(List Jakubův 5,8)

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

Vánoce jsou blízko, oslava Ježíšova narození je blízko, příchod Páně je blízko… Blízkost je klíčové téma adventu. Blíží se čas… Blíží se událost… Co všechno se blíží? Co všechno se k nám blíží? Jaké to pro nás je, když se blíží ten Den? Jsme na tu blízkost nastaveni? Jsme připraveni? Jak se připravujeme? Těšíme se, nebo se to mísí s obavami, nejistotou, únavou…? Budu připraven/a? Bude všechno tak, jak má být? Nezmeškám něco? Nepřehlédnu tu chvíli, kdy to nastane? Nebudu v tu chvíli mít jiné starosti? Stojím vůbec o to, aby se ta blízkost naplnila? Aby to, co má přijít, ten, kdo má přijít, aby opravdu přišel? A kdy? Až na to budu mít náladu? Až pro to bude vhodná chvíle?

Adventní očekávání Vánoc je docela přehledné. Uvědomujeme si, jak se blíží. Máme alespoň nějakou představu, co můžeme očekávat. (I když ani tak nebývá o překvapení nouze.) Připravujeme se. Někdo opravdu pečlivě, z gruntu, od podlahy. Někdo té přípravě moc nedá. Jsou roky, kdy se opravdu těšíme. Jako malé děti. I v dospělosti. Jsou roky, kdy bychom i Vánoce měli raději co nejdříve a nejrychleji za sebou. Adventní blízkost Vánoc je do značné míry v našich rukou, v naší režii. Míváme někdy docela jasnou představu, co tato blízkost pro nás znamená.

Blízkost Páně, blízkost Boží, nebo jak to říkal Ježíš: blízkost přicházejícího Božího království je ale mimo naše schopnosti plánovat a organizovat. Tato blízkost je neměřitelná, nepředvídatelná, neovladatelná. Vybočuje ze všech zákonitostí tohoto světa. Přesahuje všechnu naši představivost, fantazii, přesahuje všechny naše zkušenosti. Proto také Jakub vybízí k trpělivosti. A také k posílení srdce. Protože tato blízkost nám může připadat hodně vzdálená. Možná i nedostupná. Pak na ni zapomínáme, nebo ji nebereme moc vážně a zabýváme se tím, co je nám (alespoň jak se nám to zdá) bližší, co je naléhavější, co je pro nás viditelnější a uchopitelnější.

Proto je i naše vnitřní připravenost, naše vnitřní nastavení pro blízkost Ježíšova (nejen vánočního) přicházení důležitá. Abychom se neminuli s radostí pastýřů a nebeských zástupů. Abychom byli naplněni vděčností, podobně jako mudrcové, kteří směřovali k Betlému, ne aby dostávali, ale aby se sami stali štědrými dárci. Abychom byli naplněni pokojem, i v tyto nepokojné časy.

Pane Ježíši Kriste, tvoji blízkost vyhlížíme, na tvůj příchod čekáme. S vděčnosti, že v nás stále znovu probouzíš naději, která prosvěcuje všechny temnoty tohoto světa. Ty jsi zdrojem lásky, která přemáhá všechnu zlobu i nenávist. Prosíme, naplňuj, proměňuj nás svou blízkostí. Tak prosíme za všechny naše blízké, za nemocné, za trpící ve válkách, živořících v nedostatku. Prosíme za trpělivost a sílu srdce i pro ty, kteří slouží slabým, bezbranným, pronásledovaným. Prosíme za celý tento svět o otevřenost i radost z tvého přicházení. Amen.

Za evangelický sbor v Křížlicích:
MUDr. Jiří Kužel – kurátor
Jiří Weinfurter – farář

Vánoční a novoroční shromáždění v kostele v Křížlicích:

24. prosince  15:00 bohoslužby s promítáním dětského vánočního filmu: „DENNĚ NAPLNĚNÉ PROROCTVÍ“
25. prosince 9:00 Hod Boží vánoční, bohoslužby s vysluhováním svaté večeře Páně
31. prosince  15:00 bohoslužby na závěr roku
16:00 koncert –pěveckého sboru Camponotus – Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby
1. ledna  9:00 novoroční bohoslužby s vysluhováním svaté večeře Páně

Milé setry, milí bratři, i takto na dálku vás zdravím a vítám na společných bohoslužbách. Je to třetí neděle, kdy zůstávají kostely po celé republice v podstatě prázdné a kdy se k bohoslužbám scházíme v malých společenstvích doma a společně jsme spojeni jen na dálku duchovně, tak jako jsme spojeni v modlitbě a skrze Ducha svatého. Tak se na různých místech, jako církev v rozptýlení, shromažďujeme, abychom se podepřeli a podrželi – ve víře, naději i lásce. Ježíš nám svěřil zaslíbení: „Kde se shromáždí dva neb tří, jsem uprostřed nás.“ Vždycky jsem toto jeho zaslíbení vnímal fyzicky a prostorově. Ale dnes si mnohem víc uvědomuji, že i na dálku jsme spojeni v jeho jménu, stejně tak jako ve jménu Boha Otce v nebesích i ve jménu Ducha svatého.

