ale od samého prvopočátku byly také zpívané. Vlastně to byly poetické duchovní písně. A ten dnešní žalm je součástí menšího souboru takzvaných poutních písní. To protože je zpívali poutníci směřující do jeruzalémského chrámu. A protože Jeruzalém leží na šíji oddělující Středozemní moře od Mrtvého, tak všechny přístupové cesty k Jeruzalému stoupají. Každý poutník do chrámu v Jeruzalémě tedy stoupal. Těmto poutním žalmům se proto také říkalo písně stupňů, neboli písně výstupů. Těchto písní máme v Bibli zachovaných patnáct. Dá se říct, že to byl jakýsi zpěvník poutníků stoupajících k Jeruzalému, k chrámu Hospodina zástupů.

Náš dnešní žalm je ve zpěvníku jeruzalémských poutníků dvanáctý. Jeho tóny se tedy rozezní téměř na samém konci celé pouti. A patří také k nejstručnějším. Přesto se jeho autor dotýká snad těch nejcitlivějších rysů lidského života. Domýšlivost, povýšenost, ostré lokty, to je to, čemu by se dávný poutník rád na své cestě zcela vyhnul. Jedním slovem – pýcha. To je to, čemu žalmista dává vale. Je poměrně dost slov, důležitých pojmů, které se z našeho slovníku pozvolna vytrácejí, nebo dokonce zcela vymizely. Pýcha se ale naštěstí stále drží – dokonce i mezi vyjmenovanými slovy. I když si nejsem tak docela jistý, jestli mu každý dobře rozumí. Tedy nejen, co to slovo znamená. Ale čím také pýcha v našich životech je. Co s námi dělá, jak se projevuje, jak s námi smýká, jak rozmanité a leckdy skryté podoby na sebe bere. A jakým důsledkům nakonec vede.

Podle Písma je dokonce jedním ze základní zdrojů zla. Pýcha se dostává ke slovu všude tam, kde člověk překračuje hranice, kterých bychom se měli jen s velkou opatrností dotýkat. A jejich překročení mívá nemalé důsledky. V touze po bohorovnosti přichází člověk o ráj. Ve snaze domoci se svých práv a požadavků se může stát kainovským běžencem. V opojném nadšení dosáhnout nadoblačných výšin velmi často ztrácí schopnost se s druhými domluvit. Tak jak tomu bylo při stavbě babylónské věže. A aby si snad nemusel přiznat svou křehkost, omezenost, porušenost, v pýše je ochoten soudit druhé. Dokonce i Božího Syna. Pýcha je zlá čarodějka. Proto se před ní v Písmu tak často varuje. „Hospodin má každého domýšlivce v ohavnosti, zaručeně nezůstane bez trestu.“ (Př 16,5) „Bůh se pyšným protiví“ (1 Pt 5,5) „Počátek zavržení je zatvrzelost a pýcha.“ (Sir 10,21) Nebo v tom dobře známém zlidovělém starozákonním přísloví: „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“ (Př 16,18)

Pýcha není hrozbou jen pro své tíživé důsledky, ale také tím, že se jí snad nikdo nemůže vyhnout. Právě protože na sebe bere nejrůznější podoby. Pýcha nepřichází ke slovu jen když se někdo nad druhé zjevně a arogantně povyšuje. Třeba tak, jak to naznačuje dnešní žalm. Povýšenost se dá zamaskovat i do velmi zdvořilých a zbožných slov. I modlitba může být plná pýchy a nabubřelosti. Tak jako modlitba zbožného farizeje. Až se z toho člověku může udělat i nevolno, když se potká s vírou sycenou domýšlivostí a chloubou. Mohlo by se snad zdát, že se nás něco takového dnes příliš netýká. Žijeme v době, kdy víra, zbožnost, věrnost Božím zaslíbením spíš vyvolává shovívavý úsměv, někdy i pohrdání, a zhusta se považuje za něco přežitého. Kdy by se chtěli zbožností nad druhé povyšovat, sklidil by nejspíš jen smích a jen málokdo by ho bral vážně. Je to ale opravdu tak, že i dnes se nemůže pýcha halit rouchem zbožnosti?

Zkusme si představit, jaký to byl asi člověk, autor dnešního žalmu. Co bychom o něm mohli říct. Na jaké vlastnosti, na jaký charakter bychom mohli z jeho slov usoudit? Když ve své modlitbě říká: „Hospodine, nemám domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž se chovám klidně a tiše.“ Nejspíš by se dalo říct, že to byl člověk nejen tichý a klidný, ale také pokorný. Právě pokora by se dala považovat za opak pýchy. Za její naprostý protiklad. Pokora a pýcha, jsou přece dva od sebe vzdálené a naprosto neslučitelné póly.

Jestli jsme všímaví a citliví na projevy pýchy a povýšenectví, tak pokora to dnes nemá vůbec jednoduché. Jakoby byla jakousi popelkou mezi hodnotami, kterých si opravdu vážíme a které dokážeme ocenit. Možná také proto, že nám tak trochu splývá se slabostí, prostoduchostí, s neschopností se prosadit. Pro pokorného člověka, jakoby nebylo v tomto světě žádného místa. Leda někde v přítmí, v ústraní… Pokora jakoby byla jakousi životní komplikací, brzdou rozvoje, pokroku, o nějakém úspěchu ani nemluvě. Přitom podle Písma patří pokora mezi přední ctnosti. Navíc vůbec se o ní nemluví jako o bezmocné a naivní popelce. Ve starozákonních příslovích například čteme: „Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora.“ (Př 15,33)

Když jsem před nedávnem naslouchal tomuto žalmu, tak mě ta výpověď zarazila. Je to sice příjemné vědět, že tu je někdo, kdo nemá domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Ale, a to mě zarazilo, jak něco takového může někdo o sobě říct? Jak si může něčím takovým být jistý? Není už to projev namyšlenosti, když někdo něco takového o sobě tvrdí? A ještě to pěkně nahlas vytrubuje do světa? A to je asi další důvod, proč je v tomto světě pokory jako šafránu. Pokora a pýcha totiž nemusí být vůbec od sebe tak na hony vzdálené. Nemusí to být dva od sebe hodně vzdálené protiklady. Naopak často mívají k sobě hodně blízko. Stačí jen maličký, nepatrný posun a pokora se snadno překlopí v nabubřelou povýšenost. Jak se to přihodilo i tomu zbožnému farizeovi při modlitbě v Jeruzalémském chrámu. Ostatně na podobnou strunu hrál i pokušitel, který se snažil Ježíše na poušti chytit do svých osidel. „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů (z vrcholu chrámu); vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Jakoby říkal, vydej se v důvěře do Božích rukou, svěř se do jeho péče, vydej se do jeho moci…. Jak blízko má tato výzva k pokorné vydanosti do Boží moci. A přece takovou možnost Ježíš důrazně odmítá jako pokušení a znevážení víry i pokory.

I přes všechna tato úskalí a nesnáze ale stojí za to se pokory nevzdávat. Také protože pokora je pozvánkou ke svobodě. S pokornou myslí totiž můžeme zakusit ten ohromně úlevný pocit, že si ani před sebou, ani před druhými nemusíme na nic hrát. Nic nemusíme předstírat. Nemusíme hrát tu podivnou hru na silné, schopné, odolné, kteří zvládnou víc než druzí. Pokora nám umožňuje z hloubi duše volat, Bože, zde jsem, takový, jaký jsem. Bez příkras, bez retuší. To když poznáme a zakusíme, dostaví se pokoj a ztišení. Kdo nevymáhá na Bohu, co si sám usmyslil, kdo se nesnaží na životě si vyvzdorovat své vlastní představy a touhy, kdo je ochoten otevřít se Božímu vedení, ten může zakusit klid jako nakojené dítě v klíně matky. „Jako dítě zkonejšené ztichla ve mně duše má,“ zpívá žalmista.

Zdá se to až neuvěřitelné, že něco takového je možné. A přitom žalmista nabízí poměrně prostou cestu: Čekej Izraeli na Hospodina. Možná že i on tuší, jak blízko k sobě má pokora a pýcha. Proto sebe i druhé povzbuzuje k prosté otevřenosti. K ochotě odložit všechno své stranou. A opravdu všechno. Všechny své touhy, přání, představy, i o víře, i o Bohu, i o církvi. Odložit a čekat na Hospodina. Ve ztišení se totiž rodí pokora, v tiché otevřenosti před Hospodinem k nám přichází pokoj – lék na tolik neduhů našeho soudobého života. „Čekej tedy, Izraeli, na Hospodina, nyní i na věky.“ Amen

Voláme k tobě, Bože, s důvěrou, že ty můžeš i srdce kamenné naplnit hřejivým teplem. Voláme k tobě v důvěře, že i nás můžeš naplnit pokorou a pokojem. Voláme k tobě s prosbou, aby všechna pýcha a nadutost byla přemožena tichostí, aby všechen lomoz, překotná snaha vyvzdorovat si plody tvého požehnání byla přetavena v otevřenost pro tvé přicházení a působení v našich životech. Zvlášť tě prosíme za zemi praotců Abrahama, Izáka, Jákoba…, aby i zde utichl hluk zbraní, tak jako na Ukrajině, Sýrie, a mnoha dalších zemí této planety. Prosíme za všechny, které zaskočila křehkost těla – v nemoci, na silnicích, ve stáří. Prosíme o sílu i moudrost pro ty, kteří zápasí s ebolou v západní Africe, se zákeřnými neduhy nejen těla, ale i této civilizace. Prosíme, uč nás pokoře a tichosti, v očekávání na tvé požehnání. V pokoře a tichosti k tobě také společně voláme: Otče náš…

Získat moudrost je lepší než ryzí zlato a získat rozumnost je výbornější než stříbro… Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí. Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými. Kdo je prozíravý ve slovu, nalézá dobro, blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. (Př 16,16.18-20)

Ty, kterýs vdechl život do těla Adamova, ty, kterýs dechem svým rozdělil vedví mořské vody a otevřel cestu ke svobodě, ty, kterýs svou vahou nalomil osten smrti a zveš nás k hodokvasu života – pohleď Bože, navštiv nás v našich touhách, radostech, v našem vzepětí proti marnosti a prázdnotě života, shlédni na nás v našich bludných cestách, v neskromných touhách zmocnit se života, buď nám nablízku v pokorné touze po spravedlnosti, pravdě a lásce. Čekáme, Pane, na tvé slovo, mocnější nad všechny bolesti, pronikající každou temnotu. Na slovo plné porozumění, laskavosti i poznání toho, jaké bohatství a krásy života se nám od tebe dostává. Voláme k tobě pokorně a s důvěrou – naplň tento čas, toto místo svým požehnáním. Amen

„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. “ „Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.“ Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Iz 55)

Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ (Mt 13,1-9)

Ve srovnání s prorokem Izaiášem se i Ježíš může jevit jako sýček, bručoun, nebo škarohlíd. Slovo Boží se nevrací s prázdnou, nýbrž vykoná zdárně, co chce sám Hospodin. Tak to vidí dávný prorok. A nejen vidí, ale na tom postaví celý svůj život. Ježíšovo podobenství proti tomu jako by bylo načichlé jakousi skepsí. Není to všechno venkoncem marnost nad marnost? Kolik námahy musel rozsévač vynaložit a kolik z toho přišlo nazmar. Kolik záludných zákoutí mělo to jeho možná i skromné políčko. Tu se najde kus kamenité půdy. Tady je zas země tak udusaná a ušlapaná, že se na ní sotva něco uchytí. Na jiném místě se pak velmi dobře daří pleveli, a ten dusí všechno, co se do jeho blízkosti přimotá. Při těch všech nezdarech bychom mohli ještě vzpomenout i to, co Ježíš vůbec nezmínil: co škůdců se i v té dobré půdě najde. Kolik plísní, hniloby, parazitů, hlodavců i jiné havěti čeká a vyhlíží, na čem by si mohli smlsnout. To není zrovna přívětivý obraz života, Božího království mezi námi, který nám Ježíš nabízí.

A přitom Ježíš chce své společníky potěšit, povzbudit. Chce jim dodat energii. Aby se nebáli o zdar Boží setby. Aby si nedělali starosti o budoucnost Božího království na této zemi. Aby se nenechali vylekat tím, že ne vždy se bude Božímu slovu mezi námi dařit tak, jak bychom si to nejen přáli, ale jak bychom to od Slova Tvůrce, Slova obdařeného mocí očekávali. A přesto, ve srovnání s jednoznačnou jistotou proroka Izaiáše může Ježíšovo podobenství vyvolávat i chmurné představy.

K čemu tedy vlastně Ježíšovo podobenství směřuje. Odkrývá marnost každého snažení, nebo povzbuzuje k naději? To asi záleží také na tom, s jakým nastavením jeho slovům nasloucháme. Možná to je tak trochu jako v jedné žertovné hádance. Víte, jaký je rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Pesimista o sklenici naplněné do poloviny vodou řekne, že je poloprázdná. Kdežto pro optimistu je ta sklenice poloplná. Hodně totiž záleží na tom, jak rozumíme nejen textům, sklenicím vody, ale i událostem kolem nás, jak každý den čteme život sám. Jestli do tohoto světa, do každého dne, do každého okamžiku vstupujeme s větší vnímavostí pro marnost a bezútěšnost veškerého lidského snažení, nebo jestli budeme mít víc oči otevřené pro každou, byť sebemenší dobrou setbu. Jak zásadně odlišně je možné na svět, na jednu a tutéž událost nahlížet se ukázalo na dvou událostech posledních dní. Kalik zoufalství a beznaděje vyvolal semifinálový debakl Brazílie u svých příznivců. A zároveň kolik obdivu a uznání sklidil německý týmu u stovek brazilských fanoušků. Nebo kolik slov marnosti a zbytečnosti zaznělo v diskusích kolem úmrtí čtyř našich vojáků v Afgánistánu, a naopak kolik slov ocenění a respektu pro ochotu nasadit sebe sama pro druhé. Jedna jediná událost, a kolik odlišných a zcela protikladných pohledů a postojů to vyvolá.

Stejně tak můžeme číst i toto podobenství ze dvou zcela odlišných perspektiv. Jistě že je možné se ptát, jestli ten rozsévač se setbou nakládal dostatečně šetrně, jestli se při setbě nerozmáchl až příliš rozmařile. I když vůči takovým výtkám by si zasloužil přece jen nějakého zastání. Tehdy se totiž neselo do pečlivě připravené půdy. Do políček zoraných, uvláčených, pročištěných od plevelů a kamení. Orbou se setba již pouze jen zaorávala. Rozsévač tedy sil do sice sklizeného pole, ale přece jen do strniště, které ještě před setbou spásal dobytek. Nejedna pěšina se stačila do té doby vyšlapat. Na takovém poli rozsévač sotva mohl rozlišovat, jestli seje ke kořenům sklizeného a spaseného obilí, nebo k výhonkům hloží a trní. A dřív než setbu stihl zaorat, bylo semeno vystaveno slunci, ptákům, nepřízni počasí… A to se hodně podobá setbě Božího království. Ani tak nepřichází do našeho světa nějak předem pečlivě připraveného, jemně zpracovaného, případně různými herbicidy, pesticidy důkladně promořeného.

A právě protože toho žáru všedního dne, nedostatku, nebo naopak přebytku vláhy, všelijakých škůdců, plevelných myšlenek v nás i v tomto světě je někdy až vrchovatě, proto Ježíš připomíná ještě druhou stránku naší existence. Setba, která se navzdory všemu uchytí, přináší mnohonásobný užitek. Podstatně větší, než bychom očekávali, podstatně mohutnější než bychom si vůbec dokázali představit.

A že to není jen tak laciná útěcha, která se snadno a s lehkostí nabízí, se může ukázat i z toho, v jaké situaci Ježíš s touto pobídkou přijde. Jeho podobenství zazní v průběhu dne, který byl nejspíš i pro Ježíše hodně náročný. Musel čelit výtkám, že nenaplňuje jedno z Mojžíšových přikázání – odpočinutí v den sedmý. Vzápětí byl dokonce obviněn, že se spolčil s knížetem démonů. A také že si na Mesiáše jenom hraje, jinak by se přeci musel prokázat nějakým mocným znamením. Nebylo by divu, kdyby ze všech těch tlaků, nároků, požadavků, očekávání, kdyby z toho všeho byl hodně unavený. V takové situaci pak často ani nelze vidět svět a život, ani člověka v nějak rozjásaných barvách. Únava sráží na kolena, probouzí chmury. A je-li toho opravdu příliš, pak mohou být takové chmury hodně barvité. (O tom věděli své i poustevníci. Tělo zmučené nedostatkem spánku, jídla člověku otevírá pohled do světa, který je běžnému pohledu zcela uzavřený.) Přesto má Ježíšův obraz docela překvapivé vyvrcholení: zrna, která padla do dobré země vynesla mnohý užitek, některá třicetinásobný, jiná šedesátinásobný, některý dokonce i stonásobný.

Ježíšův obraz je tedy hodně vzdálený lacinému optimismu. Docela realisticky dává dostatečný prostor i pro možnost nezdaru. Neúspěch se připouští. Výsledky nejsou nijak zaručené. Dokonce ani dobrá Boží setba nemusí vykazovat valné výsledky. A přesto není marná. Přesto není zbytečná. To stojí připomínat zvlášť v této době. Kdy nás obchází a spoutává přízrak efektivity. Víc než kdy jindy jsem fascinováni měřitelností čehokoli. Co se nedá změřit, zvážit, zanést do tabulek a výkazů, vyjádřit v penězích, co se nemůže prokázat měřitelnými výsledky jakoby bylo zbytné, snad dokonce i neužitečné. Jakoby ani nemělo právo na existenci. Například vědecké bádání. To je užitečné jen pokud se prokáže bezprostředními výsledky. A nebo se uplatní co nejdřív ve výrobě. Kulturní tvorba, ta je ceněná podle toho, jestli má dostatečný, pokud možno masový ohlas. Nebo ještě lépe, pokud produkuje zisk. Vzdělání má smysl jen když se přímo uplatní v praxi. V takovém nastavení pak už není daleko k pochybnosti, jakou může mít pro nás a pro tento svět cenu třeba taková solidarita – zvlášť když se nevyplácí. Nebo stáří – když už není nijak produktivní a efektivní. Nebo krása – když není praktická a užitečná.

Přes nejistou efektivitu Boží setby, navíc když snad ani není možné tuto efektivitu jakkoli změřit, zvážit, vykázat, přesto stojí za to dát jí prostor. Nechat ji v sobě zakořenit. Dát jí prostor v sobě i pro druhé. I když se její výsledek hned tak neukáže. I když je hodně nejistý. My i tento náš svět, to je hodně členitá a pestrá krajina. V rozmanitosti povah, zkušeností, omezení i obdarování. V této krajině se potkáváme s kdejakým plevelem, všelijak udusanými pěšinami, i s chladem a tvrdostí srdce, jakoby to bylo samo kamení. Všude a v každém z nás je ale také aspoň trochu dobré půdy, která jen čeká na vzácnou setbu Božího království. Proto stojí za to tu naši půdu kultivovat – četbou Písem, modlitbou, zpěvem chval, sdílením společenství. Proto stojí za to Boží setbu nabírat plnými hrstmi a do široka ji rozsévat. Amen

Píseň 417 Zachovej nás při svém slovu

Ty jsi, Bože, zdrojem vší krásy, veškerého bohatství života, ač k nám přicházíš skrze slovo prosté a málomluvné. A přece tak mocné, že z něho můžeme mít užitek mnohonásobný, nesrovnatelně větší než z čehokoli jiného, čeho si jinak vážíme, čemu věnujeme čas a energii. Prosíme tě o pokoj, abychom se v běhu života s tebou nemíjeli. Abychom v lomozu světa nepřeslechli k čemu nás zveš, s čím za námi přicházíš. Dávej nám moudrost i odvahu ulamovat hroty zla v samém zárodku, aby se nikdy neopakovalo to, co kdysi v Českém Malíně, nebo Ležákách, nebo Srebrenici… Uč nás stavět zlobě hráz, a také nevšímavosti, aroganci. Ty sám nás vyučuj v umění rozpoznávat, kde se děje křivda, kde se rozmáhá nespravedlnost, kde by nám hrozilo zabřednout v prázdnotě a marnosti. Prosíme, posiluj nás ve víře, naději i lásce. A spoj nás v jeden hlas, když k tobě společně voláme: Otče náš… Amen

I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,21-22)

Není toho málo, Pane, co od života, a někdy i od tebe očekáváme. V tuto chvíli například čekáme na tvé slovo. Na slovo, které potěší, povzbudí, otevře nové výhledy, slovo, které přemůže zlobu, zášť, nespokojenost, smutek. Čekáme, Pane, na tvé slovo. Přitom býváme až nesnesitelně zaplaveni přívalem jiných slov. Množstvím slibů, pobídek, polopravd, a taky hrozeb, varování. Slov plných zoufalství, úzkosti, strachu. Býváme zahlceni přemírou i našich vlastních slov, jakousi samomluvou zahánějící naše vlastní nejistoty. Vlastně to, co bychom potřebovali, je ticho. Ticho, ve kterém i my sami zmlkneme. Ticho, ve kterém i my sami přestaneme sami sebe ujišťovat o své pravdě, důležitosti. Ticho, ve kterém dostane prostor tvé slovo, prosté, tiché a přesto uzdravující. Čekáme, Pane, na tvé slovo. Prosíme, přijď, navštiv nás svým Duchem. Amen

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního. Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin. Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. (Lv 19:1-2;9-18)

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!‘ Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží. Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; 5ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 5abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5:21-48)

Milí přátelé, není to právě krátký proslov, s kterým se Ježíš na své posluchače obrací. A to jsme ještě slyšel jen malou část celého Ježíšova kázání na hoře. A i tak víc než vydatnou. Tak vydatnou, že kdybychom se zastavili u každé jednotlivé části, u každého jednotlivého tématu, měli bychom podnětů a inspirace víc než na jednu neděli. Když to ale necháme zaznít nejen po malých částech, ale ve větším celku, může se nám ukázat, do jaké šíře a hloubky Ježíš svým kázáním zasahuje naše životy. Skoro jakoby všem svým posluchačům předkládal jakési programové prohlášení. A to nejen svého působení, ale programové prohlášení pro celou pospolitost jeho příznivců a stoupenců.