Píseň 442 Pane dnešek je den chvály – https://soundcloud.com/user-41012488/pane-dnesek-je-den-chvaly?in=user-41012488/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku

Hospodine, Pane náš, chválíme tě za nový den, za všechny dobré věci, které nám dáváš. Chválíme tě za darovaný život. Děkujeme za nové poznání vzájemné sounáležitosti a solidarity. Chválíme tě, i když do každého nového dne vstáváme s obavami a nejistotou. Děkujeme ti, i když mnoho dobrého, co jsme do nedávna s radostí a vděčnosti z tvé ruky přijímali, tak se nám nyní vzdálilo. Chybí nám společenství, kterého jsme si možná málo vážili. Chybí nám volný pohyb, který jsme považovali za samozřejmost. Chybí nám možnost pohledět si tváří v tvář, podat si i při náhodném setkání ruku, nebo obejmout se s přáteli. Je to zvláštní čas, do kterého jsme vstoupili. Tak tě prosíme, nauč nás porozumět tomu, kam jsme došli, co máme před sebou a především, jaká máme i pro tuto chvíli obdarování – jeden pro druhého, ve službě tvému království. Provázej nás společně, i takto na dálku svým svatým Duchem. Pro lásku tvého Syna, Ježíše Krista prosíme, smiluj se nad námi. Amen

Čtení Gn 8,1-4; 9,8-16

Píseň 692 Temnou, divnou mlhou bloudím – https://drive.google.com/file/d/1snQjeiU65tX7tRg8UkhR7BHtLATVw4f9/view

Text Lk 13,1-5

 „A právě tehdy k němu přišli…“ Nebyla to náhoda, nepřišlo to jako blesk z čistého nebe, bylo to jak na zavolanou, když za Ježíšem přijdou, co že strašného se to tam v té Galilei přihodilo. Přicházejí ve chvíli, kdy Ježíš své posluchače varuje: Učte se dobře rozumět znamením času. Nepřehlížejte je, netvařte se, že se vás něco z událostí této doby netýká. Týká. Nikdo nemůže říkat, mě to nezajímá. To je jejich problém. Že je někde na druhé straně planety hlad, že je tam válka? Že se někde úrodná země proměňuje v poušť? Když je to daleko, co já s tím? Když se tím budu trápit, stejně to nikomu nepomůže. A proti tomu se Ježíš ostře postaví: „Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jako to, že nedovedete rozpoznat tento čas?“ A hned na to jich několik přichvátá s tou děsivou zprávou: Pilát smísil krev Galilejců s krví jejich obětí.  

Tak děsivou, že bychom předpokládali alespoň nějaké vzrušení. Nebo účast a zaujetí. Z té strohé oznamovací věty ale čiší až mrazivý chlad. Jakoby se to těch poslů vůbec nijak netýkalo. Snad chtěli jen uvést jeden z mnoha příkladů znamení doby, o kterých Ježíš před chvílí mluvil. V horším případě bychom v nich mohli vidět chtivé a zároveň chladné lovce senzačních zpráv. Ale i kdyby přišli s očima na vrch hlavy, nebo se strachem a obavami, jestli náhodou nehrozí něco podobného i jim, Ježíšova reakce je jednoznačná: Nemyslete si, že jste na tom líp, než ti chudáci. V bolestech toho světa jsme namočeni všichni stejně.

To může znít hodně znepokojivě. Podobně jako znepokojivé jsou události těchto dní. Nestává se často, a prý se to snad nikdy v relativně moderních dějinách lidstva ani nestalo, aby se všichni obyvatelé této planety ocitli na jedné lodi. Všichni bez rozdílu jsme vystaveni stejnému ohrožení. Nebo si to více méně všichni uvědomujeme. Tentokrát si už nemůžeme říkat, že nás se to netýká, že jsme na tom lépe, než ti druzí. Ani že to je dílo nějaké propagandy, nebo že nás snaží zatlačit do kouta vlivná lobbistická skupina. Jsme v tom všichni společně. A pokud tu situaci chceme zvládnout, tak nám nezbývá, než abychom také táhli za jeden provaz (jak se to často poslední dny říká). Ať volíme kohokoli, nebo k volbám nechodíme vůbec, ať žijeme v ústraní na horách nebo ve velkoměstě, ať jsme křesťané, nebo se hlásíme k jiné víře, nebo k žádné, stali jsme se definitivně součástí jedné velké vesnice, jedné velké globální polis.

Přesto se mi zdá, že se to stále ještě musíme učit. Ježíš se v té situaci zmiňuje o hříchu. „Myslíte si, že tito Galilejci byli větší hříšníci, než ti ostatní?“ Na jiném místě, v Janově evangeliu, se učedníci Ježíše ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý?“ Dříve, když se někde stalo něco zlého, tak to byla zásadní a klíčová otázka. Kdo zhřešil? Kdo se provinil vůči Bohu, že se stalo něco tak hrozného? My už se většinou takto neptáme. Ptáme se jinak: Kdo za to může? Kdo to způsobil? Kdo je za to zodpovědný? Takové otázky jsou důležité. Aby se ukázalo, odkud vítr vane. Aby bylo možné se dostat co nejblíž ke zdroji zla a tak se jeho působení co nejúčinněji bránit. Navrhovaná opatření v boji se šířící se nákazou jsou toho názorným příkladem. Když budeme přesně vědět, kdo je nositelem viru, s kým se takový člověk dostal do kontaktu, bude jednoduší zabránit, nebo omezit šíření nákazy.

Má to ale háček. Kdo bývá označen za zdroj zla, velmi snadno se stane terčem kritiky, jízlivých poznámek, a v horším případě napadání i výhružek. A i z obětí se snadno stanou viníci. Kolikrát se to v naší nedávné minulosti stalo! Pak se ale také ta plavba na jedné lodi může stát zase o něco složitější a náročnější. Atmosféra v podpalubí zhoustne, znovu se vrátí ono staré známé dělení na „my a oni“. A když pro to nastanou jen trochu vhodné podmínky, šup s takovým člověkem pěkně přes palubu. Stejně jako to kdysi vyřešili s Jonášem (ovšem s tím rozdílem, že Jonáš si o to řekl sám). A že se takové hlasy ozývají i dnes. Mrazilo mě už před několika měsíci při pohledu na fotografii Číňana s monoklem, který byl v jedné evropské zemi napaden jenom proto, že se v Číně objevila v té době ještě poměrně neznámá nákaza. Když budeme vědět, který soused je nemocný, že k nákaze přišel třeba i neopatrností, co si o něm budeme myslet? Jak o něm budeme mluvit? Jak se k němu budeme v budoucnosti chovat?

Proto Ježíš říká: „Myslíte si, že ti Galilejci byli větší hříšníci, než ti ostatní?“ Na jiném místě a v jiné situaci tomu dá ještě větší razanci: „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.“ K tomu poznámka na okraj. A vůbec nechci, aby to vyznělo cynicky, ale v tom byla jistá výhoda tehdejšího kamenování. Že si to každý musel moc dobře rozmyslet. Hodím, nebo nehodím? Zabiji nebo dám šanci životu? My už dnes nemetáme kameny, ale „jen“ šermujeme slovy. Tak můžeme podlehnout iluzi, že se nic tak hrozného neděje, když tu si ulevíme, tu utrousíme jedovatou poznámku. Ale i slovo má moc. Léčit, hojit rány, také ovšem infikovat i zabíjet. Jak to s velkou naléhavosti připomíná Jakub: „Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les. I jazyk je oheň… Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Tak tomu být nemá.“  (Jk 3,5.6.9.10)

Ale abych se vrátil k obrazu jedné lodi, na které všichni, podobně jako za časů Noe plujeme. Jiný, ale co do významu podobný obraz užil apoštol Pavel. Když církev přirovnává k tělu. A říká, že pro tělo je nepředstavitelné, aby si jedna jeho část, třeba noha, řekla: „Protož nejsme ruka, nepatřím k tělu… A oko nemůže říct ruce: ,Nepotřebuji tě.´ Ani hlava nemůže říct nohám: ,Nepotřebuji vás.´“ (1 Kor 12) Tak Pavel mluví o církvi. Jsem ale přesvědčen, že ten samý obraz je použitelný i pro celé lidské společenství. Jsme jedno tělo, jeden organizmus, plujeme na jedné lodi. A to je naše šance. To je příležitost, kterou nyní dostáváme a kterou stojí za to využít.

Jsme ve výjimečné situaci a výjimečné situace přinášejí výjimečné možnosti. Proto mi dovolte na závěr výjimečně několik poznámek, nebo podnětů, které na první pohled možná nesouvisí s dnešním textem, které ale ke mně přicházely právě při jeho promýšlení.

Cítíte se naštvaní – na druhé, nebo snad i na Pána Boha? Všímejte si dobrých příkladů vzájemnosti, a pokud to jen trochu půjde, připojte se, třeba i maličkostí, podporou, poděkováním.

Máte strach, dotýká se vás celá tato situace osobně? Přimlouvejte se za nemocné a všechny ty, kteří pomáhají.

Cítíte se osamělí? Nebo jste už z toho všeho unavení? Neostýchejte se říct si o pomoc.

Jste nemocní? Požádejte druhé o modlitby.

Pomáháte a netrpělivě vyhlížíte konec toho všeho? Jsme spolu s vámi. I na modlitbách.

Jsme totiž všichni součástí jednoho velkého organizmu, jsme na jedné lodi. A protože vidím Noemovu plavbu jako obraz i našeho současného života, tak věřím, že nejsme při této plavbě jen vydáni na pospas živlům. Naším lodivodem je nám Hospodin, Bůh, Otec Ježíše Krista. Proto také věřím, že tu lepší část plavby máme stále před sebou. Pomáhej vám tedy, pomáhej nám na té společné a dobré plavbě, pomáhej nám Bůh. Amen   

Píseň Hallelujah – Ondřej Halama – http://www.pranic.cz/Hudba//Pranic%20-%20Vanoce%20s%20Pranic//04%20-%20Hallelujah.mp3 (alternativa – 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou)

K tobě společně voláme, Pane smiluj se.