Jaká je to ale programová deklarace! Kdyby si nějaké lidské společenství, hnutí, nebo spolek, možná i politická strana, kdyby kdokoli takové zásady deklaroval jako svůj ideový program, stal by se rázem středem pozornosti všeho lidského pokolení. Vždyť každá z těchto Ježíšových zásad míří nejen k základům života, ale také k samotným kořenům zla, které tento svět tak zoufale křiví a otravuje. Jak by pak mohlo docházet k nenávistným střetům v rodinách, mezi sousedy, mezi politickými protivníky, kdyby v samém zárodku hrozící konflikty předcházela touha po smíření. V jakém prostředí by vyrůstaly, v jaké osobnosti by dozrávaly děti, kdyby jejich životní – rodinné zázemí nebylo ve stálém ohrožení pro všelijaké choutky, vášně, úlisnosti světa dospělých. S jakou svěžestí by se nám dýchalo, kdyby naše řeč byla průzračně čitelná. Bez falešných příměsí postranních zájmů, nevyslovených přání, skrývaných ambicí… Jak bezmocní by byli všichni nepřátelsky naladění lidé, kdyby najednou neměli vůči komu se vymezovat, komu vracet ránu za ranou, kdyby zlo neplodilo zlo, ale ochotu postavit se nepříteli s láskou a upřímnou modlitbu, s tvořivou invencí, která by nepřátelství protivníka rozpustila jak v lučavce královské.

Ono by možná stačilo i mnohem méně. Možná by stačilo i to, co Ježíš označuje za nedostačitelné minimum. Jak moc by se světu a lidem ulevilo, kdyby například poškozená strana po konfliktu v hospodě nebo parlamentu za vyražený zub žádala opět jen zub svého soka či protivníka. Nic víc a nic méně, než zub za zub. A vše by tím bylo srovnáno. Nikoho by ani nenapadlo požadovat zub navíc, nebo spřádat plány, jak tomu padouchovi zkrvavenou dáseň ještě pěkně nasolit, případně mu rozbít rovnou celou hlavu. Nebo kdyby se manželé rozcházeli ve vší slušnosti, ve vzájemném respektu, a hlavně s maximálním respektem ke svým dětem. Ani láskou k nepřátelům bychom se nemuseli příliš trápit, kdyby i jen láska k bližnímu byla docela normální samozřejmostí – mezi blízkými, sousedy, příbuznými, spolupracovníky.

Ale v tom asi spočívá hlavní obtíž Ježíšovy deklarace. Vypadá to, že Ježíš požaduje až příliš. Že přichází s téměř nesplnitelnými představami, které se vymykají jakýmkoli naším možnostem. Zkuste se nehněvat, když vám někdo bolestivě zkříží cestu. Zkuste zadržet vztek, když vám někdo nejen šlápne na kuří oko, ale otráví vám kus vaše vzácného života. A kdyby se to nakrásně i podařilo nějak se přemoct, hněv nějak potlačit, tak si zadržená agrese stejně někde najde cestu ven a odnese to někdo druhý. Nebo si vy sami z toho odnesete žaludeční vředy. Ne-li ještě něco horšího. A jak je možné po někom požadovat, aby se s vámi smířil, když je plný zášti, ukřivděnosti, o žádné smíření ani nestojí a vy nechcete pořád jen ustupovat a ustupovat. Nebo proč by měl někdo setrvávat v manželství, které se pro oba stalo jen peklem, zatuchlou kobkou, do které nepronikne ani paprsek světla a všichni, včetně dětí jsou z toho všeho přidušení, otrávení, bez jiskry života? Na takovém manželství by se mělo trvat jenom proto, aby si ten druhý nenašel jiného partnera? I kdyby měla být šance, že se mu podaří najít člověka, s kterým nakonec bude umět snášet dobré i zlé?

Možná proto by se asi našlo jen málo takových, kteří by byli ochotni tuto Ježíšovu deklaraci přijmout za vlastní. Kdyby mělo dojít k všelidovému hlasování, kdyby se v rámci představ některých politiků o otevřené demokracii vyhlásilo referendum, zda přijmout toto Ježíšovo prohlášení za základ či východisko života naší společnosti, předkládám, že výsledek by nebyl nijak valný. Možná že by byl vysloveně tristní. Mám dokonce pochybnosti, kolik křesťanů by pro ně hlasovalo. A musím říct, že mám nejen pochybnosti, ale o takové hlasování bych sám vlastně ani nestál. Ne snad proto, že bych se bál na veskrz plošného odmítnutí takové deklarace. Nebo že bych sám mohl být přistižen, že jen těžko pro něco takového zvedám ruku.

Každý takový hlas, ať už přejný nebo odmítavý, by totiž ukazoval, jak hluboce se míjíme s tím, k čemu nás Ježíš zve a povzbuzuje. Jeho touhou totiž sotva bylo založit nějakou ideální pospolitost, vytipovat si mezi svými posluchači a vychovat si z nich zářné příklady dokonalosti. To by své první stoupence sotva hledal mezi spodinou tehdejší společnosti. To co nám a vůbec každému člověku nabízí, je příležitost setkat se, byť jen závdavkem, s kouzlem a krásou Božího království. A to nejen někdy, až jednou opustíme svět našeho těla. Ale již nyní. Právě v tomto všelijak rozporuplném a pošramoceném životě.

Zve nás k tomu, abychom i my dávali druhým zkusit to, čeho se nám dostalo v setkání s Bohem. To čarovné kouzlo bezpodmínečné lásky, vřelého přijetí. Tu nespoutanou sílu smíření, které je schopné rozptýlit a pročistit i tu nejohavnější zatuchlost. A tomu nejen že stojí za to se otevřít, ale je možné se o to i pokoušet. Dávat prostor zábleskům Božího království. Aby člověk potkal s člověkem, který není naštvaný, rozmrzelý, byť by na nás po právu mohl být. A ne málo. Aby bylo možné se potkat s přijetím bez odsudku, ponížení, i kdyby takový odsudek byl sebevíc oprávněný. Aby i žena, doposud znalá než lačných pohledů, mohla zakusit docela jinou podobu setkání s mužností. Aby věrnost nebyla postavena jen na sebezapření, ale mohla růst ze svobody a lásky. Aby nikdo, ani Bůh nebyl člověkem zatahován do ničeho, za co se nemůže nijak a ničím zaručit. Aby zlo, agrese, nepřátelství dostalo šanci odumřít jinak, než jen ve střetu s hrubou silou. Právě tím se naplňuje trochu podivná Ježíšova výzva: Vy jste solí země, vy jste světlem světa. Tím že dáváte rozmanitými způsoby druhým zakusit, byť jen závdavkem, příchuť Božího království.

V tom je smysl existence každého křesťanského společenství. Ne ve vykazování co největšího počtu aktivit. Ani ve snaze pokoušet se o nějaký ideál pospolitého života. Ale vzájemně se učit a dávat druhým zakusit alespoň na chvíli, byť jen kouskem něco z Božího království. Tím dostává smysl i závěrečné Ježíšovo provokativní: Buďte dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec. Boží dokonalost se totiž nenaplňuje ve všemohoucnosti, věčnosti, neotřesitelnosti, ale v milosrdenství, trpělivosti a tím, že nezraňuje, ale hojí. Amen

Někdy to, Pane, vypadá, že tvé království je nám na hony vzdálené. Jako bychom žili docela jiný život, v jiné kvalitě, v podobě, než jak jsi to ty sám zamýšlel a k jakému nás stále znovu zveš. Proto tě především prosíme, otevírej nám oči pro ty jemné stopy tvé přítomnosti v tomto světě. Otevírej nám srdce, aby se nás dotkly ty vzácné okamžiky tvého působení v naší bezprostřední blízkosti. Prosíme tě v tuto chvíli také za všechny, kteří touží po spravedlnosti, po důstojném životě. Touží a jejich touha se jim vzdaluje. V rodinách, v partnerských vztazích, za zotročované prací, nenávistí, touhou po pomstě. Za obyvatele Ukrajiny – za všechny, kteří se obávají, co přinese každý další den. Prosíme za tvůj lid, ať každý člověk, po vší tváři země, ať žije v klidu a míru, ať zakouší bolest, strach o život svůj i blízkých, ať každý člověk zakusí lehké a přesto mocné přísliby tvého království. I skrze modlitbu, kterou nás naučil tvůj syn: Otče náš, …. Amen

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. (Mt 5:3-10)

Pane, znovu nemůžeme než žasnout. Co je člověk, že na něho stále pamatuješ? Tak málo už se nad touto zemí nese oslava tvé vznešenosti. Tak málo zní každý den z úst člověka oslavy tvého milosrdenství. A možná i zní, ale jakoby to ani nebylo v tomto světě vidět. Vždyť už ani nedokážeme žasnout nad vším, čím tento svět i náš život obohacuješ. Mnohem spíš býváme nepokojní, a také nespokojení. Mnohem spíš pádíme životem jako o závod a někdy ani nevíme kam. Cíl všeho nejen že se nám ztrácí v nedohlednu, jakoby ho ani nebylo. A přesto smíme stále znovu poznávat, že ty na své stvoření stále pamatuješ. Že i na nás pamatuješ. Proto tě, Bože, v tuto chvíli prosíme, abychom se nejen dokázali zastavit, ztišit, prosíme nejen o moudrost a vnímavost ke všemu, co nám ze své laskavosti nabízíš. Prosíme také o tvého Ducha, o tvé vedení. Bez tvého přispění budeme ztraceni. Pro lásku tvého Syna, tě prosíme, smiluj se nad námi. Amen

„Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. ‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ (Iz 58:1-9)

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5:13-20)

Nevím jak vy, ale docela rád bych viděl do tváří Ježíšových posluchačů. Je docela dobře možné, že Ježíšova snaha je povzbudit je uvedla do ještě většího zmatku. Není totiž docela jasné, komu svá slova směřoval. Jen těm nejbližším, nebo do široka otevřenému zástupu lidí rozmanitého postavení, rozmanitých zájmů, představ o životě… ? Když tehdy Ježíš vystoupil na horu, v jeho bezprostřední blízkosti se posadí jeho učedníci. A z počátku to nejspíš jen zpovzdálí sledují a jen na půl ucha mu naslouchají další lidé. Těžko říct kolik jich bylo. Na konci obsáhlého kázání to ale nebyli jen jednotlivci, ale celí „zástupové“, jak to pěkně vyjadřují kraličtí. Taky tam čteme, že tito zástupové nad Ježíšovými slovy žasli, že se převelmi divili.