Přimlouváme se především za všechny ty, kteří jsou v tyto dny nemocní. Jakoukoli nemocí. Dávej jim sílu a moc k uzdravení. Dávej jim naději, že i v těch nejtěžších chvílích mají to nejlepší před sebou. K tobě společně volám, Pane smiluj se!

Přimlouváme se za všechny, kteří druhým slouží, přímo u nemocných, za zdravotníky, za veškerý personál nemocnic, ambulancí, testovacích míst. Přimlouváme se za ty, kteří udržují chod této společnosti, všem tíživým okolnostem navzdory. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

Přimlouváme se za ty, kterým mimořádná opatření znemožnila práci. Nebo dokonce o svou práci přišli. Dávej nám všem trpělivost, tvořivého ducha, abychom společně hledali a nacházeli cestu, jak i tento čas smysluplně naplnit. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

Daruj nám modrost, abychom dokázali rozlišovat, co je dobré, co přispívá ke společnému růstu, a co naopak ohrožuje naše křehká společenství jako jed. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

Otevírej nám cestu jeden k druhému, i ve vzájemném odloučení. A propadáme-li skepsi a smutku, povzbuzuj nás v naději, že zase přijde čas, kdy se zase budeme moci setkávat, osobně se sdílet, hledět si vzájemně do tváře a těšit se ze vzájemné blízkosti. K tobě společně voláme, Pane smiluj se!

A slyš, když k tobě společně voláme: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Píseň – 76 (Svítá) Ž 8 – https://www.youtube.com/watch?v=vrntZ2bce5g

(alternativa 672 Dej nám moudrost, odvahu)

Poslání

Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův (Gal 6,2)

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň 191 Svou oslav Pána písní – https://soundcloud.com/user-41012488/svou-oslav-pana-pisni?in=user-41012488/sets/cd-nekdo-me-vede-za-ruku

Obrázek: Noemova archa. Freska v kostele Saint-Savin (Vienne), kolem 1100

Vstupní slova

„Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ (Ž 122,1)

Píseň DEZ 638 Díky za toto krásné ráno

Modlitba

Otče, dnes je neděle, kdy začínáme svoje slavení Tvého jména a Slova zvoláním o radosti. V letošní postní době se nescházíme ve společenství fyzickém, abychom chránili především ty starší sestry a bratry a sebe navzájem před virem, který může být smrtící. Přesto se radujeme, protože nám bylo řečeno, že půjdem do Tvého domu. Že patříme do Tvé rodiny, že jsme součástí Tvého lidu a jsme pozváni do Tvého království. Stůj, prosíme, při nás i dnes, kdy slavíme čtvrtou neděli postní odděleně a Tvé Slovo sdílíme na dálku. Buď s námi, vždyť se scházíme takto nejen dva nebo tři ve Tvém jménu, ale dokonce tvoříme nedělní společenství napříč našimi krkonošskými sbory. Buď při tom s námi svým svatým Duchem. Amen

Čtení z Písma svatého

„Toto mi praví Hospodin, když mě pevně uchopil svou rukou a varoval mě, abych nechodil cestou tohoto lidu: „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se.“ (Iz 8,11-15)

Píseň EZ 189 Hrad přepevný je Pán Bůh náš

Biblický text pro kázání:

„Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam seposadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.“ (J 6,1- 15)

Kázání:

Bratři a sestry, milí přátelé,

v tuto neděli nám hovoří Písmo svaté příběhem o nasycení zástupů. Ohromné davy lidí se sbíhají k Ježíši, populárnímu učiteli z Nazareta, který je, tak jako oni (nebo aspoň většina z nich), na cestě do Jeruzaléma na oslavy Paschy. I když to v tom našem dnešním textu není přímo napsané, tušíme, že asi chtějí slyšet jeho slovo, jeho učení, jeho kázání. Jenže Ježíš, než k nim začne mluvit, řeší mnohem přízemnější otázku – co dáme těm lidem k jídlu? Jsou na cestě, jsou unavení, hladoví a přišli za mnou – tak jak se o ně postaráme, máme za ně nějakou odpovědnost… Dočítáme se ale také, že jeho otázka je vlastně takovou zkouškou učedníků, tak trochu si z nic střílí, protože on sám už dobře ví, co udělá. Jen zkouší, jestli budou schopní pustit se do díla, které je ale hned na první pohled úplně nesmyslnou aktivitou. Nějaký chlapec z toho zástupu má u sebe dvě ryby a pět chlebových placek. To je jediné jídlo, které mají k dispozici. A to přinesou k Ježíši. K čemu to? Pro Ježíše a učedníky by to možná stačilo na svačinku, ale je tam pět tisíc lidí. Pět tisíc! Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby ovšem vezme, poděkuje za ty dary, rozdělí je mezi ty tisíce a ještě zbude dvanáct košů zbytků!

Bratři a sestry, žijeme dnes v situaci, pro kterou nemáme srovnání. Tedy většina z nás. Ti, co pamatují nejvíc, by ji snad mohli srovnávat se situací válečného stavu – a tak nebezpečná zase realita dnešních dní opravdu není. Ani v roce 2002, kdy Česko zaplavila velká voda na obrovské části území, jsme neměli ve svém běžném životě tolik omezení. Dokonce se nemůžeme ani scházet k bohoslužbám, biblickým hodinám nebo k výuce náboženství. Opravdu výjimečná postní doba.

Máme za sebou druhý týden naprosto mimořádných opatření, den ode dne se zpřísňujících. To, jak to u nás funguje dnes, bychom si před 14 dny nedokázali ani představit. Vzpomínám si, když italský premiér Conte vyhlásil karanténu nejdříve nad severními regiony země a potom nad celou Itálií, že mi to připadalo jako úplně neuvěřitelné opatření. A dnes žijeme v podobném nouzovém režimu. Snažíme se nevycházet z domu, když už, tak jedině s ochrannou rouškou, případně i s hygienickými rukavicemi, přestali jsme si podávat ruce, o objímání a polibku na tvář nemluvě. Když se s někým potkáme na ulici, obcházíme se obloukem a rozhovor vedeme na vzdálenost nejméně dvou metrů. Domácnosti se změnily na manufaktury na šití bavlněných roušek, šikovné ženy si mezi sebou vyměňují střihy a návody, jak ušít tu nejefektivnější, šicí stroje jedou na plné obrátky, jako naposledy před víc, než třiceti lety, kdy ženy běžně přešívaly oblečení, aby bylo v čem chodit.

Protože ten malinký organismus, ten mikroskopický výsek ribonukleové kyseliny, zvaný koronavirus SARS-CoV-2, změnil svět k nepoznání. Stačilo mu na to pár týdnů, dva měsíce, a globalizovaný svět, ta globální vesnice, na kterou jsme si za poslední dvě dekády tak zvykli, přestal existovat. Máme zavřené hranice a přes ně může jenom zboží.

Nevíme, jak dlouho to bude ještě trvat. Ale je to pro nás veliká šance a příležitost. Ani učedníci u Tiberiadského jezera nevěděli, co je čeká, když byli vysláni zjišťovat, kolik je mezi lidmi v pětitisícovém zástupu jídla. A už vůbec netušili, zoufalí, co si počít, když zjistili, že skoro žádné. A přesto – zástupy se nasytily a ještě zbylo mnohem víc, než na začátku daroval onen bezejmenný chlapec…

Nevíme, jak dlouho to bude ještě trvat. Víme ale přece, že jsme v Božích rukou. Víme, co nám zvěstoval prorok Izajáš: „čeho se bojí (ostatní), toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte.“ Na rozdíl od učedníků my už máme zprávu o tom, co Bůh dokáže udělat z pěti chlebů a dvou ryb.

Tato doba je pro nás velkou příležitostí – šancí prokázat odvahu a odpovědnost a zvládnout strach. „Nebojte se,“ říká v evangeliích často Ježíš. „Nebojte se,“ říká ve Starém zákoně svému lidu často přímo Hospodin. (Ne, není to v Písmu 365x, na každý den jednou J). Nebojte se, protože to největší nebezpečí pro vás není v ničem, co se vám v životě na tomhle světě může stát. To největší nebezpečí pro vás se nejmenuje smrt, tedy smrt těla. Mnohem větší hrozbou je smrt ducha, zkamenění srdce z masa nebo jeho změna v rozklepaný rosol.

Strach je samozřejmě přirozená věc. Psychologická součást sebeobranných mechanismů našeho těla. Jenže všichni dobře víme, že bát se dokážeme nejen věcí, které nás opravdu ohrožují. Bát se umíme i toho, co je tajemné, neznámé, s čím jsme se ještě nepotkali. Umíme se pořádně bát i obyčejné tmy nebo stínu. Umíme se příšerně vyděsit, když na sebe v noci zavolají dvě srnky nebo houknou dva sýčci. Umíme být do morku kostí vystrašení, když nás o pomoc prosí lidé v takové nouzi, jakou si už celé generace Čechů neumí ani představit. Strach, když ho nedokážeme ovládnout a zvládnout, nás dokáže úplně ochromit. Svázat do kozelce. Nechá nás klidně ztuhnout jak solné sloupy a pak už nás stačí jen podetnout, abychom úplně padli. Anebo nás taky dokáže dotlačit k tomu, že děláme věci úplně naopak, zvráceně. Spoustu strašlivých zločinů spáchali lidé právě proto, že měli strach…