Ti, co tedy byli Ježíšovi na doslech, museli být zaskočení. Možná i panika se jich zmocnila. My že jsme sůl země? Nejen že máme být, ale už teď jsme sůl země? Vždyť kolem nás je jen úhor. Všechno jde od desíti k pěti, ti nahoře si dělají, co chtějí, na obyčejného člověka nehledí. A co my zmůžeme? Tedy ne že bychom skládali ruce v klín, že bychom se vůbec o nic nesnažili. Ale že bychom my sami dokázali přispět k obnově krásy země, že by se tvářnost země právě naším přispěním nějak zvlášť proměňovala, že bychom jako sůl opravdu bránili rozvoji všech hnilobných procesů?

A že bychom dokonce byli světlem světa? Stačí se jen kolem sebe rozhlédnout – celý okršlek světa zdá se stravují temnoty zloby, zášti, sobectví, zraněné pýchy, nesmířených křivd…! Kdo by si v tomto světě i jen mohl pomyslet, že je jeho světlem. Snad jenom náfuka, bloud, nabubřelý baobab. Nebo dokonce že by bylo možné jakkoli převýšit spravedlnost fariezeů? Těch zbožných, vzdělaných, kultivovaných, k dokonalosti tíhnoucích, cílevědomých snaživců? Těch, které je možné po právu považovat za elitu nejen národa, ale celého Božího lidu? Celé církve? To snad Ježíš nemyslí vážně!? Že by se i obyčejný prostý člověk, pouhé zrnko v moři písku mohl srovnávat s elitou a výkvětem člověčenství. (A to bez ironie.)

Ale abychom nezůstávali od toho všeho až příliš opodál. Vůbec nebude na škodu, když si Ježíšovy výroky vtáhneme do současnosti. Nejlépe přímo na sebe. Na každého z nás. I k nám totiž Ježíšova slova směřují. Vy jste sůl země, vy jste světlo světa, i vaše spravedlnost musí o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů, tedy všech zbožných, poctivě věřících, do všech důsledků promýšlejících svůj vztah k Hospodinu. Bylo by možné i jen pomyslet, že by těmito slovy Ježíš mířil i k nám? Že bychom je mohli přijmout za vlastní? Není v tom všem slyšet spíš záblesk ironie či provokace? Nechtěl nás tím jen vybudit k pozornosti, ostražitosti, nebo i znejistět, přivést k hlubší pokoře…?

Abychom vůbec mohli připustit, že se takové výroky mohou týkat také nás, nezaškodí si připomenout, co jim předcházelo. Těsně před tím totiž zazní známá Ježíšova blahoslavenství. Blahoslavení jsou v jeho očích tiší, milosrdní, působící pokoj, ale také chudí, plačící, pronásledovaní, pomlouvaní a i jinak znevažovaní. Jakoby tím Ježíš říkal: Vy, kteří se trápíte, troskotáte, nemáte vliv ani zastání, vy, kteří se nepovažujete ani náhodou za elitu člověčenství, vězte, že právě vy patříte mezi ty šťastné na tomto světě. Vy to nejspíš ani netušíte. Nejspíš je toho na vás opravdu moc. A když se rozhlédnete kolem sebe, na všechny ty spokojené, zdravé, svěží, zajištěné, tak na ně možná máte i vztek. V skrytu duše jim možná i závidíte. A určitě se v tom všem cítíte docela bezmocní. Vězte ale, že právě vy patříte mezi tu šťastnější část planety Země. Nemusíte z toho všeho tedy být smutní. Naopak se radujte a jásejte. Vy jste totiž na tváři Země vzácností, pokladem. Právě skrze vás se totiž lidskému pokolení i celému stvoření daří líp, než bez vás.

Vy totiž máte něco, co tento svět potřebuje jako sůl. Právě s vaším údělem. To, co se může ostatním jevit jako prohra, tak se naopak stává příležitostí. Málokdo asi tuší, čím to vlastně je. Asi to není tak docela jasné ani vám. Bez vás by ale váš do široka otevřený životní prostor byl ještě víc zatuchlý, životní poměry by byly ještě víc nesnesitelné. Vy jste sůl země. A té přece stačí i jen špetka. Nemusí vás být celé zástupy. Stačí špetka a prosolí to celé široké okolí. Je to jako s kvasem, ani toho nemusí být mnoho a prokvasí celé těsto. Podobně jako když Abraham prosil za Sodomu – kéž by v tom velkém městě bylo alespoň deset spravedlivých – i hrstka bláznů zachrání celé město.

Jen ta sůl nesmí pozbýt slanosti. Pak se nehodí k ničemu. Ani k posypu silnic či chodníků. Ale to je právě to, co je znepokojující na to všem. Co to je ta slanost? Z čeho vychází ta naše nepostradatelnost a jedinečnost, bez které by ta naše země byla snad docela neobyvatelná? To Ježíš neříká. Jen k tomu dodává: „Vy jste světlo světa.“ A to je snad ještě větší překvapení. Podobné tomu, kterého jsem se před dvěma týdny dopustil na konci bohoslužeb. Když jsem poslání uvedl citátem z Janova evangelia: „Já jsem světlo světa…….“ A poté zazněl právě tento Matoušovský oddíl o soli, světla a spravedlnosti. Můžeme snad připustit, že právě my jsme světlo světa, když tím světlem je sám Ježíš? Můžeme snad na sebe vztáhnout cokoli z toho, co je výlučně přiřknuto Kristu Mesiáši? Každé takové srovnání přece bude nejen kulhavé, ale nadmíru troufalé.

Možná proto ale Ježíš tento příměr doplňuje dvěma dalšími obrazy. O městě ležícím na kopci, o světle, které má být na viditelném místě a rozhodně se nestrká nesmyslně pod kbelec. Světlo prostě musí být vidět. Jestli tedy patříte ke mně, jestli se ke mně chcete hlásit, pak jste prostě vidět. Jako to světlo na kopci, jako ten maják na skalnatém útesu. S tím prostě nic neuděláte. O tom nemá smysl jakkoli spekulovat, tady nejsou na místě žádné výmluvy, tak to prostě je.

Proto také vaše spravedlnost musí o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů. Byla by ale pošetilost se pokoušet jakkoli jejich úsilí jakkoli překonávat. Ostatně ono to už ani nejde. Oni tu podobu naplňování spravedlnosti dotáhli téměř k dokonalosti. Jenže to vzali za špatný konec. Spravedlnosti se totiž nedosáhne naplňováním požadavků, předpisů, nároků – Zákona, ani církve, natož doby. Tak to chodí v tomto světě. Naplňováním požadavků, norem, zásad jakoby temnoty naopak ještě víc houstly. Svět ale vždycky prosvětlí a prosolí každý, i sebemenší projev solidarity, blízkosti, sounáležitosti, milosrdenství. Kde si člověk nehledí jen svých zájmů a potřeb, kde druhé nepoužívá jen k dosažení svých zájmů, ambicí či choutek. Ale kde je člověk člověku na blízku, nejen s nároky, ale s pozorností, s respektem a láskou. Tam se vzduch pročišťuje, tam zatuchlost mizí a lépe se dýchá.

Možná si toho málokdo všimne. Možná to málokdo ocení. Vězte ale, že bez toho by se svět (i ten náš kout země) stal brzy neobyvatelný. A to byla opravdu škoda. Amen

Děkujeme, Pane náš, že si stále v tomto světě vyhledáváš své služebníky. Že i tato všelijak zvrásněná země je stále znovu sycena nadějí. Děkujeme, že smíme být svědky a také součástí toho zvláštního procesu obnovy života. Proto se i my připojujeme k hlasu všech, kteří touží po tom, aby se tvá spravedlnost v tomto světa naplnila. Toužíme po tom, aby tvé milosrdenství přemáhalo všechnu zlobu a zášť. Prosíme tě také za všechny, pro které se tento život stal nesnesitelný – pro bolest, pro nedostatek lásky, pro ztrátu svobody a důstojnosti. Prosíme, ať dokážeme přijmout, že i my jsme solí a světlem světa – s pokorou, a také důvěrou, že ty sám jsi naší ochranou, záštitou, zdrojem síly, lásky, milosrdenství. S touto důvěrou se také spojujeme v jeden hlas a společně voláme: Otče náš… Amen

Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1 Kor 3:1-9)

Děkujeme za svěžest nového dne, i když my sami možná nejsme tak docela svěží. Děkujeme za krásu tvého dne, i když my sami jsme s krásou a jejím vnímání tak trochu na štíru. Děkujeme, že nás zveš do společenství neseného a živeného tvým slovem. Dej nám prosíme vnímavé srdce, občerstvi unavenou duši, ať se nemineme s tím, co nám ty sám nabízíš. Naplň nás svým Duchem, ať se tento den stane slavností tvé slávy, tvé věrnosti, tvého milosrdenství. Amen

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné. (Iz 11:1-10)

Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ (Mt 3:1-12)

Byla to docela troufalosti. Jan Křtitel přijme úkol ohlašovat blízkost Božího království a neví nic lepšího, než že si pro to zvolí poušť. Tedy místo neosídlené, pusté, nehostinné, místo, kde se spíš než s jedním jediným člověkem, potkáte s pouštní myší, liškou, nebo zmijí. A přesto měl Jan posluchačů víc než dost. „Celý Jeruzalém, všechno Judsko, i všecka okolní krajina Jordánská“ za Janem vycházela. Jak je to něco takového vůbec možné? Čím toho Jan dosáhl? Co všechny ty poutníky za Janem táhlo? Vždyť to byl i v tehdejších poměrech víc než podivín! Způsob oblékání, způsob obživy – když se před staletími objevil podobně vystrojený prorok Eliáš, bylo to i tehdy poněkud výstřední. Na přelomu letopočtů musel Jan na své současníky působit vysloveně odpudivě. A přesto. Jdou za ním do vyprahlých pustit celé zástupy.

O tom bychom si mohli nechat leda tak zdát. Když se nějaké křesťanské společenství ocitne na periférii veřejného života – uprostřed řídnoucího osídlení vesnic, v atmosféře sílící nevraživosti a zášti, začne propadat malomyslnosti. Jakoby začalo ztrácet půdu pod nohama. Jakoby přestávalo mít nárok na existenci. Jakoby se všechny perspektivy začaly ztrácet v šedivém oparu bezvýchodnosti. A Jan kolem sebe sdružuje obrovské společenství na pouštních pustinách. To byl tak výjimečný kazatel? Byly snad jeho promluvy něčím tak poutavé? To asi sotva. Představené církve namísto: „Bratři (a sestry),“ osloví: „Plemeno zmijí“. Na místo povzbuzení k naději spíš dráždí: snad si nemyslíte, „že můžete utéct před nadcházejícím hněvem“! A kdo by se snad chtěl příliš spoléhat na tradici předků, na hluboké kořeny víry v dávnověku, tomu před očima zamává sekyrou a zatne ji právě do těchto kořenů.

A přesto za Janem, a na poušť, přicházejí celé zástupy. Bez rozdílu vzdělání, společenského postavení. Přicházejí obyčejní řemeslníci, pastevci, ale také přední osobnosti tehdejšího společenského života. Čím se něco takového podařilo Janovi dosáhnout? Žil snad v čase tak hlubokých rozporů, zklamání, zároveň tušení nějaké přelomové události, že už bylo každému jasné – bez hluboké, zásadní změny je další život nemyslitelný? Byla v tom touha po nefalšované a neředěné duchovní stravě, že nejen přišli, ale byli také schopni unést Janovo přímočaré a nesmlouvavé kázání? Nebo snad byl Jan opravdu tak výjimečnou osobností, že byl přijímán s respektem i u těch, kteří se jinak neřadili do k jeho stoupencům či obdivovatelům?

Podstata Janova výjimečnosti se nám otevírá už v jeho prvních slovech: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Jan neuhýbá ani napravo, ani nalevo. Nekrouží kolem toho nejpodstatnějšího jako kolem horké kaše. Hned na začátku zcela jasně ukáže k podstatě evangelia a tedy i víry. Začne docela stejně, jako o něco později sám Ježíš. I v jeho případě to je to první, co od něho můžeme slyšet: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To to je podstatné a základní poselství, které oba přinášejí. Jakoby všechno ostatní už byl jen komentář a vlatním životem stvrzované svědectví stále téhož – potřeba pokání a také otevřenosti k přicházejícímu Božímu království.

Zkusme si to promítnout do naší perspektivy. O co opíráme své vize do budoucnosti? V čem nacházíme nějaké východisko z našich nejistot, obav a slepých uliček? Dochází nám alespoň v náznacích, nezřetelných záblescích, že žádnou změnu nemůžeme očekávat, pokud nedojde k obměně našich myslí, srdcí, našeho pohledu na svět a na život? Že se musíme zastavit sami nad sebou, dovolit si ten luxus poodstoupit od všeho, co se nám do této chvíle zdá tak samozřejmé, nezbytné, nevyhnutelné. Že nám pro dobré životní nasměrování nezbývá, než alespoň z času na čas přerušit ten neurvalý tok nutnosti a naléhavosti. Jinak se nám může stát, že se budeme stále točit v jednom kruhu, přešlapovat z místa na místo, nebo unaveně na hodinách a v diářích odkrajovat rychle plynoucí tok času. Jak nevesele truchlivě poznamenal Jan Werich: „Tak. A máme deset. Z toho je vidět, jaký je ten svět. A ještě před hodinkou bylo devět. A za hodinku bude jedenáct. Tak od hodiny k hodině si žijem. Tak od hodiny k hodině si hnijem.“ Možná právě proto byly ty zástupy poutníků ochotny Jana vůbec vyslechnout a vstoupit do toho přívalu sršatosti a naléhavé tíživosti. Protože za ním šli na poušť. Protože přestali odpočítávat život od minuty k minutě, od úkolu k úkolu, od těžkosti k těžkosti… a byli ochotni poodstoupit, alespoň na chvíli překonat pocit nutkavé neodkladnosti, nechat všeho a naslouchat …..

Často je slyšet námitku – že to nejde, vymanit se z tíživosti pádícího času. Že to nejde zastavit se, pokusit se pohlédnout na sebe, na život, na svět kolem trochu jinýma očima – ne jako z uhánějícího rychlíku. A přitom se to tak často děje. I v tomto světě, i v této zemi. I s námi. Žel ale převážně, když se musíme zastavit. Když jsme donuceni zvolnit, nebo docela změnit tempo života. Tomáš Halík říká, že právě toto je smutná stránka naší civilizace. Že si v životě dovolíme jakési zastavení, teprve když se tělo vzepře a nechce už dál snášet příval naléhavosti. Když se roznemůžeme, když ztratíme vládu nad svým tělem a onemocníme. Už se vám to taky někdy stalo? Že pak i barvy se navzdory nemoci najednou stanou jasnější, vůně působivější… A v člověku, s kterým po dlouhá léta žijeme vedle sebe spatříte docela novou, dosud snad jen tušenou tvář…

Jan má ale mnohem lákavější nabídku. Není nutné, aby se člověk nejprve roznemohl. Protože království života je blízko. Protože království Boží se povážlivě přiblížilo. Není nutné jen čekat a vyhlížet, že jednou, snad i brzy přijde, a pak bude po vší lopotě a pinožení. Jeho stopy a záblesky je možné zahlédnout již nyní. Je možné tomuto přicházení dát prostor, a čerpat z jeho moci a energie. Království Boží je blízko, je na dosah. Přichází už do tohoto světa. A byl by nejen hřích se s ním minout. Ale byla by to promarněná příležitost. Příležitost, kterou dostáváme už pro tento čas našeho života.

Proto čiňte pokání. Proto se zastavte, porozhlédněte se kolem sebe. Zamyslete se nad svými životy, pokuste se rozpoznat, co vám brání tuto blízkost zahlédnout. Možná pak zjistíme, že by stálo ledacos opustit, odložit, a nejspíš ne jen na chvíli, ale na trvalo. Vzdát se nejrůznějších nároků, požadavků – byť i po právu opodstatněných. Dneska jsme tu do značné míry společenstvím chlapským. Tak si dovolím připomenout slova amerického františkána, kterého nejspíš někteří znáte, Richarda Rohra, že v každé velké spiritualitě jde o opouštění. Místo toho jsme se z ní učili brát, získávat, dosahovat výkonů, úspěchů. Ze života se stalo představení, ve kterém si hrajeme sami na sebe, jakoby do vlastní kapsy. Duchovní život nás ale cvičí v odpoutávání se od pomíjivého, abychom mohli přilnout k tomu podstatnému. To když se nedaří, připoutáme se k mnoha mylným věcem, zejména k obrazu sebe sama. Vlastní zájem se velmi dobře maskuje, často i jako náboženství. Tolik Rohr v souvislosti s přemýšlením o iniciačních rituálech.

Janovi posluchači byli sto snést, a snad i naslouchat jeho kázání, snad taky protože se za ním vydávali na poušť. Vydávali se na cestu, na které museli něco ze svého zaběhaného, navyklého opouštět. A slyšet Janovu nesmlouvavou, radikální výzvu: Čiňte pokání. Nesmlouvavou a radikální, přesto tak odlišnou od radikálů všech barev. Jan neobrací pozornost na druhé. Nehledá viníky všelijak pokrouceného života u druhých, ale obrací nás k nám samotným, k našemu nitru – proměňte své mysli, podívejte se na svět jinýma očima a možná se nepřestanete divit – království nebeské je nablízku. Amen

Prosíme, Pane, osvobozuj nás od všeho, co nás spoutává. Čiň nás svobodnými, ať jsme ve vleku čehokoli – našich ambicí, obav, nároků, přání a tužeb… Otevírej nám oči pro blízkost tvého království, uč nás rozpoznávat, čím je nám tvé království tak na dosah. Ať se nás dotkne tvůj pokoj, ať jsme naplněni radostí a vděčností, ať i skrze nás do tohoto světa proudí světlo naděje – do všech obav a starostí, do všech konfliktů, svárů a napětí – i těch klíčících. Ať se dostane ke všem, kteří se trápí bolestí, kdo truchlí pro ztrátu blízkého člověka… pro tento svět, pro tvé stvoření voláme, přijď království tvé – i skrze naši společnou modlitbu: Otče náš… Amen

Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům, a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: ‚Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.‘ A dále je řečeno: ‚Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.‘ A opět: ‚Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.‘ A Izaiáš k tomu říká: ‚Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.‘ Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15:4-13)

Tys nám, Pane, dal, probudit se do nového dne, do nového času. Do času neseném příslibem tvé spásy. Času prodchnutého tvou láskou, času živeným tvým milosrdenstvím. Právě tento den je tím zvláštním, jedinečným, nezaměnitelným… A přece se zdá, že je takřka stejný, jako ty předchozí. Den jako den, neděle jako neděle. Dnes, včera, před týdnem, měsícem, před rokem. Snad jen ty kulisy se pomalu proměňují. Tvář krajiny všelijak proměňuje svůj výraz, chvíli se mračí, chvíli jásá. A i aktéři na jevišti našeho světa se pozvolna proměňují. Staří známi odcházejí, noví přicházejí. A přece, ty naplňuješ právě tento den svěžestí – zveš nás, abychom zpytovali své životy, abychom otevřeně přiznali, že i my neseme vinu za bídu tohoto světa. Zveš nás ale také k tomu, abychom se otevřeli tvému milosrdenství, abychom se stali účastníky tvé velkolepé slavnosti smíření. Proto tě prosíme, u vědomí naší vlastní křehkosti a slabosti, naplň tuto chvíli radostí, vděčností, a také pokojem, ať spolu se vším tvým lidem můžeme vyznat a všem kolem nás věrně dosvědčit, že ty jsi náš Pán a Bůh, že ty jsi naše pevná záštita, skrze svého Syna Ježíše Krista, který s tebou i Duchem svatý, kraluje na věky věků. Amen

Slovo o Judsku a Jeruzalému, jež ve vidění přijal Izajáš, syn Amósův. I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle! (Iz 2:1-5)

Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noeho: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. (Mt 24:32-44)

Taky se vám to už někdy stalo? Máte před sebou obraz. A říkáte si, co tím chtěl autor vlastně říci? Jaké je v té pestré směsi barev, tvarů, postav, artefaktů, jaké je v tom všem skryto poselství? A když se nám něco takového stane v obrazárně, v galerii, můžeme jít od plátna k plátnu se stále stejnými otázkami, s jakousi nejistotou, co si o tom všem máme myslet, jak se všemi rozmanitými výjevy a vjemy naložit.