Proti strachu stojí, jako pevná zeď, odvaha. Odvaha neznamená lehkomyslnost. Není odvahou zlehčovat riziko nákazy, frajersky se vykašlat na dodržování těch mimořádných pravidel, která u nás teď platí – třeba proto, že v Holandsku roušky nenosí a Britové se na to taky vykašlali. Když podcením nebezpečí, nebo mě dokonce vlastní sebevědomí dovede k tomu, že riskuji ohrožení druhých, nejsem odvážný, ale lehkomyslný. Odvaha znamená, že se odvážím něčeho, přesto, že jsem zvážil míru rizika, zjistil, že je reálné – a přesto jsem ochotný riskovat pro dobro ostatních, společnosti, bližních – i své vlastní. Právě proto třeba, abych nepodlehl strachu. Odvaha se může projevit třeba tak, že pomáhám druhým, i když se tím zvyšuje míra nebezpečí pro mě samého – prostě proto, že druzí pomoc potřebují. V případě koronaviru zejména starším lidem nebo lidem s poruchou imunitního systému, protože pro ně je ta potvora ještě nebezpečnější, než pro mě. Odvaha je třeba to, že se věnuji dětem a jejich vzdělávání, když nemohou chodit do školy, a nenechám je jen tak proflákat čas nenadálého školního volna.

Ježíš v tom našem příběhu hned zpočátku myslel na ostatní. Co jim dáme k jídlu? Nezval je, a oni přece přišli. Nesliboval jim žádné setkání a oni stejně dorazili, aby slyšeli jeho Slovo. Mohl si přece dál sedět se svými společníky na kopečku, odpočinout si a pak zas vyrazit směrem k Jeruzalému a nikdo by nemohl říct ani popel. Jenže on za lidi, kteří přišli za ním, cítil odpovědnost.

Podobně, jako cítíme odpovědnost i my v církvi – za svou církev, za své bližní, za to, aby Boží Slovo neumlklo, i když se nemůžeme scházet v kostelích a sborových modlitebnách. Proto se stovky členů církve přihlásily mezi dobrovolníky, ochotné pomáhat. Proto naši faráři a kazatelé připravují každou neděli dál bohoslužby a dávají je ke čtení na internet, rozesílají věřícím a nosí jim je vytištěné až domů. Proto mnozí káží do kamery, abychom jejich kázání mohli vidět a slyšet v internetových přenosech a záznamech (www.e- cirkev.cz/clanek/6622-Online-vysilani-evangelickych-bohosluzeb-15- 3/index.htm). Proto faráři z celé církve každé ráno promlouvají ve zvukových záznamech zamyšlení pro daný den (https://soundcloud.com/user-41012488). Proto vrchlabský farář Michael každý den načítá nové a nové kapitoly z knížky Nico ter Lindena o evangelních příbězích z Marka a Matouše (https://soundcloud.com/user-302640127)…

Tak tedy, bratři a sestry, v tomto výjimečném čase výjimečného stavu, pracujme se svými strachy tak, abychom je dokázali zvládat a ony neovládly nás. Nevažme se a odvažme se, jak říkával jeden starší reklamní slogan – ne ale do lehkomyslného hýření a juchání. Odvažme se od svých strachů, které nás svazují, a odvažme se statečných – a přitom stále odpovědných – činů. Anebo nečinů – uznat svou zranitelnost a přiznat sobě i světu, že já jsem ten, kdo pomoc potřebuje, je velkou odvahou.

Rozhodnutí jít na zteč v prvním sledu a nechat se mezi prvními také zabít, je odvahou. Tuhle statečnost projevují dnes a denně lékaři, sestry, řidiči sanitek a další lidé ve zdravotnictví, ale také policisté, hasiči a vojáci. Pro většinu z nás platí výhoda, že v prvních liniích nejsme potřeba, protože bychom tam nebyli právě užiteční. Proto svou odvahu projevujme s rozvahou a velkou odpovědností. Na každém z nás záleží, a proto není dobře, abychom riskovali zbytečně a naši bližní o nás přišli (i kdyby to bylo jen na pár týdnů karantény). My víme, že s námi se všemi a nad tím vším je živý Bůh Stvořitel, Bůh, který nás neopouští a který je tím jediným, před čím stojí zato oplývat bázní, čeho se bát – ne jako strašáku a hrozby, ale jako toho, co nás dalece přesahuje. Toho ostatního se nebojme, protože On je s námi a ví předem, co udělá. A my víme, že z pěti chlebů a dvou ryb dokáže nasytit tisíce a ještě spousta zbude. Amen.

Modlitba:

Pane, prosíme Tě, dej nám sílu k odvaze a odvahu zbytečně neriskovat. Dej nám moudrost rozhodování a buď s námi ve chvílích slabosti. Posiluj nás v těchto dnech a buď s těmi, kdo onemocní. Amen

Píseň DEZ 672 Dej nám moudrost, odvahu

Přímluvné modlitby

Pane, prosíme Tě za všechny, kteří bojují se svými obavami a strachem. Buď s nimi se všemi svým Duchem a vlévej jim do srdce odvahu, aby nezapomínali, že Ty jsi stále s nimi a bázeň před Tvou velikostí zahání všechny strachy světa. Rozvaž jejich nohy, ruce i srdce z osidel strachu a dej jim křídla své všemohoucí vůle.

Buď, Pane, svým Duchem, se všemi, kdo jsou nemocní. Ať už s lidmi, které dostihla nákaza tímto novým koronavirem, nebo jiné nemoci. Buď s těmi, kdo se zotavují ze zranění těla i duše. Posiluj je silou, která pramení v Tobě a kterou nic nepřekoná.

Prosíme Tě, Pane, za ty, kdo vedou tuto zemi, Evropu a svět, aby jejich rozhodnutí byla dobrá a odpovědná a nikoli zmatená, svévolná a prospěchářská.

Voláme k Tobě, Pane, společným hlasem Tvých dětí: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé…

Píseň Svítá 131: Jericho

Poslání:

„I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Ef 5,8-11.14)

Požehnání:

„A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Fi 4,7)

Píseň Svítá 284 Radujte se, bratři

Introit

O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit. Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Ctěte ho, všichni potomci Jákobovi, celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni! Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel,
když k němu o pomoc volal.
Takto otevírá dnešní bohoslužby žalmista.

Píseň                    219 HORY DOLY STRÁNĚ

Modlitba

Otče náš, děkujeme Ti, že jsi nám všem v tomto společenství dal poznat to světlo, které naše životy vytahuje ze tmy. Děkujeme za světlo Ježíše Krista, který nás povolává k radostné zvěsti evangelia. Děkujeme Ti Pane dnes za náš sbor a za všechny dary, kterými tento sbor rozhojňuješ a žehnáš
mu. Vyznáváme, že jsme jako Tvá církev způsobili v dějinách mnoho škod. Vyznáváme, že i my, jednotlivci, které jsi Ty sám povolal, jsme někdy druhým ublížili. Slovem, činem, myšlenkou. Prosíme, odpouštěj nám a
přiváděj nás zpět k životu ve Tvém Slovu. Prosíme, dávej tomuto společenství svého svatého Ducha. Amen

Čtení                      Žalm 111

Píseň                    111 SLAVIT BUDU BOHA SVÉHO

Sestry a bratři,
součástí dnešních bohoslužeb měla být v některých našich sborech výroční sborové shromáždění. Jedinečná událost v životě sboru, kdy se shrne předchozí rok a nahlédne se do roku dalšího – skoro to připomíná bohoslužby na Starý a Nový rok. Na co tedy při této příležitosti kázat? Nabízelo by se určitě něco o penězích. Ale věřím, že mluvení o penězích v církvi je i tak dost, tak téma peněz raději nechme na jindy. O penězích bude na výročním sborovém shromáždění řeč hlavně při čtení zprávy o hospodaření sboru. Z kazatelny, obzvlášť při dnešní příležitosti by mělo zaznít něco o naději. Živý sbor se přeci pozná mimo jiné právě i podle své naděje. A tak připomeňme dnešní den text z Matouše:
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;  jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘  Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘( Mt 25, 14 -30)
Říkal jsem, že se nebudeme bavit o penězích, ale vyjděme z tohoto tématu. Ve čtení se jedná o hřivnu. Jednotka hřivny je nám dnes neznámá. A vlastně se ani tak nejedná o nějaké konkrétní množství peněz, jako spíše o peněžní jednotku. Kdyby se to přepočítalo a trochu zaokrouhlilo, můžeme se s trochou fantazie a s přimhouřením oka mluvit o milionu.  Pod tím už si něco představit dokážeme. A hned nám z toho vyplyne, že ani ten v uvozovkách „chudák“, který dostal hřivnu jednu, vůbec žádný chudák nebyl. Milionek se vždycky hodí.
A vyplývá z toho vlastně také to, že důvěru svého pána měli všichni tři. I ten třetí měl důvěru – milion nesvěříme přeci jen tak někomu. Tedy tento text, na první pohled o penězích, je vlastně také hodně o důvěře. A jistě také o nápaditosti, odvaze a podnikatelském umu. To reprezentují ti první dva služebníci. Ten třetí služebník reprezentuje spíše konzervatismus – spoléhání se na jistoty.
Nechci vám nikomu nic podsouvat, ale ze zkušenosti vím, že čtenáři Bible tomu třetímu služebníkovi vždy tak trochu fandí a je jim blízký. Možná proto, že když si sami sebe představíme v tom příběhu, tak možná ten opatrný služebník je nejbližší tomu, co bychom asi udělali my. Kdo z nás by si dovolil se svěřeným milionem riskovat a začít podnikat? Já asi ne. Taky bych ho zakopal na zahradě.
Říkal jsem, že se mi jeví ten příběh spíše jako příběh o důvěře. A tedy vlastně i o víře. Vždyť ten pán chválí první dva služebníky: „Správně, služebníku dobrý a *věrný*“. Pán vyzdvihuje jejich věrnost, tedy vlastně
jejich víru. Ta slova jsou vlastně synonyma – mají stejný slovní základ. A toto podobenství vlastně bez růžových brýlí říká, jak to s tou vírou/věrou je: někdo ji dostane více, někdo méně. Neidealizujme si to. Ono totiž záleží, ne kolik té víry máme, ale co s ní uděláme. Jestli se nebojíme s ní jít jako s kůží na trh. A do kostela. A do života. V tom je ten zakopanej pes. Zakopat se dá cokoliv. Poklad, slivovice – ale ne víra.
První dva služebníci šli z kůží na trh. Dostali nějakou důvěru (nějakou víru) a vyšli s ní do světa. A ano, riskovali, že často budou postaveni před těžká rozhodnutí, že třeba jejich víra bude vystavena těžkým zkouškám, nejistotám, někdy třeba i zklamáním. To všechno život víry obnáší. Ale ten, kdo víru zakope na zahradě – nebo lépe řečeno: postaví ji jako Bibli do vrchní police nečtené knihovny, ten kdo svojí víru zarámuje jen do staré fotky z konfirmace- zkrátka ten kdo svoji víru zakope do minulosti, nebo do
nečinnosti, nebo do lhostejnosti, toho Pán Bůh opravdu nepochválí. Ten, kdo dostane málo víry, ten s ní přeci má málo práce. To ti, komu bylo svěřeno více, ti se se svojí vírou nadřou víc. Ale stojí to zato. Ten, kdo svoji víru nechá zaprášit a uležet, neprovětrává ji a nečechrá, ten přichází v podobenství o hostinu a v životě o radost, naplnění, kořeny a naději (například).
Sestry a bratři, úkoly církve by se daly shrnout do čtyř slov: koinonia, martyria, diakonia, leiturgia. Pojďme se podívat na ty naše církevní/sborové hřivny zakleté do těchto slov a posuďme sami ve svém srdci, jestli se jako Kristovi služebníci v tomto sboru považujete za věrné.
*Koinonia* – společenství, pospolitost <https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/pospolitost>, družnost, propojenost, jednota. To, co tvoří sbor. Jsme jednotlivci, ale při shromážděních, nejen těch výročních, jsme sbor. Rodina. Společenství.
*Martyria* – vydávání svědectví. Lidem kolem nás. V místě kde žijeme, jazykem, kterým mluvíme. Způsobem, který je nám přirozený a vlastní. To je všechno to duchovní doprovázení druhých. Povzbuzování druhých a navštěvování druhých. To je to, čemu se tak vznešeně říká „zvěstování“ Krista – a přitom to může být tak prosté, jako být druhým nablízku, když je to potřeba.
*Diakonia*  – služba. Těm, co to potřebují. Těm, kdo mají méně, než my. Nebo nemají vůbec nic. To jsou naše sbírky potřebným. To jsou diakonické projekty. To jsou všechny naše evangelické školy, školky, ústavy, ale i tábory a dobrovolničení.
*Leiturgia* – slavení. Každý sbor slaví jinak. Máme různé zbožnosti a také uvnitř sborů je každý jinak nastavený. Ale v neděli se sjednocujeme. Každý má rád něco jiného. Někdo modlitbu, někdo kázání, někdo požehnání. Nemyslím, že je něco méně, když někdo má rád hlavně písně. V neděli každý trochu sleví ze svého a *společně* vzdáváme dík a slavíme den odpočinku, den věnovaný Pánu Bohu a lidem kolem nás.
Sestry a bratři – *máme své hřivny*. Máme jich mnoho. Sami zvažte, jak s nimi nakládáme. Jako sbor, či jako jednotlivci. A tak je nenechme zakopané. Když je *ne*zakopeme, tak nám snad také jednou všem zazní: „*vejdi a raduj se u svého Pána*“.
Amen