Dalo by se říct, že dnes nás Matouš zve na podobnou obrazovou expozici. Podobenství jsou totiž také svého druhu obrazy. A dnes jich máme před sebou hned několik. Vlastně to je, jako bychom se náhle ocitli uprostřed obsáhlé expozice, před obrovským panelem s několika plátny. Na tom předchozím panelu se nám nabízely docela divoké, až hrůzostrašné výjevy – v něčem podobné dílům Hieronyma Bosche nebo Pietera Bruegela. Obrazy, kromě oněch otázek, vyvolávající také nepříjemné chvění. Obavy, nejistotu, možná až mírné znechucení. U tohoto panelu jsme se zastavili posledně. A pak je tu ten náš, dnešní. S obrazy docela příjemnými, oku lahodícími. U prvního je hlavním motivem fíkovník těsně před rozpukem. Vedle toho pak výjev z dob těsně před velkou potopou a další pak zobrazuje dva muže na poli a dvě ženy melouce mouku. A hned vedle toho obraz hospodáře, číhajícího na zloděje. Na následujícím panelu dominuje obrovské plátno s deseti děvčaty, bíle nastrojenými, v rukách lampy… Jsou jakési ztemnělé, a přesto se na jejich tvářích kromě únavy zračí také očekávání velké slavnosti.

Ale nepředbíhejme, postůjme dnes před tím jedním panelem. Tedy obraz prvý. Fíkovník. Je jaro, všechno je v rozpuku, kdybychom mohli obrazům naslouchat, naplnil by výstavní prostory rachot ptačího zpěvu – mnoha druhů skřivanů, pěnic, skalníků, dokonce i bělořitů… Všechno je naplněné velkým očekáváním. Stačí opravdu jen málo a jaro se nenávratně překlopí do hřejivého léta. Stačí jen jeden malý krůček a poslední záchvěvy zimy budou za námi. Jen ten fíkovník si ještě dává na čas. Všechno je v rozpuku a na útlém stromku nespatříme jediný pořádný lístek. Tak si říkáte, to přeci musí přijít každou chvíli. Čekáte, zkoumáte každý jednotlivý pupen a stále nic. Přitom stačí tak málo. Chtělo by se vám chvíli postát a počkat, být u té proměny, kdy jaro dá zimě definitivně vale… A ono nic. Tak čekáte, pozornost upadá, potřebovali byste si aspoň na chvíli odskočit…, ale obrníte se trpělivostí. A tu vás vyruší jiný návštěvník. S takovou hloupostí. Kolik je prý hodin. Co na tom záleží? Jako by to bylo důležité. Čas, který si sami odměřujeme, aby nám neujel vlak, abychom stihli, co jsme si naplánovali, abychom zajistili vše nezbytné i zbytné k životu. Ženeme se za větrem, aby nám tolik „důležitých“ věcí neuteklo. Přitom pácháme tolik zbytečností…! Ale jakási slušnost vám velí, stačí přece jeden pohled na hodinky…, tak vytáhnete mobil… a když se pohledem vrátíte k obrazu, nestačíte se divit. Fíkovník se již skvěje v plné kráse. Plně olistěný, jakoby mávnutím kouzelného proutku se očekávané naplnilo. To se pak člověk nestačí divit. A říkáte si, jak je to možné? Stačila chvilka nepozornosti a všechno je jinak. Dlouho vyhlížené se znenadání naplnilo… a pak si všimnete, dole je popisek: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“

Ale už se tu hlásí o slovo další obraz. Je monumentální. Sálá z něj ohromná energie. Ale vlastně to není tak docela obraz. Jakoby byl neustále v pohybu. Přitom zobrazuje docela obyčejný všední den. Noe vykonává svou každodenní práci. Jako všichni kolem. A také, stejně jako všichni ostatní jí, a veselí se. Rodina se mu také utěšeně rozrůstá. Práce má až nad hlavu. Jako každý jiný. V něčem se ale přece jen liší – má jednu starost. Záleží mu na tom, aby jeho život i všech kolem něj k něčemu vypadal. Aby nejen přežíval, aby si jen neužíval. Ale aby alespoň troškou přispěl k jeho kultivaci a obnově. Často si z něho kvůli tomu utahují. Prý je naivka. Blázen, který se stará o věci, které stejně nikoho nezajímají. A i kdyby. Svět stejně nezměníš. Co člověk zmůže – sám, proti bandě hlupců. Nic. Tak proč se plahočit, proč se snažit. Však se podívejte. Nakonec v tom zůstal sám a nejspíš to bylo z čirého zoufalství, že se pustil do stavby podivné lodě. No podivné. Docela normální, sice trochu předimenzované – pro jednu jedinou rodinu. Ale hlavně – on ji staví na kopci! Kdo to jakživ viděl. Stavět loď na kopci. Vždyť to říkám, blázen. Hotový blázen. K čemu mu to bude. Pojďte raději svlažit vyschlé hrdlo, pojďte si ten dnešní den pěkně užít, jak se u nás pěkně říká. Nu což: „Po nás potopa.“

Obraz třetí. Z něho opět vyzařuje klid. Všechno je v něm, jak má být. Na poli se pracuje, dva muži jsou tam. Jeden jako druhý. Nijak zvlášť se od sebe neliší. Mohli by to být oráči. Nebo ještě spíš rozsévači. Jako u Vincenta van Gogha nebo Jean-Francios Milleta. Jeden rozsévač jako druhý. Strojově přesnými pohyby nabírají semeno do hrstí, aby je vzápětí před sebe rozhodili, jakoby rozhazovali síť, nebo pletený šál… A pak jsou tam dvě ženy. Melou obilí, v družném hovoru. Dlouho by bylo možné se kochat krásou přirozenosti. Jenže v jednu chvíli jeden z mužů zmizí. Stejně tak jedna z žen. Aniž by bylo možné postřehnout důvod, příčinu. Varovný signál. Znenadání vždy jeden ze dvou ve svém díle osiří. Tak si říkáte, co tím chtěl autor říct? Obraz je tentokrát zcela bez popisku. Že by i zde platilo, jako na začátku: „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám?“

Je tu ale ještě obraz čtvrtý. A ten je opravdu zvláštní. Hospodář, který přes den dře do úmoru a v noci oka nezahmouří. Tedy ne že by každou noc od večera do rána zvesela prohýřil. Dostal totiž echo a očekává loupežné přepadení. Jen neví, kdy že to má být. Tak nedbá na únavu a každou noc hlídá své stavení a všechen svůj majetek. Na tom by ale nebylo nic překvapivého. Takových, kterým práce a rozhojněný majetek nedá spát, nikdy nebylo málo. Co je ale podivné, že v postavě číhajícího zloděje můžeme zahlédnout tvář Ježíše. Jakoby nás chtěl znepokojit, vystrašit, vybudit k maximální ostražitosti. Divné. Má snad člověk žít v neustálém napětí, v setrvalé vybuzenosti? Co by to bylo za život? Jaký by to mělo smysl? Otázka střídá otázku. A pod tím popisek tak podobný tomu prvnímu: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“

Jistě, být připraven, to je dobré. Toho se drželi už staří skauti. Ale jak se připravit? Máme žít v neustálém střehu? K čemu by to bylo dobré? Nezůstal by z nás jen uzlíček roztřesených nervů? A je vůbec možné být připraven. Vždyť společným tématem všech těch obrazů byla nečekanost. Nenadálost té zásadní změny. Což u fíku by se snad dal vystihnout ten pravý okamžik, vybudit se alespoň na krátký čas k maximální ostražitosti. Ale kdy přijde potopa, to věděl snad jen Noe. A u těch dvou – na poli a v mlýnici – to se seběhlo, nikdo ani nevěděl jak. Pak je ale víc než pravděpodobné, že se s tou pravou chvílí mineme. Stačí drobná nepozornost, nebo naopak budeme v tu chvíli zaujati na něčí docela jiným – krásou krajiny, radostí, prací… Nebo se s někým dostaneme do vážného sporu a budeme tím plní, přesycení, vykolejení…

Tak nás z této dnešní návštěvy galerie bude nejspíš provázet řada otázek. Co si počít s blížícím se dnem Páně. A nakonec nám asi nezbude, máme-li čas vyhlížení, adventního vyhlížení vzít vážně, než se přestat ohlížet na to, kdy nastane ta pravá chvíle, kdy bude čas příhodný, a spolu s apoštolem Pavlem vyznat: „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2 Kor 6,2) Amen

Modlitba: Posíleni společenstvím Tvého stolu k tobě volám a prosíme – za všechny, kteří ztratili naději. Za ty, kteří nemají odvahu očekávat od života, ani od druhých lidí nic dobrého. Zjev jim, prosíme, že o ně stojíš, že i oni jsou na tomto světě chtění a milovaní. Ukazuj každému z nás cestu, abychom se ve víru dní a událostí neztráceli. Obnovuj v nás důvěru těch, kteří žijí z blízkosti tvého království. A slyš naše společné volání: Otče náš.….

Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.
Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. (Ř 13:11-12)

Je toho hodně, Bože a Pane náš, co nám leží na srdci, co bychom ti rádi v tuto chvíli předložili. Rádi bychom se připojili ke chválám a radosti tvého lidu – s vděčností za všechno, co jsi pro život, pro každého z nás vykonal, čím jsi naplnil naše poslední dny. Rádi bychom se spolu s ostatními spojili v jeden hlas, v jedno společenství, abychom byli opravdu jako jedno tělo, jako jeden živý organismus tvého lidu. Rádi bychom také vyslovili všechny své otázky, pochybnosti, nejistoty, obavy … Je toho hodně, co nás tíží, co nám nedá spát, co nás svazuje a spoutává. Proto k tobě voláme – s nadějí, že slyšíš a přijímáš i nevyslovené prosby, že k tobě dolehne všechno to, co je naším potěšením i naší starostí. A také že naši víru podepřeš, že obnovíš naši důvěru v tvá zaslíbení. Vždyť ty jsi, Bože, věrný. Ty jsi jediný, u koho můžeme hledat pevnost a stálost, ty jsi vpravě nevyčerpatelnou studnicí síly, naděje a spolehlivosti. Ve jménu tvého Syna, Ježíše Krista, k tobě voláme, smiluj se nad námi. Amen

„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ (Iz 40:1-11)

Povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec. Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniela, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu; a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu. Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam,‘ nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. 5Hle, řekl jsem vám to předem. Když vám řeknou: ‚Hle, je na poušti,‘ nevycházejte! ‚Hle, v tajných úkrytech,‘ nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka. Kde je mrtvola, slétnou se i supi. Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. (Mt 24:11-36)

Musel to být, sestry a bratři, perný den! Opět od rána do večera na chrámovém nádvoří – učit, kázat, vést diskuse, ve stálém obležení lačných posluchačů. Kdyby se alespoň po celou tu dobu věnovali něčemu povznášejícímu. Kdyby to byly chvíle plné klidu, spokojenosti, jakéhosi bezstarostného vytržení. Na místo toho dorážejí stále tísnivější témata. Jakoby ani nestáli před branami Velikonočních svátků. Slavnosti nesené vděčností za Hospodinův dar svobody. Navzdory tomu je ve vzduchu cítit obrovské napětí. Jakoby se nezadržitelně blížil soumrak dějin.

Tak jsou všichni plni velkého očekávání. A co na to Ježíš? Ten, u kterého mnozí doufali, že se jim spolu s ním podaří projít podivným bludištěm nepřehledných dějů? Že je právě on provede všemi úskalími, nástrahami, že je vyvede z léček laciných a přece tak lákavých receptů na řešení tíživých otázek a problémů stávající doby? Že to bude právě on, kdo lid Hospodinův vymaní z ponižující poroby a stanou se opět lidem svobodným, svébytným, na libovůli mocných nezávislým a hrdým?

Další perný den končí a Ježíš by se rád uchýlil do ústraní – odpočinout si, vymanit se z přívalu neodbytných otázek, setřást ze sebe ten podivný ruch metropole, neklid tepající těsně pod povrchem, v samé blízkosti lidských srdcí. Ježíš odchází, aby načerpal sílu, v tichu, chvilkovém odloučení… Kdo ví, co přinese den příští… Tak vystoupí na Olivovou horu. Na vršek, odkud bude mít město jako na dlani. Musela to být krása, pohledět na čarovnou hru světel, na utichající ruch velkoměsta. Na chrám nebeského Otce, na mohutné hradby, královský palác, nekončenou spleť jeruzalémských uliček… A to všechno má být jednou rozmetáno, zpustošeno … !? To všechno má jednou přijít vniveč!?

Ani tentokrát ale není Ježíš sám. Jsou tam spolu s ním i učedníci. Není jim zrovna do zpěvu. Celý den naslouchali ostrým výtkám na adresu vůdců Božího lidu. Plným laskavosti, jistě i pochopení, a přece tak nesmlouvavým a neutěšeným. A když se pak spolu s ním vydali k Olivové hoře, míjeli Stánek Boží, chrám Nejvyššího a všechny ostatní chrámové stavby, tak si Ježíš neodpustil: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ Tím to ale neskončilo. Když přišli na vrchol kopce, nedalo jim to, aby se nezeptali, kdy to všechno má přijít. A Ježíš spustí znovu. O hladu, zradách, nenávisti, o válkách, o rozkladu společnosti… Skoro by se chtělo říct, že Ježíš sám mluví z hladu, nebo z obrovské frustrace, z vyčerpávajícího kolotoče proslovů, sporů s představiteli Božího lidu… Je to ale tak živé, tak přítomné, jako jsou živé vzpomínky na časy velkého vzmachu. Na doby, kdy církev byla respektovaná, kdy si na ni nikdo nedovolil vztáhnout byť jen ruku. Třeba za krále Davida. To byly časy! To byla tehdy sláva! I Hospodin byl v úctě a vážnosti, a nejen v Izraeli. Kdežto teď. Budoucnost je nejistá a Ježíš jim to ani za mák neulehčí. Všechna ta polovičatost, nedůslednost, vlažná víra, povrchní vážnost Hospodinova jména, to všechno ponese své plody.

Je to zvláštní. Při tom všem líčení hrůz a neštěstí, jakoby Ježíš zůstával klidný. Jakoby to vše prostupoval setrvalý uklidňující tón. Jakoby to vše nesl jakýsi refrén. Nebojte se, neděste se. To všechno ještě není konec, to ještě neznamená zakončení dějinných událostí. Nenechte se zmást těmi, kteří se vám pokusí něco takového namluvit. Nenechte se svést falešnými řečmi o tom, že zakrátko bude líp. Jsou to jen populistické sliby, směšná a laciná propaganda, jsou to planá těšínská jablíčka. Žádným takovým slibům nevěřte. To všechno je jen začátek.

No, možná vypadá klidný. Ale taky to vypadá, že to Ježíš svým učedníkům ještě víc zavařil. Že by je něco takového mohlo povzbudit? Že by po něčem takovém mohli usnout pokojným spánkem? Že by právě tohle mohlo být evangeliem – dobrou zprávou, kterou mají převzít, přijmout za vlastní a nést až do končin země? Vůbec bych se nedivil, kdyby se právě po takovém ujištění učedníků zmocnilo ještě větší chvění. Jen si to představme. I my býváme plní neklidu, i do nás se vkrádá znepokojení, v jakém že to žijeme světě. Není snad dne, kdy bychom nebyli zaskočeni zprávou o neštěstí, o válečném konfliktu, o násilí v rodině, ve škole, o zoufalé situaci hladových běženců před válečnou vřavou, o bezuzdné snaze mocných udržet své pozice, ať to stojí co to stojí, o strachu, o bezmoci, o těžkých nemocech. A teď by přišel někdo s poselstvím, s dobrou zprávou – nenechte se tím poplašit. Tak to v tomto světě prostě chodí. Není nutné před tím strkat hlavu do písku, není nutné z toho vyvozovat ukvapené závěry. Tak to bylo a nejspíš ještě nějakou dobu bude. Toto není konec, ale začátek…

To nezní moc povzbudivě. Skoro by se chtělo spolu s učedníky říct. Kdy tohle všechno bude mít svůj konec? Kdy přijde vytoužené naplnění času, ve kterému budou všechny křivolakosti a pokřivenosti narovnány. Kdy se ti vyvýšení přestanou povyšovat? Kdy ponížení budou vyzdviženi a bude jim vrácena ztracená důstojnost? Kdyby Ježíš alespoň naznačil, kdy nastane ona „znesvěcující ohavnost“, o které mluvil prorok Daniel? Kdy by měli vyrazit do hor, kdy by se měli vydat do osamělých pustin, aby mohli přečkat to nejhorší? A jak bude možné taková „znesvěcující ohavnost“ vypadat? Jak se uprostřed všech těch podivností pozná? Bude mít tvář totality, osobující si bezvýhradnou úctu a poslušnost? Nebo to bude tehdy, až se vytratí i poslední záblesky solidarity s chudými, ztracenými, životem unavenými? Nebo se to projeví neúctou a vlažností k Hospodinu, Pánu a tvůrci veškerenstva? Ale hlavně, znovu se vkrádá otázka, v čem spočívá ono evangelium – dobrá zpráva, kterou mají oni samo převzít a nést všem národům?

Nelze přehlédnout, že si Ježíš nedělá iluze nejen o tomto světě, ale ani o církvi. Do samého středu Božího společenství je namířeno varování před lživými proroky. Uprostřed právě tohoto společenství se „rozmůže nepravost a vychladne láska“. Objeví se pomluvy, hašteření, bratr zradí bratra. A přesto Ježíš s existencí Božího lidu počítá i do budoucnosti. Proto se snaží ty své nejbližší povzbudit: Nic si z takových událostí nedělejte. Nenechte se ničím pobláznit. Ale držte se věrně a trpělivě toho, co je vaším posláním. Nenechte si za žádných okolností vzít důvěru, že i vy jste v Božích rukou a že ani vás nenechá nebeský Otec na pospas. Ani tomu nejhoršímu běsnění….!!

Tedy upřímně. Ono se to snadno řekne – když to vypadá, že všechno jde od desíti k pěti. Kde vzít takovou důvěru, modrost a prozíravost, jako měl Ježíš? Jenže takové povzbuzení nepřichází jen od Ježíše. To nám zprostředkovává také evangelista Matouš. A ten moc dobře věděl, o čem píše. Mnohé z toho, co Ježíš předesílal, sám zažil na vlastní kůži. Včetně danielovské ohavnosti spuštění. Ale i on sám tuší, že čas je stále otevřený. Že se dějiny života na této zemi neuzavřeli a nejspíš jen tak neuzavřou. Proto také sepisuje své evangelium. Aby bylo zachováno dalším generacím. Aby se dostalo do všech koutů této země. Do všech dolin. Aby znělo i na našich vršcích a návrších. Je na tom podobně jako Martin Luther, kterému se připisuje výrok: „Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, půjdu a zasadím strom.“ Matouš tedy nesází stromy, ale sepisuje své evangelium. Abychom ani my neopustili své svěřenství předávané z generace na generaci a dál je nesli a uchovávali těm, kteří přijdou po nás. Nikdy totiž nevíme, kdy nastane konec. „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ Na jedno se však můžeme spolehnout. Že „nebe a země pominou, ale Jeho slova nepominou.“ Amen

Povzbuzeni, Pane, že není nic v tomto žití pevnějšího, než tvá zaslíbení, tvá věrnost stvrzená smrtí a vzkříšením tvého Syna. Povzbuzeni tím, že i nás jsi pozval k účasti na tvém díle obnovy celého stvoření tě nyní prosíme: o odvahu. Abychom se nezalekli ničeho z toho, co se kolem nás děje, co vyvolává obavy, nejistotu, napětí. Prosíme také o střízlivost, abychom se uprostřed vší složitosti a spletitosti života dokázali ukáznit, a zůstali stát pevně na zemi – právě tam, kde jsme, kam jsi nás našimi životy postavil. Prosíme také o moudrost v rozpoznání toho, co je naším zvláštním a nenahraditelným posláním právě tam, kde jsme – v rodinách, ve všední práci a starosti, tady v tomto sboru, tady na horách, v této zemi. Prosíme i o vnímavost a ochotu přijmout všechno to, co nám jako oporu, inspiraci a jako napomenutí nabízíš. Všechen svůj dík, a také prosby dáváme do jedné modlitby a společně voláme: Otče náš…. Amen

Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. Epištola. (Ko 1:9-14)

Tys nám, Pane, přichystal nový den. Plný svěžesti, plný nových barev, vzácných příležitostí, jedinečný, neopakovatelný, vzácný už tím, že je to tvůj den, že nás zveš do společenství tvého slova. Děkujeme za tuto jedinečnou příležitost, děkujeme za možnost se zastavit, rozvažovat o našich životech, o tvém slovu, děkujeme, že nás zveš k obnově života, ke smíření, k občerstvení důvěry. A prosíme tě, naplň nás svým Duchem, ať nic z toho, co nám nabízíš, k čemu nás zveš, ať nic z toho nepřehlédneme, ať se nemineme s tvými dary, s tvým požehnáním. Pro lásku a oběť tvého syna Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým, kraluje nyní i na věky věků. Amen