Píseň                    699 PANE DEJ AŤ NÁS

Modlitba

Hospodine, náš nebeský Otče, dnes jsme měli být v kostele. S našimi bratry a sestrami. Nejsme. Jsme
doma, možná s rodinou, možná s přáteli, možná sami. Prosíme Tě dnes – propojuj nás svým Slovem, propojuj nás svoji přítomností. Toto dopoledne sice každý čteme dnešní bohoslužby sami doma, ale víme, že v tento čas se slaví bohoslužby všude po světě. Ať už v kostele, nebo „jen“ čtené doma. Děkujeme, že nás i tento čas smí propojovat v lásce k Tobě a druhým, na které teď myslíme.
Prosíme na naše sbory. Ať umí i v tento nesnadný čas vydávat svědectví o Tvé lásce k lidem. Prosíme, za lidi, kteří jsou nakaženi nějakou záludnou nemocí, nebo kteří se nakažení bojí. Prosíme, dávej jim svůj pokoj a
naději. Prosíme za lékaře, sestřičky a všechny zdravotníky, za všechny, kdo pomáhají při zvládání této náročné situace ve světě.  Prosíme Tě za politiky, stůj při nich při všech důležitých rozhodováních.
Hospodine, Ježíši Kriste, Duchu svatý – buď s námi a dávej se nám poznávat, dávej nám i v této době pocítit radost, naději, víru, lásku… buď s námi se všemi.
A vyslyš nás, když někteří z nás sami u sebe doma – a přesto společně se všemi křesťany na celém světě, voláme: Otče náš…
Píseň     483 TO JEDNO MĚJME STÁLE NA PAMĚTI
Poslání
Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.

Požehnání

Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo
bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten,
který vás povolal, on to také učiní.
Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, i Syn i Duch svatý. Jděte ve jménu Páně.

Píseň                    700 PANE BOŽE VŠEMOHOUCÍ