I mluvil Bůh k Noé a synům jeho s ním, řka: Já zajisté vcházím v smlouvu svou s vámi, i s semenem vaším po vás, A se všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, z ptactva, z hovad a ze všech živočichů zemských, kteříž jsou s vámi, ode všech, kteříž vyšli z korábu, až do všelikého živočicha zemského. Protož utvrzuji smlouvu svou s vámi, že nebude vyhlazeno více všeliké tělo vodami potopy; aniž bude více potopa k zkažení země. I řekl Bůh: Totoť bude znamení smlouvy, kteréž já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, po všecky věky. Duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí. A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku, Že se rozpomenu na smlouvu svou, kteráž jest mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duší živou v každém těle; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo. Nebo když bude duha ta na oblaku, popatřím na ni, abych se rozpomenul na smlouvu věčnou mezi Bohem a mezi všelikou duší živou v každém těle, kteréž jest na zemi. I řekl Bůh k Noé: Toť jest znamení smlouvy, kterouž jsem utvrdil mezi sebou a mezi všelikým tělem, kteréž jest na zemi. (Gn 9:8-17)

Těm, kteří to slyšeli, pověděl ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned. Proto řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘ Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme tohoto člověka za krále!‘ Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.‘ Řekl mu: ‚Ty vládni nad pěti městy!‘ Přišel další a řekl: ‚Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Řekne mu: ‚Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem.‘ Své družině pak řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!‘ Řekli mu: ‚Pane, už má deset.‘ Pravím vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘“ (Lk 19:11-27)

Ani bych se nedivil, kdyby se jednou ukázalo, co bylo prapůvodním inspiračním zdrojem pohádkové tvorby slavného českého cestovatele, vynálezce, literáta, divadelníka a všeuměla Járy Cimrmana. Totiž že tou inspirací mu byla Ježíšova podobenství. Myslím, že je docela dobře možné si představit, že právě to dnešní podobenství se stalo Cimrmanovi předlohou pro pohádkové drama – Jak chudák do ještě větší nouze přišel. Strohý až krutý realismus toho dnešního Ježíšova příměru můžeme zahlédnout ještě v jiné pohádkové skice českého mistra – nesoucí titul Kašpárkův hrobeček.

Syrovost života se ukazuje například v tom, na základě čeho byl ten třetí služebník zostuzen. Vždyť neprovedl nic špatného! Svěřený majetek ani nepropil, ani v hazardu neprohýřil, natož ještě odpudivějším způsobem – třeba rozmařilým životem, jak se v jiném podobenství docela roztomile charakterizuje život „marnotratného syna“. Stejně tak vyvolává otázky, na základě čeho byli vyzdviženi a oceněni ti první dva služebníci. Vždyť sami doznávají, že zas až tak moc ruce k dílu nepřiložili. „Pane, tvoje hřivna vynesla deset dalších,“ říká ten první. Stejně tak ten druhý: „Pane, tvoje hřivna vynesla pět jiných.“ Vypadá to, že se jakoby se prořekli, že na rozmnoženém majetku nemají ani nejmenší zásluhu? Jaká pak by to byla spravedlivá odměna? V tom by bylo možné nějak rozpoznat podstatu Božího království? Vždyť to vypadá, že to jen kopíruje syrovou realitu tohoto světa, kde bohatý bohatne stále víc a chudý má jednu kapsu prázdnou a druhou pro jistotu děravou. Vlastně se pak ani nelze divit, že takto jednající mocipán nebyl u svého lidu ani za mák oblíbený. K dovršení všeho je jeho působení v celém příběhu završeno likvidací neloajálních občanů země. Takové jednání bychom si sotva mohli brát za svůj vzor, byť šlo „jen“ o vyřizování si účtů s politickou opozicí. A že by se právě na takovém jednání mělo odrážet něco z Božího království, to je nepředstavitelné, snad i vyloučené.

A což teprve Ježíšovi přímí posluchači. Jak ti museli být zaskočeni! Ještě před chvílí byli svědky nebývalé proměny vyhlášeného šejdíře, vyvrhele a kolaboranta Zachea. Rozhodnutého podělit se s nejnuznějšími o významnou část svého majetku. A když to celé Ježíš završí ujištěním, že právě nyní se všichni stávají svědky navštívení Božího království, jakoby se v tu chvíli prolomila nebesa. Bylo by v tu chvíli bláhové nezadoufat, že i na nich ulpí něco ze slávy nebes, že i jim něco z jeho království spadne do klína. Kdy jindy, než právě teď, kde jinde, než před branami Jeruzaléma a velikonočních svátků. Že by tedy konečně nastal čas velkého zúčtování? Že by se konečně v plnosti začala ukazovat Ježíšova sláva? Musela to být chvíle velkého očekávání, plná doufání, důvěry, že se všechno opravdu zakrátko v dobré obrátí. Však jsme také slyšeli, že k nim Ježíš promluví, „protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned.“

A tak jim poví podobenství. Ale poněkud šokující. Vyvolávající mnoho otázek a pochybností. V tom že je možné spatřit slávu nebes, když těm, co mají, bude ještě přidáno, a těm, co dřou nouzi s bídou, bude i to málo odňato? Kdyby se ten příběh alespoň tak nepodobal nechvalným praktikám některých soudobých vládců: vydávali se do nenáviděného Říma, aby se tam v ponížení domáhali privilegovaného postavení ve vlastní zemi. A když toho pak dosáhli, tvrdě si to po svém návratu se svými oponenty vyřizovali. Jakou to všechno může mít souvislost s přicházejícím Božím královstvím? Co tím chce Ježíš člověku napovědět o blízké spáse? S čím mají počítat, na co se mají připravit?

Jedno totiž Ježíšovi současníci vůbec netušili, že se na podobnou cestu vydává i sám Ježíš. Že království jeho Otce není zdaleka tak na spadnutí, jak si to sami představovali. Že i oni budou postaveni před dilema, jak naložit s časem jeho dočasného oddálení. A přitom se budou muset vyrovnat s tím, že se jejich očekávání nenaplní. Že se jejich život nebude odvíjet podle jejich tužeb a přání, že se jejich vytoužené výhledy vzdálí do nedohledna. A jak známo, nenaplněná očekávání až příliš často plodí kromě smutku a zklamání také výčitky, vztek, agresi,…

Právě jak se to naznačuje v příběhu podobenství. Snad jako možné vysvětlení, proč až do dnešních dní zaznívají pochybnosti, co je to za Boha, který nás nechává na pospas šarvátkám, svárům, amatérismu dočasných správců země, a taky nemocem, lidské malosti a vůbec všelijakému marasmu. A také proč se tak často zdá, že ten urozený mocnář má tak nepatrnou, téměř bezvýznamnou suitu stoupenců. Deset služebníků v židovském kontextu vyznívá jako naprosté minimum. A to ještě zdaleka ne všichni obstáli. Jen dva se dočkali nějakého ocenění. Jeden zcela propadl, o zbylých sedmi už raději nepadne ani zmínka. Dokonce i ten proviant, vstupní kapitál, který pro překlenutí mezičasu obdrželi, je víc než mizerný. Každému se dostalo po jedné jediné hřivně. Ale kdyby to opravdu byly alespoň hřivny. Ve skutečnosti šlo o míny – jakoby tedy dostali jen pár drobných stříbrňáků … Mizerný kapitál pro mizernou existenci. Navíc v nepřátelsky naladěném prostředí. Tedy v prostředí, kde nemohli počítat s žádnou pomocí. S žádnou dotací, s žádným překlenovacím úvěrem, s žádnou restituční náhradou za chybějící majetek. Byli na tom hůř, než si vůbec dovedeme představit. Mnohem hůř, než i to nejchudší společenství naši církve.

A přece se někteří mohli po čase prokázat mnohonásobným ziskem. Navzdory tak nepříznivým podmínkám a okolnostem. Jak toho dosáhli, se ale žel nedozvíme. O tom bychom mohli jen spekulovat. Možná to ani nepotřebujeme vědět. Možná stačí porozumět tomu, čím to bylo, že ten třetí darovanou příležitost tak fatálně promarnil. Ten totiž se vstupním kapitálem neudělal vůbec nic, protože se jednoduše a prostě bál. Ne nadarmo se říká, že strach je špatný rádce. Tak se stalo, že strach toho třetího služebníka docela ochromil. Jakoby najednou nevěděl, co udělat, kam jít, jak s příležitostí naložit…, tak raději neudělá vůbec nic. Bojí se svého Pána, bojí se jeho nároků, bojí se, že by neobstál. To je východisko, které člověka předem odsuzuje k nezdaru. Bez ohledu na jeho reálné možností. Možná si sami vzpomenete na řadu příkladů, kdy pro strach zcela pohřbil i docela dobré životní příležitosti a výzvy. A vždycky to skončilo stejně. Bez ohledu na podmínky, okolnosti…, jestli byly dobré nebo nepříznivé. Pak že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Byl jsem svědkem toho, jak dokonce celé jedno křesťanské společenství pro ochromující bázeň docela zaniklo. Jenom ze strachu, že budou muset něco na dosavadních zvyklostech změnit, že budou muset zkoušet neozkoušené, že se budou muset vydat nevyšlapanou cestou. Bylo to poměrně nedávno, bylo to v naší církvi. Přitom na tom nebyli ve srovnání s okolními sbory vůbec špatně. Přesto po několika málo letech zcela zanikli. Na rozdíl od těch tehdy výrazně slabších. A nakonec i to, co měli, jim bylo odňato. Přesně tak, jak to možná trochu drsně zní v závěru podobenství.

Ještě drsnější je ale úplný závěr. Kde král své družině přikazuje: „mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.“ Jak je tomu možné rozumět, jak s takovou krutostí naložit. Možná nijak. Možná bude stačit, když počkáme, až sám Ježíš dojde do Jeruzaléma a budeme sledovat a přemýšlet, jak on sám se svými odpůrci naloží. Amen

Někdy to bývá, Pane náš, hodně těžké, uchovat si důvěru, že ty jsi nablízku i v tomto, někdy tak podivném světě. A taky když se nám nedaří, když narážíme na nepochopení, na zlobu, na nepřátelství, když se zdá, že nám život uniká skrz prsty, jakoby bez užitku, leckdy i bez radosti, v přívalech nekonečných starostí a povinností. A přitom může stačit tak málo – všimnout si, čím jsi nás ty sám obdaroval. Co jsi nám ty sám daroval do vínku, abychom to uchopili, rozvíjeli, abychom skrze to sloužili s důvěrou, vděčností i láskou všude tam, kam nás ty sám zveš a posíláš. Proto tě prosíme, dej nám moudrost, schopnost rozlišovat, co je v životě podstatné, a co spěje k marnosti, co v sobě nese příslib života, v čem se otevírá budoucnost i tam, kde to vůbec není patrné a kde bychom to nejméně čekali. Naplňuj nás důvěrou, že někdy stačí opravdu jen málo, paprsek naděje, špetka radosti, dotek lásky… s důvěrou ti nyní předkládáme, každý sám u sebe a v tichosti všechno naše potěšení, a také starost či trápení… Otče náš…. Amen

Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘ Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. (Ř 15:2-6)